III. Zlato má zlato a bez zlata zlato není
První souložnice zvesela natočí bronzový plát. Cídí jej do poslední šmouhy a – a zhlédla se. Každý záchvěv jemné tváře zdobí lesklým kamením. Povídá si.
„Plechu! Leštěnej plechu, prozraď mi, kdo je na Nilu nejkrásnější. Jsem dozlatova vypečená, oblečená. Jsem to ale krásná, ba sladká baba na plechu. Á, tenhle je krásně žlutej. Slunce moje!“ Položí si kamínek na hřebeny prstů a nechá jej samovolně padat mezi údolími. Od malíčku k palci a pak zase zpátky, celou krajinou rozmařilé šikovnosti.
„Jsi malý. Jsi nicotný. Padneš nejednou do propasti obležených měst a mouka na vahách bude k tobě pápěřím. Jablko za jablko, tak hladové je poznání kamene. V podpaží blecha a z boule černá smrt. Střední třída utíká ze svých malých životů. Strachem tě nevezme, neohlédnou se. Jsi nicotný. Jsi zbytečný jako autor slov v mých ústech. Jsi zbytečný jako já! Ale nejednou pruty spoutáš muže. Vyhřezneš v žilách války. Houfuješ pancíře. Vyhlazuješ národy. Rozhoduješ o štěstí rodu, nebo z celých pokolení naštípeš plaňky. Kůly v plotu necháš v bolestech rodit. Od řiti. Jsi symbol! Jsi obrovská zbytečnost, která pohne tunami masa. Pohne tunami much. Pohne a ohne osudy. Co jiného než drahá neužitečnost nás povznese nad lůzu? Okázalá zbytečnost je nejvyšší projev kvalitního rodu a vyšlechtěné osobnosti. Honorace! Vidím armády brašen, tak směšně malých, že by obsahem nenasytily ani jednoho otroka, přesto by na sto let uživily celou vesnici. Ekonomie! Teorie relativity! Vidím kabelky horní patra věží dobývat. Vidím armády bot nevhodných k chůzi. Vidím zbytečné koně olej žrát a v červeném plechu řehtat. Vidím adresy, ze kterých zrno nikdy nevzejde, za miliardy posledních večeří kupovat. Vidím papírové mince a tiskárnu. Hlavy parazitů rotují! Vidím celý svět ze zlata. K nepotřebě. Vidím Zemi co město oblehnuté nicotou a váhy zaprášené moukou. Miliony buclatých rukou se napínají. Ovšem jedině zlatovlasá holčička si může slíznout. Ale do té doby… mám se dobře, já! Já! Já jsem Zlato!“