poezie a povídky vlado matuška
Výbrus na otisk


Výbrus na otisk Vlado Matuška: ostatní povídky

Výbrus na otisk



Honzíček dospíval - mohutněl a měnil se v Jana. Dětská postýlka - rozkládací křeslo už zdaleka nestačilo potřebám muskulního těla.

I proto, když šel spát, zaháněl jeho růst obratle, až do opěradla rozloženého křesla.

A tak po každém setmění mladík bolestně přetáčel svou páteř, zjevně tolik rovnou a nepružnou. Obracel se v nesmírné snaze přizpůsobit ji zlomenému tvaru. Marně. Tehdy snil, dlouho do nocí snil. Oči měl zavřené ve tmě domova - už odrostlého domova a hledal ve světle představ. Hledal mimo reálné schránky.

Vydával se cestami, vydával se krajnou potřeb a nacházel už vyšlapané pěšiny a těmi opakovaně odkrýval stejné odpovědi. A tak přicházel stále častěji k stroji a upíral naděje k obyčejnému tlačítku. K takovému prostému tlačítku, jaké měl otec na automatu, kterým brousil hlavy motorů a mačkal jej mezi čtením novin - novin plných šmíru. Představoval si jej na své hrudi, tam kde i on má pumpu citů, jen motor vybrousit, aby se nezadřel.

‚Mám snad pumpu?‘, tázal se ustrašený před knoflíkem z otcova stroje.



Janova posedlost pojistným spínačem nabývala a žil touhou vykonávat práci na obyčejný stisk na dotek cizího člověka. Chtěl, aby k němu lidé přicházeli s potřebou a on potřeby naplňoval.

S ubíhajícími dny jeho životní nutnost, nutnost spínače vzrostla, až z čistého rána se zhmotnila.

Nevěřil svému štěstí! Tam kde kdysi trčela pupeční šňůra, zrodil se Honzův technický bod.

Byl nadšený a celý zanícený vyšel mezi lidi. Radoval se v přesvědčení, že pupek přinese vše, přinese svět, lásku, vstřícnost i život. Jen až se ho lidé správně dotknou a on vykoná přání, on je najde.

Vyšel prostý a jen tak nahý do ulic, a bulváry byly plné osob se stejnými cíli, mačkali se vzájemně, tiskli se a i Jana mnohokrát semleli. Jen technicky správné zmáčknutí se nestalo. A lidé lidem byli nepříjemní a dotekům se snažili vyhnout a pro své, tak podobné cíle si vydupávali prostor a bylo v něm těsno - překáželi si v myslích. Šlapali si po rukou, chodili po hlavách a i ty žulové a kočičí z hlav nevyjímaje.



Když na večer znavený Jan ve tmě smýkal plochami obratlů, přepadla jej marnost. Taková slepá - bez cest. A i ty vyšlapané odpovědi se zdály být kopřivami nad propastí. Proč?

Proč si lidé nevšimli? Vůbec jej nevnímali. Nebyl!

‚Nač by existoval?‘, ptal se.

‚Kde lidé hledají druhé?‘

‚Ano, ano, přeci v očích!‘, odpověděl si v lichou noc.

On sám tak nečinil, bál se zrady. On sám panenky pouštěl zemí, těkal v kouty, aby se nesvázaly, nesvázaly s někým, s člověkem. Proč mu asi vyrostlo tlačítku z pupku, když oči v očích budí důvěru a v očích se hledají okna, nebo studny?



Ráno se lekl zjištěním, že se dívá na svou tvář, jako by stál na vlastní bradavce. Chvíli myslel, že sní špatný sen. Možná i smrt, nebo nechutný vtip - sebetrýznění. Najednou jej vyrušil pohyb. Něco se kutálelo mezi žebry a obraz se světem zaválel sudy. Pochopil – vypadla mu čiva – bulva! Zvednul ruku a hmatal v očekávání prázdné jamky a překvapený našel tlačítko. A už jej také pozoroval vlastním okem mezi jalovými prsy. Zdálo se mu dokonalé. Bylo symetrické a neosobní. Slibovalo vykonat práci bez námahy, tak jako to tátovo od výbrusů a umaštěných novin.

A nejen slibovalo, ale své sliby plnilo, jen co dostalo příležitost. Jen co vyšel mezi tekoucí masy tonoucích osob.



Všedně normální lidé v davu - se dnes zbláznili a pozorovali druhé. Pozorovali, jak přichází další a další zvědavci, zvědaví, co stroj Jan provede právě jim. Tu palcem, jindy ukazováčkem vmáčkli červený bod do oční jamky, jako by nebožáka oslepili.

Zdání jen?

Ale mladíku se proces zamlouval a na strojový stisk odpovídal vcítěný, nadaný ochotník, ochotník strávený postavou božského rétora.

„Máš šikovné ruce a jsi potřebný pro mistra, ale i pro lidi. Neobávej se! Věř si!“

Stisk tlačítka.

„Tvoje dcerka Markétka tě má ráda. Pohlaď ji - poznáte spokojenost.“

Stisk. A další banalita.

„Můžeš najít štěstí, když zpomalíš, rozhlédneš se.“

Zamáčknutí a „tvá slečna se bojí zklamání, ale umí být vřelá, jen se přibliž!“

Další.

Další a další výbrus a noviny bez šmíru.

A tváře se měnily náporem automatiky, vybroušené na mikrosvěty přesně. Masky prázdna přecházely v poznání, jako by stíny okolo smyslů dávaly světlo. Co ovšem Jan neviděl, byly následné rozpaky, když se obracely a šly zpět. Nevážily si snadného, nevěřily a pachtily se dál za krabicemi, které vrstvily na odiv svého postavení, postavení ve společnosti a trýznivého blahobytu.



Ale jednooký Jan neviděl.

A tentokrát před sněním Honzíka netrápila dětská postýlka, lůžko už svou podstatou provždy nevhodné. Snad ani tlaky na páteř necítil - natolik byl zaměstnaný vlastním uspokojením. Byl plný nádherných starostí o sebe a spouštěcí tlačítko. Musí jej čistit, aby se nestalo odpudivé po dotecích, po dotecích často umaštěných papilár jedinečných palců. A co, až oprýská barva? Musí jej průběžně natírat, aby výrazně svítilo a poutalo. Těšil se na dny, týdny a roky. Těšil se, jak budou spolu stárnout v opotřebení.



Poprvé se stalo, že Honzík mezi lidi nešel s očekáváním a strachem z nenaplnění.

Jan dnes vyšel jistý, jistý si sebou, jistý si úspěchem a cílem. Dnes se lidí nebál a usmíval se vstříc. Hrdě nesl čelo a stavěl na odiv spínací bod, bod své podstaty a sounáležitosti. Jenže lidé nestiskli spouštěcí mechanizmus, i když jej k osobám vstřícně nakláněl. Jaké to Jan pocítil velké zklamání, když se míjeli. Kdyby si jej alespoň nevšímali, jako činili ještě před pár dny! To ale oni ne. Lidé jej pozorovali urputně a Jan viděl kolem pohrdání, pohrdání z jeho automatiky, kterou je ochotný kdykoliv a zdarma vykonat. Jiní zase cítili odpor k odlišnosti. K odlišnosti vzhledu jednookého, co je – je osoby vidí o rozměr méně. Štítili se jej za bláznovství, kterým se nabízel tak odhaleně, tak odhaleně ukazoval sebe.

Nenáviděli jej v průniku svých povrchností a svých marností, které se jim vtíraly do mozků, kdykoliv pohlédli na tak prosté a přímé tlačítko.

A protože se dál hnali za svými krabicemi, za konstrukcemi nadřazeností, byli bezcitní, bez empatií k němu, jako ke všem. Viděli pouze Jana zrůdu.

A vůbec, vůbec jim lidem, jim davům nenapadlo, že dnes za tmy dětská postýlka zlomí jednu páteř a milostně zaslepí dvojrozměrné oko. Zemřel, nebo dospěl.

KOMENTÁŘ ke Výbrus na otisk předmět: Concerning lyrik.cz autor komentu: Randy


Concerning lyrik.cz
Hi, My name is Randy and I was looking at a few different sites online and came across your site lyrik.cz. I must say - your website is very impressive. I found your website on the first page of the Search Engine. Have you noticed that 70 percent

formulář pro komentáře a názory k textu