poezie a povídky vlado matuška
Jsou obrazy, které stříbrem neprošiješ


Jsou obrazy, které stříbrem neprošiješ povídky: Chromák

Ani tatíček, ani Habsburk, ale igelit.



Brno, Komenského náměstí.





Masaryk se díval na rohlík v igelitu. Hezky z výšky morální autority sledoval nezaměstnané ruce, které mačkaly gumu pečiva. Garikův pohled cítil přes svá ramena parazita. Tatíček – vysekaná osobnost na piedestalu, a dole, hluboko pod ním, synek, co neoral. Nepracoval ani málo, ani kolečko mu nechybí. Ruce se mu nepolámaly, přesto drží rohlík, na který nemá chuť. Nemá chuť držet nevábné jídlo celou cestu vlakem. Brno – Letovice. Vyhodil by…



Jenže muž na pokraji věku odmrštění všemi firmami se cítil zahanbeně. Byl v duši malinkým klukem, prožívajícím vinu a hanbu. Byl slabým, hubovaným chlapečkem – ale rychle se vytáhnul v puberťáka.

Žádný tatíček, ale hnusnej fotr! Najednou chtěl vzdorovat zavedeným - zahnívajícím pořádkům. Chtěl se vzepřít všem normám, které škatulkují – bední člověka. Bouřil se proti etice, která odsuzovala, která ho nutila nevážit si sám sebe. Zpupně se otočil a zvrátil hlavu k nebi, aby zpříma pohleděl do nosních dírek zkamenělé autority.

„Směju se ti, tý, ty vole!“

Křičel v sobě a vzpomněl si na jinou sochu s pantátou. Měl tehdy divokých patnáct a svět si zasloužil rozkopat jizvy. Stál v jízdárně chátrajícího zámku. Uprostřed koroze minulosti. Sídlo - stavba se socialisticky rozpadala na vlastnictví všech. Hrabětem milované kobyly dávno řehtaly v salámech a notně prohnané traktem, vlévaly se do Středozemního moře. Na mramorové žlaby desítky let usedala zbytečnost. Místo kopyt jen netečnost kypřila podlahu jízdárny a v prachových peřinách ležel i strejda, vyvedený z pískovce. Minulá autorita se válela na lopatkách. Žádný sokl a pohled z výšky na maso lidstva. Slavný mocnář František Josef I. vydán na milost a nemilost změnám. Už neroztáčí mlýnky na maso, ani konina se do salámu drahná léta necpe. Dragouny semlela první velká válka - Josefa I. poslední. Chlápek s mocí nad životy ležel před puberťákem odevzdaně a vedle něj hrubý nástroj dělníka. Kdepak srp a kladivo, ale krumpáč je odznakem nezaplacené dřiny.

A stalo se nevyhnutelný. Rovnice: Nikdo; Nikde; Socha potentáta na lopatkách; Krompáč; Puberťák = nemohla přinést jiný výsledek než ukopnutí nosu i s bradkou.

Fakt, že se nejednalo o zaprášenou osobnost císaře, ale o odstavenou osobnost Masaryka, se dozvěděl teprve, když se tatíček stával současnou zkamenělou autoritou. Rozmlácený ksicht prezidenta totiž opravoval kámošův fotr Petřín.

„Tak tos byl ty?!“ obžaloval akademik chromáka, a on byl zase malým kloučkem, co se za sebe stydí, ale jen na chvilku, co by stačil Berušku rozšlápnout.



„Vidíš, vole? Byly časy, kdy jsem ti krompáčem rypák urazil, a teď na tebe nedosáhnu. Čumím ti do nosních dírek, ty osobo vyhrabaná ze skladišť a předhozená masám k uctívání. Symbole pro falešné věnce, falešně ohnuté hřbety hejtmanů, primátorů, starostů, co tě skutky parafrázují, „nebát se a nakrást!“ Osobo, zneužitá v hubách moci - s tím svým kolečkem navíc ohmatáváš mý svědomí jako pecku v hovně. Jsi zbraní v pazourách moci, v prackách pokrytců míříš na můj kornatý rohlík z práce jiných, abych se stal otrokem, nebo sebou pohrdal. Abych se nenáviděl přes mozky lidstva zdrogované reklamou. Lajny značek, vyrovnaný kreditní kartou. Zkamenělý symbole, to jídlo vyhodím - zírej si, jak chceš!“



Jenže on chromák nevyhodí nic k jídlu. Kdyby alespoň měl hlad. Kdyby pečivo bylo křupavý a chutný.

Ještě než vešel do kanceláře vedoucího ústavu psychologie, žmoulal v igelitu chutné sousto, které nestihl sníst. Nestihl je v tuky proměnit a mužně uložit. A jak mu cvokař mluvil do hlavy, rýpal se v minulosti, až se chromák rozbrečel - i rohlík měknul. Měnil svou pevnou strukturu. Stával se plastickým. Už nevznikaly praskliny, když jste s ním zacházeli bezohledně. Každý fyzický úder – šrám nechutná hmota zase vyrovnala. Podobal se gumě. Inu, říká se jim příhodně - brzdy.

Chromák jednou poslouchal knihu Šabacha, v které hrdina marně přemlouval máslo, aby zůstalo na horní straně jídla. Válec se mu neustále otáčel. Vymýšlel udělátka, aby udržel máslo… Dokonce si chtěl blbost patentovat a nějaká keramička začala vynález hníst a pálit. Prý šel výrobek na dračku. Příběh zbankrotovanýho keramika - chromáka - zaujal. Přemýšlel a přišel na úplně jiný řešení. Kdyby rohlík dělal čest svýmu jménu, nebylo by co vynalézat a Šabach by neměl o čem psát. Vtip je, že rohlík s rohy se nepřevrátí a nevypadá jako brzda.



„Tatíčku, všechno se mění, jenom já se stále nehodím do soukolí oráče!“



Na semaforech zmizelo červené světlo. Ruce davu zařadily rychlost. Hlavy vzplanuly mrtvolami v uhlíku. Krev vymírání druhů začala životodárně proudit kolem Červenýho kostela. Cihly vypálené dřevem pozbývaly barvu tepny. Stínem mraku tmavly na zkažené odstíny, které je nutné pustit žilou. Zazvonila šalina.

Na lavičce vypadla spodní čelist z děravé huby. Bezdomovec ležel na lopatkách, podobal se Masarykovi na indexu nechtěných. Chrápal v blaženosti. Dopolední alkohol na čas vyhnal všechnu bídu existence. Při nepatrném ohnutí páteře praskne. Nedokázal se změnit jako brzda z pekáren. Má pořád rohy. Nepřevrátí se na máslo. Někdo, něco jej zlomilo a teď žije s opicí na střídačku. Bez ní je sám. Opuštěný.



Co se zkamenělým Tomášem? Nebo by „kam s ním“ poradil vytvrzený Neruda? V prachu jsi byl a v prachu zase budeš. Jen igelit!

Gumu - těstovinu chromák pečlivě zamotal do plastu a takhle uchovanou poživatinu zasunul do kapsy špinavýho kabátu. Až se člověk z vopice probudí, bude mít hlad.

Ani tatíček, aneb kam s ním podruhé
aneb koulelo se, koulelo zlatý jablíčko, aneb z televize.

Sochař chtěl umístit svoji hlavu hned vedle Masaryka. Aby byl vidět. Pravdomluvný Havel pod vrbou. Snad by zašeptal Letenské pláni pravdu, že palác Lucerna nikdy chtít nebude. Jeho rest instituce morální busty. Pod vrbou se ocitl jen sochař a bez dekapitace si vyšeptal smutek do kamery české televize. Pravdu má, zde je dobré místo, jenže hlava se kutálela a kutálela. „Kam s ní, velká rado - Rado v zastoupení občanů malého města?“ V Kaťáku pantátové byli na čumendě - před objektivem, objektivní. Snad si polepší a ubytují se v honosnějším objektu, teď, když ukázali rozhodnost stran umístnění. Stran světových. Stran svých. On ne každý dar ujde prohlídce zubů. Stádo radních zařehtalo a hlava se z náměstí vykutálela na hlínu mezi opuštěné školy. Kdysi zde chuligáni druhého stupně házeli sněhové koule na omítku vysoké budovy, nižšího stupně. Najednou jedna ledovka odrazila omítku a s ní do závěje sletěly plné hrstě masařek. Chromák a Petřín je vzali do vyučování.
To se soudružka učitelka divila, kde se vzalo v lednu tolik much. A ty mouchy nelenily, a poučené kamarádkami od Palivce, sraly na Husáka i v zimě. Císař nebo komunista, mouchám bylo jedno, kterej potentát nastavuje lidu tvář.
Hodně omítky stačilo opadat. I záplaty vápna zvětraly. Jen mouchy jsou pra pra předurčené. Jsou natěšené, až pokálí šerpu pravdy a lásky, co zvítězí.

Inu.
„Sláva, sláva“ se provolává. A rocker, co kdysi u Vltavy věštil aktivistům zavření: „Jen si běhejte, volové, půjdete do kriminálu!“ odmotává obvaz z vymodelované hlavy. Společnost za veselejší současnost kdysi běhala z Bartolomějské na Jiráskův most. Zvesela tam a zase zpátky před bývalou mučírnu gestapa. Zvesela tam a zase zpátky před mučírnu, provozovanou i českým státem. Vedenou našima proti našim. Pro veselou budoucnost pod okny Kachlikárny běhali… A v roce 1988 stál rocker Kocáb v nelibosti na semaforech a nazýval lid z občanské společnosti „volové“. Ale co bylo, to bylo. Něco je však lidstvu věčné.

„Sláva sláva!“
Mladá holka Kráčmarová, občansky sdružená, si veřejně pochvaluje symboliku aktivní společností do bronzu slité - zvěčněné. Je nadšená. Je archetypem boje za lepší svět, a to v každé době. Jednou chce křížem a plamenem vymýtit kozla - Satana. Jindy ve svazáckém plamenně bojuje za práva dělníků.
„Mne mrzí, co se stalo se slovy - pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Já se hlásím k odkazu pravdy a lásky. Jsme pravdoláskaři!“ volá tak mladičká. Tak šťastná, vždyť už se zlu škvaří sádlo.
Starosta funí přes bohatý břich. Ohýbá se. Pokládá věnec - on - co v milicích se zbraní v ruce bránil návratu kapitalistů a jejich přisluhovačů. Snad by do Havla - buržousta - i vystřelil.
Ale co jsme si, to jsme si, teď podřízeně stužky narovnává. Nejdříve modrou pravdu hladí, on, co při volbách lhal, tolik, co uši lidu unesou. Pak rudou lásku narovnává, ten, co nestoudnou lží protivníkům ublížil. A bílé zvítězí - odhaluje světu ten, co kradl, ale bylo málo, bylo málo, bylo málo, bylo málo - důkazů. Starosta! Snaží se napřímit a k vrnící kameře dodává:
„Stálo to za to.“
„Stálo, Vladimíre!“ promíchá škvarky ona - nespravedlivě podobná svazačce, přisvědčuje - opravdovému členu Lidových milicí.

Chromák se směje před televizní obrazovkou.
„Václave! Havle! Ještě tě ani nevymotali z prostěradel, a už na tebe navršili hromadu prachu. Jednou budeš pod nánosem. Ocitneš se na lopatkách. Pak nějaký divoký mladíček, snad budoucí básník, urazí krompáčem tvůj vymodelovaný nos. Urazí ti nos, aniž by mohl rozpoznat, kdo jsi byl.“



Žehlit si ucho na koleji



I.



Opilý Lumík za svou opici nemohl. Byl předurčený k chlastu prenatálně. Jeho sudičky stály u kolíbek praotců a pramatek, a aby nemusely k Lumíkům v dalších staletích chodit, vzaly to z jedné kořalky. Sice chtěly všechno vzít z jedné vody, ale ta ve staveních Lumíků byla jen na mytí zadků. A tak se stalo, že Milda Lumík byl šestou generací, se kterou sudičky nemusely pracovat. Na čerstvě narozené Lumíky sudičky zvysoka prděly a udělaly si v ten den divokej alkoholickej dýchánek.

Prostě a jistě: Milda Lumík byl už ve svých pětadvaceti notorickým alkoholikem.



Takhle soustrastně o Lumíkovi uvažoval chromák, když na něj Milda zavolal a nejistým krokem si šlapal po kořalkou vytrženém jazyku. Šmajdal vedle chromáka. Šlapal rovnoběžně. Měli spolu ještě kus cesty k domovům.



Mají spolu kus cesty! uvažoval chromák v metaforách, anebo jejich životy ubíhají jen podobnou krajinou? Krajinou malých bytů, hromadné dopravy. Álejí lidí s odmítavými ksichty, úvozem levných jídel a sexuální bídy. Jestliže Lumíkovy sudičky udělaly kříž na několik generací dopředu, chromákovy herdekbaby byly už u napnutýho bubnu mrzákovy matky. Ten den, kdy se pohnul v plodové vodě tak, aby jeho rostoucí noha neměla místo, kam se zvětšovat a prodlužovat. Už tehdy babizny vyplivly rozsudek. „Budeš chromákem! Staneš se lidským - sociálním mrzákem! Nikdy nepoznáš bezpečí rodiny! Nerozmnožíš se! Do smrti budeš litovat, že ses narodil!“ A bylo!

A je! Vystaráno je! Bez obhájce, debat a náhod. S prozřetelností všemohoucího nad mapou souřadnic každého elektronu. Neodvratně se dnes musel setkat s Lumíkem a svorně kráčet podobnou krajinou, ba i stejným směrem.

Ovšem, uvažoval o osudu chromák, já pajdám i za střízliva, stydím se za sebe, za své nýmandství, utíkám se od lidí. Choulím se v opuštěné embryo, které lidsky nevyroste. Kdežto opilý Lumík je družný. Nestraní se veřejných náleven a ani sebeblbějších hovorů. Naopak. Ty nejblbější sám vyvolává.





II.



Snad chce Milda rozjařeně, kamarádsky navázat na doby, kdy spolu hrávali mariáš. Ano, ještě před třemi roky byl celkem bystrým mladíkem, schopným zařadit se do přihrádek našeho světa. Byl v šuplíku - v zástrčce spodek křížový. Podobně i chromák byl před třemi roky členem civilizace. Sice přepracovaný, unavený, bankrotoval, ale platil daně. Platil spotřební daň, když tankoval. Plnil nádrž benzínem Shell, nebo jeho žaludek šel za lihem. Kouřil zdaněný tabák, ale přesto už se vymykal v dýchání vzduchu natolik, že lidsky klesal k úpadku. Míjel se s despotismem peněz. Kapitalistická - společenská chapadla chromáka nelapila, neuvěznila ho ve svých spárech půjček. Zbankrotoval. Propadl se všemi příčkami kuchyňských linek. Stal se ingrediencí, s kterou se guláš ani dršťková nevaří.

Nekupoval mnoho, ale byl najednou svobodný, tedy bez práce. Dlouhý, nudný, prázdný čas. Čas, který nemohl utrácet, jak chtěl. Člověk bez dostatku peněz může být bezdomovcem, anebo vězněm vlastního obydlí. Zůstanou mu poslední dvě možnosti ve svobodné volbě.



V zadlužené době spotřebitelské diktatury je stejný poměr otrokářů a otroků, jako tomu bývalo při stavbě pyramid, uvažoval chromák. Nabubřele a hrdě křičíme do světa „Jsme svobodní!“ - ale nemáme šanci. Náš bič je z elastických prutů touhy po sociálním uznání, touhy po společenském přijetí. A mocní z prutů šikovně upletli zbraň a dali ji otrokům do rukou. Ti už si vědí rady. Vysekávají - vysekáváme si nadzvukovou rychlostí jelita bez povelu a rádi!

Už děti s dudlíkem poznají, jaká značka dupaček, funkce elektroniky znamená přijetí v patřičné skupině. A co bys byl? otroku! za rodiče, kdybys uvrhnul svou vlastní krev do hanby? Pokud jsi správný chlap, dobrá matka, musíš získat co nejvíc hmoty, která se ukazuje v reklamách. Čím větší ďáblův cejch, zásek ve futrech smrtky, tím jsi lepší výrobek - člověče! Samy reklamy lidem řeknou, jak moc si sebe můžou vážit.

„Když si pořídíš mne, jsi tolik a tolik kvalitní homo rozumný.“

Přitom upoutávky na nejlacinější tretky postaví svého spotřebitele před existenciální rozhodnutí.

„Se mnou jsi ještě člověk, beze mne nejsi. Beze mne nepatříš k lidem!“

A homo rozumný je opravdu zděšený možností, že přestane být člověkem. Proto téměř všichni nežijí, aby zůstali lidmi až do smrti. Nežijí, dokud nezemřou. Bičují se k maximální dřině a sní o vyšších patrech reklam, větší úctě a sebeúctě. Ale ani na krovu svých možností nepoznají radost z volnosti! Jen faraon a správci pletařů důtek si mohou koupit všechno a přitom nepracovat. Vlastnit čas k žití. Vlastnit čas je luxus!

Chromák už není člověk. Je vyloučený ze společnosti svou neschopností, neochotou hnát se za spodním uznáním - jsi náš druh, jsi homo sapiens s nejnižší úctou v tlupě. Proto lidé chromáka uvěznili. Nepřímo, ale přesto je trestaným zvířetem ve vlastním kotci. A je rád, neboť jiní animals…

Zvíře nemůže chodit na sport, do divadla. Zvíře nemůže vydávat básně ani knihy, nemůže jezdit na čtení, protože zvíře si nedokáže koupit jízdenku. Zato nejubožejší člověk tohle všechno má povolený, pokud mu zbyde vůle a energie po šichtě popeláře. Zvíře nedokáže souložit s ženou, jelikož nemá peníze na namlouvání. Kdežto tvor s titulem spodní-člověk zvládne realizovat dvoření na úrovni laciných reklam, ale vybírat si je pro něj nedosažitelnej přepych. Tedy pokud nemá nějaké kouzlo, musí vzít, co propadne sítem vyšších, ušlechtilých odrůd. A i kdyby náhodou k chromákovi nějaká krásná bláznivka chtěla… - on, zvíře, nechce mít rodinu. Bolelo by ho trápení mláďat. Už od mala by jim vrstevníci dávali sežrat, kam patří. Tlak, který předurčuje životy. Tlak z-boží. Osud. Všemohoucí faraon. Tropická bouře na horním toku Nilu. Lavina úrodného bahna.





III.



„Ty, Petřín říkal, že jsi hezkej křivák!“

Chromák nevěřícně rozšířil zorničky. Lumík se na něj potutelně chechtal.

„Co?“

„Prej se jenom tak děláš, ale uvnitř jsi úplně jinej.“



Chromák zpomalil, když se ponořil do vzpomínek.

Představil si sebe, jak často přepjatě dbá, aby někoho neošidil při placení prohry v mariáši. Viděl hráče, který odmítá nést list mimo pravidla. Ďáblova svatost sama. Odmítá falešně hlásit. Schopnost lhát je měřítkem lidské inteligence. Odmítá používat nečestné praktiky, které mnozí pokládají za širší pravidla, vždy když jde o peníze. Pro poctivost si i koleno vrtá, a pak, kdo že to dál dojde?

V kartách je morální snaha přechytračit druhého a dostat za svůj um zaplaceno. To je součástí společenské úmluvy ve hře mariáš, ale nepřiznávat barvu, vymýšlet si o králi a dámě považuje chromák za šedou až černou zónu, ke které má odpor.

V pokeru zachází společenská úmluva ještě dál. Hra totiž přímo předpokládá oklamání ostatních hráčů. Vaření z nudlí je přirozenou součástí hry, ovšem cinknuté karty jsou už podvodem. Stejně tak namíchání esa dospod balíčku, které bez sejmutí skončí u rozdávajícího mariášníka, je podvodem.

Chromák si nikdy nečurdil (je možné, že slovo čurdit má původ od Karla Čurdy, parašutisty, který bonzoval gestapu) eso, přesto ví, že pro některé hráče je tahle pomoc ke štěstí pevnou součástí hry.

Čurdit si? On, chromák? Nikdy!

Opravdu nikdy? vzpomínal.

Kdysi při mariáši ve třech byl jeden hráč vožralej a druhej navrhnul chromákovi, aby unavenýho kamaráda pořádně oholili. Chromák souhlasil. Chtěl si vyzkoušet, jaké to je. Zda se umí sociálně domluvit a obohatit se na úkor ostatních. Ale nešlo jim to. Rádoby spoluhráč nebyl zrovna zdatný ve hře. Otočil se několikrát, i když neměl odpovídající možnosti - kartu. Prostě, kdyby chromák mastil listy čistě, vyhrál by nad oběma daleko víc. Asi i samotný opilec snahou o podvod celkově ušetřil. Chromák je silný hráč, i bez nafintěnýho esa vyhrával po desetnících průměrně padesát kaček za jedno posezení.



Je zvláštní - uvažoval - ten nepoměr mezi světem hry, kde je chromák úspěšným karbaníkem, a hrou na život.

V životě je totiž současná, deklamovaná společenská úmluva daleko přísnější než v mariáši. Natož v pokeru. Ve hře života je podvodem už jen chtít někoho přechytračit, abych získal něco na jeho úkor. Obsadit flek na Bahamách, pod sluncem, anebo alespoň tam, kde neprší. Takticky si učurdit keramickýho mistra na učilišti, jako Petřín. Nebo získat suchý flek úředníka na základě spoluvíry v Krista. V životě je nečestné spojovat se s někým, abych uzmul prostředky na úkor jednotlivce nebo lidstva. Život přece nejsou ďáblovy obrázky!

Ovšem pak je zarážející, že když dodržuje pravidla s čertem, chromák vyhrává. Pokud dodržuje úmluvu s lidmi, je neschopným jedincem. Spadl až na spodních deset procent. Nepodvádí ve hře na život, a přesto nejlepší kamarád…

Dělám se? Jen se děláš hezkej, chromáku, uchechtnul se sám sobě ironicky...







IV.



„Mildo, já si neuvědomuju, že bych cokoliv... Proč by Petřín o mně…?“

„Nó, seš podrazák! A docela souhlasím!“

„Hm!“

Hm bylo jediné, na co se chromák zmohl, než se zase uvěznil ve světě se sebou samým. Ve volnosti svýho mozku. Ve světě poslední svobody, stejně tak ve světě bezbřehé obžaloby, mříží a odpuštění si. Odpuštění si? Umí vůbec odpouštět si? On patří mezi jedince, kteří sebe soudí z očí druhých. Jedince s nízkým sebevědomím, nízkou sebeúctou. Sociální deprivace se nazývá stav, kdy někdo nepozná v životě lásku bez podmínek. Proto je vadným jedincem. Chromákem. Proto si těžko může prominout, když je pro nejlepšího kamaráda křivák a podrazák. Jedinou šanci na sebeúctu má pouze v případě, když najde nějaký důvod. Důvod, kde je pro kámoše podrazákem, ale zároveň vada bude na kamarádovi. Musí najít teorii, podobně jako lidé nacházejí boha. Konspiračně. Ale ke konspiračnímu odpuštění všemohoucího vede dlouhá cesta. Zatím hledá důvody, proč se popravit.

Například je zbabělec, a zbabělec zradí snadno. Dovede si představit, že práskne kohokoliv ve strachu z bolesti. Dokázal by odsoudit tisíce nevinných lidí k mučení a sadistické smrti, jen aby se vyhnul rezavým hřebům pod nehty. Vrtáku, nabírajícímu živý nerv zubu. Řeřavé trubce, pečící tlusté střevo a otvor řitní.



Pajda kdysi četl Reportáž psanou na oprátce. Reportáž z mučíren gestapa. Reportáž psanou bezesporu autobiografickým hrdinou, který všechnu vůli napne k jedinému: nikoho neposlat do katových pracek. A podle historiků, podle historiků v době, která komunistu Fučíka nemusí, dokázal nezradit! Dokázal plivat zuby a nevydat jazyk. Každý by se sesypal, myslí si chromák, a proto odbojové party - pokrokových nebo konzervativních teroristů - počítají s mučením a mají pravidlo čtyřiadvaceti hodin. Dopadený nesmí po určitou dobu nikoho jmenovat, aby dal šanci všem svým souvěrcům zmizet, ukrýt se.

Chytrý, uvažoval chromák. S vidinou, že existuje konec utrpení, by možná i on, zbabělec, držel rozkousaný jazyk bez hlesu. Vzpříčil by se - podobný abstinujícímu člověku. Mlel by v mozku myšlenku, „když už jsi vydržel dvě hodiny, je škoda je zahodit a rozvázat zlu nohy.“ Otáčel by neustále tuhle mantru válcem bolesti a přitom vyhlížet konec. Konec!

„Mám už šest hodin, jsem dobrej, ještě hodinu, a ještě jednu dokážeš vydržet. Však si pak povolíš. Osm hodin - co je k osmi jedna? Jedna hodina je veget na pláži pod Olympem s chladným, otupujícím alkoholem. Jsi frajer. Už jenom deset hodin, devět…“

Jenže! Co kdyby psychopati ukradli konec?

„Teď tě budeme půl hodinky mučit, jen abys věděl, jaký to je, a potom okamžitě vyklopíš všechno, co víš! Jestli ne? Nebo když zjistíme, že jsi lhal, pokud usoudíme, že jsi nevyklopil všechno, budeme tě mučit a uzdravovat, mučit a uzdravovat, tak dlouho, dokud tě doktoři udrží naživu! A nemysli si, že si neudělám čas! Pro zábavu si najdu klidně měsíce času! Vyval všechno hned, nebo ti ukradnu konec! Ukradnu ti smrt!“

I ve vydání Reportáže - které pajda četl - se dal vypozorovat sklon normálních lidí k týrání. Kniha byla upraveným vydáním po svržení vládních komunistů, kdy nakladatel měl potřebu distancovat se od Fučíka - modly komunistického odboje. Sledovala i poválečné životy osob z reportáže. Proto sama Reportáž obsahovala množství vysvětlivek pod čarou, jakož i vlastní rozbor Reportáže, který byl delší než samotná původní kniha. Nezasvěcený čtenář se mohl dozvědět, že Reportáž se vždycinky upravovala podle potřeby politické moci. Na straně č. XY odstavec YX ve vydání v roce před popravou Slánského…, komunisté po popravě Slánského, jenž byl oběšen na oprátce - Reportáž… čímž i polistopadový výtisk splňoval velkou poplatnost korouhvičce na radnici Zvonokos.

Tak tedy v posledním, svobodně pokřiveném vydání, komentátor, aby správně vykreslil souvislosti komunistických úprav, nechtěně vystrčil ze skříně kostlivce. A Rusáky vykostěný Kostěj se ukázal pro Čechy být nelichotivým, ba hororovým zvířetem.



Prostě zlý čtenář Reportáže na oprátce - chromák, neochotný nechat se vést knihou a autorem, našel nezamýšlené srovnání výslechů gestapa a českých vyšetřovatelů, podléhajících Národní frontě. Zatímco po celé období věznění Fučíka se nestalo, aby někdo z jeho skupiny zemřel v období výslechů, naopak bývalí bachaři a gestapáci v českých rukou chcípali, jako by je likvidoval Čingischán. Jakpak to? Český vyšetřovatel je přece slušný člověk? Ano, Člověk! Člověk, který umučil v zájmu civilizace. Člověk vědomý si svého vítězství! Obyčejný člověk je za určitých - omamných - okolností náruživým tyranem. Je puzen vychutnávat si.

Jistěže psychicky zdravý jedinec bude v době jásajícího míru tvrdit, že on nikdy! Kdežto psychopat chromák připouští, kdyby byl mladíkem… Z jedné strany hora testosteronu, z druhé strany mozek prázdný, s minimem prožitků, a uprostřed nestálá - slina. Mučil by? Kdyby neměl čas myslet? Zamyslet se…?

Možná ti, co v sobě připouštějí ďábla, mají šanci Satana odmítnout?



Ale to se chromák úvahami ocitnul na druhé straně. Na straně, která chce týrané přinutit, aby podrazili přátele, souvěrce… Kdežto on už je nejlepším kamarádem označený za podrazáka, a to na mučidlech ani nebyl! Naštěstí!





V.



Naštěstí žije v době, kdy asociál je neschopným jedincem, kterého nikdo násilím nenutí být v konkrétním spotřebním košíku.

Naštěstí nevyrůstal v rodině disidentů, aby hned svým narozením spadnul až k morální elitě národa, ale musel v ni dorůstat, respektive propadat. Jenom pozvolna v chromákovi sílila potřeba sebeuplatnění v dospělém světě. V touze po slávě zůstával dětsky zasněný. Chromákova nejsilnější potřeba si žádala bezpodmínečnou lásku. Lásku s maximální oddaností. S bezbřehým dáváním všeho, co jeden může, ale bez touhy hromadit majetek, z kterého by rozdával. A tak se v bezbřehosti chromák pomaličku topil, aby na pevné půdě jeho vyvolená uháněla s kámošem na mopedu.

Zaostalej chromák sice rychle rozpoznával různá propojení, vedoucí k otevření srdce a pysků, ale odmítal je přijmout. I proto mrzákova asociálnost ke komunistickému režimu dozrávala v nutnost bojovat až s narůstajícím počtem nenaplněných citových vkladů. Nejdřív musel uznat, že ženy mají intuitivní měřítka, podle kterých si vybírají partnery. Podle kterých se cítí ve vztahu spokojené. Musel si teprve časem přiznat, že pouze všímavostí a odevzdaností ženu neuspokojí, aby následně v chromákovi vznikla morální válka. Rozpor, který by pro něj neměl řešení. Lhát, vstoupit do strany. Získávat moc a peníze pokryteckými známostmi. Škodit společnosti a růst do kvalitního samce s mocí a hmotným majetkem. Být frajerem se semenem vítězů… Ne! To by nemohl. A teprve tehdy by se aktivně ohrazoval, protestoval, až by se doprotestoval ke kriminálu a morálnímu uznání.

Dobře, že se moc zvrátila a on je místo neetické hvězdy ekonomickým prachem. Je jím rád, protože chromák předpokládá své selhání. Tuší, že jako disidentská elita, osobnost vystavená útrpnému tlaku, utrpěl by chromák morální smrt. Z miláčka národa zrádce Sabina! Jen co by se tajnej komoušskej policajt na chromáka podíval, už by se ubožáček posral.

Nepřehání, má s posráním své zkušenosti.



Psal se tehdy rok devatenáct set osmdesát šest. Ve Svazu sovětských socialistických republik klíčila glasnosť a usychalo potírání alkoholismu, kdežto v Československé socialistické republice se volně chlastalo a držela huba. Chromák byl těsně před plnoletostí a šestnáctiletý Petřín koupil půllitr becherovky. Zubil se zakázanou flaškou.

„Na cestu, ty vado!“

A jen co se motorák odrazil od města s rodiči, kopli do sebe louhovaný bylinky a zajídali je uzeným.

„Becher! Tajemný bylinky pod státním dozorem. Konzumace!“ křičeli z vlaku na každé zastávce své přípitky.

Po trati z Letovic na Brno jdou panáci velmi rychle po sobě. Navíc každým polknutým soustem vlak přikládal pod kotel. Zelená láhev na obsahu poznávala, co jsou to jarní prázdniny. Ještě než motorák vjel do Adamova, kterému se neřeklo jinak, než Údolí práce, byli oba mladíci ve slušné náladě. Pod vlivem doby, puberty a zákazů brali si do úst nejednu amorální autoritu.

„Včera jsem byl na pískovišti s předsedou národního výboru,“ svěřoval se se zážitkem Petřín.

„Vím. Viděl jsem vás v televizi v hlavních zprávách.“

„Jasně! Když udělal deset báboviček, volal okresnímu tajemníkovi, že splnil plán.“

„Správně! Úspěch se musí hlásit!“

„A okresní komunista volal televizi.“

„No jistěé! Lid musí být informovaný, že se mu daří. Deset báboviček je výkon, který nám může kdejaký kapitalista závidět!“

„Deset báboviček,“ říhnul si do červenýho kapesníku Petřín, „báboviček je pro nás hovno závazek. Dřív, než štáb Aktualit zapojil kameru, předseda udělal ještě dvě krásný, povedený.“

„Nelži! To snad ani není možný?“

„Jo! Dokázal to, a dokonce nacpal formičku extra kvalitně mokrým pískem! Žádný šunt, rozumíš!“

„Ne! On splnil závazek pětiletky na sto dvacet pět procent, a přitom se sto procent nevyhodí?“

„Fakt! Předseda je Stachanovec. Hrdina socialistické práce. Vzor všem soudruhům!“ zasnil se Petřín. „Vypadali jsme dobře v televizi?“ zeptal se chromáka.

„Neviděl jsem tě.“

„Jak to?“

„Byl jsem nadšený z těch báboviček. Byl jsem nadšený z ryzího soudruha. Z překročení plánu pětiletky na sto osmdesát procent, a to za jeden den. A pak, ti mladí lidi byli tolik šťastní, když stáli u toho kopečku a těšili se, že se zítra nastěhují. Jestli ses na obrazovce mihnul, nevnímal jsem tě. Co mi je po tobě? Ani přihlášku do strany nemáš. Jsi neviditelnej.“

„Já ještě nemůžu vstoupit. Ach jo,“ zesmutněl šestnáctiletý, když se podíval na skoro plnoletýho kamaráda. „Ty se máš! Ale hned po prázdninách se přihlásím do Socialistickýho svazu mládeže a budu růst, zrát ve šlechetného soudruha. Nezastavím se ve svém formování a přijde čas, kdy i já postavím první bábovičku. S hrdým narudlým čelem budu na plakátech vést mladé za sluncem…“

„Západu!“ doplnil chromák Petřínovu větu.

Smáli se. Chvilku mlčeli. Nabírali dech.

„Včera jsem v kadibudce četl Rudý právo. A najednou slyším, jak někdo nahlas kydá to, co zrovna čtu. ‚Strana a vláda zhodnotila životní úroveň socialistického člověka. Můžeme se právem chlubit životní úrovní našich občanů. Dělnická třída žije spokojeně bez strachu o práci.‘

‚Mi šibe? Hovna pleskají, jako když řeční komunista,‘ říkám si, a on to vedle sral student Vědeckého Učení Marxismu Leninismu.“

„Ty vole,“ smáli se hlasitě už přes třetí vlak při cestě do Luhačovic.



Tlemili se, až najednou rudé ztmavlo…

Setmělo se. Lidi se vraceli z hokny. Uondaní, šediví, a nesmáli se! Chromáka tehdy zaráželo, proč se nepopadají za břicho, když valí s Petřínem tak úžasný vtipy. Dokonce mu bleskla mozkem střízlivá pochybnost, jestli nejsou spíš trapní a ve vožralosti se nevidí jako mistři světa s bystrým, ba nejbystřejším duchem.

Ovšem pochybnost v chromákovi jen slabě zableskla. Následně se podnapile pableskoval odznáček StB, který strčil tajný policajt do chromákova ksichtu. Vytrčil pánev vzhůru, aby státní placka dosáhla mezi oči vysokýho Petřína. Tajnej stál nad nimi a oni seděli jako dva vyhmátnutý krocani, co už neutečou a předstírají, že tam nejsou. Ale byli. Fízl je vybral. Držel zbraň - odznáček před zápaďáckou riflovinou, dokud si nebyl jistý účinkem. Následně odznak státní moci zajel do kovbojské kapsičky, někam až k šulinovi, a fízl rozkázal:

„Vemte si věci, půjdete se mnou!“

A v mžiku je vedl uličkou mezi pracujícími - cestujícími až ke spoji náprav. Na plechu nad křižujícími se výhybkami stál chlap - opilý chlap. Hodně opilý, když se zdál být na kašu i vožralým chuligánům.

„Odvedu vás na služebnu. Budete mít co vysvětlovat,“ oznámil policajt zadrženým, když se pátravě obrátil do světla vagónu.

„Ať vás nenapadne žádná blbost. Nemáte kam utýct. Hned su zpátky. Jasný?!“

Petřín se zahleděl na rychlostí rozmazané kameny železničního svršku a pak na kumpána ve žvanění. Chromák brečel. Nezadržitelně bulel.

„C-co chc-chce?“ kývnul hlavou chlápek na plechu směrem do světla s policajtem.

„Dělali jsme si srandu z komunistů a von nás zatknul,“ vzlykal chromák.

„Hovno?!“ zapochyboval opilec nad osudem podnapilých nezletilých.

„Fakt. Vyhrábl odznak, že nás zatýká,“ ujistil mužíka na plechu Petřín.

„Klíd, klucí. Já! Já mu rozbiju hubu, hajzlovi!“

„Jo?“ zvedl oči chromák s malým ulehčením v naivní naději.

„Jasně, vole! Komouš dostane do rypáku. Bych se podíval, zatýkat! Mu ubal…“ náhle zmlknul vožralej na plechu a zadíval se nepřítomně do tmy. On totiž právě otevřel dveře vracející se fízl.

„Příští zastávku vystupujeme. V Hradišti mají cely bez postelí. Všiváci! Hezky si vás podáme,“ vyhrožoval estébák. Chromák sotva stačil utírat slzy. Pokradmu se díval na chlápka na plechu, ale ten jako by mezi nápravami vůbec nebyl. Nebylo nikde pomoci, a tak bulel jako panenka zlé holčičky. Srab a sračka. Zato Petřín stál v celé hrdosti dvou metrů.

Jenže i většina estébáků měla manželky a kuchyně s plastovejma hodinama. A možná tenhle estébák se musel zpovídat rafikám manželky, anebo byl prostě jen lenošnej. Buď jak buď, nečekaně a podrážděně zaštěkal:

„Já se s váma nebudu otravovat, smradi! Slibte, že těch keců necháte…“

„Slibujeme,“ zašeptali do chromákova popotahování.

„A opakujte po mně. Naše komunistická vláda je to nejlepší, co můžeme mít!“

„Naše komunistická vláda je nejlepší…“ drmolili zkroušeně, když vlak zastavil.

„A teď vypadněte!“ vystrčil podnapilé učně z vlaku. Zahrozil pěstí, když za jeho zády se smál mužík, co stál na plechu, a dělal na chlapce ty, ty, ty!



Chromák je rád, že nenormální normalizace, kdy každé podělání-se mohlo ublížit čestným lidem, je pryč. Časy se zhroutily dřív, než chromák dozrál - a dozrál v nepřizpůsobivýho blbce, namísto v disidenta. Naštěstí! Nebo naneštěstí? Někteří bojovníci mají dnes jistá útrpná korýtka. Za odměnu od kamarádů disidentů - jestřábů. Jinak by v současným režimu spotřeby i oni byli lidským póvlem. Sortou kreatur, neschopných kolaborace s penězi. Byli by vyhnanci a vyděděnci jako chromák. Jenže oni dostali rezavou odpadovou rouru, zavedenou přímo do huby. Všechno, co jim na vejminku z nebe spadne, je v čestným žaludku asociála. Ano, synonymem slova disident je odpadlík. Tak nejeden odpadlík s okapem do huby může vzpomínat, že nejhorší bylo, když ho fízlové donutili pracovat, a ještě za vzpomínání dostane literární cenu s peněžní dotací. Litera Magnezia se železem!

Chromák vejminek nemá, ale neměl ani celu a z výslechů rozmlácenou hubu. Nemohl zradit. Nemusel bulet, jen co oznáček StB vyběhnul od šulina.

Ale, ale?

Vždyť byl sedmnáctiletý. Navíc opilý, a opilý fňukal i pro jiný blbosti. A kdyby měl čas urovnat emoce. Obrnit se. Kdyby, kdyby, kdyby?

Ne! Nechce se prověřovat. Je rád, že komunistická společnost se rozpadla a dnešní asociálové nemusí čelit fyzické bolesti, strachu. Jen odpadlíky všichni pohrdají. Protiví si je za to, že nejsou poplatní společenské morálce. Pohrdají neúspěšnými. Pohrdají těmi, co nekolaborují s penězi. Toť vše. On, chromák, si může stát za svým postojem docela snadno. Přitom jeho vzdor se mu jeví být deviantně-morálně čestný. Snaží se být skutky čistý. Snad i je?

Tak proč nejlepší kamarád Petřín má chromáka za podrazáckýho hajzla?



VI.



Chromák sledoval Mildu - spoluchodce nízkými patry. Kdyby oba žili v Edinburghu před několika sty roky, platil by výraz „spodními patry“ doslovně. V onom skotském městě neexistovala takzvaná, samozvaná - dobrá čtvrť - ale jenom dobrá patra. Čím byl člověk blíž ke slunci, tím víc se na něj Bůh usmíval. A obráceně. Jenže lepší lidé museli chodit stejnými ulicemi a procházet totožnými domy, jako ti nehodní čerstvého vzduchu. Proto s každým pohledem na nuzáka se majetní přirozeně snažili najít řešení. Chtěli čisté, bez-pohledné východisko, které ne a ne vyspekulovat. Až nějaká povýšená hlavička využila toho, že Edinburgh byl postavený z pevné žuly, a tak mohli developeři ve výšce třetího patra zarovnat povrch na stavební parcelu. Vzniknul tím lukrativní pozemek, na kterém vyrostla rezidence pro bohaté - aniž by se chudí odstěhovali. Město pak žilo doslovně ve dvou úrovních, přičemž jedni neměli právo na slunce, vítr… Vznikla deprese celé třídy.



Šťastní - podřadní, Chromák s Lumíkem nežijí v dávném Edinburghu, ani v dnešním New Yorku. Narodili se v době a na území bohatě solidárním a mohou se chlubit, že dýchají stejný vzduch s ostatními. Jsou si chromák a Lumík na vzduchu rovni, ale ve vyloučení rovnější. Přesto! Přesto chromák pozoruje Lumíkovu radost, že je chromák morální špinavec, kdežto on, Lumík, je zasraný čistým chlastem.

„Podrazáku!“ vykřikl nečekaně a uchechtnul se provokativně Milda.



Možná, uvažoval chromák, měl jsem něco navíc, než vlastní ostatní lidé ve městě. Třeba nějaké bohatství, po kterém dychtili. Možná celá evropsko-americká kultura mohla mrzákovi závidět a nenávidět ho. A až s titulem podrazáka zmizela trans-atlantická nevraživost, z čehož se Lumík, jakož i celé NATO, raduje. Co když lidé závidí jistým endemitům-asociálům dodržování ženevských konvencí ve válce člověka s člověkem? Trápilo snad Mildu i Petřína, že kulhavec dodržoval pravidla v kartách, ale i ve hře na život?

Co všechno mu závidí?

Třeba výhru v celostátní soutěži mladých uměleckých fotografů, kterou tři roky odmítal, protože nikdy nefotil. Sice na učňáku měli hodiny fotografie, ale fotoaparátů a zvětšováků bylo sakra málo. Navíc zachytit svět se - jinak lenošným - učňům chtělo. Spolužáci doslova bojovali o to, kdo bude mačkat spoušť a jak dlouho. I chromák toužil zvěčňovat stíny kamarádů, ale ještě víc odmítal se s parťáky prát o výhody zvěčňování. Neúčastnil se tedy verbálních bitek o spoušť na úkor ostatních. A kamarádi dělali snímky chlastaček, vycházek, právě probuzenýho ksichtu, až na konci roku neměla kantorka za co chromáka oznámkovat. Ovšem nedělala si těžkou hlavu. Vzala nějaký obrázek, ke kterýmu se nikdo nehlásil, a chromák dostal z ukradených stínů dvojku. Jenže nějakým bláznivým osudem ta jediná autorská fotka, jíž on nebyl autorem, urvala celonárodní vítězství. Tři roky dostával výzvy, ať si v Národní galerii vyzvedne cenu, a tři roky odmítal - a přitom mohl! Možná by dnes nebyl chromákem, vždyť talent má, tak co? Jenže v transatlantické deklamaci správných morálních hodnot by využil zla k vlastnímu prospěchu. Pravda, většina - možná všichni - spolužáci by na chromákově místě vyhráli! Honosili by se vavříny a záviděli by chromákovi, že on nemá cenu stínů.

Pohrdají chromákovou nezaměstnaností – nepřizpůsobivostí, a zároveň mu závidí, že před dolarem nikoho nekopnul pod koleno.



Anebo v pekle matematiky, přijímaček na nástavbu s maturou, se pajdy zeptal soused přes uličku na výsledek.

„666 metrů krychlových, ale nezdá se mi,“ odpovídal na žádost o pomoc.

„Mám to stejný, je to dobře,“ radoval se soused.

„Ty, 666 je asi blbě,“ přesvědčoval nezištně, když mrzák uslyšel Kučeru – hezouna, s kterým se znali z intru:

„Ser na něj!“

„Ale vždyť to má dobře,“ nechtěl se dát testovaný, kterému chromák poradil.

„Je to debil, ser na něj!“ uzavřel diskusi kučeravý klučina.

Když chromák zkušenost vyprávěl, Petřínova manželka nevěřila, že by „krásný, dospělý a moudrý Kučera? Těžko!“



Fakt, že 666 metrů krychlových bylo opravdu špatně, není až tolik zajímavý, jako skutečnost, že na nástavbu vzali všechny, co měli z přijímaček dvě dostatečné. Dokonce všechny s jednou nedostatečnou. Úplně každýho, až na chromáka. Ten s dvěma trojkama přijatý nebyl. Inu, někteří profesůrci se postarali o asociála. Dost pravděpodobně jeho třídní Hajná. Prdelatá, celkem hezká baba s aprobací tělesné a branné výchovy neměla chromáka ráda. Důvod?

Hned v prváku si udělala nad chromákem kříž. Jednou tělocvikářka Hajná přijímala omluvenky. Mělo se běhat a Kučeru přepadla nevolnost. Bezruč - budoucí atlet, vydělávající si na živobytí během na dlouhých tratích - si v tramvaji pohmoždil prsteníček.

„Aby to nebylo zlomený? Soudružko!“ vyjevil obavu, než vyběhnul po schodech na tribunu. Z třiceti dorostenců dvacet nemohlo sportovat. Jednatřicátý chromák měl nechuť nejen k magorskému kroužení oválem, ale i ke všem zřejmým podvodům. Vždycky nesnášel pravidla o porušování pravidel, a tak prostě a přímo Hajné vyložil karty - spodky.

„Nechce se mi běhat a nechce se mi vymýšlet zranění nebo nemoc.“ Prásk! Už v patnácti měl dost zkušeností a věděl, co bude následovat. Ale teprve dnes chápe. On udělal něco, čeho se ta babizna bála a štítila. Vždyť kam by přišla? Kam by došli všichni schopní lidi, kdyby někdo zrušil pravidla na obcházení pravidel? To by schopnější a chytřejší lidi pozbyli mnoho výhod! Třeba by ani nevystudovala?

Pajda nikdy předtím ani potom neslyšel intenzivnější řev učitele.

„Ty drzej spratku! Mazej se převlíct! A ať tě vidím celou hodinu cválat! Si nebudeš dělat! Já, já! Já tě naučím!“

Výsledkem bylo, že tlupa úplně zdravých dospívajících mužů hleděla na nezralýho chromáka, jak směšně běží přes kratší hnátu. Následně třídní - Hajná udělila chromákovi dvě neomluvený hodiny, kterými argumentovala na konci prváku.

„Záškoláctví! Dvojka z chování - chromák jeden.“ Paradox? Snížený stupeň z mravů dostal on, který ty dvě hodiny na oválu došmajdal, když na tribuně sedělo dvacet zdravých - zdravě prolhaných podle pravidel. Nádhera! On, asociální-chromák musí uznat, že se jej Hajná snažila vychovat k dospělosti a to opravdu vehementně. Vždyť vytvořila tolik poučný příklad morálních zisků! Geniální veledílo. Přímo skvostný umělecký počin performance!

Přesto jsou dost možná lidé, kteří mu tu dvojku z chování i to nespravedlivé nepřijetí na nástavbu upřímně závidí.

Záviděli Lumík a Petřín, než jej mohli nazvat křivákem?





VII.



„Mildo, já vo ničem nevím. Jakej podraz?“

„Zase se děláš?“ vyzubil se spoluchodec po depresích za světla i větru.

„No tak to vyval, co Petřína žere!“

„Prejs je na učňáku nabonzoval.“

„A?“

„Povídal, že se hodili marod a tys je prásknul na intru. Navíc, dovedls fotry na místo, kde byli schovaní.“

„Ty vole, co jsem mohl dělat?“

„Takže je to pravda? Jseš ale hajzl!“



Jsem hajzl? zeptal se sám sebe a vybavila se mu internátní chodba se starým Petřínem. Petřínem, akademickým malířem abstraktních obrazů, jenž právě vymaloval realistický průser. Chromák na průseru nemohl změnit ani čárku. Každá chromákova snaha změnit vymalovaný plátno nemohla kompozičně zapadnout.

„To je lež!“ křičel by kubistický knírek nad tajemným úsměvem Mony Lisy. Navíc sledoval reálný náčrt ještě větších sraček, podobající se Turínskému rubáši na výuční listy kamarádů. Schylovalo se k umučení učňů.

Konkrétně starej Petřín volal na intr, že tenisový oddíl Letovic potřebuje v pátek ráno jednoho hráče, a jestli by mladej Petřín ve čtvrtek po vyučování nesbalil sešity plný klínovýho písma a nesedl na vlak Praha - Brno?

„Pane Petřín, podle našich záznamů je syn už dva a půl dne u vás doma!“ Načež zděšený fotr viděl synka zamordovanýho na dně rokle a okamžitě se kodrcal rychlíkem do Prahy. V budově školy vyběhnul shody po pěti a na chodbě internátu rozhazoval rukama do vzdálenosti křídel kondora. Plachtil v tušení, že mrtvolku syna nenajde, a pravděpodobněji dopadne živého záškoláka. Až moc živého. A protože chromáka doktor neuznal za ne-mocnýho, mohli na bez-mocnýho pajdu udeřit. Starej Petřín s vychovatelem Bílým neotáleli.

„Hele, chromáku, jestli něco víš, koukej to zčerstva vysypat, jinak zavoláme policajty, a to teprve budou mít průser, z kterýho se už nevyhrabou! Co víš o těch nemocných! Doktor se zděsil, prý vypadali na zápal plic!“

Chromák tehdy zvažoval pro a proti. Myslel při tom na kámoše Petřína, Laďu a Česťu. Česťu, u kterýho by nikdo nepředpokládal, že by byl podobnýho podvodu schopný. Vyzradí ho?

„Zde přestává být legrace,“ vyzýval pajdavce většinově uznávaný vychovatel Bílý. Chromák překotně porovnával tíhu. Riziko, že do trojky z chování spadne i Čestmír, kámoš neustále na hraně šikany, který právě ztvrzoval členství v bandě. Odměřoval následky prozrazení a dopadení rodiči na místě - a pátrání státní složky po třech simulantech. Druhá varianta se chromákovi jevila nebezpečnější. Nařezáno dostanou v obou případech. (Tedy, jestli kámoše rodiče mlátí stejně, jako chromáka řeže fotr.) Ale ve druhé možnosti nepůjdou zmírnit životní následky. Státní orgány by si jistě dobře dohlídly, jak jsou stíhaní potrestáni. Vždyť dostižení s postižením je jádrem jejich existence. Asi by je museli vyhodit z učňáku, odhadoval chromák.

(Dnes, jako dospělý mrzák, si myslí, že akademik Petřín blafoval. Už pravděpodobně předpokládal obyčejný zdrhnutí a synovi by zavařit nechtěl. Ale jako vystrašený sedmnáctiletý mladíček nedokázal plně pochopit, co všechno zahrnuje pojem - dospělý. Jednoduše chromáka - akademik Petřín - zrale vydíral, přes jeho kamarády, kterým pajda nechtěl pohoršit. Policajty by nevolali. Anebo? Malíř by pověřil stíháním náčelníka okresu Blansko, s kterým si rozděloval prachy za obrazy. Hlavní orgán u každé otvírané hospody navrhoval vylepšení interiéru obrazy. A starej Petřín dodával, kasíroval, odečítal fízláckou provizi. Ovšem tohle všechno může vykalkulovat až dnes, kdy už plně chápe, co naplňuje dospělé jednání.)

„Venku je přes noc kolem nuly. Jdu nahlásit pohřešování dvou osob od úterka odpoledne!“ přihodili na chromákův hřbet další váhu akademický tvůrce vícerozměrné abstrakce s vychovatelem.

„Vím, kde jsou,“ hlesl sotva slyšitelně chromák s očina na svých rozpadajících se pantoflích.

„Kde!“ štěknul rodič kámoše.

„V lese nad Letovskou přehradou.“

„Přesně!“

„Rostou tam janci.“

„Rostou tam janci, rostou tam janci, ti rostou na flecích…“

„On říkal, že to tam znáte, chodíte…“

„Míst, kam chodím na hříbky, je. Přesnějc!“

„Polňačkou do kopce, šikmo od Lazinova.“

„Nevím, nevybavuju si. Zavedeš mě na místo, kde jsou!“

„Dobře,“ zapípal pozdní puberťáckou fistulí chromák.

Následovala urychlená cesta pomalým rychlíkem do Letovic. Nervní jízda autem. Výšlap stometrovýho převýšení. A ve finále hledání hoven mezi břízkami se závěrem „nebyli zde.“ Přesněji - ani hovno se nenašlo. Ostatní je předvídatelné. V Luhačovicích se Petřín a Laďa dozvěděli o svém prozrazení. Drobný Čestmír vyvázl z mírné náruče, trestající záškoláctví. Trojka z chování na blbým učňáku nezničila nevalný progres člověka. Budoucího člověka, jak se tehdy pohrdlivě říkalo mladým lidem.



„Jestli chceš, Mildo, jsem křivák a podrazák,“ shrnul chromák obžalobu a přidal do kroku. Podle zákonů lidství se musí mít v životě líp než Lumík. Poráží alkoholika v kartách, v šachu, a navíc se neštítí zradit kamarády. Měl by být daleko, daleko před Lumíkem. Jenže co za to měl, když přivedl fotry na místo úkrytu sígrů? Je snad psychopat? Ubližoval druhým bez vlastních zisků? Dělal snad ostatním škodu jenom z potěšení zranit?

Ptal se na svůj morální kredit kamaráda, který o kauze V břízkách bez hoven věděl všechno, a neměl z ní žádnou újmu. Zeptal se mladýho Postavila. A mladý Postavil potvrdil názor Petřína.

„Zachoval ses hnusně! To si myslím,“ napsal chromákovi.

„Ale co bych z toho měl? Proč bych jim chtěl uškodit? Jaký užitek…? Víš, kdy jsem měl možnost někoho prásknout a mít z toho zisk? Na závěr učňáku po branným cvičení…“

Chromák, pátrající v paměti po přesvědčivém příkladu, oživil vyprávěním události, staré dvacet let. Rub ti do vazu mladej Postavile!



Jaderný poplach!

Poplach!





VIII.



K popukání byla už samotná podstata branného cvičení. Ovšem, hořce řachavou z něj dokázal udělat teprve člověk, který chtěl vychovávat jiného člověka, aby se s jakoukoliv dobou dovedl vypořádat.

Branňák. Klauniáda s igeliťáky na nohou a rukou. S markýrovaným alarmem. S přesunem širokou, špinavou třídou, kterou se poklidně táhlo několik tříd jako hlen. Sopel pro radost třídě komunistů - učni šmatlali někam, kde je třeba protiatomový kryt, kterým v jejich případě byla nejbližší plocha zeleně, aby si mohli hrát na vojáčky. Házeli na cíl, na gumového člověka, gumovými granáty. Soudruh gumově vybuchoval. Gumově umíral.

Následně vygumovaní dorostenci obešli skálu pomocí buzoly. No prostě šaškárna, která si přímo říkala o šašky, sající ze šaškárny blázny. Něco extra pro vzdor mladých samečků - dorostenců.

Petřín, Postavil a Laďa si koupili chlast. Chromák nee - ne že by se nechtěl připojit, ale neměl chechtáky a podobně, jako když nebyl uznán nemocným a nemohl se podílet na záškoláctví, tak i zde se náhodou vyhnul nachystanýmu průseru. I když, vyhnul je s otazníkem!

S kámoši dělal blbečky i za střízliva. Netrefil nepřítele, člověka z gumy o deset metrů, takže se provinil nezabitím. Skálu obcházeli tak, že na ni vylezli.

Už tenhle čin - riskování vlastního života na prahu třetí světové - mohl zapříčinit neuspokojivou známku z mravů. Jenže kontrola absolvovaných kontrol se nestarala o neexistenci razítek na kontrolním listu. Už, už všechno nasvědčovalo, že se stane zázrak a klauniáda zůstane bez morálních skvrn či poskvrn. Prošel i opilý výsměch přímo pod neobrýlenými zraky Drábové a Hajné. - Řev nenastal. Kantorky blahosklonně zavelely k odchodu. Několik tříd uměleckých řemesel se seřadilo k pochodu do školy, stojící mezi spalovnou odpadu a podnikem Barvy-laky. Návrat čtvrtí, podle všeho zasažené několika jadernými výbuchy, se značně loudal. Jako by jedna generace netoužila se skrývat ve stěnách, ale hrdě - přímo prsama - se vystavovala padajícímu popílku. Inu tvrdí, socialističtí lidé. Svazáci!

Popravdě, Drábová a Hajná nechtěly přijít do školy moc brzo, aby ředitelka nenabyla podezření, že učni nesplnili všechny úkony, nutné k přežití nárazu jaderné bomby přímo do učňovské hlavy. A proto se poraženě vlekli. Kdežto alkoholem veselým se šlo lehce. I další jedinci nebyli schopní udržet nevojenské tempo. V předních řadách se tvořily ostrovy studentů. Nejvzdálenější shluk z vojska kašpárků utvořili Postavil, Petřín a Laďa Levek. Následovali je dva jedinci - asi z třídy maskérů, protože jinak je těžké uchopit jejich pozdější neviditelnost. A mezi maskéry a Hajnou šel chromák s Česťou a Melounem. Jaké bylo chromákovo překvapení, když jej v jídelně Hajná potěšila oznámením: „Chromák, Petřín, Levek mají tři neomluvené hodiny za branné cvičení.“

„Jak to?“ podivil se chromák.

„Odešli jste z něj!“

„Neodešli!“

„Šli jste mimo skupinu! Máte tři neomluvený hodiny!“

„Proč já?“

„Proto!“

„Já nebyl úplně vpředu. To by museli dostat dvojku z chování i Česťa a Meloun. A před náma šlo ještě pět lidí.“

„Chceš nahlásit jejich jména?“ zeptala se s úsměvem morálního vzoru třídní učitelka.

„Když se přihlásí ten, kdo byl úplně vpředu s Petřínem a Levkem, nedostanu ty neomluvený hodiny?“

„Když přijde, uvidíme,“ uhnula třídní přímé odpovědi s grácií ženy prdeláče. „Ale hned! Zítra ráno musí být vysvědčení napsané.“

Chromák vylítnul na internát po třech schodech a našel Petřína s Levkem v pořádné náladě. Jenže Postavil byl v daleko horším stavu. Ležel v botách na pryčně, chrápal a z pusy mu tekla slina.

„Vole, vstávej! Hajná si myslí, že jsem byl s váma. Chce mi napařit dvojku z chování, musíš se přiznat!“

„Voe coe vo he,“ odpověděl Postavil.

„Hele, tě prásknu, že seš vožralej, a bude to horší.“

„Hovho voe pi píp.“

Chromák vyběhl z pokoje hledat Melouna, ale po pár krocích se smířil s tím, že on od fotra dostane nařezaný. A na to, že Hajná pak snáz zařídí chromákovo nepřijetí na nástavbu s maturou, naivní učeň ani nepomyslel.



I když dneska chromák tuší, že morální vzor - Hajná - nechtěla potrestat jedince za přestupek, ale potrestat konkrétní jedince a k nim najít přestupek. Věděl, že mladý Postavil byl naopak oblíbencem tělocvikářky. To věděl! Věděl, ale přesto ono branné cvičení chromák použil v pravdivé argumentaci:

„Hele, Postavile! Já jsem na-sračky ožralýho Postavila neprásknul, ač bych měl z bonzování užitek. A jestliže jsem kamaráda neshodil ve svůj prospěch, proč bych kámoše podrazil za suchý z nosu?“



Mladý Postavil argumentaci chromáka neuznal. Naopak, byl víc a víc naštvanej, a s ještě větší prudkostí mrzáka odsuzoval. Proč? Pajdavec mu připomenul vlastní slabost.

Možná se podobně cítí i Petřín, protože kolaboroval s prospěchem. Zachoval se několikrát amorálně, pravděpodobně i k chromákovi.

Petřín jako osoba samostatně výdělečně činná skončil dřív než pajda. Z bývalýho sígra se stal keramickým mistrem v Opatovicích. Za další dva roky učiliště přibíralo dalšího mistra, a Petřínův nejlepší kámoš - chromák - už byl nezaměstnaný. Byl i odpočinutý z vyhoření. Petřín věděl, že chromák chce dělat mistra, ale neřekl mu. Znal demografickou budoucnost a s nepočetnými ročníky vypočítal - propouštění. A chromák by mu byl nebezpečnou konkurencí. Kalkuloval a mlčel? Stejně i bývalá chromákova milenka Líba, také mistrová, právě šoustala s Petřínem, oba kamaráda zištně zazdili? Dosadili na volný, zastřešený flek Kukyho.

Počtvrté ženatý Kuky neměl maturitu a nebyla ani nepatrná možnost, že by si ji někdy dodělal. Kuky byl a je svou podstatou nezodpovědný člověk. Kdežto chromák s výtvarným talentem, nápaditostí a inteligencí…

Na třídním srazu po dvaceti letech Petřín popisoval intriky, donášení, podrazy, jaké se na škole pro flek děly. „Jestli místo za komančů bylo odvislé od rudé knížky, dnes je to to samý a ještě horší. U nás měl jistotu lidovec, někde zas jiný straník. Fakt, horší než za komunistů!“ Pravděpodobně Petřín musel několikrát morálku prohnat křivým zrcadlem, a proto chromákovi závidí. Respektive záviděl chromákovi jeho izolovanost, finanční vězení, a aby nemusel, našel důvod, proč i chromák je nemorální. Podrazil je, hnusák!



Plastická maso! Dej těm, co se na mně provinili, sílu, ať mi své viny odpustí!



Ale kdo ví? Třeba si jen chromák našel vysvětlení, aby nemusel sobě useknout hlavu přes oči kamaráda.



Lidský svět zemře na dvě děti z jedné matky. Z matky, která vyvedla lidi z neustálého strachu o život. Z matky, která lidstvu geneticky vtiskovala - pomáhat se vyplatí. Vyplatí se tobě, pak tvému rodu a nakonec i druhu lidí. Získali jsme vlastnost soucitu. A proto nás nenechá chladnými hladové dítě jiné pleti, vzdálené země. Chceme pomoci. Vybíráme peníze pro lidi, spláchnuté vlnou na druhé straně planety. Ošetříme sousedova spratka s rozbitým kolenem a zamažeme si svůj nový ručník. Darujeme krev a ani nevíme komu. Lidské dobro je potomek z matky vyplatí se pomáhat. A co druhý potomek? Jmenuje se zřejmé zlo? Kdepak! Druhé dítě není vůbec průzračné. Dokonce se jeví být podobné sourozenci a lidi jej často podle vzhledu i posuzují.

Možná lidstvo vymře a ani nepochopí, že druhé dítě bylo zákeřné a zničující. Ono dvojče sounáležitosti nás také nutí pomáhat, jenže směřuje k nespravedlnosti, k pocitu křivdy, a to oprávněné i falešné. Směřuje k závisti, k neobhajitelně bohatým a neobhajitelně chudým. Živí rasismus, krádeže, loupeže a vraždy. Prospěch z lidské pomoci rozpoutává války se vší zvířeckostí, patřící výhradně lidem. Ono nahé, lidsky hebké, kluzké zlo brání spravedlnosti a jakýmkoliv pravidlům, které by mohly zabránit vyčerpání našeho životně důležitého rozvoje. Směřuje k vyčerpání Země v uschlou slupku, bez dužiny.



Možná by stačil malý evoluční krok a zachráníme se. Stačila by jedna genetická podmínka. Dokonce by zůstalo, že z pomáhání druhému můžeme mít a máme osobní prospěch, ale nikdy na úkor větší – vyšší skupiny lidí. Jenže? Jenže!



Stvořitel lidí byl chromák. Odlišný chromák, než ten… Tamten, co potrefeně kejhá. Ten vyloučený autor. Autor je chromák.



„Žaluji sebe!

Žaluji člověka!

Žaluji lidstvo!“





KONEC





Genetická výpověď mezaninu

Genetická výpověď mezaninu





I.



Stoupal žulovými schody. Pokládal kroky do paměti budovy. Do století a šestnácti let. Šlapal do tíhy bosých, co neměly na střevíce, ale především do obutých. Obutý člověk měl vždycky větší váhu a rychleji zakulatil hrany. Hezky prostředkem opotřebovával chladný kámen, kdežto u stěn si neopatrný poutník stále může nabít o ostré hřbety, nedotknuté lidskostí.

Kaťák se říkalo baráku se sály, kancelářemi a vůbec se zázemím pro šlechtění člověka. Jistě si zakladatelé nepředstavovali křížení hrachu knězem Mendelem, ale vyšší etiku – genetiku, seslanou na lidstvo samotným ředitelem všeho. Očekávali lesk ryzího zlata, ale přišel celofán. Z úctyhodného názvu Katolický dům, dehonestující Kaťák. Z opravdové kultury národního významu Myslivecký ples a lesklá stehna mažoretek. Mylně bohatí katolíci - bohabojní potomci násilím převrácených luteránů - věřili, že nepřijde předpovídatelný úpadek skvělých úmyslů. Městys, později povýšený na maloměsto, se nenechal vychýlit z vyjetých kolejí lidskosti a hradeb tisícihlavé skupiny. Prostě Kaťák a zmrzačený Orel, nejen ten habsburský.



„Stát!“ štěknul rozkaz z mezaninu. Chromák bleskově příkaz uposlechnul s nohou ještě nad schodem. Chvěl se ve slabé rovnováze operované nohy a přes rameno pátral po lampasech důstojnice. A byla tam! Stála vzpřímena s koštětem v poloze čestné stráže. Jestli mají hradní vojáčci nabito, chromák nevěděl, ale u uklízečky nepochyboval. Neváhala by střílet.

„Kampak!“ rozkázala odpověď otázkou žena ve věku čerstvé neplodnosti. Baba se zjevem, pro který by byla plodnost zbytečným plýtváním krve. Prostě chromákova vrstevnice s podobnými projevy opotřebení, odhadoval vzájemnou náklonnost na pudovém základu chromák.

„Za nejvyšší, prosit o finanční podporu vydání mé sbírky básní,“ vyklopil poslušně vyslýchaný, zadržený.

„Já jen, však víte, ztrácí se pak věci a chudák ženská, co uklízí. Víte, pane?“

Věděl, když propuštěný došlápnul na nejoblejší a nejlesklejší místo historie. Možná, uvažoval, zaoblená místa lidských schodů jsou trefným obrazem užitečnosti vzájemné pomoci. I lidské nutkání si pomáhat uhlazuje cestu vzhůru. Vede zpravidla stejnými, historií prověřenými místy postupu. Hezky prostředkem a ne při zdi. A čím je osoba těžší, tím víc působí a vytlačuje na hmat příjemné fleky. Člověk, který jde nabídnout pomoc, často musí po schodech, aby pomoc mohl přijmout. A lidé, co nejvíc pomáhají a je jim nejvíc pomáháno, sídlí v patrech, nebo hradech.

I on jde - musí k Paní stoupat vzhůru, aby požádal…, jenže on Paní, sídlící výš, pomáhat nebude. Nechce být kolaborantem s dobou, jakými jsou akademičtí básníci, vyšlapávající si oblé, vyleštěné schody vzájemných dobrodiní. Nechce podporovat kšefty, vedoucí k nespravedlnosti. Vedoucí k závisti, rasismu, revolucím, válkám, zničení Země. Ano, tohle všechno je důsledkem evolučního vštípení, že člověku se vzájemná pomoc vyplatí. Dobro i zlo je jedna matka. A lidstvo – člověk má tolik vrostlé pod kůží ono nenápadné pomůžeme si, že ani nepozná, kdy už není nestranným soudcem dobra, ale vykonavatelem křivdy.



Vyšlápnul poslední stupeň a už byl básník na úrovni ekonomky a kulturní ředitelky maloměsta. Ale kdoví, jestli. Chromákova sbírka básní byla odmítnuta tolikrát, že musel nutně začít pochybovat o kvalitě svých slov. Co když všichni ti redaktoři s palcem namočeným ve smetaně tisku preferují jiné redaktory, akademiky s profesurou Bohem-mystiky, porotce literárních soutěží, prostě zabezpečené lidi, především pro kvalitu jejich poezie? Co když jsou nestrannými soudci dobra a nejsou vykonavateli křivdy? Už i pajdavcův patron Jůzl bere mrzákovu poezii s velkou rezervou nedokonalosti. Je snad ovlivněný množstvím odmítnutí, jako chromák? Jsou lidé svou podstatou víc spravedliví, než ochotní pomáhat? Co se člověku vyplácí, a tedy evolučně vštěpuje? Pochyboval. Pochyboval ze všech stran.

Pochyboval na chodbě mnoha otevřených dveří, kterou průvan neuchvátil. Vzduch stál. Pouze hlasy chvěly nehybností prostoru. Zaposlouchal se. Dvě ženy mluvily v místnosti ekonomky. Barvy hlasů byly jasné. Jeden namíchali na paletě nadřazenosti, druhý nanesl na tapetu mistr podřízení se.

Hlas ekonomky chromák znal. Znal jej na úrovni „Ahoj!“ „Ahoj!“

Ona kamarádka je pajdavcova vrstevnice narození, ale s jiným opotřebením těla. Snad jen dědičně řídký porost hlavy, který si vše vynahrazoval na holeních a stehnech (jež v dobách, kdy se vosk používal především na svíčky, mohl kulhavec uchváceně obdivovat) naznačoval opravdový věk. Přitom chromák deset let nepracuje, nemá děti, žije sám, nemusel se rozvádět, přesto je jeho známá vyžilostí o patnáct let čerstvější. Asi nenaplnění ničí lidskou vizáž víc, než naplňování s naplněním. Nebo snad i absence diplomacie má vliv na horší a horší kopie odumřelých buněk?



Stál - čekal na chodbě už několik minut. Nechtěl rušit, trhat myšlenky, trhat něčí práci. Sice nevnímal, o čem hovoří, ale barva podřízenosti a nadřazenosti dávala tušit - tvůrčí duch.

Bezděčně pozoroval paprsky proseté záclonou a skvrny světla na úředním koberci. Velká prázdná místnost přetékala vzduchem. Její prostor se rozléval do kulatého světa. Kancelář ředitelky kultury na malém městě neměla hranice. Působila. Působila i na brouka, který se rozhodl přelézt práh kanclu. Asi byl vábený světlem, procházejícím silonem. Toužil být pod sluncem - neohrabaně - stavěl se na zadní. Namáhavě zvedal své pancéřování z nehtů. Už hmatové chloupky předních nohou ucítily zlom ve zkosení prahu, ale na - vodě rovnou - plochu nedosáhnul. Zkusil se vyhoupnout, jenže nalakovaná, šikmá plocha odmítla všechny háčky a brouk lačnící světla se válel na krovkách. Hrabal nohama ve vzduchu. Chvíli mu trvalo, než zjistil, že se nehýbe. Něco nebylo v pořádku. Jeho zažitá zkušenost najednou nevedla vpřed. Chápal pomalu. Ještě několikrát zkontroloval, jestli řád věcí se nenavrací ke starému uspořádání. Ne a ne. Svět byl doslova vzhůru nohama. Pozvolna si začínal uvědomovat svoji polohu a zažívat si pohyby nožičkama, které setrvačností vedly k malému zhoupnutí. Už nekmital třemi vpřed a třemi vzad, ale všemi vpřed. Vychýlení se prohlubovalo. Chrobák zapojil krovky, a když vykoukla zranitelná křídla, přepadl na všech šest. Stál s napůl rozbaleným blankytem plných žil a pozoroval překážku - práh kanceláře. Možná zvažoval, jestli má vytasit z futrálu umění lítat. Jestli má investovat energii a riskovat náraz do pevných překážek. Nakonec se rozhodl svůj poklad schovat pod pancéřování z keratinu a pokusit se překročit práh kanceláře po svých.



„Já teď půjdu na oběd a pak se vydám na úřad, mám jednání. Takže kdyby přijel, budu zde až ve dvě. Jasný!“ ukončila kreativně rozhovor rozkazovací barva.

Chromákovi proletělo hlavou, že ředitelka nebude mít čas a on se musí rychle vyřídit, aby nezdržoval.

„Dobrý den!“ oslovil chromáka zcela neznámý hlas. Ještě nikdy nezažil tak obrovskou a přitom přirozenou změnu v barvě. Ředitelka kultury na malém městě u ekonomky byl úplně jiný člověk, než ředitelka kultury malého města před neznámým člověkem. Tuhle barvu hlasu namíchal cukrář z tuku a sladidla.

„Trubcová. Přejete si?“

„Dobrý den. Já jsem Nikdo Ještěmíň.“ Nastala obtěžkaná pauza, ovšem bez porodu…

„Já jsem ten člověk, co vám před čtrnácti dny posílal elektronicky svoji sbírku básní…“

„Aha,“ prohodila citoslovce uvědomění si, koho má před sebou. Následně se žena z kanceláře prvního patra jemně uvolnila.

„Stejně tak i vaší úřednici,“ kývnul chromák hlavou k otevřeným dveřím své známé. Známé na úrovni „Ahoj!“ „Ahoj!“ A ty dveře se pomalu, samovolně zavíraly. Nezdá se mu to?

„S žádostí, jestli by kulturní oddělení města Letovice finančně nepodpořilo vydání…“

„Nepodpoříme!“ vyřkla snadno ortel šéfka kultury malého města a pozorovala na chromákovi potřebu upřesnění důvodů.

„Nelíbí se nám to. Dala jsem hlasovat a ne.“

„No, pokud starosta, se nemůžu divit…“

„Se starostou to nemá co dělat,“ odmítla chromákovu paranoidní tezi s výrazem, že pan starosta rozhoduje o daleko, dááleko podstatnějších věcech, než je pomíjivá poezie nýmanda.

„Tady s ženskýma jsme hlasovaly!“ upřesnila.



Chromák se možná bránil paranoidními představami o lidstvu, aby si nemusel přiznat, že píše sračky, ale dveře od kámošky - ekonomky se opravdu zvolna zavíraly. Už mezi futrem a zámkem zbývala malá skulinka světla. Klika se potichu zmáčkla a západka neslyšně uzavřela její prostor.

„Vy tam máte sem tam, občas nějaký ten jinotaj…“ pokračovala kulturní osoba v odůvodnění, jež se propadalo do rozběhnutých chromákových představ. Viděl šéfku, která žije v třicet kilometrů vzdáleným městě, jak shání letovický drby o kulhajícím Nikom Ještěmíň.

„Že několik let nic nedělá? Naposledy zametal ulice?“ drbala a ujasnila si, že jí chromák nikdy nepomůže, kdyby mu pomohla. A následně ji vidí v místnosti se svými úřednicemi. Plánuje demokratické hlasování o úrovni chromákových veršů.

„Poslala jsem vám mailem sbírku básní. Chci, abyste si z ní tu a tam něco přečetly a zítra hlasovaly, jestli se vám nelíbí. Mne osobně neoslovila, ale můžu se plést, takže chci i váš názor. Ale jak říkám, mně se vůbec, ale vůbec – no ne-e,“ a byla krytá, chytrá ředitelka z kanceláře v prvním patře na malém městě.

Inu, Kultura. Představa v chromákovi dozněla a brouk na prahu osvícení se zase převrátil a divil se, že ač hýbe nožičkama, on zůstává na místě. Něco podstatného bylo špatně.



„Kdybyste psal o přírodě, ale krásně. Já vím, múza by vám musela dát talent… No, kdybyste psal krásně a o přírodě…“

„Hašek tomu říká být medoser,“ vpadnul chromák do věty a do ksichtu úřednice. Ta tušila, že před ní stojí neschopný nýmand, ale takovýho blbce bez schopnosti jednání přece jenom nečekala.

„A já Jaroslavův medoser nikdy nebudu. Nikdy!“ křičel hlasitě už zády k ředitelce kultury na malém městě. Řval do pleskotu - aplausu bot, které jely po oblých vyleštěných hranách. Jel po vtisknuté paměti schodů. Tisíce lidí po více než sto let musely stoupat schodištěm vzhůru, aby on, básník, mohl sešupem sjet do mezaninu.

„Tak vyřízeno?“ ptala se hrdá stráž s nabitým hadrem na koštěti.

Jestlipak tahle uklízečka taky hlasovala? smál se uvnitř chromák. Rozhodně svým údělem má k poezii blíž, než veškerý střední stav, plný ochoty pomáhat. Kdysi, před autorským čtením na Žižkově, jeden chlápek hlásal:

„Kdo nevybírá popelnice, není podle mě básník!“

„Pak jsem blízko!“ chlubil se chromák. „Dělal jsem popeláře.“ A kupodivu, i po čtení pán se svérázným názorem chromáka chválil, že byl nejlepší. A nejen on, ale většina posluchačů se v soudu přidala. Jenže po tisících odmítnutí pochybuje. Třeba opravdu píše slabě a všichni ti středostavovští akademici poplatní době, kteří mají prostředky na vydání své sbírky, jsou zahrnováni dotacemi zaslouženě. Jsou prostě lepší.

„To byla rychlost!“ doprovodila konstatováním uklízečka chromákův sešup, když dopadnul na rohožku budovy Katolický dům - mažoretky dostanou nové třpytky a turné po chorvatských ostrovech.

Zůstali si s uklízečkou dlužni pozdrav.





II.



Na šachový trénink se občas chodil dívat i někdejší chromákův kámoš Petřín. Bývali si těmi nejlepší parťáky. Už v první třídě je spojila výstřednost a talent. Nadání malovat a kecat. Dokázali hodiny tvořit příběh, tak, aby opakovaně ústil v šílenost. Stáli třeba na ulici, smáli se až do křečí v břiše. Lidi kolem chodili a věděli, že ti dva nejsou normální. A jestliže zaslechli kousek příběhu, děkovali všemohoucímu, že psychopati jsou malými chlapci a nemají žádnou sílu. Ano, bývali největší kámoši, ale deviantem zůstal jenom chromák. Naopak Petřín je velice platným členem společnosti. Možná měl v sobě dědičně dané, že ze šílenství vyroste, páč starej Petřín, akademický malíř, dával provizi krajskýmu náčelníkovi sboru národní bezpečnosti a ten Petřínovi sháněl kšefty. Jenže i chromákův otec byl společensky platným člověkem. Totalitní automechanik musel umět pomáhat. Možná mladýho Petřína umravnila skutečnost, že jeho fotr byl čtyři roky poslancem? Jednou mladej přijmul službu, podruhé začal sám přemýšlet, jak by někomu pomohl, potřetí musel vykoumat, jak někoho vyšachovat, aby sám zaujal… a už byl schopným, platným člověkem.



Chromák se na tréninku s mladým Petřínem o vtipnou historku s přírodou, Trubcovou a medoserem Haškovým, podělil.

„Abych sbírku vydal, zbývá mi už jen Kulturní nadace města,“ zakončil vyprávění chromák.

„No, to by šlo,“ odpověděl Petřín přemýšlivě a po pauze dodal: „Já v tý nadaci sedím. Kdo by mi pomohl tě prosadit? Přeučil je rozumnej a vždycky hlasuje se mnou, když mu řeknu. Podej si žádost a nezapomeň žádat víc! Oni nikdy nedají tolik, na kolik je žádost. Oni s tím počítají, že si každý napíše víc, a každý si píše víc, protože počítá, že nedostane všechno.“

„Klasickej lidskej hnus!“ vyseknul ze sebe chromák svý pocity.

„Jakejpak hnus?“ odporoval Petřín. „Je to jenom hra, jako licitovaný mariáš.“

„Není!“ nedal se Petřínovým smíchem přinutit k bagatelizaci chromák. „Licitace je součástí pravidel.“

„Ale nadhodnocení dotace taky!“

„Ne! Za morální jednání lidstvo deklaruje opak. A teď mi, Petříne, vysvětli, jak je možný, že v kartách vyhrávám a v životě jsem bitej víc, než plesnivý žito?“

Petřín bezradně rozhodil rukama.

„Hele, Petříne, nic jsem ti neříkal! Klidně hlasuj proti, já tě stejně dám do povídky. Ale hlavně. Já chci. Já už chci zemřít jako poctivej blbec!“



A třeba pouze psal slaboduchý sračky.







Otazníky nad padlými listy





Šedivé jsou násobky podvečera se zimou. Čím vyšší stav, tím méně barvy, až jen odstíny šedé někde po černou. A v místech kmenového shromáždění stromů už i tma klečí při zemi a roztahuje nenasytné prsty po kdysi zelené trávě. Nekvete, nešumí, neroste.

Kráčím.

V plátěnce z Globusu nákup z Albertu v ruce od srdce nad listím nesu. Nohy nechávám šumět přílivem holých korun. Stíny padají do ticha anglickým parkem.



„Dělej, vstaň!“

Mžourám a hledám po cestě.

„Ty nevstaneš? Dělej!“

Sluchem zaměřuju to nejtmavší místo, kde noc obsadila první ostrov svého panství.

„Já tě tady nechám!“

Už se nesnažím zaostřit v neproniknutelné, ale představuju si sourozence. Bratra se sestrou. Její hlas odpovídá asi tak patnácti letům a malý bratr se válí na zemi, na zádech, botičkami kope do země. Vzteká se. Pěna slin teče koutky úst.

Kráčím dál na vlnách představ, až jsem se dokolébal - přes kratší nohu - v místo zlostného křiku dívky.

Skutečnost předčila všechna moje očekávání ochotnického divadla. Forbína je sice nenasvícená, ale s překvapením zjišťuju, kolik světla je ve tmě zblízka! Kolik barev je vidět ve tmě zblízka! Kolik toho uvidíte v temném koutě, když se stanete jeho součástí.

Zjišťuju, že malý kluk není malý a není ani kluk, ale je krásným poupětem s pootevřenými lístky okvětí. Jen pěna koutky úst je pravdivou představou. Půvabná dívka leží na zádech, světlemodré džíny v půli zadku. Je to bledá blondýna, krásná, nehybná, mrtvá.

Hned je mi jasné, kolik rumů uhodilo, aby ptáče vypadlé z hnízda rodičů zůstalo knokaut. Z části ještě holátko. Ledvinami líbá zmrzlou prsť.



Mám zavolat záchranku? Přemýšlím. Zavolat znamená několik ostrých klovanců, průser ve škole, zapojení policie s vyšetřováním, kdo nezletilým nalil chlast.

Vzpomínám si, jak jsem se v patnácti vožral a jak jsme čtyři kluci leželi několik hodin v krytém posedu a probudili se v moři zvratků. Směšné, deset metrů nad zemí kalužina žaludečních šťáv. Probudili jsme se rozklepaní a ve čtyřobalu a z poklopců nám visely mrtvé choboty. Sem tam se srolovaný červ smočil, než jej pán schoval do kalhot. Prý já tam začal nechutné, říkal Stýblo. Asi ano? Nepamatuju si.

I přesto můžu konstatovat, přežili jsme bez průšvihu - nikdo na nás nezavolal záchranku. Dokonce i z posedu jsme slezli, jen Kosák se chystal jít po hlavě. Midloch na něj řval „Otoč se, hovado!“ Prostě všechno dobře dopadlo, pouze Stýblo se od toho dne ode mě držel dál než na dva kroky.



Nechám je osudu, dozrává ve mně rozhodnutí. Ještě se podívám na krásku s kůží na hlíně.

Je bezmocná, křehká a potřebuje pomoct. Zajiskřilo mi v očích.

„Jste opilý?“

Ubezpečuju se.

Zpříma stojící kamarádka, která zdaleka nedržela zrcadlo Afroditě, rychle odpovídá.

„Já jsem v pohodě, jen ona přebrala.“

Už se chystám nechat je plavat, když ta vzezřením obyčejná klekla na žebra krásné a rozmáchle kamarádku lískla.

„Prober se, Nikolo!“

Zhoupla se koleny po hrudních peckách své půvabnější kamarádky a zase pleskla otevřenou dlaní přes nastavenou tvář. Hlava se bezbranně zakývala a na bledé kůži se objevil prokrvený flek.

„Jdeme!“ štěkla dominantně.

„Nebij ju! Proč to děláš?“

„Musí se probrat!“

Skláním se k bezvládnému tělu.

„Počkej, zkusím ti pomoct ji odvést. Jak daleko to máte?“

„Tady kousek,“ máchne neurčitě rukou k ulici Zámecká.

„Děkuju vám.“

Beru opilou v podpaží. Snažím se levou dlaň co nejpevněji sevřít. Z druhé strany brýlatá a podnapilá používá ke stisku obě ruce. Funíme. Mladou Nikolu v bezvědomí zvedáme nad ohnutá kolena. Vypadají zlomeně v bezvládí šlach. Vůbec Nikola připomíná mokrý svetr přehozený přes židli. Límec hrdla přepadává, chybí hlava. Prázdné rukávy bez vůle života, plandají. Je pouhou schránkou, přitažlivým skeletem. Je vratkým, velmi vrtkavým břemenem. Jenže prázdnou trubkou by byla, jen kdyby nezačala zvracet. Na renesanční figuře místo žluté hřívy se ocitnul naražený gotický chrchlič. Ona rozšklíbnutá zrůda, co z výšky chrámů rozhazuje na kolemjdoucí všechno to pekelné, co pojedla. Jako by korýtka ze všech střech idejí, všechno to lidské natrávené, umrtvené chlastem, všechno to nepoživatelné stříkalo z huby křehké blondýnky. Zírám na dívčin klín v napnuté látce, a na to, jak páchnoucí blijance pokrývají blankytně modré pysky. Bubnují do slabin, pružně se odráží pod prdel. Další dávka se tříští o koleno a rozprskává se široce do stran. Prohýbám se ve snaze se vyhnout trychtýři lidských šťáv. Tašku s potravinami držím co nejdál od příboje. Vrávorám.

„Tak to ne, ona bleje!“

Vysvětluju nechuť k další snaze nést dívku a povoluju zdvih. Nikola mlaskla zadkem o promazané listí.

„Mně to nevadí,“ odpovídá unaveně kamarádka ve značném úsilí bezvládné tělo udržet.

„Ale mně jo. Když ju potáhnu, budu špinavej.“

„Aha,“ dala neúčastně najevo porozumění a chytla krásnější a opilejší spolupařmenku za obě zápěstí.

„Nevadí, já jsem ji už kus odtáhla.“

Zírám na hadrové tělo, které je už od lopatek smýkané po zemi. Kalhoty krásce drží napůl zadku už jen tak tak. Nejeden list, větvička, drolek hlíny a zvratků se plynule zasouvají žlábkem půlek. Kdepak se zastaví, představuju si ono místo.

Když ji najdou forenzní kriminalisté, hned si uvědomí, že tělo bylo vláčeno za ruce po zádech.



„Ve stejným věku jsem se taky strašně zlískal, ale tohle?“

Povídám já - pán za zenitem nejen výdrže v chlastu.

„Ona dneska měla výročí s klukem.“

Tváří se, jako by mi tím vše vysvětlila.

„ Zkusím mu znovu zavolat.“

Tak ona slavila výročí. Medituju si. Jak by asi dopadla, kdyby se s ní milovaný rozešel? Je šťastná? Bleje tady štěstím? Proč šla tvrdě do tvrdé láhve a teď se zalyká na jejím dně? Co tam hledala? Co jí chybělo? Křehká, zranitelná, já bych ti nedal nejistotu. Byla bys světem, který mne nosí, který dává dýchat. Byla bys uctívaná na mozolnatých kolenou a nehty bych si strhával na obětním oltáři ve tvém chrámu. Jak já bych, bych, bych tě miloval a dbal tvého naplnění.

Jenže ty bys mě nechtěla. Nejen dnes. Stejně jako všechny, kterým jsem Achillovy paty líbal. Ženy touží po všem, co rozedraný nabízím, ale pak mnou hluboce pohrdají - pohrdaly.



Šero prozářil chytrý telefon.

Alespoň někdo dokáže myslet, blesklo mi mozkem.

Brýlatá bruneta vytáčí a já zírám na půlky boků. Na půlky půlek placatících se na holé zemi. Rozjímám. Nezvykle dlouho trvá móda svědícího močáku. Prý módě vládnou buzeranti a proto jsou modelky chlapecké. To by odpovídalo. Likvidují svou konkurenci. Nejen, že když ženu pálí močák, chlapovi nedá, ale s kalhotami v půli prdele ani ta chlapecká dívka nevypadá dobře. Ten krásný znak plodnosti v poměru pasu a boků vizuálně rozbíjí, a co pak mužům zbývá…

„Ne,“ zakňučí brunetka nad kamarádkou.

„Von mi to nebere!“

Nenechávám se vytrhnout od bílé kůže. Dál rozjímám nad nahotou.

Obrýlená zaregistruje mé zaujetí a snaží se kamarádce rifle povytáhnout, ale podnapilé prsty neposlouchají svoji majitelku. Po dvou pokusech vzdává svou snahu a nechává kožku kamarádky pro ni starci na obdiv.

„Co teď?“

Ptám se dívky i sebe.

„Mám zavolat na záchranku? Ona je opravdu hodně v limbu, ale budete mít průser.“

„Ne, prosím vás, nedělejte to, já ji odtáhnu tady kousek a ona se za chvílu probere.“

Lískne bezbrannou, až bolestně přivírám oči.

„Nikolo, prober se, dělej!“

A zase ta ošklivější častuje nehybnou, tu krásnější.

Bitá Nikola se v reakci převalí na bok a stáhne bradu ke kolenům. V šerosvitu se hadi -štíhlí bledí- proplétají mezi žlutými vlasy, až zaklapli zámkem. Byly z nich dlaně na temeni hlavy. Jsem udivený. Ta samozřejmost, s jakou se schoulila! Jako by dívka pohyb už mnohokrát znala. Jako by důvěrně znala polohu, kdy její tělo nemůže ublížit, doslova křičí, já nezaútočím a jen se bojím. Bojím se tě, světe! Vydávám se ti na milost, kdy jen tyran ještě udeří. Utvořila ze sebe kozelec, který žebrá.

A nebo člověk v bezmocnosti hledá jediné místo, kde se cítil v bezpečí? Kde se vznášel a nic jej netlačilo, nebyla mu zima, nenamáhal se. Dokonce ani jídlo nemusel žvýkat. Utíkáme se mamince do bříška, když nás týrají? Chceme být znovu embryo?

Jenže už dávno jsme se vypleskli na tvrdý stůl a kolem se rozlila voda. Je marnost chtít ji zadržet. Praštili námi, abychom se nadechli, a už jsme museli sami dýchat a dýchat mnohdy bolí. Ani pláč nám nebyl nic platný.

Studeno, tvrdo.

Od prvního úderu pláčeme k smrti, dýcháme, a proto máme propletené hady na temeni hlavy. Chtěli bychom být šťastným embryem, ale žitá zkušenost nám velí. Stejně dostaneme příděl ran, tam kde se nemůžeme bránit! Za týlem stále syčí.





„Kurva, prober se,“ zaklela střízlivější a vší silou praštila kamarádku do týla. Hadí prsty nervově zacukaly.

„Já bych ji do něčeho pořádně zabalil a nechal spát, dokud se neprobere sama.“

Přičemž se mi zkřivila ústa představou, kterak balím dívenku i se zvraty do svého spacáku.

„Zkusím zavolat kamaráda,“ zareagovala na můj nápad a ozářila scénu inteligentním mobilem.

„Zeptej se, jestli má dvoukolák!“

„Co je dvoukolák?“

„Ty nevíš, co je dvoukolák? No, já bych zase neuměl ovládat tvoji svítivou krabičku. Dvoukolák je vozík. A nebo jestli nemá kolečka se zeptej!“

V tu chvíli mě zavalil pocit studu, že nemůžu vožralé, bezmocné, křehké dívce pomoct. Ne že bych nedokázal, ale nechtěl jsem se ušpinit. Dokonce jsem nechtěl ušpinit ani své věci. Už jsem cítil, že raděj nechám holé ledviny ležet na zemi, že děvčátko, co hledalo únik v tvrdé láhvi, ponechám napospas fackám ošklivější kamarádky. A co hůř, třeba ji někdo…? Ale ne. To by někdo musel být větší prase než já. Přesto, co když? Kdoví, kdo půjde kolem? Jenže já se nechci umazat a proto riskuju ji, ji holátko. Vhazuju Nikolu do osudí možností, kde nejedno číslo má údy rozekláté a i brousek je o ně tu a tam slyšet. Dívka zdaleka není svým notářem. Copak lidé nebo chlad vylosují tobě, Nikolo? Tobě, co jsi v poloze embrya? Tobě, co si prsty chráníš hlavu?

Je mi ze mě na blití, a proto se snažím rychle zmizet.



„Nemůžu vám nijak pomoct.“

Lžu si do špinavé kapsy.

„Půjdu.“

A až za zády mě dostihne „Děkuju vám,“ následované zvoláním „kurva, kurva, kurva!“

a dál jasné plesknutí čtyř plnotučných záhlavců.

Přidal jsem do kroku. Přesto jsem ještě zaregistroval nezaměnitelný zvuk hrnoucího se listí a drolené země. U brány parku mne dostihla jedna vzdálená

„kurva“

zrovna když jsem míjel podezřele vypadajícího chlápka v protisměru. Ještě jsem zrychlil, už za bránou na ulici Zámecká, a nezastavil se až před dveřmi. Při odemykání garsonky - z francouzštiny mladý, mladík, jediná osoba, starý mládenec - jsem si všimnul mokré nohavice. Proškrábnul jsem flek ukazováčkem a na bříšku papilár zůstal žmolek. Přičichnul jsem, a ano, měl jsem na prstu natrávený kousek z Nikoly. Projelo mnou vzrušení intimnosti. Mám na sobě kousky potravy z krásné dívky, které ještě nestihla strávit. Jako by se podělila o svůj žal. O svůj únik. Mám na bříšku její DNA, její stavbu, její vnitřní šťávy. Jaká obrovská důvěrnost. Jaká blízkost!

Začalo se mi navalovat.

Jistě nejsem necitlivý. Nejsem lhostejný!

Několik dní budu živě sledovat černou kroniku.





Esej o reklamě, neúspěchu a etice

Esej o reklamě, neúspěchu a etice



První část mého vyprávění se odehrála v době, kdy už byla svoboda, ale úspěšní i neúspěšní pořád ještě chodili na stejný pivo. Hráli taroky, mariáš, kulečník. Debatovali mezi sebou a někteří nakrmili hospodského - proherní automat.

Jeden soustolovník - nikdy soudruh - nadhodil téma reklamy a zároveň vypíchnul jednu konkrétní, podle jeho soudu tu zcela nejlepší.

V reklamě vystupoval mladý pár, který nevystupoval z kabrioletu, i když stál - ten kabriolet. Po přechodu se pomalu loudala malá holčička s velkou panenkou v náručí. Zamračeně se dívala na sportovní auto značky za málo peněz co největší frajer. V něm hačala slečna, která by ráda zbohatla na zádech. Labužnicky vytáhla čokoládovou oplatku. Její nalepené nehty neobratně trhaly alobal.

Když už, už všechno nasvědčovalo, že se slečna do oplatky zakousne, a k tomu účelu odhalila bílé, rtěnkou zapatlané zuby, v podmračené holčice dozrál vztek. Vzala svou panenku za nožičky a zuřivou silou udeřila hlavou panenky o kapotu.

Kde se vzaly, tu se vzaly - podivnému kabrioletu vybouchly airbagy. V cha, cha, no prostě v poloze k popukání byla zmalovaná slečna uvězněná k výdělku zcela nevhodným polštářem. Děvčátko - stále jak bouřkové mračno - oplatku nebohé slečně sebralo.

Toliko ona reklama.

Já, patřící hluboko k těm neúspěšným, si nikdy nenechám ujít příležitost promluvit, když nesouhlasím. Hospoda se rozdělila na zastánce a odpůrce, stejně jako na úspěšné a neúspěšné.



Časem byla reklama s cílevědomou holčičkou zakázaná a televize, které reklamu vysílaly, dostaly pokutu.





Dnes.

Dnes jednoruký bandita je stále legálním zlodějem, který dokáže zničit hráče i s rodinou. Nové je pouze požehnání od katolíka, ministra financí. Nakradené si rozdělují ministrantovi kamarádi.

Dnes už úspěšní nepijí stejné pivo s lidmi neúspěchu a nehrají mariáš. Preferují jiné hry a nápoje. Trénují pořádný úder, trefu a společenská jednání v golfovém klubu.

Dnes se hihňá chlapeček s tatínkem, že podvedli babičku. Rodina si rozděluje tatínkovy knedlíčky a podezření svádí na dědečka.



Inu, doba se vyvinula.







Epilog:



Je trendy spolupracovat a mít z toho výhody.

Výhody i na úkor jiných.

Výhody, i když budu lhát a podvádět - jen trošku! Takové obdivujeme, takoví jsou sympatičtí. Jsou cool.

V Jůesej dělali testy - testy se studenty. Za každou správnou odpověď dostali malý finanční obnos. Studenti odpovídali písemně s dozorem, ale v některých učebnách je nechali - jakoby náhodou - podvádět. Výsledkem bylo, že ti, kteří mohli, tak podváděli, a to všichni, ale jen trochu. O dvě tři otázky.

Z toho vyplývá, že člověku je vlastní obohacovat se na úkor ostatních, ale jen do určité míry. Jenže tahle možnost a tolerance vytváří v sociálních vazbách díry, které psychopatický jedinec využije naplno. Žádné trochu! Čímž navíc získá i moc nad ostatními.

Ke všemu způsobenému zlu je nutné připočíst, že těžko může společnost rozlišit, co je přirozené trochu a co už trestat - když podvod je podvod?

Nebo kdy se ještě jedná o výhodnou spolupráci a kdy už jde o korupci?



Vše má další dopady v mnoha lidských oblastech. Jenomže to už jsou jiné pohádky, nebo eseje.









KOMENTÁŘ ke Esej o reklamě, neúspěchu a etice předmět: сайт autor komentu: Kennethbom


сайт
лучший песнь



Nový prostor žaláře



Propadá se v levou nohu víc než obvykle.

Je postavou nevyrovnaný pro rozdílnou délku končetin. Ke všemu ani jeho kotník nemá obvyklou ohebnost. Veškerou tíhu kroku tlumí jen faleš - vnější hrana nártu. Je neschopný se v chůzi pružně zhoupnout jako zdraví lidé, a proto cítí bolestné vrypy, ať našlapuje sebevíc opatrně.

Právě si krátí hluboké U. Stříhá si to po trávníku mezi domy. Na hřbetě mu plandá splasklý batoh. Poslední leták Kauflandu vmáčkl do uřezanýho patníku, který patří k honosné vile. Vile natolik okázalé, že k lidem vystrkuje svůj zadek.

Je zvláštní, kolik lidí se nestydí, že si ukradli poštovní schránku. Sčítal v duchu svůj rajón. Asi tak každý šestý – to o nás Češích něco vypovídá. Nebo o lidech obecně? Co on může vědět, vždyť v cizině reklamy neroznáší. Dokonce už osmnáct let nevytáhnul paty z domácích bot.



„Copak máte na srdci?“ Vylekala jej figura primáta v postoji plném odhodlání s výstrahou. Majitel stál od něj sotva patnáct kroků - devět to skoků predátora. Dravec - majitel sledoval vetřelce v osobním teritoriu. Vetřelce na jeho trávníku, na jeho pozemku, jeho... Jeho, podezřelého v roztřepených rukávech, v teplácích seprané značky nesportuju. Pajdajícího s prázdným batohem a nekultivovanou bradkou. Sledoval prostě tvora, co nepatří na hnojený trávník.



„Hledáte něco? Nebo snad někoho!“

Majitel sevřel hůl ve chvíli, kdy za větou tázací bodnul vykřičník.

Ten mi dává složitý otázky, usmíval se pod fousem chromák. Nu - už asi nehledám. Už jsem se vzdal snahy hledat něco i někoho.

Když ještě chromák hledal, tak našel - došel k názoru, že nemá šanci získat něco i někoho. Proč? Protože kulhá cestou. Je chudák ocejchovanej na čele.
Pravda, z pohledu kalorií se nemá špatně. Dokonce musí i břicho vláčet. A vůbec, co by za jeho blahobyt dala miliarda Indů, že? Jenže chudoba není pouze jídlo. Chudoba je postavení ve vrstvách společnosti.

Chudoba je neúcta.

Chudoba je neatraktivnost pro ženy.

Chudoba je menší svoboda k ostatním i k sobě.

Chudoba je méně možností.


Chudoba jsou mříže, mříže mezi třídami úcty.

Je vlastně vězeň, odsouzený na doživotí. Vláčí svou celu všude, kam se hne, a ještě mu všichni vyčítají, že se neosvobodí. Vždyť je volný jako my! Má stejné možnosti, a proto jím pohrdají – jím, kulhajícím chromákem. Musí být hloupý, lenošný, neschopný, alkoholik, schizofrenik, paranoik, protože kdyby nebyl, nebyl by v té otevřené kleci, tak jako my nejsme. A tak lidé hledící na chromáka jsou si vědomi své nadřazenosti. Jsou prostě lepší. Kdyby nebyli, mohli by jednou sami… Děsí se připustit!



Chudoba by se měla vždycky přirovnávat ke společnosti, ve které chudáček žije, a ne ke kaloriím. On chromák je přesvědčený, že z miliardy Indů bez panděra je devět set milionů se životem mnohem spokojenější než on s plným břichem na tenkých špejlkách.

Jenže to znamená, že kdyby on, chromák, společensky přeskočil milión Čechů, musel by nutně někdo spadnout na jeho neradostné místo, a to chromák nikomu nepřeje. Ovšem kdyby společensky přeskočil milion lidí a každý z onoho milionu spadl pouze o jeden stupínek níž? Ano, to už chromákovi nevadí. Nevadí mu milion lidí, kteří si o krůček pohorší, aby si on, chromák, o milión polepšil.



Ovšem kdo by chtěl dobrovolně sejít na chladnější stupínek cely? Nikdo.

A tlupa opů - lidí instinktivně všechno cítí. Proto chudoba má často klec na doživotí. Lidé sami sobě i druhým pomáhají mříže sázet.



Nedávno chromákova korektorka vytýkala jemu, pisateli, postavu prodavačky. Korektorce – povoláním knihovnici – se zdál monolog prodavačky nevěrohodný, protože mluvila moc chytře. Na což chromák knihovnici odpověděl, že on, autor, naposledy dělal popeláře, a jestli by tedy mohl mluvit chytře popelář? Ale sám chromák není lepší - pokládá se totiž za lepšího. Za chytřejšího od souvěrců ve své chudobě. Za talentovanějšího, schopnějšího. Ba dokonce se neubrání opovržení nad těmi, co nemají střechu proti dešti, anebo jim po proudu řeky táhne na hrb. Ví o svém nedostatku - nafoukanosti, stydí se za něj, ale nedokáže pocit nadřazenosti zarazit. Nadřazenost je rozjetý vlak a výhybky ovládá propaganda. Člověk s člověkem soucítí, když je druhý bodnut do podávané ruky. Ale stačí k ruce dát cedulku - muslim, křesťan, černoch, rákosník, bezdomovec – prostě člen jiné skupiny, a najednou lidský soucit mizí. I proto většinová populace může chodit okolo bezdomovců bezcitně. Stačí přehodit tabulku koleje a vlak smete všechny muslimy, nebo dlužníky, plešaté, ateisty, nebo… Rádi věříme v naši nadřazenost a žereme důvody, proč jsme lepší.

Podobné nafoukance, jako je on, chromák, nehezky vykresluje Orwell, když popisuje svoji kariéru bezdomovce. Vysmívá se ubožákům, tulákům, kteří nejsou schopni si přiznat své místo na dně společnosti a myslí si, že mezi souputníky z kanálů nepatří. Na rozdíl od chromáka Orwell chápal, že světem není hodnocený podle své inteligence, talentu a schopností, ale čistě podle pozice. Podle klece, ve které je zavřený a hlídaný povýšenými bachaři - polovězni.
On lidský svět je hrobka - pyramida bachařů. Přitom jen ten úplně nahoře je svobodný a drží všechny klíče. Může posouvat vězni podle svýho uvážení nahoru i dolů. A cítí se být oprávněný k nadřazenosti. Štítí se všech póvlů a nad všemi drží hranu. Přesto i on se bojí žalářníků o patro níž. Bojí se jich, aby ho nenahradili. A tak se lidé vždycky bojí těch, co jsou pod nimi. Těch, co by se rádi dostali na jejich místo. Bojí se všech dovedností podřízených, a i proto věří, že žádné dovednosti nemají. Bojí se všech prostředků, které by mohli použít, a proto je mají pod zámkem, který často zdokonalují.



„Tady nemáte co dělat, že ne!“ poklepal majitel vykládanou holí do svého pozemku. A opravdu – on, chromák, sem nepatří. Správně byl majitelem zařazený níž ve stupni pyramidální hrobky. On patří mezi tu vrstvu, co většinově chodí krajem a krade poklopy kanálů, koleje, okapové a odpadní roury Vyměňují je pak za drobné – a drobné za drobné, scvrklé sny, jaké se dají zakoupit levně u Vietnamců a jícnem propálit hned za pokladnou. On, chromák, má onu značku třídy vypálenou na čele - dobytek jeden - a prokazuje se jí i bez vyžádání. Poznají ho nejen majitelé hustých trávníků, ale i všichni nuzáci na stejné kótě. Jeho souvěrci chromáka zdraví, i když ho osobně neznají. Přesně vytuší, že chromák je jejich. Může se tisíckrát v sobě vzpouzet, že pije jen výjimečně, že má kdejaký talent, že je inteligentní, dokonce bachařsky opovrhovat druhy, faktem zůstává, že patří k nim. K chodcům po rezavých kovech.

„Ne, nemám zde co dělat, pane,“ odpovídá chromák, ukazuje svůj cejch kratší nohy a prázdného batohu.



On lidský mozek bude mít zvláštní vlastnost přizpůsobení. Například dneska je tomu už týden, co chromák kulhá. Před osmi dny si vymknul kotník na již zmrzačené noze a ten kloub ho kurevsky bolí. Po týdnu zkušeností uhýbá bolesti už jaksi automaticky. Nemusí přemýšlet. Možná za měsíc chromákova bolest odezní, ale mozek bude uhýbat pořád - neřád. Bude zvyklý na bolest a už nikdy nepůjde plynulým krokem. Bude odsouzený…



Chromák jezdí pravidelně do Brna za cvokařem. Sedm let před hlavním nádražím na koci eskalátorů vždy stojí žena. Každý procházející, podprůměrný sociální inteligent, neomylně ženu zařadí do nejspodnější vrstvy.

Stojí nad eskalátory nehybně.
Stojí bezhlasně.

Stojí bezelstně.

Lokty má pokrčené. Před spadlou hrudí svírá Nový prostor. Časopis neziskovky, který dává almužnu svým prodejcům. Stojí a zírá. Zírá přímo před sebe. Má oči, které nikoho nedoprovodí, jsou na samotce uprostřed nejrušnějšího místa celé Moravy. Lidé kolem nevšímavě chodí. Přímo zázračně ženu nevidí (její ruka má cedulku Bodnout nebolí) a časopis si nekupují. I on, chromák, okolo Nového prostoru prchá a rád by ženu neviděl – jenže on ji vidí. Až moc nepříjemně ubožačku vnímá, ale časopis si nekoupí. Dokonce si nepamatuje, jestli vůbec někdo někdy vytáhnul od srdce nebo z prdele kůži na peníze?

Jó, kdyby ubožačka neměla nohy. Nebo alespoň měla jen jednu! Hned by bylo na ženu lepší podívání. Už by za svoji nuznost nemohla, jenže ona může. Může stát vzpřímeně a nezírat blbě. Nezírat odevzdaně přes lidi. Nezírat, jako že je v prdeli.



Chromák si myslí, že kdyby se na nějaký měsíc propadl na sokl společnosti, už by ubytování nesehnal. Nezměnil by se ve smyslu drog, alkoholu, hygieny a poctivosti, ale jeho cejch předposledních by přeškvařila značka posledních. Dostal by jen předraženou, luxusně zavšivenou ubytovnu a zíral by, jako že je v prdeli.



Mrzák o sobě pochybuje, jestli náhodou nepřepíná svoji užitkovou hodnotu. I když slovo užitkovou je otázka. Jelikož se všeobecně dá vysledovat prapodivný trend hodnocení. Čím přímější přínos je z práce jedince, tím méně je odměňovaný, jak hmotně, tak uznáním. Jistě, připouští - jsou profese mimo vyslovené pravidlo, ale v globálu platí ryzostí třicetikoruny. Glóbusně také můžeme říct, že čím člověk vynaloží větší fyzickou námahu, tím je míň zaplacený a jeho práce požívá menší úcty. Proto - jak dává zdravý rozum, i on, chromák, by se chtěl málo nadřít a být dobře placený a uznávaný. Ostatně jako všichni s mozkem od koně větším.

Chromákův cvokař se snažil chromáka přemluvit k neprestižní práci. Tvrdil mu, že on s jeho inteligencí a pečlivostí bude rychle postupovat výš. Navíc si bude ve volném čase dál programovat, vytvářet grafiku a psát.

Chromák se svým PhD lobotomem nesouhlasil. Když byl osm měsíců na nucených pracech, aby nepřišel o životní minimum, dotáhnul svou kariéru od koštěte ke stupátku za popelářským vozem. Domů chodil unavený, že se svalil na postel a zíral do stropu s bolavou nohou hozenou v lavóru. Žádná grafika a ani poezie. Žádné peníze a žádné společenské uznání. Ovšem pokud za společenské uznání nemáme projev pohrdání. Vždyť pohrdání je přeci uznáním určitýho společenskýho statusu.

Svého času katolík v poslední řadě, ale ministr financí v neposlední řadě prohlásil, že on jako nezaměstnaný by velmi rád zametal a vytvářel tak spoluobčanům čistější prostředí. Chromák alkoholikovi - ministrovi věřil, že by i dva - tři dny sbíral politické body s každým vajglem, ale kdyby měl dlouhodobě baštit polívčičku metaře se vším, co k ní patří, kdo ví, jak by bodrý Kalousek skončil? Možná by se křesťansky oběsil. Sociolog Keller onu práci, která nepřináší dostatečnou životní úroveň a ani uznání, nazývá prací prekérní. Orwell prekérní práci popisuje v románu Na dně v Paříži a Londýně. Ještě než se stal Orwell v Londýně bezdomovcem, pracoval v Paříži jako umývač nádobí. Pucoval špínu šestnáct hodin denně, aby se dokázal uživit a nevyhodili jej na dlažbu. V knize mistrně vykresluje onen koloběh, který nedovolí člověku se vymanit. Nedovolí člověku vůbec žít, pokud za život nepočítáte jen jídlo, práci a vyměšování. Kdyby Orwell zůstal poskokem, nestal by se bezdomovcem. Ovšem kdyby zůstal myčkou na nádobí, už by nic nenapsal!

Přitom Orwellovi ze dna nepomohla ani píle, ani talent, ba ani inteligence, ale kamarád. Jedině vzájemná služba je možným společenským hybatelem - domnívá se kulhavec.

Chromák si také o sobě myslí, že málo vydrží. Lidé dřou v práci, pak doma musí uklidit, uvařit, děti naučit číst, psát a počítat. Kdežto on, chromák, pracuje jednou týdně nepřetržitou chůzí sedm hodin a následně je na dva dny vyřízeným jako básník. Rezignuje na všechny projevy života.

Pravda, při začátku roznášky nese krosnu s letáky zaplněnou až nad hlavu a první reklamu udá nejdřív po šesti stech metrech.
Pravda, cvokař mu tvrdil, že s takovou váhou by nohy bolely každýho.

Pravda, když si kupoval mast a stahovačku (za dvě stovky, což je jeho odměna), lékárnice chromákovi říkala, že po sedmi hodinách chůze by ji taky trápily nohy.

Pravda, kdyby chromáka bolela zmrzačená noha stejně jako ta zdravá, cítil by se svěže.

Ovšem vždy pravdou zůstane, že málo vydrží, a že se jen vymlouvá. Je dost možné, že on, chromák, je pracovní chromák. Nemá energii žít a jen pajdá.



Stejně chromáka bolestnými vrypy sužovala i práce metaře a popeláře.

Překvapivé ovšem bylo, že chromáka víc bolela práce metařská než služba popelářská, protože při práci metařské on blbec pracoval tak poctivě, že se osm hodin nezastavil. Kdežto za popelářským vozem občas jenom stál na stupátku, dokonce si mohl i sednout, když přejížděli mezi vesnicemi, anebo vezli odpadky na skládku. Jenže s kukabusem zažíval chromák jiné trápení. Jeho parťák ve valčíku popelnic okupoval vedoucí stupátko. Chromákův přímý nadřízený zde nebyl zdarma, tj. z trestu, ale dobrovolně.

Onen nedobrovolně dobrovolný chromákův šéf příšerně šilhal. Šilhal natolik, že mu sotva zůstával kousek bělma u kořene nosu. Chromákova šéfa od mindráku nezachránil ani fakt, že vyrůstal v nejzastrčenější vesnici v okolí. Měl mindrák tak velikej, jak moc šilhal. Ke všemu neštěstí chromák nevlastní orientační paměť, a tak si nepamatoval, kde bude kukabus couvat a kdy musí vidlice zvednout, aby je hrb na cestě neurazil. Nepamatoval si, kdy budou přejíždět, kde je skrytá popelnice, a tak se jeho nadřízený z velitelskýho stupátka na chromákovi hojil. Všechen výsměch ze šilhavcova dětství dostával chromák sežrat.



A včíl osudová, těžkej Beethovene. Ty, ty, tý! Měl chromákův nadřízený vůbec nějakou naději na slušný život? ptá se dnes chromák a odpovídá si: minimální. Od mala jeho psyché byla mučená v palečnicích, a že děti umí závity utahovat. A když někam vejde - nejde si ustřelených očí nevšimnout. Určitě šéf vrchního stupátka odpadků by chtěl mít krásnou ženu s ušlechtilou povahou. Určitě by chtěl dobře placené místo, a aby mu lidé projevovali úctu. Jenže chtít byla marnost. Stačilo, aby se narodil chlapec šilhavec a byl odsouzený k prekérnímu vyliž si.



Lidská společnost si plánovaně i nahodile vytváří manuály na roztřídění lidí. Někdy stačí vzhled nebo tělesný handicap.

Když byl chromák metařem, dělali policajti nábor, a on se přihlásil. Ovšem daleko se výběrovým řízením nedostal. Už když stál nahý před posudkovým lékařem, byl konec jeho nadějím na zbraň k životu. Lékař si důkladně prohlédl chromákovu levou nohu a vyřkl ortel:

„Neschopen výkonu!“ Pak ovšem doktor zaváhal a zatelefonoval si k selektivní komisi. Chromák vyslechl monolog věrný k obrazu celého lidstva.

„Posudkový. Mám zde pana Nikoho Ještěmíň a vypadá to, že to nepůjde. Že je to v pořádku? Takže to doopravdy nepůjde!“

Marně tehdy svaly nadupaný chromák argumentoval, že přeci, když splní fyzický testy… a kolik kliků udělá nad požadovaných čtyřicet. Posudkový lékař chromákovi dobrácky vysvětlil, že práce policisty je náročná, a že on, chromák, by ji nemusel vydržet. Že on, milosrdný lékař, jen pro chromákovo blaho nemůže…
Nedávno chromák viděl americký dokument, natočený několik let po jedenáctým září. Dokument se zabýval různými profesemi z mnoha úhlů. Chromáka především zaujala poznámka, že v průměru na osobu mají newyorští popeláři větší úrazovost i úmrtnost než hasiči a policajti. Pravda, říkal si chromák, riziko popeláře z Novýho Jorku se s letovickým popelářem nedá srovnávat. Ani u policajtů nejde porovnávat nebezpečí. Jisté ovšem je, že český policajty a hasiče žádný jedenáctý září nekosilo. A tedy… kdo asi bere příplatky za rizikovou práci? trápilo dál chromáka. Z logiky věci mu vyplývalo, že si je nejvíc zaslouží popeláři. Jenže oni to jsou jen takoví ubozí špindírové, kterým nezbylo, než uklízet špínu. Kdežto policisti, to je jiná lidská vrstva – jiná lidská kvalita, a proto si zaslouží ohodnocení rizika. Popeláře vykostěnýho autem na stupátku není žádná škoda. Ale rozstřílený policajt je společenská tragédie.

Ovšem nejen vzhled a fyzické postižení jsou nástrojem roztřídění a držení lidí v patřičných celách. Asi nejznámějším společenským nástrojem je titul. A zde by chromák rád upozornil, že titul a nikoli vzdělání. Vysvětlení je prosté. Tituly se kupují, a kupují je nejen politici, aby měli hezké ocásky před a za jménem. Kupují je i lidé prosti politických ambicí. Z čehož jasně vyplývá, že titul zabezpečuje neprekérní práci. Práci fyzicky nenáročnou, dobře zaplacenou a požívající společenskýho uznání. Kdyby záleželo na vzdělání, tedy na získaných dovednostech po dobu studia, byl by titul k ničemu a nikdo by si vysokoškolský diplomy nekupoval. Chromák se domnívá, že koupením - stejně jako vystudováním - člověk prokáže, že má schopnosti kdejaký lukrativní flek zvládnout – „čistě“ a pohodlně.



Chromák si fouká do kapsy, že kdyby byl ředitelem skupiny ČEZ, že by firmu po měsíčním zaškolení zvládnul.

Pravda, firma by neměla tak gigantické zisky.

Pravda, několik politiků by nezbohatlo, ale celá země by se měla líp. Jenže až až až až sem se dostane jen predátor, a ne nějaký kulhající, neschopný člověka zardousit.

Jsou vůbec oni dravci hybnou silou, anebo brzdou společnosti? A jestliže jsou dnes brzdou, byli kdysi evolučním motorem člověka?



„Ať už vás tady víckrát nevidím, nebo zavolám policii!“ křičel pansky rozkročený na svém prohnojeném trávníku majitel. Křičel s převahou, ale jeho věta se prázdně roztříštila o chromákův hřbet. Byl ještě u svého srdce, na kterém stále něco má. Byl u svých bolavých nohou, které už nikoho a nic nehledají. Příště až vyjede po eskalátoru, příště snad vymaže z pohledu ženu i s jejím Novým prostorem.



Jsou obrazy, které stříbrem neprošiješ



Chromákovi nevadí smrt. Přesněji: chromákovi nevadí smrt jiných lidí. Ať si zemře, kdo chce, pokud mrtvolou nebude on sám. Jeho smrt by mu vadila. Přesněji: procesu umírání se bojí.

Jak asi je pakoni, když mu na krku plandá lvice? Bulvy vyvalený. Zírá na blížící se smečku. Jeho dech uzavírají špičáky v hrdle. Žerou první sousto a jeho kopyta stále dupou v prachu savany. Co cítí lachtan v usměvavé mordě kosatky, když se stává živým míčem na hraní? Má mozek vypínač bolesti v nezvratném konci? Rozezná mozek člověka beznaděj situace a zabrání jinak užitečnému stresu? Možná?

Možná dokonce rozehraje loutkové divadlo. Udělá si poslední piknik s raušem. Vždyť už si neužije, tak proč to nerozpálit? A pořádně! Nádherný světelný tunely, slibující nepředstavitelnou manu. A do toho sladký hlas koketné kurvy, zkřížené s duchovním, který láká: „Pojď! Sem. Tady je přijetí a láska. Všeho do sytosti.“ Prostě lajny koksu a zlatý brko v nosu. Koloušek s bílým tygříkem skotačí na kapkách rosy. Nad nimi duha se svítáním. Zázraky! U každé paty, u každé barvy velký hrnec plný smetany. Víly mají bílé vousy.

A pak přijde nevyhnutelný konec. Poslední molekuly kyslíku se spálí v kůře mozkové za sen motýlích křídel na zavřených panenkách. „Ale to by bylo až moc krásný,“ nevěří chromák. „Proč by život svůj konec měnil v pohodu, když svou existenci - existenci života - postavil na boji? Kdepak,“ myslí si, „většina umírání v přírodě je vybuzená do extrémů. Neskutečná bolest zoufalci přikazuje: Zbav se příčiny! Bojuj! A prorvané povodně hormonů vymrští stres na hranici prasknutí šlach.“ Ne, on se umírání bojí, ale z ostatních chromákova krev neteče.



I proto rád sleduje dokumenty, kde se vymasené kosti různě proplétají. Mají kolena kolem krků. Paže objímají hrudníček. Varlata na neznámých a studených zadnicích. Nevadí mu patrové hromady propletenců. Připomínají mu kočku v příkopu, kterou před týdnem přejelo auto. Bledé, prohýbané, změklé údy. Jako šulini. Chladní. Zaražení. Jen čekají, až ožijí generací masařek. Navíc chromáka baví ono posouvání človíčků po mapách. Líbí se mu zabíjení od stolu. Je přeci lidským samcem. I když sociálně vyloučeným, přesto strategicky inteligentním. Jistá část chromákovy osobnosti odpovídá vůdci tlupy, a tak válečný dokumenty budí v psychopatovi instinkt lovce. Kápa. Alfa samce, sice s malými varlaty, ale schopností vést souvěrce k vítězné řeži. Dokázal by svým primátům rozšířit životní prostor a dobýt ty nejlepší plantáže banánů.



Avšak poslední dobou se psychopatovou myslí vrací jeden poutavý záběr. Poutavý je svou výpovědní hodnotou, nikoli krásou.

Na obrubníku sedí dvě děti. Pod zadky jim zatíká podzim. Jejich oblečení zaspalo dobu. Mají na sobě ještě červnové hadříky z doby osvobození nacisty. Kolem procházející lidé mají hlavu dívky u kolenou, chlapcovu v holeních. Boty jsou hezké. Žádná lůza. Vilnius.

Chlapec a dívka k sobě patří. Zbyli si na tom světě netečných. Jsou pokřivení v tenkých končetinách. Jsou pokřivení ve vyžilé tváři. Jen na chvilky se odváží zvednout zrak vzhůru. K lidem. Úkosem mžiknou. Bez prosby. Už mají jistotu o člověku. Nikdo se neohne. Nikdo se nezastaví. Nikdo nevnímá to umělecké dílo.

Expresionizmus výpovědi. Dětské tváře nechápou, co se najednou změnilo. Proč ublížili mamince? Čím si zasloužili vyvržení? Jsme špinaví! Jsme špatní! Výrazy, které Vilnius mistrně smíchal se zimou, hladem a bolestí.

Když chromák viděl záběry poprvé, doufal, že se objeví ruka kameramana z UFA a podá dětem kousky chleba. Psychopat čekal a čekal, čekal marně. Uznalý honorář se neobjevil. A možná dobře tak. Jen by prodloužil jejich ohromenou, ochromenou, ohromnou bolest. Třeba na ně čekalo přijetí, láska, jídlo a teplo umírání. Loutkové divadlo a žádní kolemjdoucí. Třeba.



Chromák už několik let chápe, jak gumová - pružná je lidská norma. Pohybuje se nejen ve velkém rozsahu, ale navíc je lepkavější pavučiny. Stačí poryv větru, a to, co bylo nepřijatelné, stává se všedním. Společensky méněcenné dítě je nehodné pohledu.

Ovšem víc by kulhavce zajímalo, jestli by on, psychopat, jako dospělý Litevec roku 1941 také překročil tu bídu. Nakolik by se přizpůsobil nové morálce? Je dostatečně se společností v rozporu? Je dost psychopatem, aby se kostřičkám pokusil pomoct? Vždyť dnes s odvrácenou hlavou míjí bezdomovce.



Snad ano.