Spravedlnost svobodné myšlenky
Prolog: Mnohdy pravdivě přesná myšlenka je trestána ze všech stran.
„Vstaňte, přichází soud.“ Slyším povel a pozoruji soudce, který dopoledne v blízkosti Vietnamců bezděky, jako když láma točí modlitebním válečkem, bezděky nadával do špíny zažrané do všech koutů našich, našich, jenom našich ulic. Pozoruji obtloustlou jeho ctihodnost, která denně lituje Hitlerovu nedůslednost v konečném řešením zásadní čistoty bílých měst. Sleduji jeho ovarovou důstojnost opatrně natáčet špeky a jeho-vaše ctihodnost si žuchla na polstrování a stejně s ulehčením činí zvědavci v síni a šustí zadky o židličky a i prdel policajta justiční stráže šolichá podestýlku a já se zaměřuji na zcela jiný zadek. Bulvami vyžínám prdýlečku slečny zapisovatelky, co spočinula, až kostičky kyčlí bubnují o dřevo a uvědomuji si budoucnost cely odsouzení, uvědomuji si, že mé zorničky dlouho nespočinou vchodu vlhké jeskyně, vlahé to štoly za všech ročních období stabilně temperované přirozením na 38,5° C. Bulvo, bulvo, žádná vulva. Ach jo. No i když křehounký spoluvězeň a otvor zvlhčený přepálenými tuky za svitu luny ve vitráži oken z ocele…
Z poezie nadcházejících nocí mě vytrhává plně přítomný pocit prasete v krustě bláta.
Chci se podrbat, marně. Má bílá kůže pod bílou sádrou neuvěřitelně svědí, když ctihodný soudce čte rozsudek a já sebou ošívám jako kousaný štěnicemi.
„Obžalovaný článek Rasizmus na webu vystavil, čímž obžalovaný Vlado Matuška naplnil skutkovou podstatu trestného činu a odsuzuje se.“
„No jo, půjdu sedět“, říkám si, „jen kdyby mě i zadek nesvrběl“, škrábu se a kameraman z Nova lačný mého pohnutí v těžkém, lidském okamžiku najíždí detail a já se ukazovákem drbu na tvářích div punt nepovolí a obtloustlá vážnost taláru pokračuje: „K čtyřem letům a deseti měsícům nepodmíněně.“
Fajn, uvažuji, za tu dobu na mě snad skini zapomenou a neoblečou mě s baseballovým zaujetím do sádrového fraku, až za pět let vylezu.
To jsou ty paradoxy, soudce rasista mě odsoudí za článek do kriminálu a za ten stejný článek mě namlátí neofašisti.
„Pro závažnou společenskou nebezpečnost a potřebu nápravy osobnosti obžalovaného, trest bude vykonán ve věznici s nejvyšší ostrahou.“
„Vstaňte, senát odchází.“ A všichni v sále pozorují představitele, neohrabaného představitele státní moci, který upocený, ctihodný vstává a mlaská v představách pečené krkovičky, až trojitá brada eroticky poskakuje, ve svých vizích budoucích, usmívá se důstojnost vaše, zvedá kýty státní spravedlnosti a opouští místo výkonu slepé, strnulé sochy s ostrým mečem. Policajt vedle pozvedá jízlivé koutky a škodolibě cedí přes zatnuté zuby. „Mám kamaráda bachaře, takový přirozený psycholog, ten tě převychová. Každý měsíc jiná cela, jednou zasraní cikáni, pak skini, cikáni, chlapečku vylezeš barevnéj od jelit. Cha cha, blbe.“ Má mysl se dostává v depresi a upíná se na jedinou naději, v naději silného muže, muže s láskou za svitu luny, láskou za hrází v tmavém žlíbku.