O počertech krásné mámě
O mámě a vnímání
Karlíkova máma byla tak krásná, že se čerti kolem ní rojili a bílé víno kupovali. A pak se smáli, až se oháňky třásly, a rohy dbaly svého poslání.
Karlík - pětiletý klučík - nedovedl ocenit a přijmout to, co zralý chlap zná a hodnotí ve všech úhlech pohledu – pohledů na ženu.
Dospělý muž již ví o vlivu blond vlasů a modrých očí, které září hluboko pod obočím. Ví o plných tvarech v přesýpacích hodinách, o tvarech, slibujících několik zrn plodné rozkoše. Ví o vlivu ženské krásy a o tom, jak snadno dokáže přitáhnout muže – dokonce i plemeno čertovské.
To vše dokáže dospělý pochopit - zhodnotit.
Ale malý chlapec? Pětiletý kluk nemá ještě ani tušení o kličkách touhy, kličkách v namlouvání.
O podvečeru
Jednou, jen jednou v roce se parket za požární zbrojnicí promění – snad i kouzlem dětských očí promění - v opravdové peklo.
Oknem hasičské vížky – hlásky - zachřestí řetězy a chraplavě v něm zavyje. To už všechny děti ztichnou - ač stále zvědavé a veselé – hledí na čerta v rudém okně. Ale když z věže vyskočí a na laně sjede mezi houf lidí, bývá slyšet drobné vzlyky.
Druhému rarachu ze zadku sršely jiskry, když sešupem mířil k zemi. Příchod třetího satana doprovázel záblesk a ohlušující rána. V tu chvíli již mnoho dětí slané nosem potáhlo a schovávaly se za rukávy matek. Ale když se objevil Mikuláš a čerti jen zřídka prošli kolem, dítka přestala natahovat a občas vykouzlila úsměv anděla.
Jen náš malý chlapec Karlík nenašel žádnou radost v nadcházejícím reji masek.
O falešném ďáblu
Chlapeček Karlík - zděšený zjistil, že čert není ke všem zlý, naopak k mamince je hodný – má se k ní hezky - jako Mikuláš. Neustále jí nosí něco dobrého.
Zato k němu – malému chlapci – je krutý!
Chudák klučík nevěděl, že převlečený hasič - lacině nachází ve škádlení vtip.
„Byl jsi hodný? Ty jsi rošťák, přiznej se!“ a bez chlapcovy odpovědi omotával jeho nohy řetězem.
Přitom ďábelsky mrkal na maminku a pak se smáli, když Karlík polykal hlásky v slzách.
„By – by - byl jsem ho – ho.“
V tom další satan přinesl mámě dobrotu a o chlapce se začali raraši rvát: „Já toho zlobivce odnesu do pekla!“ křičel jeden.
„Ne, nech ho mně! Je můj! Patří mně!“ tvrdil zjizvenější.
A nad vším tančí vysoký smích, tolik vzdálený, který chlapce nechrání.
„Co jsem tak strašného udělal, mámo?“
Marně se ptá v sobě - trhaný kluk.
O předpeklí
Jak noc nabírala z pytle tmu a posilnění hasiči získávali kuráž - hra na peklo se stávala realitou. Marně Karlík hledal milovanou náruč a planě v duši vyčítal: „Jak mi to zase můžeš udělat? Já ti věřil, věřil, mami!“
– byl slabý, byl zranitelný, byl pouze malý chlapec, byl přirozená záminka, jak flirtovat s mámou – vybavenou to blondýnou – a přitom vtipně kloučka vyděsit. To všechno byl.
Jeden rumový chlap jej chytil za nohy a po hlavě dalšímu amantovi do pytle strčil. „Mám ho odnést?“ ptal se a bez váhání zněla odpověď.
„Klidně si ho vem, však mi ho ještě rád přineseš zpátky – zlobivce!“
Na ta slova pytel znehybněl…
O očistci
Překrásná žena vede synka domů a je spokojená sama sebou. Svářené víno jí v hrudi příjemně topí. Moc hezkých chvil si za rok nezažije – to tedy ne, ale dnešek se jí vydařil.
„No co,“ mluví se svým svědomím, „trochu jsem si zaflirtovala – stejně jsem věrná. A že se to dnes ani nenosí.“
Podívá se na kluka: „Už dobrý?“ Je opravdově starostlivá. Karlík rozpačitě kývne hlavou.
„No vidíš, nic se ti nestalo. To byla jenom taková hra. Až se zítra probudíš, nebudeš o ničem vědět.“
A chlapec se další den probudí a o ničem vědět nebude.