Vrtět životem
Stoupal vzhůru.
Stála na schodech k marketu. Byla jetá. Jeté lidi poznáte na první pohled, vymykají se. Usmál se k dívce v domnění, že k němu přichází stará známá, co prodává sušenky komunity. Zajímal se o ni, protože nebyla škaredá, ale především se zajímal o život. Zajímal se o peníze komunity, o práci, o nesváry. Často nevěřil odpovědím.
„Nenajde se někdo, kdo se ulívá? Co se stane, jestliže si někteří nandají větší porce?“
Když ji viděl naposledy, měla nad kořenem nosu žlutou tečku. Najednou mu byla odpudivá, jako je nechtěná nemocná slečna. Nezeptal se. Nevyjádřil se k odpornosti jen taktak. Nedal najevo svůj názor pouze o jeden vyběhnutý schod. Uvědomil si, že žlutá je pro ni jistě vyznamenáním. Co je jeté dívce po vředu?
Konečně si všimnul, že čelo dívky na schodech je celé bílé. Ne, není to stará známá, ale úplně jiná, jetá holka. Než stačil v hlavě přehodit vnímání, už do něj hučela.
„Dejte příspěvek na charitu. Na osiřelé děti.“
Strčila mu papírový domek až k nosu. Zašilhal. Slepený domek letmo ohodnotil. Vypadal impotentně.
„Pomozte vybudovat domov…“
Proběhnul kolem jejích proseb, bylo mu špatně. Ví, že patří k chudým, že on by měl mezi posledními… Otočil se.
„Nedám! Já jsem hajzl!“ křičel, ještě než zmizel ve chřtánu marketu. Dobře zásobovaného arci marketu.
Nakupoval a zapomněl. Vybíral z regálů pro žaludek a oči kontrolovaly čísla. Uvolnil se. Nevybral si pokladnu podle fronty. Vybral si pokladní podle vzhledu. Vybral si tu, kterou umí potěšit. Rovnal obaly na pryžový dopravník. Cukal sebou. Uspořádával si myšlenky.
„Vyjde mi sbírka básní.“
Prokládal slovy zpěv markovací čtečky. Čárkový kód převáděl hodnoty k zaplacení.
„A básnická miniatura, kterou jsem napsal, velmi inspirovaný naším hovorem. Vyjde v kulturně literárním časopise.
25.3. (neděle)
vyprávěl jsem o Slunci
pokladní v řetězci“
Drobná prodavačka pokračovala ve stereotypu. Částka se vršila, propocený batoh se plnil. Tušil, že se usmívá, i když viděl jen sluneční vlasy. Slunce, Slunce, Slunce.
„Blondýno!“
Promluvil směr kasa s důrazem na B. Vyslovil osvědčené slovo. Už si vyzkoušel, že tahle pravá zlatovláska nereaguje na oslovení blondýno s představou hloupé nány, ale se sebevědomím pocítí obdiv. Tahle slečna rozhodně nebyla jetá, byla v pohodě, jak jen žena může být v pohodě se světem.
Byl si jistý, že udělal radost.
„Vás to těší? To mě těší, že vás to těší!“
Usmála se ještě krásněji, až peníze vesele vyskákaly do plexisklové misky.
„Přeju krásný den.“
„Já vám taky moc krásný den.“
Odcházel.
Byl se sebou spokojený. Byl spokojený s průběhem. Nejdřív dal najevo, že není jen sociálka, že není jen lemra k ničemu, a pak dělal radost. Ženy jsou pro něj bohyně. Všemocné bohyně, co mohou měnit osudy. Kdysi i jeho osud. Přemýšlel.
Ženy chtějí být milované, všemocné bohyně. Jenže pak bohyně nechtějí být bohyněmi. Pohrdají věřícími. Ví to, ale nemohl si a nemůže si pomoct.
V tu chvíli vrcholného okamžiku týdne si neuvědomoval, že v nejužším místě čeká síť na leklé ryby. Než se stačil nachystat, už byl zamotaný před slepeným modelem domova charity.
„Tak batoh mám plný“
usmál se na jetou slečnu, která mu dvakrát pobaveně vracela.
„žrádla na hřbetě hromada a opuštěný děcka řvou v bídě života.“
Ztěžka se potil, zatímco se jetá holka vyloženě chechtala. Vycítil přízeň a moc ženy - bohyně a ta síla jej otočila. Rozevřel šrajtofli, našel dva bůry
„může být jen deset korun?“
snažil se co nejrychleji zmizet.
„ze sociálky“
blekotal, když neohrabaně nedokázal vhodit mince do otvoru ve střeše pokladničky. Hleděl co nejrychleji uniknout. Připadal si trapně. Nutkavě se potřeboval přesvědčit, a tak se znovu ohlédl. Stále se za ním přátelsky a pobaveně smála. Pod schody vykuřoval jetej kluk. Poznal v něm zdejšího bezdomovce, letního bezdomovce. I ona… Konečně mu docvaklo.
Byl podvedený!
Zůstal omráčeně stát. Má se vrátit a chtít deset kaček zpět? A co kdyby žebrali, dal by jim deset korun? Asi ne! Rozhodně se nemají dobře, tak jako ministr financí Kalousek. Ještě jednou se ohlédl. Jetá bohyně se na něj krátce usmála a pak přiskočila k procházející paní. Ta rázně odmítla.
Ne, nebudu chtít deset korun vrátit, rozhodl se a vyšel s batohem plným žrádla k domovu.
Přemýšlel, jestli i jiní se cítí být hajzly, když nedají na sirotky? Nebo jsou bystřejší? Zlobil se. Zlobil se na ně, zlobil se na sebe. Najednou chtěl udávat. Přece nenechám okrádat charitu pro děti, blesklo mu. Ale co když se chci jenom ješitně mstít? Jsem uražený ve své chytrosti? Všichni podvádí. Všichni jednají mimo morální dohodu společnosti, a to několikrát denně. Všichni lžou. Jen to umí v hranicích, které společnost toleruje!
Jenže tihle dva bezdomovci třeba takhle podvádět neumí, a proto jsou tam, kde jsou, proto šidí mimo gumové hranice, mimo toleranci spolčeností. Zbývá jim něco jiného? Kdo je horší? ptal se.
Sáhl do kapsy pro telefon. Zapomněl jej doma.