poezie a povídky vlado matuška
Mezi talíři číhá had

Vrtět životem

Stoupal vzhůru.

Stála na schodech k marketu. Byla jetá. Jeté lidi poznáte na první pohled, vymykají se. Usmál se k dívce v domnění, že k němu přichází stará známá, co prodává sušenky komunity. Zajímal se o ni, protože nebyla škaredá, ale především se zajímal o život. Zajímal se o peníze komunity, o práci, o nesváry. Často nevěřil odpovědím.

„Nenajde se někdo, kdo se ulívá? Co se stane, jestliže si někteří nandají větší porce?“

Když ji viděl naposledy, měla nad kořenem nosu žlutou tečku. Najednou mu byla odpudivá, jako je nechtěná nemocná slečna. Nezeptal se. Nevyjádřil se k odpornosti jen taktak. Nedal najevo svůj názor pouze o jeden vyběhnutý schod. Uvědomil si, že žlutá je pro ni jistě vyznamenáním. Co je jeté dívce po vředu?



Konečně si všimnul, že čelo dívky na schodech je celé bílé. Ne, není to stará známá, ale úplně jiná, jetá holka. Než stačil v hlavě přehodit vnímání, už do něj hučela.

„Dejte příspěvek na charitu. Na osiřelé děti.“

Strčila mu papírový domek až k nosu. Zašilhal. Slepený domek letmo ohodnotil. Vypadal impotentně.

„Pomozte vybudovat domov…“

Proběhnul kolem jejích proseb, bylo mu špatně. Ví, že patří k chudým, že on by měl mezi posledními… Otočil se.

„Nedám! Já jsem hajzl!“ křičel, ještě než zmizel ve chřtánu marketu. Dobře zásobovaného arci marketu.



Nakupoval a zapomněl. Vybíral z regálů pro žaludek a oči kontrolovaly čísla. Uvolnil se. Nevybral si pokladnu podle fronty. Vybral si pokladní podle vzhledu. Vybral si tu, kterou umí potěšit. Rovnal obaly na pryžový dopravník. Cukal sebou. Uspořádával si myšlenky.

„Vyjde mi sbírka básní.“

Prokládal slovy zpěv markovací čtečky. Čárkový kód převáděl hodnoty k zaplacení.

„A básnická miniatura, kterou jsem napsal, velmi inspirovaný naším hovorem. Vyjde v kulturně literárním časopise.



25.3. (neděle)



vyprávěl jsem o Slunci

pokladní v řetězci“



Drobná prodavačka pokračovala ve stereotypu. Částka se vršila, propocený batoh se plnil. Tušil, že se usmívá, i když viděl jen sluneční vlasy. Slunce, Slunce, Slunce.

„Blondýno!“

Promluvil směr kasa s důrazem na B. Vyslovil osvědčené slovo. Už si vyzkoušel, že tahle pravá zlatovláska nereaguje na oslovení blondýno s představou hloupé nány, ale se sebevědomím pocítí obdiv. Tahle slečna rozhodně nebyla jetá, byla v pohodě, jak jen žena může být v pohodě se světem.

Byl si jistý, že udělal radost.

„Vás to těší? To mě těší, že vás to těší!“

Usmála se ještě krásněji, až peníze vesele vyskákaly do plexisklové misky.

„Přeju krásný den.“

„Já vám taky moc krásný den.“

Odcházel.

Byl se sebou spokojený. Byl spokojený s průběhem. Nejdřív dal najevo, že není jen sociálka, že není jen lemra k ničemu, a pak dělal radost. Ženy jsou pro něj bohyně. Všemocné bohyně, co mohou měnit osudy. Kdysi i jeho osud. Přemýšlel.

Ženy chtějí být milované, všemocné bohyně. Jenže pak bohyně nechtějí být bohyněmi. Pohrdají věřícími. Ví to, ale nemohl si a nemůže si pomoct.





V tu chvíli vrcholného okamžiku týdne si neuvědomoval, že v nejužším místě čeká síť na leklé ryby. Než se stačil nachystat, už byl zamotaný před slepeným modelem domova charity.

„Tak batoh mám plný“

usmál se na jetou slečnu, která mu dvakrát pobaveně vracela.

„žrádla na hřbetě hromada a opuštěný děcka řvou v bídě života.“

Ztěžka se potil, zatímco se jetá holka vyloženě chechtala. Vycítil přízeň a moc ženy - bohyně a ta síla jej otočila. Rozevřel šrajtofli, našel dva bůry

„může být jen deset korun?“

snažil se co nejrychleji zmizet.

„ze sociálky“

blekotal, když neohrabaně nedokázal vhodit mince do otvoru ve střeše pokladničky. Hleděl co nejrychleji uniknout. Připadal si trapně. Nutkavě se potřeboval přesvědčit, a tak se znovu ohlédl. Stále se za ním přátelsky a pobaveně smála. Pod schody vykuřoval jetej kluk. Poznal v něm zdejšího bezdomovce, letního bezdomovce. I ona… Konečně mu docvaklo.

Byl podvedený!



Zůstal omráčeně stát. Má se vrátit a chtít deset kaček zpět? A co kdyby žebrali, dal by jim deset korun? Asi ne! Rozhodně se nemají dobře, tak jako ministr financí Kalousek. Ještě jednou se ohlédl. Jetá bohyně se na něj krátce usmála a pak přiskočila k procházející paní. Ta rázně odmítla.

Ne, nebudu chtít deset korun vrátit, rozhodl se a vyšel s batohem plným žrádla k domovu.

Přemýšlel, jestli i jiní se cítí být hajzly, když nedají na sirotky? Nebo jsou bystřejší? Zlobil se. Zlobil se na ně, zlobil se na sebe. Najednou chtěl udávat. Přece nenechám okrádat charitu pro děti, blesklo mu. Ale co když se chci jenom ješitně mstít? Jsem uražený ve své chytrosti? Všichni podvádí. Všichni jednají mimo morální dohodu společnosti, a to několikrát denně. Všichni lžou. Jen to umí v hranicích, které společnost toleruje!

Jenže tihle dva bezdomovci třeba takhle podvádět neumí, a proto jsou tam, kde jsou, proto šidí mimo gumové hranice, mimo toleranci spolčeností. Zbývá jim něco jiného? Kdo je horší? ptal se.

Sáhl do kapsy pro telefon. Zapomněl jej doma.

Člověkodoktorská

Kdysi před lety jsem točíval na hrnčířském kruhu dlouho do noci. Pracoval jsem pilně a poctivě. Tenkrát rádio o půlnoci hrávalo státní hymnu.

„Kdé člověk náš, kde člověk náš…“

Dnes o půlnoci už lidskou bytost nehledají.



Zdravotní sestra Věra sedla do auta a jede do práce. Každý všední den o půl sedmé ráno, jen v úterý má odpolední. Cesta jí trvá asi dvacet minut, sotva se diesel stačí zahřát. Má jej tři roky a dnes poprvé bude muset zajet k pumpě natankovat naftu. Tatínek zdravotnice řídí náklaďák v podniku údržby silnic.

Věra vešla do čekárny, zdraví lidi, odemyká ordinaci a připravuje se, aby mohla vzít nemocným krev.

„Dále.“

Houkla od jehel. Do místnosti vletěl agent firmy Kurýrujem společnost s ručením omezeným. „Je zde pan doktor? Mám pro něj výhodnou nabídku. Naše kapky Vychrchel jsou sice dražší než konkurenční šmejdy, ale za to zaplatí konzilium všech venkovských kapacit. Naše firma velmi dbá o schopnosti lékařů! Jen dobrý a odpočatý lékař dokáže plně využít našich šuntů ke všelidové spokojenosti. Mně pana doktora a pro vás čokoláda.“

„Pane Franc, kam to letos plánujete?“

„Pod Matterhorn na pět dní. Stetoskopy a lyže s sebou!“



Manager lidských zdrojů si nervózně tře peněženku v kapse. Kůže na hýždi se mu zahřívá. Ředitel farmaceutické firmy Kurýrujem společnost s ručením omezeným nevěřícně zírá do zprávy o novém léku.

„Von ten dryják funguje bez vedlejších účinků? Víte, co to znamená?“

„Vím, pane generální.“

„Do prdele, no do prdele! Dovedete si představit, co se stane, když ten lék uvedeme na trh?“

„Dovedu, pane generální.“

„To je sen! Do roka se všichni s Parkinsonem uzdraví! Kurva! Jak jste proboha dostal do firmy takovýho?“

Personální zrudl.

„Vyhoďte ho,“ vmísil se šéf vývoje, „pak ten projekt v tichosti stopnem. Nic se prodávat nebude.“

„Na to jsem přišel taky, jenže co když ten bolehlav udělá pro jinou firmu?“

řve ředitel na personálního.

„Prosím, můžeme konkurenci rozeslat významné doporučení, že inženýr Praváček dokázal vyvinout lék, který vyléčí závažnou chronickou chorobu bez vedlejších účinků. S takovým posudkem ho nikdo nezaměstná. Ve farmacii určitě ne!“

„Výborně! Už jsem vás chtěl vyhodit,“ podíval se s úsměvem na personálního.

„Dáme si kávičku. Helenko, přineste nám kafe.“

Sekretářka zapnula rychlovarnou konvici. Ozvalo se lupnutí a místností zavanul pach spálené umělé hmoty.



Dělník Elektroklepu předvádí nadřízenému zlepšovací návrh.

„Podívejte se! Když zde nahradíme měď hliníkem a pořádně ho izolujeme, pak nevydrží víc než tisíc osm set zapnutí, což je průměr zapínání ve čtyřčlenné domácnosti na tři čtvrtě roku. V té době se konvice posere. A pokud všechno zatavíme do plastu, nebude nikdo, kdo by ji mohl opravit.“

„Dobrý, Berka, dobrý. Ale buďte realistický, Berka, jinam s tím vaším zlepšovákem jít nemůžete. Víte co, všechno je můj nápad a vy jste mi pomáhal. Dostanete čtyřicet procent odměny. Platí?“



Automobil s předsedou vlády objíždí kaliště hliníkového dolu. Vacík zírá na mrtvou jámu. „Do,prdele, jak zde můžou žít? To musí být prasata a ne lidi.“

Řidič pokyvuje na souhlas. Auto zastavuje na sídlišti, premiér vystupuje a kráčí k pultíku. Několik stovek cigánů zvědavě čučí na gadžovského krále. Premiér položí listy na pult, nasadí brejličky a začne.

„Já jsem celý život poctivě a tvrdě pracoval! Proto jsem dnes tam, kde jsem!“

Odmlčí se a přehrabuje se v papírech.

„Kurva, vy nejste žádní zasraní básníci, nebo intouši hysterický. Hele, na rovinu, a vemte si příklad! Já celý život kradl šikovněj než vy, a proto jsem, kde jsem. Kdy se konečně začleníte do společnosti a budete podvádět elegantně, tak, aby se nikdo nepohoršil? Už byste se měli přizpůsobit. Příští rok ministr financí škrtne dávky, páč v kase nejsou prachy, a jestli se nenaučíte krást podle pravidel, budete všichni v kriminálech!“



Šéf státní kasy mluví k zlaté soše. „Tak jsem ti ty prachy přihrál, Bože! Ty mě musíš milovat, neříkej, že ne! Vždyckys byl na prachy! Že kradu? To mi snad odpustíš. Že kradu z celé země nejvíc? Však ty máš bohaté raději, jsme míň nemocní, umíráme později a naši potomci se rychlej rozlezou po celým světě. Proč bys to dělal, kdybys nemiloval nás, nás největší? Že mám na svědomí mrtvé? To mi snad odpustíš, Bože. Však pracuju, abys zase nabyl moci nad tou chamradí. Nad tou hnusnou, drzou lůzou. Už jen několik majetků přesměruju kamarádům a z té sebranky budou nevolníci, budou se k tobě modlit, pokorní a s plnou vírou!“



Zdravotní sestra schovává čokoládu do šuplíku a ukřižovaného Ježíše mezi prsy.

„Další.“

Do místnosti vstupuje můj otec a hned se přátelsky zdraví s doktorem.



Kdysi jsem býval u doktora v nájmu, když jsem točil tvary z hlíny. Byli jsme kamarádi a ještě víc jsem si rozuměl s paní doktorovou. O mých pracovních pauzách jsme si povídali a na dvorku voněly koláčky, popíjeli jsme ledovou kávu, přivírali oči před sluncem. Oddávali jsme se flirtu až na samou hranici přátelství.

Jednou to viděl můj fotr, a jak jsme byli s fotrem sami, hned se do mě pustil.

„Ty ji mrdáš?“

„Ne.“

„Ty vole, počkej ještě dva roky, ještě dva roky musím být na neschopence, pak ji klidně přefikni.“



Celkem deset let jsem platil nájem na všechno možné i nemožné. Pomáhal jsem vymalovat, protože jsem je měl rád. Deset let byl fotr na neschopence, a když šel do důchodu, já už nevydržel a zbankrotoval. Od té doby mi doktor dělal naschvály. Fotr mi nedovolil u sebe vybudovat dílnu. Holt má jen sedm místností pro sebe a dřívější byt dal bráchovi.

Nyní si doktor s tatínkem podávají ruce.

„Co váš syn?“

„Ale, je to hajzl!“

„Však vím!“

Notují si v místnosti, kde jsem kdysi do nocí dělal a poslouchal půlnoční hymnu.

„Kde člověk v nás, kde člověk v nás…“



Je půlnoc. Je tma. Ucho mě studí o kolej. Poslouchám, kdy mě přejede mašina, která nepřipouští vyhybky. Už je rozjetá. Na zemi je tma. Na druhé polokouli Slunce a na Zemi půlnoc. Stroj je rozjetý, lítaj od něj blesky. Jednokolejka je úzká.

Slyším houkání.

Sýček hýká hymnu…

Dopis Mikuláši

Dobrý den pane Mikuláš



doporučil mi vás pan Svatý a proto se k vám obracím s prosbou o přijetí mezi vaše cvoky.





Mám v lednu rok trvající pravděpodobný psychosomatický kašel. Potřeboval bych antidepresiva s kterými mi bude stát vocas stejně jako dnes a když bude stát dokážu si ho třikrát vyhonit. Prosím aby se i to nezměnilo. Pokud za posledních dvanáct let antidepresiva v tomhle směru nepokročila raději se umlátím -kašlem- hlavou o zeď!

Pak taky budu na antidepresiva chlastat cca 2-3 x do měsíce a ty kecy, že se nemá pít nebudou mít vliv. Takže preferuji cukrátka dobře ředitelné ethanolem.



Díval jsem se že máte cosi společnýho s \"Milosrdnými Bratry.\" Viděl jsem tamního správce - křesťana jak hovado co měl 6 dětí páč guma je z předkožky Satana - jak vyhání z nemocnice bezdomovce do -25. To bylo tehdy když jsem tam celý dny sedával a psychoška Lenka Andělová se bála - mě psychopata, že jí rozbiju hubu.



Hele žádný rozbory co tohle má znamenat. Zapomeňte na barvy a stupně šedi. Já jsem prostě černej. Jsem černá v noci v tunelu a v prdeli černocha. Tak čistá páchnoucí černá.



Jelikož jsem parazit - povrchem čistý parazit a tedy vychcaný -ale přiznávám neschopnost a nejsem tak výkonný jako Drábek- nemůžu si dovolit se cajdat mezi Letovicemi a Brnem vzhůru dolů. Proto mohl by jste mne přijmout 7.1. v 16:00? kdy budu před tím i u Políčka.



S přáním vyplnění konce světa (to bych se bavil jak se nezoufalci snaží zachránit své rodiny)



Petr Ďáblíkůj

Vypovídající hovor

(prozajická blbůstka)



Otvírám zvonící telefon.

„Vlado Matuška prosím.“

„Dobrý den my jsme agentura art studio a děláme průzkum o zaměstnanosti. Můžu vám položit několik otázek? Bude to velmi krátké.“

„Můžete. Klidně se ptejte.“

„Jste student, nebo pracujete ve firmě, nebo státní zaměstnej, či podnikáte?“

„Já jsem dlouhodobě nezaměstnaný.“

„Vy jste dlouhodobě nezaměstnaný? Tím se nám rozhovor velmi zkrátil. Můžu se zeptat jste ve věku mezi třiceti pěti a dvaceti lety, nebo jste starší?“

„Starší.“

„Tím se nám hovor zkrátil úplně. Díky vašim odpovědím získáváte od nás dárek a to jeden výtisk časopisu Vše o bydlení. Máte zájem?“

„Ne děkuji.“

„Tak nashledanou.“

„Nashledanou.“

Paměť na ostří nože

Bříško zlodějsky dlouhého prstu ztratilo lidskou barvu, dokud padesátnice Karásková neotevřela na vyzvánění.

„Pojď dál, Klárko, už na tebe čekám.“

Slečna na chodbě vypoulila oči a tělem naznačovala ústup, ale po krátkém zaváhání odhodlaně vešla do bytu.

„Ty jsi ale špatně vychovaná dcera. Já tě přece vedla k dochvilnosti, a ty si nepřijdeš v domluvených šest, ale až v sedm. Kdo má na tebe čekat?“

Mladé ženě spadla brada a naprázdno polykala. Nevěřícně loupla očima na sloupkové hodiny, které ukazovaly pět minut po půl šesté. Už chtěla protestovat, ale pak její ústa vydala milý úsměv.

„Posaď se, Klárko, a vyprávěj, co tvůj přítel, jak se jenom jmenuje, Tomáš, Pavel?“

Žena neodpověděla, jen sebou v křesle vrtěla.

„A kdy bude svatba? Víš, jak toužím ještě poznat vnoučátka. Už tě Petr požádal o ruku?“

„Víš m, ma, mami? von říkal, že nemáme prachy na rodinu, prej jesli bys nám nedala padesát táců, to bysme šoustali jak vo život, abys měla radost.“

Karásková vstala a těkavě se rozhlédla.

„Vidíš, Petr je zodpovědný chlapec. Ráda vám pomůžu, ale nevím, kde jsou. Nevíš, Klárko, kam schovávám úspory? Klidně si z nich vezmi, kolik potřebuješ. Nebuď skromná.“

Mladé tělo vyskočilo z pružin křesla a skotačivým krokem stanulo před sekretářem. Šuflata z něj tahala v jezdcích, až narážela o zábrany zadních stěn. Štíhlé prsty Kláry se procházely papíry, dokud mezi diplomem PhD a disertační prací nenašly dlouhý, špinavý kuchyňský nůž. Vzala jej a ostřím si strhla chloupky z předloktí.

„Chceš vnoučata? Chceš! Tak si vzpomeň, kde máš ty prachy!“

„Ráda bych vnoučka, Klárko, ale aby byl po Petrovi,“ vyprávěla matka nepřítomně a nevnímala nejen výstrahu, ale i mladší ženu, která převracela koberce, odsouvala skříně, prolistovávala knihy.

„Proč jsi stále, Klárko, taková neurotická? Já chci vnoučka vyrovnaného a spokojeného se životem. Navíc Petr je krásný chlapec a ty jen ošklivé káčátko. Čekala jsem, že vyrosteš v labuť, ale ty ne. Moje holčička, moje Klárka zůstala šedivou blátotlačkou. Zato tvůj chlapec je sošný Adónis! A ten stejnokroj! Víš, Klárko, že v anonymitě stejnokroje lidé snadněji mučí a zabíjí?“

Mladá žena najednou ztuhla a tvrdě opřela mramorové oči do své hostitelky.

„Kdo jsem? Co já jsem tvoje? Jak se jmenuju? Máš mne ráda?“ zeptala se, aniž by v očích její náhrobní kámen prozradil cokoliv jiného než tvrdost.

„Ty to nevíš, Klárko? Ty jsi ale hloupá! Ty jsi přece Klárka, moje jediná holčička.“

Kámen v očích mladé ženy roztál v proud dalšího hledání.

„Já jen vím,“ mluvila přes rameno, „že bachaři za těma svejma černejma brejlema jsou pořádný svině! Hele, máti,“ prudce se otočila a její pěst nechtěně udeřila matku do stehna, „vyval ty prachy a nehraj si se mnou na blbou a hodnou!“

„I kdybys mě zabila, já nevím, kde jsem peníze schovala.“

„Hele, máti, i to se může stát!“

„Co?“

„Že tě podříznu i bez uniformy, babo pitomá. Kraviny si pamatuješ, co? Ale kde máš úspory, to né.“

Štěkala neurvale, když procházela znovu zásuvky. Letmo přečetla nadpis disertační práce ‚Psychologie jedince v davu‘ a už po několikáté Klára zapochybovala a zkoumavě pozorovala starší ženu.

„Vidíš ten nůž, máti?“ zeptala se a namířila čepelí na matku.

„Ty máš ale hloupé otázky, Klárko. Není přece tma, abych nůž neviděla.“

„Co s ním asi můžu udělat, ty chytrá krávo!“

„Umýt? Je špinavý.“

„Kurva, ty jsi úplně blbá. Podívej!“

Přiložila nůž k ruce a strhla si chlupy z druhého předloktí.

„Je ostrý, je ostrý, krávo!“

„Dej mi ten nůž, Klárko, já jej umyji. Ještě se s ním poraníš a dostaneš infekci!“

Starší žena zvedla ruku a mladá s čepelí prudce ucukla, ale pak si vše rozmyslela a váhavě matce podala zbraň střenkou napřed. Najednou v očích matky zablesklo.

„Já si vzpomněla! Já si vzpomněla, peníze jsou u vody.“

„U vody?“ kroutila hlavou mladá a vešla za starší do kuchyně.

„Jen kde je u vody?“ brblala si pro sebe matka, když otevřela spíž a nadzvedla krabici cukru.

„No to jsem zvědavá,“ uchechtla se dívka a za zády se opřela dlaněmi o sporák.

„Podívej se za petláhve,“ radila, když ucítila kouř spálené kůže.

„Pičá!“ vykvikla bolestí. Prudce se otočila a uviděla do ruda rozpálené plotýnky.

„Ty seš úplně blbá, máti!“

Řvala bolestí.

„Klárko, já, já že jsem hloupá? Kdo se popálil? Kdo je hloupý?“

Usmívala se poťouchle matka.

„Vá, to je bolest!“ skučela spálená a strčila čoudící dlaň do dřezu, otočila kohoutkem a nic se nestalo.

„Já tě fakt zabiju! Proč neteče vodáá!“

„No přece, aby netekla do kanálu, to dá rozum.“

„Kde máš uzávěr vody, proč se ptám, kde máš hajzl?“ ale nečekala na odpověď a vletěla do prvních dveří a měla štěstí, trefila napoprvé. Otevřela skříňku od stupaček a nevěřícně výskla. Na vodoměru ležel hezký paklík pětitisícovek.

„To snad není možný,“ sykla a otočila hlavní uzávěr vody a chvatně strčila ruku do záchodového rezervoáru.

„Ách,“ ulevila si a najednou zase radostně pískla, když na stolečku vedle záchodové mísy našla další balík peněz.

‚Probůh, k čemu je ta baba na hajzlu používá?‘ zeptala se v duchu a zvedla záchodový poklop. Uviděla jen nespláchnuté lejno, ale bez bankovek a bez papíru. Otřásla se hnusnou vzpomínkou na kriminál a vyběhla do kuchyně.

„Mám je, mami, mám je.“

Mávala paklíkem, když zastavovala do dřezu proudící vodu.

„Budou vnoučátka, babi, jistě se dočkáš,“ usmála se mladá žena s opravdovou láskou, láskou, jaká se na dceru k matce sluší.

„A prosím tě, dávej na sebe pozor, mami!“

Vypnula plotnu sporáku a utěrku z něj pověsila na háček.

Sloupkové hodiny začaly odbíjet šest.

„Tak a já valím, mami. Pa a díky moc za háky!“

Zamávala jimi radostně, když otvírala dveře na chodbu, kde se opravdová Klárka chystala zazvonit na domovní zvonek a Petr si nervózně upravoval uniformu, aby mu nebyla vidět služební zbraň.

„A jsem v hajzlu,“ sykla mladá žena s penězi v ruce.

Rozbor básní

Třetí den máje





květeno kam zmizelo naše Slunce?

v řetězci za pokladnou sedí

usmívá se – paprsky spletené kolem očí

čte krátkozrakým skvrny čárových kódů

lidem sčítá cenu potravy







Starobylé loutkové divadlo



před starou radnicí nepropadne holubice trus

na hlavách trnové koruny

posel míru nesedne si



Asiat Arab Brit Němec Ind

nejeden z nich potomek Faraona

dočkávají času

až kotouč Slunce postaví planety a spustí

zakokrhá

dočkají se

a zase bude        před smrtkou liduprázdno















Cvokař mne vybídnul, abych po čase zase vyzkoušel popsat vznik básně.







Třetí den máje. S názvem nejsem spokojený!



Úplným základem básně byl den, kdy bylo krásně a já o tom vyprávěl pokladní. Jakožto nezaměstnaný jsem měl výčitky svědomí. Já dlouhodobý flákač a ona co pracuje i v neděli. Z tohoto pocitu vznikla miniatura:







25.3. (neděle)



vyprávěl jsem o Slunci

pokladní v řetězci







Uběhnul rok a já jsem stejné pokladní povídal jaké má krásné vrásky kolem očí, a když se usměje, září jako Slunce. Ona je navíc opravdová blondýna. Jenže letos bylo jaro studené. Díval jsem se za okny na věčný déšť. Mnoho dní bez Slunečního svitu. Navíc jsem chtěl onu prodavačku potěšit a tak jsem začal psát další miniaturu.



Vznikla tak první vrstva básně, která vypráví, že i když je venku škaredě, můžeme najít hřejivý úsměv třeba za pokladnou v obchodě. I v melancholickém počasí může muž najít radost v krásné a příjemné pokladní.



Jenže já se málo kdy spokojím jen s banalitou a proto jsem přizpůsoboval slova básně k dalším významům.



Najednou vyvstala v textu otázka Kam „přírodo“ zmizelo naše Slunce? Vzniká skrytý význam, že lidé něco ztratili a hledají to v nakupování, ve spotřebě. Jejich slunce sedí za pokladnou a sčítá krátkozrakým cenu potravy. Cenu, která je vysoká, ale krátkozrací neuvidí pravou hodnotu.



Třeba místo, aby si užívaly květu, pečovali o sad, stačí jim zaplatit cenou, jakou cenou?



A dostávám se k třetí vrstvě básně. K paradoxu, jaká je vlastně cena potravy. Několik mincí za růst za světlo a teplo Slunce. Současný člověk si vůbec neuvědomuje co všechno je za plným břichem. Stačí jen zaplatit cenu…



Nekvalitou je skutečnost, že první a zřejmý obsah není v žádné interakci k obsahům skrytým!











Druhá báseň



Je obrazem na Staroměstském náměstí několik minut před celou hodinou. Davy lidí z různých zemí čekají, až se poskládají planety. Tísní se. Na orloji je i „planetárium“ které měří pohyb planet a jejich vzájemnou polohu k Slunci. Navíc pohyb planet, gravitace je to co tvoří pozemské odpočítávání času.



Všechny sochy, vikýře, štuky mají na sobě trny, aby neumožnily usednout holubovi a pokadit tak památku.



Pod vymalovaným obrazem se ovšem skrývají významy.



Zde pod orlojem čekají různé národy v míru a hledí až se vyrovnají planety. Jsou příbuzní, nejeden z nich má stejného předka a to faraona. (Podle výzkumů má polovina mužů západní Evropy stejnou DNK jako faraon Tutanchamon. 70% Španělů 60% Francouzů. Procento směrem na východ klesá.) Přesto symbol míru nemá klid, nemá kde si sednout, sochy mají na hlavách trnové koruny. A smrtka spustí své divadlo až se seřadí planety přijde řež i když je mír a všichni jsme příbuzní. Kohout zakokrhá (kohout co plaší smrt, kohout co třikrát zapřel lásku Krista pro spasení lidí.)



A bude to řež, před smrtkou zůstane prázdno, už nebude koho setnout kosou.



A bude před smrtkou prázdno – kohout a smrtka jako sochy orloje - jistě než zase bude celá a orloj se rozběhne není na co se dívat a dav lidí odejde…!

Povídka z dopisu

Slečno spisovatelko, Váš zašívací příběh ze skladu ve mně vyvolal vzpomínku na můj podobný, izolačním materiálem přetřený.

Bylo mi tenkrát čerstvých patnáct a toužil jsem být vlastníkem kazeťáku. Chtěl jsem mít stroj z úžasného západu a přehrávat na něm západní hudbu drcených kytar. Toužil jsem každý den oblažovat znormované sousedy lítým řevem při západech Slunce.

Kde ale vzít a nekrást ze společného krajíce tlustě namazaného sádlem? Inu, jakožto uvědomělý mladík, poučený o špatnostech přivlastňovat si nezaslouženě, přihlásil jsem se na brigádu a přiložil ručičky k dílu blahobytu.

První den brigády přivezli náklaďák s vlečkou, plně naložený pytli s prachem korundu. Jeden vážil čtyřicet pět kilo a nebyl delší než padesát centimetrů. Házeli je na nás, mladé brigádníky, z výšky postranic. Vždycky po naložení na můj hrb podlomila se mi kolena a já v opilecké chůzi vyrovnával jednostrannou zátěž úzkých ramen. Těžký, malý, umělohmotný pytel se příšerně držel a v závěru cesty jsem svoje špélky nutil k běhu, abych stihnul pytel položit na místo dřív, než mi spadne.

Vězte, já byl tenkrát uzoučký víc než běhy kolouška a ještě zdaleka jsem nedorostl v kohoutku dospělé výšky. Tolik křehké konzistence bylo moje mládenectví. A i když jsem se stačil otočit tolikrát co svalnatější kolegové, přesto jsem neuniknul osudu a na rozdíl od lépe placené práce zednických přidavačů dostal jsem příští den snadnější práci. V jiné hale, než přidávali moji kamarádi, byl jsem pověřený zametat a natírat izolačním materiálem podlahu. Mým dozorem a nadřízeným se stal vetchý padesátník, který se rád veselil, i když se smál jen zřídka.

S námi dvěma a košťaty byla ještě jedna slečna, která barvila trubky všedním odstínem. Byla o tři, čtyři roky starší než já - zaostalý mládeneček, co ještě neznal skoro nic z tajů touhy. Ovšem skutečnost, že ona slečna je obdařená obrovskými prsy, byla i pro mne nepřehlédnutelná. Moc, moc často jsem na její dudy hleděl, především proto, že jedno gigantické prso bylo o hodně užší než druhý gigantický prs. Slečna se jmenovala, nomen omen, Maruška Cacková. Za natěračkou, svazačkou Maruškou často chodil montér se sterilním knírkem. Připomínal mi pětadvacátníka z NDR, který poslouchá Puhdys.Takový ten typ, co je ve školách velice snaživý a pečlivý, ale hloupý, a nikdy od něj neuslyšíte vtip nebo vlastní názor.

Jednou se mi Maruška svěřila, jak je jí knírek protivný, že ji pořád zve na motorku a ona pořád odmítá, a že už neví, jak jej odradit. Dotěru.

„Snad jej hodně ponížit?“

Už nevím, koho napadla ona lest, vzhledem k mojí nevinnosti asi Marušku, že až budou spolu Maruška s knírkem (tedy Maruška knírek neměla), já k nim přijdu a pozvu ji, vyvinutou Cackovou, do kina, a ona odpoví „půjdu ráda.“ Tak krutý byl náš plán!



Pečovatelská Maruška mně, chlapci naivnímu ve světě práce - nejen ve světě práce - pomáhala vyznat. Vedla mne bludištěm vztahů a přiměřeného pracovního nasazení. Jenže mistr chodil na kontroly, a pokaždé, když se můj parťák někde veselil, ptal se mě, kde je, a já odpovídal pravdomluvně „nevím.“ „Jak dlouho je pryč?“ pokračoval mistrně po stopě, a já bezelstně udal „dvě hodiny a půl.“ Až jednou se vrtkavé náhodě zachtělo a mistr na rozjařeného kolegu kápnul, hezky jej seřval a já sloužil za důkazní materiál. „Jsi usvědčený, fluktuante!“

Příští ráno, když neveselý spolupracovník ucítil pravidelnou potřebu povzbudit se, vyrovnat svoji hladinku života, zaúkoloval mne, že když se bude mistr na něj ptát, pak prý odešel před chvílí do skladu pro lepší koště, aby se nám lépe metlo.

Podle nezlomné pravděpodobnosti se tak i stalo, a já mistrovi hezky vylíčil starostlivost mého spolupracovníka o naše pracovní pomůcky. Mistr se jen ušklíbl, řekl „jistě zase někde chlastá.“ A odešel.

Za několik hodin se vyvracející se kumpán vyptával, zda jsem mistrovi vysvětlil jeho nepřítomnost na pracovišti podle jím zadaných instrukcí. Odpověděl jsem „ano“ a už, už jsem se nadechoval, ale uviděl jsem Marušku, kterak si může paži vykloubit, aby mi dala znamení, brzdi!

Když jsme s Maruškou zase osaměli, hučela do mě: „Nemůžeš mu říct, že ti na tu lež šéf neskočil!“



Ve stejném prostředí ubíhaly dny a mistr byl nasraný z naší pracovní výkonnosti. „V sobotu zde byli dva muklové a udělali skoro třikrát víc práce. Vysvětlíte mi to?“ rozčiloval se. Vysvětlit jsem nemohl. Jen Maruška mi šéfa pomáhala obměkčovat svou bystrostí slov a velmi pádnými prsy. A kdyby jejich váha nestačila, mohla ještě vytasit na světlo tatínka náměstka. I proto jsem cítil k Marušce stále větší dluh.

Až konečně jednoho dne jsem mohl Marušce oplatit její starostlivost službou. V jídelně seděla u stolu mimo jiné i s dederáckým montérem, který do Marušky hustil Puhdys. Já to uviděl – hned jsem s tácem polívky a knedlíků přišel k plně obsazenému stolu a hlasitě pozval Marušku Cackovou do kina. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Páni a dámy sedící v doslechu hlasitě vyslovené nabídky otevřeli huby, aniž chtěli přijmout jídlo. Zírali na fracka, kterýmu možná ještě ani nestojí, jak žádá převinutou dívku s obrovskými prsy o rande. Maruška vybuchla v živý a nezadržitelný smích. Stál jsem tam jako opařený a bylo mi děsně trapně - poníženě. Snad celou minutu se Maruška smála a nemohla se utišit. A já stál a stál a stál s omaštěnými knedlíky, nechápal jsem. Musím přece počkat podle dohody, ale zatím není zdrcený sterilní knírek, ale já! Maruško, Maruško Cacková!

Až po nekončícím studu utichnul živelný smích Cackové a zajíkavě odpověděla: „Pak si to vysvětlíme.“

Zradila mne! Ponížila a zradila! Maruška jedna.



Až zkušenostmi jsem nemnohé pochopil a mám dnes pro Marušku Cackovou porozumění. Nemohla přece jít do kina před tolika lidmi s klučíkem, který možná ani nepostaví dostatečnou velikost.



V současnosti je Maruška právničkou JUDr. a má politické kontakty přes stranu Lidovou. Kdysi porodila nemanželské dítě. Podle nových pověstí je otcem jeden ze známých folkových zpěváků. Maruška s ním má dítě cíleně.

O stále veselém spolupracovníkovi, který se v životě moc neusmíval, nevím nic, ale přesto s jistotou konstatuji konečné resumé „mrtev.“

No a já? Myslím, že nemusím popisovat, jak jsem na životě pověšený. Zapojte svébytnou kreativitu, čtenáři, nebo jděte po všeobecných cestách zkušeností.



Jo, a na západní přehrávací stroj mi přidali rodiče. Výdělek z brigády zdaleka nestačil.

Bůh je potřeba člověka!

Byla krásná, jasná, letní noc. Vlahá snílkům i bankéřům, kopáčům i, když se sám nejvyšší, sám samojediný Bůh procházel hvězdami i hvězdičkami.



Hloubavě namazaný čtenář jistě hned začal pochybovat. No nemám pravdu? Tak abys věděl, ty šťouro, punťo, hnidopichu, rýpale do všeho, co voní i nevoní, sám dobře vím, že Bůh nepotřebuje jasnou letní noc, protože ve vesmíru je všude jasná tma, tma plná vznikajících hvězd, zanikajících galaxií, nov, supernov. Dost možná i extra supernov. Ovšem pokud by se zrovna neprocházel po Venuši. Každý, kdo svázal nohy s Venuší, žádných hvězd nedohlédl. Ať to byl svářeč z Kolbenky, nebo všemocný strejda, všichni s Venuší zakusí jen horko a kyselo.



Zvolna si kráčel spokojený Bůh, možná měl i popito zkvašené mléčné dráhy, tolik se cítil v poho. Ruce měl sepjaté pod vystouplým bříškem, rozhlížel se kolkolem svého díla a plný obdivu, upřímně se chválil. „Panebože, to je krása, hezky jsem kydnul hvězd kupy. Jo, jo. A támhle se mi z mlhoviny klube nový svět. Měl bych se upomenout, jestli mi tam vyrostou lidi, nebo něco ušlechtilýho.“

Když už se nemohl cítit víc božsky a nemohl mít hlavu výš ve hvězdách, zahučel do černé díry. „Ty kurvo černá,“ zaklel.



Zde asi mnoho z vás čtenářů zkřivilo ústa. Protestujete proti vulgarismu stvořitele. Nu prosím. Je to váš Bůh. Můj je takovej lidskej, prostě takový hovádko boží bez víry. Váš je třeba, můj rádoby automechanik. Každý máme svého podle nás samotných. Každý je jedinečný a přitom je jen jediný, chudák roztrhanej. Můj prostě nechodí pro kurvu daleko, kdežto ten váš je noblesní, samý nerez kov. Něčí je jinak zdrženlivý, podobný přerušované souloži, váš chodí jen na malou stranu a ano váš nechodí nikam, udělá všechno hned a na místě.



Naštěstí, když hučel Bůh do té černé díry, ještě se dokázal zachytit na okraji kanálu golfovou holí, kterou frajersky nosil, jako berlu. Zabral svým pekáčem buchet z honosného fitka a plastické chirurgie, až polovičním výmykem dostal nohy nad otvor. Vyčerpaný se tam z posledních sil držel na golfové berli značky Callaway a na špičkách lakýrek od Bati.

„Která lůza ukradla ten rezavej poklop od díry?“ nadával Bůh „Proč já nestvořil jen ty slušný, co maj auta, pracují a kradou jen tak, aby nikam nespadli? Já věděl, že mám dělat pouze ty s bílou pletí a světlýma očima a vysrat se na tu cigánskou chátru!“



Zde bych rád čtenáře upozornil, že ač jsem modrooký a pleti světlé, už nepopisuju svého Boha, ale všemocného v proměnné kvadratické rovnice. Právě jsem vykreslil Čecha, který se jen taktak drží golfové hole, když dorazila silná hospodářská krize. Odlišně bude mluvit Bůh Američana z jedenáctýho září, jinač Alláh Araba v Palestině.



Bůh nepřestával hanobit rasy (přesně takové, jaké si čtenář přeje, anebo nepřeje, a hanobil lajdáky) a ani si nevšiml, že jeho chlouba se značně protahuje pádem do černé díry. Ne že by svatá varlata potřeboval často, naposledy snad na nějakou Marií a od těch dob dva tisíce let si ani nevrznul. Chudák! Ale přesto, každý muž si umí představit bolest nakopnutých vajec, což pak koule Boha v nejmocnějším lisu světa?



Zde bych chtěl poprosit teology, jestli by neobjasnili vše, co se božího šourku týče! Jeho existence je v jisté formě přeci nezvratná? Nebo jak to je?



Chudák Bůh řval bolestí, ale najednou se mu v podnapilé makovici rozsvítilo a uvědomil si, že je všemocný. Zapřel se pořádně o golfovou berličku a jeho koule vyskočily, jako dva magnety z pozlaceného kříže. Lokty položil na okraje kanálu, aby se zhoupnul na dlaně, když vtom jej zasáhla prázdná plechovka od tuňáka. Hezky přímo mezi oči, plesk třetí kosmickou rychlostí. V hlavě mu zajiskřilo, bezvládně pustil golfovou hůl, lakýrky Baťa sjely z Achillových pat. Ještě než se vševědoucí mozek slisoval na nic, uvědomil si‚ že plechovku snědl Američan Peter a obsahovala posledního tuňáka na světě na světě. Ulovený byl vlečnou sítí





zrnění…







Epilog:

Chtěl bych požádat imámy, teology, buddhistické mnichy a jiné, aby se zabývali otázkou, co kdyby všemocný sám sebe ukončil. Co by bylo s vesmírem, se Zemí, s člověkem a vůbec s veškerou chamradí? Jsem si jistý, že vy na to přijdete, jak a co by se doopravdy stalo.

I když každá sekta bude jistojistě vědět jinak.

Jací by mohli kdyby

(V eseji je použita parafráze Orwellových ovcí).





Přistáli Marťani.

Teda ne, že by byli zrovna z Marsu! Tak daleko jsme my lidé vyspěli, že dokážeme šmírovat naši nejbližší planetu, abychom věděli, že není co šmírovat.

Nenadělali škody, žádný kruhy v obilí, ani nenutili americký prezidenty stavět pyramidy, jednoduše si to prdli na náměstí v Letovicích, čímž prokázali jasné sebevědomí. Ne, že by malé, neozbrojené a nevýznamné městečko představovalo pro ně nebezpečí. Ani nehledali žádnou Hlavu, byť někteří (starosta, farář např.) se za Hlavu považovali. Prostě přistáli tam, kde jim to zrovna vyšlo. Nedělali žádný průzkum, a právě tenhle fakt byl oním velkým sebevědomím, důvěrou ve vlastní schopnosti a techniku. Jestli čekáte, že lidé propadali v paniku anebo alespoň nějaké netradiční činnosti, mýlíte se. Možná si zanadávali, když museli stroj obcházet, anebo projevili svou agresivitu slovy „Co je zde za popelnicu?“ když nemohli zaparkovat škodovku na své obvyklé místo. Chovali se podobně, jako Rusové v Čeljabinsku, když jim letěla nad hlavou obrovská ohnivá koule. Jó, kdyby po ulici běhal tygr, to by se všichni hned ukrývali, báli by se sežrání. Tygra známe. Tygr naše předky často zblajznul, ale nějaký meteorit? Copak naše evoluční paměť sahá až k dinosaurům? Ne, nikdo v Čeljabinsku nepanikařil. Stejně tak v Letovicích si lidé šli dál po svém a futuristický krám z nebes jim jen překážel v honbě za nejlepší existencí sebe sama. Jediný strážník z pozice své povinnosti vytáhnul krátkou palnou zbraň a křičel „Stůj, nebo střelím!“

Vždycinky se dobře bavím u júesej scifi filmu, když se objeví lítající talíř. Od horizontu po horizont se vznáší nablejskanej kov. Uvnitř stroje jsou zlí potvorečkové, kteří nemají nic jiného na práci, než přeletět několik galaktických prdelí, aby nás z toho užasnýho ráje – Země - vyštípali. Jenže to ošklivě narazej. Z kasáren vyběhne tvrďák, velkej americkej vlastenec, skočí do stíhačky a tu krávu přes celou oblohu snadno sestřelí.

My lidé, co nedoletíme ani na Mars, vyhrajeme meziplanetární válku na celé čáře rovníku i poledníků.

A nebo Zemi ovládli roboti. Zdokonalují se, staví sami sebe. Jsou několik set metrů vysocí a zabíjejí lidi. Vtom před obroským monstrem kličkuje chlápek v džípu. Nejenže jej stroj nedokáže trefit, ale navíc chlápek při skoku přes obrovskou muldu, kdy by každej smrtelník plápolal jako hadrová panenka, tak ten borec popadne sapik a po přesné dávce celý stroj vyletí do povětří. Proč kryndeplána dělají roboti tak obrovský stroje? Proč prostě nemaj obyčejný auto s puškou?

Stejně tomu bylo i v Letovicích. Jediný pupkatý strážník se z titulu své funkce zajímal o Marťany. Hrdina! Mířil na kosmickou loď, co urazila několik světelných let, plynovou pistolí.

Na rozdíl od Čeljabinských, Letovští dostali víc času, aby na YouTube nebyli za úplný tupce. Po několika minutách si jednotlivci začínali uvědomovat, že ten mimozemský krám, co mají uprostřed rynku, může mít pro ně dalekošáhnuté důsledky! Zastavovali se a dumali. Nejdřív tu jeden, tam jedna. Jinde jeden a jedna, až se spontánně tvořily zájmově hloučky. I mimozemšťan by poznal, kdo s kým peče chléb vezdejší. Pozvolna se na tváře dobrých lidiček vkrádala nejistota. Nakonec jim vedené debaty ukradly klid úplně! „Jen aby byli hodní,“ znělo od jedné skupiny. „Snad budou lidští,“ mohli jsme slyšet jinde. A onde se hlouček modlil „Dej bože, mír, a zvěrstva pryč od člověka!“

Řeknu vám, že se nemodlili zrovna trefně pro svoji spásu. Příkladů máme mnoho. Třeba tenkrát, když Kolumbus dovezl z Ameriky brambory a syfilis. Jak jistě všichni víme, obráceným směrem export nejevil žádnou rozporuplnost. Rudí bratři by mohli vyprávět, kdyby jich dost přežilo vzájemnou spolupráci.

Nebo viděli jste někdy zvířata, že by jiné koncentrovala a tam je prostě zabíjela, aniž je jedla? Činnosti, které jsou výlučně lidské, často nazýváme zvěrstvem! Já osobně, vydaný na milost, bych si přál, aby mocní – inteligentní, se lidem nepodobali.

A to už se hnali přes můstek - v žádném případě oslí - Hlavy městečka. Pan doktor se hnal. Pan farář se hnal. Paní tajemnice se hnala. Pan místostarosta se hnal. Druhý pan místostarosta se hnal. Pan starosta vznešeně kráčel. „Pospěšte,“ volala tajemnice na starostu „mohli bychom na téhle návštěvě něco získat!“ „Ano, mohl bych něco získat!“ souhlasil starosta a přinutil se do cvalu. Když tučňák doskákal, až k meziplanetárnímu plavidlu, zaznělo davem chápavé: „Dvě tykadla dobré, bez tykadel špatné.“ „Ticho!“ štěkl na stádo zvolený vůdce. Hluboce se předklonil, aby dosáhnul na mimozemské dveře, a k lidem vystrčil po-zádí. Zaklepal. „Ťuky, ťuky. Dvě tykadla dobré, žádné tykadlo špatné!“ usmál se dvouřadě starosta. „Mohu Vám nějak podkouřit? Jistě se domluvíme, jsme přece lidi!“ Vtom se objevilo obrovské oko, jako by z lidského oka vypadlo. Mrklo na předvolební plakáty, mrklo na starostu a mrklo na hloučky ve vlněných kabátcích. Z otvoru vyjel sosák, podobný, jaký mají masařky, jen čistě průhledný, a nabodnul starostovo čelo. Farář se nasraně otočil. „K nanebevzetí měl stoupat můj mozek,“ rozhořčeně si odplivl. I ostatní Hlavy jevily známky závisti a úlevy, když sosákem začaly putovat z lebky starosty do kosmické lodi prapodivný obrazy. Rudá nášivka lidových milicí a pak samopal Kalašnikov, jasné znaky ozbrojené složky totalitních komunistů. Následovalo obrovské množství železnýho šrotu. Když říkám obrovský množství, myslím tím objem, který by chudák ani za milion životů nenakradl. Dál kvokal modrý pták hesla „Jen my jsme zárukou demokracie. A s komunisty nikdy!“ Když tahle věta doputovala do kosmické lodě, sosák dávivě zakašlal a panicky se nasoukal zpátky do plavidla. Okamžik na to se v ufo začaly ozývat neidentifikovatelné zvuky. „Co se děje? Co to má znamenat?“ šumělo dobrými lidmi. Ale oni dobře věděli, jen nechtěli před starostou. Před starostou by jen psychopat řekl, že v kosmické lodi bleje tisícovka mimozemšťanů.

Když časem zvuky přestaly a náměstí zalila vlahá břečka, vesmírné plavidlo se vzneslo a jako blesk z čistého nebe, zmizelo v modři kyslíku.

Skupinky lidí, co spolu pečou, se začaly rozcházet. Jedna si notovala „Lidé dobré, dvě tykadla špatné,“ další „Starosta dobré, ufoni špatné“ a i další partičky zpívaly podobné texty.





Epilog:

Na závěr vám čtenářům dopřeju optimistickou vizi! Domnívám se, že mimozemská civilizace, pokud má technicky-evolučně dospět až k vesmírnému cestování, nemůže být podobná lidem.

Lidé, věřte!

Zapálení - minutová hra

Obsazení:

Velmi mladá slečna Libuše.

Velmi mladý pán Roman.





Libuše: Program.

Libuše: Přesun k Romanovi. Sektor 2B. Čtverec 328.

Libuše: Program.



Technický zvuk: ššššvvvííjůůůů…



Libuše: Romane, nelekni se! Už su tady!



Roman: Fuj! Na to si nikdy nezvyknu.



Libuše: Nechápu, proč ten teleport lidi nejdřív netrkne, než k nim někoho šoupne. Předešlo by se infarktům, ale i mnoha trapasům. Tuhle jsem překvapila kámošku, jak se hnípe v nose.



Roman: To víš, rodiče jsou rádi, když nás kdykoliv můžou zkontrolovat. Musíme vymyslet nějakej program…



Libuše: Ani nemluv. Ti moji jsou úplně blbí.



Roman: A jejich staří byli ještě blbější. Představ si, že kdysi neuměli lidi programovat. A programování byla placená profese.



Libuše: Kecáš! Tak blbí být nemohli!



Roman: Fakt! A to není všechno. Představ si, že kdysi lidé neuměli ani rozdělat voheň.



Libuše: To mě teda poser. Ty si utahuješ?



Roman: Ty Líbo? Přemýšlela jsi někdy, z čeho von ten voheň vznikne a proč hřeje?



Libuše se směje.

Libuše: Já tě fakt miluju. Ten tvůj smysl pro humor. Každý přece ví, že oheň vznikne z

Libuše: Program.

Libuše: Zapal.

Libuše: Program.

Vzduch vytvořil deku a padnul na lidi

Vzduch vytvořil deku a padnul na lidi.



Řečníkovo vstřícně šilhavé oko sledovalo namačkané hlavy. Nic mu nedokázalo uniknout. Dobrý dravec je mistrem chladné empatie. Nepřehlédnul žádnou krůpěj potu. Viděl každé vadnoucí víčko, prasklinu na rtu. Ke všemu těžkému pocitu hala začínala lidsky smrdět.

„Sedláku!“

„Ano, Šikovateli.“

„Dejte otevřít okna a pusťte větráky!“

„Rozkaz.“

Sedlák koženě scvaknul holínky a nechal Šikovatele s ministrem práce a sociálních věcí - Mydlářem - samotné.



„Potřebuju vzduch, Mydláři.“

Vysoký svalnatý muž přešlápl z nohy na nohu, třel si palec s ukazováčkem, pootevřel ústa, aby nakonec polknul naprázdno.

„Vzduch. Kyslík potřebujeme, Mydláři!“

Hora masa sevřela hranu rtů a pak Mydlář vojensky štěknul:

„Ano! Jistě, Šikovateli!“

„Vidíte ty vyschlé hlavy?“ ukázal ledabyle do shromážděného davu. „Jen je zapálit a shoří na uhel. Spečou se v jeden zformovaný škvarek. Řeknu krychle, bude krychle. Řeknu tank a bude tank!

Víte, Mydláři, já zde dnes rozpoutám požár, nenažranou ohnivou bouři, a proto ty hlavy musím oživit kyslíkem, aby vzplály.“

„Výborně, můj Šikovateli!“

Nastalo mlčení mezi vládnoucími, které se rozpouštělo v šumu lidských mas. Soustředěný Šikovatel dál pozoroval hlavu za hlavou. U každé položky se na chvíli zastavil. Zkoumal její tvrdost, rozpoložení, bohatství, inteligenci. Přemítal, kolik úsilí by dalo ji rozštípnout a přiložit ji pod kotel.

Dobrý materiál zde máme, bručel si pro sebe. Náhle však zamrznul pohledem v jednom bodě. Nemohl pokročit od líbezné tváře k další prázdné hlavě. Svázaly ho modrošedé oči sotva ne dívky, ale už čerstvě nové ženy, připravené vrhnout pro národ zdravé potomstvo. Vteřiny míjely a plavovlásce se objevil od spojivek rozpačitý úsměv. První vráska.

Zdálo se na okamžik, jen na krátký okamžik, že i Šikovatel projevil emoce. Zůstali duhovkami spojeni minutu, dvě, dokud nezačalo halou plechově hučet.

„Co se to ksakru děje?“

„Rozbíhají se větráky, Šikovateli!“ uchechtl se Mydlář. „Na váš rozkaz.“

Šikovateli se v obličeji vyrazil ten nejtvrdší ksicht, jakého je člověk schopný. Však ty mě dlouho srát nebudeš, pomyslel si, jen co zruším nezaměstnanost, budeš rád, kate, za lopatu. S cigánama na kanálech je tvé uplatnění pro stát.

Nezasmál se, ani v duchu se nezasmál svému vtipu. Nesmál se svým vtipům, natož těm nevyřčeným.

„Mydláři, zavolejte ministra bezpečnosti!“

„Rozkaz!“ scvaknul paty Mydlář a udělal rád čelem do zad. Kdyby zde byl ještě chvíli, jistě by svou tvrdou hlavu pozbyl.



Sotva odešel, už se hlásil kostnatý chlápek ostrých sanic.

„Všik!“ pozdravil slušně příchozí muž. „Přejete si, Šikovateli?“

Šikovatel vytrčil ukazováček k davu. Mladá žena vytřeštila oči, roztržitě sklopila hlavu a začala chvatně hledat v kabelce s obrázkem kolibříka něco nepostradatelného.

„Řezníku, vidíte tu zvláštní ženu v blůze s výstřihem do půli prsů? Blyští se na ní slunce a paprsky přecházejí v ruce, jako by ji za zády chtěly obejmout. Vidíte ji? Právě vytahuje mobil a ukazuje v něm něco sousedce.“

„Myslíte ono roztržité děvče, co sedí před naší stoupenkyní? Před pevnou matrónou v uniformě, co je v pozoru a drží stranickou vlajku, můj veliteli?“

Šikovatel spatřil masitá svalnatá stehna v šortkách, pruhované podkolenky. Spokojeně pokynul hlavou.

„Asi ano. Má kolibříka na kabelce, Řezníku?“

„Jo. Plavovláska s vlasy do ohonu.“

„Správně,“ odsouhlasil slovem selekci jedince a dál ukazoval na objekt, který často neudržel svůj pohled na mobil, a ten sklouznul na pódium k mužům, co si o ní právě hovořili. Co ji - pozdní puberťačku - možná i hodnotí.

„Zjistěte mi o ní všechno! Než skončím projev, chci dostat podrobné informace!“

„Můj Šikovateli, domnívám se správně, za jakým účelem…“

„Domníváš se bezpochyby správně, Řezníku!“

Odmlčel se s pohledem k otevřeným oknům, s pohledem někam do modrého prostoru.

„Mohu odejít?“ scvaknul ministr bezpečnosti kožené paty.

„Běžte, ale nejdřív vypněte větráky, než provedete lustraci vybrané osoby. Dělají strašný hluk.“

„Rozkaz!“ vyštěkl Řezník a vykonal předpisové čelem vzad-ek.



Šikovatel napřímil hlavu, vysunul spodní čelist a udělal několik kroků k řečnickému pultu. Sevřel kostnaté prsty v pěst a opřel obnažené klouby po stranách několika mikrofonů. Ve hřbetu a v předloktí vystouply mohutné žíly. Pronikaly fialově, agresivně tepaly na voskovém papíru pleti. Šumění mnohatisícihlavého shromáždění ztichlo jako stádo čekající na povel psa. Jen větráky hučely napětí. Klid před výboji proudu. Vtom jeden větrák přestal hučet. Po chvíli následoval další, kterému usekli tok elektronů. Stupňovitě to halou utichalo a každý skok nabíjel prostor, až všechno zmlklo a energie se dusila tlakem. Najednou otevřenými okny u stropů prorazilo slunce. Objevily se sloupy osvětlených částeček prachu a jeden ze sloupů světla dopadnul na Šikovatele. Halou lidé zašuměli, ale Šikovatel nepokoj seknutím dlaně utnul. Pálil všechny pohledem, až z ničeho nic hlasem rozříznul očekávání.





„TAK!“

blesklo napřímeným ukazovákem a dál probublával blížící se hrom.

„Užžžž mě mrrrrazííí v zátylku! Slyším ji! Slyším, jak brousí kosu! Cítím její chuť. Smrt! Smrt přichází! Slintá! Má chuť na mne. Má chuť na tebe! Tebe! Ano, na Tebe! Tebe i tebe chce! Všechny chce setnout! Nás! Nás všechny! Do jednoho! Nikoho neušetří! Zdá se, že jsme odsouzeni. Malé Česko. Malý národ, malé hospodářství, malý vliv. Snad…



Snad jen silné!

Snad jen výjimečně silné, na těch si vyláme zuby! Kolik jich bude? Říkám vám… Vám! Vám, mí nejbližší, málo lidí se zachrání. Ne každý desátý, ne každý tisící, ale jeden z půl milionu přežije. Ba jeden z milionu, až nastane Armageddon všech zemí, všech lidí. Jeden, jeden z milionu má šanci. Žít!

Bude málo ropy, málo plynu, bude zima, stroje neobdělají půdu, nedovezou do obchodů potraviny. Bude málo pšenice, rýže. Jinde vyschne voda. Sračky se vrátí do hajzlů a budou stříkat až do stropu! Začnou války, pakty, zrady. Zrady, vraždy států, měst, ulic příbuzných. Nakonec jen hrstka z vás ubohých zabijáků přežije! Budete muset zardousit vlastní dítě, abyste nemuseli poslouchat hladový řev. Nebudete moct plýtvat, sežerete jej, abyste oddálili vlastní smrt. Vy! Vy všichni! Jen ti nejsilnější, nejschopnější, nejtvrdší přežijí. Jen silní v silných zemích! V národech početně velkých s prostředky…“



Nastalo hrůzné, pohřbívající ticho. Šikovatelovo čelo se potilo námahou. Zpod hustého obočí šlehaly modré oči. Oči štěpeného jádra. Oči v tahu ohně vesmírné lodě. Sledovaly dav, vybíraly posádku. Vybíraly palivo do reaktorů.

Poklepával prsty do dubového pultu. Vyťukával rytmus do masívu, když z ničeho nic zaječel a máchnul vzduchem domnělou sekerou.



„To já nedovolím! Já nedovolím, aby můj milovaný lid vymřel. Já dobře znám obrovské kvality mého národa! Ocelové obyvatele státu! Když se na vás dívám, vidím to nejlepší na Zemi!“

Šikovatel se naklonil přes pult a bodnul ukazováček do atletického mladíka.

„Ty! Ty jsi jedinečný! Ty jsi plný energie! Ano! A ty!“ zaseknul otevřenou dlaň k ženě středních let.

„Ty nám můžeš ještě porodit mnoho krásných, zdatných synů. A kolik práce pro naši zemi vykonat! Ty! Ty! Ty! Já! Vy všichni jsme elita! Jsme jedinec z miliónu a já nedovolím! Nedovolím, abychom promarnili příležitost přežít! Já nedovolím, abychom ze sebe nevymáčkli všechno!

…

Já to nedovolím!

Nedovolím!

Nedovolím!

Ne!

nedovolím…



Chcete přežít? Chcete ovládnout zemi? Chcete se stát nejmocnějším národem? Nejvýkonnějším národem? Dejte mi důvěru a já z vás učiním mocný stroj, před kterým Američani, Rusáci, Číňani padnou na prdel! Strachem se ve vlastních sračkách budou schovávat, ale marně. Dejte mi důvěru a rozšlápnem je jako škodlivý hmyz! Stačí říct a zametu s veškerým neřádem v naší zemi. Zničím všechno, co nás brzdí. Zabiju všechno, co síle státu škodí!

Nikdo nebude bohatnout, když nebude užitečný všem. Zničím, vyvraždím korupci. Nechám chcípnout hladem flákače, ale i lenošné! Zavedu opravdová kritéria užitečnosti. Donutím všechny žít bez protekce! Bez korupce! Pokud někdo nesplní index užitečnosti, nezaslouží si žít! Žádné výhody straníkům! Žádné dřívější zásluhy! Pokud jsi tři nové Luny málo užitečný, nemáš právo nás brzdit! I kdybys pro naši myšlenku ŠIKU udělal velkou službu, jako například herci Mádl a Martha Issová . Ne! Ne, ani oni nemají žádný výhody! Jsi starý? Jsi neužitečný? Tak Zemři!

Vždyť nikdo nemá právo brzdit své potomky! Nikdo nesmí oslabovat stát před blížící se První Apokalyptickou! A pokud by někdo chtěl žít na úkor užitečných, není dobrým otcem! Není ani matkou! Nezaslouží si být nazýván rodičem! Jsou vrahy svých potomků. Vrahy! Ano, vrazi to jsou!“



Šikovatel polekaně zvednul oči. Nehtem palce levé ruky jel podél letokruhu. Šikovatelův PÍ ÁR nesmlouvavě zakazoval slibovat lidem zabíjení příbuzných. Navrhoval postupné a skryté zavedení eutanázie - utracení nepotřebných. Jenže on, vůdce a tvůrce myšlenek ŠIKU, věděl, že by těžko mohl tajit mizení rodičů, prarodičů, zmetků. Musí masy přesvědčit o nevyhnutelnosti. Musí vytvořit novou morální normu, ale ta nevzniká ze dne na den. Možná měl ještě několik dní počkat, uvažoval Šikovatel a zkoumavě sledoval náladu davu. Jistě, jeho vůle vyhrává, ale ještě nevyhrála.

Nevědomky, nenacvičeně se mu zvedla pravá ruka a přičísla lesklé vlasy na levém spánku. Uvědomil si, že na chvilku je mimo, mimo svoji režii. Přinutil se napřímit. Jeho dlaň, asi půl metru před spalujícím pohledem, sevřela v prstech celou planetu.



„Na Zemi je málo místa. Na Zemi je už dlouho málo místa! Už sto let miliardy lidí se cpou ropou. Stačí upšouknutí sopky. Stačí, aby nejbohatší chtěli zhmotnit virtuální majetky, a veškerý řád světa padá do hajzlu. Likvidace. Všichni proti všem o přežití. Ti. Ti! Ti nejhorší z nejhorších mají největší šanci přežít a ovládnout Zemi. Chcete, aby přežili židovští bankéři? Ta vypočítavá židovská hovada? Nebo snad petrolejoví mohamedáni? Těm lenošným hubám, co nežerou prasata, má patřit svět? A co ta pokrytecká komunistická chamraď, co korumpuje a vykořisťuje čínský dělníky? Nebo snad prochlastaní, hulvátští ruští oligarchové si zaslouží přežít Armagedon? Zaslouží si žít sobeckost? Korupce? Falešnost? Ne! Ne, to nesmíme dopustit! To vy, čeští lidé, nesmíte dopustit. To nedopustíte! A já slibuju, že vás dovedu k takové výkonnosti, k takové síle, takové poctivosti, že žádný miliardář si netroufne na Čecha ani podívat! A právem! Už není doba na změkčilost. Už není doba solitérů, ale jednoty!

Řekněte mi a já z vás udělám ty nejlepší lidi! Ty z nejryzejší ocele!

Chcete být nejmocnější na zemi?“

„Ano.“

„Chcete být nejmocnější?“

„Ano.“

„Mám z vás udělat vládce světa?“

„Ano, udělej!“

„Dáte mi právo dovést vás k vítězství?“

„Ano!“

„Mám vás, vás, nejlepší lidi, vést k zaslouženému vládnutí?“

„ANO! ANO! ANO! ANO! ANO! ANO! ANO! ANO! ANO! ANO! ANO!“

„Dobrá, dobrá…“ udělal paží uklidňující gesto. „Věřím vám. Věřím vám, vám nejschopnějším! Věřím, že vy dokážete všechno! Proto tenhle nelehký úkol zvládnu! Díky vám všem to zvládneme!

JDEME, JDEME ZVÍTĚZIT!!!“



„ŠIKOVATEL, ŠI – KO – VA – TEL, ŠI – KO – VA – TEL, ŠI – KO – VA – TEL, ŠI – KO – VA – TEL!“



Šikovatel se opřel o pěsti. Podíval se na dívku, o kterou kdysi dávno měl zájem. Kdysi dávno před započetím vítězného projevu. Podíval se do tváře pustého souhlasu. Pustého nadšení. Dívence vylouplé oči ze spodních víček zářily jako půlměsíce na hladině oceánu. V nadšení. V odevzdanosti ubíhaly její vrásky smíchu až do spánků. Kolibřík na tašce zaplaval vzduchem. To právě děvčátko strhli dva mladící ve sportovních barvách strany Šiku. Odváděli spoutaný zlatý ohon za ním, Šikovatelem. Za vládcem. Vedli holku v balení kolibříka, aby si s ní hrál. Odvádějí děvčátko do jeho mocných pracek. Má ji! Jsou všichni jeho. Má spousty těl do spalovacího stroje, do reaktoru výkonného státu.



„Všik!“ zařval do sálu své rozloučení se, rozloučení se s celistvou masou jedinců. Hromové

„VŠIK!“ zaburácelo halou, hlavou v odpovědi.



Pružně seskočil z vrcholu řečniště a vrhnul se energicky na Řezníka. „Prověřil jsi ji?“

Kožené holiny cvaknutím štěkly zároveň s odpovědí.

„Ano, Šikovateli!“

„A?“

„Je možné ji připustit, tedy pustit do vaší blízkosti, pane!“

„Dál…“

„Jmenuje se Jiřina Nováková. Narodila se v Českém ráji před patnácti lety. Rodiče průměrní inženýři, nezabývají se vývojem. Prospěch ve škole vynikající…“

„Stačí! Zaveďte mne za ní, Řezníku!“

„Pane!“ štěkla kůže vojenských holin. „Tudy,“ napřímil ruku chodbou. „Zde, Šikovateli,“ upozornil na železné protipožární dveře Řezník a odtlačil v pantech vřískající vrata, za nimiž se objevilo děvčátko k pomilování. Oba vešli do železobetonové komůrky.

„Můžete jít!“ přikázal Šikovatel.

„Ale pane…“

„Zde s dítětem si poradím sám, Řezníku! Jděte!“

„Rozkaz!“ zaštěkala kůže v patách, a už byl ministr vnitra pryč.



„Šikovateli,“ vydechlo děvčátko, „miluji vás, ani nevíte, jak moc můžu milovat! Ani jsem nevěděla, jak moc dovedu milovat. Milovat zralého muže. Muže nezměrných kvalit. Miluji, miluji, prosím, neodmítejte lásku prosté…“

„Já vím, mé dítě! A vskutku se mi líbíte, děvčátko. Navíc potřebuju krásné mladé tělo. Potřebuju oddanou, bezvýhradně oddanou duši. Až přijdou těžké momenty, a ony musí nevyhnutelně…, pak mladé hřejivé tělo, milující tělo dodá energii mně, vyšší moci. Mé předurčenosti spasit tenhle stát Čechů. Mému osudu znovu zalidnit svět lepšími lidmi, s kvalitnější mocí, než je světovláda té bankovnické chamradě a zkorumpovaných demokratických prasat! Chceš, milé dítě, být dobíječem? Chceš zkusit zvládnout úlohu, těžkou úlohu? Být záložním zdrojem vyvoleného muže v nejtěžších chvílích lidstva?“

„Ano, můj Šikovateli! Chci! A jestli svou úlohu nezvládnu, klidně mne zabijte. Ne, já sama. Zabiju se, když zklamu.“

„Mé děvčátko, slyším, že se můžeš stát velkou a důležitou ženou. Mojí ženou. Mou!“

„Ano…“ vydechla osudově Nováková.

„Řezníku!“

rozlétly se dveře na povel a zamlaskaly holínky.

„Odvezete zde děvčátko…“ Šikovatel se zamračil v půli věty a přemýšlel. Rozložené ticho začínalo být trapné. Vůdce začínal projevovat podráždění.

„Jiřinu Novákovou, Šikovateli!“

„Ano, dítě Jiřinku odvezete na moji vilu v lesích Ralska.“

„Na Lvíče, pane?“

„Ano, ano. Postarejte se, aby zde, zde, zde děvčátku nic nechybělo! Jděte vše zařídit a do půl hodiny ať už jste na cestě!“

„Rozkaz, můj Šikovateli!“ vyjekly Řezníkovy paty a už zmizel za železem dveří.

„Můj Šikovateli, vy se mnou nepojedete?“

„Nemohu. Mám povinnosti k vlasti. K lidstvu.“

„A kdy se vás dočkám, můj pane?“

„Až mně osud dovolí. Až budu na smrt unavený, přijedu se napít, natankovat palivo, můj kolibříku.“

„Prosím. Prosím, ať vás mám co nejdřív. Prosím, milujte mne, můj pane, ať nemůžete beze mne být…“

„NE! NE! Já jsem ten kdo rozhoduje. Zvykněte si na to, dítě!“

Dívka dvakrát nasadila ústa ke slovu, ale pokaždé kaprovitě spolkla nebezpečný odpor. Nakonec však našla cestu vzdoru.

„Co budu dělat celou dobu bez vás, Šikovateli? Ještě mne popraví pro neužitečnost lidstvu.“

„Kdepak! Vy jste zde pro moji pohodu. Každý, kdo mi přímo slouží, je užitečnější než tisíc žen pracujících na výrobním pásu se střelivem. Potřebuji ten nejlepší osobní servis, abych mohl činit velké, světové věci. Abych mohl vést řád k dokonalejší Zemi! Abych pod českým strojem mohl pořádně zatopit, musím mít ten nejlepší tělesný a duševní komfort. To je přeci všem jasné! Jsem důležitý! Jsem Šikovatel!“

„Ano,“ špitla Jiřinka a za zkříženými pažemi přitlačila kolibříka k hrotům ňader. Provedla tak zatmění blůzy.

„Už musím jít upevňovat, tvarovat, pohánět a parazity vyhlazovat! Vyhlazovat společnost. Až přijde Řezník, on už se o vás postará, milé dítě. Řezník se postará.

Všik!“ pozdravil ochočené zvířátko při odchodu.

„Všik!“

popřála dobrý den svému Šikovateli Nováková Jiřina.

Vánoční políbení světel

„Tý vypadáš,“ oslovil se chromák a přihnul si zemité chuti Tuzemáku.

„No dovol?“ zaznělo od krajnice.

„Jseš hezky prohnilej, odrbanej,“ lichotil si.

„Nějakej drzej, ne?“ odporovala mu tma příkopu.

„Hovno! Ha ha ha…“ rozchechtal se ožralec svému bytí.

„Jsi ale sprostej! Však já vždycky nebyl toliko vodrbanej a plesnivej.“

„Nelži! Nelži si, vole!“ ubezpečoval se chromák ve své nicotnosti.

„Hele, jak ty to můžeš vědět! Vidím tě zde snad potřetí, a vždycky jsi jen prošel po vopačný straně silnice.“

Teprve nyní si mazavka začal uvědomovat, že všechny hlasy nemusí být jeho. Možná mu někdo spílá, odporuje, a nemusí se jednat o chromákovo tiché podvědomí. Ani uřvané vědomí.

„Je zde ještě někdo zedranej?“ špičkoval.

„Vyprošuju si… Ále, máš pravdu, už nejsem žádný lev salónů. Jsem medvěd, o kterýho se nikdo nestará. Jenže já býval někdo a tvý hulvátsví mi ubližuje.“

„Vole, kde jsi?“ zavrávoral mrzák, když jeho kladívko málem prorazilo třmínek, ale nakonec střední ucho našlo opilci dostatečnou rovnováhu. Nejistě se vydal směrem k domnělému hlasu. „Vole, kde seš!“ zařval do tmy.

„Ach! Ach, to bude nedorozumění. Já si neuvědomil, že nejsem ozářený světly svící. Ty mne nevidíš?“

Chromák sebou švihnul, vstal a zase padnul na ledově uježděné cestě. „Musím jináč. Jsem přece chytrej,“ posmíval se chromák, když se plazil k příkopu, k mohutnému kmeni platanu.

„Promiň,“ uslyšel kousek před sebou a konečně uviděl pohybující se mordu plyšovýho medvěda. „Já myslel, že pohrdáš mnou,“ hovořily rty rudé látky. „Koho by napadlo, že někdo může toliko, velmi a hodně moc, moc pohrdat sám sebou?“

Chromák se bláznivě rozřehtal. Chtěl znít co nejvíc bláznivě. Snažil se. A opravdu, víc šílenství ve zvuku nikdy neslyšel. Smál se šíleně svému šílenému smíchu, a když si to uvědomil, smál se ještě divočej.

„Blázne!“ zakřičel plyšový kýč.



„A nesměj se mi!“ dobručel medvěd ponuře.

„Nějakej sebestřednej, ne? Já se směju svýmu stavu. Jsem moc vopilej, abych se mohl smát druhejm. Jo, arogantní být umím, a uchechtnout se pohrdlivým šklebem až skoro do úsměvu…“

„Nějakej sebestřednej!“ poznamenal arogantně medvěd.

„Myslíš, hnuse?“ položil řečnickou urážku chromák. „Jsi špinavej, prochcanej, zmrzlej, vypelichanej, vole!“

„Medvěde,“ opravil mazavku plyšák.

„Có?“

„Opilče, já jsem medvídek! Nechápu! Nechápu, proč nevidíš myšky, ale vola?“

„Á…“ škytnul chromák, „ty jsi, vole, medvěd. Jasný. Jsi vypelichanej medvěd a tečka! Vole.“

„Ách jo. Musím si přiznat pravdu. Jsem zanedbanej a vopuštěnej. Jsou…“ medvídek zasněně upřel knoflíky před svoje tlapy. „Jsou pryč časy lesku. Bys koukal!“



A chromák koukal přes shrnutou hromadu sněhu. Přes zmrzlou špínu, která brání lidem rychle cestovat. Zíral nad krustou zhmotnělýho odpadu tepla. Tepla od lidských pokojů. Na saze od všech vrtulí, které pomáhají lidstvu v rychlosti. Vrtulí, co jsou za prdelemi človíčků, toužících rychle někde být a ještě rychlej někde nebýt. Pomáhají opustit holku pro slečnu, chlapce pro manažera. Pomáhají vyměnit vesnici za město. Ba, ano, jsme čím dál rychlejší v přesunech, kšeftech, handlech se sny, touhami, až si nevšimneme, že nejsme nikde. Jsme děsivě rychlí ve výměnách nejen města za metropoli, že si ani nevšimneme naší neexistence. Neexistence někde. Životy trávíme jedy v nekropolích miliónů bleskových prožitků. A co nám překáží nebýt, shrneme na krajnici.

Možná jsou ve špinavé krustě i poslední molekuly utržené gumy, která na rychlé ojetině držela tři životy. Mladí chlapci jsou ve svých mozcích nesmrtelní a jejich odvaha nasvědčuje síle, obratnosti, bystrosti. Prostě ukazují dívce na zadním sedadle, že jsou dobrými samečky pro spáření, když vlítnou do města, do zatáčky dvoustovkou. Ovšem pak nastal mžik osmdesáti metrů, ve kterém chlapci pochopili, že možná k výstřiku jejich luxusního spermatu nedojde. A mžik prozření dívky o schopnostech semene…

„Pche!“ odplivnul si chromák a slina zůstala částečně v bradce. Povědomě se protahovala, než ukápla na zem. No vida, hříšný mrml nazmar. „Pche,“ uvažoval a střízlivěl chromák, když jeho oči hleděly do stejného místa, jako medvědovy knoflíky. Místa, kde se před léty políbilo pravé a levé přední světlo velmi rychlé ojetiny.



„Tady bývalo světel!“ stýskal si méďa. „I dvacet svíček najednou hořelo. Za mým Tadeášem krom maminky s tatínkem chodily čtyři holky. Krásný! Bys koukal, až by ti péro vyskočilo z bříška!“ Chromák chtěl protestovat, že není žádná hračka na klíček, ale nestačil vpadnout kýči mezi věty.

„Nechávala zde dopisy, samá láska. A samý nikdy nezapomenu, jen tvoje, nikoho nikdy, přísahám! A když viděla psaní od hnusný, blbý konkurentky, ukradla je. Všechna psaníčka končila támhle v první popelnici. I za Matějem jedna chodila. Ze začátku mne nejednou praštila, jako bych já mohl za plynový pedál a volant. Ale časem mi mýho Tadeáše odpustila. I Matějova matka ho nakonec omilostnila. A co nás zde bylo! Plyšová myš, dvě Rity, tři Rexové, lev Leon, a já měl celou rodinu! Úplnou rodinu.“

„Za tou holkou, co seděla na zadním sedadle, nikdo nechodil?“ přehodil těžký list chromák.

„Proč by?“ divil se plyšák. „Ta přece přežila! Nechala zde jen chodidlo. Zbaběle křičela, když ji řezali. Kluci vedle přikrytí, a ona? Řve, jako by ji na nože brali. Přišla jen o kousek těla a kus rozumu. A i kdyby! Prý to byla rozhoďnožka z nefunkční rodiny. Vo tu se nikdo nezajímal a nezajímá. Ale chlapců byla škoda! Však se příbuzní starali, abychom vypadali krásně. To sem byl fešák. Panečku. Krasavec s lesklými knoflíky! Zato dnes, pod žebra mi táhne. V tlapách mám zmrzlou vodu. Na zadku plíseň! V podbřišku čekají tři červi na vyklubání. Ach jo,“ ukončil medvěd výčet zanedbaných chorob a uronil vymlácenou slámu.

„Tadeáš musel být žádoucí,“ poznamenal chromák, když se díval na starý, špinavý sníh. Na příkop bez jediné lidské stopy. Dokonce bez možných zapadaných stop. Beze stop přikrytých minulým a předminulým sněžením. Ani vlnka zájmu. Jen ledové hrudky kdysi jedinečných krystalů. Tvarů vytvořených nekonečnou fantazií, stoupavých proudů, aby se snesly na zem podobny zázraku. Jiskřily světlem. Bodaly do očí opovážlivce, kteří je chtěli zařadit do druhů velkých - masitých – sedláků, nebo prašanu. Snesly se hodné obdivu, ale křehké a nestálé. Vadnoucí pod tlakem. Pod světlem, pod horkem, pod solí umíraly - umírala jedinečnost v miliardách. Monolitický kus ledu je smrt. Člověk může být výjimečný, spadnout na příznivý místo, jiskřit krystalem a ostrostí hran, stejně nakonec zůstane základní masou mrtvých generací. Hmota beze stop lidského zájmu o člověka.

„Ale už zde dlouho nikdo nebyl, co? Koukám,“ pohodil chromák hlavou k plyšovým nohám.

„Naposledy zde byla doga. Vzala mi posledního medvídka. Hodila si Ferdu do zubů. Hrůza! Děs. Díval jsem se na Ferdouška přes žgryndy. Chudák. Viděl jsem špičák pronikat slámou a pak si jej pohodila uvnitř mordy a dál… Od tý doby su zde sám a přeju si, aby už nikdo nikdy nepřišel. A ty, ty!“ kýčova nahromaděná bolest už byla k nevydržení a musela někoho říznout.

„Ty! A co ty? Chodil by za tebou někdo? Máš děti? Jsi starej dost na děti! Jak dlouho bys dělal stopy v lidstvu?“

Chromák vstal a v maximálním oknu své střízlivosti se páteří vzpřímil. Narovnal se, aby v plné své důstojnosti vyslovil „Hovno!“ A jakmile vykřičník dopadnul na chromákův hřbet, zlomil se. V předklonu se otočil k plyšákovi vystrčenou prdelí a vrávoral za poslední veřejné osvětlení. Vizuálně zmizel. Jen vzduch přinesl k plyši známé „TÝ VYPADÁŠ!“ A dál už jen příšerný smích.

Smích plnější než blázinec.

Za příštím oknem kurva drát – je ostnatej

Za příštím oknem kurva drát – je ostnatej





„Vidíš ji? Moje zubatá si pro mne přišla. Má holka je hodná. Prej můžu dát ještě tři kousky, než si mne odvede.“

„To máš dobrou starou. Ta moje, kdyby zde byla, už bych nebyl. Nebyl zde. Jel bych, vole… vole, kde je ta tvoje jalovice?“

„Ztuhla před mrazícím boxem.“

„Kde?“

„Seš slepej? Volizuje rum z kostky ledu.“

„Není zde nikdo, kdo by…“

„Však je zde pro mne. Kalibáne, dones mi škopek.“

Mladý panáček se zazubí a zeptá se: „Sociálka dneska rozdávala?“ a aniž by čekal na odpověď, radostně, ba živnostně, zmizí za výčepem.



„Ještě než se umrtvím, můj parťáku vožralej, chcu mít jistotu. Víš, jak vo Vánocích devatenáct set čtrnáct přestali střílet…“

„Takový datum nikoho nezajímá. Bere se? Přijde půjčka Homo kredit? Napi se na život, vole. Máš děti, vole?“

„Představ si dva zablácený zákopy. Řady hnijících děr jsou plný mladejch a divokejch hormonů, co jim ženou krev do pěstí. Varlata zduřelý. Železo hlasitě chladne. Šedivý kapky na mašinkvéru se ani nevohřejou a hned zasyčí. V botech ti mlaská voda. Mlha. Takový den musela být mlha. Vidíš sotva k ostnatým drátům s ukousnutým předloktím v kamarádské uniformě. Jen když přijde tmavá skvrna, jako bys dostal dioptrie, zahlédneš i předloktí nepřítele. I nepřítel má svý uniformy a kámoše. Anglány. Nebo Francouze, Němce, rakouského Chorvata - přijde na to, ale to, to je jedno. Tmavá skvrna.“

„Jedno je, že mám vlastního syna, ale nevím s kým. To je jedno.“

„A teď ti s cizí krví, co tě chtěj zabít, začnou zpívat koledu. Prostě ten stesk po krásným, ušlechtilým a hřejivým. Touha po božským v člověku, když už ses včera vrtal v břichu bajonetem. Příkopy. Zákopy. Najednou se vzájemně pochopí. Bajonety a měkká břicha si podaj ruce.

Zimu, bláto, chladnoucí Maxim. Všechno mají společný. A víš, co nejvíc?“

„Uvidí zlatý prase! Můj kluk uvidí zlatý prase, jen co na Vánoce přijdu…“

„Kručení! Hlad po náruči s něhou. S dobrem. Po obejmutí bez krve stékající po ocelový čepeli. Po mámě, jíž se dá věřit. A v tom ti - jeden z těch válkou vyučených hovad uvěří, uvěří nepřátelům jejich mráz, jejich matky, nože a touhy. Vyleze z krysí nory a nad hlavou mává bavorskou klobásou. Ubalenou cigárou.“

„No a co jako?“

„Všechno! Neznám příklad z dějin, kdy by byl člověk blíž ke své představě o člověku. Von, možná i fon, je přesvědčený, že je v základu dobrý! Člověk je dobrý. Zbláznil se? Myslí si, že je Ježíš? Nebo-že, že je přítomnej dobrotivej bůh v tom anglánovi, co má namáčknutý ukazovák v kohoutku? Stačí úder gramové kroupy a boš cáká z tepny bouřku. Však jej propaganda vykreslila jako svini. V novinách helma s bodcem, úzký vočíčka a prasečí rypák. Jenže fon v zemi nikoho nese klobásu a šnaps, pro břicha zabijáků, jež mají nepřátelské matky a nepřátelské milenky, nepřátelskou lásku. Nese do břich teplo místo studený vocele. Čím byl hrdina? Fon? Jak se jmenoval?“



„Takový jako ty nesnáším. Flákače, na který dělám,“ ozval se číšník a majitel v jedné osobě, jenž už delší dobu poslouchal. Stál za zády pijáků a bavil se svým znechucením.

„Takový jako ty bych hnal do práce, hezky zametat ulice,“ pronesl rozhodně do mlasknutí. To ukotvil v keramickém podtácku sklenici s perlivou tekutinou. Barvou připomínala lidské výkaly.

„Jedno bahno pro moc chytrýho na sběr odpadků. Ty pičo, ještě jednou mi tvrď, že jsi moc chytrej na to, abys dělal,“ ulevil si majitel, když zapsal na cech čárku.

„Na póvl dřu…“ doznívala pivařům stížnost za zády odcházejícího kavárníka.



„Pocit štěstí je důležitej. Prostej! Těch prostejch. Na zastávce žije chlápek se zlou ženou. Dokonce víc zlou než škaredou. A že škaredá teda je! Dvě z jeho pěti děcek jsou mrzáčci. Žena na něj neustále křičí. Je sprostá. Bije ho. A chlápek se neustále usmívá. Přetéká spokojeností a štěstím. Jeho IQ mu milosrdně dovolí chodit s plechovkou barvy po kamenným svršku. Vznáší se lehkostí. Po stanicích natírá starý železo a užívá si život i bez ředidla. Kdežto lesní vrah Kalivoda? Kriminalisti se chlámali nad spojením slov IQ sto třicet a outsider. Chci bejt outsider s takovou inteligencí! A to je právě vono! Kdyby měl blbých osmdesát, pak je mu cejch nýmandství úplnej šumák. Zašimrá v nose a zaperlí úsměv. Ale čím je člověk chytřejší, tím obtížnější je udělat ho šťastným.“

„To určitě!“ přidal názor kavárník od pípy.

„No jéjej. Čím větší bouřka v mozku. Čím víc blesků mezi hromosvody. Synapse vydrážděný víc než suchéj poštěváček. Čím víc splašků zaplavuje chemičku, tím víc chápe prdel, ve které je. Chápe nedocenění. Pozná, že je objektivně schopnější než řidič kukabusu. Ale on se veze na stupátku. A ještě je druhej ze dvou vzadu. Je vodlišnej. Ve smradu odpadu…

Právo na štěstí je první hlavou listiny lidských nároků a svobod. Luther přibil devadesát pět tezí na vrata kostela ve Wittenbergu. Církev nebyla tím, co proklamovala. Já škrtám listinu práv. Cupuju…“

„Škoda papíru, hele, dej mi ji. Já všechno přečtu. Všechno čtu. Všechno. Hned, rozumíš? Jen co zhltnu tečku, vytřu si s tím prdel. Marxe, Bibli, Malýho prince…“

„Přibíjím dvě hlavy na vrata OSN. Nedotknutelnost lidskýho života a právo na štěstí každýho člověka. A obě hlavy jsou stejně důležitý!“

„Tos řekl hezky, kamaráde. Já ti v senkrovně okážu hlavu Malýho prince. Ať si blbne mladý hlavy ze žumpy. Cervantes se svejma rytířama. Vodsoudil bych. A hovno! Povídám ti, kamaráde. Hovno!“

„Ve futuristickým dokumentu byly posledním zástupcem nejvyšší třídy - ubohý myšky. Chovali si je členovci na porážku. Smutný. Poslední savci, jen jako dobytek. Nejvyšší evoluční třída na maso. Ale možná tomu je tak už dnes. Nemyslím na krávy, prasata, psy. Myslím na lidi. Hezky na ně myslím. Prodávají nám spotřební štěstí a přitom opatřujou ohradu ostnatým drátem. Vaří horkou vodu.

Ne. Na Wall Street bych to přibil. Každý má právo na štěstí! Místo sloganu na Coca-Colu by po baráku běhalo právo. Právo uhasit žízeň. Žízeň na vodu. Nějak se nám zvrhla ta spotřeba. Vokradla! Ošulila, uloupila, s koltem u pasu. S náhubkem ze šátku před mordou. Získat novej, značkovej krám z reklamy není štěstí. Tam není rovná se. Žádná rovina. Hezky šikmá plocha. Krám, co ti slibuje, a nedá ti. Církev na vratech. A co hůř, v Kongu domorodým štěstí sebere. Děvčátka a chlapci v dolech touží po štěstí, jako po víčku od Coca-Coly. Se nám nějak zvrátila touha po hmotě, kam nikdo nechce. Mnó…Ne nikdo, ale většina nechce. Spotřeba!“ Vzal do ruky půllitr:„Na žízeň!“ a půl půllitru do sebe vyprázdnil.

„Ještě mám půlku plnou zlatavýho moku. Pro někoho je barva maková… Zlato mne přibližuje k borci ze zastávky. A ke staré zubaté. Vidíš, jak mi vyhrožuje?“

„Vole, ty starou nemáš, a svoji naštěstí nevidím.“

„Kostnatý ukazovák přímo září. Víc než lebka na slunci. Exupéry na Sahaře nouzově přistál.“

„Moje stará je masitá. Leda tukem blejskavá. Fuj. Ale co, dokud zde není, su celkem spokojenej.“

„Dopiju. Třeba se na mne i uměje má zlatoústá. Zoubky samý korunky,“ a dvěma mocnými – nemocnými loky vyprázdnil hořkou manu.

„Dej mi další, hloupej Honzo! Chci zažít pohádku.“

„Máš na útratu? Moc chytrejm na práci rozdávali, co? Donesl bych ti pivo radějc, kdybys byl užitečnej, jako já. Bohužel, má kavárnická čest mi nedovolí. Když máš prachy, musím. Ach jo,“ dostěžoval si majitel do prýštící pěny v čistém skle.

„On kdejakej užitečnej je děsně škodlivej. Mnoho užitečných by bylo užitečnějších, kdyby přestali být užitečný.

V Němcích má každý město svýho básníka. Pozice zřízená pro takový lidi, jako su já. Chytrý - snad a poctivý - skoro. Pro ‚kurva!‘ nepasující čtverec mezi kolečkama vorloje. A ten čtverec dostává průměrnej plat a jednou za pět let musí o městu napsat báseň. To bych se stal v očích užitečných užitečným? A když ne, čím je užitečnej hospodářský právník? Jo, kdyby se užiteční tak často nepokoušeli obohatit škodlivostí, pak je každej právník úplně zbytečnej. V Němcích bych měl plat, a jsem slušným občanem pro prostý kavárníky. Jenže u nás? V našem vyčuránkově? Kdepak já s talentem, ale borec, co je kámoš kámoše starosty. Nýmand bez talentu je dekorovanej městským básníkem. Bere plat. A tenhle suchar je slušným občanem pro pingly, kdežto já jsem zase příživník. Hnal by mne na smetiště, přebírat a třídit. Třídit! Vono tomu je stejně už dnes. Bez básníka. Venku jsou tisíce fleků, vo který bych stál! Tisíce koryt obsazený tisíci lidmi, kteří jsou objektivně slabší, než bych byl na jejich postu já. Jen uměli napsat diktát. Nebo se šikovně umí kamarádit. Ovládají opičí politiku! V zoologický jsem pro blbýho lemura špatný homo. Žádná gorila! Ani vymrdaný bonobo! Ale Konfucius Buddha z Prášilovy třídy je vopičí zlo. Jsem čirý zlo pro pingla… Blbec nepochopí.“

Mlask. Plná sklenice přistála, aby přiblížila mozek k úsměvu borce z vlakové zastávky.

„To nepochopíš!“

„Že nic neděláš a žiješ, to opravdu nepochopím! Snad ani pochopit nejde! Zvíře chcípne…“

„Hele, třeba mládě kukačky.“

„Ptáky sem netahej, jsme lidi. Aspoň někteří. Někteří, Buddho!“ uchechtnul se. „Nemám čas se s tebou vybavovat. Víš, někteří lidi dělaj!“ významně dokřičel své

poslání a odběhnul ke dvěma dalším hostům v podniku.

„Lidi, kámo? Žádnej titul, nebo modrá krev. Černající strup. Bolák!“

„Moje stará je můj bolák zeměkoule,“ teatrálně prohlásil kumpán a bouchnul se sklem do čela.

„Slyšels někdy, jak se jmenoval?“

„Kdo?“

„Ten Němec?“

„Znám leda profláklý borce. Hitler, Heydrich…“

„Nikdo nezná jméno chlápka, jenž věřil v člověka. Vsadil na to svou hlavu a bavorskou klobásu. A sázku vyhrál! Česnekovej salám. Jen prozatím? Hrdina k uctívání. Hrdina s potenciálem modly, dobré modly, a přitom prázdno. Hitler, Caesar, Napoleon, samej rub! Z lícní strany nepopsaný prázdno. Má lidstvo na šancích nějakou šanci? Jestli můj hrdina nikdo žil ve zdraví ještě další tři roky, pak snad má.“ Mluvka přerušil proud slov, aby přemýšlel s pusou zabořenou v pivu. Hořký bůh – Radegast.

„Ví se jenom, že první vyšel vstříc svátečnímu míru Němec. Paradox? Trochu. Neuchovali jméno. Chybí ksicht. Minulost i budoucnost. Matka, otec, škola, láska, pramenitá voda v zubní sklovině, dobytek, nebo štráse? Nic! Prázdno. Jediný, co se dá s velkou pravděpodobností tvrdit, je, že následující dva dny nestřílel. Teda nestřílel – nezabíjel! Možná hrál fotbal v útoku a vsítil kůži mezi dvě hlavně děl, co tvořily hranice branky. Možná hrál v obraně a fauloval soupeře. Fauloval k smíchu. Třeba jen fandil? A svým! Nacionalista. Mezi zákopy, ostnatými dráty, nataženými kvéry, kopali do kůže. Do míče. Synové matek a synové cizích matek. Jedli klobásy, česnekovej salám. Prostřílený sýr mají společnej. Víno a šnaps. Jablka poznání - Calvados. Obyčejní kluci národů… elita zuřila. Nechtěla vyhrát fotbal! Ubohý zlomeniny? Elita žádala nohy utržený, hlavičky děravé! Život v postavení mimo hru! Hlad pěšáků. Semletý mladý a libový do břich důstojníků. Elita chce krev a nasycený střeva - plný much. Chce dupat po nové půdě, i kdyby pouští usychal. Poušť poslouchá. Chce! Chce je obrovská nádoba s nestálým dnem, místem i rozměry. S jedinou jistotou. Pouze naplňováním chce je lidoop šťastnej. Víš, možná ušetřím hřeby. Nač bušit do vrat Wall Streetu, když právo člověka na štěstí nejde naplnit? Člověk může být šťastnej jen, když jsou mnozí okolo nešťastní?! Sic –“ loknul si dekagram piva - „svoboda může končit u svobody jinýho, ale chcu z jednoho bahna plnit nejde. Lidstvo je ztracený. Nemá budoucnost! Já nemám současnost. Jsem zatracenej vůl u jalovice! Kam bych se bodnul?“ zkřivil ústa pijan, ještě dřív, než vyprázdnil hořké sklo.

„Do dna naplním své chcu. Blíž k úsměvu. Blíž k zastávce kolejí. Blíž k blbcovi! Blíž… dnes asi nedojdu. Stará zubatá ukazuje zdvihnutej prostředník. Mirku, ministře prachů. Emeritní ministře obrany k útoku. Já nejsem jednička. Já jsem jen smutnej. Smutnej za zásluhy. Pohádkovej Honzo, dones mi ještě jedno!“

„Pět minut po dvanácté zavřu krám, holenkové.“

„Stihnem! Když manželka nenašla cestu k mejm ulitejm na pívo, musím je využít, no né?“

„Žebravej mnich má dost love?“ šťouchnul kavárník mluvku.

„Na tři mám. Hele, stovka. Zelení se i lenochovi.“

„Neser mě! Pracovat je čest a povinnost! I kdybys byl kdovíjak chytrej, vole!“

„Vychcanej…“ snažil se šeptat do ucha spolupijákovi a přitom vydával hluk stíhačky v sonickém třesku.

„Když zde má max dva na kafi, má cápek směnu. Ale v pátek a sobotu vodpoledne, kdy je plno, je doma se ženuškou. Vykutáleně nechá mladý brigádnice běhat lokálem. Má pocit moci, proto mladý holky. Taky napíná ženu přes žebřík, proto mladý holky. Je si víc jistej. Zdědil to tady a má pocit povýšenosti. Sice je hezkej a baby na něj berou tak nějak vod přírody, ale kdyby nedědil… Nemá nárok na hezkou a spolehlivou rodinu. Ale tohle ten prosťounkej mladík nepochopí. Možná ani, kdyby se mu děl smutek, nechápal by. Nechápanej smutek je poloviční smutek…“

„Hele, prachy máš. Dáš! Žvaň si. Ale poslední!“

Inteligentní flákač se zahleděl do neosvíceného rohu, jako by spatřil samotnou…

„Spolehnou se, pane kavárník. Bude úplně poslední.

Poslední voják zalezl do bahna a už poslouchá škodlivou elitu. Honoraci na místě, kde by měl být úplně někdo jiný. Schopnější, ale nenarodil se, kam chtěl. Nebo neumí. Ba nechce umět to správný kamarádství. Zato Elita drží se koryta a řve: Pal! Zabij! Na bodáky skrz mlýnek! Ani zrno nazmar! Nakrmit mouchy vpřed! Hrdinně! Hrdina.“

„Dvě bahna pro hrdiny!“ položí majitel na stůl orosené sklenice. „Nemudrovat a vypít! Jak k jídlu, tak k práci, pánové. Zavíračka se blíží!“



„Příští Vánoce si důstojníci dali majzla, aby nepřišli o tisíce mrtvol. Historie by byla vokradená, kdyby se mužstvo kamarádilo, žralo a kopalo do mičudy. Elita měla odpovědnost k dalším generacím. Musela vymýtit několik životů. Na Karláku na každým stromu voják bez disciplíny. Co by jim synové řekli? No vostuda! Už si su jistej. Nepřežil. Lidská elita si dávala pozor na člověka, co jim kazil posvícení. Určitě byl nasazovanej do prvních řad v útoku. A kdyby jen malinko uhnul, byl přidělenej odstřelovač za dezerci. Ti ukážu, zač je bavorská klobása v nepříteli. A už mu střeva tečou. A už škrtaj vyprázdněný jméno z čety, pluku. A už ženou mladší bejčky, aby nahradili starý voly v karbanátkách…

K nej-lidskýmu zákonu - právo na štěstí, by muselo lidstvo dodržovat zákon, profláknutej tisíce let. Nezabiješ! Všichni. Teda skoro všichni se shodnem, že nezabiješ je fakt dobrý. Tisíce let, a zabíjí se stejně, jako před tisíci roky. Ono není otázkou, jestli bude válka s jadernejma bombama. Otázka je pouze, kdy. Tak jasně, může lidstvo vymřít dřív, třeba gama zábleskem. Nebo sebezničení se může odehrát jinak. Člověk je tvořivej, kreativní. Zvláštní nadání projevuje ve vyhlazování. Krásnej eufemismus. Zvěrstvo. Hele, viděl jsi někdy lva, že by pakoni zarval kůl do prdele? A bavil se s rodinkou, jak zvíře vlastní vahou klesá? Trhá se zaživa.“

„Moje stará používá kůl, jedině když mě chce zesměšnit. Ponížit. Přídu dom veselej, a místo kraválu mě za něj chytne a pak se směje. Nenosíš prachy a pak ti nestojí. Kdybys prachy nosil, stál by. Impotente! Ubohej… Taky týrání, no né?“

„Si vem tu bezbřehou fantazii! Ukřižování, upálení, uvaření, vyhladovění, zastřelení, oběšení, dekapitace – sekerou – mečem – gilotinou a jiný. He, vynález Edisona. Aby vyhrál boj vo prachy s Teslou, sestrojil elektrický křeslo. Pak na odsouzencích dokazoval nebezpečnost střídavýho proudu. Jen můj stejnosměrnej nepopravuje.

Smrtící injekce, podříznutí, utopení, udušení, roztržení koněm, rozčtvrcení, probodnutí, rozpárání, uškrcení, vykrvácení, vypaření – konvenční a jaderné, prorůstání bambusem, zmrznutí, otrávení, usmýkání, zazdění, shození z výšky, předhození zvěři – hmyzu, pohřbení – úplné nebo s vyčnívající hlavou, rozervání tlakem – skafandr – kosmos, dekomprese, vytržení srdce, rozdrcení, skalpování a stovky dalších, který neznám. Jsme kabrňáci! Zvěrstvo? Takovej lev zná dvě možnosti. Zlomení vazu a udušení. Nezabiješ je nutný k právu na štěstí. Neb právo na štěstí se často kříží s jiným štěstím. Je nutný zamezit použití konečnýho argumentu. Musí se dohodnout.

Buddha to vykoumal vobráceně. Zrušil všechnu lidskou touhu a tím i všecek žal z nenaplňování. Žít s minimem. Svatí žebraví mniši. Zeptej se kavárníka na Buddhu. Ne spotřebě? Ano štěstí. Uznávaný je ten, který udělá nejvíc lidí spokojených. Nejde někoho převrátit k radosti? Máme pivo, kokain s obrácenou daní. Já chcu právo na štěstí!“

„Každej chce něco jinýho. Všem se nezavděčíš. Já chcu, abys makal a víc utrácel. Abych ti nezáviděl tu flákárnu, tvůj život.“

Nastalo ticho. Bez větráku vzduch stál. Vydýchaný. Živnostník zasunul čistý šálek do presovače, aby jej vyčistil. Tichým lokálem zasyčela pára. Tlak, který kdysi posunul člověka, vykašlává rozemletá zrna černé kávy. Následovaly rány kovu. Kavárník vyklepával poslední zbytky rozdrceného svinstva a pak? Pak nastalo nezakouřené ticho.

„Honza má pravdu, mocný králi! Pak že je hloupej, náš českej světák. Dosvěták. Máme přece genetiku. Uděláme všechny jedince stejný. Uniforma až na důlek a kolík, ať se dál množí sami. Ušetří se. Už vím, jak to bude úžasný! Žádný vstřícnější, chytřejší, ohleduplnější lidstvo! Kdepak! Jen talentovaná, chytrá, zdravá elita. Vyšlechtěnci! A vyšlechtěnci, jež prožívají obrovské uspokojení, když pro elitu pracují. Skočí do ohně pro pánovo křeslo a prožijí orgazmus. Nakonec zemřou v opojném blahu, dojdou k cíli. Udřou se pro pána k smrti. Budoucnost je mír. Aleluja – chvalte pána! Chvalte genetiky, všichni lidé jsou nadmíru spokojení…“

„Já budu šťastnej, když mi zaplatíte, a zavřu,“ usmíval se nad cechy majitel.

„Bezejmenný vyšel ze zákopů s klobásou. Pánové, neslyšíte brousek po kovu zpívat?“

„Né,“ natáhli údiv na ksicht dva přístojící.

„Cítíte vůni setnutýho jetelu?“

„Né?“

„Má stará zubatá ukazuje poslední palec…“

Chytnul hluché ucho sklenice a s žízní… Jako by neměl plné vnitřnosti hořké tekutiny. Lačně. Dychtivě. Na jeden nádech vyprázdnil poslední pivo. A pak…



Pak zelená stovka zmizela do kapsy kavárníka. Patřila člověku, jemuž se nelení.

„Tak zase za měsíc.“ Rozloučili se.

Tichá úřednická pošta

Tichá úřednická pošta





Milé užitečné ministerstvo,



v přiloženém balíku zasílám svoje kalhoty. Domnívám se, že jdou jednoznačně za Vámi!



Událost se má následovně. Ráno jsem spěchal na autobus, který mne stál třicet pět korun českých, ačkoliv jsem Vašemu úřadu svatosvatě slíbil, že nemám ani halíř, ba ani kopějku. Jestli existuje Bůh, je snad milosrdný. Ba musí být milosrdný, neb nezatratil ty, co prodávali odpustky. I proto nemůže zatratit nebohé křivopřísežníky, již se upíšou Vašemu úřadu, že nic nemají, aby dosáhli na dávku v hmotné nouzi, a pak jsou nuceni jet dvacet kilometrů, aby si je mohli vyzvednout, co by papírový Antabus. Kdo zaplatí převozníku? Kdo má krev dost temnou, aby se na prohlášení podepsal?

Satane otiskni razítko!

Jako milosrdný bůh nutil své papeže lhát, tak je milosrdné i naše - Vaše milé ministerstvo. Koho zajímá, že věřící nic nemá a přitom platí měsíční jízdenku, aby dosáhnul peněžní dávku podmíněnou absolvováním několika cest a zároveň vyžaduje absenci třiceti stříbrných na uskutečnění oněch cest? Za další podmiňuje mrzký peníz absolvováním kurzu, kde anděl poslaný úřadem vyučuje počítačovou gramotnost lidem, kteří by mohli učitele písmem Excelu učit? Ministerstvo je milosrdné. Ministerstvo je všemocné i z vína dokáže vodu udělat. Vodu, po níž naučí asociála tančit. Ba i lži podepisovat.



Ministerstvo řeklo: „budiž slovo! A svatým slovem zaplň formuláře a prohlášení.“ A tak vznikla práce. Jenže lidí přibývalo, až Bůh lidstvu daroval počítač a úřadům řekl: „zde máte stroj na agendu, ale jeho účelem není usnadnit lidem práci! Kdepak! S darem, který jsem lidstvu daroval, můžete sebe důsledněji kontrolovat. Můžete znásobit dotazníky, prohlášení evidenci a tím šířit slovo. Mé slovo Boha!“



Abych se vrátil ke kalhotám.

Jak píši výše, byl jsem donucený utrácet peníze, abych si mohl vyzvednout stravenky. Je hezké, že Bůh se stará nejen o své ovečky, ale i o slepé voly, aby v kostky nehrál! Pomeranče, citrony, víno ve válcích nehonil. Fortunu nelechtal! Před chrámem pracáku lichváři kačky neklopil, nebo co by rudým vínem ve chřtány prolil, aniž by se najedl, pohanku spásal. Všemocný si stvořil svá hovádka k obrazu svému, přirozeně blbá. Vůl i ovce nedokáží myslet, a co dokáží, to dokáže ovládat. Božsky manipulovat… By se jinač nadřel že jó!



Jen co jsem dostal papírový Antabus do ruky a vypadnul před portál chrámu, přiskočil ke mně chlápek v teplákovce Adidas.

„Bony! Bony. Nechceš Bony vole?“

„Tady, hned před posvátnou půdou? To snad ne?“ odseknul jsem a snažil jsem si přivodit na tváři úraz - výraz staré panny, která byla omylem chycená za piču.

„Dám je levně, za osmdesát pět vole!“

„Bon za osmdesát pět bývalo drahý. Svý Bony asi neudáš!“

„Když se ti to nezdá, nech bejt.“

„Bony nabízíš?“

„No co co?“

„Bony?“

„Co se ti nezdá frajere?“

„Bony?“

„Ty vado já su blbej.“ Prozřel zestárlý vexlák. „Jasně že kačáky. Vosudmdesát pět pravých chechtáků, za stovku antabusovejch.Za stravenky, chceš vole?“



Zde bych rád zdůraznil, všemohoucí úřade, že jsem se opravdu snažil nepropadnout v hříchu. Dokonce jsem chtěl ďábla hnát od Tvého chrámu. Jenže jsem hovádko slabé a pokušení je mnoho. Ba ono rafinované zlo si vybírá cesty nepřehledné. Jednomu se zdá, že přivede zbloudilého ke spáse a zatím?

Běda!

Posuď samo naše - Vaše Ministerstvo, na kolik jsem klopýtnul! Upadnul. Zuby o dlažbu si vyrazil!



Už jsem byl na schodišti od chrámu, když lichvář za mnou zavolal.

„Hele nejseš nasranej kvůli těm Bonům?“

„Nejsem!“

„Lidi dneska chápou vexláky divně. Pokřiveně. Nevděčně.“

„Ale né...“ Zalhal jsem před tvým chrámem a dokonce i mimo božské směrnice úřadu práce. Odpusťte, pane Bože – ministře!

„Víš kámo já dlouho s ničím nekšeftoval. Kámoši se na mne vysrali, až dnes… vono mi přeskočilo to, no však víš. Postaru…“

To že vexlák byl nějaký čas odstavený od zrní mne zaujalo. Vždyť po Sametu se z nich stali – stala úspěšná ruka trhu. Ba dlouhá, hodně dlouhá ruka v trhu. Co si urveš…

„A co dělají tví kamarádi, že tě tady zapomněli?“

„Čoveče víš kde já mohl bejt?“

„Nevím.“

„Ty vado já. Já jsem se mohl dívat na moře plný žraloků, kdyby byl parťák uznalej. Hezky v Jihoafrický republice jsem se moh slunit. Nebo jezdit v mezinárodním spoji - a zadarmo. Zadarmo vole jsem mohl!“

„Ne?“

„Jó, moh sem bejt bílej plnokrevník a řehtat se. Ze mě by byl krásnej kůň, vole. Hezky na dně cistarny vot topnýho voleje bych pendloval světem. Praha, Bratislava, Budapešť. Celó Evropu sem mohl vobjet. A ty kurvy…“

„Nebo ses mohl hloubkově potápět.“ Nedalo mi a rýpnul jsem.

„No a co jako?“

„V sudech v Orlíku.“

„A to zas ne. Moji kámoši jsou extra třída. Se sráčema co voddělaj člověka za tisícovku by se nezkřížili klacky. Ani na sto kiláků by je nepustili. Stejně ty vole, když něco dělám, ty vado ne, si nechám pořádně zaplatit. No né? Bych mohl chodit rovnou na pracák a neživit se takovou dřinou. Víš jakej bordel udělá takovej podělanej člověk?“

„A kde ještě jsou tví kámoši.“ Snažil jsem se odhodit sud plný představ.

„Jména ti neřeknu vole, ale abys věděl i ve vládě jsou. Třeba tomuhle chrámu šéfoval, hele řeknu krycí jméno jo. Jistej Drápek. Nebo jeden nejmenovanej, a už ti neřeknu ani agentskou přezdívku, a ten má ty úrodný lány s kolektorama. Jinej kámoš protlačil parlamentem zelený dotace a ještě jinej mu přiklepnul povolení ke tavbě na černozemi.“

„Jsi sis mohl žít kdyby se na tebe kámoši…“

„Jó mohl. Až nedávno si jeden vzpomněl. Konečně vole! Tak ten uznalej vlastní tiskárnu a dostal kšeft na ty stravenky cos dostal ty vado. Zavolal mi a povídá, budou kupóny a budou se měnit za kačky, prostě co už znáš. Jsi v tom machr. Jsem machr povídal ten uznalej kámoš. A ještě prý se mám stavit v Gottwaldově pro nějakej líh co tam skladuje další kámoš. Hele nechceš si cvaknout?“



Ach Bože proč jsi dopustil? Proč jsi dopustil, aby mi tvůj vyvolený vyprávěl? Ministerský chrám se nemůže divit, že jsem byl slabý. Bože, já se ještě optal na metanol a loknul si. A Bůh mne za trest neoslepil! Jen když jsem cestoval domů Malou Hanou, zrovna když jsme míjeli sluneční kolektory. Zrovna když vysvitlo slunce a vexlák se pootočil, aby lépe chytal boží světlo. Tak tam… Snad proto, že nejsem zvyklý pít alkohol… No prostě jsem se posral.



Proto k dopisu přikládám moje posrané kalhoty. Jistě dobrotivý Bůh uzná, že moje posrané kalhoty jdou na správnou adresu. Byl bych rád, kdyby sám nejvyšší vlastní rukou. Kdyby sám pan ministr mi vypral posraný kalhoty, zabalil a poslal… Jsem asi naivní. Tak kdyby paní ministrová vlastní rukou vyprala…



Že jsem stále naivní?



S pozdravem krádeži čest

asociální chromák

Mezi talíři číhá had

Mezi talíři číhá had





Ještě mi vzdoruje! Spratek. Pokaždé, když potáhne sopel zpátky do nosu, promění se z uplakánka ve zvíře. Zmlácený zvíře. Už jenom na malý okamžik.



Moucha naráží do skla. Omráčená, unavená padá. Třepe nožičkama. Taková se mi líbí. Několik minut ji mohu snadno rozmáznout. Ale je zblblá světlem. Přitahovaná domnělým prostorem. S iluzí volnosti naráží hlavou do přeměněného křemene. Křemene v žáru.A na tu chvilku letu, na lehké potažení soplu, není můj. Jenom iluze. Nebezpečná naděje. Onu chiméru, to zdání, že je něco jinýho, než moje vůle… Nesnesu! Ohavný hnus! Co si myslí, synáček? Blbec. Čím dřív pochopí, tím mu bude líp. Nám všem! Hajzl jeden. Rozvrací můj řád. Mé panství. Mou vládu. Mý drobný naplnění touhy! Třeba…Třeba když jdu po ulici s rodinkou, každý hned vidí. Páni, jde chlap! Mám je… Má je hezky na vodítku! Všechny ovládá, dokonalá rodinka. Pravá rodina! Soudržná. Vidíte? Kdyby všichni uspořádali rodinu jako pan M! Tak je krásnej svět. Můj krásnej svět. Kousek. Kdo by mi vyčítal kousek půdy pod nohama. Snad můžu mít alespoň několik lidí, kteří mě poslouchají. A samozřejmě milují. Musí. Žena miluje svého muže, jaksi od přírody. A syn vzhlíží k otci. K dokonalému vzoru, kterýho nikdy nedosáhne. Ubožáček. Ale můj ubožáček, i kdybych…

Zlomím tě, chlapečku! Fracku mrňavej. Vymlátím z tebe všechnu vůli. Vychovám pořádnýho člověka.

„Slyšíš? Udělám z tebe pořádnýho člověka!“



Klukovi na bledé kůži žhnou červená jelita. Pruhovaná prdel i záda tvoří domáckou atmosféru. Hodí se k zastaralé kuchyňce, která uvízla v meziválečné době. K onomu klidu ve špinavé vodě z talířů. K pokoji rozpouštěného kalu z lidské potravy. Hladina dřezu je ztělesněný mír, smrdící lidským živením. Jepičí mír zrajících banánů. Zákeřný. Ale! Někde v hlubinách číhá příšera v podobě hadry. Netvor, co nesnáší pečující ruce a domnělý klid. Neuspořádaný. Špatně zařízený. Nuzný, samá krize. Boule, nádory špíny, slz a vzdoru. Maginotova linie prochází mezi noži a vařečkami. Ovzduší sociálního napětí hrozilo přerůst v ještě svobodnější násilí, než bylo v První. Ve Velké. V násilí bez břehů pomsty. Semele se. Mela. Se špunty v uších a bez špuntů. Násilí s morálním právem v odepnutém pásku. Právem mlaskající hadry. Zbytky nasycené hadry. Co je vlastně násilí? Možnost.



Chlapec klečí na dubovém prahu. Holá kolena místy červenají, jinde křídovatí až modrají. Neustávající bolestivý tlak trvá, je horší než švihnutí biče. Pomalu, pokud možno neviditelně, přenáší váhu z jednoho kloubu na druhý a zpátky.



„Co jsem ti říkal, spratku?“

„Ani se nehnu?“

„Tak ty mě neposloucháš schválně? Ty si ze mne blbce dělat nebudeš! To né. Nebudeš!“ napřáhnul kamennou pěstí muž s velkým M.

Pětiletý klučina hledá očima spojence. Mezi futry vzývá babičku, tetu, dědu. Ale spojenci se tváří, že on neexistuje. Malý jim nestojí za roztržku s velkým M. Touží v pokoji poslouchat rádio. Číst si knihu, párat krajku pro výdělek. A velký M je nepříjemný jejich míru. Diktuje. Ve vlastním zájmu nechají předškoláka napospas vládci. Však má pravdu, děcko je nevychovaný. Zaslouží trest. Tresty…

A zaťatá pěst dopadla. Mírně zadržená, aby nezmrzačila. Nelámala kostičky, jen hákem podebrala žebra, až drobné zvíře - syn - letěl vzduchem necelý metr. Dopadnul zpátky na kolena. Rozbulel se.

„Neřvi, nebo ti dám opravdovou, ať máš proč bulet! A kde máš být?“ Chlapec opatrně zvednul ruku, aby ukázal na hladce opracovaný kus dřeva.

„No tak? Mám ti snad pomoct?“ Dítě se opatrně posouvalo k místu mučivých hran. Nespouštělo z očí naběhlé paže M. Bedlivě. Na každý podnět, i na zabzučení masařky, uhýbalo hlavou. Rukama si krylo tváře. Zbaběle… Velký Muž se ve výšce pod metr šedesát pět musel usmívat ubohému strachu.

„Bude to? Nemám na tebe tolik času!“

Kluk rychle udělal přidřeplý krok. Snad si lsti nevšimne. Ulevil tím na vteřinu citlivým kloubům. A vteřina byla opravdu znát, po půlhodině je vteřina mocná vykupitelka, i když rychle dopadnul na dubový špalek. Kolena slyšitelně křupla a táta byl uspokojený.

„A ani se nehni! Budu tě kontrolovat. Kdyby sis jen malinko odfouknul, přerazím tě vejpůl. Chápeš!“ Chlapec překotně zakýval hlavou k souhlasu.

„Dám ti čas na přemýšlení, koho ta kravina napadla. A aby se ti líp přemýšlelo,“ švihnul velikonoční pomlázkou vší prudkostí v ohebnosti prutu, „máš ode mne další upomínku.“

„Jáú,“ vyjeknul kluk a třel si rukou pruh dopadu. Červenal proudem krve pod kůží. Pomlázku nečekal. Zatracená místnost je plná nástrojů… Svět je plný fantazie, pomyslel si. „Kde máš mít ruce?“ Syn rychle připažil a narovnal se, aby veškerá váha trupu, rukou, hlavy, byla přímo nad hranou tvrdého dřeva.

„Jestli se hneš, tak se neznám! Máš na to půl hodiny, aby sis vzpomněl. Jinak se… nechtěj vědět!“



Jen co starostlivý táta zmizel za rozvalenými futry, sesunul se chlapec bolavou prdelí na achillovy šlachy. Potichu. Opatrně. Ostražil všechny smysly na maximum. Nakolik jen je dítě schopné hlídat fotra. Nepozorné dítě. Zvídavé. Něco se hnulo!? Mrtvá moucha se pohnula? Asi. Nebo ne? Třeba jenom průvan podebral skelet. Prázdný futrál na křídla domněle ožil. Ale přece jen! Jistě, ona chodí nohama ve vzduchu! A zas. Nic. Zase. Je zábavná. Kdypak jí asi dojde, že leží na zádech? Už se zhoupla a mátožně hledá stabilitu svých šesti končetin. Probírá se. Probírá se křídly. Čistí zadní nohou jedno křídlo zespodu a pak svrchu. Druhé křídlo. Na to zvedne své zadní do vzduchu a prosí za prdelí. Drolí pod sebe lidsky neviditelný bordel, jejž nasbírala na průhledných a krásných vznášedlech. Následně přední končetinu ohýbá za krk. Utře si všech tisíc očí a prosí svět před hlavou. A…

A už je nachystaná. Letí! Stoupá. Zrychluje. Míří za světlem dvorku. Do modrého prostoru před složenými zraky.

„Hurá…“ šeptlo dítě.

Mlask. Obrovská hlava narazila do skla. Očima nabourala v plné rychlosti. Jak asi bolí narazit okem do zdi? To musí být strašný! uvažoval, když hrdinka padala na kuchyňský stůl. Mlask, zůstala ležet na lopatkách. Šest nohou nehybně trčí ke stropu.



Za stěnou tranzistorák típnul zlatýho slavíka. Káva byla už tak dost sladká. Vlny zachvátil akutní zápal pohrudnice. K národu promlouval bezemoční hlas. Slovo měl předseda Komunistické strany Československa. Zastydlý slovenský nacionalista Gustáv Husák.

„Súdruhovia a súdružky! Spoluobčania. Práve som zaslal ku piatemu výročiu bratskej pomoci ďakovný dopis předsedovi Najvyššieho Sovetu, Leonidu Iljiču Brežnevovi. Nech tanky sú stále prítomny. Nech chránia náš mier i vymoženosti socializma. Je dobré mať takého mocného brata. Milý Leonid, nech na večné časy ostane obočí huňato srostlé. A těším se na líbačku, vole, jen co vylezeš z Ruzyně… Na Ruzyni z letadla. Dáme hubana, až se imperialisti poserou!“



Lhát mi nebudeš, uvažoval velký M. Se spíš pochčiješ, než abys mi zalhal. A pak budu vědět všechno, co s tebou. Vychovám toho zmetka řádně. Můj syn bude pořádný člověk. Všichni si řeknou, jak ten M umí vychovávat syna. Kdyby všichni… By se nám žilo na světě.

„Súdruhovia, súdružky. Milí spoluobčania. Nech na večné časy ryjí cizí tanky naše kosti! Milujeme sovětský lid a budeme ho milovať! Kurva, Brežněve, pojď na mou hruď!“



Najednou kluka vyrušila moucha. Zase se začínala probouzet po tvrdém k.o. Třepe nohama ve vzduchu. Chce utíkat. A nebude dlouho trvat a… poletí!

„Ty zmetku, jak máš klečet!“ zařval výchovně táta a dlaní rozmáznul ožívající futrál křídel.

„Rovně?“ hleděl chlapec na změť skeletu, křídel a vnitřností. Na bílé trávicí šťávy, nebo snad muší krev?

„Bude to!“ nečekal tatínek na odpověď a vytáhnul příšeru, co požírá lidské zbytky. Mezi talíři a hrnci chytil tlustého, slizkého hada. Napřáhnul. Udeřil. Dítě instinktivně zaškubalo nervy, jako sražené zvíře. Nebo přejetá veverka, přilepená čumákem k asfaltu, co škube kolem sebe nohama a ocasem… Čumák ze silnice nevyprostí.

Má ji přes čumák. Špinavé mokro prokvítá červení a už letí druhá. Napřímí se. Váha je nad bolavými koleny. Byla přesně tam, kde ji rodič požadoval a M mohl přejít k dalšímu požadavku. K dalším ostnatým drátům, jež ohnou potomkovi kosti. Zkřiví syna k obrazu svému.

„Čí byl nápad krást?“

Dítě se chvíli snažilo uslyšet pohyb spojence. Ale křeslo ani pohovka nezaskřípala. Teta ani děda…

„Slyšíš! Spratku!“

„Nevím, koho…“

„Ty nevíš! Hajzle malej, ty nevíš?“ řval, když řezal pětiletý zvíře zleva i zprava.

„M… můj,“ přiznal se prosebně.

Hráli si, že bude válka. Hráli si, že bude hlad. A pak najdou zásoby. Přežijí…

„Můj syn krást nebude! Ani když je blbej a zahrabe chleba do hlíny… Slyšíš, debile? Ty krást a lhát nebudeš! Mně lhát nebudeš! Nebudeš! Nebudeš! Nebudeš…“ A každé nebudeš proložilo štěknutí mokré hadry o kůži.

„Nebudeš, nebudeš, nebudeš, nebudeš, nebudeš!“ Ucítil teplý čůrek tekoucí stehny do jamek pod koleny.

„Nebudeš, nebudeš, nebudeš…“ začíná být opakování slova čtenáři bolestivé?

„Nebudeš, nebudeš, nebudeš, nebudeš, nebudeš, nebudeš, nebudeš, nebudeš, nebudeš, nebudeš, nebudeš! Zmetku!“



A nebude. Nebude krást, i kdyby byla válka a měl první zemřít. Nebude lhát, i kdyby všichni lhali, i kdyby byl pro všechny za blbce, i kdyby byl poslední v posledních. Je přeci tatínkem vychovaný.



Vždyť násilí je možnost.

A možnost je moc.



Obludné zvíře zmizelo ve špinavé vodě, mezi talíři. Nastala doba míru.