Letní festival
Prolog: Položte písmeno V na levý bok a upevněte jej v levém dolním okraji. Tlačte na druhý konec tj. na krajní bod vpravo, tj. na bod sevření a to směrem dolů. Všimněte si, že pevný bod zůstává na místě, bod sevření písmene V tj. jeho pravý okraj klesá a poslední bod ohraničující písmeno V se pohybuje do jisté hranice opisovaného oblouku směrem vzhůru.
Letní festival
Stoupající slunce ukradlo stárnoucímu dni poslední špetku svěžesti, prohýřeného mládí. Proudy vzduchu se v pokročilém čase unaveně tetelí nad betonovým pláckem, který se rozprostírá hned vedle připravovaného jeviště.
Stavěné pódium, pro scénu nadcházejících událostí, právě dostává nové zastřešení. Mezi větvovím lip, na zdvižné plošině se potácejí dva potem zalití dělníci v marném zápase s ocelovou trubkou, dílem to, který má zapadnout do části krovu, jehož konstrukce se klene těsně nad hlavami pracantů.
Pod nimi, dole na zemi a ve stínu vzrostlých, srdčitých stromů, žíznivci lidé pijí první sklenice piva a děti je zhusta tahají za rukávy.
„Mami, tatí, poté, jdeme se kópat.“, žadoní v marné snaze dovléci rodiče k nedalekému bazénu. V lese lidských nohou se jezevčík zarputile pokouší obšťastnit pudlici. Už, už se daří a bude uvnitř, když najednou, nečekaně, ostrý břit vysokých tónů prořízl lenivé horko.
„Miranko, né“, škubnutí za vodítko způsobí, že nachystaná fenka letí kus vzduchem a zanechá nebohého jezevčíka na zadních s rudou, nalitou kládou, trčící zpod břicha.
„Že se nestydíš s takovým ohavou, podívéj, jaké má křivé, krátké nožičky a žádné chlupy. Čí je to psisko! No tak čí!“
Doposud bohorovný pán plný klidu sklápí hlavu i s pohledem hluboko k zemi. Zpocené dlaně svírá mezi koleny, (snad místo ocasu) ramena stáhl kamsi na prsa, krčí se za litrem – půl, chlápek a sbírá odvahu k předem jasnému úpadku své důstojnosti, úpadku společenské vážnosti, vážnosti vybrabčené přes pohlavní údy.
„Přihlásí se laskavě majitel toho chlíváká?“, ječí panička a směřuje ukazováček mezi bezelstná, dobrácká světla jezevčíka.
„Nestoudníku!“, dodává pohrdavě.
„No, když nikdo, ták zavolám policajty, oni si tě odvezou, perverzníku.“
Usazený čtyřicátník překousl v ústech pěnu a s vnucenou nezbytností vnesl svou kůži před srst haněného zvířete.
„Není třeba, madam, Haryk je můj.“
Kudrnatá blond paruka se otáčí, aby její majitelka mohla zaostřit na nový palebný bod. „Áááááá, to jsem si mohla myslet, vůbec mě nepřekvapuje, kdo se přihlásil. Jaký pán, takový pes!“
Kostnatým ukazováčkem samé zlato míří vznešená dáma na stále tumpachového jezevčíka s nataženou pružinou k prasknutí
„Prasáku“, a bez poklesnutí hlasu pokračuje k muži
„Můžete mi vysvětlit, jak je možné, že váš pes zde běhá jen tak bez dozoru a strká to nechutné do mé Miranky?“
„Paní, já netušil, že by jezevčík dokázal …“
„To jste celí vy, vy prokleté pokolení, vy chlíváci! Když vám jde o zastrčení té hnusoty, jste celí vynalézaví, jinač jste pro ženu zcela zbyteční!“
„Ale paní…“
„Slečna vy, …vy slepče! Pojď, Miranko, jdeme!“
Nóbl dáma si odfrkává a jako obrtlík používá podpatku, když směřuje krok k vstupní bráně rekreačního areálu.
„Platím“, zní naráz z různých míst, jako reakce na konec představení.
„Hurá, jdeme se kópat“, radují se děti.
K odchodu se hotoví i výstavně usazený dealer, opřený zády o kmen stromu s levou ruku široce položenou podél opěradla. Nabubřelé ego bezděky přimělo stehna rozevřít se směrem k lidem a tak má varlata pronikavě rýsnutá, viditelná odevšad, chlubí se jimi celému světu, nastavuje bulky dominance v matném lesku rifloviny, a i on nyní přišel o diváky a končí veřejnou výstavku, když dopíjí pivo, bere klíčky od vozu a se slovy ‚musím ještě objet hodně hospod‘ platí útratu a už svůj poklad šolichá při chůzi mezi masitými stehny.
Nastal tíživý klid, který dokáže vykynout snad jen z horkého, letního dne. V úžlabinách lenivých špeků zapáchá škvařený olej, stéká mezi hýžděmi a srdce lip se nikam nepohnou, jsou oběšená váhou k zemi a usychají. Malátný vzduch se zvolna převaluje, je horký, vlhký, těhotný dramatem blesků.
Z čistého nebe atmosféru proříznul hvizd zapnuté hydrauliky. Plošina i s dělníky letí vzhůru.
Praskot ohýbaných trubek.
Nelidský řev umírání.
Rány vystřelených nýtů.
Hydraulika odpadla.
Ticho.
Jen motor dieselu se dál klepe.
„Ježíší!“, jeden z dělníků schoulený uvnitř plošiny vztahuje ruce ke kamarádu štípnutému v pase, jenž chroptí přehnutý přes zábradlí, ze shora tvrdě sevřenému železnou konstrukcí právě vyduté střechy. Všichni odcházející se zastavili, hlavy zakloněné až málem atlas neunese závrať lebky v nebe a papule mají v černé jícny rozevřené, fascinováni, zírají.
Jenom fenka pudla s chlapcem jezevčíkem našli k sobě cestu a pod svícnem voskové paničky si párek psů hraje, zasvěcený sobě, navzájem se kočkují.
Z nedalekého tobogánu je slyšet veselý ryk.
Montér se snaží zoufale dostat k pákám ovládající zdvižná ramena. Marně, druh je zalehl.
„Pomoct, pomoct“, naříkavě chraptí, tak bolestně při vědomí, téměř přeštípnutý, nevolník svého dechu.
„Počkej, nejde to, nejde, kamaráde, musíš vydržet, až někdo přijede s rozbrušovačkou.“
Nóbl dáma znovu usedá na lavici, volá:„Číšníče, doneste mi griotku.“
„A mě další pivo“, zalesknou se dealerovi kulky ve slunečním světle.
Děti vyčítají: „Ale tatí, mamí vždyť jste už chtěli jít, tak poté“, ale je jim vysvětleno
„Teď ne, později, na sluníčku je velký horko, zůstaneme raději ve stínu pod stromy.“
„Ale mamí, tatí“, nechtějí se dát a tahají za cípy rozhalených košil.
„Snad jsme něco řekli, ne?! Vy neumíte poslouchat, nebo co? S takovou nikam! Žádný koupání, abyste věděly! Tady budete sedět a nechci slyšet ani slovo, jinak se nebudete koupat až do konce prázdnin!“
Haryk má čenich zabořený hluboko v Mirance.
Z nedalekého tobogánu je slyšet dětský smích.
„Hej, vy dole někdo!“, volá z plošiny neskřípnutý muž. Nikdo se nezvedá, zavládlo nervózní ticho.
„Třeba vy“, ukazuje dělník na muže v plné síle stojícího poblíž zadní nápravy Avie.
„Já? Já…“
Osloveného blankytné oči těkají na strany, hledají prosebně v okolí, zda ho dobří lidé nezastoupí, ale všichni sedí, zírají, ani brva se nehne, čumí, baví se.
„Jo, ty. Přepneš dole hydrauliku na spodní ovládání a pak spustíš plošinu dolů.“
Chlápek osvícená varlata frajersky, polohlasně prohodí
„To chci vidět, jak ten, pch. Tó úrčitě!“
Vyvolený, vyzrálý třicátník nahodil výraz spadlé višně.
„Já, já ale nevím, neumím kde co, co, jak?“
„Nalevo dole na rameni najdeš přepínací páku, tu sklop dolů a tím přepneš ovládání ramen k sobě, vidíš tam ze zadu ukotvení ramene?“
Vybraný pohlédl na přepínací ovladač, na ten klikatý krůček po cestě k záchraně a uvolnění zraněného, stejně jako on zaregistroval kliku dealer s kulkami, nóbl dáma s griotkou, pohodář od jezevčíka, manželé s dětmi, číšník a majitel, stejně tak i tucet dalších kamenných soch bez hlesu. Spadlá višeň v obličeji začíná měknout a vyděšený táhá za zcela jiné madlo, než se prve díval.
„Touhle přepnu?“, ptá se.
„Né, to jsou ty vzadu, co ovládají různé části paže, musíš vlevo na boku.“
Vylosovaný pohlédne na bok na přepínací panel stejně jako všichni ostatní. Višeň se mění marmeládu. Dlaň šmátrá mimo pohled
„Tak tahle?“
„Né, vždyť říkám vlevo na boku!“
A každý pohledem spaluje kus zahnutého kovu, nikdo jej však nevidí. Rozteklá marmeláda drkotá
„Kde-de-de? Zde-e ni-nic není!“
Zraněný muž s pateří mezi trubkami zasténá a z úst vypuštěná tekutina mlaskla sladce o beton.
Táta děvčátek vstává, natahuje krk v dlouhých pět obratlů žirafích, ale marně, nakonec zavolá: „Veroniko, běž se podívat, jakou ty kapky mají barvu, jestli nejsou červené. Dám ti pak žvýkačku.“
Haryk obrovskou plochou růžové plachty svého jazyka laská zadní štěrbiny Miranky, až za čvachtání nejen sliny cintají na ďábelsky rozpálenou zem.
Z nedalekého tobogánu doléhá výskot.
„Počkej, já se pokusím vypnout motor.“, snaží se dostat rukou pod kamaráda k ovládacím prvkům ten volnější z uvězněných mezi rozechvělými srdci listoví v korunách lip. Podařilo se. Diesel dokloktal, chvění ustalo. V nastalém tichu vyniká sípot trpícího člověka, na jehož tíživé minuty civí už stovky lidí. Majitel hospody štěstím jenom září a modlí se k bohu.
„Pane bože, prosím dej mi ještě několik hodin utrpení.“
A čumilové u nehraného dramatu se k jeho vzrůstající blaženosti činí. Muž se žlázami v mastném lesku objednává:„Ještě jedno a brambůrky, čím ostřejší, tím lepší.“
Otec hlásí: „Rum, tři koly, doutník se žvýkačkou za ty skvrny pro Verunku.“
Paní s bledou rukou samá kost a zlato: „Prosila bych, pikolíku, griotku, dál ještě arašídy“a mává naň s viržínkou v dlouhé špičce.
„Zapalte mi laskavě, nevidíte dámu?“, jenže číšník dámičku nevidí, jen majitel jezevčíka vytahuje zapalovač a s přehnanou noblesou cigárko plamenem oblizuje.
Haryk se staví na zadní a Miranka tlačí prdelku k zemi.
Z nedalekého tobogánu zvoní jásot.
Hrana stále svírá nebožáka, ke kterému stoupá výsuvný žebřík možné záchrany.
Hasič z rozbruškou šplhá vzhůru a na louku vedle zpěněného bazénu dosedá vrtulník.
Ze sténajícího vypadnou kousky masa a proud krve.
Otec má na klíně dcerku a zhluboka nasává dým doutníku.
Vzduchem se nese pach smrti.
Vznešená dáma, zuby obalené podzemnicí, ječí „Nechápu, jak se na neštěstí bližního může někdo dívat. To je strašné! Vy jste necitliví!“ a zakrývá si tvář rukou, avšak její bulva mezi zlatem prstenů hrozí vypadnutím z ostře hranaté jamky vmáčklé mezi kosti. Cuká prsty tam a zpátky. Kloub o prsteny chřestí a ona dál piští a piští: „To nemohu vidět, to je příšerné.“ A zase chrastí a zase chrastí, chrastí kosti.
Haryk zběsile přiráží k Mirance.
Z nedalekého tobogánu proniká hlas dorážejících chlapců a provokující nesouhlas děvčat.
Od železné střešní konstrukce létají jiskry.
Doktor hlásí do nemocnice, co všechno mají nachystat.
Přichycený na pokraji přelomení pozbyl bolestí spolu s vědomím.
Konečně nebožáka pokládají na nosítka.
Majitel hospody počítá mince.
Otec vycvrnkl do výšky zbytek doutníku.
Dealer si otřel mastné ruce o rifle.
Dámička piští: „To nechci vidět.“
Haryk je nehybný v křeči přitisknutý k Mirance.
Proud vody hučí tobogánem.
Dnes, když píši postřehy z pojistné události, vím, jak všechno dopadlo.
Jste dozajista hodně, hodně zvědaví jak, že ano? A já vás tedy nebudu déle napínat.
Majitel restaurace toho večera naházel do proherního automatu o deset tisíc víc než obvykle.
Vyvolená višeň a později vylosovaná marmeláda dostala toho večera životní nabídku. Propásl ji a do smrti bude vzpomínat, co všechno mohl, kdyby…
Páníček jezevčíka s jménem Haryk nachytal manželku v posteli s milencem. Otočil se ve dveřích ložnice a šel s Harykem na procházku, jako už mnohokrát.
Děcka, co škemrala u rodičů, aby už šli na koupaliště, se toho dne cáchala naposledy. Tatínek jim další koupaliště zakázal. Ani neznám odůvodnění, jistě nějaká hloupost, důvod je však jasný.
Muž s mastnou riflovinou nasvícenou před varlaty, onen dealer, zavinil dopravní nehodu, při níž na chodníku zlámal kolemjdoucím nohy. Přišel o řidičák, když mu dopravní policie naměřila jedna celá osm desetin promile alkoholu v krvi. Za dva dny řídil automobil i s řidičákem v kapse. Jakýmsi nepochopitelným nedopatřením osudu mu bylo oprávnění navráceno.
Dáma od feny Miranky si dnes, jako každé jiné ráno uvařila kávu nasadila paruku na hlavu a viržinku do špičky. Vzala knížku s příběhem laskavého knížete, co s upřímnou holkou, jenž vyrostla mezi žerty stavebních dělníků, projíždí ve Ferrari jižní Evropu. Právě když začtená dáma usazená na knížecím trůnu byla v nejlepším, samovolně, její fenka Miranka vrhla sedm prapodivných, roztomilých štěňat.
Tak to je vše.