poezie a povídky vlado matuška
Způsob způsobilosti!

Intelektuálovo vyzáblé slunce

I.



Gabriel byl opilý intelektuál. Václav je opilý intelektuál. Václav Gabriel bude. Intelektuál! Intelektuál až do vítězného konce.

Gabriel je živý. Živý ve smyslu temperamentu, ve smyslu opojení. Právě si sundává fusky a pokládá své afro na nechutně bílý polštář. Hloubavě se drbe v loupežnicky rezavých vousech, aby se podrbaný nakonec šťastně usmál. Má jasno! Zítra napíše na vládu otevřený dopis. Hezky přímo, jako Čech Čechovi. Otevřený dopis, který všichni kamarádi, co si spolu píšou, časopisecky otisknou. Budou Václava plácat po zádech. Skládat poklony, zpívat hálelůjá, snil si opilý Václav Gabriel. A jak si pod vlivem snil, usnul spánkem spravedlivým. Proč by také ne, vždyť celý večer dštil lásku a přijetí. Usínal, a byl spokojenější, než Švejkův člověk, co si večer mohl říct: „To jsem byl dneska zase poctivej!“



I Gabrielovo ráno začínalo sluníčkově - jasně. On má totiž několik vlastností, které pomáhají intelektuálsky se prosadit. Například dovede být slušný na člověka, od kterého něco potřebuje. Chápe onu mocenskou strategii primátů, která už dávno neplatí jenom v politice, armádě, náboženství, ale všude. Intelektuálové už v minulém století podlehli strategii opic a vytvořili hezkou mocenskou tlupu. A Gabriel je zručný - Homo habilis s palcem ve zdánlivé opozici. Především, on s opicemi nemá žádné problémy. Nemá žádné opice. On, intelektuál, může chlastat a chlastat, ba i popíjet, a pořád mu to myslí a pořád druhý den může pracovat, což usnadňuje vznik nejen moderního sluníčkáře.

Proto se nezlobil, když na něj malá dcerka křičela:

„Tatí, snídaně!“

Gabriel zvednul svoji lehkou hlavu. Pružiny plného vousu a afra nabyly stavu bez napětí. Trčely na všechny strany. Jen Václavova víčka vážila o něco víc než večer.

„Řekni mamince, že za chvilku přijdu.“ Usmál se na dítě, které miloval, které bylo hnedlinka na třetím místě důležitosti v jeho životě. Kousíček za kariérou intelektuála a po profesní kariéře měl zařazenou rodinu, a v té nedělal rozdíly. Manželka Janka, Klárka, Amálka - stejná intenzita důležitosti i lásky. Gabriel rozděloval spravedlivě, miloval je.



Ovšem zprávou pověřená Amálka se neměla k odchodu. Přitulila se ke dveřím a pozorovala tatínka. Měla ráda zápach včerejších cigaret. Bavila ji tátova ranní neuspořádanost. Ospalost, unavenost, tak kontrastní s dobrou náladou, kterou málokdy ztrácel. Usmála se na něj.

Gabriel se podrbal ve vousech, ve vlasech a s předstíranou zlobou na Amálku zakřičel:

„Co tady ještě děláš, Animálo! Že tě strčím do studené sprchy!“

„Né,“ odpověděla se smíchem dívenka a rozběhla se do kuchyně.

„Mamí, mamí, táta se jde koupat,“ slyšel Gabriel za nedovřenými dveřmi.

Pro ni! Pro tyhle děti musí on, Václav Gabriel, poslat otevřený dopis předsedovi vlády. Pro jejich štěstí a bezpečí. „Přece nejsem lhostejný! A jsem člověk,“ naléval si panáky slunce a ty kopal do svého svědomí, když na něj dopadla studená voda, prohnaná hlavou sprchy.



II.



Z Václava se kouřilo, když usedal ke stolu. Z drobné, křehké hrudi unikala pára. Prchaly z něj všechny škodlivé látky, jaké může intelektuál v sobě zadržovat. Vypařovaly se všechny křižovatky, stíny, krtičáky, aby zbyla osvícená cesta přímo do ráje. Čistá a bez chlupu zůstala jeho prsa, když brala vzduch do plných slov.

„Kulatej dobrej stůl přeju!“

„Jaký to včera bylo? Co jste vyřešili? Všechno?“ smála se žena muži.

„Jasný, že všechno! Ale co jsme vyřešili, co jsme vyřešili…“ opakoval si Václav a mazal margarínem krajíc chleba.

„Napíšu premiérovi dopis ohledně migrantů a rasistických reakcí společnosti…“

„Snad nechceš u nás nějakýho muslima ubytovat?“ skočila muži do řeči vyděšená Janka.

„Né,“ odpověděl Václav se samozřejmostí prdele na vytlačeném, pohodlném hrnci. Janka si mírně oddechla. Znala svého manžela. Věděla, že by nedopustil lidu-milný skutek, který by rodině přinášel strasti, ztrátu peněz a jiné nepříjemnosti. Věděla, že Václavovy dobré skutky jsou vždy takové, aby mu přinášely užitek. On, Václav, ani nezná dobré činy, které by nebyly pro Václava alespoň za A2. Náročným skutkům, kde by přímo musel něco obětovat, se intelektuál vyhýbá. Přesto se Janka občas vylekala, když zapálený Václav vypouštěl hustou filantropii z úst.

„Napíšu jenom na vládu, že musíme přijímat běžence a tím zatlačit zdvihající se nacisty. Umlčet je bezproblémovým soužitím ras, kultur, náboženství. Až lidi uvidí, jak se všichni máme rádi1, jak jsme ke všem tolerantní, jak jsme přející, nebudou mít strach. Pak neonacistům nezbude žádná páka. Budou bez moci bezmocní. Hnusáci!“

Gabrielův mobil zahrál melodii písně: Budeme všichni šťastní. Melodii Budeme všichni šťastní sluníčkář přiřadil k upozornění z facebooku. Václav vzal přístroj z pohozených nohavic, a už jeho otisky prstů začaly hbitě posouvat stránky na obrazovce, až se mu ruka zastavila v pozici uchopené zeměkoule. Asi ho pálila, protože prsty dostávaly křeč a margarín v mladických vousech se rozkládal v soustružnickou emulzi.

„Chromák mi zase komentuje moje - pro dobro dobré - příspěvky. Nikdy nelajkuje. Kámoši, co si spolu píšeme, už ho mají dost.“

„Ty,“ vstoupila muži do naštvání žena, „kdyby ti dělal zle v kontaktech s kvalitními lidmi, odstřihni ho!“

„Už jsem mu dal výstrahu. Vydání Chromákovy básnické sbírky jsem odsunul o půl roku, ale on pořád psal ty svoje žvásty. Radil jsem mu, že slušný člověk je vstřícný k lidem, co pro něj můžou něco udělat. Nezměnil se. Je snad blbej? Vyškrtnu ho úplně. Kam bychom přišli, kdybychom nechali mluvit i ty, co s námi nesouhlasí. Když dopustíme, aby se projevovaly všechny názory, tak naši tolerantní společnost nikdy nevytvoříme2! Ještě jednou a vyřadím ho!“ uzavřel intelektuál, sluníčkář, jásavým multikulti slibem. V lokti zvedl ruku k hlavě a dlaň zalomil dozadu.

„Kdo nejásá s námi, jásá proti nám!3“ zvolal, když jeho ruka - podobná vůdci - setnula domnělou hlavu.

„A co napsal?“

„Bláboly. Bláboly o špatným svědomí Evropy a především Německa. Špatným svědomí z druhé světové války, kdy Židům málokdo pomohl. O Židech, kteří doplatili na fámy, že pojídají křesťanské děti. O Židech, kteří doplatili na knihu, napsanou tajnou službou carského Ruska, aby odvrátili pozornost od neschopného cara k falešnému spiknutí. O Židech, kteří se necítili povýšeně k ostatním lidem. Prý, dnes máme historicky černý svědomí a nutíme se neopakovat bezcitnost, a tak se nutíme ignorovat všechno. Nutíme se nevidět muslimské souvěrce, kteří se chlubí podřezáváním hlav. Nevidět, že islám vybízí k podrobení celého světa. Nutíme se neslyšet názor muslimů, že jsou lepšími lidmi, než všichni ostatní. Prostě blábolí! Je nelidskej! Podívej se na toho chlapečka!“ Václav naklonil noviny s mrtvolkou chlapce. Chlapce s perskou hlavičkou v Egejském moři.

„Holky, chcete tomu klukovi pomoct, aby se neutopil?“

„Ano, tati, pomoz mu, prosím. Zachraň ho. Zachráníš ho? Viď, že zachráníš?“ bušila rohlíky do stolu malá Amálka.

„Zachráním ho!“ ujistil Václav své děti a obrátil se k Jance.

„Když jde o životy, už se nemůžeme ptát, jestli nás vyhodí do vzduchu. Když jde o jejich životy, nesmí mne zajímat, jestli možná někdy, kdoví kdy, jestli pak nás třeba, a kdoví jestli! podříznou. Sice někteří muslimové uřezávají jinověrcům hlavy, střílejí po lidech, kteří je přijali. Možná námi pohrdají. Pch4! Národní Čecháčci? Leda xenofobové, když se ubohých utečenců bojí. Bát se muslimů může jen netolerantní sobec. Jen nacistická zrůda bez úcty k životu může odmítnout hladové, co míří do Evropy.

Přijímám je.

Přijímám tě, mladíku!

Že mnou pohrdáš? Pojď sem, ty kluku ušatej, já se postarám, abys byl co nejsilnější5! Lidsky, povídám. Lidsky se máme zachovat, a budem se všichni milovat! Za dobro dobrem!

Možná se většina muslimů duchem raduje, když jejich souvěrci vystřílí diskotéku, ale já taky fandím národnímu týmu ve fotbalu6!“

Vtom Gabriel nečekaně nadskočil, jako by hlavičkoval krkem do sítě. Byl vylekaný písničkou: Budeme všichni šťastní.

„Zase Chromák! Poslouchej, co napsal pod názor, že my, sluníčkáři, máme dějinnou jistotu, že budoucnost na nás bude pohlížet jako na ty dobré. Čtu.



‚Tisíce let dějin přichází velké osobnosti s myšlenkami, jak vytvořit dokonalou lidskou společnost. Tisíce let se opakovaně lidé pokoušeli vytvořit dokonalou společnost. Marně. Za celou dobu se vzpřímené opice ani nedokázaly shodnout na jednoduchém morálním pravidlu, nedotknutelnosti života. Přitom dnes by bylo velice jednoduché uzákonit, vytvořit etickou zásadu, nezabiješ. Stačilo by vyhlásit: od zítřka nikdo nesmí vzít život! A pokud tak někdo učiní, my všichni lidi se spojíme, abychom viníka uvěznili na doživotí. Proč se politici, filozofové, umělci, bohatí nesnaží prosadit toliko „lidskou“ zásadu nezabiješ? Nezabiješ! Proč? Protože by ji okamžitě porušilo mnoho lidí, obyčejných, mocných i světových mocností. Snaha zákon prosadit by nakonec vedla jen k dalšímu zabíjení. Možná i k První Apokalyptické válce. Člověk a společnost nejsou schopni nezabíjet, ač se člověk vidí „lidsky“. Nám, hnusným lidským lidem, je vlastní vytvářet skupiny a bojovat o zdroje. Migrace odlišných zevnějšků i kultur na jedno území dřív nebo později musí vyústit v boj kdo s koho. Zákony, které jsou v nás, mají miliony let evolučního vštěpování. Zatím je nedokážeme přemoci. A proto své děti neochráníš před neonacisty tím, že vytvoříme několik skupin lidí v jednom malém prostoru. Právě naopak!‘“

Václav se podíval na své děti s člověčí láskou.

„Blbost! Stačí chtít a všichni se budou mít rádi. Stačí vědět, že jsme lidé, a budem si úplně spravedliví, aby nikdo necítil křivdu. A každý dokáže rozpoznat, že jemu se křivda neděje, i kdyby záviděl. Stačí chtít a svět se stane jásavým multikulturním rájem7.

Chromáka smáznu. Škodí mi v naší intelektuálské komunitě. V tlupě,8 co si spolu tiskneme. Tak, a jdeš pryč, holenku! Opačný názor u nás nemá právo existovat. Už prudit nebudeš!“ ťukal do klávesnice literát. „A seš mrtvej,“ doprovodil komentářem sluníčkář svůj palec, který rozmačkával virtuální hmyz.





III.



Domácky spokojená Janka uklízela ze stolu zbytky jídla. Nadbytky, které by dokázaly uživit jedno potřebné cigáně navíc.

Václav vrýval do pevného disku svůj otevřený dopis vládě. Na chvíli se zamyslel a vtom ho upoutala skvrna rozlitého kakaa.

Na bílém igelitovém ubrusu se rozkládala mapa Evropy. Nedržela ve svých hranicích. Vtékala proudy do Atlantického oceánu. Pozbývala svůj zažitý tvar. Už by ji člověk skoro ani nepoznal, když do rozklížené Evropy praštila dětská dlaň.

„Ták!“ prohlásila vševědoucně Klárka, a kapky kakaa se rozletěly na všechny světové strany. Pleskavě dopadaly ve vzdálenosti jiných kontinentů a tvořily po koberci skvrny. Vypadaly, jako když žhavý popel vypálí do světa díru.



Václav zaváhal.

„Píšu opravdu, abych chránil své děti před skvrnou hnědých košil? Co když si mě najdou holohlavci v okovaných botách? Nevystavuju děvčátka akutnímu nebezpečí?“ ptal se Václav pod svými fousy.

„Ano!“ odpověděl si. „Píšu na vládu pro svoje děti! Kamarádi, co si spolu píšeme, tiskneme a myslíme, mi dopis vydají. Stejný názor je potěší. A možná i některý deník, a třeba i televize… V každým případě na sebe upozorním. Stanu se v okruhu intelektuálů známější. Uznávanější. Povědomí mi usnadní vydání další sbírky, i když moje poezie je… no? A třeba je fakt dobrá. Možná? Možná dostanu i lepší práci. Víc placenou. Víc uznávanou.“ Gabriel se spokojeně usmíval. Pohladil se přes gordické vousy.

„Dělám to pro své děti.“







1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8. Gabriel označenou větu formuloval odlišně, tak, aby nezněl směšně. Je málo lidí, kteří vysloví větu s úmyslem, aby se zesměšnili.

O naivitě

Mohlo to být tenkrát, když do socialistickýho Československa dorazilo povědomí o ADIS. Tehdá už všichni spolužáci – učni - točili na hrnčířských kruzích a já jim vyráběl hlínu. Nějak se stalo, že jsem dostal ze všech nejméně hodin učení hrnčířského umění, a následně ve výrobě mistr tvrdil, že patřím k těm lidem, co se vytáčet nikdy nenaučí. A tak jsem pro své kamarády míchal hlínu.



Jednou, když jsem přitáhnul čerstvý půltunový vozík a v dílně točířů byla řeč o přitažlivosti, dovolil jsem si já, hlinař, k točířům promluvit.

    „Četl jsem, že z členů Beatles byl nejčastěji označený dívkami za otce Ringo Starr.“

Točířka, co po mně v druháku pokukovala, s úsměvem rozvedla:

    „Chudák Ringo, s takovým naivním ksichtíkem.“

U vědomí mojí milostné prázdnoty, udělal jsem psí oči a žalostně jsem zaskřehotal:

   „Já chcu taky být naivní!“

Kormidelník smrdí v podpaží

Dvacátýho dubna dva tisíce čtrnáct přišla chromákovi pozvánka na pohřeb. Když obálku uviděl, doufal v pozdní milostný dopis. Obálka byla otevřená a místo adresy stálo prosté pan Vlado. Chtěl číst - Ich liebe dich. Du bist ein Schwein Vlado - které si kdysi nechal přeložit u sousedů. Dávno již mrtvých sousedů. Abrhámových.

Bude si muset zvykat, že milostné dopisy nahradily pozvánky na pohřeb. Každý věk přináší svá listovní tajemství, uvažoval chromák. Pravda, tuhle pozvánku může ještě ignorovat, ještě chromákova účast není nutná, ale jednou se pohřeb bez něj - chromáka - neobejde. Jestlipak mu dorazí upozornění předem, aby se mohl jaksepatří připravit? Bude cítit, že přichází čas stát se hlavním představitelem obřadu? Bude umírat pozvolna a s hlavou zdravou? Zdravě vědomou si konce! Nebo se jednoduše složí na prkně - nepřipravený jako maso z nuceného výseku. Jen aby se splnila kvóta horkého dne. To by si on, pajdavec, přál. Nejhorší by pro chromáka bylo, kdyby dostával jednu pozvánku za druhou, a chromák myslí dementní by doporučený listy nedokázal přečíst. Tak jako chromákova matka. Tak jako Ing. Vítězslav Blizna. Oba se nemohli připravit, protože už neuměli číst. Protože nevěděli, že existuje něco jako smrt.

Může vůbec zemřít ten, který neví o existenci smrti?



Jsi sebestředný, chromáku, pokáral se a začal číst parte.



S bolestí v srdci…

Není smrti tam

kde byl život naplněný prací,

láskou k pravdě a obětavostí.



No vida, kde není smrti, ale s tou láskou k pravdě to na pana Vítka sedí. Upřímně řekněte, komu mohou napsat na parte frázi, která není žádnou frází? Copak asi budou moci o pravdě - a po pravdě - napsat o něm, o chromákovi? Snad: přeteklo několik číší prázdnotou; takový byl chromák pilný flákač. Nikomu blízký, nikomu milý. Na obecní útratu. Ani oblek do rakve nemá. Tělo pokřivené a v dlani drží chloubu, co mu byla ostudou. Péro se srdcem, nebo srdce s pérem? Račte natáhnout a nestarat se. Odkopaný. Když zažíval



přiblížit se k dívce – ženě

vylít se i s vaničkou





Snadno! Velmi snadno jej opouštěly ženy, které miloval. Byl před nimi do masa nahý a nahý je i dnes…



No jo! Vždyť on nemá oblek. Dokonce ani žádný slušný, smutný vohoz, aby mohl jít - pajdat na pohřeb. Když chromák pohřbíval svou matku, prasknul mu šev na páteři. Po obřadu si šel koupit flašku a lidi se mu smáli. Život bývá veselý, říkal si tehdy. Je bohatý na komediální prdy na páteři. Opil se s úsměvem, až do nevnímání.



Chromák začal přemýšlet, jestli pozvání na pohřeb musí nutně přijmout. Pravda, starýho pána Vítězlava si vážil. Hrávali spolu šachy. Vždycky, když měl chromák dost hrbení se za hrnčířským kruhem, zamknul dílnu, kterou měl v nájmu u mladýho doktora Blizny, a jel po hnusné státní silnici z Letovic do Stvolové na partičku mozků.

Starý pán chromáka vždycky radostně vítal. Vítězslav otvíral bránu, ukazoval, jak má chromák nacouvat. Sotva stačil mrzák vyhodit motor, postavili stolek pod plodný vořešák. Bratrsky si rozdělili bílý a černý pole. I barvy figur. Ještě živých figur, aby se jimi - v bitvě tvrdých lebek - snažili zmatit soupeřova krále. Když vypuknulo ticho válečné vřavy, přinášela paní Bliznová - jinak nelítostný generál - hráčům kávu a sušenky.



Opravdu musí nutně přijmout pohřební pozvánku, když nemá uctivý úbor? ptal se neustále sám sebe, i když nechtěnou odpověď už tušit. Ale, ale, ale opravdu se musí jít poklonit člověku, který jej vítal, hostil a bezohledně porážel?

Drtil jeho - mrzáka. Bez lítosti! Potupně! Starý pán nakročený k osmdesátce čerstvého třicátníka většinou zmatil. Ve hře, která nemá v boji intelektů obdoby. Ve hře, která je nejvíc spojená s egem muže – stratéga, lovce a alfa samce, válečníka. Ve hře důvtipů býval chromákův mladý mozek často pokořený. Vzpomíná si, že vždycky, když už jeho figury - bojovníci - stály nevýhodně a jejich černobílá pole se bortila v bahně, začal si mrzák broukat hymnu. Jako by chtěl zpěvem zahnat protivníka, chromák pobrukoval hymnu nejmocnějšího státu na Zemi. Levicově smýšlející pán musel být potěšený, když uslyšel hymnu Spojených států amerických. Hymnu chromáka, co vede své kameny na porážku. Jak pan Vítězslav uslyšel první takty, už si mohl být téměř jistý. Hvězdy a pruhy prohrají. Mrzákovy tahy byly špatné.

Vůbec, starý pán používal k boji i psychologii. Většinou, když chromákovy hodiny utíkaly, sledoval soupeřův obličej soustředěněji než bitevní šachovnici. Podle pohybu očí věděl, které figury chromák duchem posunuje. Byl napřed, jako by nepřítel vykládal své záměry nahlas. Šifra chromákova mozku byla prolomená.



Pan Vítězslav se dožil ve dvou stoletích, ke kterým patřil, poměrně vysokýho věku, uvažoval chromák. Kdo v přírodě má právo umírat stářím? Sloni, velryby, želvy a člověk. Všechna ostatní zvířata jsou zardoušená, nebo umírají hladem, neschopná rdousit. Člověk je vůbec podivná haluz stromu života. Tak třeba Homo „sapiens“ a válka. Ona lidská hra v mat. Hra na hromadnou smrt za krále, kdy vládce polí chladně obětuje. Ony pojmy strategie a ztráty nejsou pouhou náhodou slova sobě podobná. Padají pěšci, věže, střelci, v-tažený koně dokonce i dámy jsou hozené do chřtánů vyšším zájmům. Masakr tlukoucích kamenů - pro slávu Krále. Pro moc, anebo smrt jednotlivce. Na polích zůstávají mohyly, aby časem modernějších pomníků starší památníky zmizely v oranici. Nebo pod nákupním centrem. Prasečákem.

Nikdo si nepamatuje jména pěšáků. Nejeden dokument začíná podobnou větou: „Patton a Rommel rozpoutali mezi sebou krvavou řež.“ Přitom všichni vědí, že z generálů nepoteče, pokud se neříznou o papír.



Nejslavnější osobností z minulosti je dnes Hitler. Tisíciletá říše trvala několik let, ale Adolfovo jméno překlene tisíc let jako prd. Jméno Hitler bude znít světem v ozvěnách déle, než sám vrah doufal. Paradox?

Kdyby si on, chromák, položil otázku “vyjmenuj osobnosti Antiky“, kdo mu přijde na mysl jako první? Caesar - masový zabiják. A dál? Alexandr Makedonský, Nero, Caligula, Hannibal, Claudius, Brutus, a pak teprve nějaký Archimédes. A kdyby si chtěl vzpomenout, čím se Archimédes proslavil, přijde hlava ponořená do kapaliny a hned za ní zvolání „nenič mi mé kruhy“, aby Archiméda za drzost setnul římský voják. Jo, ještě obléhací – tedy vraždící stroje má onen bezhlavý mudrc na svědomí.

Pravda, chromák zná i další jména, jako Aristoteles, učitel Alexandra Makedonského - Platón, Sókratés, Euklides, Pythagoras, Homér, Hippokratés, Seneca a Cicero. Jenže co o nich ví? Některé by dokázal pouze přiřadit k oboru, ve kterém se proslavili. Kam se hrabou na překročený Rubikon, vržené kostky, rozetnutý gordický uzel, slony v Alpách. A nebo alespoň na mrdání se sestrou - sestrami. Pokud člověk chce zůstat v paměti generací, pak udělá nejlíp, když několik lidí zabije. Čím víc, tím větší sláva! Ovšemže, existují při vraždění jistá kritéria, pomocná hodnocení, jako technická obtížnost. Viz sloni v Alpách. Nebo body za estetický dojem. Za umělecký způsoby je nutný vyzdvihnout Caligulu nebo Bruta. Taky se oceňuje i vlastní nasazení a vliv na války budoucí. Sem můžeme zařadit Ježíše Krista a Mohameda. Ale vesměs platí přímá úměra. Čím víc lidí dokážeš zabít, tím nezapomenutelnější budeš!

Přišel jsem. Viděl jsem. Zvítězil jsem!

Jednoznačně, smrt stářím a válka jsou dvě výsady lidstva.

Naši nejbližší příbuzní - šimpanzi učenliví - také pořádají výpravy proti sousedním tlupám, ale k vražednému boji dojde, jen když jedna skupina má obrovskou převahu. Nikdo nechce zbytečně riskovat vlastní zranění! Ovšem člověk si to umí „rozumně“ vysvětlit. Třeba věří geniálnímu válečnictví svého vůdce. Myslí si, že jeho tlupa - armáda drží lepší zbraně, nebo Bůh - deus ex machina - jedny křižáky miluje a nepřátelské opice nenávidí.

Anebo sousedé - nepřátelé požívají nespravedlivě výhody, které si zasloužíme my! Naše jsou ty banány, kterými se oni cpou!



Jednou se chromáka cvokař ptal, proč lidé dělají revoluce. Vždyť jejich riziko ztráty je větší než možný užitek! Psycholog chtěl tehdy chromákovi ukázat ušlechtilá zákoutí člověka. Lidskou nezištnost pro víru v lepší budoucí svět. Později chromák nad otázkou dlouze přemýšlel a našel podobný úkaz v jednom testu s dětmi.

Dospělý (zde deus ex machina) dal jednomu dítěti deset cukrátek. Vlastník sladkostí se s druhým dítětem může, ale nemusí podělit. Jenže zaseknutý háček testu byl v tom, že dítě původně bez cukrátek rozhoduje, jestli jim bonbóny zůstanou. Marně se vztekal zkoumaný, vyčůraný blonďáček, že černému děvčátku jedno cukrátko nestačí.

„Takhle přece ani ty nebudeš mít nic!“ Upřímně nechápal. Koulel očima a dupal do země.

Z výzkumu vyplynulo, že sedm ku třem je hranice, kdy rozdělení požitků ještě člověk považuje za sociálně spravedlivé. Pokud je rozdíl větší, přichází odmítnutí.

„Ať si klidně nemám nic, když ani ty nic nedostaneš!“

Jinými slovy: „Klidně zemřu, když ty šidíš moc. Ale tebe vezmu s sebou!“ A máme revoluci. (Chromák se často směje pod fousy, když slyší – vidí - zažívá ty obrovské rozdíly v cukrátkách. Je si vědom, že jedině klamáním o zasloužených dovednostech, větší námaze, většímu riziku drží někteří devět a devět desetin cukrátka. Dokud jednotlivci zavalení cukrátky dokáží všechny jedince přesvědčovat o své výjimečnosti faraona, pak farao zůstane naživu. Ale stačí mžik. Stačí velmi krátké prohlédnutí a budou si šmahem ve smrti rovni. Žádný Bůh-Slunce-Faraon, který Nilu dává úrodu, ale vysušená mumie.)



Šachovému mistru, Vítězslavovi bylo umožněný dožít se vysokýho věku. Druhou velkou válkou prošel chlapecky v nežidovské, neromské rodině. Nemusel dobrovolně ani nedobrovolně rukovat. Naštěstí pro něj. On by totiž pan Vítězslav nedokázal chladně obětovat figury. Naopak bylo jisté, že by někdo tahal s ním. Vládnul by jeho životem bezcitný a třeba i strategicky neschopný vůdce – zato přesvědčivý manipulátor.

I chromák měl zatím štěstí. On by z pozice psychopata možná dokázal vést své přesvědčené lidi na porážku, ale psychopat - chromák by se generálem stát nedokázal. Neumí lézt do prdele ve správný čas, správnému nadřízenému, na správném místě.

„Snad stihne zemřít, než se všechno …“ uzavřel chromák, když rozevřel skříně prožrané molem.

„Nemám! Já nemám hadry na funus.“

A je rozhodnuto. Nepůjdu!

Vždyť komu se má vzdát úcta? Ležícímu králi už nikdo neřekne, že chromák na jeho pohřbu nebyl. Pomůže snad pozůstalým vyrovnat se se smrtí blízkého, když jim před dřevěným Ježíšem potřese pravicí? Nemyslím si, domýšlivě vyvozoval mrzák.

Komu vlastně projevují úctu smuteční hosté? Kde je rácio? Není náhodou jádrem maloměstskýho pudla ukázat pozůstalým, že oni jsou ti důležití, pro které smuteční host obětuje čas? Navleče se do nepohodlných krovek, aby se cítil na funuse ještě stísněnější. Vyrazí, aby mu byla zima, nebo vedro. Aby někomu z pozůstalých dal najevo, že on, pozůstalý, za ty všechny útrapy stojí.

Někde chromák slyšel, že pohřeb je nutný, aby truchlící mohli citově uzavřít období se ztrátou blízkého. Je snad sto, dvě stě lidí citově natolik poutaných, aby se museli se zemřelým rozloučit? Hloupost! Navíc on, chromák, je psychopat, který ke smrti druhých nemá obvyklou empatii. Přesto, přese všechny pragmatický argumenty, jakýsi svědomí a zvyklost jej nutí jít na pohřeb soupeři v šachu.

Když už musí, měl by plánovat několik tahů dopředu. Získat pozici, která bude jemu - mrzákovi - vyhovovat. Opozdí se o minutu a zůstane vzadu. Žádné vyslovení soustrasti v hadrech z druhé ruky. Vytratí se ještě před finále.

Co je vlastně finále? zasmál se bezcitný chromák otázce.



V den exekuce optimisty, když se blížila hodina chrámového loučení se s ateistou, ležel chromák líně na kavalci. Břicho vyvalené před obrazovkou. Masa tuku se mu chvěla každým dechem života. Podobně si chromák představuje vyvrženou velrybu na písečné pláži. Chvěje se pod slapem měsíce v novu. Obnažené bílé maso, co se s každou vlnou převaluje. Nabírá - časem oblá - zrnka křemene. Na malý okamžik se stanou součástí svalů, tuků, očí. Sotva však dokážou v rosolu vymáčknout důlek, už je zpětný ráz vody vrací mezi miliardy stejných. Miliardy malých, zapomenutých a příbojem oblých křemenů. Tam a zpátky. Monotónně.

Ve slaném vzduchu pach…

Chromák skryl nos v podpaží. Ucítil ostrý, slaně sladký rozklad. Je rád. Chromák odkládal chytře sprchování tak dlouho, že už se může vymluvit na nedostatek času. A protože bude smrdět, bude mít možnost vylhat se sám před sebou, že nemůže mezi truchlící. Že nemůže podávat ruku těm, kteří ho zrovna nemusí. Nemusí stisknout…

Všechno má vymyšlený, chválil se chromák. Spokojeně vstal. Na své mužné břicho a zbytky hrudního koše hodil dopolednem nasáklé triko. Bylo v něm dusno. Bylo v něm několik kilogramů reklamních letáků a několik kilometrů potu. Navlíknul si trikot vyloučených ze hry živých lidí. Pro jistotu, říkal si. Co kdyby jej napadlo být sociálně družný.

A už vzhůru dolů - doslova - pajdá chromák ke kostelu. Páchnoucí tílko na pravém boku zdobí skvrna od tisknutí tisku. Dopoledne roznášel reklamní letáky Kauflandu. Vypadá, jako by měl nakoupeno, smál se chromák pro sebe.

Vypadá, jako by šel na pohřeb. Se všemi důvody držet se od rakve co nejdál. „Vyčůránek,“ pochválil se. A kopnul si do sebe.



Ještě ráno při roznášce letáků potkal Bliznovy nepokrevný příbuzný. Rodiče snachy starého Blizny. Rozprávěli o smrti. O důvodech, které vedou k rozkladu vůle. Které mění nejdříve chuť každodenně vstávat v boj. Následně zubatá rozloží vůli vzdorovat a nakonec z pravidelné stolice zůstane jen pach v povětří. Zacílený oběti jsou ve voskové kůži smýkané okolím a ani neví, že jsou bez vůle. Ani neví, že jsou prachem. Ani neví, že jsou.

Prý, kdyby chromák za ním chodil hrát šachy, nesešel by pan Vítek, uhodili příbuzní na svědomí mrzáka.

„No jo, ale mně se zdálo, že na Bliznu jde alzhajmr jako u mé matky. Nechtěl jsem, abych začal v šachu vyhrávat. Tím bych jej zranil, a proto jsem raděj přestal na partie chodit,“ bránil se chromák své vině.

„Ale on dostal parkinsona, ne?“ podívali se pán a paní na sebe v utvrzení „kdyby měl ve starobinci aktivitu, ještě by čiperka žil.“

„Říkáte, že jej ženská zabila? Už musím jít!“ nečekaně chromák obžaloval jiného a ještě nečekaněji utnul rozhovor. Otočil se zády k provinění a odkulhal. Odkulhal s reklamou na žrádlo.

Jistě. Je vinen!



Ovšem ne tak, jako každý člověk - sražený na trestní lavici už jenom tím, že dýchá. Prosí. Žebrá, i když drancuje. Zabírá místo, žrádlo. Chromák je vinen odlišně od všech bělochů, ropných šejků, Japonců, Číňanů. Je vinen víc než bohatí, kteří ročně zahluší statisíce lidí. Protože oni je zabijí slušně. Dokonce jsou uctívaní jako šikovní a chytří. Mají onu dovednost eticky vybít celá města a vesnice. Oni přece nemohou za tuny ropy v deltě Konga. Oni nemohou za mrtvé ryby, za nepitnou vodu, za jed v půdě. Oni nemohou za to, že zbraně se používají ke svému účelu. Nemohou za to, že někdo někde vezme úplatek a miliony lidí strádají. Chcípají na otravu z ropy, aby jeden gentleman ve Švýcarsku si mohl pustit vodu zlatým kohoutkem. Čistit si zuby, pak umýt ruce, opláchnout spokojenou tvář. Hezky důkladně – štědře vypouštět litry průzračné vody přímo do stoky. Aristokraticky.

Navíc, onen chytrý a šikovný člověk si všechno zaslouží - podle lidských pravidel odměny. Co je komu do toho, že mamonář nemá šanci utratit svůj majetek pro svoji potřebu, ani kdyby znesmrtelněl? Co je mu do toho, že někde nemají na penicilín, jinde by chtěli rentgen, a onde chybí výzkumníkům finance k dokončení termojaderné fúze? Ti cizí lidé jsou táák daleko! Každý člověk je od nadanýho hamouna strašně vzdálený. Ovšem ne astronomicky - na světelné roky, ale společensky - na dolarové generace.



Chromák je vinen víc, protože mrtvýho znal přímo. Dotýkal se ho sevřením ruky. Hovořil s ním. Hrál stolní tenis. Pokládal krále.

On mohl změnit běh času k jedinci.

Měl tu obrovskou moc! Měl, i když u rozhodování Bliznových, jestli se přestěhují, nebyl. Přesto slyší generála Bliznovou neustále, neustále, neustále opakovat: „Víťo, my už brzo naši vilu nezvládneme. Polezeš na stromy? Vynosíš septik? A řemeslníky si nemůžem dovolit. Vždyť to vidíš sám, Víťo! Buď rozumný. V pečovateláku v Letovicích se o nás postarají. A pan Vlado bydlí kousek. Budete se zase moct navštěvovat a hrát šachy. Budeme spolu chodit na pivo. Teď nemá auto a nejezdí za námi, ale tam… bude náš život pestřejší. Víťo!“ Útočila dokola a dokola. Až se Vítězslav musel vzdát.

A tak manželé Bliznovi utratili Reka, ač byl v nejlepších letech. Poslušnému vlčákovi nepomohlo ani to, že paní Bliznová o něm mluvila jako o jednom ze dvou tvorů, které má opravdu ráda. Druhým byl její syn, doktor Blizna. Sotva vyznání doznělo, už šel na popravu. Pes.

„No a teď by se měl mít doktor na pozoru, je s láskou na řadě,“ říkal si Vlado - chromák, když o utracení slyšel.

Ale co on, chromák, může soudit. Sám je tolik nezodpovědný, že vůbec neuvažuje o pořízení psa. Neuvažuje o psisku ve své samotě. Ještě tak vypěstovat plíseň na záchodě. Živit roztoče v koberci. Ale pes? Chudák vrtichvost by se ani nedožil milosrdné jehly. Pošel by špínou, kdyby nechcípl hladem. A chromákův byt by se podobal prochcané, zasrané boudě. Ne. Chromák nemá právo se povyšovat.

Je bytostně neodpovědný, i kdyby měla smrt přijít.





Navíc i smůla se přilepila na paty přestěhovaným manželům. Chromákova smůla. Pryskyřice jako závaží z olova. Ono pro atlety - optimisty je každá zátěž výzvou si zatrénovat. Pro obyčejný chodce…

Natož pro mrzáky.

Vzpomíná si, jak za ním pan Vítek i se svou velitelkou - manželkou přišli. To byli ve starobinci sotva pár dnů a vydali se naplňovat aktivní život. Chromák se právě chystal smažit hranolky. Vzal velký hluboký kastrol, nalil do něj palec slunečnicovýho oleje a postavil ho na elektrický oheň. V tom zabzučel panelákový telefon.

„Dobrý den, pane Vlado,“ ozývalo se Vítkovo radostné volání ze sluchátka. „Pojďte s námi na pivo!“

Chromák se podíval na vařič a zval Bliznovy k sobě do posledního patra. Chvíli se dohadovali, ale nakonec je chromák vrčákem pustil do budovy. Během chvilky už bušili na otevřené dveře bytu.

„Pojďte dál,“ vybízel návštěvu chromák.

„Ne, nezlobte se, Vlado! Vemte si svetr a půjdeme si sednout k hospůdce do zahrádky.“

„Nemůžu, zítra mě žene pracák do Blanska. Musím prodělat kurz, jak správně vočůrat personalisty,“ oponoval mrzák a byl si zprvu úplně jistý svým rozhodnutím. Následovalo přátelské hašteření, až si chromák vzal klíče a na dva západy za sebou zamknul.

Podvečer byl vlahý. Povídání příjemné. Mysl se rozplývala po pěně vypitých sklenic. Nálada tří kousků se zdála být nesvrhnutelná, když se vracel do garsonky. Ve druhým patře ucítil zápach. Na svém poschodí se nevěřícně rozhlížel po chodbě. Někde někdo něco příšerně spálil. Politoval sousedy v duchu, když stále opojený červnovým večerem, povídáním a kvasem odemykal dveře.

Prásk! udeřila ho střízlivá rána do nosu.

Hned za futry se objevila černočerná stěna. Čerň, do které se dalo narazit. Stěna smradu. Stěna odsouzení. Chtěl v ní rozsvítit. Po paměti nahmatal v popelu plast. Marně. Vypínač cvaknul, ale světlo se neobjevilo. Záhada. Hlava chromáka nechtěla pojmout skutečnost i jedovatý plyn. Vzpírala se očividnému dlouho, až se konečně začal dávit. Proskočil kouřem na záchod. Blil a blil. Tři piva z něj vyletěla jako z trychtýře. Všechnu pohodu házel do hajzlu tak dlouho, dokud v něm ještě něco bylo. Při prvním náznaku uklidnění skočil na chodbu nadechnout se, aby prolítl bytem k oknu. Udělal průvan. Sice vyvětral ten nejtvrdší ropný puch, ale černá zůstala ve stěnách chýše. Zabydlela se a nedala se vyhnat. Mrzákovi nezbylo, než si vzít spacák a jít přenocovat do lesa.



Zvláštní, přemítal chromák nad osudem. Jsou dvě, tři, čtyři, nekonečno cest. Všechny vypadají stejně, aby jeden vratký kamínek, poryv větru přispěl k smrti. A to k smrti někoho jinýho než člověka, který se cestou vydal. Fatalismus jak bludička.

Pravda, pajdavcův byt nevyhořel úplně. Naštěstí neměl kuchyňskou linku, a tak plameny vznícenýho oleje neoblizovaly dřevěný skříně, aby pekelně zahořely... Jediný, co chytlo, byl plastový kryt zářivky a elektrická zásuvka, ale ty dokázaly vymalovat byt na temno. Drobné neštěstí stačilo necitlivýmu chromákovi, aby naznačením svalil kus viny na Bliznovy, a ti už pro něj nikdy nepřišli.

Kde lidi berou sílu žít bez viny?



Chromák se domnívá, že když potká doktora Bliznu, vidí v jeho obličeji obžalobu. Opravdově zbrunátní naštvaností a dělá, že to hovno – chromáka nevidí.

Jenže co on zmůže, když sotva utáhne sebe a svůj život? Nedokázal pomoct ani své matce, když onemocněla alzhajmrem. Odhodili ji do blázince, kde ji přivázali k židli, aby se nemohla pohnout. Představte si žít deset let přivázaný. Ne v cele dva krát dva metry. Ne se záchodem u huby, ale s hajzlem přímo na prdeli, a to deset let. Deset let hladovění a žízně. Deset let nesmět se podrbat! Kam se hrabou filmoví drsňáci na samotkách. Všechno bylo nic oproti tomu, co zažila chromákova matka. Bachaři jsou k hollywoodským muklům hodnými syny, oproti tomu, co on, mrzák, si dovolil udělat vlastní matce. Vlastní matce!

Ale co mohl dělat? Vymlouval se, omlouval se, do nekonečna. Doslova utíkal sám sebou, pajda. Mohl snad svou maminku vzít domů a celodenně se o ni starat? Dopřál by jí tím sytost, volnost několika metrů, ale svoji svobodu by chromák úplně zazdil. Zaživa. Nezbyla by šance vlastního života. A on tak toužil být milován ženou, ženou nepokrevní. Jakpak by asi k lásce přišel, kdyby musel být čtyřicet osm hodin s dementní matkou? „Ubožáku!“ oslovil se chromák něžně, jako mu říkala poslední žena - kterou miloval - protože bylo úplně jedno, jestli deset let uvězní s matkou, nebo je svobodně vyhodí do hajzlu. On na lásku nemá nárok.



On, mrzák, i babičku nechal napospas kose, co se nezastaví v pantech. Zubaté, co vchází přednostně k bezbranným a opuštěným. „Vem si!“ štěkl k smrtce a otočil se, aby neviděl. Aby neviděl nemocnou babičku s tetou Alenkou, jak odchází od doktora Blizny. Nechal ji samotnou, i když věděl, že teta odjede do Březové. Nechal ji. Ji.

Klidně předhodil ženu, s kterou zpívával lidovky, když čistili krajky. Babičku, se kterou chodil na hříbky a na šišky z kopce Mikšák. Babičku, která pekla makový koláče, co voněly vlhkým bytem. Moc hezky se jí odvděčil vnouček – chromák.



Když čekal svět



sedával jsem s babičkou

v domě bez vody

hladili jsme krajky jehlicí

zpívali si ku práci

tenkrát ještě voněly

koláče



děda mě vodil na vláčky

a sebe na pivo

lokomotivy funěly páru

děda chladil horko

a červená kola se vždy protočila

na zvednutý terčík

následně hopsala zvonkohra

a vlaky na Brno

ohýbaly zámek u paty



Slunce hřálo mouchy

na siestě toalet

já sevřel pavouka

pak už lýtka kulatila prach

utíkala teta okatá

a smích hladil pány sousedy

pavlač tleskala

utíkej Alenko

utíkej



vítr utekl mi…





Jenže on se tehdy topil ve slušný depresi. Pod příbojem peřin schoulený v embryo nechtěl na světlo. I na záchod se musel přemlouvat. Tehdy chromákovu hlavu okupovala Pampeliška – sportovní blondýna, za kterou muži otáčeli hlavy i v přítomnosti tchýní. Roztáhla se mu každým závitem pleněného mozku, aby po deset let rozhodovala o všem, co nešťastník žil. Hověla si v něm s ovladačem v ruce. „Cvak!“ Přeskočil obraz. Monoskop.

A jakkoliv byla v chromákovi nezvratně zabydlená, v životě se hmotná - štíhlá Jituše držela od poblázněnýho ubožáka co nejdál. Pohrdala jím, tak jako většina žen pohrdá těmi muži, které zcela ovládají. Pohrdala jím, protože byla pro chromáka vším. Byla mu děravou frází o lásce větší, než je jeho vlastní dech.

On chromák si myslí, že každý člověk, alespoň jednou za život, musí poznat bezpodmínečnou lásku. Aby se mohl mít rád. Aby zvládal stres. Aby byl spokojený se světem a sebou samým. Většina lidí bezpodmínečnou lásku pozná po narození od své matky. Člověk může být posraný, může řvát noc co noc. Může neustále vyžadovat pozornost a být nesnesitelný, přesto jej milující náruč přivine k tělu. Ukojí jeho potřeby a dá pocit jistoty a bezpečí. Tak tuhle lásku podle chromáka musí každý jednou zažít. Jednou! Aby mohl fungovat. Lidskými chcípáky jsou ti, co nepoznali být někomu nejvíc. Jsou věčně nedosycení. Motají se hladem, pukají žízní. Lapají po dechu, sklípky prázdně zjizvené. Jako by jim kus chyběl do plnosti kruhu. Hledají. Prosí. Žadoní. Věčně chudí. Potřebují, než zemřou, zakusit to, co dospělý dospělému nikdy dát nemůže. Nikdy nepoznají plnost. Jen marně a bezbranně se odevzdávají milovanému člověku, aby je zneužíval, vládnul jim, pohrdal jimi a nakonec (dítě) opustil. Lidští chcípáčci opakovaně umírají jako opuštěné mládě. Holý opičáček bez tepla a struku pomalu chladne. Tvrdne.

Celý život jsou hladoví. Celý život umírají.

A právě tehdy, když babička stála před zubatou, chromák už popáté umíral jako opuštěný malý savec. Byl schoulený v embryo a vůbec se mu nechtělo na světlo.



Copak mohl babičce pomoct? On, věčně neutěšený lidoop. Zraněný. Chvějící se. Vyvržený v džungli. Nezvládal ani sám sebe, omlouval svoji slabost a zbabělost chromák, když přicházel ke kostelu. Jde akorát, před branou je vylidněno. Všichni už jsou v lodi seřazeni za mrtvým. Veslaři v lavicích. Otroci dechu. Hlavy upnuté jenom vpřed. Neuvidí jeho nevhodný, smrdící vohoz.

Vykaděný kostel si už s propocenou mikinou poradí. Nebude pohoršovat ostatní zjevem, blahořečil chromák svému plánování, když vcházel bez smočení ruky v abstraktní vodě. Protáhnul se kolem skla, které umožňovalo vidět umučeného, i když byl chrám před zloději v řetězech zamknutý. Pohodlně se ramenem opřel o sloupek lodi. Frajersky. Majetnicky. Jako by věděl, kam celá stavba směřuje. Chromák – na místě kormidelníka, který umí kurs tak rutinně, že nemusí tělo vyšponovat bystrostí, ale může jen ležérně dohlížet. Však nemůžou minout.

Nemůžou minout, uchechtnul se chromák v sobě, ale pak mysl přinutil k vážnosti. Aby jeho přítomnost měla vůbec nějaký smysl. Vzdát čest panu Vítkovi. Zemřelému člověku. Ale vždyť on už neví nic. Nakonec zde je sobecky pro sebe. Pro svoje svědomí, že se to má. Vykonává společensky uznaný projev slušných, a tedy patří mezi slušné. On, psychopat, co teď neempaticky sleduje divadlo. Tyjátr ze života. Nic jinýho.



Flanďák - kapitán na stupínku žvaní o ráji. Poslouchejte zvěst. Šťastně veslujte a věřte. A když budete veslovat a věřit, já vás do ráje dovedu! Znám cestu! Nevzpouzejte se! Buďte pokorní a budete spaseni, sliboval kapitán – kazatel, který si občas vyměnil s chromákem pohled. Byli jediní, co stáli v přesvědčeních. Farář na přídi a chromák na úplné zádi. Jeden sliboval posmrtnou, šťavnatou plnost, druhý myslel na úplnou prázdnotu. Úplnou! Tedy bez bolesti.

Protipóly a střelka? uvažoval mrzák – kormidelník.

Zmagnetizovatelná masa? Kdykoliv, kýmkoliv za něco, čeho dušičce schází. Třebas na útes umírat. Plnou pěnou veslovat, a z huby pouštět páru.



Chromák, hluchý k šumění Havaje, už po čtvrté slyší „sice je pět dní po Velikonocích, ale ten čas příslibu vzkříšení. Ten kdo věří v Boha, dojde blaženosti v království!“

A kupodivu, nikdo se nerozčiluje, všímá si chromák. Nikdo nepropadá v pláč, že jejich manžel, otec, děda, ateista, Havaje nedoseče. Nikdo nekřičí zděšením nad nemilosrdným odsouzením již mrtvýho člověka. Nikdo se nepohoršuje nad do nebes volající neúctou k pohřbívanému. Uvědomuje si vůbec někdo, co flanďák právě říká?

A pokud si uvědomuje, snad nevěří. Vyznavač umučenýho syna by musel řvát soucitem. Jedině neznaboh může zůstat klidný. Vnímá scénku jako pouhé divadlo. Vidí jen nablýskanou reklamu s precizním kulisákem. Reklamu v pět dé s tím kadidlem. Obrovská, výpravná scéna jistě něco stála, ale smrt je nejlepším artiklem. Platí pro všechny. Nikdo si nemůže říct, že ji nepotřebuje. Nikdo nemůže tvrdit, že smrt nechutná jahodově. Nedá se reklamovat, i když nebude tolik čokoládová, prostorná, oslnivá a luxusní. Člověk prostě jednou smrt koupí a basta. Tak proč si neobjednat vanilkově žlutou?

Italskou z Vatikánu.



Pořád lepší, než když chromákovi umřel děda, nebo babička Matušková, vzpomínal. Tehdejší kněz úplně pozbyl víru ve svoje zaměstnání. Vyhořel a zahodil reklamní berlu do chřtánu pekla. Ten rovnou pozůstalé káral za jejich bezbožnost. Zlobil se na svůj úděl, když viděl truchlící neustále se obracet do zadku lodi, aby věděli, kdy si kleknout, sednout anebo vstát. Slouha boží si nedělal iluze o jejich nápravě.

Naopak, současný flanďák se snaží. Horlivec! A tím nevědomky vytěžuje člověka do poslední mrtě. Jak absurdní. Duchovní v době spotřeby.

„A právě o Velikonocích si připomínáme …“ zase slyšel chromák o vanilkové zmrzlině. Slyšel to on, pajdavec, na místě kormidelníka lodě. Stál. On, lidoop bez iluzí a se smradem v podpaží, si s kapitánem vyměnili nechtěné pohledy. Aby se líp veslovalo, pomyslel si chromák, když kývnul hlavou někam, kde tušil mrtvolu - prázdnou schránku ze dřeva.

Vzdal tím sobeckou - obřadní úctu, a ještě před koncem posledního kusu odešel. Už jen záhrobní ozvěnou slyšel onu barvu hlasu, kterou se dští láska.

Z abstraktna pajdavě klesal k městu. K náměstí přeťatému státní silnicí. Teprve až pod malbou čerta zapřaženýho do pluhu se chromák probral do reálnýho světa. Voněl olovem bez vanilky.

Proměna křemene v žáru

Cítil včerejší víno. Kyselinka mu klepala na jícen. Dobývala se. Celá úrodná Morava chtěla zpátky, zatímco on ji toužil prohnat tlustým střevem.

Hned ráno, jak se probudil, vnímal všechnu sklizeň, kterou včera sežral. Bílé víno, klobásky, uzené, okurčiky a soulož. Kopulačka s prdelatou, masívní, o patnáct čísel vyšší Líbou. S náruživou, zdravou Slovankou a čtyřnásobnou matkou. Samicí, která z nouze dokonce i chromáka připouštěla a on ji nikdy nezklamal. Až do dneška. Bídák nezabořil!

Dnes časně probuzená mamina očekávala noční pokračování. Očekávala obdělání svých kopců a zalití doliny, ale chromák se vymluvil na nikotinový absťák. Sbalil si všechny svršky a prohodil k nahému, toužícímu masu, že počká venku.



A tak, znuděný prázdnotou, stál ve svém žaludku dobrou hodinku. Probouzel se s odkládaným oživením. Sotva rozlepil víčka, a už byl přinucený opřít se očima do bílého masivu. Ve slunci Pálava. Tlačil do ní veškerou vahou, jako se Pálava leptala do chromákovy těžké hlavy. Vypalovala mu mozkové pleny na troud. Marně s ní bojoval. Skála se nepohnula. Zůstala by netknutá i pod náporem mamutů. Neochvějná. Vápenatá past na hlad. Místo blahobytu. Takzvaně dobrá adresa, která musela oslnit i lovce a sběrače. Naše předky, kteří z ní vyštípali neschopné neanderltálce. Outsidery. Vyhnali nechtěné, nepovedené příbuzné, uvažoval nad údělem bratranců pajdavec. Blbý dvě procenta energetickýho mínusu, a celý živočišný druh nemá proti člověku šanci. Nekompromisně vychcípe.

„Takhle,“ řekl si chromák a lusknul prsty. Genetický výmaz nevhodnýho hrachu a neandertálec jde pod kytky.

Sklopil hlavu a podíval se na své nohy. O kolik vydá víc energie na chůzi než zdraví lidé? Je to víc než o dvě procenta? Je! Určitě je. Vymírá. I plodná Líba ho nechá stříkat jen do řiti. Nejen proto, rád píchá Libušku do zadku. Ale proč některý ženský vyžadují anál? Jistě přes hráz cítí broušení i v pochvě, ale přece jen… Možná pociťují moc nad mužem, který do ní vstupuje špinavým otvorem. Laská místo, kterýho by se ani nedotkla, kdežto ona, Líba, je svůdná komplet. Je sladkým nektarem do posledního hovna.

Anebo jde o jistotu mrdání s podřízeným samcem, který nemá nárok na potomstvo? Spokojeně si mlaskne jazykem o patro.



V chromákovi se začalo míchat vzrušení se žaludečními šťávami. Svářely se spolu. Vzdouvaly se. Zduřily ohryzek a sliznici žaludu. A aby toho nebylo málo, za rozvaleným oknem penzionu někdo nabodnul ženskou. Vyjekla. Šťastlivka - prohnala hlasivkami obsah vzduchu rovnající se objemu mužova údu. Nezpochybnitelný zákon energie vyrazil, a pak se milenci srovnali do rytmickýho celku. Symfonický orchestr strojově ladil. Postel – zeď, muž – žena, postel – zeď – muž – žena. Nádhera. Chromák se nezištně naklonil. Nadšený poslouchal, aniž by sám odešel a vrazit nalitou sliznici do Líby. Aniž by chtěl do okna v přízemí pohlédnout.



Užíval si cizího milování a prázdně zíral do míst, kde jiný náruživec před tisíci lety modeloval pravěké umění. Vyhnětl porno vlastního úspěchu. U ohně rukama mastnýma od pečenýho mamuta vytvaroval macatou Venuši. Plodnou matku dobře prorostlou tukem. Vlastní presentaci blahobytu. Mohl se modelkou všude chlubit, jak vykrmené mají věstonické ženy. Je úspěšným podnikatelem pod tou bílou skálou. Množil se. Násobil se, zatímco na jiné skále, na vzdáleném Trafalgaru, umíral poslední neandertálec. Vymíral na blbý dvě procenta neefektivní chůze.



Chromák dvakrát ukročil bokem přes levou nohu. Přes tu v nártu zmršenou a o dva cenťáky kratší. Zakolíbal se blíž k oknu. Ke kopulaci. K naplnění něčí služební cesty. K výstřiku, znamenajícímu vítězství druhu. A oni hekali do finále. Sloupce vzduchu prohnané hlasivkami se pravidelně zvětšovaly. Rytmus plynule zrychloval.

Pračlověk dohnětl prs a hodil sošku do ohně.

Ženy kolem dupají do černé země. Natřásají zadnicemi.

Stáda mamutů táhnou na jih.

Neandertálec se svíjí zimou.

Žena sténá. Bušení sliznic o sekret, Venuše žhne. Přeměna křemene v žáru.



„Pojedem?“ Chromák polekaně pohlédl na Líbu. S proviněním malého chlapce kývnul v souhlasu. Zdravá, mohutná matka Líba sedla za volant. Bude řídit. Chromák zabral místo spolujezdce.

Na trafalgarské skále zemřel poslední neandertálec.

Bílý čáp černý od ohniště

I.



Otevřely se dveře vagónu hromadné dopravy, popravy na krátkou vzdálenost. Ve dveřích se objevil neočekávaný zjev. Nebyl to mimozemšťan, ani zmutované zvíře. Přesto courák, zvyklý spolknout jenom venkovany a maloměšťáky z Moravy, dostal do huby stravu exotickou. Zatím chroustal pouze bělochy, kterých se Turci sotva dotkli, a Mongolové znásilňovali údolní selky už před osmi sty lety... Prostě jednotvárně stravoval vybledlý, voskový lidi, kteří neutekli před Hitlerem ani Ivanem. Baštil lidské pleny, co se musí v montovnách vyměnit dřív, než tma usne. Lidi s rybím pohledem ze studené vody a uhašených snů. Ale najednou? Najednou za kliku osobáku vzal černoch. Čistě černý v bílé košili, která jistě nebyla vypraná v ropném, bělochy zasraném Kongu.



Chromák se na člověka podíval a nic si nepomyslel. Emoce se nehnuly z nudy. Ani promile uteč, bojuj, nebo ztuhni. Uvolněný se málem zapomněl a začal se hnípat v nose. „Nejsem doma!“ řekl si v duchu, když černoch ukázal svou bílou dlaň. Gestem ruky se zeptal na sedadlo naproti. Chromák automaticky přikývnul. A bylo zasednuto, zaděláno.



Kulhavcova mysl se mohla rozběhnout po pražcích úvahy, místo aby lovil holuby, z kterých se nenasytí ani ti třetí ve světě. Třeba, proč si při zmerčení černocha z rovníkové Afriky neřekl „hele, blbec“? Přitom krásní, čistí černoši z okolí rovníku mají průměrné IQ o třicet pět bodů menší, než Moraváci. Tedy mnoho, mnoho černých rodáků je na hranici schopnosti naučit se číst a počítat. Navíc, jistý výsek z melounu je odsouzený zůstat analfabety. Pokud někoho slyšíte vychvalovat usměvavou povahu tamních národů, pak se klaní jednoduchosti. Nezatížená mysl se snadněji směje.

Přesto on, darwinista, si neřekl „přišel hlupák“. I když statistiky by ho mohly vést k zjednodušujícímu soudu, on věděl, že mozek nad prdelí protějšího sedadla může být výkonnější, než jeho pohodlná prdel nad mozkem. Chromák není předpojatý k jedinci v jiné kůži.

Možná zde je východisko z průniku dvou zájmově vyhraněných kroužků. V jednom kroužku pijete pivo a jste zamindrákovaným rasistou. V druhém musíte ignorovat nehodící se fakta a hulit marihuanu. A kdyby se vás na fakta zeptali, musíte lhát, abyste dementně nepil pivo. Přesto většina Čechů stojí pevně v obou kruzích. Můžeme si nadávat do lhářů a rasistů zároveň. Celá původní Evropa se může mrskat, dokud jí nevypadne sanice z pantů.





II.



Ale on, mrzák, je vinen! Sám posuzoval jedince - skupinu jedinců - podle etnika.

To tehdy byl cécéá dva tisíce let po Kristu na jarmarku starých řemesel ve vesnickém skansenu Veselý kopec. Kromě stovek keramiků, jedné krajkářky a kováře, byla přítomná i parta polo-světských. S lesklými tretkami, cukrovou vatou a obytnými maringotkami žili historicky - kočovně, cigáni. Jistě patřili do krajiny Železných hor déle, než došková střecha nebo chromákovy rifle. Zapadli tak nějak přirozeně do toho, co si představujeme pod pojmem lidová minulost. Oblékli si sváteční a byli v cigánským v kostýmu. Paní kurátorka je musela mít ráda. Zato chromáka už příště nepozvala. Třeba proto, že byl úspěšný a svou keramiku vyprodal, čímž se provinil prázdným stánkem. (Podobně postupovali i jiní správci jarmarků v likvidaci těch, co prodali.) Navíc byl vinen mikinou s brooklinským nápisem a alkoholismem. Ještě než se Romové uložili do pohodlných maringotek, rozdělali ohně, zpívali, hráli spolu karty. Opilý chromák se procházel dědinou a s nedostatkem předsudků se k nim posadil. Oheň, zpěv, holky, co jim zrudne vlas, a karty – prostě úžasný místo nejen pro zamidrákovanýho pajdu. Chtěl se zapojit. Sotva přinutil svůj jazyk k ohybu, když vyjadřoval ožraleckou víru mistra světa.

„Když, kdž, kž, když mne, mé vez, vemete do hry, budu futur, furt, vyhrávat. Budu!“ A cigáni se mu smáli. Rozhodně je pobavil, ale jejich smích byl i smích zlý. Jízlivý a možná rasistický k vychoubačnýmu gádžovi. Rozdali mu, přestože ve hře sedělo tolik lidí, že sotva zbylo několik karet na lízání. Asi očekávali další zábavu s opilým cizincem. Ale když osoba k pohrdání - ten homo z jiné odrůdy, než je kočovná - dvakrát ze tří her zavřel, zavřely se i střízlivé pusy Romů.

Jenže chromák jel na pořádně roztočený setrvačník z těžkýho kovu. Žaludek pouštěl do střev. Střeva cedila chlast do krve a srdce hnalo promile k mozku. Mozek rozpojoval všechny naučené dovednosti až k těm základním. Nejen, že už nevyhrál, ale nebyl schopný přerovnávat karty do vějíře. Nedokázal z něj vytáhnout jednu kartu. Prostě šmahem pozbyl dovednost, zručnost, kterou roboti nezískají ani za sto let. Kdežto mobil… Mobil za hafo peněz, co uměl jen volat a posílat esemesky, nečekaně zazvonil. Někde chromákovi zvonilo šest tisíc! Na povel se probral. Vystřízlivěl a rovnýma nohama šlápnul do předpojatosti k rase. Hmatal ve tmě. V jedné kapse nebyl. Ale v druhé taky ne. Naproti němu mladej cigán vyzvánění utnul a telefonoval. Při hovoru se jeho oči smály do chromákova ksichtu, namočenýho v panice. Kapsy od slabin prázdný. Náprsní pod svetrem chránila jenom dvacet kaček. Nervózní se posadil a dohrával započatý kolo. Držel šaška, ostatní spojovali žolíky. Mladý pružný cigán vykládal postupku a přitom šeptal kámošovi vedle. Chromák je neslyšel, až na dvě neopatrně hlasitá slova „jeho mobil.“ Karty králů a královen dopadaly na špalek. Mrzák se nemohl dočkat, až někdo zavře a ukončí tuhle blbou hru. Jako by dostal tik, osahával se nečekaně s nervy daleko od klidu letecké gumy. Občas se podíval do veselých očí mladíka v plné síle. Konečně cigánka vyhrála a on mohl zahodit list. „Už musím. Děkuji za, za, za to.“ Rozloučil se a spěšně se motal k mlýnu, kde měl auto. „Má zde mobil!“ slyšel hlas cigána, pružnějšího lískového prutu, dávat k dobru všem okolo ohně. Řehtali se. Pajda uvažoval, že stejně nemůže nikoho, byť náznakem, obvinit. Dostal by akorát přes hubu. „Mám jeho mobil, mám jeho mobil,“ zněl - podobný ozvěně - několikrát hlas, v kterém žhnulo zlo s nenávistí.



Chromák našel svůj telefon v přihrádce dveří. Vzal si spacák a na louce pod náhonem usnul. Z vody šla děsná zima, jako zubatá kosa nálady.







III.



Rozhodně se na lidech okolo ohně provinil, a mladý cigán přesně vytušil chvíli, kdy mohl chromáka týrat. Kdy mohl týrat i sám sebe a kdy se stával nenávistným přes jedno ohniště a rody. Ale šlo jen o kůži a zbití kůže? Říká se „My víme, že Valaši přiskákali po stromech.“ Valaši, etnikum, které uteklo před Turky a Vladem Drákulou, se také setkávalo s opovržením. A dnes? Za pouhou polovinu času - co soužití s Romy - nikdo se nestydí, že je Valach, a Valach není nadávka - pokud nemyslíme vykleštěnýho koně. Asi nepůjde jen o tmavší odstíny, uvažoval a podíval se na černocha, spolucestujícího naproti. Jsou si společně v úplném míru. I v míru se sebou samým, ale? Jestliže se do Česka přistěhuje sto tisíc tropických černochů, najednou začne rovníkové průměrné IQ dělat starosti. Pralesní možnosti uplatnění - naprosté většiny - budou slabé. Dostanou jen podřadnou, málo uznávanou, špatně ohodnocenou práci, a přitom uvidí, že se běloši mají nezaslouženě dobře. V Kongu byl průměrný v průměru, ale zde se neusměje. A vtom se bleskem najde stejně černý, ale vychcanější bělocha, který jim řekne, že je povede. Za bakšiš či dolar jim řekne, co každý člověk chce slyšet.

„Vy jste lepší lidé! Váš bůh je ten jediný a opravdový. Jste vyvolení, a oni, neznabozi, nespravedlivě žerou vaše krávy!“

V takovém případě, když se otevřou dveře couráku a chromák uvidí černocha, chromákovy emoce urvou lidský mozek do maximálních reflexů boje o život.



Je to smutný, připouštěl si mrzák. Všechno, co se dotkne člověka, lidí, lidstva, je složitý a nejistý jako random. A za vší tou složitostí a nejistotou jsou nášlapný miny zla. Stačí krok a… Podíval se na protější sedadlo. Čistě černý černoch odešel, aniž by si toho chromák všimnul.

Případ Jiříčko, aneb o kauzalitě

Jiříčko byl starý mladý dobrák. Byl tak hodný a měkkosrdcatý, že musel mít velké problémy se ženami. Jeho dobrota byla natolik převažujícím rysem, až profesor Jiříčko připomínal osobností karikaturu. A protože povahová karikatura ani věkem nezmizí, můžeme dnes směle tvrdit: Jiříčko byl starý mladý dobrák, a jestli nezemřel, je starým, starým dobrákem.

Profesor Jiříčko vyučoval na nejdrsnějším učňáku v pozdně normalizační Praze. Na bojišti - učilišti uměleckých řemesel. Inu, co byste čekali od učňů s talentem? Tedy od slečen a mladíků, kteří neměli rozum na obor s maturitou, ale přitom od sígrů velmi nadaných? Vždyť nadání je povahovým synonymem asociálnosti… Co byste čekali od školy, jejíž budova šedivěla mezi spalovnou odpadu, firmou Barvy-laky a vládnoucími dělníky v ČKD?

Jestli si myslíte, že třída komunistů posílala profesory vzdělávat umělecké řemeslníky za trest, pak se nemýlíte. Naproti spalovně tuhých odpadů vzdělávaly - byly spalovány tři druhy kantorů. Jejich elitní - odpadní vrstvu tvořili politicky potrestaní profesoři, kteří profesně rezignovali. Spodní vrstvou učitelů byli hlídací psi těch prvních. Agenti strany diktátorů. Feny uvázané na řetězu, jež dohlížely na lidi na řetězu. No a uprostřed - křídou sboru, byli nešťastníci, kteří se zde ocitli náhodou, nebo z neschopnosti. A co na to překážející dorost? Odvázaní, asociálně talentovaní učni mohli odborně růst ve smečku vlků, jež předhozeného Jiříčka roztrhá na počkání.

A stávalo se. Jednou chromák pozoroval, kterak se předhozenýmu Jiříčkovi zamlžily lennonky zvenku i zevnitř. Potil se. Jako by nestačilo, že musel učit v místnosti vyceněných zubů, ale navíc v poslední lavici si hověl profesor Bílý, který posuzoval, jestli Jiříčko smečku zvládne. Kantůrkovi se při pohledu na vzteklé tesáky učňů třásly nejen kudrlinky vlasů. Drobný a andělsky zlatovlasý profesůrek dobře věděl, že je všeobecně známá jeho pověst slabého dobráčka. Proto teď musí dokázat, jaká je tvrdá, neoblomná autorita. Musí!

Své nohy do ó zatlačil k sobě, aby byl vyšší o dva centimetry. Kapesníčkem otřel drobná skla brejliček a posadil je na nos. Z mlhy uviděl hospitaci – soudce Bílého v poslední lavici, jak pedantsky poklepává prsty. Polekaně uhnul pohledem na křesťanskou dívku, učnici před bohem, jež musí být slušná a umět probranou látku ze všech svých sil. Spása! Zde sedí Jiříčkova spása, jenom ji vyvolat, a? Ovšem tím by sborovnu nepřesvědčil, že může přežít uprostřed vytlemené smečky. Zůstal by slabochem! A co hůř, stal by se uhýbajícím slabochem i před sebou samým! Ne! Uhýbat nebude. A tak se nebesky modré oči za skly hippies zahleděly na samotného Satana. Na nejhoršího jedince v klubku bestií. Na neurotika s nejhorší pověstí. Na vyhlášenýho spratka, který je drzý a nenechá si nic líbit.

„Chromák k tabuli!“

Geroj! Jsem hrdina, myslel si profesůrek. Ba dokonce ucítil tu obrovskou sílu vůdců v lesklé zbroji. Byl rytířem, byl Jiřím na statném koni, který zabodl své známkovací kopí do týlu draka. A už se svíjí! – hřál se na duši rytíř Jiří-čko, když kladl otázky. Jenže chromák celkem uměl, což se hrdinným kantorům nehodí. On, statečný Jiří-čko, musí šelmě vymlátit zuby. Předvede tvrdý, nekompromisní, brilantní úder před Bílým králem hospitace.

„Slabá tři! Sedni si, chromáku!“ zahřímal a už se viděl s palmou vítězství kráčet sborovnou, ale přepočítal se. Chromákova pověst nevycházela ze zákeřnosti, ale ze vzdoru při nepravosti, byť někdy domnělé.

„Jdi do hajzlu!“ syknul hlasitě chromák do mlasknutí žákajdy, hozené na lavici.

„Říkals něco?“ zahřměl vyděšeně Jiříčko a chromák se naštěstí sklonil, ale mohlo to dopadnout daleko hůř. Možná v podvědomí do vší té nespravedlivé hořkosti započítal veškerou kauzální pokřivenost.

„Nic!“ procedil skrz zaťaté zuby chromák.





O kauzalitě



Večer si profesor Bílý s chromákem povídali na internátu. Filozofovali spolu poměrně často, ale tentokrát se do rozmluv filozofických, etických, sociálních vloudila jedna konkrétní a prožitá událost.

„Měl jsi dneska štěstí, chromáku,“ klepl vychovatel učně do ramene, aby zdůraznil vážnost sdělení, „že tě Jiříčko neslyšel. Já tě slyšel. Poslal jsi ho do mísy s lejny!“ vycenil mezi vousy úsměv vychovatel a dodal: „Bys měl průůůůser!“

A v tu chvíli chromák věděl, že Bílý ví, že Jiříčko dobře slyšel. A věděl, že Bílý ví, že chromák ví, že Jiříčko slyšel.

„Ale byl jsi v právu, chromáku. Tvoje znalosti měly hodnotu dvojky.“

Teď naopak - v tuhle chvíli chromák věděl, že Bílý neví, že dobrák Jiříčko za podobné znalosti dává běžně za jedna, a to ještě za polovinu položených otázek.



Nestřílelo se.

Způsob způsobilosti!

Způsob způsobilosti!





Chromák seděl naproti dvěma spokojeným pánům. Pánům, kteří mají tu moc rozhodnout o něm. O chromákovi.

Žadatel byl usazený nepohodlně, pravou nohu opřenou na špičce. Lýtko napnuté, a tak celou končetinou vibroval neukojitelný třes. Konečník - svěrač svíral nezadržitelnou atmosféru.

Svou těžko představitelnou sebeúctu vyklepávala chromákova pata do úředního linolea. Křivě genící třepající se tlačil svůj zbělelý palec do vlhké dlaně.

Naopak, Boha rovnější starosta se smál svému vtipu.

Hulvát, říkal si chromák. Vtip sice nevnímal, ale ten smích promlouval jasně. Takhle asi zní jeho hovna dopadající do výstřihu podřízené úřednice. Tak těžké bylo starostovo h. Tak nadřazené bylo politikovo h. Hulvátství. Sekretářka s přirozeným úsměvem zavřela dveře. Zůstaly za ní dva černé šálky.



Je zvláštní, jak charakter hrubosti a politika patří k sobě, přemítal chromák. Zeman, Topolánek, Paroubek, Kalousek. Vůdcové země - majetku, neomalenci. Jediný rozdíl mezi starostou a vrcholnou politikou je v inteligenci. Zatímco starosta si vystačí se selským rozumem, elita musí přece jen dosáhnout velikosti! Až dospělého prasete.

To všechno a ještě nářez nejistoty projížděl chromákem, když registroval servilní, hlasitý smích velitele strážníků. Vynucená bodrost se držela jeho tváře z posledních sil a hrozila spadnout do propasti upřímnosti. Ještě chvíli společensky udržel veselí a pak se chytnul stébla - chvějícího se žadatele.

„Tak ty bys chtěl být strážníkem?“ vysmíval se už nenuceně člověku - uchazeči.

„Ano,“ odpověděl vojensky chromák.

„Proč?“

„No,“ chromákovi do třesu přiskotačila i druhá noha, „strážník se moc nenadře, má slušný příjem,“ na rozdíl od popeláře, kopáče, rozšířil neslyšně myšlenku chromák, „a požívá jisté společenské úcty...“ vyšší než metař, hajzlbába…

Veliteli se zachvěly hvězdičky a zase přinutil tvář k falešnému šklebu. Barva hlasu ochotnicky přehrávala jeho gigantické pobavení.

„Cha, cha, tak ty si myslíš, cha, cha, že se strážník nenadře? Tak tos mě pobavil, čoveče! Proč si myslíš, že vyžadujeme fyzickou připravenost a perfektní zdraví?“ (Od popelářů, lesních dělníků i metařů), běželo - doslova zdrhalo – chromákovou hlavou. Pokrčil rameny, aby se vyhnul lhaní. Jen ztěžka ze svého ksichtu vymačkával malé vlez-doprdele.

„Letovický strážník se celej den nezastaví. Pracuje pod obrovským stresem. Den končí vyšťavenej…“ udělal velitelskou pauzu s významným pohledem na starostu, „takže tvá představa flákání je velkej vomyl. Sem raděj ani nelez! Takový zde nechcem!“

„Mám jiný kvality,“ namítal třesoucí se chromák.

„Třeba?“ sladili dvojhlas v pozici vlády vysocí muži.

„Inteligenci. Poctivost! Nestrannost!“ bodal za slova vykřičníky chromák.



Najednou se přestal třást. Pocítil psychopatické uspokojení z toho, jak svou žádost narazí na kůl, až si vytrhne páteř. Našel únik v ujištění se ve svém dobru a jedovatosti světa, kterou on nikdy nespolkne, a to ho hřálo a uklidňovalo.

„Třeba… Kdybych slyšel rozhovor svých kamarádů, a první by nadhodil ‚můžu ukrást s náklaďákem nějaký železo z Čé ká dé, šlo by to u vás udat? A kolik za ně dostanu?‘ Druhý by odpověděl: ,Přijde od železa. Je až pět druhů kvality a ceny.‘ Teď by se do toho vložil třetí – budoucí žena manažera kovošrotu. ,Ale to přece jen tak nejde?‘ ‚Počkej,‘ uklidňoval by ji druhý, budoucí manžel. ,Kolik si vezmeš, když mi dáš tu nejvyšší jakost?‘ zeptal by se první druhýho. ,Vidíš?‘ řekl by druhý k třetí - ke své budoucí manželce, ‚tady první není žádný blbec a ví, co a jak se má! Vím, s kým jednám!‘ uzavřel by druhý. Tak kdybych tohle slyšel, budu chtít tu trojici dostat k soudu, i kdyby druhý byl zde starosta a třetí byla jeho žena!“

Načež chromák teatrálně píchnul oči do starosty, že i hvězdy na ramenou strážníka musely vědět, kdo se okolo země točí. V tom chromáka napadl ještě jeden štulec a s uchechtnutím dodal:

„Vlastně starosta má teprve druhou ženu, a ne třetí.“

Doposud po dechu lapající strážník konečně spolknul nečekané sousto a pohrdavě seknul:

„Tak to by, myslím, stačilo! Do sboru strážníků města Letovice tě nechceme. Mrzáky a flákače neberem!“

„Nashledanou,“ rozloučil se zdvořile chromák. Odpověď nedostal. Jen slyšel nadávajícího strážníka, který odmítá neslušné lidi ve svém sboru.





Nezpůsobilost nezpůsobilosti!



Chromák vešel do ordinace praktické lékařky. Zná ji od nástupu do práce. On, chromák, byl tehdy učeň a ona zaskakovala v obvodě. Ona vyloupnutě mladá, pohodlně opřená do křesla nevnímala učně – chromáka, když vešel. Zalíbeně hleděla do staniolu, ve kterém svírala tavenýho sejra. Ten se jí neposlušně vymykal, nedržel tvar a svinil ruce lékařky. Něžně přehmátla a on se poddal její vůli. Zjevně milenecký pár v objetí. Jen ona a sýr byli vesmírem. Slečna byla paní všehomíra a sýr byl ochotný se pro ni rozplynout na atomy. Ochotný proniknout pohárky do jejího těla. Sýrová vládkyně něžně vyhrnula pysky přes vystouplé kobylí zuby a skusem nechala v taveňáku rýhy. Pak opakovaně po kobylím způsobu se ohrnuly rty a chromák viděl mezi zuby lékařky kousky jídla. Taveňák byl i na rudých vysunutých dásních. A zůstal na nich přilepený, i když k pacientovi začala mluvit.

Ano, natrávený taveňák jest vzpomínkou - prahmotou, kterou si chromák pamatuje z prvního setkání. Měkké pulzující žrádlo v kobylích zubech, a až na druhém místě má chromák zasuto, že ona byla krásná. A je stále kouzelná. I vrásčitá má stálý šmrnc. Navíc, zubatý holky chromákovi nevadí. Možná pociťuje k nim i sympatie, ale ten sýr… Sýr vypovídá o doktorce mnoho.

Jsou lidé, kteří se věkem mírní ve svých charakterech, ale z jiných stárnou obludné karikatury. Nakonec z osobnosti trčí jeden rys, pro který nemůžete vidět už nic jinýho. Třeba vidíte jen díru v koleni anebo zlatý zuby.



Ale chromák nepřemýšlel, když vešel.

Jen někde vzadu, hluboko pod vědomím, ležel první obraz setkání. Obraz, kde celý vesmír je jen mladá praktička a kus požitku. Ano, požívat poživatinu je jsoucnem světa lékařky. Nedělitelný atom. Božská částice.

V současnosti se karikatura - kobylka doktorská nepřevlíká do pracovního postroje. Spolu se sestrou sedí za stolem v jednokroji. V jednokroji jdou na oběd a pak zase praktikují. Medicínu.

Není výjimkou, že se kobylka ani nepodívá na problém, se kterým pacoš přišel. Vyloženě trpí, když musí něco delšího vypsat. Jako by lidi přicházeli pro ni, aby ona mohla slušně, velmi slušně řehtat nad ovsem. Jenže oni pořád něco chtějí. Kdyby prostě jen byli jako odevzdaný taveňák a ona za ně měla plné pohárky chutí. Pak by si žila spokojeně i se svou prací, myslí si podvědomě chromák. Jenže tahle flegmatická a lenošná ženská má pro chromáka velký výhody. Třeba když ho stát chtěl potrestat, že je neúspěšný, a chtěl mu dělat ostudu na nucených pracech, to chromákovi byla kobyla dobrá. Sice se trochu vzpínala. Nechtěla se zapřáhnout, ale pak, když uviděla, že formulář je vyplněný a stačí se jen podepsat, nechala se k té dřině přesvědčit. Vzala pero a podepsala se.

Snad, uvažoval později chromák, ze stejnýho důvodu nevybírala ani poplatek třicet korun. Moc práce evidovat, i když stát zákonem nařizoval, ona se nezatěžovala. Zjevně má peněz dost a těch pár drobných oželí, říkal si. Možná by musela koupit počítač, smál se pro sebe. Který praktik dnes nemá počítač? Je ještě někdo krom staré kobyly sýrové?



I když? Co když! Co když chromák zaměňuje lenost za sociální cítění lékařky? Co když doktorce přišlo nehorázné vybírat třicet korun od starých dědů a babiček?

Nemyslím si, odpověděl si chromák. Takový člověk by byl velmi vzácný. A u vysokoškolsky vzdělaných, a u doktorů vůbec endemit. To spíš mnoho babiček zaměnilo lenost lékařky za dobré srdce. Empatii k starším. Zaměnilo lenivé za zdravé srdce, co bije pod vadnoucími prsy…





Osobnostní karikatura doktorky se projevila hned v otevřených dveřích. Bez dřiny - pozdravu uhodila otázkou, aby zvěděla, kolik hokny se valí do futer.

„Copak u nás chce pan Matuška!“ vmáčkla výstrahu do věty tázací. Chromákovi připomněla zvuk hadru, když jím hodí na zem strhaná uklízečka v mezipatře. Plesk a praskot, ohyb páteře až na špinavou podlahu, a on, chromák, musí projít kolem.

„Chtěl bych něco, co mi nedáte,“ odpověděl - měl stále na paměti zamítavý zdravotní posudek lékaře, když se před léty hlásil k policii.

„Tak sem nechoďte,“ namočila vzdělanou tvář do jedovaté polívky - špíny a dezinfekce. Hodila ji k chromákovi a chromákovi zaskočilo. Jak on, chromák, strašně nerad někoho obtěžuje. Bytostně nesnáší být na obtíž.



Kdysi chromák přemýšlel, co mu vlastně vadí, když obtěžuje lidi. Jestli mu náhodou nevadí jistý druh opovržení k člověku, který je nepodstatný – a tak vždycinky může jen otravovat. Dokonce i ochotnýho altruistu. A kdyby o to samé žádal toho stejnýho člověka hulvátský president? Každý by radostně švitořil, opravdově nadšený, že on má tu velkou čest, že on může posloužit. Jenže nějaký chromák?

Takže se ptal, nevadí-li snad jemu - chromákovi – ten projev o zbytečnosti chromákovy existence? Nevadí-li mu to skryté pohrdání?

Jenže on, pajdající, dělá skutky, ba psí kusy, které nesvědčí o čisté sebestřednosti. Například chromák si často stoupne ještě čtyři metry před přechodem, když jede auto. Nechce, aby řidič musel zastavit, když bude chromák přecházet.

A když jednou stál před silnicí a otevřeným okýnkem mu řidič nadával za to, že se zastavil několik metrů před přechodem?

Chromák zareagoval vylepšením svýho jednání. Nejen že se zastaví několik metrů před přechodem, ale začne se dívat po mracích, holubech na střeše a psích hovnech na chodníku. Všechno dělá jen proto, aby řidič jistě věděl, že chromák přecházet nebude, a aby řidič mohl bez nervů pokračovat v jízdě.

Pravda, někdy chromák pospíchá a využívá své přednosti. To pak nezřídka přidá do klusu, na rozdíl od mnohých, kteří si řidiče vychutnávají s hlavou vznešenou, nadřazenou na místě bílých žeber k přecházení.



Pocitu, že otravuje, si chromák s praktikující lékařkou užije dosyta. Až přejedeně. Je mu jako dítěti, které zvracelo, když ho před prací na zahradě nutil otec sníst chleba s medem. Pro jeho dobro! Zdravý med od tatínka. Chromák musel jíst, dokud se nepoblil.

Nesnáší chleba s medem.

Nesnáší plení záhonů.

Nesnášel, když musel brečet. Nesnášel, když přivolaná zdravotní sestra místo teplé náruče na chromáka křičela: „Co řveš, vždyť ti nic není!“ A po kontrole zadku nasraně zacvakla železné mříže dětské postýlky. „Opovaž se!“ dodala a hned běžela klábosit, nebo poslouchat noční rozhlas.

Chromák nesnáší, když je na obtíž. Jenže on musí do toho krajíce kousnout, i když se předem bojí. Žádný med!

„No jo. Jenže já už zaplatil sto padesát korun za potřebný dokumenty.“ Chromákův hlas zněl omluvně a velmi nejistě. Vykolejení kamufloval - nedostatečně - značnou hlasitostí projevu.

„Musel jsem úředně doložit, že jsem nikoho nezabil, a slíbit, že pokud zabiju, dám městu do čtrnácti dnů vědět. Pak úředně ověřit maturitu…“

„To vám nedám, pane Matuška!“ přerušila chromáka sýrová, doktorská kobylka.

„Já vím. Dala jste mi potvrzení, že nejsem schopný pracovat na nucených pracech. Ale recipročně to je obráceně,“ snažil se chromák rozumně argumentovat.

„Nejdřív mne doktor Blizna uschopnil, a teprve pak posudkový doktor u policie mě obvinil z neschopnosti služby policisty. Ještě mi dobrácky povídal, že to pro moje dobro. Služba policisty je prý fyzicky děsně náročná. Cha!“ Dokonce i necitlivými citoslovci se snažil chromák vysvětlovat, jen aby vypadal špatně systém a ne chromák.

„Tahat stromky v prudkým svahu, skákat k popelnicím ze stupátka ještě za jízdy, vláčet kontejnery plný skla. Tak na to jsem zdravej dost? A to jsem tehdy dělal sedmdesát - osmdesát kliků na jeden zátah,“ uzavíral fyzickou způsobilost chromák, a přitom si stihl uvědomit, že nechtěně nadsadil ono rozpětí o deset kliků. Dokonce se stačil mezi nádechem zastydět, a aniž by si špatného svědomí doktorka i zdravotní sestra všimly, znejistěný a rozporně ke svému cíli dodal:

„Tenkrát jsem byl nadupanej, dneska jsem sádlo. To je pravda!“

„Pane Matuška, já si myslím, že na to nemáte psychicky,“ přesměrovala doktorka důvody, když do dvou prstů vzala chromákovu zdravotní kartu. Scvakla ji konečky prstů - tenkou složku samotného chromáka, a pak ten odporný hnisavý bolák odstrčila dál od sebe. Jako by se právě střetla s tou nejhnusnější a nejpřenosnější chorobou na světě. Chromákova evidence slizce klouzala po lékařském stole. Klouzala od doktorky, která se do práce nikdy nepřevléká.

Chromák se vnímáním reakce úplně rozložil. Trefila ho přímo do achillovky. Bez šípu, zato slinou jedovatou. Trefila otevřenou jizvu levé nohy. Mokvající pochybnosti o sobě. O chromákových kvalitách. Může si sám sebe vážit? Proč se mít rád, když je povahou méněcenný? Když i jeho karta je ten nejodpornější hnus, se kterým se doktorka za celý život setkala? Kterého se odvážila dotknout jen okraji desinfikovaných hrábek, a jen proto, aby ho odstrčila od sebe co nejdál? On, chromák, je prostě zahnívající odpad z člověka! Zachvěl se.

Ještě nechtěl přijmout již vyřčený rozsudek.

„Paní doktorko, on mne ten kriminálník za strážníka stejně nevezme. My se spolu moc nemusíme. Já mu vždycky dám najevo, co si vo něm myslím. Já byl u toho, když páchal kriminální čin.“

„Kriminální čin?“ uchechtla se doktorka, „ jaký?“

„No, první povídal: Já můžu ukrást z ČKD – nějaký železný šrot. Kolik za něj dostanu?

Druhej odpověděl, že jsou různý tarify jakosti.

První na to, kolik si vezmeš, když mi dáš tu nejlepší cenu?

Druhej shrnul, já věděl, že seš dobrej a chytrej člověk. Pak se dohodneme.“

Sestřička se smála, lékařka naopak projevila odpor, tentokrát ovšem ne k chromákovi, což pacienta povzbudilo. Přece jsou lidi horší než je on, chromák, a přesto zastávají společnosti nebezpečnější místa. Proto s vidinou malé hřejivé jiskry, někde daleko za stěnou studené přílivové vlny, pokračoval v argumentaci s nadějí, že on nebude úředně uznaným bolákem lidství.

„Navíc stejně budu muset udělat psychotesty.“

„A co na to říká váš psychiatr, pane Matuška?“ usmála se doktorka.

„Můj psycholog měl starost, jestli bych to uchodil. Možná brněnský strážníci nachoděj hodně, ale letovický si vozí prdele. Jináč neměl námitky.“

„Vy máte řidičák?“ hodila po chromákovi nevěřícný otazník vyzubená doktorka.

„Jo.“

„A vy jste někdy doopravdy řídil?“

„Jo, řídil. Sice už dlouho ne, kdo by taky v mé situaci živil auto, že jo?“

Zdravotní sestře cukla hlava smíchem. Doktorka odsunula chromákovu kartu ještě o kousek dál.

„Ne! Tohle já si na svědomí nevezmu!“

Jsem pro svět nebezpečnej, projelo chromákem. Úplně jej pohltil pocit vyloučenosti, vlastní špatnosti. Přijetí jen pro dobré stojí na cedulích lidstva. Pocit, který pajdavce deformuje už od doby kojence, když naprázdno hledal prs. Kdy jeho hřejivým tělem byla žárovka akvária. Kdy jeho řev byl pro lidi němým lapáním ryby. Kdy jedinou něžností byl dotek sterilní rukavice, aby mu utřel posraný hřbet. Pocit prázdnosti a zmaru, co jej hněte od doby, kterou si ani nepamatuje.

Chromák je špatný člověk! Nezaslouží si prs. Nezaslouží si roh hojnosti. Je ošemetný lidem natolik, že by neměl řídit auto. A možná lidé, doktorka, prs - roh hojnosti - mají pravdu. Je špatný, nebezpečný! mlel v sobě pořád dokola černou kávu chromák. A jako kdyby nestačilo, přitápěl myšlenky dál k varu.

Pozvolna. Říkal si, že on za šest let řízení dostal jenom dvě pokuty. Jednou jel o šest kilometrů rychleji v polích, ale za značkou vesnice, a jednou jel po půlnoci zákazem vjezdu, místem, který znal. Dopraváci tam čekali na místní. Cožpak, to by nic nebylo, pátral dál chromák ve svým svědomí.

Nejhorší průšvih s autem měl na keramickým jarmarku v Berouně. Přibral tehdy na stánek ještě konkurenční keramičku. Když šli spolu – vedle sebe spát, vypili sedmičku vína a chromák si vzal prášky na spaní. Byl unavený prací, řízením a v cizím prostředí by neusnul. Jak by asi zítra vypadal?

A taky vypadal! Ještě úplně zpitomělý musel vyjet z parkoviště, objet dokola berounský náměstí, vyložit rychle krabice u stánku a zase auto vrátit na parkoviště u hotelu. Kolegyně – konkurence šla nachystat stánek na příliv krabic a on, chromák, se proplétal lidmi, auto ke stropu naložené krabicemi, střepy. Prodíral se ostrým gulášem neskutečné energie, pulsující v lidech, přitom ještě ospalých - nepozorných rozumů. Když chromák objel půlku náměstí, kolona aut se definitivně zasekla. Stála několik minut.

Kdyby na něj u stánku nikdo nečekal? Kdyby nebyl ještě zblblý prášky na spaní? Kdyby jej nenapadlo objet kolonu mimo náměstí?

Nestalo by se to?

Rozhodně si uvědomoval nebezpečí, a protože byl omámený a nervózní, chtěl mít akci co nejdřív za sebou, zařadil zpátečku, podíval se do dvou postranních zrcátek a pořádně na to dupnul. Ozvala se rána a ani nevěděl, jak to, že tak rychle zastavil. Vyskočil z auta se strachem, kolik střepů rozmlátil, a ptal se okolních zděšených hlav, co se děje. „Máš tam kluka!“ křičela hrdelně z hlubokých chřtánů vyděšená masa. „Já ho neviděl,“ ukazoval chromák na plné auto krabic. „Musel stát úplně za mnou ve slepým bodě!“ Skoky obešel zbraň a uviděl asi jedenáctiletýho kluka zvedat se z dlažby. To už k chromákovi přiskočil chlap a napálil mu pěstí, a když se vzpřímil, dostal další… Hlava mu poslušně kývala souhlasem. Nebránil se. Zasloužil si.

Naštěstí krom odřeniny na koleni se chlapci nic nestalo. Teprve až třetí – druhý den postihl chromáka šok. Post-traumaťák. Celý se třásl. Ale nepoučil se!



Asi se nemohl poučit, protože byl často pod stresem z neustálýho nedostatku peněz. Úplné přepracovanosti. Z beznadějné situace a z absence vidiny, že by za jeho vypětí přišla někdy nějaká odměna. Třeba dovolená u moře.

Ale i kdyby měl na odpočinek dost chechtáků a mohl si třikrát zaplatit jednu dovolenou… tedy zaplatit náklady na cestu a ubytování. Zaplatit nájem dílny plus sociální pojištění po dobu své nepřítomnosti. A protože nebyl placený zaměstnanec, po dobu dovolené nedostane žádný plat. Dovolená jsou pro soukromníka náklady na třetí. A i kdyby si ten obrovský luxus mohl dovolit, stejně neměl s kým si vyrazit. Navíc nebyla žádná vyhlídka, že by si mohl nějakou ženu opatřit. Byl chudý. Byl hrnčířem na hrnci. Kdyby pošetile objednával holkám na baru, hrozilo by mu, že nebude mít za co koupit hlínu, plyn na výpal, benzín na rozvoz. Pokud by dokázal ustát finanční tlak, který vyvolává sbližování se se ženou, kde užene čas, aby mohl s milenkou trávit zamilovaný chvilky?

Prostě chromák byl bez šancí na sex, na milenku, na lásku, na rodinu. Byl v pasti se špekem u čumáku. Voněl. Rozkládal se. Ale míchu měl zlomenou, údy mrtvé. Mohl se za kráskami otáčet. Mohl být potřebný lásky, ale v moři si nemocné údy nesmočí.

A tak si chromák našel pseudo-odměnu.

Vždycky po deseti až dvaceti dnech, kdy jeho pracovní doba obsahovala soboty i neděle. Kdy jeho pracovní doba se pohybovala od deseti po osmnáct hodin. Kdy nezřídka převlékl naruby svůj den. Kdy už nedokázal spát, protože přepracované tělo nedokáže usnout. Kdy semlel poslední zrno energie, odměnil se a uvolnil se. Ožral se jak to prase. Prase!

Často i dva tři dny po sobě, a pak s výčitkami svědomí znovu zatnul zuby v marné snaze vytvořit si sysla se škraněmi, až zase nemohl usnout, když v jedenáct dopoledne přišel z dílny.

Pohroma byla jen otázkou času. Musela nevyhnutelně přijít. Jednou mu dojde energie v době, kdy se nebude moct uvolnit. A protože neštěstí chodí po horách, přišlo to s prvním večerem, co se udržel listopadový sníh a kupil se v závějích. Unavený chromák si potřeboval pustit žilou – alkohol, a přitom musel druhý den jet instalovat výstavu. Čekal jej Drahanský hřbet po cestě do Frýdku Místku. Uvolnil uzávěr vodky, a každý panák, co si nalil, byl posledním. A každý panák, co do sebe kopl, byl kopancem předposledním. Zastavil se až po třech a půl deci. Natáhnul se nalitej jako mořská houba po hodině hrubek v pravopisu. Natáhnul se unavenej jako Orwellův kůň z Farmy před jatkama. Hodiny tikaly, ale nezabral. Budík začal vzbuzovat v chromákovi panickou hrůzu, až si vzal prášek na spaní. Probral se za pět hodin, bylo něco po desáté dopoledne, s hlavou blbější o padesát IQ bodů. Slaboduchý je slabé přirovnání. Ke všemu venku zmlkla krajina pod peřinou sněhu. Jenže veřejně ohlášená výstava začíná už zítra. Frýdeckomístecká drbna zvala na nějakýho umělce - chromáka. Musel vyrazit.

Šel se klouzat.

V jedné vesnici na Drahanské vrchovině se chromák děsně chechtal, že z auta jsou sáňky. Místo aby odbočil, prosmýkal křižovatku rovně. Pobavený se vrátil a pokračoval v parodii na odpovědnost.

Zrovna ve chvíli, kdy se díval na tachometr a ukazatel vypaloval třicet pět kiláků v hodině, chromák dostal smyk. Otupělá, nesoudná hlava první vybočení své prdele ustála, jenže druhé s ním hodilo do protějšího příkopu. Z krabic na zadním sedadle vyletěl kávový hrnek a rozmlátil čelní sklo. Sotva chromák pocítil chladný vzduch a vystřízlivění, nějaký dobrý chlap v terénní čtyřkolce chromáka vytáhnul. K údolí Hané už měl blíž než k Boskovské brázdě. Rozhodnul se pokračovat. Za několik stovek metrů jen tak tak dokázal zařadit své sáňky do kolony nehybných aut. Víc než hodinu se poslušně čekalo, než ledové sklo zhrubne.

U Müllerů v prostějovské prodejně keramiky přebrali zboží. Ač byly krabice probalené papírem, a v autě seskládané natěsno, skoro všechna keramika měla skryté praskliny. Chromákovy hrnečky už nezvonily. Chromákovy hrnečky nemocně chraptily.

V den neinstalace výstavy podnikatel - chromák vyhodil za čtyřicet pět tisíc keramiky a patnáct tisíc za opravu auta. Od toho dne byl konec chromákova hliněného tvoření. Sice ještě několik měsíců se všechno pod rukama drolilo v marném hrnčířském boji. Ve skutečnosti tečkou u vykřičníku trápení byl už den alkoholu, prášků, sněhu, únavy a jízdy autem.



Jistě, každému normálnímu člověku, co se má rád, by nalezené důkazy stačily, ovšem ne tak chromákovi. Pokračoval hledáním v paměti, aby se usvědčil. Z čeho? Z neviny? Z viny?



Jednou chromáka fotr vytočil tak, že ještě za půl hodiny řídil agresivně čtyřicítkou, předjížděl a vyjetá kolej ve sněhu ho sevřela a nepustila, dokud přední kolo nebrnklo o příkop. Dál musí přidat ke zlu i zkušenost, kterak chromákova milenka do něj několik hodin hučela, jak má chromák řídit. Pohrdala jím jako řidičem. Pohrdala jím jako málo mužným mužem. Když poněkolikáté slyšel „tak už ho předjeď“, začal autobus předjíždět. V protisměru se objevilo auto a nemohlo to, to. To! Vyjít. Chromák šlápnul na brzdu a jen tak tak se dokázal na mokrém listí zařadit zpátky do kolony. Ano, nechal se vytočit shazováním, aby udělal chybu. Sice se chromák alibisticky domnívá, že většina řidičů by tuhle kritickou situaci nezvládla. Jenže většina řidičů by se do ní nedostala. Neměli by milenku, která pohrdá milencovým nedostatkem testosteronu. Většina řidičů v dětství poznala pocit bezpečí a lásky. Většina řidičů má ráda sebe sama. Většina řidičů se nehodnotí jenom přes volanty druhých!



Je zvláštní, kolik svědomí dokáže prozkoumat člověk za jednu sekundu, uvědomil si, když zase začal vnímat neuspokojivou situaci v ordinaci. Nebo to jenom on si zatěžuje hlavu po každém soudu a odsouzení? V každém případě on nesmí zapomenout ještě pět jízd v opilosti, do tří kilometrů, pozdě v noci, kdy Letovice jsou od lidí vymetené. Navíc on, chromák, v opilosti není agresivní a nemá sklon machrovat. Omlouval si prohřešky v bitvě sám se sebou.

On, chromák, se vůbec neprojevoval při řízení agresivně. A krom všech vypočítaných pochybení se vždycky snažil dodržovat pravidla. Myslel v provozu na další lidi. Snažil se jim co nejvíc vyhovět. Snažil se a dokázal předvídat situace. Takhle jednou začátkem září nepřejel malého školáčka, který běžel po chodníku a najednou udělal vpravo bok.



Tak jak? Už vystřílel všechny náboje do svého stínu? osahával chromák zející díry světla, ohmatával všechny svoje řidičské patologie. Asi by většina lidí usoudila, že jsem nebezpečný řidič, nebezpečný člověk. Blázen, co nemá mít možnost ovládat smrtící stroj!

Na druhou stranu, co můj otec? rozebíral donekonečna chromák osvojenou méněcennost. Otec, který nejednou hrdě a hlasitě prohlašoval, že on je úplně normální, čímž zároveň často naznačoval, že chromák nebo jeho matka jsou magoři. Tak chromákův úplně normální otec jezdil opilý z Boskovic co každý měsíc. Když jej někdo předjel, nasral se a snažil se mu potupu oplatit. Cítil se za volantem jak mistr světa. Nadával všem okolo.

A co řidiči, kteří jsou viditelně neobratní? S některými se chromák vyloženě bál. Jiný mladík, s kterým dvakrát jel prodávat střepy, švihal kilometry vesnicemi stejně, jako mimo ně. Chromákův brácha na Českomoravské vysočině, na silnici první třídy, při mínus třech a za vydatnýho deště pálil klidně stovkou. Jenže.

Jenže všechno to jsou přijatelný prohřešky, kdežto on, chromák, je méněcenný magor, který se řídí jen a jenom přes mínění druhých. A proto chromáka ortel doktorky – společensky to uznávané osoby – velmi zaněcuje. Proto se musí dál snažit jemu vtíranou bolest a ponížení zmírnit. Musí dál zbaběle bojovat.



„Podívejte se,“ chromákův hlas zněl panicky, „já donesu od cvokaře potvrzení, že jsem v pohodě, ale přihláška se musí podat zítra.“

„Tak až to donesete…“

„Povídám, že uzavírka je zítra!“ začal chromákův hlas přeskakovat v podráždění.

„Měl jste času. Už měsíc hlásí o vyběrovým řízení…“

„Já to slyšel poprvé v pondělí!“ odsekl chromák. „Já každej den nečekám, co bude letovská trouba hlásit.“

„Pane Matuška, já dobře vím, co jste zač. Známe se za ta léta dobře.“

Chromáka dostal další šok své očekávané špatnosti. Jeho mysl začala divoce skákat, hledala pevnou skobu, na které by svou sebeúctu mohl, alespoň společensky, oběsit.

„To se teda neznáme!“ odsekl. Prolítl svoji paměť a nic nenašel. Jestli byl někde ožralej a nepamatuje si?

„Bydlela jste naproti v bytovce. To je všechno.“

Doktorka zlostně sevřela kobylí zuby.

„Podle mě na tohle místo psychicky zdaleka nemáte! Vždyť se dívejte, jak se chováte!“

„Snad jen, co vám doktor Blizna nakecal!“ nešlo chromákovi z hlavy, z jakého důvodu může ta kobyla myslet, že chromáka zná dobře. Blizna byl předešlý chromákův praktik, ale i předchozí pan domácí, když chromák podnikal s keramikou. Blizna byl a je děsně na prachy, a když chromák skončil s podnikáním – tedy i s nájmem, začal mu Blizna z pozice lékaře dělat naschvály. A když o naschválech a chamtivosti Bliznovi řekl, řval na chromáka: „Ty seš sračka, Vlado! Děsná sračka!“ Prostě se nerozešli zrovna v dobrém, když si chromák sbalil kartu a šel o doktora dál.

Po vyslovení podezření chromák viděl na doktorce, že se mýlí. Uviděl v tváři kobylky zážeh prozření. Jako by řehtala „Ty jsi paranoidní, Matuško!“ a pak následovalo velké zadostiučinění a sebeuspokojení.

Se šklebem oponovala:

„Né, co si myslíte? Nic jsme si neříkali. Vy máte představy!“ uchechtla se.

Zatím v chromákovi proběhla sebereflexe. Teď je paranoidní tím, že si myslí, že doktorka si myslí, že chromák je paranoidní.

„Prostě váš psychický stav se neslučuje s prací strážníka!“ dodala zubatá s výrazem zkušené herky. Usmála se jiskřivými endorfiny. Usmála se z velkého uspokojení z dobře odvedené práce. Právě zachránila několik životů před nebezpečným psychopatem se zbraní v ruce.

„Ale Vítek Holub byl ještě větší rapl než já, a dělal strážníka několik let!“ nešlo pořád chromákovi do hlavy, odkud jej zubatá zná dobře. Došelť tak

sebezpytem až k základní škole, kterou - po vyslovené dehonestaci spolužáka -zavrhnul. V té době i ona byla ještě nevzdělaná k pohodlnému výdělku bez pracovní úboru. Následně si chromák vzpomněl, jak zamilovaný v nočních mrazech stával venku a hleděl vzhůru do oken nedostupné ženy. Že by?

Ne, ale k úsudku - soudu o chromákově podřadnosti a nebezpečnosti mohla dojít z mnoha činů i řečí.

„Něco takovýho si já na svědomí prostě nevezmu!“ už nedočkavá po několikáté chtěla uzavřít a odsunula chromákovu kartu. Jistě naposledy, protože dál byla jen ošoupaná podlaha. Další opovržení - stvrzení chromákových nekvalit - jej přitisklo k poslednímu domnělému obranému bodu.

„Nechcete si přečíst moji povídku?“ vypálil nepochopitelně, vědom si, že psát umí, že píše vždy o něčem, a že není hloupý. Zvláště ty texty, které pojednávají o roztřídění lidí do cel, ve kterých jsou jedinci společensky zavření, by se v projednávané kauze hodily.

„Ani nechci,“ smála se doktorka. Ale nesmála se na něj, smála se jemu. Jemu, duševně slabému.

„Nebavilo by vás to?“ zeptal se stísněný hlas.

„Myslím, že nebavilo!“ uchechtla se pobaveně, a nyní se chromákovi smála už i sestřička.

„Můj cvokař vám zavolá a zítra mi dáte potvrzení!“ křičel chromák, když sbíral ze stolu dokumenty o maturitě a beztrestnosti. Tedy podvědomě se domníval, že sbírá svoje listiny, protože jeho hlava myslila jen na to, že neumí nic, je blbej, je blbej, je blbej a každej si do něho může kopnout. Kopnout do chromé hlavy, kdy se mu - komukoli - zlíbí.



Ono je zdánlivě paradoxní, že společnost a i jednotliví lidé rozlišují, do koho je radost si praštit, a komu se stejnou prožitou slastí pomohou, třeba nastoupit do vlaku. On chromák se domnívá, že lidské potěšení z kopance do zraněného člověka a stejné potěšení z pomoci nemocnému má základ v dávné evoluci. Síla lidské tlupy totiž záležela na jejich počtu. Početnější snadněji ubránili území s banány. Početnější skupina dokáže zahnat i nebezpečné dravce. Proto pomoct fyzicky zraněnému vyvolává v člověku příjemné pocity. Je odměňován v mozku vyplavenou chemikálií za to, že jeho tlupa bude početnější – mocnější.

Naopak, duševně odlišný je pro tlupu nebezpečný. Tlupa ani jedinec nedokážou odhadnout chování odlišného. Neví, jak s ním spolupracovat v boji o moc v tlupě. I o moc mezi tlupami. V krizových situacích se na něj nemůže spolehnout. Nevědí, co odlišný udělá, a proto jej drží v odstupu. Nerozdělují se s ním, nepomáhají mu, nespolupracují s odlišným - výjimečným. Navíc odlišný může v sobě nést špatné a nezdravé geny, a ty je dobré odstranit.

Ano, kopnutí si do odlišného nebo psychicky zraněného vyvolá v člověku stejně příjemnou radost, jako když jinému pomůže.



„Ne, nedám!“ stála za svým uspokojená doktorka.

„Jak to, že nedáte?“

„Nedám!“

„Co?“

„Vzal jste si kartu!“

„Aha.“ Chromák vrátil zdravotní kartu na stůl.

„Vidíte, co děláte? Vidíte, jaký jste!“

Na neprůstřelné argumenty a zahnaný do kouta sebepohrdání nemohl už nic říct. Vyměnili si zdvořilostní „nashledanou“, a dvě způsobilé zdravotnice od nezpůsobilého chromáka oddělily vypolstrované, slovům neprodyšné dveře.





Za několik dní šel chromák pro velké snídaňové hrnky, které vytočil u paní Třešňové pro redaktora H_aluze Tomáše Čadu. Když si s Třešňovou povídali, co za poslední měsíc zažili, chromák se musel pochlubit. Chromák vyprávěl...

„Teprve za pár dní mi docvaklo! Pravděpodobně nejpodstatnější důvod, proč jsem dobrozdání nedostal, je ten, že ordinaci má bez počítače, bez psacího stroje. A já navíc přišel bez předtištěného formuláře! No dovedete si představit tu dřinu, kterou by musela ta ženská podstoupit? Ale teď si to s ní vyřídím. Vytmavím, vybarvím ji v povídce! Se bude divit! Kdyby vyšla.“ Zasmál se své malosti chromák.

„Jenže já k ní chci být stejně férovej, paní Třešňová. Víte, jak jste povídala o svý mrtvici a jak prý hned přijela, když dcera zavolala. Možná, když jde do tuhýho, je kobyla koněm na svém místě. Možná…“

„Ale, pane Matuška,“ reagovala Třešňová, „ona ta situace nebyla kdoví jak vypjatá. Sýrová jen řekla, tak to je do nemocnice, a to je všechno. Dcera mě pořád přesvědčuje, abych od ní odešla. Je zdraví nebezpečná!“

„Každý jsme,“ snažil se chromák pochopením doktorku spravedlivě odlehčit. „Víte, člověk je od přírody lenošný. Vždycky zvažuje, kolik energie vynaloží, a co za vynaloženou energii dostane. Lenost je evolučně vytvořená vlastnost. Predátor si musí rozmyslet každý útok. S každým neúspěchem klesá šance, že se nažere. Sil mu ubývá, až chcípne hladem. I taková gazela si musí rozmyslet, jestli už má utíkat, nebo ještě může stát. Vyrazí-li předčasně a útok přijde, až bude unavená, bude právě ona - ač nelenošná - sežrána. Nejlíp na tom jsou gazely, co se kvalitně nažerou, a přitom toho nemusí přehnaně vyběhat. Člověk je od evoluce lenoch a zvažuje, co za co. Vyplatí se mi?

Když jsem dělal v komunálních službách, tam jistej Širokej pořád špekuloval, jak by udělal co nejmíň práce. Když se postavil na hromadu tlející trávy k zabodnutým vidlím a pokuřoval, usmíval se. Bylo na něm vidět, jak je šťastný z pocitu, že s prací hezky vydupává. Nervový systém jej odměňoval dopaminem za to, že hromada hnijící trávy mu vydrží do konce směny. Myslím, že jej práce v komunálních službách velmi bavila, právě pro ten dopamin. Bavilo jej přemýšlet.

Třeba řidič kukabusu občas prohlásil, že támhle by ještě mohli naložit kontejner, ale jeho plat mu to nedovoluje. O vedoucích se zase mluvilo v souvislosti s okrádání městskýho podniku. Inu, každý pečlivě zvažuje, aby nebyl chycený a sežraný, aniž by si uvědomoval, proč. Ale taky, aby měl dost energie – peněz na únik ze spárů.

Stejně činí i kobyla doktorská, jen má štěstí, že dokázala vystudovat. Kdyby ona byla na mém místě, dívala by se skrze prsty na sebe. Neměla by šanci. Na nějaké lince by ji svinským krokem vyhodili. Ale léčit a mít se dobře může. Titul jí umožňuje nic nedělat a přitom být společensky vysoko. Kdežto já, šest let nepracující chromák, jsem póvl. A proč? Jsem jinej. Jsem nebezpečnej, že volant v mých rukách je vražedná zbraň.“

Chromák neochotně spolknul slinu, čehož dobrák Třešňová využila k útěše.

„Přitom, pane Matuška, když vidíte za volantem ty dědky, co se sotva klepou?“ přidala si čiperná žena okolo sedmdesáti let věku.



Inu, kdo by byl tak bez srdce? uvažoval chromák už potichu. Kdo by byl tak nesoucitný a bezohledný, aby starému člověku řekl, že už je starý, neschopný, méněcenný, že je v provozu nebezpečný? Něco takovýho si přece člověk nezaslouží. Musíme mít k jeho životu úctu.

Ale chromák? Odlišný kulhající? Pajda na mozek - magor si zaslouží ťafku, jen mu naložte a pak se divte, když…



On chromák chápe slečnu Olgu Hepnarovou. Ví, proč udělala s nákladákem ještě jedno kolo, když se jí zdálo na zastávce málo lidí. Pak sjednotila jednotlivce v tlačence. Chápe i Číňany, kteří si se společností vyřizovali účty v mateřských školkách. Na malých stolech ředili krví krupičnou kaši a vyhozením mozku ze sotva ztvrdlých kostí lebečních vydlabali číše. Potřísnili kalhoty krtečka.

Rozhodně on, chromák, je rozumem a životní zkušeností mizantrop. Jenže chlapec od mala, od prcka se sádrovou botou na spaní, někde hluboko uvnitř má ty hnusný lidi rád. Bohužel. Chromák! Žaloval si pro sebe, když balili do krabice poslední vytočený střep.



Za dva měsíce kobyla doktorská kandidovala do městského zastupitelstva ve stejné straně se starostou. To jest s oním kriminálníkem. A světe div se, kriminálník byl zas zvolený za prvního občana Letovic.



Každým nadechnutím všichni zvažujeme, kolik odměny získáme z vynaložené námahy. Ovšem každý si může dovolit jiné nastavení prahu bolesti.