poezie a povídky vlado matuška
. … ._


. … ._ básně ze sbírky: Za nehty rez

Nenávist v se

v samo - obsluze
v regálu mlasknuté
jako kus masa
na pokraji spotřeby
do data
povadají
prodávají
moje varlata

smradlavá nemytá

tekutina lepkavá
odkapává v špínu
inspektor
Darwin
doplnil pod slevou
hysterickou
pro život
nevhodné







Šalba štít

za hrátky v paranoiích
oplocený
chráním bolístky své      tmou bdím k jitřenkám
_
a slečna oplácí mi stejnou mincí vrub
za deset dvě drží - svírá
_
chlapec autíčko tlačí
tu a tam se veze



Infernum prosby života

Prolog: Několikanásobně prožitý příběh

Praha Hloubětín a mých šestnáct let
sedím na lavičce a ke mně se blíží holub
pajdá
na jednu stranu se v hloubku propadá
křídlo vláčí jaksi pod sebou
letku namočenou v blátě
doufá v pohození drobků z mého rohlíku
touží po snadné energii v tvrdém boji se zraněním
ve své nesmlouvavé bitvě za holubí život

vstávám a jdu mu vstříc
rozmachuji se
a plným švihem do něj kopnu

holoubek vyletí do vzduchu
překlápí se jako nesouměrný kus molitanu
víří v prachovém peří
dopadá
a jako nesourodé klubko se valí po udusané zemi

staví se na své bolavé prsty
šmajdá divoce se snaží uniknout
pryč
pryč ode mě
hlavičku na bok kloní
v jeho rudých panenkách otázka
‚proč?‘
je smutný a vyděšený

‚ach‘
je mi ho strašně líto
chtěl bych moc bych chtěl pomoci
a ze sebe je mi neskutečně zle
humus
doháním jej
‚duch‘
zaduní hrudníček o můj nárt

a zase zmítá ve vzduchu tělem
kodrcá po zemi
a ztěžka se staví na drápky
hlavička mu kýve v prázdném zobání
vole!
tepe v překotném tempu bolavého srdce
oči řvou
‚nechápu?‘
panicky prchá

lidé kolem stojí ve strnulém úžasu
matky ruce propnuté nákupy
děti jim koukají za lokty
všichni fascinováni v ďábelském divadle
oči vypoulené

chce se mi křičet
bliju ze sebe se
jak vůbec můžu trápit bezbranné stvoření
co tak zoufale bojuje o přežití
něco mnou probíhá
je mi hnusně
něco mě žene
to je nechutný
ve lbi žiletky
řežou mi duši

‘prásk‘

odcházím na lavičku
při chůzi se propadám v kratší nohu

(Holoubku mě mrzí moc …..
kanou slzy…..
…..do mne když žadoním o rohlík….
já tehdy a dál nakopávám sebe……


holoubku moc mě to mrzí!)



Křídla samoty

nic se neudálo
ležel jsem u televize a opakovaně pojídal potravu
hlasatel cirkuloval „hospodářská krize“
zajeté, jako několik předešlých…
samota

další den jako včerejší, předvčerejší, před…

dnes přiletěla sýkorka
ten nejdrobnější druh
v čase
zjevila se spíš dopoledne, než ráno
gecla sebou na zábradlí loggie
aby se nakonec odvážila i dovnitř prostoru lodi
protřepetala se na prázdnou, opuštěnou, plastovou židli
kde z opěradla
jedním okem bedlivě pozorovala
trup a dno mé lodi
a když zjistila, že nenajde potravu
změřila si mě
a frnkla

přiletěla ve stejnou dobu jako včera
vše opakovala s výčitkou na křídlech „ty ses nepoučil!“
vzpomněl jsem si
že jako dítě jsem vydržel
celé krátké hodiny těsně za záclonou
a pohlcený tajil dech abych nepolekal
a zkamenělý pozoroval kosáky
hejna vrabců
i vzácnější koňadry a moje
laskavá babička jim sypala pšenici a semena slunečnic
přidávala jim i vyvařené kusy loje
a já pozoroval balet křídel
v teple
chráněný domovem
před mrazem
… až půjdu do města musím koupit semena slunečnice

dnes jsem sýkorku nezahlédl
přemýšlel jsem kde se dostanou slunečnice?
za dávných let mého capartoství
je děda nakupoval v drogerii, to už není pravda
děda
vzpomínám
a vůbec kam se poděla máma s tátou?
když si vybavuji dobu otlačených kolen
uvidím babičku, dědu i tetu Alenku
ale kam se zmizeli rodiče?
vím že byli přítomni
okolo
ale ve vzpomínkách nejsou
nebo jsem je vytlačil za okraj rámu
proč?

byl jsem nakupovat
nebylo mi vyhnutí
po týdnu jsem zase viděl ty lidi
cítil je
dokonce jsem se jich mohl i dotknout…
a lidé byli hladoví
očekávají totiž příchod lásky
a tak plnili nákupní vozíky
majíc nadosah
pokladnu
jenom zaplatit není třeba
já…
setkání s lidmi je mi stále bolestnější
neunesu poznání jak jsem chudý
chudý duchem
nebohatý charakterem
invalida láskou
uzamknu se
už nevylezu

na sýkorku jsem si vzpomněl
přesto slunečnice nedonesl
lenoch…


Nic, prázdno…


vyvařil jsem kus kravičky s morkovou kostí
obral jsem si libové
a zbylé
vystrčil na mráz
na dno
pod jedinou, plastovou židli
mé prostorné lodi
snad přiletí


Štědrý den
nepřiletěla


šel jsem prozkoumat nabídnutou mršinu v lodi
jestli neuvidím stopy po stravování
a tak stál jsem úplně nahý
v řízném vzduchu
beton mi pálil chodidla
chlad sevřel moje nepotřebná varlata
a já zkoumal mrtvé maso
žádné vpichy
nikdo se neživý
nikdo nepřilétá

dnes jsem zavřel dveře na druhý západ
z obav aby se ke mně nikdo nedostal
pozdě
neschopnost je dávno se mnou
marnost je zabydlená

uvědomil jsem si, že zapomínám na sýkorku
navštěvuje mou loď?
pokusím se být ostražitější


nastal unavený konec
roku
devítka vymázla osmičku
věčnou osmičku - to nekonečno na lopatkách
nekonečno ve smyčce
a stejně se nic se nezmění
sýkorku jsem nezahlédl
nedoufám

dnes napadl sníh
snášel se ve vločkách
lehounce něžný
jako by nezatěžkán svědomím
kolik tvorů vyhasne
pro jeho studenou krásu

najednou v podvečer se objevila
ona
Třepetavá
dosedla
rozvážně se rozhlédla na pokraji
a pak se pustila v dílo
dva klovy
jedna kontrola člověka
za sklem
obezřetná
snad byla sytá
když vzala křídla


zase jsem ji nezahlédl
smutno mi
a večer přemýšlím
jak jí asi je
té drobné křehké
v temné mrazivé noci
dnes
najedla se hojně
má tepla dost v hrudi
nezmrzne
a čiperná unikne ťuhýku
i jeho háku
ve špižírně vyschlých schránek
ano snad


a možná
možná její dcery pra pra
budou hojně živy
tučnými červy
z mého srdce
jenž neuniknou bystrým drápkům
a červům bude nic platné panického úprku
v píďalkovité omega
konce života
počínající alfou


žij Třepetalko!





Další novější úprava:



Křídla samoty



Nic se neudálo.

ležel jsem u televize a opakovaně pojídal potravu

hlasatel cirkuloval „hospodářská krize“

zajeté, jako několik předešlých…

samota





Další den jako včerejší, předvčerejší, před…



Dnes přiletěla sýkorka

ten nejdrobnější druh

v čase

zjevila se spíš dopoledne než ráno

gecla sebou na zábradlí loggie

aby se nakonec odvážila i do vnitřního prostoru lodi

protřepetala se na prázdnou, opuštěnou, plastovou židli

kde z opěradla

jedním okem bedlivě pozorovala

trup a dno mé lodi

a když zjistila, že nenajde potravu

změřila si mě

a frnkla



Přiletěla ve stejnou dobu jako včera

vše opakovala s výčitkou na křídlech „ty ses nepoučil!“

vzpomněl jsem si

že jako dítě jsem vydržel

celé krátké hodiny těsně za záclonou

a pohlcený tajil dech abych nepolekal

a zkamenělý pozoroval kosáky

hejna vrabců

i vzácnější koňadry a moje

laskavá babička jim sypala pšenici a semena slunečnic

přidávala jim i vyvařené kusy loje

a já pozoroval balet křídel

v teple

chráněný domovem

před mrazem

… až půjdu do města musím koupit semena slunečnice





Dnes jsem sýkorku nezahlédl.

přemýšlel jsem kde se dostanou slunečnice?

za dávných let mého capartoství

je děda nakupoval v drogerii, to už není pravda

děda

vzpomínám

a vůbec kam se poděla máma s tátou?

když si vybavuji dobu otlačených kolen

uvidím babičku, dědu i tetu Alenku

ale kam se zmizeli rodiče?

vím že byli přítomni

okolo

ale ve vzpomínkách nejsou

nebo jsem je vytlačil za okraj rámu

proč?



Byl jsem nakupovat

nebylo mi vyhnutí

po týdnu jsem zase viděl ty lidi

cítil je

dokonce jsem se jich mohl i dotknout…

a lidé byli hladoví

očekávají totiž příchod lásky

a tak plnili nákupní vozíky

majíce nadosah

pokladnu

jenom zaplatit není třeba

já…

setkání s lidmi je mi stále bolestnější

neunesu poznání jak jsem chudý

chudý duchem

nebohatý charakterem

invalida láskou

uzamknu se

už nevylezu



Na sýkorku jsem si vzpomněl

přesto slunečnice nedonesl

lenoch…



Nic, prázdno…



Vyvařil jsem kus kravičky s morkovou kostí

obral jsem si libové

a zbylé

vystrčil na mráz

na dno

pod jedinou, plastovou židli

mé prostorné lodi

snad přiletí



Štědrý den

nepřiletěla



Šel jsem prozkoumat nabídnutou mršinu v lodi

jestli neuvidím stopy po stravování

a tak stál jsem úplně nahý

v řízném vzduchu

beton mi pálil chodidla

chlad sevřel moje nepotřebná varlata

a já zkoumal mrtvé maso

žádné vpichy

nikdo se neživí

nikdo nepřilétá





Dnes jsem zavřel dveře na druhý západ

z obav aby se ke mně nikdo nedostal

pozdě

neschopnost je dávno se mnou

marnost je zabydlená



Uvědomil jsem si, že zapomínám na sýkorku

navštěvuje mou loď?

pokusím se být ostražitější



Nastal unavený konec

roku

devítka vymázla osmičku

věčnou osmičku - to nekonečno na lopatkách

nekonečno ve smyčce

a stejně se nic se nezmění

sýkorku jsem nezahlédl

nedoufám





Dnes napadl sníh

snášel se ve vločkách

lehounce něžný

jako by nezatěžkán svědomím

kolik tvorů vyhasne

pro jeho studenou krásu



Najednou v podvečer se objevila

ona

Třepetavá

dosedla

rozvážně se rozhlédla na pokraji

a pak se pustila v dílo

dva klovy

jedna kontrola člověka

za sklem

obezřetná

snad byla sytá

když vzala křídla



Zase jsem ji nezahlédl

smutno mi

a večer přemýšlím

jak jí asi je

té drobné křehké

v temné mrazivé noci

dnes

najedla se hojně

má tepla dost v hrudi

nezmrzne

a čiperná unikne ťuhýku

i jeho háku

ve špižírně vyschlých schránek

ano snad



a možná

možná její dcery pra pra

budou hojně živy

tučnými červy

z mého srdce

jenž neuniknou bystrým drápkům

a červům bude nic platné panického úprku

v píďalkovité omega

konce života

počínající alfou





Žij Třepetalko!



Věčné téma

dlouhý pohled za vlaštovkou posílám
bez razítka odbelhal mi
a světlo dnů se rychleji unaví
i pomíjivé slunce mi čte v prázdné dlani
prohlubuje věčné stíny
a dál tmavnou vrásky krajiny
dýchnou chladem v opoždění svitů
již započaly hloubit jámy

zaplatím masařkám zapůjčený prach
prý bohu
a matce děti uživím





Vyhaslý mlýn

zbytek vetché omítky
odráží slunce
v hlubokém úklonu
konce představení

okno beze skla závěsů
je pustou jizvou
zející hlubokým spánkem
bezzubých úst stařeckých

v chřtánu temnoty
schoulená kočka v útoku
svítí jen oči hada
k parapetu
kde vyšívá kos
trylky violy
jako by pěl naposled
volnosti švihu křídel

v náhonu se voda hromadí
zdolá vyšeptanou vrbu
a mlýnským kamenem nepohne
domleto
slyšet udusané ticho
opona



Plody černé země

(Ke dni matek)


Tys poslední vteřiny požehnána břichem druhého srdce
pes hyenový už čenichá slabost pochvy
stehna povolují
uštvaná jsi
a pilky řežou poštěvák s pysky
tam kde mlaskal pyj
hráz se bortí
a placenta i močák tvoří mapy v prachu
napájíš žíznivé ženo
úrodnou černozem

slizká tlačenka pleská o stůl z kamene
rozevřená zíráš na dítě v tvé vodě
hltané s divokou chutí
rozpárána
čekáš na druhý chod
odevzdaná
nasytíš za živa mnohé


za nehty rez



Báseň o naplnění

mě se líbí holky kostnatý
a že je zubatá nevadí mi
i pochvy vyhnilé
jen když obejme na vždy
a já vděčný jsem
nepusť mě již
má milovaná
ať neztrácím se
v pohledu hlubokém

něha…



Autová štvanice

chrt
mnohokrát vyhoněný
jde po krku dnes
slintá v zubech
a oběť uštvaná
nedostane dechu
povoluje svěrače
zaživa

trhaná
masa výsek
ze slabin



Oči opilé čertem

na hádance zahodím klíče
čáry z dlaní schovám si v klín
a plamennou cigánku napojím čertem
spolu soc. vymítáme
neštěstí

nad ubrusem s petrklíči hranatíme kostky
z rozdaných srdcí a pik
je žár nám i veselo
doufáme ještě v mnoho jar i zim
když tolik zavoní mi
buchtička černá




Pocta básnířce

bojím se o svá perá
nestačí těm vašim
slabá jsou
promáchnou vzduchem
prázdná v přemetech
a letu pohlazení
na papíru jim slina došla
v slovech uzamčení
nachystaná ku líbaní

kéž by…



Pohlednice do Země Slunce

Letovice oblast Pindula, přesněji Potůčky.
30.4. 2009



dnes pro tebe nic vzácného
/usazena pod sluncem stále/
bosorky vzaly košťata a vymetly nebe
snad se bojí večerních srážek
jenom na krajích nepečlivky
jedny ušmudlaný
zanechaly oblaka

pro ty čarodějky sedím si tolik sám
/bojím se uhranutí/
hovím smutně na slunci žahne
když včela své nohy obalila pylem do kulata
je nenasytná nalétá na barvy života
asi hledá sladký nektar
a obletuje moje oči
až jsem z ní neposedný
od jehel

ptáci v milostném zpěvu
oznamují plodnost světa
a já si vzpomněl na sýkorku
milou mi jak jsem sypal slunečnice
pro starost o život
co vyšívá mezi melodií
snad asi
dýchá...

stromy nabraly čerstvé zeleně
ze země táhnou mízu až syčí
nástup jara je tolik tolik prudký
a než čas stačil doklopýtat Máje
třešně vyměnily květy za malé bobule
kdo bude líbat zítra…
budou rudé srdcovky
dozrají v létě…

právě se nedaleko smějí děti
a slyším tlapky o beton
divoce mlaskat
honí se čerství
jako už jaro bývá
uteče…

žnec nepoužívá již brousku
ach ten pokrok…


tolik pohlednice pro tebe
se širokým pohledem ty...

snad potěšilo



Básnířce

snad kůže nesžehne
vás
pod údery přání
a ohnutí v kolena nedojde
za dnů žitých
v lůně
sta radostí



Dům dívky co píše básně

mám chuť se tam k tobě
k rodné cestě
stavení zastavení
boty nazout
a hledět

koutům
zvážit dech







. … ._

první slovo bylo prostřední
Slunce centruje Bůh

na pultech řezníci kážou výraz
výsek

krajní bystří - neuslyší
poslední