poezie a povídky vlado matuška
titi taka


titi taka možné básně do sbírky: Za nehty rez

. … ._





první slovo bylo prostřední

Slunce centruje Bůh



na pultech řezníci kážou výraz

výsek



krajní bystří - neuslyší

poslední

















Dům dívky co píše básně



mám chuť se tam k tobě

k rodné cestě

stavení zastavení

boty nazout

a hledět





koutům

zvážit dech







Básnířce





Snad kůže nesžehne

vás

pod údery přání

a ohnutí v kolena nedojde

za dnů žitých

v lůně

sta radostí



Pohlednice do Země Slunce





Letovice oblast Pindula, přesněji Potůčky.

30.4. 2009





Dnes pro tebe nic vzácného

/usazena pod sluncem stále/

bosorky vzaly košťata a vymetly nebe

snad se bojí večerních srážek

jenom na krajích nepečlivky

jedny ušmudlaný

zanechaly oblaka



pro ty čarodějky sedím si tolik sám

/bojím se uhranutí/

hovím smutně na slunci žahne

když včela své nohy obalila pylem do kulata

je nenasytná nalétá na barvy života

asi hledá sladký nektar

a obletuje moje oči

až jsem z ní neposedný

od jehel



ptáci v milostném zpěvu

oznamují plodnost světa

a já si vzpomněl na sýkorku

milou mi jak jsem sypal slunečnice

pro starost o život

co vyšívá mezi melodií

snad asi

dýchá...



stromy nabraly čerstvé zeleně

ze země táhnou mízu až syčí

nástup jara je tolik tolik prudký

a než čas stačil doklopýtat Máje

třešně vyměnily květy za malé bobule

kdo bude líbat zítra…

budou rudé srdcovky

dozrají v létě…



právě se nedaleko smějí děti

a slyším tlapky o beton

divoce mlaskat

honí se čerství

jako už jaro bývá

uteče…



žnec nepoužívá již brousku

ach ten pokrok…







tolik pohlednice pro tebe

se širokým pohledem ty...



snad potěšilo





Pocta básnířce





Bojím se o svá perá

nestačí těm vašim

slabá jsou

promáchnou vzduchem

prázdná v přemetech

a letu pohlazení

na papíru jim slina došla

v slovech uzamčení

nachystaná ku líbaní



Kéž by…



Oči opilé čertem







Na hádance zahodím klíče

čáry z dlaní schovám si v klín

a plamennou cigánku napojím čertem

spolu soc. vymítáme

neštěstí



nad ubrusem s petrklíči hranatíme kostky

z rozdaných srdcí a pik

je žár nám i veselo

doufáme ještě v mnoho jar i zim

když tolik zavoní mi

buchtička černá





Autová štvanice







Chrt

mnohokrát vyhoněný

jde po krku dnes

slintá v zubech

a oběť uštvaná

nedostane dechu

povoluje svěrače

zaživa



trhaná

masa výsek

ze slabin



Báseň o naplnění

















mě se líbí holky kostnatý

a že je zubatá nevadí mi

i pochvy vyhnilé

jen když obejme na vždy

a já vděčný jsem

nepusť mě již

má milovaná

ať neztrácím se

v pohledu hlubokém



něha…



Plody černé země



(Ke dni matek)







Tys poslední vteřiny požehnána břichem druhého srdce

pes hyenový už čenichá slabost pochvy

stehna povolují

uštvaná jsi

a pilky řežou poštěvák s pysky

tam kde mlaskal pyj

hráz se bortí

a placenta i močák tvoří mapy v prachu

napájíš žíznivé ženo

úrodnou černozem



slizká tlačenka pleská o stůl z kamene

rozevřená zíráš na dítě v tvé vodě

hltané s divokou chutí

rozpárána

čekáš na druhý chod

odevzdaná

nasytíš za živa mnohé







za nehty rez











Vyhaslý mlýn





zbytek vetché omítky

odráží slunce

v hlubokém úklonu

konce představení



okno beze skla závěsů

je pustou jizvou

zející hlubokým spánkem

bezzubých úst stařeckých



v chřtánu temnoty

schoulená kočka v útoku

svítí jen oči hada

k parapetu

kde vyšívá kos

trylky violy

jako by pěl naposled

volnosti švihu křídel



v náhonu se voda hromadí

zdolá vyšeptanou vrbu

a mlýnským kamenem nepohne

domleto

slyšet udusané ticho

opona





Věčné téma





Dlouhý pohled za vlaštovkou posílám

bez razítka odbelhal mi

a světlo dnů se rychleji unaví

i pomíjivé slunce mi čte v prázdné dlani

prohlubuje věčné stíny

a dál tmavnou vrásky krajiny

dýchnou chladem v opoždění svitů

již započaly hloubit jámy



zaplatím masařkám zapůjčený prach

prý bohu

a matce děti uživím





Křídla samoty





Nic se neudálo.

ležel jsem u televize a opakovaně pojídal potravu

hlasatel cirkuloval „hospodářská krize“

zajeté, jako několik předešlých…

samota







Další den jako včerejší, předvčerejší, před…







Dnes přiletěla sýkorka

ten nejdrobnější druh

v čase

zjevila se spíš dopoledne, než ráno

gecla sebou na zábradlí loggie

aby se nakonec odvážila i dovnitř prostoru lodi

protřepetala se na prázdnou, opuštěnou, plastovou židli

kde z opěradla

jedním okem bedlivě pozorovala

trup a dno mé lodi

a když zjistila, že nenajde potravu

změřila si mě

a frnkla







Přiletěla ve stejnou dobu jako včera

vše opakovala s výčitkou na křídlech „ty ses nepoučil!“

vzpomněl jsem si

že jako dítě jsem vydržel

celé krátké hodiny těsně za záclonou

a pohlcený tajil dech abych nepolekal

a zkamenělý pozoroval kosáky

hejna vrabců

i vzácnější koňadry a moje

laskavá babička jim sypala pšenici a semena slunečnic

přidávala jim i vyvařené kusy loje

a já pozoroval balet křídel

v teple

chráněný domovem

před mrazem

… až půjdu do města musím koupit semena slunečnice







Dnes jsem sýkorku nezahlédl.

přemýšlel jsem kde se dostanou slunečnice?

za dávných let mého capartoství

je děda nakupoval v drogerii, to už není pravda

děda

vzpomínám

a vůbec kam se poděla máma s tátou?

když si vybavuji dobu otlačených kolen

uvidím babičku, dědu i tetu Alenku

ale kam se zmizeli rodiče?

vím že byli přítomni

okolo

ale ve vzpomínkách nejsou

nebo jsem je vytlačil za okraj rámu

proč?





Byl jsem nakupovat

nebylo mi vyhnutí

po týdnu jsem zase viděl ty lidi

cítil je

dokonce jsem se jich mohl i dotknout…

a lidé byli hladoví

očekávají totiž příchod lásky

a tak plnili nákupní vozíky

majíc nadosah

pokladnu

jenom zaplatit není třeba

já…

setkání s lidmi je mi stále bolestnější

neunesu poznání jak jsem chudý

chudý duchem

nebohatý charakterem

invalida láskou

uzamknu se

už nevylezu



Na sýkorku jsem si vzpomněl

přesto slunečnice nedonesl

lenoch…









Nic, prázdno…













Vyvařil jsem kus kravičky s morkovou kostí

obral jsem si libové

a zbylé

vystrčil na mráz

na dno

pod jedinou, plastovou židli

mé prostorné lodi

snad přiletí







Štědrý den

nepřiletěla









Šel jsem prozkoumat nabídnutou mršinu v lodi

jestli neuvidím stopy po stravování

a tak stál jsem úplně nahý

v řízném vzduchu

beton mi pálil chodidla

chlad sevřel moje nepotřebná varlata

a já zkoumal mrtvé maso

žádné vpichy

nikdo se neživý

nikdo nepřilétá









Dnes jsem zavřel dveře na druhý západ

z obav aby se ke mně nikdo nedostal

pozdě

neschopnost je dávno se mnou

marnost je zabydlená



Uvědomil jsem si, že zapomínám na sýkorku

navštěvuje mou loď?

pokusím se být ostražitější











Nastal unavený konec

roku

devítka vymázla osmičku

věčnou osmičku - to nekonečno na lopatkách

nekonečno ve smyčce

a stejně se nic se nezmění

sýkorku jsem nezahlédl

nedoufám









Dnes napadl sníh

snášel se ve vločkách

lehounce něžný

jako by nezatěžkán svědomím

kolik tvorů vyhasne

pro jeho studenou krásu



Najednou v podvečer se objevila

ona

Třepetavá

dosedla

rozvážně se rozhlédla na pokraji

a pak se pustila v dílo

dva klovy

jedna kontrola člověka

za sklem

obezřetná

snad byla sytá

když vzala křídla









Zase jsem ji nezahlédl

smutno mi

a večer přemýšlím

jak jí asi je

té drobné křehké

v temné mrazivé noci

dnes

najedla se hojně

má tepla dost v hrudi

nezmrzne

a čiperná unikne ťuhýku

i jeho háku

ve špižírně vyschlých schránek

ano snad



a možná

možná její dcery pra pra

budou hojně živy

tučnými červy

z mého srdce

jenž neuniknou bystrým drápkům

a červům bude nic platné panického úprku

v píďalkovité omega

konce života

počínající alfou





Žij Třepetalko!









Další novější úprava:





Křídla samoty



Nic se neudálo.

ležel jsem u televize a opakovaně pojídal potravu

hlasatel cirkuloval „hospodářská krize“

zajeté, jako několik předešlých…

samota





Další den jako včerejší, předvčerejší, před…



Dnes přiletěla sýkorka

ten nejdrobnější druh

v čase

zjevila se spíš dopoledne než ráno

gecla sebou na zábradlí loggie

aby se nakonec odvážila i do vnitřního prostoru lodi

protřepetala se na prázdnou, opuštěnou, plastovou židli

kde z opěradla

jedním okem bedlivě pozorovala

trup a dno mé lodi

a když zjistila, že nenajde potravu

změřila si mě

a frnkla



Přiletěla ve stejnou dobu jako včera

vše opakovala s výčitkou na křídlech „ty ses nepoučil!“

vzpomněl jsem si

že jako dítě jsem vydržel

celé krátké hodiny těsně za záclonou

a pohlcený tajil dech abych nepolekal

a zkamenělý pozoroval kosáky

hejna vrabců

i vzácnější koňadry a moje

laskavá babička jim sypala pšenici a semena slunečnic

přidávala jim i vyvařené kusy loje

a já pozoroval balet křídel

v teple

chráněný domovem

před mrazem

… až půjdu do města musím koupit semena slunečnice





Dnes jsem sýkorku nezahlédl.

přemýšlel jsem kde se dostanou slunečnice?

za dávných let mého capartoství

je děda nakupoval v drogerii, to už není pravda

děda

vzpomínám

a vůbec kam se poděla máma s tátou?

když si vybavuji dobu otlačených kolen

uvidím babičku, dědu i tetu Alenku

ale kam se zmizeli rodiče?

vím že byli přítomni

okolo

ale ve vzpomínkách nejsou

nebo jsem je vytlačil za okraj rámu

proč?



Byl jsem nakupovat

nebylo mi vyhnutí

po týdnu jsem zase viděl ty lidi

cítil je

dokonce jsem se jich mohl i dotknout…

a lidé byli hladoví

očekávají totiž příchod lásky

a tak plnili nákupní vozíky

majíce nadosah

pokladnu

jenom zaplatit není třeba

já…

setkání s lidmi je mi stále bolestnější

neunesu poznání jak jsem chudý

chudý duchem

nebohatý charakterem

invalida láskou

uzamknu se

už nevylezu



Na sýkorku jsem si vzpomněl

přesto slunečnice nedonesl

lenoch…



Nic, prázdno…



Vyvařil jsem kus kravičky s morkovou kostí

obral jsem si libové

a zbylé

vystrčil na mráz

na dno

pod jedinou, plastovou židli

mé prostorné lodi

snad přiletí





Štědrý den

nepřiletěla



Šel jsem prozkoumat nabídnutou mršinu v lodi

jestli neuvidím stopy po stravování

a tak stál jsem úplně nahý

v řízném vzduchu

beton mi pálil chodidla

chlad sevřel moje nepotřebná varlata

a já zkoumal mrtvé maso

žádné vpichy

nikdo se neživí

nikdo nepřilétá





Dnes jsem zavřel dveře na druhý západ

z obav aby se ke mně nikdo nedostal

pozdě

neschopnost je dávno se mnou

marnost je zabydlená



Uvědomil jsem si, že zapomínám na sýkorku

navštěvuje mou loď?

pokusím se být ostražitější





Nastal unavený konec

roku

devítka vymázla osmičku

věčnou osmičku - to nekonečno na lopatkách

nekonečno ve smyčce

a stejně se nic se nezmění

sýkorku jsem nezahlédl

nedoufám





Dnes napadl sníh

snášel se ve vločkách

lehounce něžný

jako by nezatěžkán svědomím

kolik tvorů vyhasne

pro jeho studenou krásu



Najednou v podvečer se objevila

ona

Třepetavá

dosedla

rozvážně se rozhlédla na pokraji

a pak se pustila v dílo

dva klovy

jedna kontrola člověka

za sklem

obezřetná

snad byla sytá

když vzala křídla





Zase jsem ji nezahlédl

smutno mi

a večer přemýšlím

jak jí asi je

té drobné křehké

v temné mrazivé noci

dnes

najedla se hojně

má tepla dost v hrudi

nezmrzne

a čiperná unikne ťuhýku

i jeho háku

ve špižírně vyschlých schránek

ano snad



a možná

možná její dcery pra pra

budou hojně živy

tučnými červy

z mého srdce

jenž neuniknou bystrým drápkům

a červům bude nic platné panického úprku

v píďalkovité omega

konce života

počínající alfou





Žij Třepetalko!







Infernum prosby života





Prolog: Několikanásobně prožitý příběh





Praha Hloubětín a mých šestnáct let

Sedím na lavičce a ke mně se blíží holub

Pajdá

na jednu stranu se v hloubku propadá

Křídlo vláčí jaksi pod sebou

letku namočenou v blátě

doufá v pohození drobků z mého rohlíku

touží po snadné energii v tvrdém boji se zraněním

ve své nesmlouvavé bitvě za holubí život

Vstávám a jdu mu vstříc

Rozmachuji se

a plným švihem do něj kopnu

Holoubek vyletí do vzduchu

Překlápí se jako nesouměrný kus molitanu

víří v prachovém peří

dopadá

a jako nesourodé klubko se valí po udusané zemi.

Staví se na své bolavé prsty

šmajdá divoce se snaží uniknout

pryč

pryč ode mě

Hlavičku na bok kloní

v jeho rudých panenkách otázka

‚proč?‘

Je smutný a vyděšený

‚Ach‘

je mi ho strašně líto

chtěl bych moc bych chtěl pomoci

a ze sebe je mi neskutečně zle

humus

Doháním jej

‚duch‘

Zaduní hrudníček o můj nárt

A zase zmítá ve vzduchu tělem

kodrcá po zemi

a ztěžka se staví na drápky

hlavička mu kýve v prázdném zobání

vole

tepe v překotném tempu bolavého srdce

oči řvou

‚nechápu?‘

Panicky prchá

Lidé kolem stojí ve strnulém úžasu

matky ruce propnuté nákupy

děti jim koukají za lokty

všichni fascinováni v ďábelském divadle

oči vypoulené

Chce se mi křičet

bliju ze sebe se

jak vůbec můžu trápit bezbranné stvoření

co tak zoufale bojuje o přežití

něco mnou probíhá

je mi hnusně

něco mě žene

to je nechutný

ve lbi žiletky

řežou mi duši

‘prásk‘

Odcházím na lavičku

Při chůzi se propadám v kratší nohu



(Holoubku mě mrzí moc …..

kanou slzy…..

…..do mne když žadoním o rohlík….

já tehdy a dál nakopávám sebe……



holoubku moc mě to mrzí!)



Šalba štít





za hrátky v paranoiích

oplocený

chráním bolístky své      tmou bdím k jitřenkám

_

a slečna oplácí mi stejnou mincí vrub

za deset dvě drží - svírá



_



chlapec autíčko tlačí

tu a tam se veze



Nenávist v se






V samo - obsluze

v regálu mlasknuté

jako kus masa

na pokraji spotřeby

do data

povadají

prodávají

moje varlata



smradlavá nemytá



tekutina lepkavá

odkapává v špínu

inspektor

Darwin

doplnil pod slevou

hysterickou

pro život

nevhodné






Skladiště prázdných forem

bříška prstů pálená v hlíně

a ve fjordech můj otisk v čaji

rozdával jsem tvary

a ňader ukojení chtěl

zbylo jen plocho žel



stopy zadupané

v hliněná ech

a jiní stisknou v kůži dech

snídají si a pijí z darů

rodin svých

a já z vyhořelých tvarů

žiji jen vypitý

jsem ve střepech