I. Medvědí kožich
Náčelník sedí ke světu zády. Dlouhé kostnaté ruce natahuje do ohně doby ledové. Pod osvíceným nosem se mu perlí tisící kapka chřipky.
„Zvláštní,“ řekne si, „jako dítě jsem běhal úplně nahý a klouby mě nebolely a z huby jsem flusal jen čirou tekutinu. Krásné, čiré plivance. Anebo krev! To když jsem dostal do zubů. Od Karla. U božího blesku! Kolikrát jsem i mléčný stoličky pozbyl, než jsem všechny přesvědčil, že jedině já mám kvality náčelníka. Jó, Karel, ten mi dával. Do tlamy. Ba i do huby jsem schytal. Nechtěl bych se s ním prát dnes, když mi kape z nosu.“
Zachvěl se odporem. Jeho dlouhé prsty, černé oproti čistému ohni, zapraskaly v kloubech. Prohřály se a mohou začít přepočítávat rohy ze stažených kůží.
„Z krávy mám,“ šeptal si, „jednu, dvě, tři, čtyři, pět, šest. Z krávy mám šest kůží.“ Odsunul paklík kožek a přisunul jiný štosek. „A z medvěda jednu, dvě. Podívejme se, z krávy šest, a z medvěda…“
Jazyky plamene slízly stopu střelného prachu a se silným prasknutím ozářily skrytou postavu, která potajmu počítání majetku sledovala.
„Mohu promluvit, náčelníku?“
Náčelník sebou polekaně trhne.
„Horáci! To jsem rád, žes to ty, Horáci, a ne někdo jiný. Že jsi Horác a nejsi Karel. Jenom ne Karel, to ti povídám, Horáci! Můj šlechetný pohůnku. Copak mi přinášíš? Že by medvědí kůže?“
„U božího blesku, medvědí kožich nenesu. Zvířecí kůží nemůžu sloužit, náčelníku, leda bys chtěl moji, ale tu dávno používáš jako lenošku. Ovšem dobrou zprávu nesu, pane.“
„Řekl bys, že mám šest z krav a jenom dva z medvěda?“
„Znáte toho maníka, co kulhá?“
„Á – Zruč! Zruč chytil medvěda?“ rozjasní se oči náčelníka dychtivostí.
„Ne, medvěda nikdy neulovil…“
„Nu což – co můžeme chtít po pajdavým mužíkovi?“ okomentoval zklamaný náčelník polohlasně stav bez medvědů.
„Ale onen Zruč vynalezl kolo.“
„Mám šest od krav a jenom dvě medvědí. Co bys tomu řekl, Horáci? Jen dvě z medvěda.“
„Náčelníku, já si myslím, ba domnívám se. Přesněji, někdo povídal, že on medvěd se nechce nechat stáhnout z kůže.“
„No a?“
„Kráva stojí u kůlu, ani nemrkne. Ale medvěd se nedá. Kolikrát je to lovec, kdo přijde o holou kůži.“
„Myslíš?“
„Jsem si jistý, náčelníku. Ba domnívám se. Dokonce připouštím. Slyšel jsem, že je stav nerozhodně. Lovci dva - medvědi dva.“
„Takže to je plichta doby ledové. Lovci versus Medvědi 2 : 2. A někde nějakej brtník má u ohýnku naše lovce, mužíky. To je dobrý, tohleto,“ smál se náčelník svému vtipu a náramně se plácal do stehen. „Jsou natažený na zemi…“
„Kolo by mohlo být užitečné.“
„Dva medvědi, jenom dva mužíci.“
„Kolo znamená pokrok. Staneme se bohatší tlupou. Bohatá tlupa se rovná bohatý náčelník. Náš náčelník zbohatne.“
„Co říkáš, Horáci?“
„Bohatá tlupa. Náčelník zbohatne.“
„Špatně, pohůnku. Bohatý náčelník! Bohatá tlupa. A bohatý náčelník se rovná bohatá tlupa. Nikdy obráceně. Nikdy! To nepřipustím. Kdybych, pak v dalším po-kroku tlupa střílí z Aurory! Ale to jsem asi mimo svou epochu?“
„Ano, náčelníku, střílet se nebude.“
„Co je tedy ten pokrok?“
„Vy, mocný náčelník, se stanete nejmocnějším, pane.“
„Hm, budiž tedy pokrok.“
„Ano, můj náčelníku.“
„Vidíš, pořád samý kůže a zase kůže. Z krávy… a najednou pokrok?“
„Velký pokrok, ba celý krok, náčelníku.“
„Skok ne? Co skok, Horáci?“
„S vaším vedením skok, ba i trojskok, náčelníku.“
„Tak trojskok, pravíš?“
„Ano!“
„Nu, jsem přece pokrokový, ba trojskokový vládce. Samý oheň, kůže, krávy, kůže, oheň, kůže, medvěd, a najednou hop, hop, hop, a máme kolo. To je hned vidět kvalitní vládce, panečku! Velký, je velký rozdíl mezi krávou a kolem. Naše kolo! Kam se hrabe kráva na kolo? Velký vynález je kolo. Říkám ti, Horáci, velký vynález je to naše kolo!“
„Je, náčelníku.“
„Úžasný, úžasný, my máme kolo. Já vždycky říkal, až budeme mít kolo, pak se teprve staneme vyspělou tlupou.“
„Ano, náčelníku.“
„Vidíš, Horáci, dnes máme velký den. Máme to. To…“
„Myslíte kolo, náčelníku?“
„Horáci!“
„Ano, náčelníku.“
„Jak vlastně takový úžasný kolo vypadá?“
„To je těžký vysvětlit, náčelníku.“
„Horáci, chceš mě nasrat?“
„V žádném případě, náčelníku! Nasrat vás nechci!“ vyděsil se upřímně Horác a chytnul se za řiť.
„Jsem snad já, vládce tlupy, nějaký hlupák, abych nepochopil něco tak primitivního?“
„Ne. V žádném případě nejste podřadný blbec, jste náčelník.“
„Proto, Horáci!“
„Jak bych jen…“ Horác se neuroticky drbe ve vlasech, jako by oheň chtěl rozetřít. „Snad…“
„Zkoušíš moji trpělivost?“
„Ne-e. Snad…“
„Co? Snad!“
Horác si pravou nohou mírně přidřepne a levou patou začne rýt do země čáru. Ale jak se na pravé noze otáčí, čára se křiví, až nakonec skončí u svého začátku. Pravou nohou ještě uprostřed vyhloubí důlek. Následně ze svého díla odkročí a s velkou hrdostí na svůj výtvor ukáže.
„Toť je naše kolo!“
„Krávo! Ty jsi kůže z vola, Horáci! Prý pokrok? Vynález? Bohatství?“ chechtá se náčelník, až se zajíká. Střídavě ukazuje na čáry v prachu a plácá se pobaveně do stehen. A to se Horác rozchechtá ještě víc a mlátí se do kolen, aby najednou nemohl popadnout dech. V předklonu se dusí, smrtelně červený, tolik je pobavený. Časem utichnou a jenom hlasitě funí do svých kožichů.
„Horáci!“ vzpamatoval se náčelník.
„Slyším, náčelníku.“
„Zajisti, aby Zruč neměl přístup k ženám.“
„Promiňte mi mou pomalost, že nestačím hbitosti vašich myšlenek, náčelníku. Proč?“
„Proč co?“
„Proč chcete Zruče izolovat od žen?“
„Nechci, aby se v naší tlupě rodili blbečci, kteří nemyslí. A když myslí, pak jim jen šibe. Kolo může vymyslet jen úplný trotl. Zabývat se ničím, paraziti. Kdyby lovili medvědy, ti jeho haranti. Ale to né, oni kolo. Ne! Nesmí mít potomky, pitomce. Ještě by celá tlupa na ně doplácela.“
„Náčelníku, a co mu pazourkem uříznout koule?“
„Ty bys kastroval?“
„Jistota je jistota, náčelníku. Ještě by se někam protáhnul a některá ošklivá z lítosti…“
„Horáci, kastruj! “ uzavřel náčelník chámovody a muži se na sebe spokojeně usmáli.
Po sociálním projevu vzájemné spokojenosti se náčelník otáčí ke svému rádci zády. Roztahuje k ohni své dlouhé kostnaté ruce, když v tom prásk! Střelný prach roztrhne poleno. Plameny ožijí světlem a udivený vůdce zjistí, že Horác ještě neodešel.
„Co tady pořád chceš, můj pohůnku? Že se rozčílím!“
„Omlouvám se, mocný pane. Když. Když oni hloupí lidé začali kolo používat. Pomocí pokroku přepravují kdeco. Kámen…“
„Po kroku?“ podrbal se náčelník ve vousech. „Chápu. Když je něco těžký, ukročím a po kroku balvan posunu, ale k čemu mají to kolo? Nůše, řemeny. Jó, řemeny. Nic není nad řemeny, když chci nést kamení, nářadí, medvěda… Jenom dvě kůže z medvěda, věřil bys tomu, Horáci? Medvěda bych nesl jedině řemeny. Řemeny jsou nejdokonalejší možnost přepravy. Nikdy nebude nic lepšího!“
„Ano, náčelníku. Skláním se před vaším důvtipem. Možná jednou v Delfách nějaká Pýthia? Ale kdepak. Jedině Nostradamus, u vašich pat a z vašeho smradu, by možná věštil tak přesně.“
„Bodejť. Nejsem náčelník jen pro svý hustý obočí. Myslet, myslet musíš, Horáci!“
„Nepochybuji, náčelníku. Ale co krávy, když se jim pořádně naloží…“
Jenže unavený náčelník neposlouchá, ba přímo čumí do blba. Bezděčně si jazykem kontroluje díru po zubu. Ba dělá si celou revizi huby, až pocítí pachuť prosné kaše. Neodvratné neštěstí. Ale naštěstí ještě ukousne i syrový maso. Bere z něj sílu. Vládne! Sedm zubů má v prdeli. Doslova prdelí prošly. Jenom osmý vyletěl horem. Navalilo se mu. Vzpomněl si na poslední bitku a na kámen v Karlově pěsti.
Horácovo „naloží…“ slyšel někde zdaleka, (naloží do zubů), naloží náčelníka úplně probralo. Otřásl se ledovou epochou.
„Co naloží?“ zeptal se vládce tlupy vyděšeně.
„Krávy!“
„Z krávy mám kůže a jenom dvě z medvěda. Chápeš to? Jenom dvě… Hele, už tě začínám mít dost, Horáci. Má trpělivost je u konce. Že tě dám seřezat! Proč jsi neodešel a pořád dokola mě vytáčíš s nějakým kolem.“
„Prostý lid si kolo oblíbil. Je hloupý, jak náčelník správně usoudil! Ale přeci jen, když lid už kolo přijal, možná by nebylo moudré Zruče trestat?“ Horác se na okamžik odmlčel, aby pak sotva slyšitelně pronesl heslo: „Utrpět.“
„Moje obliba by mohla utrpět?“
„Obávám se.“
„Ale to je nebezpečný! Utrpí-li moje obliba, příště můžu, ú, trpět já sám.“
„Žasnu, náčelníku, jaká sociální… chci říci, tlupácká obratnost ve vás je! Rozumím-li dobře, kastrace Zruče se konat nebude?“
„Co se dá dělat? Tak ji zrušte, Horáci! Oni na nemocný pajdavce ženský stejně neberou. Jó, kdyby měl kůže z medvěda? Já mám dvě kůže. Zruč žádnou! A i proto se blbých mrzáků narodí skromně. Jestli vůbec. A ty hodíme ze Sparťanské skály. Hele, nepředbíhám epochu?“
„Kdyby chtěl náčelník na oblibě získat…“
„Poslouchám tě napnutě! Horáci?“
„Mohl by mocný náčelník za pokrok, za kolo, blázna Zruče i odměnit?“
„Ze svýho? Já! Ti jebe? Mocný náčelník, a darovat poslednímu mužíkovi? Moje kůže! Snad bych mu měl dát kožich z medvěda! Ne?“
„Ne! Můj náčelníku.“
„Tedy obě z medvěda?“
„V žádném případě, náčelníku! Z medvěda, na to bych vůbec nepomyslel.“
„Uvědomuješ si, jak bych vypadal? Ubohý slaboch! Darovat ze svýho.“
„Správně, náčelníku! Nikomu nic. A i to je moc!“
„Dostal už svoje varlata! Co chce víc, mužík s blbým kolem. Dostal svá varlata a může si je klidně odnýst. Takový jsem já! Rozdávám svým mužíkům jejich varlata, a za co?“
„Za kolo, náčelníku?“
„Za nic!“
„Za nic je rozhodně lepší, náčelníku! Za nic! Za nic, máte pravdu.“
„A teď vypadni, sic ti taky daruju tvoje varlata! Naložíš si je do nůše… Co do nůše? Na kolo si je naložíš a odneseš si je do chýše!“
„Už odcházím, mocný náčelníku. A vaši vůli, náčelníku, pokorně, nejpokorněji vyplním.“
„Kolo!“ řve za odcházejícím vládce. „Kolo! Zasraný kolo! Pokrok! Vynález! Kolo! Že tě dám vplést do kola! Sakra, nejsem zase mimo svou dobu? - co je mi po tom. Kolo. Ještě jednou přijď s kolem a pojedeš rovnou do ohně!“ soptí daleko žhavé pumy náčelník. Jen pozvolna uhasíná. Už cítí, že se mírní. Chladne. Natěšeně přivine svou tvář k ohni a obejme plameny roztaženými prsty. Získává cit do všech svých bříšek a kloubů. Přisunuje si k sobě medvědí kůže a začne kontrolovat, jestli mu nějaká mezitím nepřibyla.
„Jedna, dvě, kolo! Šest kůží z krávy, a jen dvě z medvěda. Proč? Jenom dvě z medvěda! Zvláštní…“