poezie a povídky vlado matuška
Pohádka o statečnosti malého chlapce


Pohádka o statečnosti malého chlapce Vlado Matuška: ostatní povídky

Letní festival

Prolog: Položte písmeno V na levý bok a upevněte jej v levém dolním okraji. Tlačte na druhý konec tj. na krajní bod vpravo, tj. na bod sevření a to směrem dolů. Všimněte si, že pevný bod zůstává na místě, bod sevření písmene V tj. jeho pravý okraj klesá a poslední bod ohraničující písmeno V se pohybuje do jisté hranice opisovaného oblouku směrem vzhůru.







Letní festival









Stoupající slunce ukradlo stárnoucímu dni poslední špetku svěžesti, prohýřeného mládí. Proudy vzduchu se v pokročilém čase unaveně tetelí nad betonovým pláckem, který se rozprostírá hned vedle připravovaného jeviště.

Stavěné pódium, pro scénu nadcházejících událostí, právě dostává nové zastřešení. Mezi větvovím lip, na zdvižné plošině se potácejí dva potem zalití dělníci v marném zápase s ocelovou trubkou, dílem to, který má zapadnout do části krovu, jehož konstrukce se klene těsně nad hlavami pracantů.

Pod nimi, dole na zemi a ve stínu vzrostlých, srdčitých stromů, žíznivci lidé pijí první sklenice piva a děti je zhusta tahají za rukávy.

„Mami, tatí, poté, jdeme se kópat.“, žadoní v marné snaze dovléci rodiče k nedalekému bazénu. V lese lidských nohou se jezevčík zarputile pokouší obšťastnit pudlici. Už, už se daří a bude uvnitř, když najednou, nečekaně, ostrý břit vysokých tónů prořízl lenivé horko.

„Miranko, né“, škubnutí za vodítko způsobí, že nachystaná fenka letí kus vzduchem a zanechá nebohého jezevčíka na zadních s rudou, nalitou kládou, trčící zpod břicha.

„Že se nestydíš s takovým ohavou, podívéj, jaké má křivé, krátké nožičky a žádné chlupy. Čí je to psisko! No tak čí!“

Doposud bohorovný pán plný klidu sklápí hlavu i s pohledem hluboko k zemi. Zpocené dlaně svírá mezi koleny, (snad místo ocasu) ramena stáhl kamsi na prsa, krčí se za litrem – půl, chlápek a sbírá odvahu k předem jasnému úpadku své důstojnosti, úpadku společenské vážnosti, vážnosti vybrabčené přes pohlavní údy.

„Přihlásí se laskavě majitel toho chlíváká?“, ječí panička a směřuje ukazováček mezi bezelstná, dobrácká světla jezevčíka.

„Nestoudníku!“, dodává pohrdavě.

„No, když nikdo, ták zavolám policajty, oni si tě odvezou, perverzníku.“

Usazený čtyřicátník překousl v ústech pěnu a s vnucenou nezbytností vnesl svou kůži před srst haněného zvířete.

„Není třeba, madam, Haryk je můj.“

Kudrnatá blond paruka se otáčí, aby její majitelka mohla zaostřit na nový palebný bod. „Áááááá, to jsem si mohla myslet, vůbec mě nepřekvapuje, kdo se přihlásil. Jaký pán, takový pes!“

Kostnatým ukazováčkem samé zlato míří vznešená dáma na stále tumpachového jezevčíka s nataženou pružinou k prasknutí

„Prasáku“, a bez poklesnutí hlasu pokračuje k muži

„Můžete mi vysvětlit, jak je možné, že váš pes zde běhá jen tak bez dozoru a strká to nechutné do mé Miranky?“

„Paní, já netušil, že by jezevčík dokázal …“

„To jste celí vy, vy prokleté pokolení, vy chlíváci! Když vám jde o zastrčení té hnusoty, jste celí vynalézaví, jinač jste pro ženu zcela zbyteční!“

„Ale paní…“

„Slečna vy, …vy slepče! Pojď, Miranko, jdeme!“

Nóbl dáma si odfrkává a jako obrtlík používá podpatku, když směřuje krok k vstupní bráně rekreačního areálu.

„Platím“, zní naráz z různých míst, jako reakce na konec představení.

„Hurá, jdeme se kópat“, radují se děti.

K odchodu se hotoví i výstavně usazený dealer, opřený zády o kmen stromu s levou ruku široce položenou podél opěradla. Nabubřelé ego bezděky přimělo stehna rozevřít se směrem k lidem a tak má varlata pronikavě rýsnutá, viditelná odevšad, chlubí se jimi celému světu, nastavuje bulky dominance v matném lesku rifloviny, a i on nyní přišel o diváky a končí veřejnou výstavku, když dopíjí pivo, bere klíčky od vozu a se slovy ‚musím ještě objet hodně hospod‘ platí útratu a už svůj poklad šolichá při chůzi mezi masitými stehny.



Nastal tíživý klid, který dokáže vykynout snad jen z horkého, letního dne. V úžlabinách lenivých špeků zapáchá škvařený olej, stéká mezi hýžděmi a srdce lip se nikam nepohnou, jsou oběšená váhou k zemi a usychají. Malátný vzduch se zvolna převaluje, je horký, vlhký, těhotný dramatem blesků.



Z čistého nebe atmosféru proříznul hvizd zapnuté hydrauliky. Plošina i s dělníky letí vzhůru.

Praskot ohýbaných trubek.

Nelidský řev umírání.

Rány vystřelených nýtů.

Hydraulika odpadla.

Ticho.

Jen motor dieselu se dál klepe.

„Ježíší!“, jeden z dělníků schoulený uvnitř plošiny vztahuje ruce ke kamarádu štípnutému v pase, jenž chroptí přehnutý přes zábradlí, ze shora tvrdě sevřenému železnou konstrukcí právě vyduté střechy. Všichni odcházející se zastavili, hlavy zakloněné až málem atlas neunese závrať lebky v nebe a papule mají v černé jícny rozevřené, fascinováni, zírají.



Jenom fenka pudla s chlapcem jezevčíkem našli k sobě cestu a pod svícnem voskové paničky si párek psů hraje, zasvěcený sobě, navzájem se kočkují.

Z nedalekého tobogánu je slyšet veselý ryk.

Montér se snaží zoufale dostat k pákám ovládající zdvižná ramena. Marně, druh je zalehl.

„Pomoct, pomoct“, naříkavě chraptí, tak bolestně při vědomí, téměř přeštípnutý, nevolník svého dechu.

„Počkej, nejde to, nejde, kamaráde, musíš vydržet, až někdo přijede s rozbrušovačkou.“

Nóbl dáma znovu usedá na lavici, volá:„Číšníče, doneste mi griotku.“

„A mě další pivo“, zalesknou se dealerovi kulky ve slunečním světle.

Děti vyčítají: „Ale tatí, mamí vždyť jste už chtěli jít, tak poté“, ale je jim vysvětleno

„Teď ne, později, na sluníčku je velký horko, zůstaneme raději ve stínu pod stromy.“

„Ale mamí, tatí“, nechtějí se dát a tahají za cípy rozhalených košil.

„Snad jsme něco řekli, ne?! Vy neumíte poslouchat, nebo co? S takovou nikam! Žádný koupání, abyste věděly! Tady budete sedět a nechci slyšet ani slovo, jinak se nebudete koupat až do konce prázdnin!“



Haryk má čenich zabořený hluboko v Mirance.

Z nedalekého tobogánu je slyšet dětský smích.



„Hej, vy dole někdo!“, volá z plošiny neskřípnutý muž. Nikdo se nezvedá, zavládlo nervózní ticho.

„Třeba vy“, ukazuje dělník na muže v plné síle stojícího poblíž zadní nápravy Avie.

„Já? Já…“

Osloveného blankytné oči těkají na strany, hledají prosebně v okolí, zda ho dobří lidé nezastoupí, ale všichni sedí, zírají, ani brva se nehne, čumí, baví se.

„Jo, ty. Přepneš dole hydrauliku na spodní ovládání a pak spustíš plošinu dolů.“

Chlápek osvícená varlata frajersky, polohlasně prohodí

„To chci vidět, jak ten, pch. Tó úrčitě!“

Vyvolený, vyzrálý třicátník nahodil výraz spadlé višně.

„Já, já ale nevím, neumím kde co, co, jak?“

„Nalevo dole na rameni najdeš přepínací páku, tu sklop dolů a tím přepneš ovládání ramen k sobě, vidíš tam ze zadu ukotvení ramene?“

Vybraný pohlédl na přepínací ovladač, na ten klikatý krůček po cestě k záchraně a uvolnění zraněného, stejně jako on zaregistroval kliku dealer s kulkami, nóbl dáma s griotkou, pohodář od jezevčíka, manželé s dětmi, číšník a majitel, stejně tak i tucet dalších kamenných soch bez hlesu. Spadlá višeň v obličeji začíná měknout a vyděšený táhá za zcela jiné madlo, než se prve díval.

„Touhle přepnu?“, ptá se.

„Né, to jsou ty vzadu, co ovládají různé části paže, musíš vlevo na boku.“

Vylosovaný pohlédne na bok na přepínací panel stejně jako všichni ostatní. Višeň se mění marmeládu. Dlaň šmátrá mimo pohled

„Tak tahle?“

„Né, vždyť říkám vlevo na boku!“

A každý pohledem spaluje kus zahnutého kovu, nikdo jej však nevidí. Rozteklá marmeláda drkotá

„Kde-de-de? Zde-e ni-nic není!“



Zraněný muž s pateří mezi trubkami zasténá a z úst vypuštěná tekutina mlaskla sladce o beton.

Táta děvčátek vstává, natahuje krk v dlouhých pět obratlů žirafích, ale marně, nakonec zavolá: „Veroniko, běž se podívat, jakou ty kapky mají barvu, jestli nejsou červené. Dám ti pak žvýkačku.“

Haryk obrovskou plochou růžové plachty svého jazyka laská zadní štěrbiny Miranky, až za čvachtání nejen sliny cintají na ďábelsky rozpálenou zem.

Z nedalekého tobogánu doléhá výskot.



„Počkej, já se pokusím vypnout motor.“, snaží se dostat rukou pod kamaráda k ovládacím prvkům ten volnější z uvězněných mezi rozechvělými srdci listoví v korunách lip. Podařilo se. Diesel dokloktal, chvění ustalo. V nastalém tichu vyniká sípot trpícího člověka, na jehož tíživé minuty civí už stovky lidí. Majitel hospody štěstím jenom září a modlí se k bohu.

„Pane bože, prosím dej mi ještě několik hodin utrpení.“

A čumilové u nehraného dramatu se k jeho vzrůstající blaženosti činí. Muž se žlázami v mastném lesku objednává:„Ještě jedno a brambůrky, čím ostřejší, tím lepší.“

Otec hlásí: „Rum, tři koly, doutník se žvýkačkou za ty skvrny pro Verunku.“

Paní s bledou rukou samá kost a zlato: „Prosila bych, pikolíku, griotku, dál ještě arašídy“a mává naň s viržínkou v dlouhé špičce.

„Zapalte mi laskavě, nevidíte dámu?“, jenže číšník dámičku nevidí, jen majitel jezevčíka vytahuje zapalovač a s přehnanou noblesou cigárko plamenem oblizuje.



Haryk se staví na zadní a Miranka tlačí prdelku k zemi.



Z nedalekého tobogánu zvoní jásot.



Hrana stále svírá nebožáka, ke kterému stoupá výsuvný žebřík možné záchrany.



Hasič z rozbruškou šplhá vzhůru a na louku vedle zpěněného bazénu dosedá vrtulník.



Ze sténajícího vypadnou kousky masa a proud krve.



Otec má na klíně dcerku a zhluboka nasává dým doutníku.



Vzduchem se nese pach smrti.



Vznešená dáma, zuby obalené podzemnicí, ječí „Nechápu, jak se na neštěstí bližního může někdo dívat. To je strašné! Vy jste necitliví!“ a zakrývá si tvář rukou, avšak její bulva mezi zlatem prstenů hrozí vypadnutím z ostře hranaté jamky vmáčklé mezi kosti. Cuká prsty tam a zpátky. Kloub o prsteny chřestí a ona dál piští a piští: „To nemohu vidět, to je příšerné.“ A zase chrastí a zase chrastí, chrastí kosti.



Haryk zběsile přiráží k Mirance.



Z nedalekého tobogánu proniká hlas dorážejících chlapců a provokující nesouhlas děvčat.



Od železné střešní konstrukce létají jiskry.



Doktor hlásí do nemocnice, co všechno mají nachystat.



Přichycený na pokraji přelomení pozbyl bolestí spolu s vědomím.



Konečně nebožáka pokládají na nosítka.



Majitel hospody počítá mince.



Otec vycvrnkl do výšky zbytek doutníku.



Dealer si otřel mastné ruce o rifle.

Dámička piští: „To nechci vidět.“



Haryk je nehybný v křeči přitisknutý k Mirance.

Proud vody hučí tobogánem.









Dnes, když píši postřehy z pojistné události, vím, jak všechno dopadlo.

Jste dozajista hodně, hodně zvědaví jak, že ano? A já vás tedy nebudu déle napínat.



Majitel restaurace toho večera naházel do proherního automatu o deset tisíc víc než obvykle.



Vyvolená višeň a později vylosovaná marmeláda dostala toho večera životní nabídku. Propásl ji a do smrti bude vzpomínat, co všechno mohl, kdyby…



Páníček jezevčíka s jménem Haryk nachytal manželku v posteli s milencem. Otočil se ve dveřích ložnice a šel s Harykem na procházku, jako už mnohokrát.



Děcka, co škemrala u rodičů, aby už šli na koupaliště, se toho dne cáchala naposledy. Tatínek jim další koupaliště zakázal. Ani neznám odůvodnění, jistě nějaká hloupost, důvod je však jasný.



Muž s mastnou riflovinou nasvícenou před varlaty, onen dealer, zavinil dopravní nehodu, při níž na chodníku zlámal kolemjdoucím nohy. Přišel o řidičák, když mu dopravní policie naměřila jedna celá osm desetin promile alkoholu v krvi. Za dva dny řídil automobil i s řidičákem v kapse. Jakýmsi nepochopitelným nedopatřením osudu mu bylo oprávnění navráceno.



Dáma od feny Miranky si dnes, jako každé jiné ráno uvařila kávu nasadila paruku na hlavu a viržinku do špičky. Vzala knížku s příběhem laskavého knížete, co s upřímnou holkou, jenž vyrostla mezi žerty stavebních dělníků, projíždí ve Ferrari jižní Evropu. Právě když začtená dáma usazená na knížecím trůnu byla v nejlepším, samovolně, její fenka Miranka vrhla sedm prapodivných, roztomilých štěňat.



Tak to je vše.





Triko





Posadili se na zelenou lavičku, ze které už hojně oprýskaný nátěr pozvolna uvolňoval místo hnědošedému zabarvení větrem ošlehaného dřeva. Byl druhý den, den kdy se dalo říci, že slunce dokáže proniknout až do morku kostí, druhý den kdy se dalo říci jarní. Tak mohli Karel i Toníček vystavit svoje natěšená těla vstříc vydatnému slunci a nechávat se prostřednictvím jeho paprsků naplňovat spokojeností a pohodou, která se zvyšovala každým centimetrem prostupujícího tepla. Lavička házela ostrý stín na dvoupatrový, jemnou žlutí nedávno omítnutý dům, postavený na počátku dvacátého století.

Na nedalekých, stále ještě sněhem pokrytých kopcích se odráželo slunce a vrhalo na Toníčka, Karla, lavičku a dům doslova světelnou smršť. Proto se jejich tváře nepřirozeně svraštily a oči se zmenšily v uzoučké štěrbiny, ze kterých nebylo možné vyčíst ani bělmo, natož barvu duhovek.

„Tak ty bys chtěl, prcku. vychovávat lidi? A ke slušnosti? Dělat lidem moralistu a jít jim příkladem. To si snad děláš prcinu?“

Nedůvěru v hlase Toníček snad ani nezaregistroval a bezelstně odpověděl.

„Nó, proč ne? Když tomu přidám trošku humoru a zaujmu tak široké, hloubavé davy, pak přece musím krůček po krůčku vytvářet lepší svět. A co víc! Na cestě k světlým zítřkům jejich duše rozveselím.“ Toníček rád zdůrazňoval myšlenku nabubřelými slovy, které pak někdy zněly falešně, nebo naivně.

„Ale kdeže, zaslepená spravedlnosti, ale i teda chci říct prostoto. Jestlipak víš, prcku, že se těm davům vlastně budeš vysmívat.“

Karlovi se na tváři objevil lehký úsměv. Toníček si však vedl dál svou.

„Trocha ironie nikoho nerozzuří. Můžu ti dát spousty příkladů.“

„Ale, ano, ano, jedině však tehdy, když se všichni smějí a ani jediný z nich neví, že sobě se směje.“

„Ty jeden odpornéj pesimisto.“

Najednou je vyrušil vysoký pronikavý hlas.

„ Paní, říkám vám, takovou zimu nepamatuju.“

Oba zamžourali směrem, odkud hlas vycházel. Několik kroků po pravé ruce se rozestály novodobé, moderní tety, co se zapomněly na kousíček řeči. Na stále žádoucích figurách těsně přiléhaly elastické kalhoty, až si hýždě a stehna musela začít namlouvat, že je čeká další redukční dieta. Ženy vypadaly jako když zmrznou. To jediné, čím pohybovaly, byla ústa. Jejich rozevřené lesklé péřové bundy ztěžka visely, jako by chtěly napodobit časem a kojením povadlé prsy, schované pod lehkými svetříky. Stály a hřbety rukou měly zmramorované naběhlými žílami, což byl vzhled odpovídající námaze, potřebné k držení igelitových tašek, které se natahovaly jak žvýkací guma, a ucha hrozila akutním přetržením. Tak si tam stály a hlasitě klábosily před svými novými vozy, značek Opel a BMW. Karel si sáhl do kapsičky u riflí a vytáhl balíček zakoupených cigaret Petra a z něj efektně naučeným pohybem vyklepl cigaretu a s rozkošnickým výrazem si zapálil, dnes už několikátou špinku. Zhluboka se nadechl a s hlasitým vydechnutím připravil Toníčka, protože tak činil pokaždé, když se chystal začít hovořit.



„Nuž tedy dobrá, protože si nedáš poradit, povím ti příběh, co se stal v Praze roku 1998. Tenkrát panu Hříběti mohlo být, nó, asi takových čtyřicet tři let. Bydlel dole pod Letenskou plání, tam jako když jedeš směrem na Strossmayerovo náměstí. Přesně na místě, kde kdysi dávno jedna zahořklá ženská, rozjetá z Letenskýho kopce, najela náklaďákem do davu lidí, co čekali na tramvajové zastávce. Byl z toho pěknej masakr. Tak přesně v domě u té zastávky tenkrát v roce 98 pan Hříbě bydlel.

Když bylo v létě největší horko, dostal pan Hříbě snad úžeh nebo co, a napadlo ho, že je potřeba napravovat lidi. Nemaje žádných přemrštěných prostředků ani možností, musel náš pan Hříbě ušlechtilou akci plánovat skromně. Nakoupil pět černých triček s krátkým rukávem, ve spreji pomerančově žlutou barvu a několik výkresů z tvrdého papíru. Nemohl se ani dočkat, až začne tvořit a až zítra vykřičí světu svou uzdravující sarkastickou provokaci. Tak tenkrát utíkal od výstaviště domů a samou nedočkavostí vrážel do lidí, až se dokonce zapomněl zastavit v mléčným baru na koktail s koblihem, jenž si pravidelně dopřával před zavírací hodinou. S prudkou dychtivostí, doma rozložil po koberci výkresy a dlouho do noci kreslil, stříhal, přikládal šablony k tílkům a vybarvoval nápisy podle vystřižených vzorů. Ani si nevšimnul, že už dávno neodráží světlo okna protějších domů a v potemnělém pokoji bezděky rozsvítil. Když se konečně nachystal ke spánku a lehnul si, nemohl zabrat. Nebylo to tím, že byla těžká, teplá, letní noc, ale především se mu hlavou honily myšlenky a představy, jak budou zítra lidi reagovat, představoval si kam v oněch tílkách půjde a co bude dělat. I stalo se, že usínal až v době, kdy stěny jeho pokoje co chvíli osvítil záblesk elektrického výboje od trolejí projíždějící tramvaje. Neklamně se město začínalo probouzet do všedního dne.“



„Paní, říkám vám, ta zima byla k nevydržení.“

Oba znovu zamžourali na tetky, které se od předešlého pohledu nepohnuly ani o vlas.

„Jenom těch hoven co po ní na chodnících zbylo. Samý psí hovno! Člověk aby pořád čuměl pod nohy.“

Karel upnul zrak na horní, velice horní část stehen jedné z dam, spokojeně nasál kouř z cigarety, jejíž špička se rozžhavila do běla, a hlasitě vydechnul.



„Druhý den se pan Hříbě probudil až v pozdním dopoledni a slunce už už se chystalo dobýt nejvyššího vrcholu své pouti. Nezaměstnaný (vlastní vinou) občan Hříbě neměl nikdy žádný program, proto se sám sebe vždycky ptal.

‘Co dneska budu dělat? Kampak se podívám? Nó, je hic, asi půjdu k vodě.‘

Odpověděl si.

‘Přes Hlávkův most na Štvanici.‘

V našem hrdinovi totiž byl kus malého klučiny, co rád sleduje lodě, vplouvající do vltavských zdymadel a práci lodníků, kteří vkládají mezi loď a stěny zdymadla kus dřeva, nebo pneumatiky, aby boky lodí neutrpěly újmu o kamenné kvádry plavební komory. I činnost zdymadla pro něj byla fascinující. Vplutí, zavření dveří, vyrovnání hladiny, otevření dveří a vše s tím vířením, vlněním a převalováním vody – pestré to divadlo. Víš, voda Tondo, jó tekoucí voda - a ještě oheň se nikdy neokoukají. Oni nikdy nevykreslí dva stejné obrazce a nikdy nenamíchají dva stejné odstíny barvy.

No, abych se vrátil. Pan Hříbě byl tenkrát tak natěšený, že úplně zapomněl na svoje plány. Teprve po zamknutí dveří starým mohutným klíčem si vzpomněl, co včera plánoval, a musel chvíli bojovat se svou leností, nakonec však došel k odhodlání - převleče se. Když konečně vyšel z chladné chodby a ocitnul se před domovními vraty, zůstal stát jako ochrnutý po prudkém úderu sálavého tepla, tak typického pro léto velkoměstských čtvrtí. Jindy činorodá, chvátající ulice se nyní proměnila v loudavou unavenou výheň. Asi právě proto se stal široko daleko jediným čilým bodem pan Hříbě, který v provokativní ostré kombinaci žluté s černou zářil na míle daleko. Celý svět najednou vážil mnohem víc než včera večer. I myšlenky pana Hříběte se sunuly pozvolna vpřed, nemohoucně se snažil přinutit nohy k pohybu. Teprve pronikavé cinknutí projíždějící tramvaje s cedulí Černý most, dala jeho činnostem obvyklou pružnost. Otočil se doprava a po pár krocích z mírného kopce, zůstal stát na horní křižovatce Strossmayerova náměstí a vyčkával na plechovou proluku pohybující se na ropné pryži. Tam jsem ho tenkrát prvně uviděl, jak stojí na křižovatce a rozhlíží se jestli může přejít na druhou stranu. Já stál opřený o stěnu kostela a musel jsem přes celé náměstí značně ostřit zrak, abych přečetl nápis, který připoutal mou pozornost.“



„Co to povídáte? Ale kdepak, paní Vránová, ta zima trvala přes čtyři měsíce.“

Tentokrát se oba muži nedali zlákat k pohledům, které by museli nutnou dobu přizpůsobovat ostrému slunci, jenž vydatně podporované leskem zasněžených kopců dokázalo řezat oční nervy ostrostí žiletek. Ale přece jen vyrušeni ze svého vyprávění, chtě nechtě poslouchali rozhovor dvou padesátnic, doprovázený plechovým zurčením okapové roury, která sváděla vodu z posledního tajícího sněhu na severně orientované části střechy.

„Paní Vránová, přes čtyři měsíce mrzlo, sněžilo, mrzlo a zase sněžilo. A jak vám povídám, když naráz povolila ta psí hovna, co zmrzla a celý čtyři měsíce se shromažďovala, můžeme být rádi, že na chodnících najdeme místečko, kam šlápnout. No hrůza, už aby je mouchy sežraly, nebo jinak shnily.“



S vypětím veškeré vůle se Karlovi podařilo vytlačit vysoký ženský hlas z hlavy a doslova dokopal myšlenky k příběhu z Prahy roku 98.



„Když jsem tenkrát marně napínal zrak k oranžovému nápisu přes triko, najednou zastavil vpravo od pana Hříběte náklaďák a hodil na něj stín. Kupodivu onen stín mi dopomohl pozvolna skládat jednotlivá písmena – J j s se jsem sl sla b slabý s vykřičníkem- Jsem slabý! Konečně se pan Hříbě mohl rozejít a přejít ulici tak, aby se na jeho cestě ke Štvanici kostel Svatého Antonína ocitnul po levé ruce.

Z ničeho nic se za ním rozběhl dobře vypadající mladík. Říkal jsem si – copak asi Hříbě ztratil, ale k mému překvapení mladík kopl Hříběte do jeho prdele s takovou silou, že milý pán letěl dva metry, než dopadl na všechny čtyři. Hříbě se pozvolna zvedal, když vtom jej dostihl jiný mladík a nakopl ho tak, že pán jel na štěrku jen po rukou a jeho zadnice se pokoušela dlaně předhonit. Kamínky štěrku se otáčely a jejich ostré hrany rozdíraly kůži až do masa. Tentokrát se pan Hříbě hbitě narovnal a jen co nabyl alespoň trochu stability v očekávání dalšího úderu, zprudka se otočil. Toníčku uviděl jsem nápis na zádech, na zádech mu zářil nápis - KOPNĚTE SI ! Jenomže když se ohlížel, z druhé strany se přikradl pán v nejlepších letech a za hlasitého přívalu německých slov nakopl Hříběte potřetí.“



Tonda vyvalil oči.

„Nekecej cizinecpřece nemohl nic přečíst.“



„ Asi germán nemohl, Tondo, nevím proč – snad si řekl, že jde o nějakou tradici, jako ve Španělsku je korida. Kdo ví. Ale to už pan Hříbě neváhal a dal se na zběsilý útěk. Chudák! Místo na Štvanici skončil ve štvanici. U kostela schytal další kopanec, jen nadskočil a prchal, co to šlo. Poslední pronásledovatelku udržel v dostatečném odstupu. Stařenka ovšem bojovala o svůj kopanec a hbitě, používajíc berle k mohutnějším odrazům, obřími oblouky doskákala až k těsné blízkosti kmitajících půlek, a tak mohla nasadila ke kopu. Její noha promáchla těsně za prchající zadnicí. Teprve u dopravních podniků zadýchaná babička s vyplazeným jazykem a pusou dokořán pozbyla umělého chrupu a než se stačila vrátit a nasadit jej zpátky do huby, dokázal pan Hříbě uniknout.



Tenkráte pán ze Strossmayerova náměstí stál na mostě u Štvanice dlouho do tmy. Ne proto, aby se dosyta vynadíval na zdymadlo a plující lodě, naopak, tenhdy na ně neměl náladu, tehdy jenom čekal, až nastane tma a on v jejím skrytu nepozorovaně projde domů. Na mostě nebylo pěších lidí a tak bez nebezpečí na něm stálo osamocené, smutné a od svého stáda pokopané hříbě, třesoucí se žalem. Vidíš, Tondo, místo, aby se lidi chytli za nos, držel se pan Hříbě za zadek.“



„Paní, to jsem se zakecala. Musím honem běžet, doma mám ještě vyplnit daňový přiznání.“

Protože slunce se zrovna schovalo za mrakem, oba přátelé najednou otevřeli oči a bez potíží zaostřili zrak. Díky téhle skutečnosti mohli vidět, jak jedna z tet se náhle otočila a šlápla zrovna… Tonda tlumeně vyprskl a Karlovi zaskočilo.

„No co jsem vám povídala!“

Postižená rozčíleně pustila tašky na zem, vypoulila oči, vycenila zuby a počala hledat trávník, o který by lejno z kožené boty setřela. Ale že nestačilo vyrašit ještě ani stéblo, ulomila prut budoucího zlatého deště, jímž začala špičku kozačky šudlit v marné snaze očistit ji od voňavé ozdoby.



„Domů se tehdy pan Hříbě odvážil až po půlnoci. Naštěstí se mu na zpáteční cestě nic zlého nestalo. Když unavený konečně dosedl na válendu, vytáhl zpod ní další připravená trika, přece jen na chviličku zaváhal a přemýšlel, co si s nimi dál počít. Bylo však předem rozhodnuto. Třesoucí se rukou přejel nápis – Jsem poctivý! Pak i na druhé straně - Ošiďte mě! Zachvěl se, zřetelně si uvědomil, že na bezdomovce není stavěný, a všechna trika jedním přesným hodem uklidil do koše. Nikdy pana Hříběte už nenapadla podobná pošetilost a dál vedl jen prázdný, nudný život, tam ve svém bytečku nad tramvajovou zastávkou, kde kdysi dávno jedna zahořklá ženská vjela s náklaďákem do davu čekajících lidí a několik jich zabila.“



Tonda vyloudil nakyslý úsměv a s lehkou ironií souseda na lavičce podrobil kritice.

„Kájo, krásnej příběh, ale je tak podivnej, že nemůže být pravdivéj.“

“No víš, já si naopak myslím, že je strašně obyčejný, a že se děje neustále každý den v každém malém městečku v každém státě na celém světě.“

Několik kroků od nich zapředly motory auťáků bravurně kočírovaných novodobými tetkami.

Karel slastně nastavil tvář slunci, co se právě vyhouplo zpoza mraků, zapálil si další cigaretu, jejíž kouř zhluboka nadechl a pak slastně a docela bezhlučně vyfouknul namodralý dým.





Elita kontra lůza

Prolog:

Bývaly časy, kdy úspěšným jedincem našeho druhu, se stal jedinec, který dokázal s druhými spolupracovat na vytčeném cíli. (Záviselo na tom přežití tlupy). Až jednou, jednoho roku, někde na řece Nil se podařilo lidem vytvořit přebytky. Od těch dob je úspěšným jedincem ten, který si dokáže ony vytvořené přebytky, beztrestně přivlastnit.












Elita kontra lůza



Je ráno 9:15 a mínus čtyřicet korun.



Slunce rozbilo tmavé mraky a své teplo a světlo, začalo mateřsky rozdávat všemu životu na tom našem zpustlém světě. Nikoho nevinilo, nikomu nestranilo a nikoho nezanedbávalo, jak se koneckonců na správnou matku sluší a patří a svou náručí slepě objalo všechny tvory, rostliny a dokonce i dva neschopné bezdomovce, povalující se před fakultní nemocnicí.

Bezdomovcům Loudovi i Rážovi se z přílivu nečekané náklonnosti bezděčně objevil úsměv na tvářích .

‚Jaká nespravedlnost, chtělo by se říci!‘

Louda opojen pokojem všeho míra, hodlal pocit omámení přikrmovat a obnaženou čepelí proděravěl roh krabice, naplněné sladkým, španělským vínem. Nahnul vlhký obal k ústům a skrz ztuchlý vous a nejednu oschlou polévkovou nudli, procedil několik hltů vlažného vína. Najednou však vyskočil, uvědomil si, že musí ještě vyžebrat čtyřicet korun, aby se dnes mohli zpít do němoty a vztahoval ruku k atraktivní paní vystřižené z bulvárů.

„Přispějte nám na cestu slečno! Kamarád byl u lékaře a teď nemáme jak se dostat domů. Prosím vás!“

Mladá žena nakrabatila opovržlivě čelo a s marnou snahou zabránit vtíravému puchu v jeho nekompromisní cestě k přecitlivým čichovým buňkám, zahuhňala.

„Takovej smrad!“ Valila oči na Loudu. „Vydělej si jó!\"

„Neotravuj paničku Loudo“ chránil druha v žebrotě Ráža. „Panička jistě pomáhá zvyšovat obsah cukru v krvi jihoamerických dětí. Také dětem ze slamů Afriky jistě nejednou přispěla nějakým cholesterolem.“

Teprve nyní si Louda pořádně prohlédl koho to vlastně oslovil. Čerstvá třicátnice, sto šedesát pět, čtyřicet kilo. Vlas barvy platiny, krk spoután zlatým řetězem. Dlouhé umělé řasy, drobné kozičky, strachem schoulené za vzorem leoparda. V pravé ruce svírá kabelku, jenž kdysi bývala postrachem na Nilu a levou ruku spolu se stříbrným telefonem svazuje pozlacené vodítko. Hluboko pod krátkou sukýnkou nerytmicky cupitají botky na ostrých jehlách, které kdysi vládly deltě Mississippi. Na druhém konci vodítka si s tintítkem pocukává ztepilý Afgánský chrt vyvedený, jak jinak - ve zlatě.

Žena Přiložila mobil k ústům a snaží se rty odklonit sluchátko. Její spodní ret se podivně ohrnuje, že by nejeden Habsburk puknul závistí. Když v tom se najednou chrt rozhodl prozkoumat fleky na nedalekém pouliční osvětlení.

Ženiných čtyřicet kilo na vodítku zavlálo tak neskutečně, že připomínala prapor na stožáru tibetského námořnictva.

I když bezdomovci nemaje společenských obleků, před nimi rozvíjející se scéna, jim slibovala představení o několika dějstvích.

„Proč jsme dopadli blbě Rážo.“

Podíval se vyčítavě Louda na společníka, kterého si oblíbil především pro neobvyklé vyprávění.

“ Jsme opravdu tak neschopní?“

„Víš co bezdomovec to asi jiná směsice důvodů.

Někteří jsme možná utrpěli těžké morální zásady neslučitelné se životem.

Opačným příkladem je náš pan ministra vnitra. Věř nebo ne, pan ministr je můj bývalý kámoš. A ten můj pan ministr si to jednoho dne začátkem června roku 1991 štrádoval v Brně cestou po náspu ze Zvonařky k centru. Okolí nevnímá, promýšlí svou strategii na krajském, ustavujícím sjezdu strany, aby získal co nejlepší postavení ve stranické hierarchii.

‘Koho si zavázat, na kterého něco ví, co od dalšího získat, aby druhému mohl podstrčit‘, jednoduše má hlavu plnou plodných, potřebných úvah, když jej z přemýšlení vytrhne pronikavá vůně akátů. Ony ti Loudo akáty, na začátku června voní po sladkém škrobu, ony voní jako muž po erupci z přetlaku vášní, voní jako třináctiletý, poprvé uspokojený chlapec.

Tak pan ministr nechtě, vytržený známou vůní, spojenou ve své mysli s výrazným pocitem slastné seberealizace na konci svého nejkratšího tělesného údu, se bezděky rozhlédl, ale neuviděl akáty, ale po stranách cesty rozházené stolečky a za nimiž seděli muži a míhali rytmicky rukama.

„Kdé jé kulicka?“ Pán příde a najdé kulicku!“ se ozývalo z míst kde dřepěli značně vyžilí muži za nízkými stolky.

„Tádý je kulicka. Kdo najde kulicku vyhráva tisicovóvku jinaki prohvávje.“ Vyvolávaní se mísilo s hlukem aut rušné ulice, tak jako se smíchalo sperma s olovem. Pan ministr se zastavil u produkce jednoho, slaným větrem ošlehaného chlapíka, jehož přízvuk prozrazoval balkánský původ. Balkánci jemuž se každou chvíli v hubě zablyštil zlatý zub, právě dokázal přilákat značné, zvědavé publikum.

„Pán si vsaďí sledij kuliňcku. Tádi je. Sup sun a je tádi porát, tádi.“

Kmán hodlající se zapojit do hry řval na celé kolo.

„Já si vsadím, jen počkej šmejde, já tě obéřu ty kluku chorvatskej!“ a prašti velkou silou skořápkáře mezi lopatky. Ulovený hráč, byl poněkud nejistý v kolenou a stoje si pohorkami na jazyku jasně jevil známky dobré nálady, když ztěžka ostřil zrak k molitanové kuličce.

„Ták náposledě pán hrajem ó pet šet.“

„Jasněé jedem.“ Huhňal v zástupy hráč a přitom zavrávoral tak, až mu celá cesta nestačila a udeřil hlavou o cihlovou zídku lemující po obou stranách násep.



Najednou vyprávění přerušilo pronikavé zoufalství vysokých tónů.



„Stůj ty tele!“

Žena lkala na vodítku afgánského chrta. Kdykoliv započala vyťukávat číslo, její dlouhé, ostré, neohrabané nehty nebezpečně cukli kolem jejího nosu. Hafan nemaje slušného vychování, po pravdě řečeno nemaje žádné vychování, paničkou vláčí od prochcané informace k ještě závažnější zprávě a nebere ohledy, že jeho paní o pikantní informace nejeví pražádný zájem. Další pokus o zadání čísla a pes trhnul vší silou. Jenže tentokrát panička nestála na zpevněném povrchu cesty a její, v půdě zabořené jehly se nestačili v prudkém pohybu vyprostit a zůstaly trčet na místě. Horní část blondýny však následovala psa a v cíli kinetické kynologie, ležela blondýna, jak dlouhá tak široká v kyprém, humusovitém záhonu.

Pobavený a povzbuzený Ráža zkusil štěstí v žebrotě a oslovil procházejícího muže.

„Dejte mi prosím pane pětku na víno.“

Chlápek s předstíranou nevěřícností vykulil oči.

„Prosím? To snad nemyslíš vážně?“.

„Myslím pane. Potřebuji utopit hlasy v hlavě co neustále křičí „ ty neschopná nulo! Ty ubožáku, ty špíno!“ Potřebuji Zaplnit široké prázdné prostory v mém srdci v kterém bloudí smrtka, švihá kosou v zběsilém tempu a volá „tak už pojď!“ A v těch obrovských prostorách mého srdce, její volaní rezonuje neodbytnými ozvěnami. „Tak už pojď, pojď, pojď už přeci, Čekám na tě, a jsem jediná milenka, kterou si zasloužíš. Jsem jediná milenka, která si tě bude vážit. Neboj budu ti věrná!.“

Potřebuji víno víc než si umíte představit. Potřebuji jej víc než hladový chleba.“

„Ty vole kdes nechal hrdost. Kdybys poctivě vydělával nemusel bys chlastat. Suchy z nosu si zasluhuješ!“ a s bradou vystrčenou, že i Benito Mussolini by se mohl přiučit, odešel.



Ráža zvyklý na pohrdání se v klidu vrátil myšlenkami do roku 91.



„Opilý hráč se opřel dlaněmi o kolena a za stálého vrávorání se snažil nezpustit zrak z kmitajících kelímků. Přihlížející dav opanovalo soustředěné, zvědavé ticho. Jenom balkánec prozpěvoval sólo ve svém představení.

„Téd je kulicka v právo a vlévo a u prostéd podívaání a jé tam. A dlál sun šup hop. Ták pan sadit na kelímak.“

„Jasně zde je!“

Zaznělo rozhodně - a sbor davem souhlasně zamručel.

„Pán musí položit pet set korun ná kelímak jinak nějdě“ a důrazně zastavil hráčovu ruku šmátrajícím po vyvoleném kelímku.“





„Ladíčku představ si za to malinké zmenšení nosíku chtějí padesát tisíc korun.“

„ Jak se jí mohlo podařit dovolat?“ procedil skrz zuby Louďa.

„Já vím, platíš velký daně, ale prostě zadarmo nechtějí nic udělat a ani ta viska s litrem nepomohla. Ty mi vyčítáš tu tisícovku? Přece se nenechám řezat aniž by ten felčar necítil závazek?“

Vládce vodítka sebou neustále škubal a panička mu zlostně oplácela. Po jednom vydatném škubnutí, kdy do zlosti vložila celé tělo, chrt otočil hlavu a zahleděl se na svou otrokyni s nepředstíranou láskou, jakou by se díval na malého, roztomilého králíčka.

„To nemyslíš vážně Ladíčku abych ti vařila! Vypadám příšerně a ve dvanáct musím být u kadeřnice a pak solárko s masáží. Ty ses snad zbláznil! Nakoupit nemůžu. Musíš ty!“



Louďa rošťácky strčil do kamaráda a se šibalským úsměvem pronesl.

„Ukážu ti jak se z lidí tahají prachy. Koukej zde je příhodný objekt.“

„Pane prosím vás mám strašný hlad.“

Chlápek v tmavém obleku, kterého si vybral Louda za oběť svého žebrání, zůstal zrakem viset na rozkousaném chlebu, jenž čouhal Louďovi z kapsy. Pane už deset dní jsem nejedl a musím koupit za dvacku suchary, jinak mi žaludek nic nevezme.“

Při těch slovech se gentlemanovi oči vpíjeli do Vousů protknutých nudlemi.

„Prosím pane dvacijáše. Ty suchary jsou drahé!“

„Na tady máš“ hodil žebrákovi minci a bylo patrné, že chce mít klid.“

„ Haló pane za svoji štědrost si zasloužíte písničku“ volal za chlápkem Ráža a zanotoval Krylův nápěv.

„Na korouhvi Hradu lež o pravdě mluví. A následníci mistra z Husi, jsou sociálně nepřizpůsobiví [1].“

Róža se smutně díval za odcházejícím, tmavým sáčkem a s jistou ukřivděností v hlase „ no co musím ti dovyprávět příběh s panem ministrem a skořápkami“ byl zase myslí v letech minulých.



„Nedívat nejedžíve položi peníz a pak kukat.“

Holený opilec vytáhnul šrajtofli a neohrabanými prsty marně tahal za kůži, nemoha vytáhnout potřebnou bankovku. Při snažení vrávoral, až nakonec musel veškeré soustředění a pozornost napnout na šrajtofli, aby posléze dokázal nahmátnout požadovaný obnos. Ovšem jeho nepozornosti využil balkánec a se zlatohubým úsměvem záludně kuličku, nepozornému ubožáku přemístil.

Ráz na ráz v tom už se podnapilý hráč žene s plachetkou k vysněnému kelímku.

„Né! Né!“

Sbor zahučel davem. Zvláště jeden muž chtěl impulzivně hráče zadržet, ale ten se nedal a na vysněný kelímek pětikilo položil.





„Kurvá“

Zaznělo z duše křehké blondýnky, právě ve chvíli kdy se pejskovi podařilo nečekaně škubnout, až si jeho paninka rozsekla nehtem nos.

„A má plastiku hotovou“ smál se Louda.

Najednou však zbledl, protože se nasupeně blížila k nim.

„Pánové prosím vás můžete mi za padesát korun Franklina pohlídat já musím na toaletu.“

„My paní nepracujeme“ zazubil se Ráža. „To byl jenom vtip, jasně pohlídáme vám ho.“ Když Franklinova panička zmizela ve dveřích vstupního vestibulu, psisko se klidně složilo k Rážovým nohám a ten se znovu ponořil do roku 91.



„Jaké bylo opilcovo zklamání když kulička pod kelímkem nebyla. Ale to už se ke hře cpe onen chlápek, co se před chvílí snažil zastavit nešťastného opilce, přesvědčeného o své Fortuně.

„Moment já si vsadím!“

Volal energický pán.

Balkánec ještě stačil udělat s dvěma kelímky jedno kolo a už temperamentní chlápek ukazoval „tady je!“

Balkánec ovšem v sobě nezapřel opravdového hráče a zvýšil sázku.

„Jen dva kelimky pak tisíc kolun.“

„Beze všeho“ s pevností v hlase se muž probíral v peněžence, přidružujíc nohu na vybrané skořápce.

„Na opilce sis troufnul, ale na mě si nepřijdeš holenku.“

V té chvíli se můj někdejší kámoš a dnes jenom ministr vnitra, bez velkého zájmu, znuděně otočil a odešel. Věděl už dost. Jen si pro sebe mumlal.

„Tohle přeci nepatří na ulice? Já vám dnes na schůzi předvedu, jak dosáhnout svého cíle vy břídilové.“



„To je všechno?“ netajil se zklamáním Louda.

„Nestačí ti Loudo zářný příklad, jak svět funguje?“

V Tom ze dveří vycupitala panička, zjevně opět ve formě a s velkým opovržením vyměnila padesátku za vodítko.



„Řekni Rážo vyhrál, byla tam ta k..?“

„Ty má jednoduchá prostoto. Balkánec a opilý hráč byli společníci, co divadlem nalákali osůbku, kterou pak oškubali.“

„Jó? Myslíš? Ale jistotu nemáš.“

Roža se hlasitě zasmál.

„Jistotu, tu teda opravdu nemám.“

A v duchu dodal.

„Ptáček na holení mohl být klidně až třetí hráč.“



Je Dopoledne 10:37 a plus třicet korun.

Slunce srazil olověný mrak.



(Napsáno pro Fera Feniče.)





________________________________________

[1] Standarta prezidenta republiky nese frázi ‚Pravda vítězí‘, která je odkazem na kazatele, jenž se raději nechal upálit, než aby zalhal.(Tolik pro budoucí překladatele).



Život na niti a houpe se









Ostatní tvorové se domnívají, že my pavouci vedeme mnoho nudný život, že jsme v neustálém čekání, jen se ledabyle houpeme v sítích, hezky ve stínu tmavých koutů, zavadlých místností. Přiznávám, my jako druh rádi požíváme jistého soukromí a hovíme si nejraději ve špinavých škvírách, kde nás nevítané oko nezahlédne a světlo neoslepí.

Jenomže já, šestinohý pavouk, mohu tvrdit o svém životě pravý opak. Moje dny jsou přeplácané vzrušením a mnoha barevnými zážitky a nejen proto, že moje přední hmatová nožka právě lehounce chlácholí hlavičku mé vyvolené a zadní mi zjemna kontroluje chloupky na zadečku, lepé pavoučice, jestli se nezachvějí a jestli moje milovaná není již mnou přeplněná a nehotoví se skočit k obědu. My pavouci prožíváme život spletený nejednou zvláštností, u jiných tvorů nevídanou. Například moje vzrušení z kopulace by mnohým živočichům stačilo k plnému, intenzivnímu prožitku, ale já jsem navíc vzrušený pudem sebezáchovy a myšlenkou na smrt. Uvědomuji si, jestliže mě háky - kusadla nastávající matky v zátylku cvaknou, zahynu. Ale jak vlastně budu umírat? Jaká je smrt kousnutím členovce, matky a milé?



Mnohokrát jsem sledoval své oběti v živém aktu smrti.

Byly soužené utrpením? Bolestí? Pozvolným rozpadem svých tkání?

Mnohokrát jsem hleděl do těch překrásných očí, tak složitě složených, velikých přes celou hlavu něžné masařky. Myslím - doufám - ne vím jistě - byly pokojné a smířené se svým osudem.

Ze začátku ano - to jsem pozoroval nepokoj, pokaždé když se chytily a poznaly svou fatálnost letu, bláznivě sebou trhaly, snažily se vyprostit průhledná křídla, ale každým pokusem vzlétnout se bořily do sítí, až úplně zamotané se unavily. Byly z nich chycené, slabé mouchy a z hrůzou hleděly na mne smrťáka s kusadly, ale i jejich hrůza se také slabostí rozplývala.

Ano, poznal jsem klid a snad i touhu, když jsem se přiblížil ještě víc a snad ani nevnímaly, jak jim křupla hruď a ani nevěděly o trávicích šťávách atakujících jejich mozek, plíce, srdce, myšlenky…

V těch chvílích jsem tolik rád hleděl do cihlových očí a zblízka sledoval každý díl a jeho hloubku v odrazu.

Jedno zrcadlilo nebe plné ptáků, kterak zalamují křídla, aby se v rychlosti roztáhla po nosném proudu.

Další mi zase přinášelo zlomené světlo mraků, světlo načechraných beránků kypřených brázdami až do stínů tmavých jako hrom. A prostor, obrovský modrý prostor volnosti, pro křídla, pro švih i pro vzlet stvořený.

Dalším složeným okem jsem mohl pozorovat sebe, svých osm víček a kusadla mizící za obzorem všech cihlových zorniček. Jak se asi cítila masařka ve svých mnoha, mnoha odrazech a jednom obrazu tolik krátkozrakým, že nebyl obzorem vzdáleným a minulým?

Myslím - rád bych - jsem si jistý, že netrpěla. Byla klidná, smířená, ano, i spokojená ve svém rozkladu, když čekala na poslední úder krve v rosol. Možná jsem pocítil i jistou vzájemnou náklonnost, než její oči zůstaly jenom odleskem. Vždycky, když jsem je vysával, byly už dávno mrtvé, byly dávno jenom prázdnou schránkou a křídly bez vůle.

Každá si mne získala.

Ano, měl jsem je rád.



Tak jsem se každým pohledem do dalších a dalších oken stával silnější, až jsem dnes mohutným pavoukem, který může oplodnit tak krásnou a silnou samici. Proč si mě vlastně vybrala a připustila, že já a jenom já mohu vsunutým brčkem vkládat potomky? Mohu zasunout snad proto, že jsem zdatný, vypasený a zadek se mi leskne matnou černí? Proč já, vpuštěný, smím vsunout vetřelce, proč jsem dobrým dědictvím - dobrým vybavením pro její potomky? Co když jsem otcem jen proto, že za chvíli budu především bohatou večeří?

A i kdyby, mám to mojí samičce zazlívat? Ne! Proč bych také měl? Její hltavost je nám přirozená a navíc, bude přeci potřebovat hodně živin, aby se naši pavoučci zdravě vyvinuli.

Možná jsem vhodně tučný a málo zdatný, což znamená v lovu úspěšný taťka, ale zároveň jistá a výživná potrava pro ty moje plozená členovčata.

Ve výběru otců u nás pavouků se jisto jistě neděje nic náhodně, všechno má svoje opodstatnění a tak nevím, jestli se mi podaří utéci a chci vůbec utéci?

Možná jsem byl vybraným oplodňovačem pro svoje zmrzačení, pro svých šest nohou, a tak jsem snadnější kořistí a smířenější obětí. Možná jsem pro pavoučici důkazem, že moji potomci budou schopní uniknout i smrtelnému nebezpečí, tak jako se podařilo mně oklamat vlastního bratra.



My pavouci nehledíme na nějaké to příbuzenstvo, jak to činí většina páteřních druhů. Dalo by se říci, že nám je jedno, kdo koho sežere, hlavně když nežerou nás a my jsme ti, co žerou. Každý z nás masitých, tedy úspěšných pavouků si nejednou pochutnal na bratru, nebo sestře. Někteří dotáhneme svou životní kariéru až k synům a dcerám. Ovšem ti nejúspěšnější a z kvalitních rodů dokáží dokonce spořádat vlastního otce a občas se stane, že premiant i matku rozloží a vysaje ji, ale taková zdatnost v rodě je i u členovců opravdu vzácným jevem.

Naše počínání je nám čisté a přirozené a divím se, že některým druhům může připadat odporné. Jsou vesměs pokrytečtí, kdežto mi necítíme žádné výčitky, nebo ohledy a boj je hned od začátku opravdový, bez zavádějících falešností. Tak i já jsem nedávno svedl zápas o život s bratrem z jednoho vrhu a jednoho kvalitního kokonu.



Zkřížili jsme jedovatá kusadla v temných prostorách lidského trezoru. Myslel jsem si tenkrát, že si tam odpočinu od ptáků a jejich lačných zpěvů. Ptáci jsou totiž našimi velkými nepřáteli, jsou našimi opaky a já, často skrčený v dírách pozoroval jsem, že ptáci neradi úzké štěrbiny a tmu. Oni v nich totiž nevidí směr volného prostoru a nemohou rozložit svoje křídla. My pavouci neradi pěvce a jen co uvidíme sevřený stín, hned se hledíme ukrýt a skrčit. A tak jsem jásal nad úzkým a temným prostorem a všemi osmi vběhl do trezoru. Nevadilo mi ani, když se za mnou průchod uzavřel, když dosedla těžká vrata a zuby klapaly na prázdná hesla v přístupu - tma - blaženost z úplné tmy netrvala dlouho Ucítil jsem pod nohama nepříjemně kluzké a tvrdé prostředí. Ocitnul jsem se bez opory, nikde žádná síť s pružností, síť tolik citlivá na vzruchy, jenom studené zlaté cihly.

Na něčem tolik kluzkém si žádné lano, ani ten nejzdatnější pavouk neukotví. Byl jsem tam úplně bezcitu, bezbranný k nepřátelům, kteří se mohli nečekaně objevit ze všech zlatých koutů, aby mě jedním cvaknutím omámili. Nestalo se, jenom s bráchou jsme nečekaně měli nohy přes nohy, vytrčené sobě v kruzích osobního prostoru, členitých těl. My pavouci nesnášíme, když někdo strká nohy do našich pavučin, ale když proniknou v kruh vlastního těla, jde nevraživostí o život.

Nejen proto nepřišla bratrská náklonnost, ale jenom odhady síly, kdo koho dokáže sežrat. Parita! Jistá parita a tak nikdo nechtěl utíkat, ale ani se neodvážil útočit.

Jen napětí!

A v napětí běžely minuty, nikdo se nehnul a mnou šlapaly myšlenky zrovna jako teď. Probíral jsem, jaké výhody mi přinese sežrání soka, nebo soka bratra a nakolik znásobím své síly o požitou potravu. Chápal jsem též výhody ze zničení konkurenta o prostor, o nasycení a instinkty mě dopovaly agresí pro zvýšení šancí na moje rozmnožení. Jenže členovcům je asi přemýšlení na škodu, mlží to pudy, oslabuje dravost a ostražitost, protože najednou byl brácha na mě a kusadla mi drtila nohy a každým cvaknutím se blížila k zátylku. Jenže v tu chvíli já ještě nebyl slabou mouchou, únava byla daleko a můj boj o přežití urputněl, i když přiznávám, každou vteřinou mi hrozilo smíření a rozklad vnitřností, pozvolna leptaných.

Ne, nevzdal jsem se! Vymknul jsem pouze zraněné nohy a zpřetrhal všechny spojující vazy. Opustil jsem kus sebe. Od těch dob jsem málonohý.



Kdybych nebyl pavoukem, asi bych se škodolibě smál z představy, jak příbuzný drží škubající se klouby v posmrtné křeči a stále bojuje s přízrakem na zlatých, kluzkých cihlách. Smál bych se jeho klamu z pozlátka rodinné žranice, přitom tak necitlivý k poznání a omylu, nepřipouští si, že chycená svačinka je už dávno pryč mimo hesla a zámky.

Jenže já jsem pavoukem a výlevy radosti a škodolibosti jsou mi cizí, prostě jenom konstatuji, že stále jsem a právě mohu plodit. Je asi zbytečné hledat důvody, proč moje vyvolená dovolila zasunout moje brčko v útroby, důležitý je pouze konaný akt a že z váčku pudím potomky ven a množím svoje kvality. Možná bych měl bádat, zda přežiji a jestli vůbec chci dál přežívat, zvláště když už mi dochází šťáva a naposledy tlačím budoucí…





O složitém vztahu horké kávy







O pánovi



Pan Karlík, středo-časový mládenec - až na kost samoty - chodí do prodejny Albert. Pan Karlík má hluboké kapsy a ztěžka v nich najde peníz. Pan Karlík občas po zaplacení koupí v automatu kafe a nevypije ho. Pan Karlík má čtyři vyvolené - ženy - kterým kafe daruje.







O ženách a Karlíkovi



Pokladní Střapatá je stabilně dobarvená blondýna. Střapatá je žena, která se upravuje výraznými tahy. Střapatá neví, že méně sluší někdy více. Jako jediná z vyvolených nemá pravidelného muže na snídaně. Karlík se kdysi se Střapatou dvakrát osobně sešel. Karlík na Střapaté obdivuje pleť - husté smetany, špičatou bradičku a tváře.



Pokladní Kočková se čerstvě dobarvuje dočerna. Kočková je žena, která k další úpravě používá tahy jen zřídka. Kočková nepotřebuje radit jako Střapatá a ví, co jí sluší. Kočková má čtvrtého muže u snídaní. Karlík si Kočkové jako jediné z vyvolených všimnul už dřív a ne až za pokladnou samoobsluhy. Na Kočkové obdivuje - ženský zadek, v očích čerstvě dozrálé kaštany, barevný soulad obličeje a ruce.



Pokladní Vrchní si čerstvě přebarvuje slámu na půdu. Vrchní o svůj zevnějšek moc nedbá – svoje už má doma - myslí si. Vrchní má výrazně pevného muže u snídaně. Vrchní zdaleka není nejpůvabnější ze čtyř pokladních, přesto Karlíka nejvíc přitahuje. Karlík si fyzickou náklonnost vysvětluje ukazatelem přírody, ukazatelem k ženě, která by s ním měla nejzdravější děti. Na Vrchní Karlík obdivuje barevnou sladěnost – pokud nemá přebarvenou slámu na půdu a dlouhá stehna s jemnými prohyby.



Pokladní Malá si nebarví zářivě žluté vlasy. Pokladní Malá vkusně používá střední tahy k úpravě. O pokladní Malé se neví, jak moc pevný je její muž u snídaně. Karlík na Malé obdivuje křehkost postavy, nutící k něze a ochraně, zářivě sluneční vlasy a drobný zlomený nosík.







Jak vše s kávou začalo



V zimě si pan Karlík všimnul zkřehlých prstů Střapaté - dýchala si do nich. Karlík zatoužil ženě ulevit a koupit v automatu horkou kávu. Střapatá byla pozorností nadšená. Doposud se za pokladnou nenadála mnohé pozornosti. Střapatá projevila radost a potěšení. Za několik dní chtěl pan Karlík potěšit i další ženy za pokladnou. Podařilo se. Tak má pan Karlík čtyři vyvolené, kterým dělá radost.











Jak vnímají vřelou kávu ženy



Pokladní Střapatá s Karlíkem mluví často ve dvojsmyslech. Střapaté vadí, když se Karlík směje na její kolegyně. Střapatá by nejraději byla v pozornosti jen sama. Proto obdarování přijímá s jistou hořkostí. Přesto je potěšená, že je o ni zájem a to okázalým projevem, před nakupujícími lidmi. Každé kafe sníží její strach z váhy a stárnutí. Na Karlíka se vždycky usměje.



Pokladní Kočková má ráda jemný humor. Kočkové vadí jen trochu, když je Karlík všímavý i ke kolegyním. Kočková si plně užívá aktuální pozornost. Kočková také vnímá kávu jako důkaz své stálé krásy a přitažlivosti. Je hodně potěšená, stejně jako Střapatá, jen bez hořkosti. Kočková nejkrásněji projevuje své pocity a na Karlíka i pro sebe se dlouho usmívá.



Pokladní Vrchní má v rozhovorech největší tématický rozsah. Vrchní téměř nevadí Karlíkova pozornost k dalším prodavačkám. Vrchní se často v rozmluvě zmíní o svém muži a dá Karlíkovi najevo svou nedostupnost. Přesto Vrchní je pokaždé ráda za projevovanou náklonnost.



Pokladní Malá mluví s Karlíkem nejméně. Malá se na projev - slova Karlíka usmívá s drobnou zdrženlivostí. Malé vadí Karlíkova pozornost k ostatním kolegyním a vidí v Karlíkově počínání jistou zvrácenost. Malá získává ještě přebytky v projevech mužského zájmu o svou osobu. Přesto i Malá s jistou nedůvěrou k zvrácenému bláznovství pana Karlíka je za kávu ráda a usmívá se.







Pánovi pohnuté pohnutky



Pan Karlík ještě doufá ve vlastní rodinu. Pan Karlík ví, že každá z pokladních další rodinu už zakládat nebude - ani v případě vyhnaných mužů od snídaně. Ze stejné obavy Karlík kdysi nerozvíjel vztah se Střapatou. Jeho darování je čistě nezištné, nepočítáme-li radost z radosti.

Karlík si dobře uvědomuje, jak s jeho okázalou náklonností se ve svých myslích vypořádají obdarované ženy. Karlík také ví o medvědí službě, kterou si všímavostí vysluhuje.

Dobře zná, že každou darovanou kávou, všechny ženy ve frontě u pokladen pozorují neúspěšného a odmítaného muže, který se zarputile snaží.

Karlík si je vědom, že snaživý a odmítaný muž je pro ženy nejméně přitažlivý samec z celého stáda - naopak muž, který přelétavě zraňuje mnoho žen, je nejžádanější.

Karlík si je vědomý snižující se hodnoty po každé pozornosti - daru s nenávratným znaménkem a to snižující se hodnoty každým opakováním - obdarováním.

I přesto všechno občas kávu koupí a koupí i svou devalvaci, devalvaci v nežádoucího muže a další - malé, znehodnocení horké kávy.











Nedávná událost



Před několika dny potkal pan Karlík Kočkovou v jiném městě. Napadlo jej, že by ji mohl pozvat na zákusek. Pan Karlík věděl, že bude odmítnutý. Pan Karlík si přál být odmítnutý. Pan Karlík věděl, že pozvání Kočkovou potěší. Tak se i stalo. Ještě se za Kočkovou několikrát ohlédl a viděl stálý úsměv spokojenosti. Jen si tentokrát nebyl jistý, jestli se darováním zájmu až moc neshodil. Radost pana Karlíka měla hořkou příchuť na patře.







Právě se děje



Karlík právě platí u Kočkové a jde k automatu na kafe. Hází do něj své půlprocento příjmů a automat chrčí. Kočková si všimla kupované kávy a Karlík k ní gestikuluje. Oba si vymění úsměvy. Kočková má radost. Karlík nese Kočkové kelímek s nápojem. Kočková chce jasně dát najevo, že Karlík nemá šanci a říká „v pracovní době já nemůžu pít kafe.“ Zraněný Karlík jde za Malou. Malá vidí odmítnutí a ví, že ona přeci není horší než Kočková a když pro Kočkovou je Karlíkova pozornost nepříjemná, ona přeci nemůže přijmout nějaký odpad a odpovídá „mně je dneska špatně.“ Karlík nese nápoj pro Vrchní a i ta jej dnes poprvé odmítá. Střapatá se projevenou nabídkou už cítí být uražena.







Důsledky



Pan Karlík už nebude nabízet horkou - tak horkou kávu. Přijde o radost z radosti a jeho život bude zase o něco smutnější. Ženy přijdou o projevy náklonnosti a o drobná cukrátka sebevědomí a též o zpestření všedních dnů.



Kromě toho, že několik desítek žen vidělo, jak se chudák muž vnucuje a už nikdy u nich – žen - nebude v úctě, tak i sám Karlík přišel o část sebeváhy. Také si potvrdil, co už věděl.

Dávno věděl, že nezištné a opakované darovaní je pro dárce vždy snížením sebe sama, že vždy přijde pohrdání od okolí a sociální potrestání. Věděl, že jeho počínání stojí i za neúctou k jeho práci, kterou tak nemá, za ztrátou kamarádů a přátel, za odtlačením od majetku v rodině a především dopomohlo k životu mládence. Věděl, že možná bude na povrchu zlý a zahořklý, ale uvnitř už se nezmění. K jeho škodě nezmění. Ubožák.



Rozhovory s koncem





Vešel jsem do pokoje a hned jsem poznal, že jsem ubytovaný někde jinde a omylem mých nohou se nacházím o patro blíž k nebi. Už jsem se ve dveřích otáčel, když mnou projel smrtelný děs. Ta, kterou zahlédly rozšířené zorničky, bezmase promluvila.



„Hej, ty tam, ty mě vidíš?“



Obrátila se ke mně postava – spíš jen tvrdé zbytky postavy – a bezretně se usmála.



„Ty mě opravdu vidíš! Tak pojď blíž!“



Podlomila se mi kolena.



„Ne, ne, ne já ještě nechci, ne, ne nech mě tady, ještě den, ještě měsíc…“



„Nejanči! Já nejdu pro tebe. Pojď blíž, pokecáme si. Já už si tak dávno nepovídala…

I když vyslechla jsem si hodně, to jó. Lidi, co mají na kahánku, ty semelou kde co, ale nejde si s nimi povídat, i kdyby mě slyšeli. Tak pojď blíž. Už se neboj.“



Chtělo se mi utíkat, ale ta zvědavost, ta chuť poslouchat slova smrti… Co všechno asi ví? Mohl bych se dozvědět odpovědi - odpovědi na velké, věčné otázky člověka - lidstva. Odpovědi o bohu a prachu. Odpovědi na to, co opravdu je a co je jen sen, nebo mlha ze strachu.

A tak v odpovědi na pobídku - srdce udělalo několik kroků k smrti vstříc, zatímco rozum velel stát.

„A pročpak tady jste, slečno? Jestli se smím ptát?“



„Heleď, zůstanem u tykání, jo. Určitě se nevidíme naposled, tak ať se příště nezdržujem.“

No ták, nezlob se, já nemám ráda, když mi práce vázne.

Proč jsem zde? Na světě, nebo na tomhle na místě? No přece únava materiálu, člověče, a na místě? Podívej, vidíš ten pár na posteli? Chlapec je rapl a ona se s ním právě rozešla. A koukni támhle, vidíš, co vyčuhuje z pod polštáře?“



„Nevím? Snad čepel?“



„Jo! A od pořádnýho kuchyňskýho. To děvče se bojí a tak já čekám, jestli vůbec a kterýho. Možná oba za jednu cestu a to by bylo fajn, ať se nemusím courat vzhůru dolu. Je otrava vracet se pro otrávenou nebo oběšence.“



„Ty děvče zubatý, kdy jsi měla nejvíc práce na jednom místě?“, začínám výzvědnou misi se smrtí.



„V poslední době, hm - Hirošima, říká ti něco? Panečku to byl fofr! A jak jsem na sebe pyšná. Jsem ale holka šikovná. Navíc Hirošima nebyla žádná zakázka, na který nezáleží, to ti teda povím! Takový Pompeje se daly odfláknout a nic by se nestalo, ale Hirošima a Nagasaki?

Já tehdá dobře věděla, že si musím pospíšit a ty, co já nestihla, jsem si alespoň nasekla, aby se vědělo, že už jsou moji. Jo, kdyby se dílo nezdařilo, musela bych později ještě mnoho, mnohokrát víc hlaviček podetnout.“



„Je tedy pravda, že válka o Japonsko by znamenala hrůzu.“



„Kdeže! Dva tři miliony do roka žádná dřina, ale třetí světová? Holenku, to by bylo…

Jenže když se mocní potentáti podívali na moji práci v Hirošimě, na mé skvostné dílo, hned je přešla chuť válčit. Jó, někdy se kvalitní práce vyplatí, to přece znáte i vy, lidi?“



„Hm, známe, známe, třeba s plevelem. Já nerad… Á, děvče, máš svou práci ráda? Baví kosit lidi?“



„No jak kdy. Nikoho nenadchne dril a rutina. Takový starý ležák na posteli je nuda k smrti. Když je staroch sám, nikdo jej nemá rád a on už pro nic nežije, tak to ještě jde. Staroch všechno hned zabalí a je. ‚Šmik!‘ Hotovo.

Jenže když kolem postele sedí lidi a drží se za ruce, ach jo. Kdybys viděl, jak umírající dokáže smlouvat a handrkovat, zarputile se držet pelesti a drze odmlouvat. Příšerná práce! Nudná rutina a ještě zdlouhavá.

Zato poprava osobnosti, nějakého bohatce, někde na náměstí. Paráda! To je jiná. Hned mám svoje řemeslo moc ráda.

Na popravu přijde dav lidí, vystrojený ve svátečním, jen aby se podíval na mou práci. Kdo by neměl rád zájem a uznání? A hudba, kejklíři kolem, vůně pečeně, všude je radost a veselo. Přitom není nic snadnějšího, než pracovat na popravišti.

Hodně ráda vzpomínám na Annu Boleynovou. Panečku, to tenkrát bylo slávy. Žádná sprostá sekera, ale meč a hrdá panička šla vzpřímeně a usmála se na mne. A než majestát sklonila, rozhlédla se po svých poddaných a když položila drobnou hlavinku na špalek, tak svým šestým prstem rozhrnula vlasy, tou svou šestou zvláštností, kterou Jindřich tolik obdivoval, aby se časem vladaři nevídaně hnusil. Šestý prst obnažil dlouhou štíhlou šíji, hrdlo radost utnout. A lid byl nadšený, že i královna je kratší, panečku, ten šťastně jásal a radoval se.

Moc krásný rozvod. Jo za Jindřicha VIII. jsem si užila. Hirošima i Boleynka fajn práce. Kdybych dostávala pořád náročný, nebo jen zakázky s uznáním, povídám smrtce by se dobře žilo.“



„Máš managera? Impresária? Kouče? Boha?“



„Nestarám se, kdo rozkazuje. Přijde zakázka, nedívám se nalevo, napravo a jdu. Spadni která spadni.

Uznej sám, kam bych přišla, kdybych se ptala? Ještě bych došla k názorům, nebo lítosti a mohla bych já pak vůbec pracovat v oboru? Ne, ne. Prostě udělám a hotovo.“



„A co Ježíš?“



„Nic moc. Sice trochu zmatků, ale v době Římanů častá rutina. Hřeby do dlaní den co den, několikrát i v malým městě.“



„Nezdrhnul ti nakonec?“



„Ty nedáš pokoj, co? Moc bys chtěl vědět, že? Přiznám se, ani nevím jistě. Ale možná…

Po zkušenostech, jaké mám s lidmi a s vědomostmi z jejich smrtelných zpovědí, vždycky se ptám, komu co slouží. A zde mohlo zmizení posloužit jistým způsobem kde komu. Pilátovi proti Židům, Herodovi proti Římanům, Marii, která tak chtěla dát synovi posmrtný klid, případnému Bohu, jenž oživil svého syna, učedníkům, aby si zachovali kšefty a dalším a dalším.

Podle reakce na Kristovo zmizení je mým prvním podezřelým nevěřící Tomáš! Jaká je však skutečnost? Nevím. Víc ti nemůžu sloužit.“



„Hm“ vrčel jsem zklamaný

„Já už půjdu, hubeňoure…“ Plácal jsem dívku přátelsky po lopatce.



„Počkej, alespoň než se mladí rozhoupou. Ještě chvíli se ptej, ptej se na mě a na mou práci. Já se moc ráda pochlubím, co všechno svedu. A vůbec, kdy se mi příště poštěstí, aby mě čiloučký živáček viděl a slyšel? Nezlob mě, nebo tě udržím svou vůlí!“



Nechal jsem se přesvědčit ve své dobrotě a zůstal. Už jsem se nebál, já cítil, že mě má ráda a že mi to děvče kostnatý až do smrti neublíží.



„Naposledy mě slyšel nějaký Exupéry, znáš? Potkali jsme se uprostřed pouště, opravoval letadlo a já tam čekala, seděla na zasypané studni a on nevěděl, jen se rýpal v motoru a nadával, až si skopnul palec a jak kolem poskakoval, tak mě najednou uviděl.

Hezky se s ním povídalo, i když blouznil žízní. Viděl mě jako prince, zjevovaly se mu lišky, hadi a zahrady s růžemi. Měl ale pán fantazii. Moc hezkou knížku o našem setkání napsal. Trošku - jen trošku mě mrzelo, když jsem za pár dní dostala kšeft. ‚Žbluňkl!‘ Šel za svou růží a Malým princem, jak věřil.“



„Chlubit se chceš?“ znovu mě přepadla touha hledal další odpovědi. „Kterýho díla si nejvíc vážíš?“



„Na největší a opravdu mistrovský kousek je teprve nachystáno. Byl jednou už blízko, brousky za opaskem jsem nesla, kosa zakalená a pekelníky vyklepaná v ostrost apokalypsy, jenže ten brunátný alkoholik přikázal lodě otočit. Nějaký Chruščov, Nikita Chruščov. Nebýt jeho, tak si zde nepovídáme a já jsem za vodou a na Havaji mám složený kosti.“



„To se snad pleteš, děvče! Krizi ustál a válce zabránil tehdy Kennedy!“



„Amerika v čele s Kennedym a Sověti vedeni Kennedym, holenku, kosa by mi lítala, hlavy padaly a celý týden bych se nezastavila, dokud by nebylo sklizeno. Ani zrno nazmar, já jsem holka pečlivá.

A ty říkáš Kennedy?!

Kdo zahájil blokádu svobodné země v mezinárodních vodách? Kdo měl rozum a ustoupil? Kdo měl jaderné rakety za humny a kdo měl právo na rovnovážnou odvetu?

To jste celí vy, vy lidi. Raději budete slávu provolávat mladému krásnému floutkovi, než starému ošklivému strýci, a přitom floutek… Á, darmo k vám lidem mluvit!

Tenkrát být Sověti bez Chruščova, tak dnes mám vrchol kariéry už za sebou a to by byla škoda!

Víš, já ještě profesně rostu!“



Pohlédnul jsem smrti do její hloubky, do hloubi, co zůstala po očích



„Můj potenciál ještě nabývá a životní dílo mě stále teprve čeká. Jen mne mrzí, že už pak nebude nikoho, kdo by jej ocenil a s úctou na Smrtku a její výkon pohleděl.“











Vyprávění přerušil náhlý hluk. Chlapec skočil k dívce a s vycenil zuby - křičel. Dívka nahmátla nůž a vzlykla „Prosím, neubliž mi“, kluk se zastyděl, odtáhnul se. Děvče nůž pustilo.







Smrt unuděně vzdychla.

„To mě ale svrbí ruce. Tak mladí, co bude!“

Mladí, co bude?“













Překotně utnutý konec…







Výbrus na otisk



Honzíček dospíval - mohutněl a měnil se v Jana. Dětská postýlka - rozkládací křeslo už zdaleka nestačilo potřebám muskulního těla.

I proto, když šel spát, zaháněl jeho růst obratle, až do opěradla rozloženého křesla.

A tak po každém setmění mladík bolestně přetáčel svou páteř, zjevně tolik rovnou a nepružnou. Obracel se v nesmírné snaze přizpůsobit ji zlomenému tvaru. Marně. Tehdy snil, dlouho do nocí snil. Oči měl zavřené ve tmě domova - už odrostlého domova a hledal ve světle představ. Hledal mimo reálné schránky.

Vydával se cestami, vydával se krajnou potřeb a nacházel už vyšlapané pěšiny a těmi opakovaně odkrýval stejné odpovědi. A tak přicházel stále častěji k stroji a upíral naděje k obyčejnému tlačítku. K takovému prostému tlačítku, jaké měl otec na automatu, kterým brousil hlavy motorů a mačkal jej mezi čtením novin - novin plných šmíru. Představoval si jej na své hrudi, tam kde i on má pumpu citů, jen motor vybrousit, aby se nezadřel.

‚Mám snad pumpu?‘, tázal se ustrašený před knoflíkem z otcova stroje.



Janova posedlost pojistným spínačem nabývala a žil touhou vykonávat práci na obyčejný stisk na dotek cizího člověka. Chtěl, aby k němu lidé přicházeli s potřebou a on potřeby naplňoval.

S ubíhajícími dny jeho životní nutnost, nutnost spínače vzrostla, až z čistého rána se zhmotnila.

Nevěřil svému štěstí! Tam kde kdysi trčela pupeční šňůra, zrodil se Honzův technický bod.

Byl nadšený a celý zanícený vyšel mezi lidi. Radoval se v přesvědčení, že pupek přinese vše, přinese svět, lásku, vstřícnost i život. Jen až se ho lidé správně dotknou a on vykoná přání, on je najde.

Vyšel prostý a jen tak nahý do ulic, a bulváry byly plné osob se stejnými cíli, mačkali se vzájemně, tiskli se a i Jana mnohokrát semleli. Jen technicky správné zmáčknutí se nestalo. A lidé lidem byli nepříjemní a dotekům se snažili vyhnout a pro své, tak podobné cíle si vydupávali prostor a bylo v něm těsno - překáželi si v myslích. Šlapali si po rukou, chodili po hlavách a i ty žulové a kočičí z hlav nevyjímaje.



Když na večer znavený Jan ve tmě smýkal plochami obratlů, přepadla jej marnost. Taková slepá - bez cest. A i ty vyšlapané odpovědi se zdály být kopřivami nad propastí. Proč?

Proč si lidé nevšimli? Vůbec jej nevnímali. Nebyl!

‚Nač by existoval?‘, ptal se.

‚Kde lidé hledají druhé?‘

‚Ano, ano, přeci v očích!‘, odpověděl si v lichou noc.

On sám tak nečinil, bál se zrady. On sám panenky pouštěl zemí, těkal v kouty, aby se nesvázaly, nesvázaly s někým, s člověkem. Proč mu asi vyrostlo tlačítku z pupku, když oči v očích budí důvěru a v očích se hledají okna, nebo studny?



Ráno se lekl zjištěním, že se dívá na svou tvář, jako by stál na vlastní bradavce. Chvíli myslel, že sní špatný sen. Možná i smrt, nebo nechutný vtip - sebetrýznění. Najednou jej vyrušil pohyb. Něco se kutálelo mezi žebry a obraz se světem zaválel sudy. Pochopil – vypadla mu čiva – bulva! Zvednul ruku a hmatal v očekávání prázdné jamky a překvapený našel tlačítko. A už jej také pozoroval vlastním okem mezi jalovými prsy. Zdálo se mu dokonalé. Bylo symetrické a neosobní. Slibovalo vykonat práci bez námahy, tak jako to tátovo od výbrusů a umaštěných novin.

A nejen slibovalo, ale své sliby plnilo, jen co dostalo příležitost. Jen co vyšel mezi tekoucí masy tonoucích osob.



Všedně normální lidé v davu - se dnes zbláznili a pozorovali druhé. Pozorovali, jak přichází další a další zvědavci, zvědaví, co stroj Jan provede právě jim. Tu palcem, jindy ukazováčkem vmáčkli červený bod do oční jamky, jako by nebožáka oslepili.

Zdání jen?

Ale mladíku se proces zamlouval a na strojový stisk odpovídal vcítěný, nadaný ochotník, ochotník strávený postavou božského rétora.

„Máš šikovné ruce a jsi potřebný pro mistra, ale i pro lidi. Neobávej se! Věř si!“

Stisk tlačítka.

„Tvoje dcerka Markétka tě má ráda. Pohlaď ji - poznáte spokojenost.“

Stisk. A další banalita.

„Můžeš najít štěstí, když zpomalíš, rozhlédneš se.“

Zamáčknutí a „tvá slečna se bojí zklamání, ale umí být vřelá, jen se přibliž!“

Další.

Další a další výbrus a noviny bez šmíru.

A tváře se měnily náporem automatiky, vybroušené na mikrosvěty přesně. Masky prázdna přecházely v poznání, jako by stíny okolo smyslů dávaly světlo. Co ovšem Jan neviděl, byly následné rozpaky, když se obracely a šly zpět. Nevážily si snadného, nevěřily a pachtily se dál za krabicemi, které vrstvily na odiv svého postavení, postavení ve společnosti a trýznivého blahobytu.



Ale jednooký Jan neviděl.

A tentokrát před sněním Honzíka netrápila dětská postýlka, lůžko už svou podstatou provždy nevhodné. Snad ani tlaky na páteř necítil - natolik byl zaměstnaný vlastním uspokojením. Byl plný nádherných starostí o sebe a spouštěcí tlačítko. Musí jej čistit, aby se nestalo odpudivé po dotecích, po dotecích často umaštěných papilár jedinečných palců. A co, až oprýská barva? Musí jej průběžně natírat, aby výrazně svítilo a poutalo. Těšil se na dny, týdny a roky. Těšil se, jak budou spolu stárnout v opotřebení.



Poprvé se stalo, že Honzík mezi lidi nešel s očekáváním a strachem z nenaplnění.

Jan dnes vyšel jistý, jistý si sebou, jistý si úspěchem a cílem. Dnes se lidí nebál a usmíval se vstříc. Hrdě nesl čelo a stavěl na odiv spínací bod, bod své podstaty a sounáležitosti. Jenže lidé nestiskli spouštěcí mechanizmus, i když jej k osobám vstřícně nakláněl. Jaké to Jan pocítil velké zklamání, když se míjeli. Kdyby si jej alespoň nevšímali, jako činili ještě před pár dny! To ale oni ne. Lidé jej pozorovali urputně a Jan viděl kolem pohrdání, pohrdání z jeho automatiky, kterou je ochotný kdykoliv a zdarma vykonat. Jiní zase cítili odpor k odlišnosti. K odlišnosti vzhledu jednookého, co je – je osoby vidí o rozměr méně. Štítili se jej za bláznovství, kterým se nabízel tak odhaleně, tak odhaleně ukazoval sebe.

Nenáviděli jej v průniku svých povrchností a svých marností, které se jim vtíraly do mozků, kdykoliv pohlédli na tak prosté a přímé tlačítko.

A protože se dál hnali za svými krabicemi, za konstrukcemi nadřazeností, byli bezcitní, bez empatií k němu, jako ke všem. Viděli pouze Jana zrůdu.

A vůbec, vůbec jim lidem, jim davům nenapadlo, že dnes za tmy dětská postýlka zlomí jednu páteř a milostně zaslepí dvojrozměrné oko. Zemřel, nebo dospěl.

KOMENTÁŘ ke Výbrus na otisk předmět: COVID-19 relief for businesses autor komentu: Katie


COVID-19 relief for businesses
Hi,

Due to the current economic crisis, we're on a mission to help businesses.

If you could benefit from having more visitors on your website, we can help you immediately:

https://keywordtraffic.top/up/?=lyrik.cz

Because of COVID-19, we're of

KOMENTÁŘ ke Výbrus na otisk předmět: Kill Corona virus on Computer autor komentu: Hayley


Kill Corona virus on Computer
Hi

Keep everyone safe during the pandemic in the office

Sanitize all your computer and office equipment with UV light handheld sanitizer

UV light is a proven way to kill all germs & viruses

Great for hard to reach places like keyboards and

KOMENTÁŘ ke Výbrus na otisk předmět: Uncertain times autor komentu: Melissa


Uncertain times
Hey, are you still open during the COVID lockdown?

Could you handle more customers? A lot more?

We can help drive targeted customers to your website during these uncertain times:

https://aaamarketing.top/up?=lyrik.cz

Be safe and stay healthy,

KOMENTÁŘ ke Výbrus na otisk předmět: Want the truth? autor komentu: Crystal


Want the truth?
Hi,

You probably get a ton of emails about "getting on the first page of Google."

Too bad most of them are SCAMS.

If you REALLY want to rank higher, you absolutely need to get this one part right:
https://moreseotraffic.top/wal/?=lyrik.cz

It

KOMENTÁŘ ke Výbrus na otisk předmět: >>>> BlackFriday - Top 20 Gadg autor komentu: Hayley


>>>> BlackFriday - Top 20 Gadg
Hi

Check out the top 20 Tech Gadgets for 2020

Mega 50% OFF BlackFriday sale

For Drones to Watches to LED portable Keyboards!

The Best gadets & Biggest Blackfriday discounts are here

>>> https://wp-genius.com/blackfridaydeals <<<

Grab a

KOMENTÁŘ ke Výbrus na otisk předmět: Negative SEO Services autor komentu: Lilian Adey


Negative SEO Services
Competition not playing the game fair and square?
Now you can fight back.

Negative SEO, to make ranks go down:
blackhat.to

KOMENTÁŘ ke Výbrus na otisk předmět: Help for businesses autor komentu: Alison


Help for businesses
Hi,

Has your business lost customers due to COVID-19?

We might be able to help.

https://positivemarketingdept.top/up?=lyrik.cz

We're throwing a lifeline to businesses by sending targeted visitors to their websites.

If you're interested, cl



Běžné městečko Zimovce a správa zájmů

Prolog: Za tmy, když nemohu spát a hlava pracuje na hranici podvědomí, pak občas na něco i přijdu.

A tak se mi někdy poodhalí skrytá tajemství, která patří do světa normálních lidí a zjistím, že čestné a přímé varování, které jsem dal, bylo možná bráno za vydírání a odpověď nebyla zmateným uhnutím, ale čistou nabídkou úplatku.












Sešli se čtyři v jedné místnosti. Čtyři dobrovolníci ve službě zájmů občanů města, čtyři služebníci veřejnosti, čtyři masky. Z přítomných ochotníků nejvyšší hodností a stříbrný ctností je pan starosta Starý, mladý to muž v nejproduktivnějším věku, svého věku žití, co právě staví na pozemku draze vykoupeném od města, ukrutně vykoupeném svým strachem a výčitkami svědomí, které celé dva dny přemáhá, chudák pan starosta, ještě není zcela vyrovnaným člověkem, dobračisko jedno.

Takový je citlivka. A když si pan nejvyšší každý den něco před polednem vykračuje cestou na zasloužené vepřové, ubírá se přes most, jde a bývá mnoho zasněný ve svých vodnatých očích a to vždy si představuje uprostřed řeky Západky nádhernou fontánu, která by obklopená vodou zajisté občany snadno osvěžovala, chladila je nejen svou rosou, ale hladila dlaně a následně tváře za horkých letních dnů, přesně jak v předvolebním boji sliboval, jenom tenkrát pan Starý starosta v tom zápalu slibů na skladiště gumáků, spravované městským úřadem, jaksi na to přeplněné skladiště ve svých závazcích zapomněl. Když si tak pan starosta vykračuje nad řekou, lidé uctivě pokyvují hlavou a mezi sebou špitají

„Staréj procházka na mostě.“

Ne že by připomínal vetchého mocnáře, ale projevem kostnatosti a s vodnatostí bulv, toť jsou jeho nepochybné znaky patřící k vyšlechtěncům císařským s bobkovým v čele.

Jak píšu, lidé na něj uznale pokyvují, nejednou i pas zlomí a pak za zády šeptají, zvláště ve dnech, kdy řeka Západka vystoupí následkem dešťů, bahnitá naráží v okraje břehů a občané si představují tu fontánu uprostřed koryta a mají strach, že už v kašně nikdy své ruce nesvlaží a povídají si: „Kam se hrabou Zvonokosy a jejich předvolební hajzlíci“,smějí se do dlaní, jen co je honorace k občanům zády - otočená, smějí se ještě v hlubokém úklonu.



Ale oni ti předvolební hajzlíci sedí spíše na jiného ze čtyř vůdčích ochotníků města, kteří se právě scukli v jedné místnosti. Hajzlíci sednou jako prdel na hrnec v předvolební rétorice, přesněji formulováno ve volební klevetice, jako na hrnec u druhého pána hodností, ale zlatého ctností, sednou jako řiť na pana místostarosty Achala.

Předvolební kampaň páně Achalů byla tak eticky čistá, až voněla dávkami chlóru a né jak u špinavých, prostě jako lidí, kde vždy při otevření dveří a úst do vás nehorázně udeří smrad z výkalů, ale pan Achal mohl mít záchodek stále otevřený a cítili jste umělou vůni dezinfekce i tulipánů a s takovým růžově otráveným šidítkem na nos i městský úřad od jisté doby přestal zapáchat, leda snad zlatou rybinou, zajisté lovenou pouze ze svačin a některé kanceláře vedoucích hlav jste mohli s dobrým čichem najít i poslepu.

Hlava – místostarosta - která svou silně voňavou kampaní dosáhla svržení starosty bývalého, oprávněně čekala za své službu odměny, jenže po volbách ke koalici a starostování byly zapotřebí partaje tři a kříž s názvem místostarosta byl k mání - tedy k utrpení jenom jeden a protože kvalitních, obětavých lidí je málo, ale zapotřebí jich je naopak hodně, správně usoudili nezištní pánové, že městečko unese křížů víc a sebemrskačsky zřídili další chlív trýznění, trýznění až za pokrajem zdravého rozumu a tak další post místostarosty byl na světě, jen to prdne, tedy tesař hřeby do rukou občanů zatluče.

A tak město bylo chudší o fontánu v řece, ale bohatší o pana Achala a jak šel čas, pan Achal dostal diamantové trysky, zlatá korýtka, stříbrné kohoutky, prostě honosná, drahocenná fontána uprostřed řeky vyrostla městečku z pracovitého pana Achala. Jenže fontána v řece Západce by občanům sloužila jenom do první velké vody, kdežto pan Achal slouží stále, ať je povodeň, například už za měsíc přibudou k vodotrysku hodiny.



Třetí v rozdaných kartách, co drží kulovou dámu, je tajemnice Famrlíková, ženská od rány za první pohled, něco mezi honící dogou a kusem obarveného hadru na vypelichaném pometlu, pohozeném kdesi v tmavém kumbálku na konci chodby, ač si zeje v ráně hlavního schodiště veřejného úřadku. Rozhodně ta jemnící faktor není, spíš působí jako trabant, trhač, vyhoněný na každého pobudu, z kterého nečouhá zlato, prostě každý chuďas, poctivec, nebo hlupák detailně pozná dentální kvality pí Famfrlíkové a ona chodí oddaně za svými pány, v toužebném očekávání odpadnutých pomejí od bohatého stolu, co nechávají úspěšní zlatokopové, rubači to bez dřiny, toliko nezištně a ostentativně zapomenuté, ale většinou pouze trhá mršiny a občas jako šikovný hadr vysmejčí špínu na pokřivených cestách svých pánů.



Zdánlivě nejnižší karty v nohavicích má sekretářka Dvorečková, žena dlouhých nohou a prstů, co každý den musí stávat o dvě hodiny dřív, aby její argumenty nepřestaly mít vliv a tak stojí hodiny před zrcadlem, aniž by za úřední výkon dostala koruny. Vůbec stárnoucím sekretářkám by se měly dávat tarify za přesčasy, protože ta malba a sochařina zabere každým měsícem stále víc hodin a vůbec plastickou chirurgii bych jim nechal na pokladnu, protože jakmile ani nejlepší umělec nedokáže na materiálu vytvořit cokoliv pohledného, jde sekretářka s platem a místem z kopce. I proto sekretářka Dvorečková se ve čtyřiceti už musela snažit nejen výtvarně, ale dovedla podržet v tajnosti všechny libosti na městském úřadě zabalené, uplácané a to za spolupráce pánů v osobní dobro občanů Zimovic, nebo jen některých málo občanů, nutno však úderníkům přiznat, že vždy šlo minimálně o blaho tří človíčků, těch osob zde právě veřejným operacím přítomných.







Prozřetelností vyvolená elita města, právě stojí nad podepsaným plakátem ‚Občan Zimovic: Uhlík,‘ Stojí nad plakátem v pohnutí spravedlivého hněvu.

„No tohle“, burácel mužný hlas Famrlíkové.

„Já že tady uklízím špínu jako nějaký hadr bez vlastního úsudku?!“ Achal vzal pamflet a roh svírá v pěst.

„Famrlíková co s tím můžete udělat?!“

„Nejraděj bych špinavce poslala do kriminálu, jestli si přejete? Třeba za pomluvu! Zde!“ Ukazovák kleštěný zlatem, zabodl pěstovaný nehet do papíru.

„Ukažte!“, zaměřil se Achal na označené místo a při čtení jeho šedivé štětiny rašené v bohatém ovaru, to ležérní strniště elegance vlní matné paprsky, jako na dobře živeném zvířeti, štětiny září zmaštěné tukem.



Když byl Achal manažerem sběrných surovin, zaslechl jsem jeho angažovanou snahu v pravdě pracovně nezištnou.

„Tak jo, klidně to ukradený železo dovez. Dej mi ale předem vědět, kdy náklaďák přijede, aby všechno proběhlo, jak má.“

„A co dostanu za kilo?“, zeptal se zlodějíček schopného člověka na vhodném místě.

„No víš, my máme několik sazeb, správně by mělo záležet na kvalitě zachráněného železa a rozdíl v jakosti může udělat až 80 procent.“

„A kolik si vezmeš když uznáš kov v nejvyšší jakosti?“

Achal se spokojeně usmál.

„Já věděl, že jsi schopný a poctivý člověk, určitě se domluvíme.“

Tak tenkráte manažersky vedl svěřené akcie, než jej vyhodili za neprokázané rozkrádání a věřte, dnes vede město k poctivosti a bez rozdílných sazeb… !“



„Famrlíková, nevím, nevím zda....ona je to zákeřná a křivá pravda.“

„Pravda? Prosím vás, kdo bude věřit asociálovi, když promluví ctihodný muž jako vy, pane Achal, neudělal jste snad pro lidi hodně? Například pan Jirásek je přece soudce, že? Jak říkám, spravedlnost si cestu vždycky najde a navíc, co je pravda? Nic než slova ohebnější mojí páteře. Do kriminálu s lidským póvlem!“, řehtala zbrojnošsky, když zvrátila havraní vlasy, zlomená v hrdle.

„Víte co mě nejvíc zaráží?“, vrtal díru v mozeček starosta.

„Jak si může vyslovit svůj názor, když je tak ubohý chudák, on je pouhá štěnice u mých starostovských bot, jen ho rozmáznout, blbýho Zimováka, parazit. Nechápu to! A vůbec, jak je možné v dnešní době říkat pravdu, představte si ten neskutečný luxus. Já jsem prosím někdo“, vystrčil starosta bradičku. „S vlivem a majetkem a takový přepych, pravdu si nemůžu dovolit, a nebo říct vlastní názor veřejně? Kam bych se to dostal? A kam svět? Představte si ten společenský úpadek! Nakonec by vládli chytřejší, pracovitější, čestnější a co já, co my? Svět by padnul úplně naruby, nesmyslně proti veškeré přirozenosti člověka. Dnes je život krásný, ale kdyby se říkaly vlastní názory a pravda prosadila sestry přímost a poctivost, no hnůj všude bez pořádků, to by se už nedalo na nic a nikoho spolehnout!“



„Někteří lidé si neváží svých možností.“, upravovala si výstřih sekretářka, aby její slova patřičně dopadla do orgánů nalitých krví, dopadla do starosty i místostarosty a jejich mozků.

„Každý má přece stejné možnosti úspěchu. Chlap může být úplný blbec“, usmála se obdivně na Achala, „stačí jen pružně sklánět hlavu, posouvat pindíkama lidí a být jako třináctikoruna, za kterou si mohou koupit zvolení Mercedes. Prostě v naší svobodě může být úspěšný úplně, ale úplně každý.“

Achal opětoval úsměv za lichotku v rozparek sukýnky.

„Někteří zoufalci si vůbec neváží možností, které jsem jako studentka se zápalem a obětavostí vybojovala za Sametové revoluce.“

„Ani nemluv“, udeřil se do prsou Achal, „mně, děvče, šlo při revoluci o život! Ještě dnes mi stoupají zvratky, když si vzpomenu, jak jsem z vlastním nasazením života prožil boj za demokracii, demokracii a naše rovné možnosti pro každého slušného občana. Představ si, děvče, dvacátýho listopadu byl Václavák plnéj, už né jenom študáci, ale přecpaný lidma, na dvě stě tisíc pomatených hlav, prostě nadupaný vzrušením a já tehdá stál za Muzeem, v samopalu ládovaný ostrý, děvče, bylo nás jenóm tak dva tisíce milicionářů, dva tisíce čekajících na povel, každý odhodlaný vystřílet zásobníky proti takový zbabělý přesile. Povídám, děvče, šlo mi vo život, kdyby se dav vrhnul proti, možná bysme tolik lidí postřílet nedokázali. Dodnes mě budí hrozná noční můra, já střílím do mas a těla se hromadí a najednou ta hrůza, došly mě náboje, děsný! Dnes je lepší doba, klidně se můžu hlásit k chytřejším a schopnějším, předstírat funkci místostarosty za ODS a nikdo po mě nechce nasazení a plebs mě lynčovat nebude, a proč by taky měl, vždyť se jenom snažím a umím, prostě zasloužím si jako snaživý člověk svůj blahobyt.“



„Seberme Uhlíkovi ty dva tácky, co má od nás v dávkách.“, ozvala se doga jdoucí po kořisti, kořisti štvance, jdoucí po autorovi pamfletu.

„Zákony nedělají žádní blbci! Podle práva na dávky nedosáhne nikdo, ale spolehliví a schopní, ti se panečku pakují, ta radost pozorovat, ale kdyby však se jednalo o nespolehlivé, nespolehlivé až na hranici poctivosti, dáme jim pokuty, až skončí s adresou vlakové nádraží.

Ještěže všude, kde třeba najdeme kvalitního člověka! Poslancem nemůže být nějaký póvl, který nevidí, co vložit do huby, nebo na papír, aby si mohl na rautech šunčičku do ruliček točit a víc než drobná Destinnová zazpívala v honosném paláci a Palacký se pokorně klonil velkému občanu z Čech. Jó, bez kvalitních osobností by ty zákony byly k ničemu, nelidské až hrůza.

Povídám, že dobrý Uhlík je Uhlík bez chechtálků, a až bude hladem, nebo pod mostem, přizpůsobí se, stane se morálním člověkem tam pod mostem a když ne, žádný internet, počítač, papír, nikdo jej nebude poslouchat, přestane existovat, žádný vliv, jenom čisto ve městě a krásně nám lidem v životě.

Něco najdeme v právu, přeci záleží jen a jenom na nás, a my lepší rozhodujeme podle spravedlnosti, kdo je potřebný a kdo má chcípnout.“

Trabant se zachechtal, jak často ohýbaná žena v kříži.



„Naše podřízená a sociální pracovnice donesla jobovku, préj Uhlík přestal žrát, blbeček jeden.“, odfrknul si Starý.

„Příšerný, on je…On se stal svobodným člověkem! U tatíčka Masaryka - svoboda se nesmí přehánět, tržní demokracie si nemůže dovolit svobodné občany. Hned je nutné očkovat plíseň na zhoubnou pandemii, než se nám bydýlko rozsype! Všem je nad křišťál jasné“, pokračoval starosta v monologu, monologu, jenž je právem těch a jenom pouze těch v místnosti nejmocnějších, „že neexistuje žádné státní a politické zřízení k nám schopným laskavé, které zároveň ustojí svobodné lidi. Představte si, že každý póvl bude ochotný zemřít, pak už nemáme provázek, za který poslušné vodíme a koho budeme okrádat, klidně ať si vychcípá spodina lidská, ale my tím zchudneme!“

Starosta se dívá na ohromené spoludebatníky, které překvapil nebývalý mozkový výkon oné nadupané lebky město vedoucí.

„To se Uhlíkovi svobodně vyjadřuje, když nic nemá a nemůže o nic přijít, nikomu na něm nezáleží, to se mu žije spokojeně, když mu i na mizerným životu nesejde, ztracená loutka, provázek odříznutý, má se bohatě, jako svobodný pán na Staroměstským náměstí, zazobanec práva“, zalitoval Achal, že nemůže být Midlářem.

„Jó kdyby byl schopný jako já, držel by svobodně hubu. No řekněte, můžu si já dělat co chci? Nemůžu! Těch prostředků, co vynaložím, žena z prvního manželství a dvě dcery natahují dlaně jako lopaty, žena z druhého manželství a dvě dcery vlastní snad bagr a já nedokáži zklamat očekávání, mám k nim odpovědné chování, no a teď ta milenka, co mi visí na žaludu, visí a má zatnutý nehty v libida a čeká na kvalitní semeno, na semeno správnýho chlapa! Moc se nenasmívej, Dvorečková, ty se chceš taky přisát, jo, vy ženský rozpoznáte kvalitu genů mezi plebsem, visela bys ráda a čekala toužebně, až ti dám tu svou šťávu“, chechtal se přerývaně Achal, jako vždy, když shledal svůj ostrovtip jiskrným.

„Potížista,“, přetrhla Achalův sebesmích Famrlíková. „Už má dávno smrdět a mít prochcaný kalhoty, vychlastaný játra, jako každý spořádaný póvl, ale von ne, von má počítač, nepáchne a přitom nic podstatného, co naplňuje život, nemá, asociál jeden, divnéj magor, že nezačne přirozeně chlastat…“

„A co kdyby“, skočila do řeči drábovi Dvorečková, „jsme pustily nějaký chlup, aby měl oč přijít, pak začne spořádaně tančit podle lidských pravidel a morálky.“

„Ne! Tvůj návrh nevyjde Dvorečková.“, odporoval starosta.

„Před lety, když měl Uhlík dílnu, občas jsem u něj byl pro sponzorský dary, město jej prosilo a ten idiot sotva vycházel a vždycky dal a přitom nechtěl protislužbu, ne, ne jedná se o psychopata bez šance převýchovy a možného začlenění do společnosti.“







Ozvalo se zaklepání na dveře.

„Dál“, zazněl sehraný sbor ochotníků a dveře zakřiknutě zvětšovaly škvíru, až udivená elita mohla zírat na občana, spodinu, přímo na hrdle svěšenou hlavu pana Uhlíka.

„Copak nám dneska nesete?“

Starý starosta v nejproduktivnějším věku jízlivě skřehotal mávaje Ulíkovi před vyhořelým zrakem, strčil až pod fousy Uhlíkovi, Uhlíkem sepsaný a vpravdě podlý pamflet.



„Já se vám přicházím omluvit, ctnostní rozhazovači statků života, na holou prdel slibuji, napíšu omluvu, že byl jsem hnaný prospěchem a nenávistí, tolik křivě psal o vaší práci na blahu a všude omluvu vyvěsím, nad každý roh, kde psi čenichají zprávy s nohou vysoko zvednutou. Přiznávám, pochybil jsem v úsudku i morálce a všem případným dotazům dosvědčím, jak jsem vás, vážení, ušpinil. Vemte jako důkaz nabídku, mě svazující nabídku v poctivém podvodu. Já udělám práci knihovně či školce a vy fiktivně zaplatíte spřízněné firmě tisíce, které vám zůstanou. Vím, že tahle částka úspěšným už dávno nestojí za námahu, ale stanu se váš člověk, poslušný, spolehlivý, bezpečný člověk, jen mi prosím, moc prosím, vraťe minimální dávky sociální a budu sbírat odpadky, ať lidé vidí, jaký jsem neschopný a plný zášti.“

Famrlíková upřela oči jestřába do zkosených pomněnek a spokojená nálezem švitořila jestřábí trylky.

„Z vás, pane Uhlík, se nakonec stane spořádaný občan, uvidíte, je dobré být lidským.“

„Brzděte Drábová, já znám dobře Uhlíka.“

„Achalovy pózy metaly blesky.“

Začne znovu a když přestane žrát, pak se na něj nedostanem…“

„Ne“, vložil se do věty Uhlík, „už patřím vám, ctihodní, úspěšní. Patřím společnosti. Už patřím, patřím k lidem!“







A všechno dobře dopadlo, člověče!





Epilog: Jestli si občane, nezoufáš a dokonce i ty, človíčku z městečka Zimovce, se živíš ve sladkém domnění, že autor v povídce přehání a text je plný fabulace, pak tvou potravu okořením pelyňkem . Mnoho odstavců je tvrdou pravdou a jiné jsou na pravdě vystavěné. Přiznávám, některá tvrzení jsem si vymyslel, ty však jistě nahradí mnohonásobné skutky naplňující podstatu činu!





Barevný čtverec v šedivém kruhu

Prolog:

Život je soubor chemických sloučenin, které aktivně spolupracují na udržení svého složení a ještě před vyčerpáním své energie, vytvoří svoje duplikáty.



Někdy ovšem živé chemické sloučeniny částečně podlehly vnějším vlivům, které změnily jejich složení a proto i jejich duplikáty jsou odlišné od původních rodičů. Vývoj je přežitá nesnáz!



Když Zemi zaplnilo mnoho aktivních chemických shluků a už nezbylo pro potomky místo, musely se sloučeniny pokusit přežít na úkor jiných sloučenin a tak započala evoluce, která hýbe veškerým životem, životem člověka dodnes!








Barevný čtverec v šedivém kruhu







„Budeme dnes pozorovat tlupu primátů, kteří jsou právě obezřetní a přiskakující středem deštného pralesa. Ostražitá skupina, nazvěme ji třeba Nenasytní, čítající kolem pětadvaceti samců, byla vyslána domovskou tlupou na vražednou výpravu, odůvodněnou jako odvetnou. Jejich cílem je nalézt příslušníky jiné tlupy a ty libovolným způsobem usmrtit.

Vůdčí samec je svými druhy plně respektován a je oslovován \'Kapitáne\', sám si však říká Čestmír. Jiný si říká Tvrďák, avšak je oslovován s láskou „ty zmrde.“ Dále zde máme ve skupině primáta Miroslava, Vladimíra, člověka Magora, Onuci a další lidoopy se jmény, která jsou však nepodstatná, neboť všichni jsou uniformní khaki, mozek mají dušený v ocelovém kotlíku zvaném přilba. Kůží jsou marinováni ve vlastním potu tropického dusna. Skupina jsou jedinci – stejnokrojní to maňásci s pouhým zdáním vlastní vůle.

Máme štěstí, právě se zastavili a odpočívají. Můžeme se k nim opatrně přiblížit. Pomalu, hodně potichounku.

Lidští samci bývají totiž značně podráždění na každý nepřirozený zvuk a pak propadají panice, křičí kolem sebe, mávají vším, co najdou, cení výstražně zuby a mnohdy si navzájem ublíží. Proto musíme být opatrní! Výborně - už jsme docela blízko a můžeme nahlédnout, co si myslí člověk Magor. Přepínáme na vlny Magora - čtyři, tři, dva, jedna, teď.“







Brouci. Ti tuční brouci, tuční jako krk prasete, tuční jako srdce burziána v chtíči. Hnusní, masití a nenažraní, už se rozlézají, už mě žerou, už jsou pod kůží a hlodají, ukusují si ze mě, vykusují mi maso a chechtají se. Chechtají! Mají umaštěnou sklenici krvavého vína u huby. Cinkající přípitky vysávají mízu. Musím je vyříznout, vyšvihnout kalenou čepelí, dostat je z těla. Ach, maminko, nejde to, přeci jsi mě neporodila, jen aby mě sežrali - sežrali vypasení brouci, vypasení celou špínou světa.

Tloustnou, nenažranci, rozlézají se pod kůží, mají chodbičky pod khaki barvou, i tak jsou maskovaní, zalepují průchody nazlátlým hovnem. Bojí se světla. Nemůžu je najít, jenom se mi rozlézají, už pojídají mozek, mám jich plnou, plnou hubu a mnoho dní nemůžu ani zakřičet, nemůžu se nadechnout, nemohu ty červy spolknout. Obrací se mi žaludek, když je chci překousnout. Ucpali mi hubu a kolem se umírá a já mlčím!

S potěšením uřezávají varlata. Z třesoucích se úst vytrhávají zlaté zuby, rvou kořeny synům a lámou větve dcerám, vypalují výhonky, až cítit jehněčí, voňavé krusty a já mlčím, hubu ucpanou brouky, mrskajícími se červy, tak vypasenými manou mozku, otylými až běda a ti mi ucpávají hubu, až se, maminko, zadusím, snad studem zadusím. Bojím se, maminko, tolik se bojím, oni mě snad...

Včera jsme narazili na vesnici, mohla to být klidně ta naše, mami, a já se dusil, tak strašně dusil a pak, mohla to být klidně naše Kristýnka. Bože, mami. Všichni se na ní vystřídali a já, představ si to, já, já, já nic…

Jen desátník Onuce směle... Já se stydím, moc se stydím, moc, moc se bojím, bojím se.



„Vstávat! Připravit se k pochodu!“

Ať tak neřve, Čestmír, kapitán Čestmír. Blbec. Snad si mě nevybere. Jen ať nejdu první. Jen ať nejdu první, maminko, prosím, moc prosím! Být třikrát první znamená být mrtvý. První na ráně, první na odstřel.

„Předvoj je desátník Onuce!“

Ách, nejdu já! První na cestě k smrti jde Onuce. Má ale pech, podruhé za sebou!







„Protože se tlupa dala do pohybu, musíme ji pozorovat s jistým odstupem, který neumožňuje přenos myšlenkových vln. Zatímco se můžete bavit pohledem na opice přiskakující od jednoho stromu k druhému, povíme vám nejednu zajímavost vztahující se k bizarní činnosti, jakou právě samečci Homo sapiens provádějí.

Než se samci primátů druhu Homo vydali na cestu vraždění, museli projít náročným výcvikem.

Samice si takových absolventů, co prošli kurzem zabíjení, velice cení a říkají: „Kdo nebyl na vojně, není opravdový muž. Jen vojna udělá z chlapce chlapa.“

Je pravdou, že jedinci s výcvikem jeví značnou změnu osobnosti. Po drilovém opakování nesmyslných příkazů, aniž by někam došli a vůbec chtěli jít, ale přesto jdou a jdou. Po nesmyslném padání do bláta, aby na příkaz vstali a zase padli, jen proto, aby vyhověli štěknutím autority. Po směšném umývání záchodové podlahy titěrnými kartáčky, po ponížení - ohnutí, aby pak museli stejným kartáčkem leštit svoje zuby. Po opakovaných nesmyslech a devalvacích, to pak není divu, že u nich došlo k zničení vlastní vůle, že přestali přemýšlet a slepě vykonají příkazy. Dozráli pro válku i pro manželství. Jsou dospělí a schopní žít ve společnosti ostatních lidí, aniž by pociťovali vyčlenění, naopak jsou platnou součástí lidstva. Takoví hotoví muži na rozkaz slepě vykuchají střeva nepřítele, bezhlavě jdou a nechají si ustřelit hlavu. Nechají se vést na jatka a nebo manželkou nakupovat dvacáté lodičky. Takový samec je dospělým mužem.



Pozor, něco se děje. V tlupě zavládla nervozita a všichni se krčí k zemi. Chvějí se strachem. Bojí se o život.

Primáti, kterým území patří se nenechají jen tak zabíjet a často se stane, že naše skupina Nenasytných je překvapená náhlým přepadem a nezřídka přijde o jedince a tak sníží číselný počet a svou údernou sílu. Opatrně se přiblížíme k myšlenkám samce Magora. Přepínáme na Magora… čtyři, tři, dva, jedna, Magor.“







Mami, tu naši Kristýnu chytili. Měla oči laskavý jako tele u řezníka. Široký, vlhký, bezbranný, tázavý, co bude. Bála se. Uvázali jí kotníky za háky stromů, visela až pod zadek do vzduchu a pysky uvolnily škvíru. A já zíral na tu krásu – ano, mami, řekl jsem krásu. Všichni se smáli, rozpínali poklopce - tolik vyhořelí, slepí k těm očím co mohly být dnem, nocí i láskou. Bouchli stresem, šulini jim stáli a ona zvlhla, vzlykala a zvlhla mami.

Jakýsi sprostý domorodec nevydržel. Stařík se přihnal vesnicí, vetchý proti oceli a Vladimír ho krájel. Pomalu psal své iniciály do střev, uvolněný, spokojený svým podpisem člověka. Čestmír funěl do boltců sestřičky, mlaskal do malé Kristýnky a mě stálo! Komu jsi to dala život, mami? Chtěl jsem Kristýnku zachránit, ale uhranutý, ztopořený a plný strachu jsem se zalknul bulvami, tak vášnivě vyvalenými bulvami. Jen červi mi zaplnili hubu. Byli z těch červů mrtvolných a nedýchal jsem skrz ně, já, já nemohl hlesnout. To jenom desátník Onuce! Vyskočil a řval:„Vy prasata, vy hovada, jste plní chcanků místo krve“, a snažil se Čestmíra strhnout. Marně. Chytili jej s pistolí u hlavy.

„Ještě krok, zrádče a uděláš poslední hovno hned a rovnou do kalhot.“

Mámo, on se Kristýnky zastal a mne, mě vyzýval pohledem, hledal oporu u mě, hledal u tvého syna, u zbabělce! A já tvrdnul v jeden úd nalitý krví a skrz zuby mi lezly jen larvy masařek.

Uchvácený jsem zíral jak povolily děvčátku kyčle a pánev dívenky zůstala na gumě vazů. Zadek Kristýnky propadal k zemi. Řvala bolestí, naříkala úpěnlivě a najednou, najednou bylo ticho.

Mami, maminko, mámo! Víš, jak zarputile bolí ticho. Ticho nad přerývaným klínem. Bolest k neunesení, takové je ticho!



„Je klid. Četo, sekupit! Zmrd kryje zadek Onuce dělá předvoj. Připravit k pochodu!“

Mami, slyšíš? Onuce jde první, zase a už potřetí! To přece nejde! Musím, musím překousnout ty larvy - no tak zatni zuby…!

„Kapitáne, už kurva, proč zase Onuce. Třikrát po sobě ještě nikdo nikdy nešel!“



Konečně mluvím! Dokázal jsem to!



„Kdo zde velí? Snad já, ne! Chceš jít místo něj?! No tak drž hubu a nemrdej, co nemáš! Připravit a jdeme!“





‚Zatímco vypneme přenos myšlenek a autentických zvuků, pokusíme se vám ozřejmit princip fungování vztahů mezi primáty druhu člověk. Tihle primáti uznávají určité morální normy, které ovšem za jistých situací je povolené nedodržovat a nebo obcházet v prospěch jedince či skupiny jedinců právě normy porušujících. Například ono silové zbavení svobody a násilný akt rozmnožování, aniž by obě rozmnožující se strany souhlasily, je často zakázaný i morálně zavrženíhodný a kdo by se znásilnění dopustil, hrozí mu smrt nebo zbavení svobody. Jedinec v lidských společenstvích, který nedodržuje pravidla tlupy, bývá tlupou trestaný a vypuzený. Takový jedinec je pro tlupu nevyzpytatelný a tedy představuje pro ni potenciální nebezpečí. Jenže morální pravidlo právě sledované tlupy znásilnění povoluje. Proto každý, kdo by chtěl znásilnění zakázat a protivil se jemu, je nepřizpůsobivý a znamená pro skupinu nebezpečí. Samec Onuce je tedy asociálem a tlupa se jej straní a trestá ho.



Pozor! Něco se děje. Vypadá to, že byla naše skupina samců napadena. Ano, jde jim o život! Pojďme honem, pojďme se dívat na vzrušující lov! Ochutnejme vůni krve. Fascinující!

Nádhera!‘





„Kde kurva jsou? Vidíš je?“

„Vpravo. Mrdni tam bazuku. Dělej, nebo chcípnem!“

„Pocem, podříznu tě, barevnej zmrde, pojď, svině! Pal! Pal! Tak kurva pal!“



Nastalo ticho. Uklidňující ticho.



„Počkejte ještě - můžou být zalezlý! Klid, opatrně!“

„Jsme všichni?“

„Onuce to dostal! Onuce je tuhej, úplně tuhej!“

„Česťo, tys ho zabil! Tys ho zabil! To ti neprojde, vrahu! Hned to hlásím!“

„Jak já zabil? Šel prostě jen první! Někdo musí jít první, ne? A Onuce se osvědčil! Vybral jsem na předvoj nejschopnějšího, aby četa byla krytá, to kurva každý uzná.“

„Jasně Česťo.“

„Žvaň si, co chceš, hajzle, pro mě jsi vobyčejnej vrah!“

„Vo co ti de, Magore?! Raděj překryj Onuci listím, když ti na něm tak záleží. Jináč ho necháme sežrat hyenám, musíme jít, Magore, jít, rozumíš! Pomozte mu, ať vocud vypadnem.“



Zatímco primáti vrší klestí na mrtvého druha, seznámíme vás s výsledkem emociálně sociálního počítadla. Nastavili jsme v něm podmínky, v jakých žijí opice za doby míru a vložili do něj naše samce a zajímalo nás, jak by si v mírové společnosti vedli. Dominantní Čestmír je předurčený být uznávaným členem společnosti, požívající velkou úctu. Byl by platným a užitečným jedincem. Vladimír pravděpodobně vybuduje kariéru u bezpečnostně represivních složek, kterou nazývají policie.

Naopak z Onuce se nevyhnutelně stane kriminálník, který nebude mít šanci na začlenění do společnosti. Magor skončí drogově závislý s potenciálem suicidia.

Kvalitně začlenitelní jedinci a asociálové jsou primáty vždy rozpoznáni a vyčleněni za každé životní situace všech sociálních tlup.

Než se rozloučíme s naší skupinou Nenasytných, která jistě nám všem přirostla k srdci, ještě je krátce naposledy navštívíme.



„Stačí! Stejně mu je u prdele, kolik hnoje nad sebou má. Vypadnem, ať zde nezařveme s ním! Seřadit! První v předvoji jde Magor!

_

Vpřed!“





‚Ach, to byla krásná a dokonalá tečka za dokumentem o lidech. Těšíme se na vás, diváci, u dalšího přenosu ze Země. Pro uvolnění se zaměříme na nějaké šťastnější zvíře.

Příjemné odpoledne a nashledanou.‘













Po dvěstěpadesátém otočení země kolem své osy



Dobrý den. Ještě než vám pustíme připravený díl o mravencích, vrátíme se na minutu k dílu Primát-člověk.

Opustili jsme lidi před dvěstěpadesáti dny u hromady, kterou navršili nad tělem mrtvého člověka Onuce. Vidíte, ta částečně již zetlela, ale především zpozorněte jinam. Zleva přichází samice. Její vypouklé břicho není známkou nemoci, samička je březí. Proud vody, kterým kropí bahno pod sebou je plodová voda z protržené placenty. Mladá samička se právě chystá vrhnout potomka.

Samice lidí většinou nebývají ve chvílích porodu samy, ale tahle je opuštěná. Možná byla vyhnána, nebo její druzi zemřeli. To nevíme. Rozhodně ji čekají těžké chvilky.

Vidíte, je unavená, už nemůže stát, ale půda je rozbahněná dešti a ona musí rychle vytlačit plod. Naštěstí našla hromadu nad mrtvolou člověka Onuce. Je ráda, že si může lehnout. Rozevírá kolena a tlačí bolest. Už už vyčuhuje hlavička nového malého primátka. A sláva, zázrak - nový člověk je na světě! Roztomilé, že? Vidíte ty očíčka a lícní kosti? Nepřipomíná vám nosík někoho? A ouška? No jistě, podobá se samci Čestmíru!













Globálně zmáčknuté kulky





Prolog:

Postavy v povídce nemají nic společného se skutečnými osobami. Ztvárněné charaktery jsou pouhou fabulací autora povídky.










Nechal nás čekat v oku kamer několik minut. Možná se bavil jako velký bratr a prohlížel si buclatou zvukařku. Možná viděl i pod kůži. Možná nám chtěl dát najevo svou nadřazenost. Možná?

Možná jen služka otálela s naším uvedením.



Avšak určitě je potěšený, když hledí na naše přípravy. Kření se do světel, mrká na čočku kamery. Opírá se pohodlně do křesla, roztáhlá stehna a přidává vtipy, jako by je vyprávěl ňadrům. Pokaždé otočí prstenem a diamant bleskne karáty do očí žen. Je zkušený, umí to. Ženy odpovídají smíchem na každé otočení a diamant hned vedle snubáku bortí všechnu opatrnost.







„Můžeme?“

Přisouvám mikrofon k fotografovi a kamera zavrčí.

„Náš štáb je připravený.“

„Jistě, jdeme na to.“

Natáčený fotograf narovnává páteř a hledá inteligentní výraz umělce.

„Vezmi na úvod jenom mě a pak klasika rozhovor, jo? Tři, dva, jedeme. Dnešní medailonek ‚Nejvlivnější fota světa‘ bude věnovaný známým snímkům Děvčátka s vůlí, které svou nekompromisní a syrovou výpovědí šokovaly svět a ovlivnily pohled americké společnosti na Vietnamskou válku. Snímky oceněné mimo jiných i cenou Nejlepší válečné foto dvacátého století a Snímek roku 1968 vytvořil výtečný fotograf Alex Gold. Dobrý den, pane Golde.“

„Dobrý den vám i všem divákům!“

„Vaše fotky Děvčátko s vůlí jsou opravdu drtivé a fascinující. Vaše umění je tedy nesporné a vzácné, pane Golde!“

„Děkuji.“

„Přesto, můžete nám prozradit, co všechno předchází, než vzniknou fotky roku? Co potřebuje fotograf krom citu pro okamžik?“

„Ano máte pravdu, že cit pro okamžik je velice důležitý, ale bez štěstí nemáte nic! Všichni aktéři kvalitního snímku musí být v jeden okamžik na jediném správném místě. Důležité jsou i stupně v úhlech pohledu a to jak pro efekt, tak kvalitní světlo. Vidíte například zde, kulka právě prorazila děvčátku hruď a na zlomek sekundy je vidět skrz hrudníček holky střílejícího vojáka. To je obrovské štěstí, štěstí a náhoda. Stačilo by několik kroků navíc a nemáte nic a třeba ani holku netrefí. Bylo to štěstí a štěstí je přítel dobrých umělců a každého fotoreportéra.“

„Když jste mačkal spoušť - fotoaparátu, tušil jste, že právě vytváříte skvělé snímky, snímky s uměleckou kvalitou a nevyčíslitelnou hodnotou?“

„Jestli jsem tušil? Pane redaktore já se modlil, aby ta holka udělala ještě krok, abych mohl zmáčknout další a další snímek. Já netušil, pane redaktor, já stoprocentně věděl, že každá sekunda má cenu zlata. Jen průměrný umělec by tušil, ale já, já věděl! Například třeba zde na čtvrtém snímku praská žebro a dívenka se propadá v kolena. Myslel jsem, to je konec! A začal jsem litovat - příležitosti, ale ona ne, ona mi dala ještě patnáct snímků, holka skvělá! Křičel jsem ‚běž, běž!‘ a ona znovu a znovu vstala a zarputile pózovala.“

„Pane Golde, uveřejněním fotoreportáže v novinách, uveřejněním výpovědi o bolestech války a jejího dopadu na nevinné se prohloubila nechuť k pokračování bojů a zvýšil se tlak na stažení našich vojsk z Vietnamu. Překvapil vás, pane Golde, vliv snímků ve Státech?“

„Ne - nepřekvapil, protože jsem o tom nepřemýšlel. Já prostě udělal skvělý záběry a počítal, kolik mi asi vynesou, ale už pár dní po uveřejnění bylo jasné, jaký humbuk se strhnul. Neuběhly ani čtyři dny a z nebe se snesl generál Harpl a hned běžel ke mně, prý prezident letí do Vietnamu, prý jedině já mám dělat fotky z jeho návštěvy a nacpal mě do helikoptéry, ani se mě neptal.“

„Vadila vám zakázka od prezidenta?“

„Líbí se vám můj dům, pane redaktore?“

„Ano, je vkusný, vzdušný a pohodlný…“

„Ne, nevadila mi.Sice snímky z nemocnice neměly emocionální ani uměleckou šťávu - i když to zděšení personálu a ten kvapík, do jakého se uvedli doktoři a sestry…

-

_

O šest hodin později.

_

Sedím ve svém ušáku a mám z celého interview husí kůži. Hledám špetku empatie se světovým fotografem a probírám se historií. Připomínám si konec války. Beru v potaz přílet prezidenta do Vietnamu a záchranu děvčátka, které v opuštěné místnosti čekalo, až umře. Lékaři ji dávno odepsali a nechali napospas tetičky s kosou. Probírám se tiskem 68. ‚President Hellson zachraňuje děvčátko s vůlí‘, hlásá titulek novin a pod ním bílé zuby. Zdravé zuby hlavy amerického státu, nablýskané přes půl stránky. Další upozorňuje na autora. „Fotograf Gold ve službách USA!“ , „Hellson a uzdravené děvčátko s vůlí!“

Děvčátko s vůlí – děvčátko s vůlí -- jak se vlastně jmenuje děvčátko s vůlí? A až úplně, úplně dole v posledním odstavci nacházím poznámku „Šihou se těší na život v USA.“

Šihou, děvčátko se jmenuje Šihou.



Odkládám noviny a otvírám statistiky americké nemocnice v Saigonu a jsem zklamaný z čísel. Suchá čísla moc nevypoví, nevidí hnis v ráně a nespočítají prázdné náruče.



13.5.

To je den, kdy přivezli Šihou.

Přijato 458 případů.

23 kusů beznadějných.

320 chirurgických zákroků.

40 exitů.



14.5.

Přijato 401 případů.

8 kusů beznadějných.

327 chirurgických zákroků.

17 exitů.



15.5.

Přijato 172 případů.

21 kusů beznadějných.

249 chirurgických zákroků.

33 exitů.



16.5.

Naše nemocnice byla poctěna návštěvou Teodora Hellsona, presidenta USA.

Přijato 404 případů.

27 kusů beznadějných.

14 chirurgických zákroků.

302 exitů.

„Co? 302 exitů?“



17.5.

Přijato 143 případů.

9 kusů beznadějných.

38 chirurgických zákroků. „Jen 38 zákroků?“

195 exitů.



18.5.

Přijato 188 případů.

5 kusů beznadějných.

78 chirurgických zákroků.

108 exitů.





Unavený prací odkládám noviny a statistiky. Pouštím si klimatizaci. Relaxuji a ušák příjemně zavrže při každém nahnutí sklenky z Bordeaux. V televizi upřímný hlas chválí stav Unie.









Žlábky ve vysoké trávě







Byl jsem poutník, ale poutník není správné slovo, protože jsem nešel za bohem, nešel jsem za cílem, prostě jsem jenom šel.

Kráčel jsem hornatou krajinou, hliněnými úvozy, až najednou v cestě vyrostlo dřevěné stavení a v něm jsi byla ty s kulatým úsměvem v kulaté tváři.

Přijala jsi mne pod střechu a mohl jsem u tebe spát. U tebe pod jednou střechou, ale peřiny zvlášť.

Hrávali jsme tenis. Nevím jaký ta hra měla smysl a kde se tam vzala.

Tenis nechápu - opravdu, zato prosté jídlo v prostém talíři a tvé ruce. Ano tenhle obraz chápu velmi dobře.

Cítil jsem znepokojení. Cítil jsem víc a víc, že budu muset každým dnem odejít, ale nedokázal jsem to.

Jednoho rána jsi šla do kopců a z vysoké trávy stoupala nádherná stehna, macatější - dokulata se žlábkem uprostřed, nádhera.



A v tom jsem se probudil...











(aforismus)

Vítězství v evoluci

rákosník počítající vajíčka





O špeku na udičce









O chlapíkovi



Pan Bořek má horu sádla v pomerančové kůře. Vlastní ji sám - s nikým se o pupek nedělí. Pan Bořek je povaleč – nejčastěji zádový povaleč. Pan Bořek nejraději sleduje televizi přes aspikové špeky a to každý den již od božího rána.

Pan Bořek nemá rád středy - kdy musí jít nakupovat. To pak funí a kolem úst se mu dělají žmolky sucha. Každý jeho krok je utrpením - utrpením za obživou. Cestou se s nikým nebaví - mrzout. Nechápe, proč by měl tlachat s lidmi o světě a o lidech. Pan Bořek nesnáší, když s někým zkříží oči.

Když se vrátí z nákupu, nahromadí potraviny vedle postele a osprchuje zápach cesty. Pak se natáhne a týden pojídá potravu ležmo. Jen v případě nejvyšší nutnosti – odskočí si. Toaletu má od postele na čtyři kroky a stále je připravená. Nic jiného nedělá, ničím se nebaví.





O přidružené zábavě



Když udeřily mrazy, pořídil si samotář k televizi druhou zábavu. V lodi svého balkónu krmí Bořek ptáky. Sleduje jejich žravost z tepla postele – ani nemusí otočit hlavou. Jen krysí panenky vykonají cestu k oknu - a zpět k obrazovce. Toť jeho milimetrová pouť za životem a fikcí, za životem a fikcí, která naplňuje všechno jsoucno muže.





O tom, co pán rád a nerad



Náš chlapík je empatický kus špeku – slaného špeku. Ukoulí slzu – pokaždé - když televizní dítě najde lásku. Příběhy citů Bořka přitahují a slzy ovládají prst dálkového ovládače. Naopak nesnáší záběry vyzáblých lidí, z kterých koukají hladové oči. Nechápe, proč si má kazit chuť, a vždycky si nadává, že nestačil bednu přepnout.



Bořka přitahují štíhlé, sportovní ženy. Miluje přenosy z volejbalu a atletiky. Obdivuje skokanky do výšky. To pak odhrne břicho a nahmátne špuntík od rozkoše. Bořek je na sebe pyšný – dokáže se stále obsloužit.







O udici



I když pan Bořek nic nedělá – stejně pracuje. Hodnotí sám sebe jako hloubavého jedince. Dokonce se považuje i za chytrého. Proto jeho krmení ptáčků v loggii není všední krmení.

Nejdříve pokládal špek na dno balkónu, jenže opeřenci se na dno lodě báli. A tak pan Bořek přemýšlel.

Někteří sousedé připevňují budky k zábradlí – uvědomil si. To se mu ovšem zdálo být příliš pracné. Navíc tak blízko k oknu se budou stejně bát – přemýšlel o svém alibi. Položil si otázku - kde se takový ptáček cítí bezpečně? Odpověděl si – na stromě – na tenké větvi - vysoko v koruně.

Bořivoj cestou z nákupu ulomil dlouhý prut. Ten pak v loggii ukotvil cihlou. Prostřední část svázal se zábradlím a na špičku pověsil kus špeku. Slanina vlála daleko od stěny ve čtvrtém patře. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Návnada na udičce byla brzy obsypána ptactvem. Bořkova vějička se stala tak oblíbenou, že vyprázdnila krmítka v rozlehlých zahradách --- přesněji bylo tomu tak v minulém roce.







O komplikaci



Tlusťoch shledal, že letos ptáci nelétají. Marně pán těkal panenkami – balet křídel se nekonal. Sem tam se objevila jedna třepetalka. A občas jedna druhou honila.

Bořkovi zůstala k zábavě pouze televize. Jenže pan Bořek byl hloubavý – jak už víme - a hledal rozumné vysvětlení. Nejprve přišel na to, že je málo sněhu a opeřenci hrabou v listí. Začal si přát, aby tlustá duchna zalehla všechna semena země – aby se hlad vkrádal zvířatům pod kůži.

Pán věděl, že našel jenom jeden z možných důvodů a hledal další. Přišel na to, že dominantní sýkorka – z celého okolí nejsilnější – si plát špeku přivlastnila a ostatní konkurentky odhání. Ano – uvažoval Bořek – když všechny dokáže odehnat, má majitelka slaniny jistotu, že do jara bude mít co žrát – že do jara přežije. Ovšem pokud svůj majeteček neohlídá, bude muset shánět do zobáku všude možně. A možná…

Sádelnatý pán se kluzce zlobil. Minulý rok i čtyři ptáčky najednou mohl uhlídat. A rej lákal i strakapoudy - to byla podívaná! A letos? Žádný tanec v zobání. Jen kus prasete se houpe ve větru.







O nedělním řešení



Pan Bořek našel řešení v neděli ráno. Právě větral a snídal bohatě a chutně. Snídával bohatě celý den, dokud večer neusnul. Toho rána načal teprve první chod. Převaloval sebe i potravu a sledoval televizi.

Najednou nečekaný děs! Úplně se mu zavalilo hrdlo zvratky. Z obrazovky zíraly hladové oči. Velké oči, které v každém koutku sosala moucha. Dítě se zalepenými ústy chtělo nabrat úsměv. Odporný škleb! Děvčátko, které se skládalo z kloubů, kůže a lebky, držela matka s prosebnými ústy. Zbývajících několik zubů promlouvalo „vypadneme z téhle díry.“

„Kurva, to je hnus,“ulevil si Bořek, odhodil uzený bůček, vytáhl vzduchovku a sýkorku zastřelil.







Výsledek



Pan Bořek stojí rozkročený nad mrtvolou. Je obrovský a mocný k drobnému ptáčku. Je mocný vzít opeřenci život – jen opeřenci? Čeká, že se ozve pocit viny, čeká krátce a zbytečně. Naopak - zbavil svět jednoho hladového zobáku. Ano, to je to pravé –nevybouřil pouze svůj hněv – on prospěl světu!

Najednou cítí neklid a velmi příjemné vzrušení – proč by měl zůstávat zavřený? Pryč s televizí, pryč s vyvalováním špeků! Rýsuje se mu zajímavější život - skutečný život - skutečná smrt.



A tak pan Bořek vykročí mezi lidi.









O počertech krásné mámě



O mámě a vnímání



Karlíkova máma byla tak krásná, že se čerti kolem ní rojili a bílé víno kupovali. A pak se smáli, až se oháňky třásly, a rohy dbaly svého poslání.

Karlík - pětiletý klučík - nedovedl ocenit a přijmout to, co zralý chlap zná a hodnotí ve všech úhlech pohledu – pohledů na ženu.

Dospělý muž již ví o vlivu blond vlasů a modrých očí, které září hluboko pod obočím. Ví o plných tvarech v přesýpacích hodinách, o tvarech, slibujících několik zrn plodné rozkoše. Ví o vlivu ženské krásy a o tom, jak snadno dokáže přitáhnout muže – dokonce i plemeno čertovské.

To vše dokáže dospělý pochopit - zhodnotit.

Ale malý chlapec? Pětiletý kluk nemá ještě ani tušení o kličkách touhy, kličkách v namlouvání.





O podvečeru



Jednou, jen jednou v roce se parket za požární zbrojnicí promění – snad i kouzlem dětských očí promění - v opravdové peklo.

Oknem hasičské vížky – hlásky - zachřestí řetězy a chraplavě v něm zavyje. To už všechny děti ztichnou - ač stále zvědavé a veselé – hledí na čerta v rudém okně. Ale když z věže vyskočí a na laně sjede mezi houf lidí, bývá slyšet drobné vzlyky.

Druhému rarachu ze zadku sršely jiskry, když sešupem mířil k zemi. Příchod třetího satana doprovázel záblesk a ohlušující rána. V tu chvíli již mnoho dětí slané nosem potáhlo a schovávaly se za rukávy matek. Ale když se objevil Mikuláš a čerti jen zřídka prošli kolem, dítka přestala natahovat a občas vykouzlila úsměv anděla.

Jen náš malý chlapec Karlík nenašel žádnou radost v nadcházejícím reji masek.





O falešném ďáblu



Chlapeček Karlík - zděšený zjistil, že čert není ke všem zlý, naopak k mamince je hodný – má se k ní hezky - jako Mikuláš. Neustále jí nosí něco dobrého.

Zato k němu – malému chlapci – je krutý!

Chudák klučík nevěděl, že převlečený hasič - lacině nachází ve škádlení vtip.

„Byl jsi hodný? Ty jsi rošťák, přiznej se!“ a bez chlapcovy odpovědi omotával jeho nohy řetězem.

Přitom ďábelsky mrkal na maminku a pak se smáli, když Karlík polykal hlásky v slzách.

„By – by - byl jsem ho – ho.“

V tom další satan přinesl mámě dobrotu a o chlapce se začali raraši rvát: „Já toho zlobivce odnesu do pekla!“ křičel jeden.

„Ne, nech ho mně! Je můj! Patří mně!“ tvrdil zjizvenější.

A nad vším tančí vysoký smích, tolik vzdálený, který chlapce nechrání.

„Co jsem tak strašného udělal, mámo?“

Marně se ptá v sobě - trhaný kluk.





O předpeklí



Jak noc nabírala z pytle tmu a posilnění hasiči získávali kuráž - hra na peklo se stávala realitou. Marně Karlík hledal milovanou náruč a planě v duši vyčítal: „Jak mi to zase můžeš udělat? Já ti věřil, věřil, mami!“

– byl slabý, byl zranitelný, byl pouze malý chlapec, byl přirozená záminka, jak flirtovat s mámou – vybavenou to blondýnou – a přitom vtipně kloučka vyděsit. To všechno byl.

Jeden rumový chlap jej chytil za nohy a po hlavě dalšímu amantovi do pytle strčil. „Mám ho odnést?“ ptal se a bez váhání zněla odpověď.

„Klidně si ho vem, však mi ho ještě rád přineseš zpátky – zlobivce!“

Na ta slova pytel znehybněl…





O očistci



Překrásná žena vede synka domů a je spokojená sama sebou. Svářené víno jí v hrudi příjemně topí. Moc hezkých chvil si za rok nezažije – to tedy ne, ale dnešek se jí vydařil.

„No co,“ mluví se svým svědomím, „trochu jsem si zaflirtovala – stejně jsem věrná. A že se to dnes ani nenosí.“

Podívá se na kluka: „Už dobrý?“ Je opravdově starostlivá. Karlík rozpačitě kývne hlavou.

„No vidíš, nic se ti nestalo. To byla jenom taková hra. Až se zítra probudíš, nebudeš o ničem vědět.“



A chlapec se další den probudí a o ničem vědět nebude.









O morálním ponaučení které snad donesu k cíli…







Asi před dvaceti osmi roky seděl děda pod mucholapkou, seděl na svém stálém - rezervovaném místě a pozoroval oknem autobusovou zastávku.

V jeho tváři se zračilo opovržení, opovržení mladíky, kteří mezi šluky z oharků škádlili nezletilé dívky.

\"To za nás nebývalo,\" promluvil s morální převahou - děda.

\"My jsme nekouřili a nepili alkohol. Děvčata byly věrný a nezkažený. A vůbec, slušně jsme mluvili, žádný sprostý slova - to by nám huba upadla. Dívej, jak se předvádí,“ poukázal na adolescenta ve frajerské póze. „My jsme byli skromní, drželi jsme se zpátky, pokud to jen trochu šlo. Taky se nikdo z nás nerval, žádný násilnosti se ve městě neděly. A dnes? Dnes aby se člověk bál vyjít z domu.\"





Odkrojil si křivákem z ovaru i kůrky chleba a vložil sousto mezi úzké rty. Jídlo v puse přežvykoval ve snaze rozmělnit tuhé kousky.

Marně.

Najednou pohoršený – naštvaný ukazoval z okna. „Hnus!“ štěkl k páru, který ze škádlení přešel v milostnou hru. Jenže to už dědovo naštvání pozvolna vytlačovalo rozjímání. Vyndal zuby – které měl na kousání, nikoliv na parádu - a sentimentálně vyprávěl.



\"Panečku, já byl ale chlap, to bys kókal Vladku! Všichni to vo mně věděli a měli ze mě strach. Se mnó si jen tak někdo nezačal, a když?

To jednó s tvó babičkó sme z tancovačky vyšli na vzduch a uviděl nás Votroubil. Chlap jako hora – Votroubil, a ten měl pověst nejhroznějšího mlátiče z celýho vokolí Letovic. Tenkrát byl Votroubil vožralej jako prase a když k nám dovrávolal, provokativně zařval:

\"Kam jdeš s tó kurvó?\"

Já jsem mu ji vypálil, že se dobu ani nepohnul a z huby mu crčela krev. Takové sem byl pořez!\"









Dál nesu k hrobu své poučení. Jenže my jsme byli lepší…









O zavřeném sadě





Vyjel jsem si kolem přehrady a najednou mne v Křesťově přepadla jemná, ale neodbytná potřeba. Sesednul jsem z kola a šel si koupit pohled.

Vejdu do místnosti poštovní a nemůžu uvěřit svým očím. Za přepážkou sedí Nastasia Kinski v nejlepších letech. Přijdu blíž a je mi jasné, že se o Kinski nejedná, ale zklamání necítím. Naopak! Dívka je originálem obrazu, obrazu v jemnějších křivkách.

Nervózně přistupuji blíž a sevřeným hlasem ji oslovím.

„Dívko lepá – poštovní, jedu náhodou kolem a najednou chci poslat pohled.

Vejdu na poštu a poštu a vidím a uvidím slavnou herečku, jak sedí na vašem místě. Ale ona se vám pouze podobá! Ona je špatnou kopií vaší jiskry.“

Nereaguje a podává mi známku s pohlednicí. Usmívám se samovolně, neumím zapřít okouzlení. Nacházím si v hale místo tak, abych na dívku viděl, a začínám vyplňovat karton - píši báseň.





jsi sadem bzučícím v květu

nebo sadem sladkých vos - tak útlých nad žihadlem

jsi jablko i hruška s vykousanými důlky

jsi chladivou korunou v pažích a listem píšícím ešššš v utěšení

jsi vánkem s trávou pod hlavu a mravencem v zátylku



jsi zahradou oplocenou plaňkami - plaňkami mořenými Sluncem

a s brankou v kameni sazenou - co panty zpívá

jsi dívkou ženou

jsi?

jsi mi opravdu sadem? a zazpíváš mi rezavým zvukem otvírání?





Dopisuji a jdu poslat veršované požádání. Požádání o co? ptám se sebe. I když jsem nejistý, stejně podávám pod sklem přepážky pohled. A sklem mi utíká ještě jeden pohled – nejistý, spěšný a doporučený - jestlipak dojde, slečno?

„Mám na vás prosbu, dívko poštovní - lepá.“

„Ano?“ Usmála se. Konečně!

„Neznám celou adresu, vím jen jméno - Justýna Zahradová, a vesnici - Lazebnikov. Neznáte vy ulici? Nepomůžete mi s číslem popisným?“

„Ale to jsem já. Já se jmenuji Justýna…“

„To je ale neskutečná náhoda. Doručte jí můj pohled prosím…“





Tak taková náhoda se dnes měla stát. Plánuji tu náhodu dlouho. Plánuji ji už mnoho - mnoho dní už od prostředního zamrzlého.

Jenže co náhoda nechtěla? Ty jsi, dívko lepá – poštovní, v Křesťově dnes nebyla. Ach jo! Tak alespoň ti píši povídku o všem, co se nestalo.







Pohádka o statečnosti malého chlapce







Kdesi daleko uprostřed země, kde moře nešumí a lodě nekotví, se v prstenci kopců rozkládalo nevelké království, království koruny České.

Lidé v Českém království byli mírní a smířliví jako jehňátka a vzájemně vykutálení jako liška. Co vám mám, děti, povídat? V takovém království se nežilo dobře! Každý každého chtěl přechytračit a na jeho úkor se obohatit. Jeden druhému lhal a pravdu mluvil jen hlupák, který neměl ani políčko, a kdyby políčko měl, hned by ho sousedé o záhonek připravili.

A co na to říkal pan Král?

Jestli si myslíte, děti, že pana Krále moc mrzelo, jak je jeho království zkažené a smutné, pak se pletete. Z celého království nejvíc podváděl právě Král a jeho povedení rádci. A tak páni bohatli a lidé chudli, a protože byli mírní jako ovce a sami neměli čisté svědomí jako lišky, nechali se od pánů na holou kost obírat.

Inu stalo se, že všichni poddaní zchudli a přitom i prázdné pytle si chtěli vzájemně ukrást. Soused sousedu pozdravení nevěřil, otec syny kontroloval, matka dcery šidila.

Takové bylo, děti, ono České království.



Jednoho dne v chaloupce ke Slunci přitočené se narodil chlapec - Mádl. No, Mádl, on to byl spíš takový za groš kudla, a tak mu všichni říkali Mádlíček. Těžko bylo Mádlíčkovi již od narození. Tátu nikdy nepoznal, ten se vydal za lepším a už se nevrátil. Máma pracovala v řetězci celé týdny a když ji pustili z práce domů byla už noc a chlapec dávno spal. Proto chlapce vychovávali babička s dědečkem, které měl moc rád. Babička mu dobroty schovávala, i když pak měla sama málo, na chlapce nikdy nezapomněla. Děda jej na ryby vodil a za povolenku k rybolovu platil, a tak mu chyběly penízky na tabák do fajfky.

S babičkou a dědečkem bylo chlapci dobře, zato s dětmi se tuze zlobil. Chlapec málo rostl, byl slabý, a proto na něj děti byly zlé. Mádlíčkovi se smály a ze srandy ho nejednou pod koleno koply. A když se s Mádlíčkem kamarádily, pak jenom proto, aby jej ošidily v kuličkách.

Mádlík dobře věděl, že z důlku mizí kuličky, jen co se nedívá, a že mu děti vzaly i tu nejkrásnější skleněnku, ale dělal, že si ničeho nevšimnul. Stejně by mu jen nabančily. Ale když děti viděly, že je chlapce snadné okrást - smály se mu a ještě víc ho šidily. Takové škaredé děti tenkrát vyrůstaly v tom Českém království.



Až jednou…

jednoho dne se parta dětí chtěla přesvědčit, jestli jsou pravdivá přísloví o kočkách. Chytily kočku, nó kočku, spíš malé, důvěřivé kotě, než ostražitou kočku, a to vystrašené kotě vyhodily v kotrmelcích do vzduchu.

„Prý dopadneš pokaždé na všechny čtyři,“ smály se.

Jenže u všech šikovných koček, představte si, děti, malá Míca opravdu přistála na všechny čtyři, a to tak měkce, že se jí vůbec nic nestalo.

Náš Mádlík se na hru díval opodál, a jako by najednou slyšel jemný hlásek: „To se mi ale motá hlava. Kudy mám utíkat?“ mňoukal ten hlásek. Vtom malé kotě do pařátů chytil jeden kluk - Drábek mu říkali - a k Míce promluvil. „Dobře, jednou se ti povedlo přistát na všechny čtyři, ale co podruhý?“ A vyhodil roztočené kotě vysoko, vysoko nad střechu.

U pružnosti všech koček! Představte si, že Míca zase spadla hebce na všechny tlapky. „Cože!“ zlobila se tmavovlasá holčička - Miroslava. „Uvidíme, kolikrát ještě dokážeš spadnout na nohy!“ a chystala se Mícu vyhodit – netečná k prosebnému mňoukání.



„Ne, prosím, nechte mě, moc se mi motá hlavička. Příště si nabiju čumáček! Prosím, pusťte mě,“ mňoukala Míca. Jenže tmavovláska ničeho nedbala a vyhodila Mícu v přemetech vysoko, až nad komín pekařství.



„Proč tomu kotěti ubližuješ, když tě tak prosilo!“ zakřičel Mádlíček na dívenku.

„Prosilo? Ti v hlavě šibe! Kočky sice umí kdeco, ale nemluví, to ví přece každý.“

Mádlíček se chtěl zeptat, jestli Mícu opravdu neslyší, jenže ta už spadla na kamenitou cestu.



U pružnosti všech koček, přestavte si, že kotě zase dopadlo na tlapky, i když se Míca otočila jen tak tak, na poslední chvilku, ba úplnou chviličku před dopadem, přesto si ani tentokrát nenatloukla.

Kotě už nemluvilo, jen sotva mňoukalo, taktak vratce stálo, a proto je snadno chytil i Nečas – nešikovný to hromotluk. „Počkej, kočko, já jsem ten nejsilnější kluk z vesnice, mně vzdorovat nebudeš!“ a vyhodil ji tak vysoko, že ani komín cihelny nebyl vyšší. A protože se Míca točila jako čamrda, už nedokázala pod sebe nastavit tlapky a pořádně si natloukla.

Jenže u všech životů koček - představte si, že koťátku se jinak nic nestalo!



„A prý, že dopadne vždycky na všechny čtyři!“ smály se děti.“

Jen nesmírně zákeřný syn Kalouse je okřikl. „Počkat! Prý má kočka devět životů?“

upozornil tlupu dětí a už se k Míce natahoval. Ale Mádlík jej a řekl: „Nechte jednou mě! Já si chci taky hodit!“

„Ty?“ divily se děti.

„Jo!“ trval na svém Mádlíček.

„Se teda předveď, nó,“ znělo skupinou pochybovačně.

Mádlík si přičupnul a shrbil se, jako když chcete vyhodit střešní tašku co nejvýš, a tak schoulený, že to nikdo neviděl a neslyšel, šeptnul k Míce:

„Ty jsi mluvila?“

V odpověď se mu dostalo jen slabé mňouknutí.

„Asi se mi to jen zdálo,“ řekl si Mádlíček pro sebe a najednou se napnul jako struna, ruce vymrštil vzhůru.

Panečku, děti - Míca vyletěla vysoko, vysoko na střechu a tam zůstala a nic se jí nestalo, jak měkce přistála.

„Ták, a už se k ní nedostanem,“ zareptala dívenka panského kočího.

„Ty jsi ale dřevo,“ zasyčelo mezi dětmi a jedno z nich Mádlíka koplo pod koleno.

„Neměly jsme ho nechat, vždyť je to lempl,“ stěžovalo si druhé děcko.

„Nejsem lempl,“ bránil se Mádlík, „já Mícu schválně hodil na střechu, abyste jí nemohli ublížit!“

„To snad není možný, ten blbec se ještě přizná,“ kopnul hromotluk Nečas Mádlíčka pod koleno.

„Nechte ho béjt, von je nějakej divnej. Řekne pravdu a slyší kočky mluvit.“

„Jo, pojďme raději jinam, zde už nebude žádná sranda,“ dohodly se děti a odešly k rybníku syčet na husy.



Mádlík byl rád, že všichni odešli. Sednul si na bobek a třel si bolavá kolena.

„Děkuji ti, Mádlíčku,“ ozvalo se ze střechy.

„Co to? Je zde někdo? - To mluvíš ty, Míco?“

„Mluvím, Mádle, jasnačka. Bolí tě kolena?“ namířila packu k chlapcovým modřinám.

„Bolí,“ odpověděl, protože neuměl lhát.

„Prozraď mi, proč jsi mě zachránil? Přeci jsi věděl, že ti natlučou.“

„Míco, víš, když ty jsi slabší než já, a proto jsem ti musel přijít na pomoc. A že mi natlučou, však ono to bolet přestane.“

„Ty jsi ale velký chlap, Mádle! Mohutný jako dub, vysoký jak hora!“ prskala dobrácky Míca.

„Nebuď na mne ošklivá, Míco, dělat si ze mě srandu, vždyť jsem ti zachránil život. Copak nevidíš, jak jsem malý a útlý? Jsem tak slabý, že i ve větru mám strach, aby mne severák nezlomil,“ zamračil se na kočku.

„Já se ti nesměju,“ zapředla, „jestli chceš, pomůžu ti. Pomůžu ti tak, že už tě nezbijou, už tě nikdy nezbijou,“ slibovala kočka.

„Ty? Vždyť jsi ještě kotě. Jakpak bys mohla přeprat kopu dětí?“ nevěřil jí Mádlík.

„Ale já nejsem jen tak obyčejná kočka, nemysli si! Vždyť přece mluvím! A umím ještě mnoho dalších věcí. Ba i kouzlit dovedu. Věř mi! Jestli chceš, zakouzlím, a budeš tak silný, jak je dobré tvoje srdce, budeš tak velký, jako je velká tvoje statečnost. Pokud budeš chránit slabé a bezbranné proti zlu mocných a silných, budeš obr, co křemen v dlani na písek rozmáčkne. Ale jestli budeš myslet jen na sebe, staneš se ubohou mouchou a budeš navždy malým. Souhlasíš, Mádlíčku?“

„Toť se ví, že souhlasím!“ zaradoval se kluk.

„Dobrá, poškrábej mne pod bradičkou – ták, to je ono. Chrrrrr chrrrr,“ čarovně zapředlo kotě.

„Už rostu?“ ptal se chlapec. „Ty jsi ale nedočkavý!“ odpověděla kočka. „Běž domů k dědečkovi a babičce a pořádně se najez tvarohu. A zítra takýýý,“ volala kočka za uhánějícím chlapcem.



Představte si, od toho dne kluk rostl jako z tvarohu a už dávno nebyl klukem, ale pořádným chlapem. Žádný Mádlík nebo Mádlíček, ale Mádl jako hrom! A děti už jej nezbily, ba dokonce i dospělí se Mádla báli trápit, takový se z něj vyklubal silák. Byl velký a silný tak, jaké bylo chlapcovo srdce.



Zazvonil zvonec a šikany - ‚teda co to plácám‘ - a pohádky je konec.