Za příštím oknem kurva drát – je ostnatej
Za příštím oknem kurva drát – je ostnatej
„Vidíš ji? Moje zubatá si pro mne přišla. Má holka je hodná. Prej můžu dát ještě tři kousky, než si mne odvede.“
„To máš dobrou starou. Ta moje, kdyby zde byla, už bych nebyl. Nebyl zde. Jel bych, vole… vole, kde je ta tvoje jalovice?“
„Ztuhla před mrazícím boxem.“
„Kde?“
„Seš slepej? Volizuje rum z kostky ledu.“
„Není zde nikdo, kdo by…“
„Však je zde pro mne. Kalibáne, dones mi škopek.“
Mladý panáček se zazubí a zeptá se: „Sociálka dneska rozdávala?“ a aniž by čekal na odpověď, radostně, ba živnostně, zmizí za výčepem.
„Ještě než se umrtvím, můj parťáku vožralej, chcu mít jistotu. Víš, jak vo Vánocích devatenáct set čtrnáct přestali střílet…“
„Takový datum nikoho nezajímá. Bere se? Přijde půjčka Homo kredit? Napi se na život, vole. Máš děti, vole?“
„Představ si dva zablácený zákopy. Řady hnijících děr jsou plný mladejch a divokejch hormonů, co jim ženou krev do pěstí. Varlata zduřelý. Železo hlasitě chladne. Šedivý kapky na mašinkvéru se ani nevohřejou a hned zasyčí. V botech ti mlaská voda. Mlha. Takový den musela být mlha. Vidíš sotva k ostnatým drátům s ukousnutým předloktím v kamarádské uniformě. Jen když přijde tmavá skvrna, jako bys dostal dioptrie, zahlédneš i předloktí nepřítele. I nepřítel má svý uniformy a kámoše. Anglány. Nebo Francouze, Němce, rakouského Chorvata - přijde na to, ale to, to je jedno. Tmavá skvrna.“
„Jedno je, že mám vlastního syna, ale nevím s kým. To je jedno.“
„A teď ti s cizí krví, co tě chtěj zabít, začnou zpívat koledu. Prostě ten stesk po krásným, ušlechtilým a hřejivým. Touha po božským v člověku, když už ses včera vrtal v břichu bajonetem. Příkopy. Zákopy. Najednou se vzájemně pochopí. Bajonety a měkká břicha si podaj ruce.
Zimu, bláto, chladnoucí Maxim. Všechno mají společný. A víš, co nejvíc?“
„Uvidí zlatý prase! Můj kluk uvidí zlatý prase, jen co na Vánoce přijdu…“
„Kručení! Hlad po náruči s něhou. S dobrem. Po obejmutí bez krve stékající po ocelový čepeli. Po mámě, jíž se dá věřit. A v tom ti - jeden z těch válkou vyučených hovad uvěří, uvěří nepřátelům jejich mráz, jejich matky, nože a touhy. Vyleze z krysí nory a nad hlavou mává bavorskou klobásou. Ubalenou cigárou.“
„No a co jako?“
„Všechno! Neznám příklad z dějin, kdy by byl člověk blíž ke své představě o člověku. Von, možná i fon, je přesvědčený, že je v základu dobrý! Člověk je dobrý. Zbláznil se? Myslí si, že je Ježíš? Nebo-že, že je přítomnej dobrotivej bůh v tom anglánovi, co má namáčknutý ukazovák v kohoutku? Stačí úder gramové kroupy a boš cáká z tepny bouřku. Však jej propaganda vykreslila jako svini. V novinách helma s bodcem, úzký vočíčka a prasečí rypák. Jenže fon v zemi nikoho nese klobásu a šnaps, pro břicha zabijáků, jež mají nepřátelské matky a nepřátelské milenky, nepřátelskou lásku. Nese do břich teplo místo studený vocele. Čím byl hrdina? Fon? Jak se jmenoval?“
„Takový jako ty nesnáším. Flákače, na který dělám,“ ozval se číšník a majitel v jedné osobě, jenž už delší dobu poslouchal. Stál za zády pijáků a bavil se svým znechucením.
„Takový jako ty bych hnal do práce, hezky zametat ulice,“ pronesl rozhodně do mlasknutí. To ukotvil v keramickém podtácku sklenici s perlivou tekutinou. Barvou připomínala lidské výkaly.
„Jedno bahno pro moc chytrýho na sběr odpadků. Ty pičo, ještě jednou mi tvrď, že jsi moc chytrej na to, abys dělal,“ ulevil si majitel, když zapsal na cech čárku.
„Na póvl dřu…“ doznívala pivařům stížnost za zády odcházejícího kavárníka.
„Pocit štěstí je důležitej. Prostej! Těch prostejch. Na zastávce žije chlápek se zlou ženou. Dokonce víc zlou než škaredou. A že škaredá teda je! Dvě z jeho pěti děcek jsou mrzáčci. Žena na něj neustále křičí. Je sprostá. Bije ho. A chlápek se neustále usmívá. Přetéká spokojeností a štěstím. Jeho IQ mu milosrdně dovolí chodit s plechovkou barvy po kamenným svršku. Vznáší se lehkostí. Po stanicích natírá starý železo a užívá si život i bez ředidla. Kdežto lesní vrah Kalivoda? Kriminalisti se chlámali nad spojením slov IQ sto třicet a outsider. Chci bejt outsider s takovou inteligencí! A to je právě vono! Kdyby měl blbých osmdesát, pak je mu cejch nýmandství úplnej šumák. Zašimrá v nose a zaperlí úsměv. Ale čím je člověk chytřejší, tím obtížnější je udělat ho šťastným.“
„To určitě!“ přidal názor kavárník od pípy.
„No jéjej. Čím větší bouřka v mozku. Čím víc blesků mezi hromosvody. Synapse vydrážděný víc než suchéj poštěváček. Čím víc splašků zaplavuje chemičku, tím víc chápe prdel, ve které je. Chápe nedocenění. Pozná, že je objektivně schopnější než řidič kukabusu. Ale on se veze na stupátku. A ještě je druhej ze dvou vzadu. Je vodlišnej. Ve smradu odpadu…
Právo na štěstí je první hlavou listiny lidských nároků a svobod. Luther přibil devadesát pět tezí na vrata kostela ve Wittenbergu. Církev nebyla tím, co proklamovala. Já škrtám listinu práv. Cupuju…“
„Škoda papíru, hele, dej mi ji. Já všechno přečtu. Všechno čtu. Všechno. Hned, rozumíš? Jen co zhltnu tečku, vytřu si s tím prdel. Marxe, Bibli, Malýho prince…“
„Přibíjím dvě hlavy na vrata OSN. Nedotknutelnost lidskýho života a právo na štěstí každýho člověka. A obě hlavy jsou stejně důležitý!“
„Tos řekl hezky, kamaráde. Já ti v senkrovně okážu hlavu Malýho prince. Ať si blbne mladý hlavy ze žumpy. Cervantes se svejma rytířama. Vodsoudil bych. A hovno! Povídám ti, kamaráde. Hovno!“
„Ve futuristickým dokumentu byly posledním zástupcem nejvyšší třídy - ubohý myšky. Chovali si je členovci na porážku. Smutný. Poslední savci, jen jako dobytek. Nejvyšší evoluční třída na maso. Ale možná tomu je tak už dnes. Nemyslím na krávy, prasata, psy. Myslím na lidi. Hezky na ně myslím. Prodávají nám spotřební štěstí a přitom opatřujou ohradu ostnatým drátem. Vaří horkou vodu.
Ne. Na Wall Street bych to přibil. Každý má právo na štěstí! Místo sloganu na Coca-Colu by po baráku běhalo právo. Právo uhasit žízeň. Žízeň na vodu. Nějak se nám zvrhla ta spotřeba. Vokradla! Ošulila, uloupila, s koltem u pasu. S náhubkem ze šátku před mordou. Získat novej, značkovej krám z reklamy není štěstí. Tam není rovná se. Žádná rovina. Hezky šikmá plocha. Krám, co ti slibuje, a nedá ti. Církev na vratech. A co hůř, v Kongu domorodým štěstí sebere. Děvčátka a chlapci v dolech touží po štěstí, jako po víčku od Coca-Coly. Se nám nějak zvrátila touha po hmotě, kam nikdo nechce. Mnó…Ne nikdo, ale většina nechce. Spotřeba!“ Vzal do ruky půllitr:„Na žízeň!“ a půl půllitru do sebe vyprázdnil.
„Ještě mám půlku plnou zlatavýho moku. Pro někoho je barva maková… Zlato mne přibližuje k borci ze zastávky. A ke staré zubaté. Vidíš, jak mi vyhrožuje?“
„Vole, ty starou nemáš, a svoji naštěstí nevidím.“
„Kostnatý ukazovák přímo září. Víc než lebka na slunci. Exupéry na Sahaře nouzově přistál.“
„Moje stará je masitá. Leda tukem blejskavá. Fuj. Ale co, dokud zde není, su celkem spokojenej.“
„Dopiju. Třeba se na mne i uměje má zlatoústá. Zoubky samý korunky,“ a dvěma mocnými – nemocnými loky vyprázdnil hořkou manu.
„Dej mi další, hloupej Honzo! Chci zažít pohádku.“
„Máš na útratu? Moc chytrejm na práci rozdávali, co? Donesl bych ti pivo radějc, kdybys byl užitečnej, jako já. Bohužel, má kavárnická čest mi nedovolí. Když máš prachy, musím. Ach jo,“ dostěžoval si majitel do prýštící pěny v čistém skle.
„On kdejakej užitečnej je děsně škodlivej. Mnoho užitečných by bylo užitečnějších, kdyby přestali být užitečný.
V Němcích má každý město svýho básníka. Pozice zřízená pro takový lidi, jako su já. Chytrý - snad a poctivý - skoro. Pro ‚kurva!‘ nepasující čtverec mezi kolečkama vorloje. A ten čtverec dostává průměrnej plat a jednou za pět let musí o městu napsat báseň. To bych se stal v očích užitečných užitečným? A když ne, čím je užitečnej hospodářský právník? Jo, kdyby se užiteční tak často nepokoušeli obohatit škodlivostí, pak je každej právník úplně zbytečnej. V Němcích bych měl plat, a jsem slušným občanem pro prostý kavárníky. Jenže u nás? V našem vyčuránkově? Kdepak já s talentem, ale borec, co je kámoš kámoše starosty. Nýmand bez talentu je dekorovanej městským básníkem. Bere plat. A tenhle suchar je slušným občanem pro pingly, kdežto já jsem zase příživník. Hnal by mne na smetiště, přebírat a třídit. Třídit! Vono tomu je stejně už dnes. Bez básníka. Venku jsou tisíce fleků, vo který bych stál! Tisíce koryt obsazený tisíci lidmi, kteří jsou objektivně slabší, než bych byl na jejich postu já. Jen uměli napsat diktát. Nebo se šikovně umí kamarádit. Ovládají opičí politiku! V zoologický jsem pro blbýho lemura špatný homo. Žádná gorila! Ani vymrdaný bonobo! Ale Konfucius Buddha z Prášilovy třídy je vopičí zlo. Jsem čirý zlo pro pingla… Blbec nepochopí.“
Mlask. Plná sklenice přistála, aby přiblížila mozek k úsměvu borce z vlakové zastávky.
„To nepochopíš!“
„Že nic neděláš a žiješ, to opravdu nepochopím! Snad ani pochopit nejde! Zvíře chcípne…“
„Hele, třeba mládě kukačky.“
„Ptáky sem netahej, jsme lidi. Aspoň někteří. Někteří, Buddho!“ uchechtnul se. „Nemám čas se s tebou vybavovat. Víš, někteří lidi dělaj!“ významně dokřičel své
poslání a odběhnul ke dvěma dalším hostům v podniku.
„Lidi, kámo? Žádnej titul, nebo modrá krev. Černající strup. Bolák!“
„Moje stará je můj bolák zeměkoule,“ teatrálně prohlásil kumpán a bouchnul se sklem do čela.
„Slyšels někdy, jak se jmenoval?“
„Kdo?“
„Ten Němec?“
„Znám leda profláklý borce. Hitler, Heydrich…“
„Nikdo nezná jméno chlápka, jenž věřil v člověka. Vsadil na to svou hlavu a bavorskou klobásu. A sázku vyhrál! Česnekovej salám. Jen prozatím? Hrdina k uctívání. Hrdina s potenciálem modly, dobré modly, a přitom prázdno. Hitler, Caesar, Napoleon, samej rub! Z lícní strany nepopsaný prázdno. Má lidstvo na šancích nějakou šanci? Jestli můj hrdina nikdo žil ve zdraví ještě další tři roky, pak snad má.“ Mluvka přerušil proud slov, aby přemýšlel s pusou zabořenou v pivu. Hořký bůh – Radegast.
„Ví se jenom, že první vyšel vstříc svátečnímu míru Němec. Paradox? Trochu. Neuchovali jméno. Chybí ksicht. Minulost i budoucnost. Matka, otec, škola, láska, pramenitá voda v zubní sklovině, dobytek, nebo štráse? Nic! Prázdno. Jediný, co se dá s velkou pravděpodobností tvrdit, je, že následující dva dny nestřílel. Teda nestřílel – nezabíjel! Možná hrál fotbal v útoku a vsítil kůži mezi dvě hlavně děl, co tvořily hranice branky. Možná hrál v obraně a fauloval soupeře. Fauloval k smíchu. Třeba jen fandil? A svým! Nacionalista. Mezi zákopy, ostnatými dráty, nataženými kvéry, kopali do kůže. Do míče. Synové matek a synové cizích matek. Jedli klobásy, česnekovej salám. Prostřílený sýr mají společnej. Víno a šnaps. Jablka poznání - Calvados. Obyčejní kluci národů… elita zuřila. Nechtěla vyhrát fotbal! Ubohý zlomeniny? Elita žádala nohy utržený, hlavičky děravé! Život v postavení mimo hru! Hlad pěšáků. Semletý mladý a libový do břich důstojníků. Elita chce krev a nasycený střeva - plný much. Chce dupat po nové půdě, i kdyby pouští usychal. Poušť poslouchá. Chce! Chce je obrovská nádoba s nestálým dnem, místem i rozměry. S jedinou jistotou. Pouze naplňováním chce je lidoop šťastnej. Víš, možná ušetřím hřeby. Nač bušit do vrat Wall Streetu, když právo člověka na štěstí nejde naplnit? Člověk může být šťastnej jen, když jsou mnozí okolo nešťastní?! Sic –“ loknul si dekagram piva - „svoboda může končit u svobody jinýho, ale chcu z jednoho bahna plnit nejde. Lidstvo je ztracený. Nemá budoucnost! Já nemám současnost. Jsem zatracenej vůl u jalovice! Kam bych se bodnul?“ zkřivil ústa pijan, ještě dřív, než vyprázdnil hořké sklo.
„Do dna naplním své chcu. Blíž k úsměvu. Blíž k zastávce kolejí. Blíž k blbcovi! Blíž… dnes asi nedojdu. Stará zubatá ukazuje zdvihnutej prostředník. Mirku, ministře prachů. Emeritní ministře obrany k útoku. Já nejsem jednička. Já jsem jen smutnej. Smutnej za zásluhy. Pohádkovej Honzo, dones mi ještě jedno!“
„Pět minut po dvanácté zavřu krám, holenkové.“
„Stihnem! Když manželka nenašla cestu k mejm ulitejm na pívo, musím je využít, no né?“
„Žebravej mnich má dost love?“ šťouchnul kavárník mluvku.
„Na tři mám. Hele, stovka. Zelení se i lenochovi.“
„Neser mě! Pracovat je čest a povinnost! I kdybys byl kdovíjak chytrej, vole!“
„Vychcanej…“ snažil se šeptat do ucha spolupijákovi a přitom vydával hluk stíhačky v sonickém třesku.
„Když zde má max dva na kafi, má cápek směnu. Ale v pátek a sobotu vodpoledne, kdy je plno, je doma se ženuškou. Vykutáleně nechá mladý brigádnice běhat lokálem. Má pocit moci, proto mladý holky. Taky napíná ženu přes žebřík, proto mladý holky. Je si víc jistej. Zdědil to tady a má pocit povýšenosti. Sice je hezkej a baby na něj berou tak nějak vod přírody, ale kdyby nedědil… Nemá nárok na hezkou a spolehlivou rodinu. Ale tohle ten prosťounkej mladík nepochopí. Možná ani, kdyby se mu děl smutek, nechápal by. Nechápanej smutek je poloviční smutek…“
„Hele, prachy máš. Dáš! Žvaň si. Ale poslední!“
Inteligentní flákač se zahleděl do neosvíceného rohu, jako by spatřil samotnou…
„Spolehnou se, pane kavárník. Bude úplně poslední.
Poslední voják zalezl do bahna a už poslouchá škodlivou elitu. Honoraci na místě, kde by měl být úplně někdo jiný. Schopnější, ale nenarodil se, kam chtěl. Nebo neumí. Ba nechce umět to správný kamarádství. Zato Elita drží se koryta a řve: Pal! Zabij! Na bodáky skrz mlýnek! Ani zrno nazmar! Nakrmit mouchy vpřed! Hrdinně! Hrdina.“
„Dvě bahna pro hrdiny!“ položí majitel na stůl orosené sklenice. „Nemudrovat a vypít! Jak k jídlu, tak k práci, pánové. Zavíračka se blíží!“
„Příští Vánoce si důstojníci dali majzla, aby nepřišli o tisíce mrtvol. Historie by byla vokradená, kdyby se mužstvo kamarádilo, žralo a kopalo do mičudy. Elita měla odpovědnost k dalším generacím. Musela vymýtit několik životů. Na Karláku na každým stromu voják bez disciplíny. Co by jim synové řekli? No vostuda! Už si su jistej. Nepřežil. Lidská elita si dávala pozor na člověka, co jim kazil posvícení. Určitě byl nasazovanej do prvních řad v útoku. A kdyby jen malinko uhnul, byl přidělenej odstřelovač za dezerci. Ti ukážu, zač je bavorská klobása v nepříteli. A už mu střeva tečou. A už škrtaj vyprázdněný jméno z čety, pluku. A už ženou mladší bejčky, aby nahradili starý voly v karbanátkách…
K nej-lidskýmu zákonu - právo na štěstí, by muselo lidstvo dodržovat zákon, profláknutej tisíce let. Nezabiješ! Všichni. Teda skoro všichni se shodnem, že nezabiješ je fakt dobrý. Tisíce let, a zabíjí se stejně, jako před tisíci roky. Ono není otázkou, jestli bude válka s jadernejma bombama. Otázka je pouze, kdy. Tak jasně, může lidstvo vymřít dřív, třeba gama zábleskem. Nebo sebezničení se může odehrát jinak. Člověk je tvořivej, kreativní. Zvláštní nadání projevuje ve vyhlazování. Krásnej eufemismus. Zvěrstvo. Hele, viděl jsi někdy lva, že by pakoni zarval kůl do prdele? A bavil se s rodinkou, jak zvíře vlastní vahou klesá? Trhá se zaživa.“
„Moje stará používá kůl, jedině když mě chce zesměšnit. Ponížit. Přídu dom veselej, a místo kraválu mě za něj chytne a pak se směje. Nenosíš prachy a pak ti nestojí. Kdybys prachy nosil, stál by. Impotente! Ubohej… Taky týrání, no né?“
„Si vem tu bezbřehou fantazii! Ukřižování, upálení, uvaření, vyhladovění, zastřelení, oběšení, dekapitace – sekerou – mečem – gilotinou a jiný. He, vynález Edisona. Aby vyhrál boj vo prachy s Teslou, sestrojil elektrický křeslo. Pak na odsouzencích dokazoval nebezpečnost střídavýho proudu. Jen můj stejnosměrnej nepopravuje.
Smrtící injekce, podříznutí, utopení, udušení, roztržení koněm, rozčtvrcení, probodnutí, rozpárání, uškrcení, vykrvácení, vypaření – konvenční a jaderné, prorůstání bambusem, zmrznutí, otrávení, usmýkání, zazdění, shození z výšky, předhození zvěři – hmyzu, pohřbení – úplné nebo s vyčnívající hlavou, rozervání tlakem – skafandr – kosmos, dekomprese, vytržení srdce, rozdrcení, skalpování a stovky dalších, který neznám. Jsme kabrňáci! Zvěrstvo? Takovej lev zná dvě možnosti. Zlomení vazu a udušení. Nezabiješ je nutný k právu na štěstí. Neb právo na štěstí se často kříží s jiným štěstím. Je nutný zamezit použití konečnýho argumentu. Musí se dohodnout.
Buddha to vykoumal vobráceně. Zrušil všechnu lidskou touhu a tím i všecek žal z nenaplňování. Žít s minimem. Svatí žebraví mniši. Zeptej se kavárníka na Buddhu. Ne spotřebě? Ano štěstí. Uznávaný je ten, který udělá nejvíc lidí spokojených. Nejde někoho převrátit k radosti? Máme pivo, kokain s obrácenou daní. Já chcu právo na štěstí!“
„Každej chce něco jinýho. Všem se nezavděčíš. Já chcu, abys makal a víc utrácel. Abych ti nezáviděl tu flákárnu, tvůj život.“
Nastalo ticho. Bez větráku vzduch stál. Vydýchaný. Živnostník zasunul čistý šálek do presovače, aby jej vyčistil. Tichým lokálem zasyčela pára. Tlak, který kdysi posunul člověka, vykašlává rozemletá zrna černé kávy. Následovaly rány kovu. Kavárník vyklepával poslední zbytky rozdrceného svinstva a pak? Pak nastalo nezakouřené ticho.
„Honza má pravdu, mocný králi! Pak že je hloupej, náš českej světák. Dosvěták. Máme přece genetiku. Uděláme všechny jedince stejný. Uniforma až na důlek a kolík, ať se dál množí sami. Ušetří se. Už vím, jak to bude úžasný! Žádný vstřícnější, chytřejší, ohleduplnější lidstvo! Kdepak! Jen talentovaná, chytrá, zdravá elita. Vyšlechtěnci! A vyšlechtěnci, jež prožívají obrovské uspokojení, když pro elitu pracují. Skočí do ohně pro pánovo křeslo a prožijí orgazmus. Nakonec zemřou v opojném blahu, dojdou k cíli. Udřou se pro pána k smrti. Budoucnost je mír. Aleluja – chvalte pána! Chvalte genetiky, všichni lidé jsou nadmíru spokojení…“
„Já budu šťastnej, když mi zaplatíte, a zavřu,“ usmíval se nad cechy majitel.
„Bezejmenný vyšel ze zákopů s klobásou. Pánové, neslyšíte brousek po kovu zpívat?“
„Né,“ natáhli údiv na ksicht dva přístojící.
„Cítíte vůni setnutýho jetelu?“
„Né?“
„Má stará zubatá ukazuje poslední palec…“
Chytnul hluché ucho sklenice a s žízní… Jako by neměl plné vnitřnosti hořké tekutiny. Lačně. Dychtivě. Na jeden nádech vyprázdnil poslední pivo. A pak…
Pak zelená stovka zmizela do kapsy kavárníka. Patřila člověku, jemuž se nelení.
„Tak zase za měsíc.“ Rozloučili se.