Infernum prosby života
Prolog: Několikanásobně prožitý příběh
Praha Hloubětín a mých šestnáct let
Sedím na lavičce a ke mně se blíží holub
Pajdá
na jednu stranu se v hloubku propadá
Křídlo vláčí jaksi pod sebou
letku namočenou v blátě
doufá v pohození drobků z mého rohlíku
touží po snadné energii v tvrdém boji se zraněním
ve své nesmlouvavé bitvě za holubí život
Vstávám a jdu mu vstříc
Rozmachuji se
a plným švihem do něj kopnu
Holoubek vyletí do vzduchu
Překlápí se jako nesouměrný kus molitanu
víří v prachovém peří
dopadá
a jako nesourodé klubko se valí po udusané zemi.
Staví se na své bolavé prsty
šmajdá divoce se snaží uniknout
pryč
pryč ode mě
Hlavičku na bok kloní
v jeho rudých panenkách otázka
‚proč?‘
Je smutný a vyděšený
‚Ach‘
je mi ho strašně líto
chtěl bych moc bych chtěl pomoci
a ze sebe je mi neskutečně zle
humus
Doháním jej
‚duch‘
Zaduní hrudníček o můj nárt
A zase zmítá ve vzduchu tělem
kodrcá po zemi
a ztěžka se staví na drápky
hlavička mu kýve v prázdném zobání
vole
tepe v překotném tempu bolavého srdce
oči řvou
‚nechápu?‘
Panicky prchá
Lidé kolem stojí ve strnulém úžasu
matky ruce propnuté nákupy
děti jim koukají za lokty
všichni fascinováni v ďábelském divadle
oči vypoulené
Chce se mi křičet
bliju ze sebe se
jak vůbec můžu trápit bezbranné stvoření
co tak zoufale bojuje o přežití
něco mnou probíhá
je mi hnusně
něco mě žene
to je nechutný
ve lbi žiletky
řežou mi duši
‘prásk‘
Odcházím na lavičku
Při chůzi se propadám v kratší nohu
(Holoubku mě mrzí moc …..
kanou slzy…..
…..do mne když žadoním o rohlík….
já tehdy a dál nakopávám sebe……
holoubku moc mě to mrzí!)