II. Hlídač semletého zrna
Náčelník se šklebí do vyleštěného bronzu. Vidí díru po zubu. Nechápe, kde se vzala, jen se mu vrací děsivá ozvěna: „To Karel!“ Myje si ruce. Ruka ruku mne ve špinavé vodě.
„Letošní bahno smrdí zvlášť vydatně. Budeme mít dobrou úrodu. Zrní znamená blahobyt a pokojný, břichatý otroky. Já náčelník zůstanu náčelníkem a synem Slunce. Kdo by se bouřil? A ty, moje první souložnice, i dál budeš…“
Žena, rozvalená na medvědím kožichu, se otočí zády k ohni. Její bohatě obarvený obličej se mění z klauna na výkřik Edvarda Muncha.
„Já chci zlato!“
„Ty jsi moje zlato. A podívej se, kolik vážíš. Jsi mi opravdu drahá, však víš! Jsi má první micka. Kdepak jiná. Jiná? Hmm… Změna je život, ale jen syn z nevyšší souložnice je budoucím náčelníkem!“
„Náčelníkem čeho? Soused z dolního toku se chystá, že nás bude vyhlazovat. Co tím vůbec myslí, vyhlazovat? Zní to mile, ba chtěla bych být vyhlazená, až bych se celá třepala…“
„Lásko, já tě úplně vidím třepat nožičkama,“ zasmál se náčelník, „jsi rozkošná…“
„Myslíš orgazmem?“
„Čím jiným?“
„No proto! Ale jak říkám, náčelníku. To naše vyhlazení nebude nic hezkýho. Klidně můžeš vzít jed, já cejtím sekerku.“
Na futro z desetitunového kamene zdvořile zaklepe otrok. Následně zběsile mává ukazováčkem pravé ruky a hlasitě nadává.
„Ložnice, ložnice, ložnice!“
„Á, Horáci, můj nad-otroku, můžeš vejít!“
„Děkuji, náčelníku,“ s vypětím veškeré vůle potvrdí Horác audienci a hned se celý zkroutí kolem svého prstu. „Souložnicé…“
„Proč jsi oslovil moji první souložnici, první, první otroku Horáci? Nevíš, kdo je tvůj náčelník?“
„Neseš mi zlato?“ natáhla líbezně prstíky oslovená žena z medvěda.
„Musím vás zarmoutit, moje nejvyšší souložnice. Kurva z ložnice, to je bolest! Ložnicé… Zlato nenesu!“
„Horáci!“ zakřičí výhružně náčelník
.
„To já asi v pomatení z bolestí, á, ložnicé…“ s vysokým cé konečně dozněl otrok s nadávkami. „Už jsem připravený líbat vaše chodidla, náčelníku.“
„Dívej, Horáci, jak mi teče kalná voda ze sprchy, sakra, nejsem mimo svou epochu? Proč mne napadlo slovo sprcha? No prostě, dívej, Horáci, jak nádherně špinavá voda mi teče ze splavu. Bude úroda. Bude blahobyt, Horáci. Zrní! A se zrním i spokojenost naše a pokojnost otroků. Tučné slepice! Budu vládnout, Horáci! Napořád můj řád nad středním tokem.“
„Náčelník dobře spekuluje! Bože, proč se mi hlavou prohání nějaký Wall Street, jako prázdnou peněženkou? Proč, náčelníku?“
„Nemám tušení, Horáci.“
„Já chci zlato!“ zadupala nožičkama do medvěda první ložnice.
„Vyvstalo nečekané nebezpečí, náčelníku.“
„Nemáme zlato! Jsme otrokům na horním i dolním toku k smíchu!“
„Dej pokoj se zlatem, nebo tě udělám první za druhou!“
„Hulváte! Druhou ze mne nikdy neuděláš, rozumíš?“
„Náčelník z vás chce udělat třetí, má první…“
„Có?“ přerušili otroka oba současně.
„První za druhou je přeci třetí a ne druhá?“
„Druhá, třetí je jedno, když není první. Vysoká matematika, Horáci! Vysoká matematika. Jsem ohroženej? Proč by mne vyměnili moji bronzoví, vypasení otroci?“
„Myslí,“ promluvil bojácně první otrok Horác.
„Cože?“
„Myslí, náčelníku!“ dodal si rádce odvahu na vykřičník.
„Otroci myslí?“
„Ano! Díky kolu mají práci dřív hotovou a pak myslí.“
„Kdo otrokům dovolil myslet? Já snad? Nebo ty, Horáci? Řekni, Horáci!“
„Já bych si nikdy, nikdy, můj pane. Můj náčelníku. Hlavo kobry, vznešená a jedovatá. Nikdy bych si nedovolil, náčelníku! Já, já, já ne, e.“
„Kdo tedy?“
„Nikdo. Jak jsem řekl, mají čas, a proto myslí. Myslím si. Už několik let můžeme krmit prasata – náčelníku. Otroci mají plná panděra. Tráví a myslí.“
„Nebezpečné. U svaté kočky, mnoho krys když myslí…“
„Náčelník myslí velice správně!“
„Zakazuju myslet. Hned to rozhlaste všemi rameny řeky. Náčelník, vládce nad otroky středního toku, zakazuje všem otrokům středního toku myslet. Kdo by se myšlením provinil, nebude mumifikovaný. Já bych se podíval, jestli někdo si dovolí myslet, když mu upřu vysušení! Neprocitnou-li, nebudou myslet na věčnosti!“
„Chytrý nástroj moci, tahle posmrtnost, můj vládce, synu boha Slunce.“
„Myslím, tedy jsem! Sakra, Horáci, odkud se vzalo myslím, tedy jsem? Myslet se nebude, Horáci. Myslet se zakazuje. Myslím, nebo ne?“
„Ale já chci zlato teď, ne až po smrti! Podívej, jak mi zlato sluší, náčelníku.“ Urozená ložnice roztáhla nohy a mezi pysky sevřela žlutý blýskavý kámen.
„Já zakazuju myslet!“ vykřikl náčelník a vytřeštil oči na lesk v černých chlupech. „Já si zakazuju myslet, teda tobě zakazuju,“ ukázal na první souložnici s otevřenými ústy, ve kterých vyschla slova. Celý ztvrdnul na kámen. Horác tuší hrozící trable, zamyslí se, jak k myšlení přinutit i náčelníka. Jak náčelníkovi vrátit do hlavy krev.
„Můj všemocný pane! Každý by pochopil, jen by se zamyslel, že vaše rozkazy je správné dodržovat. Tak velká je moc vašich myšlenek, nemyslet. Bravurní! Opravdu skvostná myšlenka mezi všemi myšlenkami, je nemyslet! Ovšem se obavám, že oni ti blbci myslí jaksi samovolně. Hloupý otrok, jak má čas, pak prostě myslí, aniž by věděl, že myslí. Otrok si ani nepomyslí, že myslí. Inu, blbec.“
„Když rozkážu!“
„Navíc, můj náčelníku, kdo pozná, na co myslí otrok, jestli myslí, anebo nemyslí? Představte si, můj prozíravý pane. Stojíte před otrokem, který má moře času. Jak poznáte, jestli myslí, nebo se dívá do blba? Já bych nechtěl stát před touhle otázkou.“
„Jestli čumí do blba?“
„Ano, můj náčelníku.“
„U Slunce, jsem mrtvola! Otroci myslí a já jsem k ničemu.“
„Já chci zlato!“
„Zlato je na hovno, má nejvyšší kurvo! Slepice a zrní, zrní v sýpkách je moc. Říkám to správně, Horáci?
„Ano! Jsi moudrý, náčelníku!“
Žena na medvědovi vypaluje do zřítelnic Horáce nenávist. Lehce se pootočí, aby Horác uviděl žlutý kámen mezi pysky.
„U svaté kobry! Proti tomuhle nemůžu bojovat. Proti tomuhle nemůžu nikdy vyhrát. Tímhle z náčelníka vystřelí mozek. Mysli, Horáci, mysli, jak udržet mysl náčelníka od soulože. Mysli! Anebo, co když lze udržet u moci náčelníka a zároveň si nenazlobit mocnou, první pičku? Jediná možnost - dát oběma, co chtějí. Jinak jsi, Horáci, mrtvola. V lepším případě ten nejžalostnější otrok, propletený v zavlažovacím kole. Ale jak?“ šeptá si Horác stranou. „V kole. Jak?“
„Co sem taháš jaka divokýho, Horáci? Jednak žije kdoví kde, a kůže nic moc. K čemu jak, když mám na sta kožek z medvěda? Vona chce zlato a já nechci myslet! Tedy, chci zakázat myslet. Přesnějc, chci ostatním zakázat myslet! Já myslet můžu, ale nechci a musím. Kde je spravedlnost? Otroci nesmějí myslet, co když se dovtípí, že sýpky jsou jejich? Že oni mohou rozdělovat ze zásob v zimě, nebo v bojích s horním tokem? Co když mne vůbec nepotřebují? U Slunce, raději nepomyslet! Ale já myslet musím, abych věděl, co zakázat, přikázat. Boží Slunce! Poraď mi, Horáci!“
„Nedivím se vašim obavám, můj náčelníku. Sám jsem už podobné názory zaslechl.“ První otrok bedlivě pozoruje účinek svých slov. Nejlépe si poslouží, když náčelníka vyděsí na maximum, ale ne zas tolik, aby se zhroutil. „Nyní mírně ochladit a opatrně zahřívat,“ šeptnul si.
„Ovšem reptání se ozývalo vždycky, i když měli otroci plná břicha. A když mají plná břicha, jenom reptají.“
„Doufáte, Horáci?“
„Dovolil bych si doufat, a vám bych, náčelníku, doporučil doufat, kdyby…“
„Kdyby?“
„Kdyby ti otroci nechodili rozumovat k nějakýmu Karlovi!“
„Ne! Jen ne Karel!“
„Znáte otroka jménem Karel? Zvláštní.“
„Vidíš tu díru v zubech, Horáci? Tu mi udělal Karel, když jsme bojovali o moc v době kamenné. Sice nevím, že doba kamenná byla, ba nevím o ničem, co nebylo tesaný do kamene, ale děsím se Karla. Blíží se můj konec. Převrátí můj trůn a ani mne nepohřbí. Hrůza! Já zakazuju myslet! Zakazuju!“
„Existuje jiné řešení, které dobře znáte, můj mocný vládce!“
„Já?“
„Nepochybně. Já sám jsem doteď nestačil vašim myšlenkám, jak jste právě důmyslně domyslel, že zakázat myslet nemá smyslu.“
„Co jsem? Á. Máš pravdu, Horáci. Jsem ale hlava, co?“
„Nestačím se divit. Úžasné! Mne by nenapadlo, že když z věty ‚otroci mají čas myslet‘ nemůžu zakázat myslet, pak…“
„Já vím, já vím, Horáci! Zakážeme čas! Zakazuju čas!“
„Správně! Brilantní rozum i brada mého mocného náčelníka. Ta pokroková vize daní…“
„Daní čeho? Dání ruky? Useknout otrokovi ruce? Otrok bez ruky není, co otrok s rukou.“
„Kdepak ruce…“
„Ať si je nechají. Ty poslyš, Horáci, když teď mají dvě ruce místo jedné, neměli by i dvakrát tolik pracovat?“
„Obávám se, že ruce mají dvě od narození, od matky. Kdybychom vybírali daň za dvě ruce, jenom bychom předávali zrní od dcer k matkám. Porodila jsi takový a takový počet rukou a za ně ti náleží pytel ovsa. Matky a potomci si řeknou, kolik rukou dohromady mají. Nic nám nezůstane za nehty.“
„Anebo pod rukou,“ doplnil náčelník.
„ Musíme vybírat za nástroj, se kterým se děti nerodí. Ruce jsou nám k ničemu, náčelníku!“
„Nám dvěma jsou ruce k ničemu, Horáci?“
„Nám dvěma?“ Horác se tázavě podívá do dlaní „Úplně, náčelníku.“
„Tak co jsem, sakra, vymyslel, Horáci? Už mi konečně vyklop, na co jsem přišel!“
„Závlaha, rozvedená až na pokraj pouště, umožnila vypěstovat sviním kulatá břicha.“ Každá z osob v místnosti se zahleděla na pupík té další. Vznikl tím první trojúhelník. Načež po geometrii obsahu Horác pokračoval:
„Bahno a voda, kterou otrok šlapáním zvedá do výše, krok po kroku. A ten pokrok zdaníme…“
„Já ti řeknu, co zdaníme, Horáci. Jsi napnutý? Horáci, zdaníme kolo!“
„Výborně, náčelníku! Zdaníme každý kolo. Všichni, co šišu používají, musí odevzdat desetinu toho, co pomocí kola přepravovali. V případě zavlažování musí odevzdat polovinu úrody. Vždyť díky pokroku kola vyšetří čas a myslí, blbci! Kdežto vy je důmyslně vyléčíte. Seberete jim čas.“
„Su ale fištrón, Horáci, co!“ bodnul pán středního toku do položené otázky vykřičníkem.
„Ano, můj velký, největší vládce. Byl jste pouhý správce zrna, a chytře… ba božsky jste se proměnil na vlastníka zrna. A vlastník už zabezpečí, aby otrok měl neustále strach, že se zítra nenají. Bude pracovat, a když mu zbude chvilka, strach z budoucnosti mu nedovolí myslet. Posranec.“
„Co když ú… Co když… utrpět?“ vykřikne náčelník nečekaně strachem.
„Obávám se, že vám nestačím, moudrý vládce. Co co utrpět?“
„Moje obliba, blbče!“
„Vládce, v tom je právě váš génius, hodný samotného Machiavelliho! Sakra, nepředbíhám dobu? Nepředbíhám! Jsem zde správně, jen chlápek onoho jména teprve pozná to, co zde já už provozuji. Ale plácám! Vy provozujete, náčelníku! Ten váš důvtip, že nevybíráte pro sebe, ale pro Zruče!“
„Kdy přijde řeč na zlato?“
„Zlato, běž do prdele se zlatem!“
Horác se zahledí do klína první ložnice a ubezpečí ji: „Na zlato vaší nejjasnější prdelky přijde.“
Ženin vzhled po vzoru šašků se mžiknutím oka promění z nenávisti na bezbřehou vlídnost. Ovšem u náčelníka klesnul v oblibě. Ohlíží se. Odhaduje svou hodnotu otrok a rádce.
„Horáci, proč bych bral zrní otrokům a dával je nějakým nevím, neznám? Horáci, že Zruč je tvůj příbuznej? Horáci!“
„Jak náčelník jistě ví, Zruč je vynálezce kola. Lid. Náš lid. Domněle svobodný lid uzná, že vynálezce kola si zaslouží být do smrti ve vatě. A náčelník nechce dát blbýmu vynálezci všechno, co na daň z kola vybere! Ale otrokům se vysvětlí…“
„Nechce!“
„Mně chce náčelník dát zlato? Nebo mě nechce?“
„Takže, Horáci, já jsem spravedlivě štědrý, a přitom se bohatě napakuju?“
„Správně. Představte si šachovnici. Na první pole dáte jedno zrno, na druhé pole dvě zrna, na třetí políčko čtyři zrnka, na čtvrté osm, páté šestnáct, prostě, Zruč dostane jedno zrníčko a vy ho vyšachujete ze všech polí středního toku.“
„A nedostanu málo? Šedesát čtyři krát jedno dvě… máme…?“
„Kdepak, můj náčelníku! A ten váš nejlepší vtip…“
„Ó ano, můj vtip. - Můj vtip? Jaký mám zase vtip?“
„Musím se smát, když vidím toho Karla…“
„Karla?“ zeptal se zděšeně náčelník a protáhnul jazyk dírou po zubu. „Tho ho tho Kahla?“ šišlal.
„Směšné, že? Chodili k němu rozumovat, a najednou stejného Karla všechen lid středního toku nechce vidět.“
„Nechcou?“
„Ba dokonce jej smrtelně nenávidí!“
„Karla, co mi udělal díru v hubě, moji otroci nenávidí?“
„Víc než lišku, co jim chodí na kuřata. Protože ani liška nezadáví tolik, co Karel sebere na daních za kolo!“
„Karel sebere?“
„Já chci zlato! Ať vybírá zlato!“
„Někdo musí přece vybírat ty daně za kolo. A kdo jiný by měl?“
„Bombá!“ vybuchne faraon nadšením. „Slyšíš, zlato, to je bombá. Nevím, co bombá je, ale pořádně tady vybouchla civilizace. Bombá! Takže, shrňme všechno zrní ze šachovnice. Já budu bohatnout na úkor votroků. Ti nebudou mít čas přemýšlet. Budou závislí na mojí vůli v dobách neúrody. Budou mne z-božňovat, a zároveň, když mne uvidí, zkamení jako před kobrou. Zůstanou v přesvědčení, že daň se vybírá na pokrok, ba trojskok, což je správné. A ty daně? Okrádat je bude můj největší nepřítel, který na trůn pomýšlí, ten, za kterým chodili reptat… Karel padne na samé dno nenávisti a neúcty.“
„Skoro přesně.“
„Bombá! Převratná bombá. Sociální bombá!“
„A ještě onen blbci nenáviděný Karel k vám pocítí vděčnost!“
„Ano?“
„Jistě! Přestane dřít na poli jako všichni ostatní. Hezky sedne na prdel a unášený proudem od chýše k chýši, přirazí výběrčí. Nenávist a zlo. Za čtyři zrnka i těhotné ženě rozřízne břicho, jestli v něm neukrývá koloběžku.“
„Počkat! Jaký plevel to zase rozdávám?“
„Jen čtyři zdravá zrnka z vaší šachovnice, můj faraone!“
„Musím?“
„Jistě. Vzpomeňte na vděčnost, nenávist, prozřetelnost faraona, strach, vděčnost a zákaz myslet!“
„Jseš si jistej, že mi zůstane dost?“
„Jako že Nil přinese bahno, mocný vládce. Vládce středního toku. A možná všechny toky shrneš pod sebou…“ zasnil se rádce, „na provázcích povedu...“ šeptal si.
„Shrnu zrní…“
„Vyšukám z vás to zlato, nebo ne?“
„Zrní vyměníme za zlato!“ neudrží se Horác.
„Jo, jo,“ tleská žena na medvědu, celá roztomilá.
„Horáci, za zlato? K čemu je žlutá cetka dobrá? Ani otrok se zlatem nenají. A že jsem to zkoušel. Umřel, blbec. Pole kamínkem nezryješ. Vodu nenabereš. Snad mezi černými chlupy se leskne…“
„Náčelníku, nezbude ti nic, než druhá souložnice!“
„Můj vládce, má první souložnice, blbost, vaše první souložnice! Náš kraj často trpí nadúrodou. A i v nejlepších sýpkách nakonec zrní shnije. Rozdávat otrokům chceme jen tolik, aby byli pokaždé vděční. Navíc onen zbytečný kov uznává za platidlo celé okolí naší říše. Kdyby nějakej žid povolal kobylky, zlato vyměníme zase za zrno…“
„Hovno! Dvakrát hovno!“vykydla žena na medvědu.
„Ale zlato, nevypouštěj hovna. Víš přece, že hovna tvým ústům nesluší.“
„První ložnice používá hovna zbytečně. V případě hladu vyměníme jen tolik, aby otroci neumřeli hlady. Ale aby hlady šilhali dál a dřeli se za vidinou. Jen tak budou vládci za svůj hlad dokonale vděční. Kdežto Karel… A s další úrodou koupíme víc zlata, za zlato vojáky a za vojáky horní i dolní tok. Uvalíme daň, koupíme víc zlata…“