Postřehy zpod Tvlaku
Průvodčí opisuje paží velký kruh, dělá dva tři rychlé skoky a už sebou klátí s jednou nohou na stupátku. Budovy, silnice, chodníky, sloupy nádražního osvětlení, vše se znovu dává do pohybu, jenom postavy osob se zpomalují, zastavují a najednou si vše rozmýšlejí a vydávají se opačným směrem.
Opouštíme Blansko - město.
Rozhlížím se po vagóně a na všech čtyřsedadlech jsou dvě, tři místa obsazena, jenom já, sedím zase sám. Už dávno jsem zpozoroval, že lidé ke mně nechovají důvěru, že lidem vadí má odlišnost, můj pestrý šátek na mé hlavě, a tak jako se cítí vedle všeho odlišného, neznámého a nezvyklého v ohrožení, tak stejně i v mé blízkosti pociťují nebezpečí.
Lidé se bojí nezvyklého.
Lidé se bojí neznámého.
Lidé nevyhledávají nebezpečí.
Zasměji se svým úvahám, protože vím, nejsem jiný! Nepřisedl bych si k sobě!
„Je tady prosím vás volno?“
Z po za hlavy mě najednou oslovuje dívčí hlas.
‚Přišla odzadu‘ pomyslím si‚ a neviděla kdo zde sedí.‘
Představuji si, jak asi byla nadšená z tak prázdné čtyřky. Ohlédnu se a vidím nohy, nohy delší než na zem. A tak moje oči hledají ony vzdálené oči její, co jsou až kdesi v nebeských výšinách a ty moje oči zlézají vzhůru tou božskou cestou, ale už jsou ty moje oči unaveny náročností dlouhého výstupu a celou nekonečností objevné túry a už by rády v oblasti podbřišku, ty moje chudinky unavené oči, dosáhly zaslouženého vrcholu, a nebo alespoň bivakovaly do příštího dne, ale nakonec má vůle popohání ty neslušné bulvy až k dívčině hlavě a s úsměvem projevených sympatií
„Ano je,“
slečnu usazuji.
Jenže během doby setkávání pohledů, se naproti mě u okna zakotvil malý klučík a nechcačky se sebou dotáhnul i dědu a ta dlouhonohá holka skládá obtížně svoje lajny a musí se celá zkroutit a strká lýtka hluboko pod svoje sedadlo, aby se posadila.
„Shodou náhod je na čtyřce i se mnou plno,“
přemýšlím si a mrknu na dědu co je v plné síle a vidím, zřetelně projevovanou nedůvěru. ‚Strach o vnuka‘
odhaduji situaci a mám k dědovi pochopení.
‚má krásného vnuka‘
a se zaujetím hledím na klučíka co si s nadšením užívá svou první cestu vlakem a pozoruje ubíhající krajinu. Vyndává ze rtíků flašku, zakončenou dudlíkem a ze široka zívá a jak se ta jeho dětská pusina rozevře a ukazuje mi čerstvě vyklubané stoličky, které bíle září v tmavé červeni, bezděky se usmívám. Mrknu na dědu a udeřily mě zvětšující se obavy, které se mísí s podezřením a nenávistí. A jak už to tak chodí, vždy přijde naschvál a co se neděje, klučinovi padá flaška, on k ní klučík hbitě seskakuje a hledá ji na zemi mezi mýma nohama a já ve snaze mu chycení té láhve ulehčit roztahuji nohy, ale to už vím, že za žádnou cenu se nesmím na toho kluka, ani koutkem oka podívat, jinak bude děda strachem bez sebe a cesta se nám oběma stane hodně hodně nepříjemnou. Slyším zlostné:
„Dej sem láhev!“
a dál se snažím nedívat, ale mně se stává ve chvílích kdy se někam nemám dívat, nebo je jakákoliv pozornost nevhodná, tak ty moje nesvéprávné zornice, neustále těkají v místa nechtěná a vůle je nedokáže zadržet, zrovna jako teď. Úmyslně otáčím hlavu na vedle sedící slečnu. Někde jsem četl, že ženský vidí v širším zorném úhlu než muži. Jestlipak ty její nádherný chrpy stříknutý petrklíči si už všimly, jak na ni nepřirozeně čumím? Všimly! Ach jo, za chvíli mě bude nenávidět.
Naštěstí se do sedadel přes uličku vrací otec se synem a kluk nadšeně volá přes celý vagón. „Já jsem viděl v díře od záchodu koleje!“
„Nó my jsme se dívali viď.“
Potvrzuje s radostí otec.
Matka ještě hlasitěji odpovídá
„já jsem se taky kolikrát dívala, jak v té díře ubíhají koleje.“
Kluk usedá na lavici
„to je có.“
„No super.“
‚Takoví jsme my Češi‘
Přemýšlím.
‚Holanďané by se po kolejích rozběhli, Němci by neustále kontrolovali jejich rozvor, Italové by se nad nimi nenávistně pohádali a pak vášnivě pomilovali, a my Češi se díváme skrz díru v hajzlu, jak koleje ubíhají‘.
Chlapec ještě nadšený záchodem vytahuje s jinou, novou radostí školní brašnu a všem ji hrdě ukazuje.
Hodnotím - ‚Hrozná‘!
Matka se usmívá a huláká přes všechna sedadla.
„To jsem ráda , že jsem ti udělala radost!“
„Ale mamko za dva tisíce osm set? „ Podotýká dobrácky muž.
„To jsou ti pokémoni taťko. Ti pokémoni tolik stojej.“
A ukazuje na lesklé figurky.
„Podívé toto je pokémon a další pokémon“
„Ale dva tisíce osm set mamko?“ Nedává se stále dobrácky muž.
„Jenže já jsem ráda, že jsem svýmu klukovi udělala radost.“
Mrknu na kluka a je mi jasné, udělala! Jeho obličej září nadšením a žena spokojeně dál ukazuje na postavičky a počítá pokémony.
„Svýmu klukovi udělala radost“
opakuje a muž už nic nenamítá, jen nastavuje dlaně a chlapec do nich vší silou buší, těmi svými drobnými pěstičkami, aby taťkovi předvedl svou sílu, a aby se za chvíli při hře vystřídali.
A já už nepřemýšlím nad Holanďany běžících po kolejích, ani nad Italy ve vášnivém objetí, ale přeji tomu klukovi, ať mu škola vůbec nejde, ať má samý špatný známky, ať propadá, aby se taky jednou mohl radovat se synem z kolejí v záchodové míse, aby nikdy nepřemýšlel nad ohavností figurek, které obdivuje jeho potomek, aby se nesnažil mu vnutit jinou tašku, aby nepřemýšlel o malichernosti ztráty peněz, o které je nějaký nešťastný člověk okradl, aby prostě mohl být jednoduše šťastný, nejen ze štěstí svého syna, dcery, aby mu žádné nepravosti světa nemohly v štěstí a v prosté dobrotě ublížit!
Tak tohle všechno tomu klukovi, tomu budoucímu školákovi přeji!
Vlak opouští Adamov.
Téměř všechna sedadla jsou obsazená jenom já sedím sám.
Pohodlně si natahuji nohy a ty pohodlně natažené nohy mě na plících zabolely.