Pohádka o statečnosti malého chlapce
Kdesi daleko uprostřed země, kde moře nešumí a lodě nekotví, se v prstenci kopců rozkládalo nevelké království, království koruny České.
Lidé v Českém království byli mírní a smířliví jako jehňátka a vzájemně vykutálení jako liška. Co vám mám, děti, povídat? V takovém království se nežilo dobře! Každý každého chtěl přechytračit a na jeho úkor se obohatit. Jeden druhému lhal a pravdu mluvil jen hlupák, který neměl ani políčko, a kdyby políčko měl, hned by ho sousedé o záhonek připravili.
A co na to říkal pan Král?
Jestli si myslíte, děti, že pana Krále moc mrzelo, jak je jeho království zkažené a smutné, pak se pletete. Z celého království nejvíc podváděl právě Král a jeho povedení rádci. A tak páni bohatli a lidé chudli, a protože byli mírní jako ovce a sami neměli čisté svědomí jako lišky, nechali se od pánů na holou kost obírat.
Inu stalo se, že všichni poddaní zchudli a přitom i prázdné pytle si chtěli vzájemně ukrást. Soused sousedu pozdravení nevěřil, otec syny kontroloval, matka dcery šidila.
Takové bylo, děti, ono České království.
Jednoho dne v chaloupce ke Slunci přitočené se narodil chlapec - Mádl. No, Mádl, on to byl spíš takový za groš kudla, a tak mu všichni říkali Mádlíček. Těžko bylo Mádlíčkovi již od narození. Tátu nikdy nepoznal, ten se vydal za lepším a už se nevrátil. Máma pracovala v řetězci celé týdny a když ji pustili z práce domů byla už noc a chlapec dávno spal. Proto chlapce vychovávali babička s dědečkem, které měl moc rád. Babička mu dobroty schovávala, i když pak měla sama málo, na chlapce nikdy nezapomněla. Děda jej na ryby vodil a za povolenku k rybolovu platil, a tak mu chyběly penízky na tabák do fajfky.
S babičkou a dědečkem bylo chlapci dobře, zato s dětmi se tuze zlobil. Chlapec málo rostl, byl slabý, a proto na něj děti byly zlé. Mádlíčkovi se smály a ze srandy ho nejednou pod koleno koply. A když se s Mádlíčkem kamarádily, pak jenom proto, aby jej ošidily v kuličkách.
Mádlík dobře věděl, že z důlku mizí kuličky, jen co se nedívá, a že mu děti vzaly i tu nejkrásnější skleněnku, ale dělal, že si ničeho nevšimnul. Stejně by mu jen nabančily. Ale když děti viděly, že je chlapce snadné okrást - smály se mu a ještě víc ho šidily. Takové škaredé děti tenkrát vyrůstaly v tom Českém království.
Až jednou…
jednoho dne se parta dětí chtěla přesvědčit, jestli jsou pravdivá přísloví o kočkách. Chytily kočku, nó kočku, spíš malé, důvěřivé kotě, než ostražitou kočku, a to vystrašené kotě vyhodily v kotrmelcích do vzduchu.
„Prý dopadneš pokaždé na všechny čtyři,“ smály se.
Jenže u všech šikovných koček, představte si, děti, malá Míca opravdu přistála na všechny čtyři, a to tak měkce, že se jí vůbec nic nestalo.
Náš Mádlík se na hru díval opodál, a jako by najednou slyšel jemný hlásek: „To se mi ale motá hlava. Kudy mám utíkat?“ mňoukal ten hlásek. Vtom malé kotě do pařátů chytil jeden kluk - Drábek mu říkali - a k Míce promluvil. „Dobře, jednou se ti povedlo přistát na všechny čtyři, ale co podruhý?“ A vyhodil roztočené kotě vysoko, vysoko nad střechu.
U pružnosti všech koček! Představte si, že Míca zase spadla hebce na všechny tlapky. „Cože!“ zlobila se tmavovlasá holčička - Miroslava. „Uvidíme, kolikrát ještě dokážeš spadnout na nohy!“ a chystala se Mícu vyhodit – netečná k prosebnému mňoukání.
„Ne, prosím, nechte mě, moc se mi motá hlavička. Příště si nabiju čumáček! Prosím, pusťte mě,“ mňoukala Míca. Jenže tmavovláska ničeho nedbala a vyhodila Mícu v přemetech vysoko, až nad komín pekařství.
„Proč tomu kotěti ubližuješ, když tě tak prosilo!“ zakřičel Mádlíček na dívenku.
„Prosilo? Ti v hlavě šibe! Kočky sice umí kdeco, ale nemluví, to ví přece každý.“
Mádlíček se chtěl zeptat, jestli Mícu opravdu neslyší, jenže ta už spadla na kamenitou cestu.
U pružnosti všech koček, přestavte si, že kotě zase dopadlo na tlapky, i když se Míca otočila jen tak tak, na poslední chvilku, ba úplnou chviličku před dopadem, přesto si ani tentokrát nenatloukla.
Kotě už nemluvilo, jen sotva mňoukalo, taktak vratce stálo, a proto je snadno chytil i Nečas – nešikovný to hromotluk. „Počkej, kočko, já jsem ten nejsilnější kluk z vesnice, mně vzdorovat nebudeš!“ a vyhodil ji tak vysoko, že ani komín cihelny nebyl vyšší. A protože se Míca točila jako čamrda, už nedokázala pod sebe nastavit tlapky a pořádně si natloukla.
Jenže u všech životů koček - představte si, že koťátku se jinak nic nestalo!
„A prý, že dopadne vždycky na všechny čtyři!“ smály se děti.“
Jen nesmírně zákeřný syn Kalouse je okřikl. „Počkat! Prý má kočka devět životů?“
upozornil tlupu dětí a už se k Míce natahoval. Ale Mádlík jej a řekl: „Nechte jednou mě! Já si chci taky hodit!“
„Ty?“ divily se děti.
„Jo!“ trval na svém Mádlíček.
„Se teda předveď, nó,“ znělo skupinou pochybovačně.
Mádlík si přičupnul a shrbil se, jako když chcete vyhodit střešní tašku co nejvýš, a tak schoulený, že to nikdo neviděl a neslyšel, šeptnul k Míce:
„Ty jsi mluvila?“
V odpověď se mu dostalo jen slabé mňouknutí.
„Asi se mi to jen zdálo,“ řekl si Mádlíček pro sebe a najednou se napnul jako struna, ruce vymrštil vzhůru.
Panečku, děti - Míca vyletěla vysoko, vysoko na střechu a tam zůstala a nic se jí nestalo, jak měkce přistála.
„Ták, a už se k ní nedostanem,“ zareptala dívenka panského kočího.
„Ty jsi ale dřevo,“ zasyčelo mezi dětmi a jedno z nich Mádlíka koplo pod koleno.
„Neměly jsme ho nechat, vždyť je to lempl,“ stěžovalo si druhé děcko.
„Nejsem lempl,“ bránil se Mádlík, „já Mícu schválně hodil na střechu, abyste jí nemohli ublížit!“
„To snad není možný, ten blbec se ještě přizná,“ kopnul hromotluk Nečas Mádlíčka pod koleno.
„Nechte ho béjt, von je nějakej divnej. Řekne pravdu a slyší kočky mluvit.“
„Jo, pojďme raději jinam, zde už nebude žádná sranda,“ dohodly se děti a odešly k rybníku syčet na husy.
Mádlík byl rád, že všichni odešli. Sednul si na bobek a třel si bolavá kolena.
„Děkuji ti, Mádlíčku,“ ozvalo se ze střechy.
„Co to? Je zde někdo? - To mluvíš ty, Míco?“
„Mluvím, Mádle, jasnačka. Bolí tě kolena?“ namířila packu k chlapcovým modřinám.
„Bolí,“ odpověděl, protože neuměl lhát.
„Prozraď mi, proč jsi mě zachránil? Přeci jsi věděl, že ti natlučou.“
„Míco, víš, když ty jsi slabší než já, a proto jsem ti musel přijít na pomoc. A že mi natlučou, však ono to bolet přestane.“
„Ty jsi ale velký chlap, Mádle! Mohutný jako dub, vysoký jak hora!“ prskala dobrácky Míca.
„Nebuď na mne ošklivá, Míco, dělat si ze mě srandu, vždyť jsem ti zachránil život. Copak nevidíš, jak jsem malý a útlý? Jsem tak slabý, že i ve větru mám strach, aby mne severák nezlomil,“ zamračil se na kočku.
„Já se ti nesměju,“ zapředla, „jestli chceš, pomůžu ti. Pomůžu ti tak, že už tě nezbijou, už tě nikdy nezbijou,“ slibovala kočka.
„Ty? Vždyť jsi ještě kotě. Jakpak bys mohla přeprat kopu dětí?“ nevěřil jí Mádlík.
„Ale já nejsem jen tak obyčejná kočka, nemysli si! Vždyť přece mluvím! A umím ještě mnoho dalších věcí. Ba i kouzlit dovedu. Věř mi! Jestli chceš, zakouzlím, a budeš tak silný, jak je dobré tvoje srdce, budeš tak velký, jako je velká tvoje statečnost. Pokud budeš chránit slabé a bezbranné proti zlu mocných a silných, budeš obr, co křemen v dlani na písek rozmáčkne. Ale jestli budeš myslet jen na sebe, staneš se ubohou mouchou a budeš navždy malým. Souhlasíš, Mádlíčku?“
„Toť se ví, že souhlasím!“ zaradoval se kluk.
„Dobrá, poškrábej mne pod bradičkou – ták, to je ono. Chrrrrr chrrrr,“ čarovně zapředlo kotě.
„Už rostu?“ ptal se chlapec. „Ty jsi ale nedočkavý!“ odpověděla kočka. „Běž domů k dědečkovi a babičce a pořádně se najez tvarohu. A zítra takýýý,“ volala kočka za uhánějícím chlapcem.
Představte si, od toho dne kluk rostl jako z tvarohu a už dávno nebyl klukem, ale pořádným chlapem. Žádný Mádlík nebo Mádlíček, ale Mádl jako hrom! A děti už jej nezbily, ba dokonce i dospělí se Mádla báli trápit, takový se z něj vyklubal silák. Byl velký a silný tak, jaké bylo chlapcovo srdce.
Zazvonil zvonec a šikany - ‚teda co to plácám‘ - a pohádky je konec.