poezie a povídky vlado matuška
Uvolnění


Uvolnění Poezie ze sbírky: Cestou do samoty prší tmou pruhy pomeranče

Ve hře

napříč linkami slepé ulice

děvčátka vybíjela životy

míčem ve hře



kolo mě vedlo

klopýtalo

na hřbetě potrava prosil jsem

že mám jen jeden



smála se

ještě mléčnými zuby



Uhel polojasna

bylo polojasno do pozdního popoledne

domy chodily skvrnami světla

jen moje kůže zůstala sluncem zapomenutá

črtala se v odrazech



musím se dívat do vašich očí abych se uviděl

musíte mne pohladit abych se cítil

musíte o mně mluvit abych se uslyšel

a když mne přijmete přenášet se nebudu



Učňovská hlína

hlinárna byla

snad ještě někde v Číně je

místnost kde pazourky v bubnech drtily

učně zapřáhnuté v pytli jílu

my jsme klopýtali mezi kýbly Kyšice

aby masa se stala plastickou

nejvyššímu točíři ke kruhu skládali se

„krátká!“



ve hmotě pro zatáčení já našel

železného vozu třísku a zařval jsem sbírku básní

„Za nehty rez!“



Třikrát a čtyřikrát

poprvé strach se zapomněl v očích Čejkové

před okny kam se chodí umírat

na oválu kde vyhrával v běhu zadek starší žačky

chtěla se bavit časem

a já zmatený dobrovolně ležel

na operačním stole

šeptal jsem modlitbu za tupé nože



jsem ten který uhýbá pohledem

při podání ruky



nevěřím na tupé nože

nevěřím náruči s hlavou na prsech matky

za bílými košíčky náhubky

injekce infekce

ukrývá se skalpel a zaklapnutí mříží

proříznutí

lámání kolem dětských kostí



jsem ten který uhýbá pohledem



Šárce

Šárce



blankytná krev - mramor slonové kosti

všechny cesty vedou do Klína

nezabloudil bys k Šárce

čárku ochutnat a nasytit



od spojených nohou pomeranče

k hlavě mluvit

vystřelit mozek



Spánek položený na sklo

spánek položený na sklo

otřásá se

světla pokojů se mihnou

sotva vysním náruče každému

zmizí ve tmě



můj dech se lepí

průvodčí vyžaduje jízdenku

děruje

pokládám průkazku učně



Sluneční helmy

/_



za oknem slunce

na jedno oko mu došla modrá pastelka

ořezej mně mami

fantazie je černá páska



upatlaný omastek a lepící se

prsty vysvlékly sklo a plandají

proudem vzduchu nad obnaženými žebry

se záclony pohnou jakoby člověk



ve sklepě pod schodištěm

vyrostl kočárek do botiček

na kolech spletené paprsky obepíná guma

ložiska nepromazali rumem po mnoho jar





/_



oranžově-červené peří září

kolem řiti

strakapoudi jsou sprostí

parádníci



pánům v zátylku krev prosakuje

nápadníci další

celou přilbu nosí



na špek mi sedla

dívka od popela celá

šedivka odlišná co na zadku nesvítila

nejkrásnější se mi hnedle zdála

do zobáku si slané brala

jednou

vícekrát jsem ji neviděl



Se spisovatelkou

Jizvy a nože v náručích



prsa padají hladem

žebra zvedají vzduch

nikdo nekrmil děvčátko



utažené oko koloucha těžkostmi tiká

samohlásky zadrhávají při spojení

hloupé ptát se

čeho



narážím na zeď

ve spárech inteligence materiál strach

nepřeletí ptáci mrak a slon drbe si hřbet



kdo čeká zahradu růží malý princi?

snad jen solné po ránu z mlhy

- zrno křemene líné vánkem usazuje mrtva – rovinu

poušť je čistá – spokojená sebou

nehnije kde neklíčí nerozkládá se

nikdo nepláče nelituje nepečuje neohýbá hřbet

nikdo



celý život hledáme ke komu bychom mohli patřit

hovoří a píše - píše tak že lidé se zajímají

musí být někde plodnice

hluboko hluboká



jen dutý by nenašel mumii - já dotknul se a maso mokvá

vedle a vedle živůtku těsná rány

osud je nezavírá opřený o smrt

ruce napřažené k obejmutí

v hrudi nožů střenky dovnitř i vně ostřím



oči koloucha utišit

a kuře břichomluvec dvakrát pípne

jsme oba zvyklí





Se spisovatelkou



psát existenciálně mám v krvi - soudí nakladatel

spíš v mokvajících ranách



setkal jsem se se spisovatelkou

mladou

a tak zraněný kolouch že nejde ani psát

(ale pokouším se)



a možná si jen já kreslím a ona opravdu je spokojená poušť

kde nic nehnije protože neklíčí





Touha Michaela



přitočit pánev

křehké fazolky francouzské

rozžhavit

ovonět

koňak od vinic jazyky hbité

hoří

hryznout červené až pustí slinu

sMíšení



Rozpory

bolest hlavy tančí na prášcích



za uši vyholený vlasy

tam kde myšlenky vůbec nic



jak stárnou mi uši

hmat jemní



Román v devíti řádcích

smáli jsme se tři učni

depresí jízdy mezi Malostranskou a Hradčanskou

nevstanu ani kdyby přišlo tisíc beznohých dědků



představ si jak by to tady vypadalo

šťouchl mi do ramene ten nejtalentovanější z nás




za kruhem nesedíme

jeden je mrtvý

druhý učí

a já jsem parazitem v tenkých střevech



Pozdrav o polévce

pozdravujte

pozdravujte Seinu



to dokáží důvěrně chlapci jen – škoda



ale bílý chléb rozlomit ženě krásnější

a pustit na dno Slunce

setřít poslední šmouhu

rtům ji ochutnat

z talíře Pařížské modři



Pidiatury v tříšti

_

jen ženy milované mohou být mi tvrdší než já

prostor

k sobě diamant roztočený v brusu

v mastek pouze

v očích paničky

Psát

i Kristus nebyl nahý když nabízel se pro havrany

varlaty mi profukuje

do hřebů kýchá nachlazený






zalepil jsem duši žvýkačkou

doufám že nesplaskne bílá černá pryž



Slyšina

smrt na kapačkách

mžurka kukačky



_

udělte to

svědomí se nažere

a špatnost zůstane celá



Padlé vzpomínky v zimní noci

po kočičích hlavách utahují sedláci povlak jedu proti své vůli

-zvrátím hlavu-

a dech nadzvedává bederní roušku Krista - pozlacený je i na zadku

k černému nebi klouže vločkami



zde na konci uličky v ulici na dlouhém lasu jsem chycený

vzpomínám na ženy - a ženy mé- ne moje a válím se       kočičí kluzko je

dnes jediné potěšení zbývá v potěšení potěšit a ničeho nečekat

ale bylo tomu někdy jinak?




zde jsem já hřebec táhnul Radku po ledu v koleji smíchu co automobil zanechal

a Pampeliška v rámě mém nespadla - když hledala jestli ještě existuje pozornost

-starost o Květa lístky v mrazu



válím se na kočičích hlavách

sám

a vlhký dech zahaluje pozlaceného boha



Padá udusané ticho

padá udusané ticho

čisté mezi poslední a první stopou

chumelí



kostel na řetěz

aby neutekl po lodích

odcizený hlídač světla



za rohem mi matka leží

zpovídám se sám sobě

- nechodím

štěkám naproti ušpiněné tmě



Ohýbám se

Plívy na mlatu



slova

ohýbeme slova - až nám běda

bijeme z plev zrno mnohokrát na mnohokrát

činíme zázrak hodnější Krista?



slova slova slova



hřbety knih lámem v paragraf

a záložky – ruce praští klouby



slova slova mocná slova

_

tváříme je až krása

kulatá až rodina



Ohýbám se



samoto plníš mé potřeby

_

ty jediná sevřeš můj úd

vysaješ mi poslední kapku

ve stařecké vrásky



Odvahy

Jsou dny kdy se odvazujem

proti zdi mlaskne

čas to

nic - sbíráme otevřené zlomeniny

bičované deštěm Slunce

na očích koróna



Obsahová variace na podobný text

padla mince dírou u slabin

točí se na hranách

vsázím hlavu

proti bohu



//_





třicet stříbrných točí se na hranách

vsázím hlavu proti bohu

a třicetkrát císařovo hledí k nebi



Než vezmeš do teplých

než vezmeš do teplých musíš zvednout poklop

jestli nežhne topeništěm

jestli člověk nehřeje se v plastech



komunální odpad vyvážíme na Březinku

snad nikdo nezkoumal ukrytou hanbu



zasekla se lopata co lisuje vzdálenost času s poutí

někdo musí

lezu do chřtánu drtící obludy

lidmi okousané maso zvedá mi žaludek



Milec ne - moudra

pod náspem



k nebi rozjetý vlak - nákladní

memento

kov směruje kov jisker v potemnění

slyšet ohyb

v echa



_

pod vozem velkým

básník skládá mince hlavu

v obruč ženy



Včera večer žhnul hvězdami a já šel tam kde jsem tě objímal.

V tom po náspu, snad po noční obloze projel nákladní vlak.

Kvapil do mírné zatáčky a já si uvědomil, že když se jeden strhne pak mne smete vozů hradba z oblohy.