poezie a povídky vlado matuška
Vánoční obličeje

Vyvržený zásuvky

Neexistuje dost velký patos, aby vyjádřil depresi.

Neexistuje dost deprese, aby obsáhla pocit opuštěnýho zvířete. Zavrženýho savce. Vyplivnutýho holana. Mrzáčka - zmetka na černé zemi, co před mordou hyeny, palcem od nohy šidí se.



A on se naplnil. Polykal andělíčky v plodové vodě. Topil se. Chromák! Přetékal zraněním. Jeho jizvy - otevřený výpustě hnisu - chrchlaly dusíkatou krev. Vřela. Vířila. Až zpěněná bolest nezvratně podemlela hráze. Semlela překážky, které brání člověku si ulevit. Smetla strach z neznámého, strach z bolesti, strach z nebytí. Všechnu pudovou obranu spláchnul vyšší řád cítění.

Veškerá evoluce, která nařizuje tvoru žít za každou cenu, se ocitla na dlažbě. Bankrot. Bez měny. Bez pětníku. Vrták si dře prosebná kolena o beton, až vazy praskají. O beton bez slitování v hebkosti. Nikde slunce Pampelišky. Jen pustina a bolest. Kam až chromák dohlédne. Ani za sedmero kopci není pohádky pro mrzáky.



Zíral u vitríny do blba. Vyvrácený šufle by mohlo cvokařům spílat, že chromák už dlouho chtěl. Dlouho toužil. Dlouho bojoval. A především dlouho věděl o nevyhnutelném. A teď mrzákova zásuvka vyvrhuje svoje střeva. Každé balení prášků je jedno období zmaru. Každé balení je odmítnutí mláděte matkou. Každé balení je promarněná láska bez podmínek. Každé balení je opuštění zraněného zvířete. Každé balení je zaseknutí železných mříží postýlky ve chvilce touhy po konejšení. Kapačka. Každé balení je bleskem ve sterilní místnosti a nářkem šaliny v křivých kolejích. Smyčka Dětská nemocnice.

Přišel čas otvírání skříněk – krabiček. Sčítání tablet. Sčítání touhy utnout bolest. Sčítání touhy spát a neprobudit se.

V transu počítal. Výsledek jej - chromáka - uspokojil. Sto tablet analgetik. Šedesát pilulek spánku. Pravda, hypnotik chtěl nashromáždit víc, ale ty se sháněly hůř než analgetika. Zvlášť poslední dobou se magistry nedaly přesvědčit. Asi je víc papírově hlídaly. Už nestačilo, aby chromák znal název tablet, po kterých při testu účinku omámeně usnul. Ani napůl pravdivé historky o přepracovanosti a převrácených nocích nezabíraly jako dřív. Lékárnice vyžadovaly štempl na spánek. Přesto přese všechno byl si jistý smrtelností dávky.

S možností, že by se po něm – mrzákovi - nějaký dobrák sháněl a tím mu překazil plánovanou tečku, si starosti nedělal. Chromák nebude chybět světu. Nebude chybět lidem. Naopak! Najdou ho, až se zase stane lidstvu obtížný. Teprve až stupačkama pronikne chromákův smrad, začnou se o něj - smrada - zajímat. Teprve až prosákne zkapalněná hniloba panelem, přijdou jeho sousedi čuchat k pantům. Vyrazí se zájmem veřeje a spatří senzaci. Zhnusí se. Naberou mrzáka na lopatu a hodí do kýblu.

Bude čistěji na světě.



Ještě ráno by se sebevrahovy přítomnosti mohla dožadovat Pampeliška.

Pampeliška - Kytka - Jitka, vzhledem exkluzivní blondýna, která by se hodila k novodobému gladiátorovi. Nebo k hokejistovi, co je za vodou. Patřila spíš na molo vedoucí k jachtě, a ne do sprostýho prostředí malo-moravských Letovic. A už vůbec neladila k chromákovi, který ji miloval na život a na smrt. K závislákovi citů, který už po několikáté prožíval smrt opuštěného mláděte. Odevzdaný. Omámený ji oslovoval „Pampeliško, Sluníčko na zemi“. Nebo „Kvítečku,“ když byla dívkou - rošťákem. Ale taky „Ty svině! Ty mrcho, ty děvko! Ty neplodná jalovice,“ zaznělo často kreativní pojmenování keramickou dílnou. Pokaždé, když Pampeliška k chromákovi ochladla, vysral se na cukr a svíral v jazyku bič a tím mlátil neplodnou ženu, dokud nevyskákala pocitová jelita. Nadzvukový rány mlaskaly do měkkého masa a vysekávaly kusy sebeúcty. Keramická dílna se naplnila výpalovou horečkou. Spálila je oba. Chromák mnohdy chtěl jenom cukrovat bez bičování, ale zůstat milý, když vrtačka namotávala jeho nerv, prostě nedokázal.



Období, kdy blondýna mrzákovi projevovala skoro-lásku, a období chladu s následnou nenávistí se čím dál rychleji střídaly. Zatímco časy žluklýho inferna se roztahovaly, pohodu jim zničil nekonečný tlak, v nekonečném stisku tísně.

Vztah vtah - přímo pád do černé díry, již za horizontem událostí.

Jistě, on, chromák, ještě doufal, že osud otočí všechna sluce a pro-herní automat vyplatí všechny citové investice, ale zároveň trýznivě pochyboval. Možná ho Pampeliška vůbec nikdy nemilovala. A zatímco pochybnost v chromákovi zůstane navždy, s nadějí se věci mají opačně. A tak oba utlačoval nevyhnutelný konec. Černá díra.





Dnes se Kvíteček - Jitka do práce dostavila o týden později, než jemu, vlastníkovi výrobních prostředků - chromákovi, oznámila. O těch sedm rozbřesků a sedm převalovaných nocí pociťoval sedmkrát větší žárlivost, než žárlivost stálou. V chromákovi chronickou.

Zdrchaný uzel reálných i paranoidních souloží ho přímo dusil. Seděl mu na ohryzku pevně, až mrzák krátce, panicky dýchal. Jeho srdce bilo do žeber. Bylo bitím i bytím utlučené. Modralo. Modral. Zvratky, žaludeční šťávy lisovaly zbytky duše. Výtěr nutný. Žmolky rozcupované o kachlíky dámského hajzlu, jako sebevědomí panice v žádosti. Tolik zbylo z člověka. Tolik zbylo z něj, z chromáka. Nedokázal se nesžírat.

Navíc, jako by neměl dost vlastní představivosti, Pampeliška se chromákovi svěřovala. Například Kvítečkův manžel s třemi kamarády založil firmu. Jezdili spolu na hory. No a Květinka mrdala se všemi akcionáři. Se všemi kamarády, ale s každým jednotlivě. I když?

Ona, Pampeliška, se ptávala sama sebe, jestli má na pažbě za tři kamarády tři zářezy. Pochybovala. Jednoho akcionáře cejchovala za impotenta, protože mu na mužné místo spadlo auto. K naplnění pochvy prý došlo jen ze dvou třetin. Ale jinak se s ním kecat prý dalo.

Na co mají jazyky? uvědomoval si ve své tvůrčí žárlivosti chromák.

Impotent a bývalý automechanik ji občas navštívil u nich v dílně. Jitka se pokaždé chtěla pochlubit novou keramikou. Vešli k šálkům, podšálkům, konvicím a další kamenině. Začali šeptat a stydlivě za sebou zavřeli dveře. Prostě jejich keramika je nejkrásnější v přítmí, smál se jízlivě pajdavec své trýznivé bezmoci.

S druhým manželovým kamarádem - jehož ženu zvala nejlepší kamarádkou - sjezdila všechny hotely v okolí. Jednou chromákovi vyprávěla vtipnou historku. Prý cestovala s tchýní a manželem odněkud kamsi a ona prohlásila: „Za zatáčkou je hospoda, kde dobře vaří. A navíc mají krásný pokoje. Široko daleko takový nenajdeš.“ „Ale?“ reagoval muž a dál se raděj neptal.

Chromák se vtipné historce upřímně zasmál, ale vnitřnosti se mu řezaly do dršťkovky. Navíc - jak se mu Pampeliška svěřila – s tímhle kamarádem a kamarádem jejího muže, s manželem svojí nejlepší kamarádky dvakrát mrdala i v době, kdy se chromák a Jitka opravdově milovali. Opravdu opravdově? Pochyboval.

V té době byla Pampeliška odstěhovaná od manžela a podala si žádost o rozvod. Kytka už nedokázala snášet manželovy zálety. Ona totiž vždycky toužila po věrnosti a citu k sobě, ke křehké, květinové ženě. Snad v množství dostávala důkaz osobního kouzla. Vyzdvižená Venuše, rozkrokem ve výšce očí, tančila na stolech. Nabízela sát nektar omámeným. I chromákovi.

Jenže jeho šťastný časy proběhly rychle jako průser a už nikdy se nevrátí. I když průser v chromákově mozku trvá, sladkou šťávu chlemtají jiní. Snad samci s lepším trávením. Pro chromáka se blizna zavřela za ubohý dva měsíce, a to už před dvěma roky.

Konec many v Mekce zapříčinila jednomístná pouť na hory. Poměr skončil, přestože pajdavec dokázal zkrotit svou méněcennost – žárlivost. Dokonce se s Kvítečkem radostně loučil a přál jí týden zážitků a odpočinku. Ovšem zažil šok, když ji za čtyři dny viděl se Štaflem skotačit do Jitčiny komůrky. Důvod? Vysvětlení zná jen z vyprávění Pampelišky. Prý ho pozvala na večeři, za opravený auto a provedenou technickou kontrolu. A pak u ní v pokoji přespal, protože přece pili alkohol, ale nemrdali spolu. „Co si vo mně myslíš?“ řvala na chromáka, když neudržel pochybnosti.

„Jistě,“ směje se dnes chromák, „Štafl by musel jít kilometr do Trávníku a spát se svojí ženou. To přece nejde ujít! Mohl by zmrznout ve škarpě! Vždyť bylo až deset nad nulou!“ sebemrskal se mrzák logikou. Ovšem svědomí musel svý lásce přiznat. Pampeliška měla a má hranice, za které sice zajde, ale nesnese je. U sebe je nesnese. Prostě to, co udělala, by nikdy neudělala. Připadala by si falešná a zraňující. A protože je holkou psychicky zdravou, musela lhát. Obelhávala nejen chromáka, ale především sama sebe. A lhala si usilovně a tak dovedně, že prohodila čas několika událostem. Po auto-skalpu a lobotomii zůstala její duše čistá, jako padlý sníh. Jako padlý na horách. Je oslepující. Byla v zrcadle morálně krásná s právem týrat. S oním právem všech vítězů, ale nesmíte se ptát poražených. I chromák dokázal pípnout na protest. A tak existují dva odlišné výklady.

Chronologie podle Pampelišky: Chromák ji tajně sledoval k sestře a od sestry do hospody. Rozešla se s ním. Následně jela na hory, a protože nebyl sníh, vrátila se. Ona tedy neměla už žádný závazky říkat sousedovi – mrzákovi, že je zpátky.

Chromák podle chronologie: On, potlačený žárlivec, se s Pampeliškou rozloučil. Přál jí hodně zážitků. Za čtyři dny uviděl Pampelišku radostně skotačit k ní do komůrky. Šel se vožrat. Za další dva dny ji sledoval, jak jde k sestře a pak do hospody. Na dalším rande se Pampeliška s chromákem rozešla. Tvrdila mu, že ona už nikdy s žádným mužem žít nebude. On věděl svoje. Ohradil se a ona se na něj nasrala. „Já vím, co budu a nebudu! Ne ty!“ štěkala.



Jistě, on, kulhavec, musí připustit pochybnosti. Dokonce může být, že on je ten, který si lže do svědomí. Jenže on sebe – mrzáka - nemá rád. Proč by lhal v mrzákův prospěch? Vždyť on uznává, že je zbabělá sračka. Netají se ani titulem psychopata. Dokonce po zkušenostech s ženami, které miloval, došel k závěru, že je ten nejhorší muž, s kterým by mohla kterákoliv ubožačka žít. Je pro ženy nejhorší možností na světě!



Ovšem i Jitčino svědomí asi bude z futuristickýho materiálu. Není ve vesmíru pružnější látky. A není tvaru nejasnějších obrysů. Květinka touží, aby jí milenec byl věrný, aby ji miloval. Usilovně hledala stálost. Jenže od koho? Jenom od mužů, kteří oddanost nenabízejí.

Chromák vzpomíná na chudáka Pampelišku, jak lítala na keramickým jarmarku od kostela ke křížku. Od křížku ke střepům. Do kopce a z kopce, neustále. Kontrolovala manžela, který velel dílně plné švadlen, a nejedna mu byla velmi poslušná. Jenže chromáka hlídat nemusela. Závisláka, nikdy! Byl bezbranné, nahé dítě, ve své lásce. Jednou se chromák chtěl sejít s paní učitelkou, bývalou láskou, ale Pampeliška podotkla: „Nemyslím si, že děláš dobře!“ A chromák se cítil být poctěný žárlivostí Jitky. Nechtěl ji trápit. Nikam nešel.

„Ale já myslela na tebe, aby sis neublížil!“ tvrdila později, když se pajda stal svou ohleduplností nechtěným samcem.



Pampeliška byla chromákovi smrtelnou kombinací krásy, koketnosti, potřebou citů, citlivosti a bezcitnosti, nedostupnosti a širokobřehé – Dunajovité - promiskuity. Rozcupovala ho nejen vyprávěním, jak vdané sestře přebrala milence, slizkýho alkoholika a restauratéra, ale i svou vlastní zraněností a potřebou být milovaná. Vývoj oba spolupracovníky utahoval varlaty s poštěvákem ve svěráku. Jejich situace dávno překračovala hranice únosnosti. Kvičeli do sebe. Zatímco Pampeliška měla kompenzace a jistý zázemí, z chromáka byla nervová troska. Třásl se, když na ni hleděl. Pro nic za nic se klepal. Průhledný sulc. Jako Pavlovův pes, když paní rozsvítila žárovku. Blikanec. Dostane naloženo. Plný kotel nařezané sukovice.



Prostě si nemohl pomoct. Tak i dnes ráno se klepal o smilování, a s vědomím, že na srazu s bývalou třídou se na horské chatě jistě vyválela i mimo sjezdovku, zdál se být chromákův stres nepřekonatelný. Jenže se spletl. Nějaký spolužák Štengl květinku nejen vyšukal, ale ve dvojtaktu dobře poradil.



Do dílny vešla poučená, bílá dáma. Byla rozhodnutá. Na první náznak chromákova škemrání sekala slova olovem. Připravovala si čisté svědomí nastolením okamžitýho dusna. Ženská intuice vztahů zapracovala dokonale. Teď už byla úplně v právu provést exekuci. Setnout mrzáčka ultimátem.

„Buď jsem zde na práci, nebo ne! A pokud ne, odcházím!“ Mlask! dopadla čepel gilotiny o hrnčířský kruh. Pajda ztratil hlavu. Viděl ji dopadnout na místě, kde chtěl spatřit svůj hrudník se dmout. Kopla si do ní. Milovaná. Střílela gól za gólem. Zamknutý, okovaný branky jí zase nabily k ráně. Prásk!

Hlavou proti zdi.



Došlo mu.

Už žádný ohledy k závislému ubožákovi. Žádný projevy náklonnosti, něhy. Nač taky? Víc jak dva roky spolu nespí. Proč by si měla nechat ošmatávat zadek? Usmívat se na něm na něj. Ne! Zůstane jen ledový a tvrdý vztah spolupracovníků. Konkurentů si o výdělek firmy.

Jenže chromák už nemůže. Je sračkou. Je bolestivým, bolestínským průserem, bez vlastní vůle. Je sevřeným svěračem, co nedrží. Jícnem teče. Posere se! Nic nezbývá.



On musí říct větu, degradující ženskou bytost na mazlavý otvor. Uvědomuje si svoje hulvátství. Uvědomuje si, že nebude žádný čas na vysvětlení. Přesto nemá místo, kam by ustoupil. Je vypípnutí ve vypípnutí!

Snad Pampeliška vidí bolest v jeho tváři. Snad vidí, že se chvěje v koutě za svým kruhem. Snad najde omluvu, když chromák kydá

„Ne! Nejsi zde jenom na práci!“

a hruď mu padá do ramen. Jemu, chlapáčkovi. Tělem se boří do obtočků hlíny. Slovy mačo, situací blato. Špóny se mu pod nohama bortí. Je v hrnčířským odpadu až po jizvu na holeni.

„Ty ubohej hajzle!“ plivne Pampeliška za kruh, a pak si chvatně vezme svých pět xindlů, dvě čepele, špachtli, hrnek a práská za sebou dveřmi. Startuje čtyřokou škodovku – typ, který mu zůstane okouzlujícím - a zmizí z chromákova života. Mizí navždy, aby zůstala rozvalená v malomocném, nesvéprávném mozku. Aby vraždila všechny chromákovy endorfiny. Aby udusila všechno, co by se vzdáleně podobalo spokojenosti. Aby tepala kulhavce, dokud nevydechne.

Díval se z okna za svou femme fatale, dokud nezmizela za zatáčkou. Dokud natrvalo neutichnul motor, který ovládala. Hleděl minutu na kanál uprostřed cesty, a pak se nesvéprávný vydal koupit ještě jedno balení prášků na spaní.



Obešel lékárny, ale marně. Sám by si je taky neprodal. Průšvih čouhal z chromákova ksichtu a zastřením hlasu jeho jazyk olizoval prokurátora.

Nevadí, řekl si nad vyvrhnutou zásuvkou a vyprázdněnými krabičkami. Vymačkaný tablety úniku zaplnily kávový hrnek do třetiny výšky. „Vida, k čemu bude práce Pampelišky dobrá,“ smál se hořce. Pohladil zasněně střep. Obdivoval jeho útlý pas, stažený nerez plechem. Srdce by do šálku nevecpal, zato šulina jo. Toho rozhodně jo! Možná akorát její vůle. Na dva prsty. Jalovice. Miluje ji!

„Prý, jestli je na práci,“ mluvil si sám se sebou sebevrah.

„Jen na práci! Placená od střepu dvakrát tolik, než je tarif ve všech keramických dílnách. Jen na práci s absolutní volností času. Se snídaněmi v režii citovýho vykořisťovatele. S nejlepším pečivem, šunkou, ovocem nachystaným, až se doprdýlkuje, aby se mohla nasnídat. S nejlepším černým kafem v režii harašícího tyrana.

Její manžel ženským platí minimální mzdu, a když honí zakázku, tak je zamkne, dokud neušijí dost svršků. Ty jsou jen na práci, a přesto s některýma obcuje. „Nespravedlnost,“ uzavřel, a otevřel flašku vodky. Nalil si půl decky a dolil dvojku džusem.

„Nejsem chlap! Ani do sebe kopnout - čistou neumí. Ředí! Ředí se. Ředím se lihem!“ zmlknul smíchem chromák, když si uvědomil, že poslední jídlo měl včera v poledne.

„Perfektní!“ zařval do čtyř stěn.



Strčil prostředník, pak ukazovák až na dno. Vešly se natěsno. Vůle Pampelišky. Tvrdé kravky bez mlíka. Začal v ní třít klouby proti sobě. Vášnivě kmital. Vodka sladce mlaskala, jak vazy narážely do stěn. Bříška prstů něžně laskala rozpouštěné tablety. Honil je otvorem vypálené kameniny. Třel je. On, zručný keramik, co umí tvořit střepy. Honil Jitkou po dně, jako když rozpouští smrt. Vnímavě cítil žmolky. Hladil je o křemennou hlínu. Hladil otvor šálku od Pampelišky, hladil, dokud nevyhladil. A…

Nezaváhal. Třemi loky se zabil.



Jenže polknutí není výstřel z koltu. Díra v hlavě je lákavá svou rychlostí prožitku. Krátkou bolestí a hotovo. Kdežto sežrání prášků je k umírajícímu šetrné pozvolným omámením. Vyhasnutí probíhá zdlouhavě, zato měkce a s příslibem, že bolest těla, nebo duše, dohoří bez zážehu v hlavni. V hlavě.

Jsou známy případy, že chlap si vystřelil půl mozku a ještě naběhal po poli kilometry. V rozbahněné oranici utíkala mrtvola jako živá, otřásl se chromák představou.

Otiskovala se do půdy smrt, nebo chlap? Podobně, jako setnutý kohout běhá po dvorku mezi slepicema, a kdyby na jednu puťku narazil, možná by ještě udělal kuřata. Arci pohrobky.



Pravda, chromákovi nehrozí, že by v liduprázdné garsonce mohl mrtvý ještě vymrdat své potomky. Neobává se, že by umíráním založil smysl svého života, ale ta představa dlouhé bolesti na konci mizerné existence, ta chromáka děsí. Proto spolknul prášky rozmíchané ve střepu pampelišky. Z její pochvy vysál zubatou do poslední kapky. Byl spokojený.



Byl spokojený, i když dostal děsnou sračku. Hlavu, omámenou prdel, vtlačil do trubek pro lidský odpad. Průser až do moře, smál se bláznovsky. „Prý nic nezůstane!“ křičel každým povolením svěrače. Křičel stupačkami panelově chudých. Křičel betonovými kójemi v patrech. Šílel, dokud nespadl. Už nedokázal stát. Mlátil sebou o zvučný armovaný kámen. Jazykem vytíral podlahu bytu. A pak?

Zrnění.

Znění, z kterýho se kuřata nenažerou.







Ocitnul se v červené až oranžové. Nechápal. Mžiknul. Za oknem žilo dopoledne a slunce bodalo i přes víčka. Uvědomil si, že leží na zemi ve vlastních hovnech. Moč vsáknul koberec. Pohnul se. Bolest byla neklamnou známkou života. Snažil se najít příčinu a uviděl obrovský modřiny proleženin. Mrknul na budík, který otlaky vysvětloval. Byl čtvrtek. Prázdná láhev vodky ve vyvrženým šufleti usvědčovala z pokusu vraždy. Sebe.

Myslím! Tedy hnus!

No, co se dá dělat, musím fungovat dál. Ale jak? Vožeru se! Vstal, aby si mohl koupit chlast. Vstal, aby si játra nemyslela, že to budou mít snadný, když chromáka přinutila vnímat zvířecký opuštění.

Láska ze schodů

( Povídka-miniatura)



Ták už mě nemá ráda ani Markétka. Vybavuji si očka, ty hrášky pětileté holčičky co se vykutálely strachem a klíčily otázkou.

Přesto její ústa zůstala pevně stisknutá, až vytvářela bezbarvou, hlubokou vrásku.

Z patra nad hlavou ji pozorně hlídala maminka s velmi přísným, výstražným pohledem. Jen jsme kolem sebe prošli, bez běžného, drahého „ahóóój“ a obvyklého pomrkávání, rukou pozdravování, mávání, nic, nic jenom strach a tíživé, nevyslovené otázky.



Žádný mě nemiluje, už mě nikdo nemá rád, sobecky naříkám nad svým osudem a prohlížím si barokní sochu, pískovcového světce a vidím rozpadající se kámen, jak je na tom špatně ne li ještě hůř.

Rozsochaté vlasy znázorňují cáry hader, rozervané duše, lokny - vlny v bouřlivém, bolestném boji sama se sebou, s osudem a protivenstvím. Dlaně prohnuté, vytrčené vpřed, ještě se odmítají vzdát, kdežto oči vržené k nebi již odevzdaně hledají poslední záchranu, někde zvenčí z nekonečné modré, kdesi daleko nad černými mraky.

Stáčím zrak k zemi od nebe, od světce, od schodů k chrámu, hodně dolů až k mladíkovi co ke mně nadšeně kráčí. Zuby ulepené medem, trhají mu uši. Nepřirozený samet vnucuje mým bubínků slova

„pane víte, že Ježíš vás miluje?“

Bolavou hlavou mi prolítlo

„Ach bože, tvůj agent mě špatně odhadnul!“

a mladíkovi podrážděně odsekávám

„ale já ho nemiluju“

přidávám do kroku, ale cosi mě nutí podat vysvětlení, otáčím se a křičím přes lhostejné hlavy rušné ulice, svoje nepodstatné

„já jsem ateista.“

Mladík již zjevně vypadnul z role, protože samet přeskakuje v poctivé pohrdání, ale textu se ochotník zarputile drží.

„Ježíš vás stejně miluje!“



Po půl hodině u zebry na mě výstražně kyne červený panáček. Po cestě jsem minul tisíce žen a žádná mi nezůstala v očích o ten zlomek času déle, o ten potřebný zlomek zájmu a sympatií.

Rudý panáček stojí u zebry, bílá, černá, bílá, černá, už čtyřicet let, sám bez dětí, bez ženy se svým mizerným povoláním s nízkým proudem a s žádnou vyhlídkou, že by se někam pohnul, jenom stojí a vyzařuje

„nepřibližovat se!“

A tak stojím, čekám a Ježíš mě imrvére miluje. Bezděky se usmívám a koutky úst, utopených v citrónu mi obklíčily bradu.

Ježíš mě stejně miluje.

Být blízký jistotě

I.



Matěj seděl mezi knihami. Zvířený prach kolem něj trpělivě usedal. Vše, čeho se dotknul, zestárlo. Matněl lesklé, prodávající obaly. Zamlžoval tištěná slova, slova. Slova. Nezáleželo mu na titulu. Na pravdivosti, zaujatosti, přesvědčení, přesvědčivosti. Prach nerozlišoval mezi klasiky a Popelkou, zamilovanou do miliardáře. Všechno pozbývalo konkrétnosti. Ani Bibli nikdo nevyňal ze seznamu zaprášených obalů. Dokonce i sezónní bestseller pozbyl skvrn lidských prstů. Všechno se sjednotilo na šedé, jako se jednou proměníme v tmu.

Zhluboka nasál barevnou vůni zeleného čaje. Bezděčně zabořil ukazováček do filmu jemných pilin a začal v něm kreslit. Když byl u konce, podíval se na svůj výtvor se zaujetím. Na sotva prosvítajícím břichu těhotné ženy zářilo bramborové slunce. „Ještě abych přidělal úsměv,“ zasmál se v duchu své pošetilosti v drsné slupce.



„Zdar kýčařům!“ vyseknul jízlivou poklonu vcházející chromák.

Matěj a chromák si byli povahou tolik odlišní, že víc opačné jedince by člověk musel pohledat. Spojovala je akorát nenormálnost. A právě jen a jenom nenormálnost umožňuje velkou rozdílnost osobností. Zatímco obyčejní lidé se tísní v malém kruhu, strkají se, hádají, každý chce být úplně uprostřed, blázni jsou vystřelení do všech možných i nemožných vesmírů, kolik jich mozek dokáže vytvořit. Matěj byl vymrštěný někam k přírodě, živočišnosti, mystice, optimismu a úsměvu. Kdežto chromák ulítnul na odvrácenou stranu.

„Zdar,“ odpověděl Matěj, když setřel dočista těhotnou ženu. „Se posmíváš, ale víš, kolik mi vynese tady kostel na vršíčku?“

Chromák s nepoužitelným titulem - umělecký řemeslník - se zahleděl na vyřezaný kytky v popředí, nepřirozeně velký zvon ve věži, to vše umořené potaženým karamelem.

„Síla,“ ohodnotil Matějův výkon. „Co knížky? Nevydělávaly?“

„Letovice jsou strašně nekulturní město.“

„Kdežto boskovčáci čtou víc, než chlastají,“ otřel se pajda o rodilé patriotství knihkupce.

„Boskovčáci stihnou snadno obojí, zato zde stojí lidi za prd.“

„A tohle ti kupujou?“ odfrknul chromák pohrdlivě nad reliéfem ženy s dlouhými vlasy a lacinými bradavkami.

„Zde ne, ale ve světě jo.“

„Kolik za to chceš, pětikilo?“

„V Německu patnáct až dvacet pět tisíc ká čé. A ty dostanu.“

„Že se nestydíš!“

„Proč bych měl? Navíc potřebuju, kvůli Marcele.“

„Marcela začala být na prachy?“ nebránil se chromák znovunalezené jízlivosti.

„Ty to nevíš?“

„Co nevím?“

„Marcela má rakovinu.“

Chromákův ohryzek zhořknul při pomyšlení na matku šesti dětí jako schodů do puberty. Tak tohle nemusí být vůbec, ale vůbec lehký.

„Se snad všechno proplácí, ne?“ uhnul chromák ze soucitu, ze sounáležitosti k reálné hmotě bankovek.

„My se zde neléčíme. Jezdíme do Německa.“

„Hm, pak jo. Mají lepší vybavení, nebo prášky?“

„My jezdíme za úžasným léčitelem,“ usmál se šťastně Matěj.

„Vole!“ vybuchnul chromák s nevěřícnou patinou v hlase. „Hážeš prachy nějakýmu přiblblýmu mágovi!“

„Si nemysli, že bych podvodníkovi, ale tohle je prověřenej člověk. Kapacita! Uzdravil tisíce lidí. Jezdí k němu nemocní z celý Evropy. Se vobětuje. Lítá do Bavorska jednou týdně z Pákistánu. Vyučili ho tamní kněží…“

„Hovno!“ ulevil si chromák. Kdežto Matěj přerovnal svůj obličej na výraz - nejvyšší možná přesvědčivost.

„Ty jsi vůl! Vidím sám výsledky. Marcela jezdila na Žlutej kopec. Vozařovali ju, prali do ní svinstva, jedy jedovatý. Bylo jí blbě. Vypadaly jí vlasy. Furt blila. A nic nepomohlo. Žádný zlepšení. A co si myslíš, že navrhli? Šílený. Vopakovat všechno znovu. Ne! Poptali jsme se, kdo má výsledky a proč. A teď? Marcela se cítí dobře! Je jí čím dál líp. Zlepšuje se přímo před očima. Je to zázrak!“

„Hmmm!“ prodloužil chromák citoslovcem čas na válku svých světů. Z jedné strany útočil racionální skeptik, vyzbrojený naštváním na nejhorší lidskou zrůdu, jaká vůbec může být. Jenže i skeptik měl slabé křídlo arogance se sarkasmem, které jsou zde tolik nevhodné.

Z druhé strany se bránily zbraně empatie s touhou nebrat naději. Nenakládat někomu, kdo se krčí v koutě, lapený v pavučině léčitelem, který se chystá sát a sát, dokud nezbyde z oběti futrál na křídla.

Prozatím bitva v chromákovi skončila nerozhodně, ale válka?

„Kolik za svý kouzla chce?“ Zvolené slovo kouzla předpovídalo válečné štěstí cynické přímosti.

„Dva tisíce marek. A má tam narváno. Jsme s Marcelou rádi, že nás vzal. Dva tisíce marek a spousty lidí v čekárně. To je důkaz, že musí umět.“ Při slově „umět“ se Matěj úplně rozzářil. Našel znovu svou víru. Našel jistotu. Byl šťastný.

„Jak léčí? Rukama?“

„Jo, přikládá dlaně. Marcela úplně cítí teplo zevnitř těla.“

Chromák tušil, že se neudrží a musí rychle pryč, aby nekopal do mučených. Musí zapudit všechnu jízlivost, aroganci. „Blbost, blbče!“ nedalo mu a vyštěknul.

„Ne! Ty seš vůl!“ Tak snadno odpadla od Matěje chromákem vmetená blbost, jako by blbost vůbec neexistovala. Řezbář si stál pevně, stoprocentně jistý ve své víře. Věděl, že on má pravdu, i kdyby všichni tvrdili, že Bůh není, on ho má v sobě, jakož i Léčitel!

„Počkej, já se ti vysměju, až bude všechno jasný. Chromáku!“ Najednou to byl Matěj, kdo byl povýšený nad nevěřícím ubožákem. Cítil převahu poznání a moc nad všemi slepci, tápajícími tmou, bez zázračných světlonošů.

„Matěji, stát se může cokoliv. Jsou případy… Snad všechno dobře dopadne. Přeju vám to. Už musím. Zdar. Držím palce,“ rozloučil se chromák a zdrhnul z bitevního pole bez prostoru.

„Zdarec,“ odpověděl Matěj nepřítomně k nepřítomnému, byl zase sám se svými knihami a řezbami. Bezděčně položil do regálu těhotnou ženu. Ženu, které v břichu bují obrovský nádor nového života, a která ztěžka dopadla na Markýze de Sade. Prudkým přilnutím titulů se zvířil prach a následně padal, zahaloval napnutou kůži s vyvíjejícím se člověkem. Muž - Matěj nastartoval elektrickou pilu, aby s ní odstranil kus dřeva z budoucího čtyřlístku.



Chromák se tenkrát divil nad sebou samým. Dřív nebral žádné ohledy, a blbosti se přímo vychechtával, i kdyby si měl všechny znepřátelit. A že blbostí potkal.



Třeba Karel Hamr, s kterým začal v roce 1991 podnikat, jednou přišel nadšený od kartářky.

„Věděla všecko!“ rozhazoval doširoka dlouhýma rukama, jako by v jeho náruči jedl a prděl celý Vesmír.

„Všecko! Úplně všechno! Neuvěřitelný! Jak mohla vědět, že cítím odpor k Sedlákovi?“ (Bývalý šéf státního keramického podniku, jenž Hamra udělal mistrem a později ho zase sesadil).

„Tý vole! Ona se podívá do karet a řekne: ‚Vidím zášť.‘ Se mnou to úplně trhlo. ‚Vidím velkou zášť, pane Hamr!‘“

Jenže chromák viděl Hamra na kovadlině, a ježibaba jej formovala přesnými údery. Byl už poddajnou, plastickou hmotou, tahanou a zakřivenou v ucho, které spolkne cokoliv, co se mu řekne.

„Vidím zášť? Vole, Karle, každý si najde v sobě nějakou zášť. Já bych si vybavil třeba borca, který mne mlátil na potkání…“

Nadarmo se chromák hádal. Rozčiloval. Chromákův kámoš byl svědkem zázraku! A tečka.



Chromákova bývalka Randulová, učitelka ze základní školy, měla pod postelí destičku s měděnými dráty. Prý spí na místě, kde jsou špatné geopatogenní zóny, a tahle spirála z mědi je vyrušila. Ale musela být přesně natočená ke světovým stranám.

A to pajda - skeptik v představách uviděl chlápka s virgulí, který se okamžitě žene k posteli, neboť zlo pod postelí je zlem nejhorším. A už se šarlatánův nástroj může pominout, vyskakují z něj čerti s ohnivými jazyky a dělají „Blll, bllll, hudry, hudry, blll!“ Kantorky jenom zíraj, celý vyděšný. Matka s dcerou - v otevřené hubě peněženky urychleně nahmatají pětistovku a černokněžník kasíruje strach. Kdo by pětikilo nedal, když hrozí rakovina? Tehdy se on, škaredý chromák, vysmál jejich pošetilosti. Navíc se rozčiloval, marně! Zbytečně!



Ovšem nejsilnější zážitek s diktaturou víry a poddanosti mozku má chromák z roku 1990. Kapitalismus se teprve rozhlížel, kde by nakradl svůj kapitál. Podniky držel v pazourech stát, včetně chromákem postrkované keramiky v Kunštátě. Burza neměla z čeho nakupovat, a tak si schopní a všehoschopní našli jiný způsob násobení hodnoty, než je obracení akcií na pravou víru.

I proto tenkrát startovalo jedno letadlo za druhým. Taky pyramida se oné „hře“ říká. Princip je dnes asi dostatečně známý, ale jednou se z povědomí společnosti vytratí a zase se najdou pasažéři, lačnící letět přímo do ráje, kde pečení holubi přistávají ve zlatoústých hubách.

Jenže aby se šťastlivci mohli odlepit od země, musí poslat tisícovku pilotovi - kapitánovi na uvedenou adresu. V tu chvíli se důstojníci stanou kapitány, stevardi důstojníky, pasažéři stevardy a vizionáři snadného bohatství pasažéry. A pasažér čeká. A čeká. A čeká. Nu, stane se stevardem. Možná i důstojníkem, ale většinou zůstane u: A čeká. Čeká miliony.

Chromákův příběh z devadesátek se odehrál v měsících, kdy už se všeobecně mluvilo o tom, že se jedná o podvod. Přesto jahodově pihatá, zrzavá, mladá vesnická spolupracovnice do snadného výdělku šlápla.

„Nemůžu prohrát!“ sebejistě hlásala dílnami. Chlubila se točířům, co tahají cukřenky z hlíny, ona, extrovertní Lída.

„V tomhle letadle se každý musí starat o to, aby těch deset lidí, co do hry vtáhne, muselo taky získat deset lidí. Když se každý postará, pak všichni vydělají. Člověk se musí zajímat o své investice, jak to tvrdí prognostik Klaus!“ vysvětlovala své budoucí zbohatnutí. Jediný chromák byl dost asociálem, aby chtěl vesnickou holku vyvést z omylu.

A tak byla zrzka rudá víc než jahoda, když ztěžka vydýchávala chromákovu matematiku vyhozené tisícikoruny.

„Podívej, Lído, v osmým kole Pyramidy musí letadlem letět sto miliónů lidí, aby všichni předchozí vyhráli. Což v naší republice desetkrát není. A aby vyhrálo těch sto miliónů lidí - pasažérů, musí se udát setkání třetího druhu. Lidi, lidi ti, holka, dojdou!“

Jahoda s rudými fleky odmítala připustit, že nevyhraje. Sen porodil víru a není větší moc nad člověkem, než je víra s osobním prospěchem v záhlaví.

Chromákovy položené argumenty vyskočily až k zuřivosti, která se ukončením hádky letecky znásobila.

„Jak tohle nemůžeš pochopit?“ Zírala nevěřícně z velkých modrých očí. Vypudila z vědomí, že jedině s chromákem dokázala vyhrát partii kanasty. S Jitkou-kytkou i s Hamrem pokaždé prohrála, jenom chromák dokázal občas smazat handicap Lída – a on je vlastně kretén?

„Ty musíš být úplně blbej! Chromáku!“ práskla za sebou dveřmi od místnosti pro zatáčení talířů, jahůdka vesnická.



Zkušeností chromák zvěděl víc o člověku, který potřebuje víru ze své podstaty. Téměř každý jedinec, který narazí na svou bezmocnost, se následně upne na prostá, snadno dosažitelná řešení, která jim někdo nabídne. Už šamani řešili lidskou bezradnost divadlem, z kterého měli obživu. A pokud šmíra dobře vynášela, mohli si postavit divadelní chrám, upéct oplatky do hladových hub, lačných spásy. Letecky přímo do ráje.

Moudřejší chromák by přijal spirálu pod postelí své milované docela klidně. Že vyhodila pětistovku? Když se ukládá ke spánku klidnější, investovala dobře. A ten duchovní - šaman s virgulí? Za prostitutkou chromák taky dvakrát zašel. Co je lidstvu vlastní, nejde vymýtit. Vždyť kurva a kněz se mohou hádat, kdo z nich dřív zákazníkovi předstíral!



Ovšem vysávat zraněnýho člověka v přímém nebezpečí smrti je hnus! A on, chromák – skeptik, těžko může potlačovat aroganci k Matějovi. Ale kdyby se Marcela uzdravila? Schytal by hory výsměchu! Kulhavec toužil být ponížen.



II.



Chromákovými prsty proteklo několik let. Kdežto Matěj je chytal a nějak prapodivně prožil. Z jeho knihkupectví stále mizely knihy, až zůstaly jenom piliny a kýče. Vyučený automechanik pozvolna nakupoval mechanická dláta, pily, vrtačky, ponky, ale najednou se tu a tamhle zase objevovaly knížky. Slova pozvolna vytlačovala objekty, až zabírala polovinu prostoru, jako tehdy, když byla Marcela nemocná a šest dětí vytvářelo schody do puberty. Už jsou pryč. Vystřelily z domu daleko od středu normálního člověka. Utvořily si své jedinečné, velmi odlišné vesmíry. Kulhavec jim přál, aby jejich světy byly příznivé k životu. Co jinýho, když je vychoval otec, který je sám vzdálený normálnímu jednání. Co jinýho, když jim matka zemřela dřív, než se samy uzavřely před vlivy obtížného lidstva.



Marcela zemřela několik měsíců po slibu Matěje, že se chromákovi vysměje. Zůstalo to beze slov. Ani jednou se nevrátili, nezmínili, nenaznačili. Chromák si vychutnával pouze dřevěné kýče, Matěj občas dal cihlu do pajdavcova batohu, nebo se bavil chromákovou samotou. Například opakovanou žádostí donutil pajdavce ochmatávat vyřezaný, namořený prs. Přitom sám úchylně úchylárnu pozoroval. Snad čekal, že se samotář vzruší a podá tak důkaz o Matějově dovednosti sochaře? Nebo dokonce o Matějově umění mít hezkou ženu?

„To ňadro je podle mé mladé,“ pochlubil se.

„Je mistryní republiky v orientačním běhu na lyžích! Postavil jsem jí na Vysočině dům.“

„To ti teda gratuluju, že se blbě orientovala a běžela za tebou. Tý, tý dopadneš!“ dobíral si bez závisti Matějovu druhou - třetí mízu osamělý pajda. Zestárli. Skeptik začal připomínat tupého Rusa z ochranky. Matěj první nádech zeleného čaje.

Jednou se nad Matějovým vzezřením chromák pozastavil a propracoval se až k oslovení „Ježíši! Vypadáš jako Kristus.“

„Ani nevíš, nakolik jsi blízko pravdě!“ odpověděl důrazně a bez pochybností kupec knih a prodavač sladce tvarovaných dřev i slov.

„Budeš bouchat háky z vlastní církve?“ chechtal se arogantně chromák.

„Ne,“ zvednul Matěj k nebi svůj židovsky vyřezaný nos. „Jenom jsem blízko.“

Vpitý TONY

V létě začal točit. Ne že by se motal na místě – i když? Chromák je vyučeným keramikem a jednou do roka jej zaměstnává aktivní důchodkyně ve svém sklepě. Přivydělává si.

Důchodkyně Třešňová, za svobodna Pexiderová, je dcera kapitalisty, který byl znárodněný na výrobních prostředcích. Šamotová továrna Pexider změnila jméno na Moravské keramické závody. Později, měnovou reformou, nabyly jeho peníze reálné hodnoty. Skonal brzy. Dcera, dnes důchodce, se snaží držet rodinnou tradici. Ve své, znovunabyté vile má malou keramickou pícku. Ve sklepě je také kruh, na kterém chromák jednou do roka několik dní vytáčí.

V chládku podzemí, kam v létě masařky zvědavě nahlížejí. Hledají mrtvé zvíře. Temné basistky jsou evolučními roky zkušené. Jako by ta blbá stvoření věděla, že v chladu nacházejí umírající ulehčení v nezvratném. Chcípající touží po vlahé úlevě, než nabídne tělo jiným k užitku.

Ve sklepě mnoha lepkavých sítí. Ve sklepě mnoha pastí na kus energie, života vysátého z druhých. Tak v tomhle sklepě pod vilou si on, chromák, přivydělá. Za čtrnáct dní poctivýho tahání z vody a hlíny - tři tisíce korun, mne si dlaně chromák blahem. V době, kdy hranice chudoby pro jednoho člověka v domácnosti, jednoho mládence - bez slovního základu mladý, jednoho ubožáka na samotce je devět tisíc šest set osmdesát tři koruny, on, chromák, zde z hlíny vytáhne tři tácky.

Ale na agilní důchodkyni si nemůže stěžovat. Prostě jen cena keramiky je nízká. Proto i hodnota práce keramiků nestojí za život. Doslova. A navíc se chromák spolu se sociálními dávkami přiblíží téměř až k oné vysněné hranici. Nejbohatších z nuzáků. Ano, může si chromák mnout ruce, až jej třením o ironii budou pálit. Navíc neuteče výčitkám svědomí, že podvádí! Že okrádá! Pokaždé, když začne diskutovat s pravičákem o potřebnosti bohatých, bude ve svém svědomí chromák zraněný. I on by měl být poctivý, jako ti dobří se zaslouženými stamilióny, a měl by zemřít! On chromák si totiž myslí, že morálně kvalitní lidé mohou být v našem státě jen chudí. A morálně dokonalý musí být mrtvý. Tak vidí chromák český stát. Tak vnímá člověka a jeho společnost. A proto se stydí, že žije!



Točí z vody v mase, a za prací i z práce chodí chromák přes celé město Letovice. Dopoledne má slunce v zádech, odpoledne se mu opírá do čela.

Velkou částí cesty pajdavec obchází civilizovaný beton - utápí své kroky v zeleni anglickýho parku. Nu a právě na místě, kde se pata kopce zařezává do zastavené řeky, potkal tucet lidských stínů. Nejdřív mžoural z dálky proti světlu. Teprve ve cloně stromů mohl upřesnil vjem zraku. Z postav se stávaly veselé a mladé figurky. Seděly a motaly se kolem lavičky, která spočívala naproti stromu s náhrobkem.

Víc jak rok vody proteklo místem od data vyrytého do kamene. Po utonulé matce se nejdřív objevila fotka, přibitá do kmene rezavým hřebem - stovkou. Byla na ní s dcerkou pod vánočním stromkem. Následně se u kořenů objevovaly květiny a zapálené svíčky. Nakonec dva hřeby ke stromu ukotvily malou žulovou desku. Prostou. Jenom křestní jméno a datum s hvězdou a křížkem.



IVETKA

* 23. 3. 1973

† 9. 8. 2013



Jednou na místě smrti potkal chromák uslzenou holku. Znal ji. Kdysi si s ní a její partou povídal. V hospodě před zavíračkou. Filozofovali. Ožralý chromák zkoumal jejich svobodu. Sondoval nezávislost lidí s děravou kapsou a s duší, která vyžaduje neustálé omámení. Div že nedostal přes rypák. Zaslouženě. Jak se pajda zná, určitě dělal chytrýho a jízlivým břitem tnul do živých. Do nuzných.

Totiž, ona truchlící patřila k místním bezdomovcům. Přesněji měli v Letovicích své letní sídlo. Na zimu se stěhovali k hlubším a vlažnějším kanálům. Blíž k lidem za stěnou, podlahou, aby získali trochu toho odpadního tepla.

Kdysi si mohli letní sezónu natáhnout hluboko do podzimu. Přespávali ve srubu v lese. V malebném údolí za zastávkou se rekreovali, než město vyřešilo problém a dřevěnici zbouralo.

Ještě v dobách problému s bezdomovci (chýše tedy ještě stála), povídal si u chatrče se smutnící dívkou podruhé. On chromák nevěděl, že ji v nočním lese potká. Setkali se onen večer, kdy chromák částečně vyhořel a šel přespat pod širák. Dívka dřepěla u žhavých uhlíků na temném kameni. Sama. Okolo jen černé sloupy, trhaly zbytky Mléčné dráhy. Pozdravil ji. Vyprávěli si. Zeptal se jí, proč je sama. Tvrdila, že celá tlupa dorazí v noci. Možná se mrzáka bála. Pravdou je, že chromáka v noci nikdo nepřepadl. Ani se nestrachoval, když uléhal kousek po cestě k městu.

On, nezaměstnaný chromák, je ve srovnání se smutnou dívkou velmi majetný, ale přitom emociální žebrák. Bez soucitu k mrtvým. Bez empatií k pozůstalým. Kdepak by chromák zařizoval hrob a platil za flek. Hřbitov je pro něj místo s hezkými břízami a kameny. Nic víc!



Přiznávám se



přiznávám se



nechodím na hrob matce

nechodím k hrobům prarodičů

jsou mi docela mrtví



jsem vinen



Oproti mrzákovi, ona smutná, bez domova, má tu sílu sehnat malý kámen a dát do něj vyrýt vzpomínku. Zasloužila by si…

Co se děvčátku zvrátilo, že žije špinavá venku? přemýšlel občas chromák. Je bez tepla, bez světla. Strádá? Bylo by možné ji vzít do svého bytu? Chtěla by betonové zdi, mýdlo a teplou vodu? Dokázala by ještě změnit životní setrvačnost? Nevykradla by jej? Je na drogách, nebo je alkoholička? Je dost zralou - zotročenou osobností, aby mohla žít za dveřmi? Co všechno by musela přervat? Možná by musela i střeva vyhodit, jako upytlačený kus nesený do kuchyně. Toužila by vyměnit své oči, naražené na modrou pěst, za poklidný, ale rostoucí nezájem zamknutého vztahu? Nemžourá ráda v otoku?

„Osude, ty pasáku na tenkém ledě!“ vykřikl chromák bláznivě ze svých myšlenek, když se blížil k tlupě lidí. Nevšimli si ho, zabraní rozhovory mezi sebou. Rozhovory s mobily. Rozhovory s bílým rumem a Coca-Colou. Jen jedna dívenka ostatní upozornila: „Někdo sem jde! Nějakej plešatej chlap. Ale úplně, úplně plešatej!“

Chromák cítil, že poslední větu pronesla i k němu. Smyslem poznal zabaleně ukrytou provokaci. Dívenka asi chce, aby se některý z kluků pro ni popral, přemítal nad důvody narážek chromák. Slečinka chce důkaz o svojí kráse a ceně. Jenže chromák se nerad mlátí. V takové bitce nikdo nikdy neví, jak moc jde o život. Může vyústit v pouhý zápas, kdo koho povalí. Jindy se vítěz spokojí se zlomeným nosem soka. Jenže i životy se dají hodit do rvačky. Kolem cesty se válí kameny. Klacky, ty stačí zlomit do špičky. Po zemi jsou flašky od chlastu a jen čekají, aby mohly pustit žilou. Nikdy nikdo neví, jaký stupeň zmrzačení uspokojí čest vašeho soupeře.

Ne! On, chromák, se nerad mlátí. Jednou na bečce mu kamarád řekl „posaď se“ a ukázal vedle sebe na kmen. Chromák hmatal rukou do tmy na místě, kde chtěl uvelebit svou prdel. Překvapivě narazil na cosi odporně slizskýho. „Fuj!“ vykřikl polekaně a neznámou věc odhodil do trávy. Kamarád vyskočil jako na pérkách. „Tys mě připravil o chleba s hovínkem!“ vykřikl, když chromákovi napálil pěstí. Chromáka v pádu zachytly malé stromky, a tak se do něj kamarád mohl hned pustit. Nemusel parťáka hledat někde na zemi ve tmě. Jenže kulhavci se podařilo útočníka sevřít a svrhnout ho. Čistě zápasnicky, pod sebe na chladnou zem. A aby jej znehybnil, vmáčknul palec a ukazováček do soupeřových očních jamek a zavolal na šéfa bandy, že se nechce rvát. Když se Midloch v temném koutě rozkoukal, byl překvapený, že volající o pomoc leží na svém soupeři.

Ovšem marné bylo chromákovo snažení o světový mír. Kamarád se cítil uražený o kus cti, a tak kolem chromáka skákal a vykřikoval: „Von mi vrazil prsty do očí. Takhle!“ Předváděl záludnost mrzáka a cukal prsty v ohnivém vzduchu. „Viděli ste to někdy? Von by mně ty voči vypíchnul! Hajzl!“ Přiskočil k obžalovanému zákeřníkovi a praštil chromáka do obličeje pěstí. „Pojď, vole, vyřídíme si to!“ „Já se nechcu rvát,“ seděl dál klidně chromák. „Có! Tys mně strčil prsty do vočí. Slyšíš, Midlochu! To se dělá? Takhle!“ a zase křečovité prsty vrazil do tmy. „No je to normální?“ přiskočil opakovaně k sedícímu a vrazil mu ránu sevřenou dlaní. „Pojď se rvat!“ pokračoval dál v tyátru o uznání kamarád. Úspěšně. Najednou se všichni probrali z alkoholového omámení a vnímali jen scénu, která se pozvolna stávala otravnou. Chromák cítil, jak všechny sympatie jdou proti němu. Proti záludnému člověku, co se bojí zasloužené odplaty.

Chromák si uvědomoval, že mohl před chvílí zvítězit definitivně. Mohl mu ty bulvy vydloubnout, a teď by se slepej leda hovno staral o svoji křečovitou čest. Neudělal to, a proto musí strpět odsouzení od tlupy a údery kamaráda. Ještě půl hodiny seděl a schytal několik ran, než se jeho kámoš uklidnil. Teprve potom vstal a odešel. Parta se zase mohla bavit.

Nesnáší rvačky, nejen proto, že se neví, kde leží hranice zmrzačení a kde čeká smrt. Ke všemu se chromák neumí bít. Ale kdyby uměl, vyhledával by zvýšení svého sebevědomí rozbitím nosů? Asi ne, říká si chromák. Jen by měl život snadnější a nepřipadal by si často jako zbabělec. Možná, uvažoval dál, když je člověk relativně zdravý muž, musí mít tím víc odvahy, čím je slabší. Taky čím je muž slabší, tím častěji se cítí být zbabělcem. Jen málo kluků je tak moudrých, jako Prasátko z medvídka Pú. („Těžko být odvážný,“ řeklo Prasátko a trochu přitom popotahovalo, „když jsi tak malé zvířátko.“)



Ne, nebude kohoutem na smetišti. Odvrátí hlavu jako pes, když se poddá. Jen chudák slečna, říkal si chromák. Chuděrka si neověří, jestli je dost krásná a žádoucí, aby se jí páni zastali. Ona dívka neměla nejmenší šanci vyprovokovat chromáka, aby se bránil výsměchu. Navíc pajdavec nemá mindrák z úplnýho nedostatku na hlavě. Vně lebky prázdno nevadí. Jemu ne. Usmíval se a společně s kreslenou postavičkou Simpsona si notoval: „Já nejsem plešatej. Já jsem mladistvě vyholenej!“

Chechtal se sám sobě, když procházel přiopilou hordou. S přátelským úsměvem papouškoval slečnu: „Jde holohlavej. Ale úplně, úplně!“ Kličkoval mezi poloplnýma flaškama. Proplítal se poloprázdnými lidmi. Proplétal se tlupou lidoopů, a když už měl cizáky za zády, uslyšel rozkaz:

„Stůj, vole!“

Že by přece jen došlo k poměřování, kdo výš dočůrá? říkal si chromák. Ale rekovský vtip se v něm začínal měnit na úplně malé prasátko, kterému se těžko hledá odvaha. A přitom nože řezníka jsou zatraceně dlouhé. Jak on může vědět, jestli se jen rypáky otřou, nebo se bude pouštět krev? Udělaj bouřku?
S mnoha otazníky v podvlíkačkách se chromák otočil a uviděl Mekyho. „Musíme se domluvit o webu,“ volal. Následovala rozmluva s opilým – někdy tlučhubou. Sliboval chromákovi stovky kšeftů na tvorbu webových stránek.



Druhý den dopoledne, cestou k hrnčířskému kruhu, chromáka ovládla předtucha. Už na místě, kde se cesta začíná svažovat, kulhavce zastudilo v zátylku. Osypal se pod bukem, jehož zraněná větev má v sobě dvoumetrovou, podélnou prasklinu. Na místě, kde tunová větev čeká na svůj nečas. Ona haluz je durch rozštíplá, hezky nad cestou, vyčkává na správný okamžik. Pohledem ji kontroloval a pak pozoroval řeku, ke které se blížil. Očekával... A taky že jo! Na zastavené hladině Svitavy uviděl lidskou hruď. Pohupovala se na místě, zachycená obnaženým kořenem jasanu.





Křížky



pod zámkem

pod anglickým parkem

zastavená Svitava polyká lidi



než jsem spočítal na saních jízdy

všichni příbuzní ukazováček zvedali

chlapce achillovky ve sněhu zatočily



dnes počítat svedu



z pouti zábavy z hospody panáci nalití

panenky mládenci i matky

utápěli

rezavé česlo z mocnářství

do krajek prosívá vodu Tylex



počítám





Chromák zrychlil krok. Ne že by chtěl pomáhat, jen zvědavost hnala pajdavce. Nespouštěl z očí bezvládný trup utopence, aby najednou rozpoznal pěnu. A to doslova. Izolační pěna se odevzdaně chvěla pomalým proudem. Místo mrtvého člověka jen odpad. Slepče! Zasmál se sám sobě, přesto dál pozorně nahlížel v záhyby vody, tam, co čas břehy mele. U náhrobního kamene přemýšlel o laskavosti řeky. Polyká přednostně opilce. Utápí jedince, co utápí bolest na dně bytí. Bere si především ty, chvilkově omámené v trýzni, aby je zbavila - duše. Vydá je očištěné od vnímání. Od všeho harampádí, které je tížilo. Vydá je zbavené svých i cizích pout. Prosté závaží. Vznáší se.

Skoro jako by řeka měla vyšší záměr, uchechtnul se představě chromák. Nedávno dumal, jestli se naše – lidské viny nesčítají. Jestli on, chromák, není už tolik proviněný, že musí každou chvíli zemřít. Jako by každý člověk měl hranici, po kterou může naplňovat své podíly na smrti ostatních lidí a tvorů, a až ji překročí… Setne ho zubatá. Kostnatá radostí z práce. Jenže to by nejbohatší lidé museli umírat brzo, což se zjevně neděje. Ba naopak.

Navíc by tím chromák smrti i životu dával vyšší smysl. Musel by existovat jistý plán s člověkem, na který chromák nevěří. Podle chromáka se jedinec rodí a umírá bez poslání. Žádný záměr s životem - člověkem neexistuje. Jenom lidi tu ze strachu, tu z povýšenosti nad ostatními živočichy si vymýšlí svou nadřazenost. Chtějí být součástí velké prozřetelnosti. A přitom jsou pšoukem přírody. Stalo se! Však se zase rozplyne, a to je všechno. Jako když se narodí a zemře. Nic víc.

Jediný vyšší smysl své existence si člověk dává sám. Falešný filosoficky - idealistický. A opravdový, uvědoměním si sama sebe a svých skutků.



Uvědomuji si sám sebe, tudíž jsem.

Chromák

přemýšlel si, když se přestal ohlížet po nafouknutých utopencích. Už se blížil ke konci ztemnělého parku a tůň zastavené řeky se rozbíhala přítokem. Přemýšlel by možná celou cestou k hrnčířskému kruhu, kdyby ho nezastavila překážka. Hézký, říkal si sarkasticky v duchu, z jedné strany řeka, z druhé strany kopec a skály. Jediná šance, jak dál, je vrátit se a ujít dva kiláky navíc. To se mi teda nechce. Snad mě pustí, doufal, když se zastavil u výstražné pásky, která přetínala cestu. Policie. Policie. Policie, četl chromák a zvědavě nahlížel, co se děje. Opodál čtyři v uniformách a čtyři civilisté zírali na cosi v trávě. Nedívali se do očí, když mluvili. Hovořili k zemi. Jeden uniformovaný si po čase všimnul chromáka a rozvážně směřoval k němu. „Můžu projít?“ zeptal se chromák. Policajt přikývnul a nadzvednul pásku. Pajdavec sklonil hlavu, aby ji hned narovnal a uviděl. Vedle proudu ležela vyšší prozřetelnost. Předtucha se naplnila!





Dnes u řeky na cestě



prsty jakoby chtěly člověka stisknout v pozdravu

nepřirozeně

na cestě

na živé trávě vedle řeky

jsou modré břichy k nebi

zpod černé plachty trčí





Za několik dní se na místě výlovu bolavého člověka objevil jednoduchý kříž. Ve zbitých letokruzích se vpíjelo jméno Tony.

Máš vypito! Máš dopito a vysvobozeno, říká si občas chromák, když si přečte ono výmluvné jméno. Tony.

Vánoční obličeje

I.



Chromák potkal paní učitelku. Kdysi dávno „jeho“ slečnu učitelku - kantorku triviálního stupně. Potkal svou magistru prvních výronů semene, zapříčiněných třením březové tyče o vlhké stěny pochvy v liščím porostu. Byla to láska na druhou soulož. Sice chromákův bledý falus - mírně podprůměrný v průměru, průměru - nesliboval žádný výboj elektřiny, neboť jeho klacík byl dalece vzdálený tlustým ebonitovým tyčím, které musí nervy-rodidla učitelek na hadry škubat! Přesto i ona - paní učitelka prvňáků - nemusela hrát před Kašpárkem velké divadlo, protože jí chromák ukázal, jak se třít až k otřesu těla. Chromákova všímavost k mrdané byla víc než objem klacků z Konga.



Kulhavci se stal ze setkání s Šárkou Randulovou vánoční obyčej.

„Obyčej vidět kantorky obličej,“ rýmoval si nosný text.

Obyčej spatřit zjizvenou tvář. Vizáž brutálně poznamenanou puberťáckým akné. Musela tehdy vymáčknout snad celou hlavu! Tak hluboký brázdy by nepodebrala, ani kdyby se myla hnojem, uvažoval si.

Stačil jeden týden a z namyšlené žáby s vysokými nároky na mužský protějšek se stala nafoukaná slečna - slečna s nespravedlivě nízkými nároky ke svým budoucím milencům. Jen díky proběhlé armádě uhrů byla donucená vidět chromáka jako možného milence. Nebýt zjizvení hlavy nízkým očekáváním, neměla by sex s blbečkem ze špatné rodiny. Jen vysokého vysokoškoláka by připustila k navoněným pyskům.

A on - chromák - si je vědom, proč jinak hrdá žena si opřela svou koloběžku o nohu mrzáka. Rozzlobená osudem, řídítky prorazila otvor mezi chromákovým pátým a šestým žebrem. Ovládla ho tak, že pansky mohla točit řídítky prudce, až mrzáček nemohl pořádně dýchat. Dokázala s ním vytřít kdejakou špinavou louži. Očistit si boty. Osedlat jej místo plechové hračky. Zazvonit všem lidem na odiv.

„Jedu na svém blbci, slyšíte, jak dutě cinká?“ A sbor základky se smál jejímu vtipu. I sdružení přátelé školy se smáli a uskakovali z cesty, když slečna do koloběžky kopala.

„Jedů! Tradá! Tradá!“

Ale možná si to chromák jenom nalhává. Možná všechny, které miloval, byly hodné? Ne! odpověděl si. Každou dohnal k pohrdání. Ženy nemůžou být tolik zlé. Chyba bude v něm, v chromákovi. Bezpochyby!



II.



Ale vypadá dobře, hodnotí čtyřicítku v půlce její životnosti. Všechna ta hnisem spečená kůže nyní drží tvar. Není prostor na pytle ani na vrásky. Co v mládí mohlo hyzdit, věkem jí vrací krásu. Nestárne. Navíc, on ji miloval. Byla mu tou nejkrásnější ženou světa. Nekoroduje mu.



„Ahoj!“ pozdravil hlasitě ke spečeným líčkům. Nic - asi neslyšela, uvažoval. Řvát ovšem nebude. Utrhnul si igelit a otočil se od chleba k salátu. Celý pohyb mu byla za zády, když vcházela do útrob sámošky. Před banány se za paní učitelkou Randulovou ohlídnul. To, co viděl, bylo nejen zábavné, ale i vypovídající. Kantorka z prvního stupně nevěřícně zírala na zarostlého člověka v odrbané bundě. Její nos se krabatil. Ruce se jí rozestoupily s dlaněmi ven do pózy - co to má znamenat? Neznám tě? Zarostlý chromák v lůzrovské čepici a pelichající bundě se nahnul. Snažil se přiblížit svůj obličej co nejvíc k místu, kam se jeho bývalka dívala.

„Ahoj!“ vykřikl na zjizvenou lásku.

Konečně mrzáka uviděla a pochopila. To jinej hadrář ji prve zdravil. Chromáka – člověka, co nestojí za pohled, natož kamarádské ahoj, přece zná. Usmála se.

„Já jsem ale! Pak něco po mně chtěj… vidíš to!“ Plácla se s úsměvem do čela.

Pajda pokrčil hlavu v ramena, a protože se ani jeden neměl k tomu, vyjít si vstříc, zmizeli si v nezájmu. Se zájmem o regály.



Zvláštní, uvažoval. Dělá si srandu ze své zmatenosti, což je určitě posun. Jenže zmatená je z nechuti podívat se na lidi, kteří nevypadají. Vůbec nevypadají! Nevypadají na ahoj.

Chromák se s Randulovou seznámil v posilovně na malém městě. V posilovně s předvídatelným obsazením. Jeden kozel se strachem ze stárnutí. Jeden homosexuál. A zbytek? Zamindrákovaní jedinci ve všech možných odstínech méněcennosti.

Ubožáci zvedali váhy, aby zakryli, že s těmi nejtěžšími břemeny si nevědí rady. Maskovali svůj strach ze života. Cenili zuby, zatínali svaly v zrcadlech. Ptali se „Kdo je na světě nejsilnější?“ a lačnili slyšet: „Ty jsi nejsilnější, krasavče! Všechno zvládneš! Nemáš problém, pokud celý život leží na linoleu v téhle místnosti.“

K lidem s malým sebevědomím patřila i spečená Randulová se sádelnatými kotníky. Přesto získala od mužského osazenstva přezdívku Hraběnka. Chromák její alias nechápal. Ani po několikaměsíčním chození nevnímal, že se projevuje povýšeně. Možná se k sobě hodili? Možná se jen chromák hodil k Hraběnce! Byl nevychovaný ve smyslu úcty - sebeúcty.

On totiž chromákův otec ponižoval matku a své syny. Matka si frustraci vybíjela na synech a babičce. Chromák s bratrem byli pubertálně zlí na babičku. Babička byla asi fajn? Prostě mrzáčka utvářely „zdravé“ rodinné vazby. Snad proto Hraběnčino pohrdání chromákem bylo pro něj normální. Čekal povýšenost od osob, které ho měly milovat. Jeho potřeba sebeobrany ležela až uprostřed tyranie.



III.



Podíval se na Randulovou přes regál zrajících mléčných výrobků. Vypadá opravdu dobře. Co kdyby zaflirtoval? Potěšil by ji zájmem? uvažoval, když ohmatával strupy brambor. Vzpomínal na malý dívčí pokoj bytu, kde starý inženýr a stará magistra vychovali inženýra a magistru. Hlasitě šoustali. A po srolování prezervativu se mu smála:

„IQ sto třicet čtyři? Ty? Neblbni, to bys měl jako brácha! To ty nemůžeš mít! Ani náhodou!“ oddechovala.

Vůbec, učitelský sbor je citlivý na předurčení člověka. A pokud základka už jednou ohodnotila dítě za blbce, pak z něj bude podřízený zaměstnanec, neschopný jakýchkoliv úspěchů. Jestliže byl žák nezvladatelný, bude z něj kriminálník, v lepším případě asociál. To je pro kantory přírodní zákon, podobný tělesu ponořenému do kapaliny. Platný vždy a za všech okolností. Kdyby pravidlo nefungovalo, svět by už nebyl světem spokojeným. Každé zpochybnění totiž znamená, že oni, pedagogové, pracovali špatně. Že by se ONI - kantoři - mohli i mýlit? Dokonce by mohli někomu zničit budoucnost, ale naštěstí platí: žák ponořený do kapaliny je nadlehčován silou, která se rovná žákovým schopnostem. Vykřičník! Kdo by chtěl nahrazovat veličinu dítěte za učitele, je nepřítel třídění lidí! Definice: žák ponořený do kapaliny bude nadlehčován silou učitelových schopností je nejen chybná, ale i na pětku do žákajdy s poznámkou! Rouhání! Na kriminál!



V takové morálce sborovny je jenom přirozené, že jedna starostlivá úča, dobrota sama, radí kolegyni – matce:

„Šárka prý chodí s chromákem? S mladým Nikdo Ještěmíň! Proč si nepodá raději inzerát?“





IV.



Mrzák si vzpomínal na čas, kdy byl šťastným Ještěmíň, a vyřadil nakopnutou ertepli. Ona jeho bývalá ruštinářka myslela radu jen a jenom dobře. Rozhořčení, že kdysi podprůměrný a nezvladatelný žák chodí s ženou jejího stavu, bylo rozhořčením oprávněným. I zahořela empatií k Randulovým. K dceři s matkou, které postihla živelná pohroma. Morová nákaza Nikdo Ještěmíň se musí vymýtit. Co kdyby se nakazila její dcera? No fuj! chápe chromák stavovský strach.

Zraňující podtext, že je Šárka zhnisáním škaredá, že ji nikdo v maloměstě nechce a musí se ukájet póvlem, který je hluboko pod její úrovní třídy, si neuvědomovala. Zato podtext o chromákovi s jeho maximální dehonestací byl cílený. Trefný.



Mrzáček zažil od Randulové několik ponížení, vycházejících z prvního přírodního učitelskýho zákona. Signifikantní - řekl by chromák, aby všem ukázal, že zná význam cizích slov, rádoby intelektuál v mindráku – signifikantní, nejpřesněji vypovídající zážitek, byl se hrou v šach.



Šachy Šárka Randulová uznávala. Hrál je závodně Randula - otec - inženýr, a proto byly měřítkem inteligence. A když v mysli spojila uznání vyšší inteligence šachového vítěze a první kantorský zákon, bylo jí jasno, kdo dá mat.

„Bursíka neporazíš! Premianta mé třídy ty v šachu nemůžeš nikdy porazit! Nikdy!“

Své přesvědčení opakovala i na školním výletě, před žáky. Před rodičovským doprovodem. Před řidičem autobusu. Byla si totálně jistá. A se sto procenty nemohl chromák hnout, ani kdyby... Ani kdyby přišla bolest?

Zraňovalo jej pohrdání od osoby, která měla mrzáčka milovat? Nepamatuje si. Dnes se na Šárku zlobí jenom trochu. Víc je nasranej na sebe. Na svoji ohebnou podřízenost, která nevyhnutelně vedla k jednostrannosti citů. K tyranii, která právo a spravedlnost nikdy nedokáže do sebe začlenit. Proč by diktatura měla chránit chromáky?

On, vylízaný patolízal, vyhazoval ze šachovnice premiantovy figurky co třetí tah. Ale stačilo jenom šeptnutí učitelky, a hned poslušně vedl krále-šaška do záhuby. Nač chránit podprůměrné žáky, kteří souhlasí, že budou vždy horší, podřízení premiantům? Má, co si zaslouží, chromák blbej!



V.



Neexistuje snad žádná profesní skupina lidí, která by víc přeceňovala vliv genetiky na dospělého člověka. Podle všech zaměstnanců základních škol je člověk dospělej už průnikem spermie do vajíčka. Výchova a prostředí mají minimální vliv. Pokud je žák jejich oblíbencem, pak prostě dostal do vínku inteligenci, píli, poslušnost, příjemný projev i vzezření. Dítě je premiantem dřív, než jej učitel na výsluní dosadí, nikdy obráceně. Dobrý učitel talentovaného žáka jen pozná - prosadí se svou kvalitou - a pak jej vede ke světlým zítřkům. Naopak ty zlobivé a hloupé se snaží marně vychovat, něco naučit. Kvalitní pedagog prostě své žáky roztřídí a dostane do nich maximum, co jde. A protože je všechno dané už orgasmem, kantor nechybuje, nemá odpovědnost za to, co z deváté třídy leze. Celá budova si nad tříděním osudů myje sterilní ruce.

Chromák si pamatuje zábavnou scénku pro všechny přihlížející - slyšící. Bylo mu dospělých třiadvacet let, když šel kolem nešťastného školníka, který olamoval zbytky skla z rozbitýho okna. Jakmile kulhavce uviděl, nečekaně ožil nadějí a zlostí. Na vzdálenost čtyřiceti metrů zařval na mrzáka:

„Cos dělal v noci, chromáku! Není to tvoje práce!?“ Nikdo Ještěmíň se uchechtnul a na tu vzdálenost vykřičel odpověď:

„Já mám alibi! Plánoval jsem atentát na prezidenta!“



Je nepochybné, i profesní deformace měla vliv na pohrdání učitelky Randulové chromákem. I ty nejkrutější skutky byly ovlivněné - ovlivněné chromákovou závislostí, bezzubostí k milované osobě. Dřel nahou sliznicí o rašpli lásky.



VI.



Mrzák byl hrudí ponořený v minulosti a ani nezaregistroval, že už došel k sekci maso. Přirazil k frontě, k Randulové tak natěsno, až se políbili nákupními košíky. Udělaly nejněžnější gesto naší doby. Podobenství zasnoubení. Spojení dvou nákupních košíků muže a ženy. Stává se z nich stejná třída s jednotnou finanční silou. Spojením ženy a muže v jeden konzumní prostor.

Jenže on, chromák, je prošlýho data a ještě se žárlivými sklony.

Co kdybych moji paní učitelku pohladil po zadku? uvažoval si. Rozevřel dlaň a přiblížil ji k masu vzdouvajícímu riflovinu. Zbytečně. Respektuje cizí prdele. Ovšem prdele, kterých si váží.

Pro něj, pro mrzáka, je jenom jediný chlap, který může beztrestně hladit hýždě ženy. A Šárka už světu představila správce s právem vlastnit. A proto prdel jeho učitelky může hníst jedině školní údržbář Slezák. Randulová se Slezákem mají společný nákupní košík. Nákupní koš je dnes právo i zákon na prdele.

Chromák si vzpomíná, jak kdysi žárlil na školníka, ale Randulová ho uklidnila: „Školník je puritán. Slezák si z něj dělá čurinu. To jsem byla opřená o katedru a něco jsem psala a Slezák mi pošeptal: ‚Dívej se, co se stane!‘ Potměšile se usmál a začal mne hladit po zadku, dokud si stimulace nevšimnul školník a neseřval nás: ‚Co kurva děláte? Dej tu ruku okamžitě z ní! Hnus!‘“



Přesto je Randulová jediná z žen, které miloval, jež se domnívá, že byla k chromákovi hnusná. Jediná tuší, že to, co prováděla chromákovi, by zničilo každý vztah.

„Hledám fakta mluvící pro Šárku. Hledám polehčující okolnosti. Já, tvrdý a neoblomný soudce všeho, co člověkem načichne,“ uchechtnul se úvaze, ale pokračoval.

Především Randulovou - i všechny milované - svou závislostí přinutil, aby se před ním nechala dráždit na genitáliích jiným mužem.

Žárlivý chromák si dovolil-neodpustil být divákem na volejbalové akci, kde měla Randulová pokaždé milence. Jednalo se o kámoše jejího bratra. Nesportoval. Poprvé se přijel ožrat, a od té doby jezdí šukat kamarádovu ségru. Ženáč přespával v bytě se sourozenci. Kulhavec hlídal i tam. Byl zase divákem. V bedně probíhalo mistrovství světa v kopané. A ještě jednou byl divákem - naproti v zorném úhlu s televizí si jeho milovaná nechávala stimulovat pičku. Sama něžně, bříšky prstů, dráždila ztopořený šulin. Bratr, Randula, se soustředil v rámci možností erotické situace na fotbalový přenos. Kromě hustě vtipnýho komentátora bylo slyšet zrychlený dech a ženáčova slova, která patřila víc chromákovi, než učitelce.

„Kašli na něj! Kdo by zde čuměl? Je to ubožák!“ a přitom dlouhán nahmatal jezdce od zipu v rozkroku Šárky.

„Já vím, je slaboch,“ odpovídala paní učitelka.

„Je to sračka. Rozepni mi poklopec. Vezmi ho do ruky,“ vyslovoval přání vysokoškolák. V bedně kopali Brazilci penaltu. Ronaldinho udeřil do míče a Randulová strčila jazyk do ženáče.

O poločase hry se chromák zvednul a sotva ze sebe vytlačil: „Půjdu dom.“

„Konečně vypadne!“ zajásal ženáč s podtóny opovržení a nasrání. Zajásal v bytě, který mu nepatřil, k člověku, jenž chodil s dívkou, co ji hněte prackou pod riflemi.

Mrzáček vypadnul.







VII.



„Přejete si maso?“

Chromák se podíval na svou negativně prohnutou dlaň, které odešel pozitiv. Zadek učitelky sexu zmizel za vepřovými paštikami.

„Mám vám uříznout párek jako obvykle?“

„Ne, děkuji,“ kysele se usmál mrzáček na prodavačku. „Čtvrt kila šunky nařezat bych chtěl.“ Řeznice vytáhla růžový blok z chladícího boxu. Ohrnula prezervativ a pohodila obnaženou hmotu na krájecí stroj. Před chromákem zůstal kus plastu s etiketou. Strojově separované maso vypalovalo se očima do chromákových nervů. Obarveno broučky, četl.



Proč všechny ženy, které miloval, skončily s naduřenými sliznicemi - obdělávané jiným chlapem přímo před pajdavcem? Čtyřikrát stejný hnusný prožitek už nemůže být náhoda! Většinou bylo vidět milované, s jakou radostí se rýpají v mokvající ráně. Mučily ho.

Vybírá si snad ženy, které jsou schopny té nejdrsnější psychické krutosti? Je masochistou? Ještě nedávno byl skálopevně přesvědčený, že ty, které ho milovaly, sám dožene k tyranii. Čtyřikrát není náhoda.

A to nezapočítává dva případy, kdy sám dráždil ženu před manželem. Ztratil zkušenostmi ohledy. Věděl, co mu lidi prováděli, bez výčitek. Bez empatie. Proč by si i on nenavlhčil prst před jejich muži? A ony mu dovolily být sadistou.

Navíc v dalším vztahu, kdy ho dobývala matka dvou dětí a on se k ní choval tvrdě. Choval se úplně obráceně, než k ženám milovaným. Nevšímavě, necitlivě, zraňoval ji s převahou macha. Přesto i ona podrobená skončila v předváděném gestu. Šukala se sousedem, chromákovi na odiv. Pak ovšem podle logiky nemohl své lásky přinutit k psychickému sadismu.

Možná, že ženy nejsou takové, jak chtějí vypadat.

Možná je vnímal lepší?

Možná všichni muži vidí v milenkách něžné pohlaví. Tak, jak je chtějí vidět?

Možná proto existují války?

„Páni!“ uvažoval chromák nad přesahem. Co když jsou války jen proto, že muži vidí ženy citlivější, jemnější a ohleduplnější? Předpokládají, že ty mírumilovné, vciťující se, něžné slečny a matky zadrží chlapácké ruce sahající po vidlích-samopalech. Čekají a čekají marně. Milenky i manželky chtějí krev! Chtějí spousty krve na vyteklý, ženský krámy!



Vášně



svaly mladíků napínají se

touhou údů

plodit – vraždit



naplní pochvu

nebo vytasí -z ní- zazní



dívky drží paže



Chromáka občas zavaluje pocit zbabělosti. Pocit neschopnýho ochránce stáda samic a svého rodu. Pocit neschopnýho obránce svýho semene.

To se pak propadá do sebeopovržení a vyskočí před ním obraz z filmu, kde parta mladíků, pod zástěrkou fotbalových fandů, ukazuje moc své tlupy. Vidí vlakové kupé, naproti milovanou holku, stimulovanou proti své vůli. Měl by ji podle všech zákonů evoluce bránit. Zamezit přístupu cizích spermií k vajíčkům. Měl by prokázat, že jenom on je hoden rozmnožit se s ní. Dokázat samici, že jeho potomci budou silní a dominantní. Dokázat ženě, že má vitalitu ochránit svůj materiál v potomcích před hordou tatarských nájezdníků. Utrhat Čingischánovým spermiím bičíky. Přetrhnout šroub DNA, který je přítomný v mnoha Evropanech. Jenže on je obyčejný moravský nevolník. K chacharům v kupé prosebně koktá: „Kluci, dobrý, vtipný, ale už jste kousíček za hranicí.“ Slova za hranicí nemohli slyšet, a přitom několik rukou je v kožichu jeho laně.

Střih noční můry – filmu, a Chromák vidí obraz, kdy se jim podaří utýct do bezpečí, a ta jeho mu vyčítá, a on poražený hledá úkryt v logice:

„Co jsem měl dělat? No co?“

„Něco! Prostě cokoliv, ale něco!“

A už ví, že není dost dobrý na lásku. Není dobrým mužem na šukání. Nemá dobrý semeno, aby z něj byly děti.

Ano, to rádoby slabé a něžné pohlaví chce vidět krev zemi zúrodňovat! Evolučně touží po válce, aby prověřilo své muže. Aby mateřsky rozpolcené mámy-bohyně vytřídily své potomstvo při nájezdu hord válečníků. Žena je mačkaná evolučním tlakem riskovat milované děti. Riskovat znásilnění nad mrtvolkami vlastních potomků. Samice požadují podvědomě prověření krve, i když nedohlédnou ke smrti těch, které by nikdy dobrovolně nedaly.

Chromák totiž chápe, co by se stalo, kdyby se partě na bojovné výpravě, „fanouškům“, vzepřel. Dostal by přes hubu a milovaná několik výronů do pochvy. Přesto měl podle své dívky zakročit, aby dokázal svou sílu, i když by se jí samotné dostalo násilí. A čím víc by chromák bojoval a čím víc by riskoval zranění, zmrzačení, tím větší by byla jeho šance na potomky s milovanou. Ovšem, jen pokud by svou snahu nepřehnal a nezemřel, anebo zmrzačený už nemohl souložit. Navíc, ještě před sto lety bez antikoncepce a MUDr. andělíčkářek bylo dost pravděpodobné, že sperma některého nájezdníka se uchytí. Nezřídka zemědělští nevolníci museli svou energii vynakládat na vyvedení kukačky. Nebo nákladně vy-soutěžit jiné, nevytěžené vaječníky.

Sečteno a podtrženo. V kupéčku osahávaná dívka chtěla, aby se její milý zmrzačil a ona byla znásilněná. Byla lačná krve! A krve!



Možná chromák právě pochopil, proč jsou války. Proč ženy nezabrání mužům ve vraždění. Ženy totiž nejsou ženy, jak je muži vnímají, ale daleko horší matriarchy. Možná se mu právě rozpadá poslední iluze o dobrém lidstvu. Iluze o rozumném společenství lidoopů.



VIII.



„Ještě něco nařezat?“

Chromák se podíval do úsměvu něčí matky. Pohledem sklouznul na ruce, které chovaly. Na vystouplé kotníky prstů, pojící kosti ve schopnost uchopit, pracovat, piplat, podat, vyhonit a uříznout.

„Udělám si bouřku, dejte mi jelito. A víte co? Oddělte mi párek.“

„Já věděla, že si dáte říct,“ prohodila k chromákovi řeznice - podobná vyučené vědmě. Zahleděla se do mužových očí s neochabujícím, vlídným úsměvem. Obejmula ve své dlani maso semleté do vlastních střev a ledabyle, zažitě, ušmikla kus mrtvého buřtu.

„Ještě něco si přejete?“ podávala přes plexisklo pultu část poraženýho zvířete.

„Všechno. Musím něčím zaplatit,“ vysvětlil chromák stav marných požadavků ke své peněžence. Vysvětlil matce, ženě okolnost, která ji u chromáka vůbec nezajímala.



Kulhavec, stále zabraný do nového objevu, proč lidé válčí, se šoural k pokladně. Nevnímal. Jenom někde na konci promítacího plátna mozkových plen mžikla podprahová informace. Randulová! A skutečně, do samoobsluhy vešla Randulová - matka. Chromákova paní učitelka zpěvu, která ho několikrát tahem za kotlety vyvedla za dveře. Především, když pouštěla vinyly vážné hudby a chromák předváděl dirigenta. V rozmáchlých gestech poutal pozornost. Naopak nyní se snažil být neviditelný. Shrbený sledoval starší paní, jestli si všimne tváře, která kdysi znamenala nebezpečí pro život její dcery. Chromák čekal připravený slušně pozdravit a zpozoroval, že ta paní vůbec nestárne. Takže nejen jizvy, ale i genetická dispozice drží obličej jeho bývalky v mladistvém vzhledu. Už už se chystal vyrukovat s „dobrý den“, neboť emeritní kantorka pátravě těkala očima do prodejny, ale nakonec mohl spokojeně polknout slinu.

Podobně i matka Randulová kdysi ulehčeně polkla, když předurčením kvalitní dcera zapudila podprůměrného, asociálního chromáka. Snad si i začala dělat naděje, že nakonec bude holka s někým šťastná. A její vnoučata budou vybavená lepším genetickým materiálem, než by poskytnul mladík Ještěmíň. A Nikdo Ještěmíň - pajdavec by kantorkám všechno přál, jenže Slezák měl dceru z prvního manželství a druhé dítě mít nechtěl.



Oni dost možná i chromákovi spermoši jsou lenošní. Biče mají krátký, nechce se jim plavat, natož závodit. Nediví se jim. Kdo by se namáhal být první někde - dobývat se někam, kde ho vůbec nechtějí. Být cizím, nežádoucím vetřelcem, kterého chce všechno kolem vypudit. Zabít.

Ach jo, povzdechnul do sebe chromák. Svým bičíkovcům se nediví, ale sám buší hlavou do stěny, do obra, do buňky ženskosti, až mu zvoní mezi ušima. Kdepak lásky, on není žádný vítěz, ale nežádoucí chromák, co mlátí a tluče čelem do přijetí, až se mozek třese. Blbne, blbec!

Blbec!



IX.



Kulhajícímu ubožáčkovi nestačilo jedno vyhození z bytu, kdy příležitostný milenec milované zajásal „Konečně vypadne!“ Nestačilo mu sledovat ruku v trestném území. Faulovaný byl pajda, přesto šel pod sprchu, aby jiný mohl vsítit. Gól!

Gól je, že jenom závislák by chtěl lepit rozpuštěné prášky.

Zůstali ve vztahu, ve vztahu - on miloval a sloužil, ona jím pohrdala. Mrdali se ještě roky. Chromák se pokoušel potlačit žárlivost. Nevtíral se na každou kantorskou akci. Dokonce se bavil Šárčinou koketností na dovolené.

Byly to tehdy jejich druhé společné prázdniny. I když prázdniny? Kdyby dokázali naplnit původ slova prázdniny prázdnem, vraceli by se z dovolené spokojenější. Snad by sedm dní i vydrželi, ale čtrnáct? Pro milostný pár - zřízením feudální, kdy inteligentní poddaný bez sebevědomí přesto touží po rovnosti - je čtrnáct dní to, co osmička na lopatkách. Sedm, šťastných sedm zvládli. Týden a pak end.

Sedávali čtrnáct nevyprázdněných dnů pod Olympem. Pod domem bohů tolik stejných člověku. Večeřeli a stmívající se hora symbolizovala marnivost všeho. Možná není nic marnivější než láska, bolest a ukradený pohled. A o pohled v zábavě šlo. Měli svoje místa. Když se Chromák díval za hlavu Randulové, viděl masiv z kamene. Kdežto Randulová za ksichtem chromáka hleděla na antický zadek zelináře. Na dvě dokonale sošné půlky Gréka, který přerovnával bedny citrusů. Nechala se unášet snědým propracovaným tělem diskobola s černými kadeřemi, padajícími pružně na lopatky a prsa. Pokaždé, když zelinář-atlet vyšel ze tmy krámku, chromákova slečna se rozzářila. Naopak okorala, pokud se vrátil do tmy za pokladnu plnou drachem. Upřímně se těšil hrou - kulhavec. Smál se na Randulovou a ona teatrálně koulela očima, aby se pak přidala ve smíchu. Podobné účinky na ně měl i majitel a číšník taverny, ve které měli tak krásný výhled.

„Taky je nádhernej, ale zelinář je syn Dia!“ svěřila se milenci, když popíjeli barevný nápoje se slunečníky. Veselili se každý na svůj způsob. Chromák byl rád, že jeho láska může zrakem ochutnávat domácí cizince.



Druhým turnusem se změnili sousedé v apartmánech. Hned první den uslyšeli dohadování se o zabouchnutých klíčích.

„Kdybys nechlastal, pamatoval by sis.“

„No jó, porád kvokáš, ale jak se dostanem dovnitř, neřekneš!“

Na což aktivní pajda hned musel odkulhat na pomoc.

„Dobrý den,“ pozdravil pár ve středních letech. „Jestli jste nezamykali dveře na verandu, já k vám přelezu a zevnitř otevřu.“

„S balkonovejma jsme nic nedělali,“ souhlasil obviněný z alkoholismu.

„Není to nebezpečný?“ zeptala se sousedka a strčila do muže.

„Já lezl po skalách,“ odbyl námitku chromák a už běžel přes apartmán k balkónu.

„Neměl bych jít já?“ nabídnul se podruhé postrčený muž.

„Já jsem zvyklej. Počkejte na chodbě,“ odrazil je mrzák chtivý pomáhat.



Manželé pocházeli z Osoblahy. On byl alkoholikem a ředitelem na základní škole s aprobací matematiky. Ona byla podřízenou, učitelkou českého jazyka. On chtěl často za tmy to - a to pak řev cikád přehlušilo podnapilé škemrání:

„Amóre, amóre, belisima belisima amóre,“ a rezolutní

„Slez mi z hrbu!“

Za chvilku, než by cvrček stačil družku ocvrkat, už se zase vznášelo k hvězdám nad Olympem škemrání „amóre“.

Nametený matematik měl chromákovo plné porozumění. Cítil velkou empatii - sám byl neuspokojitelného chtíče. Věděl, co je frustrace z nedostatku souloží. A na krámě je neměli.



X.



Tři dny druhýho turnusu utekly a pajdavci se zdálo, že i sousedy z druhé strany verandy zná. Zdravili se každý ráno, když chromák nakoupil čerstvý pečivo, zeleninu, sýry, uzeninu, uvařil čaj, namazal pečivo a vše nachystal venku na stole. Posadil se a tiše sledoval svoji princeznu, jestli něco nenaznačí královské probouzení. Při náznaku bdění milovanou políbil na zjizvenou tvář se slovy:

„Lásko, vstávat, snídaně je na stole.“

Na což Randulová otevřela plné rty a zavrčela:

„Nedávej mi pusu na tvář, víš, že to nemám ráda, kolikrát…“

„Ale mně jizvičky nevadí, když člověk miluje, pak drobné vady druhého jsou ty nejkrásnější, ty, co odlišují uniformní krásu…“

„Já si nepřeju, rozumíš?“ probudila se.

Šli snídat a to i sova Randulová pozdravila neakademické sousedy směrem k Aténám. A vtom, z ničeho nic, chromákovi sepnulo, kdo bydlí vedle. Nahnul se přes přepážku a zeptal se:

„Neznáme se?“

Než mohli manželé odpovědět, pajdavec upřesnil:

„Vy jste Postavilovi. S Martinem jsme se učili tahat z hlíny vázy. Dvakrát jsem u vás byl.

Vožralej.“

„No to je gól.“

„Ta náhoda!“

„Šárko, pojď, představím ti kámošovy rodiče.“

Rozjaření se bavili nad osudem.



Na předposlední večer si všichni koupili organizovanou zábavu. Místní lačným jinozemcům nabízeli imitaci domácí kultury. Přípitek rakije a snědýho, břichatýho chlápka v roli Onassise zdejší pláže. Snad se střídají, uvažoval chromák, protože každý večer s jiným zájezdem by hra na Onassise byla nejsmrtelnějším zaměstnáním na světě.

Večer sotva začal, a už falešný rejdař objímá pravou blondýnu Postavilovou. Jen zablýskal zlatým zubem v úsměvu, a hned nesou k moravskému stolu další rundu. Jedním lokem pálenka zmizí v ohnivých hrdlech. Milionář bere plnokrevnou blondýnu kolem ramen. Zlato probleskne směrem ke kapele a hudba začne pomalu přešlapovat, had se prodlužuje o další články Čížků. Rytmus se zrychluje. Z těch, co stačí, sálá živočišnost. První středozemci odpadají. Několik světlejších korálků padá na židle, ale teprve s hromadným koncem se had svléknul z kůže. Naporcovaný sedí u stolů a polyká omamný jed z pohárků. Chromákův stůl je nepřetržitě v oblibě Onassise a dostává největší - smrtelný dávky. Ředitel základní školy se nešetří a snaží se spolustolovníky ochránit před otravou. Marně. Učitelka češtiny, ale především Postavilová, jsou nadšené zájmem opálených Řeků. Manželé nebrání ženám. Sebejistý Postavil, vysoký fešák se slušnou inteligencí, srší spokojeným vtipem, jaký mohou mít právě jen vysocí krasavci se slušnou inteligencí. Šárka Randulová se k němu naklání, směje se, podívá se na-protivu stolu a k chromákovi prohodí:

„Postavil je úžasnej!“ A dál zvoní zábavou.

„Postavil je vtipnej,“ směje se.

„Postavil…“ řehtá.

„Postavil je - já z něj nebudu,“ cení řezáky k pajdovi.

„Ten Postavil,“ a hodila oči v sloup.

Chromák se podíval na hodinky. Za půldruhé hodiny mu láska čtyřicetkrát dala najevo obdiv k

„Postavil nemá chybu!“

Už moc dlouho postavilování nevydrží. Ne, on se musí zapřít. Ale snad i chromák má nějaký čárky hodný obdivu, které Šárka nevidí?

„Slyšíš Postavila?“

Prohrává se svou malostí. Nedokáže donekonečna zabránit kypějící zlosti. Vždyť on by měl být její milý. Měl?

Dal si tenkrát časový limit jednu hodinu. Pokud nepřestane, musí už z principu vybuchnout. Musí dát najevo, že existují hranice v projevu jejího okouzlení mužem odvedle.

„Nikdy jsem nepotkala tak vtipnýho a pohodovýho chlapa, jako je Postavil! Je tolerantní a nad věcí!“ vmetla Šarka Randulová nejen obdiv, ale i pohrdavé srovnání s chromákem, chromákovi do uší – přímo pod kladivo na kovadlinku. A už se zase chechtala a k mrzáčkovi mimoděk dodávala:

„Postavil, byl; Postavil je; Postavil, bude i za hodinu. Postavil, Postavil…“

Chromák se postavil a zařval teatrálně tak, aby byla ostuda:

„Drž už hubu!“

Pajda - ubožákem byl. Je. A bude.

Má jedinou obranu, se kterou může proti milované vyrukovat. Brání se strojenou zlobou s ostudou!

Po mužné scéně i nějakou chlapskou slzu uronil. Bylo mu líto nevydařenýho večera. Pokažené zvláštní noci, svátku, příležitosti být na sebe pozorní a uctiví. Být párem se vší ohleduplností. A ano, se vší láskou! Místo toho mladík pláče. Béčí. Jsou dva naproti sobě, dva proti sobě nasupení. Žena je tvrdá a on, mladík, cítí lítost. Vzdor se ostře pne uprostřed veselí. Zarputilost! Zarputilost v centru reje je hodně únavná. Krade energii a po určité době musí uvolnit prostor umírněnosti. Ani člověk vyživovaný přímo do křečových žil zarputilost dlouho nevydrží. Ba dokonce ani jemná Randulová neměla sílu dál prohazovat provokativní

„Postavil.“

A jelikož citový závislák chtěl zachraňovat, co zbývalo - co zbývalo z večera - na lásku neměl nárok, snažil se vydržet už jenom v mírnosti. Nakonec učitelka prvního stupně kývla na devátou výzvu k tanci. Po mužných slzičkách, po hysterickým výstupu chromák při tanci vedl, kupodivu.



S chromákem se musí špatně tancovat, a on to ví. Zná několik případných přirovnání. Zlý tanečník - špatný milenec, nebo muž bez osobnosti.

Ženy se při tanci s pajdavcem necítí pohodlně. Jenže mohlo být Šárce ještě hůř.

Snad pro chromákovu kratší nohu, snad pro chromákovu snahu vést živě, nebo jenom proto, že parket byl miliony tanci už dokonale vyhlazený… Prostě Randulová třikrát vykopla špičky bot do vzduchu, aby prdelí mlaskla o zem. Žuchla hlasitěji, než reproduktor ploužil. Nedokázal ji v pádu zachytit. Nevyhnuli se vpádu do pozornosti. Dav lidí je rentgenoval. Chromák se sklonil ke své lásce a podával jí ruku.

„Běž do hajzlu!“ sykla na štáckrypla, který nebyl ani na vojně. Chromák se otočil na patě a toužil uniknout. Marně! Popravčí četa už stála seřazená a jen čekala na povel hraběnky.

„Do hajzlu s ním!“

Prásk. Hromadný hrob všech zamilovaných mužů, mužů s malou hodností na ramenou, by se opravdu mohl podobat obrovskýmu hajzlu.



Poslední den pod Olympem lidských svárů, bojů, pádů se pan Postavil s ředitelem Oldřichem dohodli na partii šachů. Chromák vytasil své magnetické figury, aby gentlemani mohli s nimi strategicky tahat.

Soupeři pečlivě vyrovnali své pindíky do výchozího postavení. Položili svá propocená těla do písku a pustili se do sebe jako dva psi.

V půlce jednoho z klání, které kladlo důraz na poziční hru, si blbec chromák dovolil kibicovat. Rádoby poradil tomu úžasnýmu Postavilovi.

„Co posunout svou dámu na c6?“

„Pole kryje nepřátelský střelec! Pch,“ odfrknul si pohrdlivě kibicovaný.

„Já přehlídnul,“ omlouval se a hned si duchem nadával, že nabíjí ostré do zbraně, která míří na něj.

„TEN JE NEPŘEHLÉDNUTELNÝ!“ vytknul mladíkovi nepozornost šikovný Postavil. Jeho hlas důrazem připomínal učitele, který před plnou třídou ukazuje žákům troubu. Ukazuje na slaboduchý článek classy. A měl pravdu. Černý střelec byl nepřehlédnutelný. I chromák viděl, jak na polích černý střelec panuje. Jen na chvíli zapomněl na to, co už jednou zamítnul, a zamítnuté navrhnul. Mozek je nedokonalý a závěry opakovaně nutí otevírat. Prověřovat spolehlivost závěru nervové-závitové cesty.

Když ředitel školy vedl čtyři nula, zeptal se chromáka:

„Nechceš si se mnou zahrát? S tebou se mi hra líbila víc!“

„Ne! Nejsem až tak velký masochista,“ odmítl pajda výzvu.



V Brně na letišti se s Osoblažskými loučili. Přáli si, jak to tak bývá. Někdo formálně, jiný vložil opravdovější zájem. Ovšem paní ředitelová se překonala. Tiskla ruku kolegyni Randulové a s opravdovou empatií a starostí o schopnou a slušnou ženu promlouvala Šárce do života.

„No ty!“ Usmála se.

„Jsi ještě mladá a máš hodně času. Můžeš si všechno rozmyslet. Pořádně si všechno projdi! Věřím ti!“

Pajda na kantorky zíral a měl pocit, že neexistuje. Neexistuje fyzicky? Kdepak. Mentálně pro ně opravdu nebyl. Jenže on stál při vědomí, hned po podané paži, trčel vedle. Držel jejich dva těžký kufry a malá osobní zavazadla. Nepohnul se, ač byl pohnutý. Ani koutkem úst necuknul, ubožák. Držel a držel.



XI.



Přátelská a kolegiální rada ženy slečně Šárce dopadla na úrodnou půdu. Jistěže bez přesvědčení, že nevzdělaný chromák z rodiny bez titulu, bez sebevědomí, inteligence, perspektivy není pro hraběnku Randulovou dost dobrý, by jedna rada nezaplatila celý rozchod. Ale když ke všemu dostala státní byt, pak se s chromákem rozešla. Měla ještě čas. A s bytem vhodným k přesvědčování vleže jistě najde lepšího chlapa! Přál by jí…

Bohužel, čas byl hraběnce k hovnu. Druh Slezák v tanci vést umí, ale dítě nechce. A protože už čas Randulová nemá, je možné použít sloveso v čase minulém. Děti nechtěl!



XII.



„Budete platit hotově?“ zeptala se svobodná matka, sedící za pokladnou samoobsluhy.

„Platím hotově,“ potvrdil chromák styl transakce.

Položil na posuvný pás Boženu Němcovou. Pokladní mu vrátila několik mincí pannami vzhůru. Přerovnal ze svého koše položky a hodil si jídlo - jedinou připomínku Vánoc - na hřbet. Těla obratlů se posunula, chromák se ohnul. Podíval se ještě do střev samoobsluhy. Pohledem zůstal na tváři paní učitelky z prvního stupně. Spojili se, spojili se už jen na okamžik vnímání se navzájem. Chromák výrazně artikuloval rty. Hluchoněmě zavolal

„Máš zde mamku.“

„Já vím,“ neslyšel odpovědět plné rty. Líbí se mu a ona to cítí. Umí stále v chromákovi přečíst všechno, co by mohla využít k moci nad ním. Usmívá se. Je s chromákem spokojená. Je spokojená, že jenom na chvilku může v chromákovi nahmatat a uchopit jeho obdiv. Na chviličku. Ještě pajda - citový závislák - udělá krok a odkulhá, až do příštích Vánoc. Celý rok se nepotkají. Naštěstí! Naštěstí se může spokojeně usmívat.



Chromák se vydal domů s přesvědčením, že svět je jenom tolik špatný, kolik je špatná ta nejjemnější z žen. Vydal se domů s přesvědčením, že obličej jeho učitelky sexu z prvního stupně nestárne. Mířil ke svému domovu se čtyřmi blízkými stěnami. A žádnou válkou.