Radostná žihadla v kalužině cukru
Strýc Horálek seděl za dubovým stolem a smáčel vetchý pytlík v horké vodě. Když jej několikrát energicky vymáchal a byl spokojený, vytáhl váček z vody, vytáhl pytlíček dokonale scvrklý louhováním a položil jej na víčko sklenice, plné medu. Po thé zvednul panenky očí a když mě jeho vždy dobře naložená tvář uviděla, vycenil zuby do upřímného úsměvu a já věděl, jak moc mě rád vidí.
„Zase tě tvá Xantipa zmlátila, Tondo?“, zeptal se a přidal k slovům další úsměv, můj dobrácký strýc Horálek.
„Pravda, strýcu, zasejc, a jak! Ani vám nevím, za co? Zrovinka jsem umýval nádobí a v tom Miluška přišla z koupelny a vyšila mi takovou baňu, až mi hlava klepla o kredenc. Pokračování v nářezu přišlo hnedle, co mne dohonila a další rány jsem schytal v ušáku, schoulený, jako embryo, jako děcko skrčený do kozelce, lokty a holeně vytrčené proti kostnatým dlaním mé zlaté Milušky. Podívejte, strýcu, jaké mám modračiská.“
Usměvavá očka přítele si ze zájmem prohlédla zčernalé skvrny a pak se zadívala vzhůru, až ke stropu, do míst, kde nejedna hladová moucha zůstala chycená na lep, zůstala za živa pohřbená v masovém hrobě. Strýcova šedivá očka rozkošně přeskakovala z jedné mrtvolky na druhou a já věděl, že přijde vyprávění, aby mě můj starý přítel v těžkém údělu podpořil, radu mi udělil, a že v těch mrtvolkách hledá inspiraci.
„Takovýho facana, co já dostal, strýcu“, povídám, abych jej popohnal. „A včíl mě napadá, jestli já blbec nenechal na záchodě zvednutý prkýnko. No jó, to pak jó, já si ji zasloužil!“
„Na prkýnku od záchodu prdelačky záleží, Tondo! Ženskou si nesmíš nechat přerůst přes biceps. Chlap když má víc, nemusí být tyran, ale ženská, Tondo, ženská jak má možnost, tak chlapa zničí a ještě bude ječet na rynku, jaký ona je chudák a co má doma za hovado. Víš, abys ženu zkrotil, musíš být v sobě neustále přesvědčený, že se klidně zítra sbalíš a že už tě Miluška nikdy neuvidí. Nemusíš, ba nesmíš jí to vykvokat, ale vony ty baby to vycejtěj a jsou hnedle krotký a něžný, jak ochočená krysa. A ty, Tondo, ještě si neustále mysli na nějakou tu radost, když ženská vidí, že má chlap veselou mysl, pak je celá nesvá a pro jistotu si nic nedovolí. Nic ženskou nezarazí v rozmachu víc, než mužova spokojenost.
Stejně tak bylo se mnou, když jsem před lety bejval u nějaký Bětky v Dedvarech. Víš to, že Dedvary nejsou žádný nevýznamný město? Už tehdá před lety měly Dedvary svý tři vrahy a město se třemi vrahy není žádný zapadákov, tři městští vrazi mají svůj zvuk a já k takovýmu městu pojímal úctu. A jak já měl tu úctu, tak se mi zrovna nikam nechtělo a abych spával v prachových peřinách, zanechával jsem ve falešné naději tu slečnu Bětku. Já sice věděl, že s prvním sněhem odtáhnu na jih jako tažní ptáci, přesto jsem každéj den na dvoře štípal dříví, aby bylo čím topit, až budou mrazy a Bětka byla ráda, že u ní zůstanu do jara, když štípu to dříví, ale cejtila ten můj neklid tažnejch ptáků a z obav byla jak mílius. A mě šla práce od ruky, poněváč jsem se bavil představou, že až jednoho rána Bětka vstane a mě vedle sebe nenajde, bude tuze zklamaná. A tak mi k té práci nosila sladký limonády a palačinky, já jsem na sladký a ona mě chtěla potěšit za to dříví na zimu, celá v naději, že až se vrátí na komín čápi, já budu pořád zachumlaný u ní v postýlce. A tak si všechno chtěla pojistit a každý večer si přede mnou klekla a prosila mě svým vystrčeným zadkem, prosila tolik přesvědčivě, až mě nejednou málem ukecala. Tondo, to byl ale gigantický kolos, co mě přesvědčoval. Hnedle jsem byl jak obrovský chlapák, když jsem ovládal tolik masy, která mi říkala pane. Cítil jsem sílu chlápka v buldozeru a připadalo mi, že obcuju s tankem Sherman. Rozumíš mi, Tondo?“
Podíval jsem se na strýcova stehna připomínající násady od pometla a upřímně jsem pokýval hlavou.
„Rozumím vám, strýcu.“
„Tondo, já se cejtil tak chlapsky za tou vystrčenou zadnicí, že sem bušil co chvíla, ale jak měla pedóny obrovský, myslím jsem v ni vůbec nedosáhnul, ale mi to bylo jedno, kde jsem, vona Bětka byla hebká úplně všude. A Bětka byla šťastná, jak ji pořád chcu a raději mi nic neříkala, abych se neurazil, jak jsem pindíkem malej, ale mě to dělalo potěšení, jak se vobětuje a její vlastní tělesný požitek k ní ani na čtvrt metru nedojde. Ta si vůbec neužila, holka.“
Najednou Horálkův slovní tok přerušil zvyšující se kmitočet blanitých křídel. Strýc se spokojeně usmál a zálibně hleděl, jak se každým pokusem o vyproštění nebohá masařka boří do lepící hmoty a jeho oči zajiskřily, když už se nedokázala ani hnout a započala dlouhou cestu k udušení.
„Musíš se dívat na svět pozitivně, Tondo. Kdybych si tenkrát nenašel nějakou tu radost, pak by mě Bětka jistě zničila, ale já si našel.
To bylo tak.
Víš, jak já tehdy štípal dříví a Bětka nosila furt sladký limonády, nechtělo se mi běhat až domů a chodil jsem na dvorku na jedno místo. Zanedlouho navštěvovaný plac zdobila stálá loužička a smrdělo to k sousedům na deset metrů. Když si tak jednou ulevuju a přidávám k moři čuránků další podíl, vidím včelu, jak mi ty chcanky saje. Druhej den jsem napočítal tři medonosky a úplně jsem uviděl jejich nadšení, viděl jsem je v úlu vrtět pruhovanými zadky, aby tak dalším včelkám ukázaly směr, kde najdou ty moje úžasný chcany. Postupem dnů jsem se víc a víc těšil, až zase půjdu s vodou a počítal jsem rekordy sajícího roje a těšilo mě pomyšlení, jak si lidi mažou med na chleba.“
V tom strýc odšrouboval ze sklenice víčko a do čaje vmíchal obrovskou lžíci medu.
„Víš, ta představa, jak lidi nevědí, že si pochutnávají na mý moči, mi byla tolik naplňující a povznášející, no prostě nádhera. Jenže všechno bylo za nedlouho uťato, sekyra se svezla po špalku a zůstala mi zaklíněná pod kolenem. Ty vole, ta bolest a krve jako z býčka a Bětka plakala, když mě pod majákem odváželi a pak ve špitále byla furt nakvartýrovaná a každej den až do noci sekýrovala sestřičky, až ji začaly smrtelně nenávidět , tak moc ty sestry komandovala, ta moje prdelatá Bětka. Jenže pod kolenem mi pořád zela díra jako, jako, no, jako Věstonická Venuše a nechtěla se vůbec hojit. Vony ty včely nelítaly se jenom napít, ale i na cukr a já měl v moči třtiny nadbytek, kam se hrabe Fidelova Kuba.
Když mě jednoho dne propustily na naléhání mojí pečovatelky, už se protivné Bětky chtěly zbavit a já šel do domácího ošetření, musel jsem furt ležel v pelechu a díra pod kolenem mokvala, a já jsem propadal trudomyslnosti, já neščastník začínal být na Bětce závislý. Moje naděje na únik mi zmizely v nenávratnu a slova Bětky mezi péčí už kousala až běda, běda mužům. Už si byla jistá, holka jedna!
Jenže jednou mi donesla do čaje med, ten prý si občas můžu dovolit místo cukru a jak já viděl, že přidala do čaje lžičku medu, tak to byl se závislosti okamžitě konec! To neměla dělat, Tondo! Já si hnedle představil chlápka, jak močí a včely chlemtají ty borcovy chcánky. Představoval jsem si, jak se baví pomyšlením, že lidi pak všechno vypijí v čaji. Musel jsem se usmívat, když mi Bětka dopřála druhou lžičku a já měl radost z chlápka, který se baví a ještě neví, co ho čeká za svízel, páč neví, že má cukrovku. A od té chvíle se mi vrátila radost ze života a Bětka mě zase přemlouvala vystrčeným zadkem, jenže já už se uzdravoval a věděl, že mi nohy zůstanou a na jaře odejdu do světa. Vidíš, Tondo, musíš si najít svou drobnou radost, třeba v chlápkovi, který ještě neví, že je nemocný.“
Horálek dovyprávěl a pohnal koutky úst k ušním lalůčkům, když se zadíval na sklenici s medem. Pan Horálek je prostě bodrý muž.
„Už musím, strýcu, jít, abych nedostal moc nabito“, řekl jsem a zvednul dvě stě centimetrů výšky a sto dvacet kilogramů svalové hmoty.
„Víš, strýcu, moje zlatá Miluška je kolibřík, ale ten forhand, až se mi hlava zvrátí, div obratle nevyskočí.“
Vstávám a odcházím dnes bez chmurů, tentokrát se budu dlouho usmívat a promítat si příběh strýce Horálka a moje žena bude zuřit se svojí sžíravostí, proč se tolik culím, když mi ubalila pěstí a třeba najednou bude tůze ne svá, až pro jistotu s bitím přestane.
„Sbohem, strýcu“, loučím se na prahu pokojíku a vyprovází mě spokojený úsměv. Strýc dobře ví, co mě s Miluškou dnes večer potká a když si přidal do čaje další lžíci medu, poživačně na mě mrknul.