Zasloužená odměna
Jen co Ellen otevřela oči, uvědomila si,
‚mám dnes svůj šťastný den. Dostanu od Johna to nejcennější co mi může dát.‘
Představa u ní vykouzlila spokojený úsměv. Vstala a svižně přešla od postele k šatníku. Při chůzi vnímala jemné, klouzavé doteky silonové látky, noční košile. Tento pocit se znásobil, když drobný oděv nechala sklouznout podél ramena až na zem.
‚Jak zvláštní‘
pomyslela si,
‚nikdy jsem nepoznala, jak může být pohyb noční košilky příjemný až dnešního rána. Prostě mám svůj vysněný den.‘
Probrala sedmeré šaty, než si vybrala ty, které se hodily pro vznosnou příležitost a zároveň nesly správnou symboliku.
‚Nádherný model od Versačeho‘
ohodnotila a začala vzpomínat.
‚Tyhle mi koupili dva chlápci ze CIA, kteří mě odvedli z pokoje a od manžela, abych nepřekážela při tajném rozhovoru. Tenkrát jsme se musely stěhovat z New Havenu kde manžel přednášel a byl členem výzkumného fyzikálního týmu Yelu, až kamsi do pouště. Ach v New Havenu bylo nádherně. Zelené stromy, svěží vzduch, a přátelé, spousta přátel. Kámoška Jean, věčně usměvavá s dobrou náladou dokázala vždy všechny nabít veselím. Její manžel Bob, kterému jsem se strašně líbila a který mi dával najevo svou neškodnou náhlost. A Sára otevřená světu, ale i všem myšlenkám a nápadům. Především však Mary obětavá nezištná s nikdy nekončící energií. Ach jo ty nádherné podvečery s grilování a sklenkou vína. Pak najednou ze dne na den poušť, všichni lidé neznámí, odtažití, příšerně zaměstnaní a tajuplní. Tenkrát když jsme se nastěhovaly do bytu, vybudovaného několik metrů podzemí, řekl už zase a později mnohokrát opakovanou větu.
„Jsi Ellen to nejlepší co mě v životě potkalo a jednou ti všechno vynahradím, jednou ti dám to nejcennější co ode mě můžeš získat.“
‚Správná volba,‘
utvrdila se při další kontrole šatů, poté když je oblékla.
‚Musím vybrat vhodný šperk.‘
Otočila se čelem k zrcadlu a z pod přepadajícího ubrusu, který stékal přes malý stoleček, vytáhla secesní dřevěnou truhličku. Plna v očekávání dalších vzpomínek odklopila bohatě intarzované víko a okamžitě ji upoutal náhrdelník z tmavého zlata na němž se houpaly perly.
‚Ano ty jsou vhodné.‘
Přidržela si náhrdelník u dlouhého štíhlého krku s povadlou kůží. Začala vzpomínat jak se ozdůbka dostala do její šperkovnice.
‚Už víc jak dvacet let tomu co jsem kráčela po Stockholmské ulici manželovi zakleslá v rámě a s Richardem Feynmanem po boku. Byla jsem na Johna nesmírně pyšná, právě dostal Nobelovku za fyziku. Ve chvíli když začalo pršet Richard se nečekaně zastavil a ukázal na výlohu luxusního klenotnictví a zeptal se manžela.
„Tak co Johne necháš vybrat Ellen nějaký šperk, když ti nečekaně spadly do klína Švédské korunky?“
John nevěřícně vytřeštil oči.
„Proč by si měla něco vybírat?“
Richard se shovívavě usmál.
„ Ale Johne nezpochybňuji přínos tvé práce v oboru kvantové fyziky, ovšem kdyby nebylo skvělého propagačního zanícení Ellen možná bys dnes od krále Gustafa žádnou cenu nepřebíral.“
John tenkrát s nechutí musel zacvakat pěknou sumičku, protože jsem se neohlížela na cenu a vybrala si šperk, který se mi líbil a slušel mi. Konec konců jsem si odměnu jednoznačně zasloužila. Celé tři roky jsem se snažila Johnovu práci ve světě pořádně zviditelnit. Těch dopisů, telefonátů, setkaní, jen aby John mohl dál pracovat a zkoumat.
„Víš lásko já na ty marketingové serepetičky moc nejsem. Jednou ti však dám to nejcennější co ti mohu dát. Jednou ti všechno vynahradím.“ Povídal mi.
A já se všemi možnostmi prostředky snažila, studium medicíny jsem zanedbávala až jsem prošvihla poslední termín zkoušek. Říkala jsem si, že je udělám později. No už nikdy na ni nevybylo. Díky ti příteli Richarde, snad ti bůh víc než jednu cihlu s celé tíhy Manhattanu za ten náhrdelník odebere, jak jsi se mnou s oblibou žertoval. Chudáka Richarda po celý čas ho zmařené životy v Hirošimě a Nagasaki trápily a vysvobodil ho až konec jeho dnů.‘ Zkontrolovala naposledy svůj věrný odraz v orámovaném zrcadle, a byla spokojena.
‚Boty už zbývají jenom boty.‘
Ellenina nedočkavost a těšení se proměnilo krok dámy v běh rozverné mladice. Když doběhla k vestavěné skříni, která byla zbudována hned vedle dveří do obývacího pokoje, zbrkle zatáhla za posuvné dvířka botníku. Jejich náraz do stěny uvolnil špatně zapadlý jazýček dveří do pokoje, a ty se na tři palce otevřeli. Ellen okamžitě ovanul proud jemně nasládlé vůně. ‚Vůně dnešního dne.‘
Pomyslela si.
‚Za těmi dveřmi na mě čeká můj miláček, aby mi předal to nejcennější co on může dát. „Počkej Johne, už si jenom vyberu boty a hned přijdu za tebou“‘.
Křikla na dveře a podívala se do botníku. Hned našla ty správné. Téměř bílé lodičky jen s mírným nádechem citrónu.
‚Tyhle botky mi koupila sestra před dvanácti lety. Tenkrát jsem u ní hodiny a hodiny brečela a naříkala, vůbec se Molly nedařilo svou nešťastnou sestru utišit. Bylo mi třicet čtyři let a strašně jsem toužila po dítěti. Už rok jsem každý večer, když se naskytla příležitost směrovala Johna k pomyšlení na zplození syna. Až jednoho pozdního odpoledne se na mě utrhl.
„Poslyš Ellen oč ti jde? Vidíš, že si nemůžu dovolit děti. Mám práce až nad hlavu, NASA, SIA a přednášky na různých universitách. Věčně nejsem doma. A já nechci aby moje děti znala tátu jen z fotek a vyprávění. Počkej deset dvanáct let a pak můžeme na děti pomýšlet. Dřív ne!“
„Ale Johne to už mi b.“
Nenechal mě domluvit.
„Nechci dál nic slyšet. Jen počkej. Budou nejen děti, ale navíc dostaneš i to nejcennější co ti mohu dát.“
Toho večera jsem utekla k sestře a naříkala jí na rameni až do příštího odpoledne, kdy navrhla.
„Víš ty co? Půjdeme si něco koupit pro radost.“
‚Dík za botičky sestřičko.‘
Poděkovala v duchu setře a otevřela dveře dokořán, když vcházela noblesní chůzí do obývacího pokoje. Místnost byla prosycena oním zvláštním nasládlým pachem výjimečného dne.
„Ahoj Johne. Jsi hodný, že na mě trpělivě čekáš.“
Jejich oči se střetly.
„Ty máš Johne nechápavě překvapený výraz, jako včera když jsem tě pozdě v noci opouštěla.“
Posadila se do křesla za konferenční stolek, hned vedle manžela. Ledabyle se ohnala po několika mouchách provádějících na stole svou originální hygienu.
„Ty hnusné mouchy chtějí být u toho až mi budeš dávat to nejcennější co máš.“
Usmála se potměšile na manžela.
„Pamatuješ Johne na dobu kdy jsme spolu začali chodit? Strašně ses mi líbil. Tvoje charisma působilo jak magnet. Když jsem poznávala tvoji osobnost věděla jsem, že s tebou a pro tebe chci žít. Byl jsi tak sebevědomý, inteligentní, asertivní, dominantní a to vše s neskutečnou přívětivostí. Vůbec jsi se nezměnil Johne.“
Podívala se zkoumavě na něj.Uviděla zase překvapeně nechápavý výraz.
„Johne byla jsem na tebe moc, moc pyšná, když jsi získával jedno ocenění za druhým. Dveře se u nás netrhly, jak zde pořád někdo chtěl získat tvou radu pomoc a spolupráci. Často mi říkali, „váš manžel milá paní, to je hlava, to je mozek, ten by chtěla nejedna universita, nejeden výzkumný tým a každá země by si jej cenila víc než státního pokladu.“ Jsem na tebe tolik pyšná Johne.“
Když pozvedla k Johnovi oči, koupali se v slzách. „Často jsi mi říkal, jsi to nejlepší co mě potkalo, ty si zasloužíš ode mě mnohé, a nemůžu ti nikdy tvou obětavost splatit. Ale počkej jednou ode mě získáš to nejcennější co ti mohu dát. Tak proč jsi mi včera říkal, že čekáš dítě se svou asistentkou! Proč jsi to udělal? Proč jsi najednou měl čas na výchovu toho děcka a chtěl jsi se semnou kvůli tomu rozejít a sní se oženit? Proč jsi mi neudělal dítě? Tak řekni Johne proč! Proč? Proč!!“
Utřela si slzy rukávem, a jako mávnutím kouzelného proutku, její tvář zkameněla bezcitností.
„Johne už mi musíš dát to nejcennější co máš. Sladký zápach výjimečného dne začíná být nesnesitelný“.
Stoupla si nad manžela a uchopila ho za vlasy ze kterých se vzneslo hejno masařek. Překlopila bezvládné tělo tak, aby Johnovo čelo dopadlo na konferenční stolek. Z opěradla křesla sebrala chirurgickou pilku a přiložila ji na temeno geniální hlavy.
„Díky Johne, že si mohu vzít to nejcennější co máš.“
Místnost naplnil zvuk vycházející z otvírané lebky.