Stvořitel je lechtivý a předvádí se
Dva pánové ve věku s dvanáctkou třikrát pryč a čtvrtou držíce lačně rozpitou, jsou spolu druzi tuctoví s dvanáctkou na schůdcích k bazénu, spolu stojí a téměř vidí ve čtyřech a své postavení mají toporné. Stojí dlouze uhranuti plavkami a jeví známky diskriminace, a to diskriminace nejtvrdšího ražení. Pány totiž nezajímají všechny plavky bez rozdílů, ale preferují výlučně plavky dvojdílné a ty s menším obsahem látky, ale košíčky bývají nakoupené k prasknutí.
„Máme na světě krásy kolego.“, proneslo vypouklé břicho.
„Také jste si všimnul?“, odpověděla holá hlava.
„Nejde si nevšimnout“, pokyvuje hluboce břicho a společně s holou hlavou notně filosofují a stoicky dodávají: „Tak, tak“, jako by odhalili podstatu bytí člověka, odhalili mladé ženy, tedy obnažili je v podstatě, ve svých představách.
Ve svém stoickém postoji svírají pouze sklenici piva, i když před nimi sotva, ale překrásně dozrálá blondýnka z plných ňadýrek křičí:„Ty hajzle, opovaž se mě tam hodit“, zatíná nitě prstů v klubíčko a hrozí křehkou pěstí, ale veselý smích zvoní v kontrastu vyřčených slov. A stejně činí i náctileté kamarádky a mezi smíchem hrubnou: „Nechte nás na pokoji, vy hajzli hnusní.“
Jenže puberťáci se nedají zmást a už tu s nákupem sice skromným, za to s tváří antické geometrie, vyrovnaných to rtů pod přeponou, s tváří přesnou na palec, nebo akorátní k libosti jiného tělesnému údu, tu blonďatou samici s tělem a pružností zpěněné pumy, tak to nedávno zapálené děvčátko chlapci dohání a šlapky dupou betonem v boji, svaly pruží zdravím, ženská prdýlka se chvěje vypětím a žlábek ve stehnech přeskakuje, až náhle nevydrží nápor zapálených hormonů, stavebních to kamenů mutujících těl mladíků a rázem hřebeny prstů z nártů mizí stejně jak děvče mizí pod vodou. Ovšem ztratilo se jen na mžik; než perly vzduchu opustily vodu, už jiskří modré oči nad hladinou, je veselá a šťastná
„Vy kreténi.“
„Tohle já nikdy neuměl“, vykrucuje svou holou hlavu chlápek toporně honící svou výšku.
„Copak?“, zažgrundal pupek.
Holá lebka vytknula ukazováčkem směr k další pranici pružných těl, těl jen protnout osudy bijců v chtíči, těl co rády by spolu již pozítří v perforaci lásky. Holé lebce v projevu zůstal pouze vytrčený ukazovák, dál marně hledá slova a ta mu zůstávají zkoprnělá s uslintaným jazykem v otevřené hubě.
Zírá, jak dychtivé paže mladíků právě lapily zdivočelou kočku lesklých černých vlasů, prskající kolem, své drápky však pečlivě zatažené.
Holá hlava nahodila výraz tragéda v cirkusu a plačtivě pronesla.
„Nikdy jsem nedokázal hodit dívku do vody. Nechtěl jsem ubližovat a věřil jim, věřil, když nadávala, vyhrožovala. Nikdy jsem nedokázal zkroutit její ruku, když křičela \'avů, javů\'. Nikdy jsem nedokázal udělat modřinu na její kůži a ona mě děvčata pro to všechno měla méně ráda.“
„Ale to je mi vás líto.“, nadmulo se pyšně břicho.
„Pokud neslyšíte ‚strhni mě‘ v křiku ‚opovaž se‘, pak máte erotický hluch, pane a zbytečně přicházíte o hodně udýchaných zážitků.“
„Přicházel, pane, přicházel. Dnes si mohu čerstvě sladká stvoření leda představovat, ale že si umím vymalovat Sixtinskou postel s nebesy, to byste koukal. Nejraději maluji námět z vyprávění mojí kamarádky v nedávné paměti, tedy ona žije, jenom přátelství pohřbeno, ach smutně nepochováno, nikdy v náručí, jo jo. A tahle kámoška, profesorka angličtiny na zdravce v Dačicích, Saša se jmenuje, jestli ji znáte? Neznáte, ale to o moc přicházíte, pane“, lituje tuctového druha holá hlava.
„Ježíšku ta má nohy! A jak vznešeně a vysoko nosí ten svůj zadek. Nikdy jsem neviděl vznešenější prdýlku. A jak se vám okázale pohupují ty inteligentní hýždě, vzhlíží tak vysoko nad zemí na to mravenčení kolem jejích půvabů.
A na hrudi, pane, i nad hrudí antické tvary jemně oblené bohyně z mramoru, co ji obdivují školáci po mnoho století a postávají u dokonalého kamene, mají dlaně hluboko v kapsách, žmoulají kapesníky, nešťastní z rušného náměstí a tříbí si vkus dospělosti pouze okem.
A tak já nepochovanou profesorku neoslovuji Sašo, ale soško. Viděl jste někdy nohy grácie z mramoru? Ach, kdyby řečtí sochaři viděli nohy sošky, zahodí svoje dláta a jdou kydat hnůj, protože budou vědět, co doposavad stvořili a jak je jejich talent nicotný.“
„Víte, že nejuznávanější sochaři novověku Michelangelo a Rodin raději ztvárňovali mužské atlety, než ženskou hebkost?“, vložil se do vyprávění pupek.
„Na mužích jsou prý výraznější detaily a jsou členitější…“
„Kdoví, jak to je, pane.“, nenechal holá hlava domluvit pupek.
„Já bych taky musel tvořit muže, páč když si představím, jak hmatem beru sošce tvary lýtek, abych je přenesl do kamene, jak se snažím pobrat tep modrých žilek a upamatovat si teplo pórů sametové kůže, ach, vidím, jak se nemohu odtrhnout a už hmatem beru koleno i libé prohnutí stehna. A najednou vím, že dlaně jsou mi malé na tak dokonalý zážitek a měním se v hada a tak se ovinutý snažím pojmout sošné obliny i v jejich jemné pružnosti, vnímám celým tělem, až se nemohu odtrhnout, dokud nenasytím lačnost muže, abych pak musel si vše vštěpovat nanovo. Moc bych za roky nepokročil a jako lev v poušti umírá vysílením a hladem, tak bych i já v prach položil svou hřívu.“, vypráví holá hlava, když si palcem jako stěračem auta utírá pot z temene hlavy.
„Chtít vytesat dokonalost by byla moje smrt, to vím zcela jistě. Ale já chtěl přeci vyprávět zcela něco jiného, á, už vím. Paní profesorka angličtiny se studentkami v Londýně.
Znáte ty Londýnské křižovatky? Že jste v Londýně nikdy…? Tak ty křižovatky jsou věčně ucpaný a každý stojí na červenou ve štrúdlu aut, dlouhý nekonečný minuty a nudí se, což musí kouř výfuků všechno hutně uspávat otrávenou nudou a představte si v patře autobusu, toho orange, co znáte ze žánrových pohlednic, tak v té vitríně Londýna je obsazeno každé místo děvčátky, jen se rozevřít, prostě sladká šťáva plodů v rozpuku, takový ty krásný budoucí zdravotní sestřičky, co vídáte v Dačicích u vchodu před zdravkou, když věžní hodiny odbíjí osmou. Snad už si, pane, dokážete představit naše slovanský holky za skly doubledeckeru, no já vám řeknu, až se mi tají dech nad těmi netrpělivými kůzlaty v hrudnících, naposledka uvězněnými před výběhem a tyhle slečny na výletě začínaly zívat, znáte to, když se dívenka v cíli své krásy unaveně kouká na všednost velkého zvonu a právě tak zívaly, když jedna z nich pookřála a hnedle drcla vedle do kamarádky a už se chichotaly, dlaně před zobáčky a klapaly o sto šedesát šest. Tak mi uhyhňané divoké šťávy vždy připomínají kolibříka, víří kolem sebe život, nespoutaný, nenasytný, pestře kmitají barvami a jsou si nakažlivé až běda, ty čerstvé labutě, jako plameňáci přeskakují, hoří každá zvlášť a prostor se zaplňuje bzukotem, stejně tak tenkrát a doubledecker se nahnul ke straně, no prostě pozdvižení. U okýnek bzučel roj medonosek a ze shora se chichotaly na kabriolet v horkém létě, na sporťák s černochem a panečku s jakým to bijcem. Mohutný tepající černoch, co bývá vidět na startu stovky, žíly pumpující testosteron, sval připravený nechat každého bělocha za sebou o několik délek, prostě nadupaná mužnost v kopnutí hřebce, jen, jen vystřelit, rozvalený nadupanec, tmavý na kůži ze smetany sedaček, vyrýsoval se za strojem divokým, autem samá mosaz a kůň v potrubí, chřípí rozevřené divokostí býka, stál minuty na červenou a ty naše slovanský holky kulatých úsměvů, vyloupených Dačic, ty budoucí zdravotní sestřičky poskládané ve vitrážích patra autobusu orange se bláznivě chichotaly a nemohly se odtrhnout, tolik živočišné, naplněné švitořením a touhou vyzíraly na chlapa ve sporťáku, co obrovskou dlaní svíral pořádný klacek z tvrdého dřeva v tmavé šedi zploštělý jak habr, širokou tlapou třel o kůru a kdyby měl Big Ben odnaproti duší, okamžitě se zahořklý přejmenuje. A že ty naše holky s kůzlaty na skle měly svou třídní rády, volaly nebojácně kámošku \'paní profesorko, pojďte se podívat\' a věděly, že zážitek potěší ztepilou ženu a dodávaly \'honem, honem, než se rozjedeme\', stříkaly slova a sošná třídní uviděla černocha, co bývá vidět na startu stovky, pulzující testosteron, sval připravený nechat za sebou bělocha o několik délek, jen, jen vystřelit. Dlouhé minuty stál nejen autobus a auta v řadě, ale i studentky vyrovnané na červené světlo, v doubledeckeru hned vedle Big Benu. Nakonec zelená skočila bez výstřelu a autobus vdychl zklamáním. Myslím, že večer v noclehárně po dvaceti, panenky před sebou tajily dlouho dech, dlouho do noci, převalovaly se a ruce v klín složené, nemohly pořádně zabrat.“
„Vy kreténi!“, křičí poslední děvčátko, které ještě nezdobí žádná perla vody a hlava jí žhne poledním žárem a touhou po násilné lázni.
„Vy puberťáci nedospělí!“, zlobí se až na maximum hlasivek, jenže křik neprokládá smíchem, jako již smočené kamarádky a v dívčiných očích místo jisker doutná zoufalství a s narůstající jistotou, že bude milostivě ušetřena, zahalují se její panenky smutkem.
„Bojíte se mě, srabi!“, dupe patou do betonu, až duní dívčin celý svět, jenže puberťáci se k ní točí zády, baví se mezi sebou, jako by vůbec nebyla.
„Máte jediný štěstí, šulini nevyvinutí!“, mláďátko v rozpuku propíná žebra, vystavuje probuzené citrónky jarních vitamínů, pne se v poslední nadějí, ale už je pozdě.
„Zkuste nás ještě jednou otravovat, brácha vám rozbije hubu!“
A každé citlivě nastražené ucho neslyší zlobu, ale klouzavou bolest. Ovšem pohled na káčátko prozrazuje víc, prozrazuje vnitřní tragédii. Koutky úst se mladé tváři křiví, až málem obkrouží bradu. Zůstala sama, opuštěná bez družek a nápadníků. Zůstala zkamenělá v postoji těla, ještě připravená k dychtivému útěku, s tváří však utopenou v bolestném ponížení, nezájmu a poražené rivality.
„Škoda že nejsem mladší, pane.“
„Ale jděte, za starce se považovat ještě jednu dvě dvanáctky nemůžete a že máte hlavu jako koleno, pane…“
„Kdepak! Je mi líto děvčátka, co zůstalo suché a jako mladík bych dokázal osladit a zahnat kyselost.“
„Tak, tak.“ , dodali filozofové a šli pro další orosené pivo.
Morální dovětek.
Otcové, naučte své syny, kterak slečny do vody naházet.
A pokud nevynecháte ani jednu, manželka vás dozajista pochválí.