poezie a povídky vlado matuška
Běžné městečko Zimovce a správa zájmů

Běžné městečko Zimovce a správa zájmů

Prolog: Za tmy, když nemohu spát a hlava pracuje na hranici podvědomí, pak občas na něco i přijdu.

A tak se mi někdy poodhalí skrytá tajemství, která patří do světa normálních lidí a zjistím, že čestné a přímé varování, které jsem dal, bylo možná bráno za vydírání a odpověď nebyla zmateným uhnutím, ale čistou nabídkou úplatku.











Sešli se čtyři v jedné místnosti. Čtyři dobrovolníci ve službě zájmů občanů města, čtyři služebníci veřejnosti, čtyři masky. Z přítomných ochotníků nejvyšší hodností a stříbrný ctností je pan starosta Starý, mladý to muž v nejproduktivnějším věku, svého věku žití, co právě staví na pozemku draze vykoupeném od města, ukrutně vykoupeném svým strachem a výčitkami svědomí, které celé dva dny přemáhá, chudák pan starosta, ještě není zcela vyrovnaným člověkem, dobračisko jedno.

Takový je citlivka. A když si pan nejvyšší každý den něco před polednem vykračuje cestou na zasloužené vepřové, ubírá se přes most, jde a bývá mnoho zasněný ve svých vodnatých očích a to vždy si představuje uprostřed řeky Západky nádhernou fontánu, která by obklopená vodou zajisté občany snadno osvěžovala, chladila je nejen svou rosou, ale hladila dlaně a následně tváře za horkých letních dnů, přesně jak v předvolebním boji sliboval, jenom tenkrát pan Starý starosta v tom zápalu slibů na skladiště gumáků, spravované městským úřadem, jaksi na to přeplněné skladiště ve svých závazcích zapomněl. Když si tak pan starosta vykračuje nad řekou, lidé uctivě pokyvují hlavou a mezi sebou špitají

„Staréj procházka na mostě.“

Ne že by připomínal vetchého mocnáře, ale projevem kostnatosti a s vodnatostí bulv, toť jsou jeho nepochybné znaky patřící k vyšlechtěncům císařským s bobkovým v čele.

Jak píšu, lidé na něj uznale pokyvují, nejednou i pas zlomí a pak za zády šeptají, zvláště ve dnech, kdy řeka Západka vystoupí následkem dešťů, bahnitá naráží v okraje břehů a občané si představují tu fontánu uprostřed koryta a mají strach, že už v kašně nikdy své ruce nesvlaží a povídají si: „Kam se hrabou Zvonokosy a jejich předvolební hajzlíci“,smějí se do dlaní, jen co je honorace k občanům zády - otočená, smějí se ještě v hlubokém úklonu.



Ale oni ti předvolební hajzlíci sedí spíše na jiného ze čtyř vůdčích ochotníků města, kteří se právě scukli v jedné místnosti. Hajzlíci sednou jako prdel na hrnec v předvolební rétorice, přesněji formulováno ve volební klevetice, jako na hrnec u druhého pána hodností, ale zlatého ctností, sednou jako řiť na pana místostarosty Achala.

Předvolební kampaň páně Achalů byla tak eticky čistá, až voněla dávkami chlóru a né jak u špinavých, prostě jako lidí, kde vždy při otevření dveří a úst do vás nehorázně udeří smrad z výkalů, ale pan Achal mohl mít záchodek stále otevřený a cítili jste umělou vůni dezinfekce i tulipánů a s takovým růžově otráveným šidítkem na nos i městský úřad od jisté doby přestal zapáchat, leda snad zlatou rybinou, zajisté lovenou pouze ze svačin a některé kanceláře vedoucích hlav jste mohli s dobrým čichem najít i poslepu.

Hlava – místostarosta - která svou silně voňavou kampaní dosáhla svržení starosty bývalého, oprávněně čekala za své službu odměny, jenže po volbách ke koalici a starostování byly zapotřebí partaje tři a kříž s názvem místostarosta byl k mání - tedy k utrpení jenom jeden a protože kvalitních, obětavých lidí je málo, ale zapotřebí jich je naopak hodně, správně usoudili nezištní pánové, že městečko unese křížů víc a sebemrskačsky zřídili další chlív trýznění, trýznění až za pokrajem zdravého rozumu a tak další post místostarosty byl na světě, jen to prdne, tedy tesař hřeby do rukou občanů zatluče.

A tak město bylo chudší o fontánu v řece, ale bohatší o pana Achala a jak šel čas, pan Achal dostal diamantové trysky, zlatá korýtka, stříbrné kohoutky, prostě honosná, drahocenná fontána uprostřed řeky vyrostla městečku z pracovitého pana Achala. Jenže fontána v řece Západce by občanům sloužila jenom do první velké vody, kdežto pan Achal slouží stále, ať je povodeň, například už za měsíc přibudou k vodotrysku hodiny.



Třetí v rozdaných kartách, co drží kulovou dámu, je tajemnice Famrlíková, ženská od rány za první pohled, něco mezi honící dogou a kusem obarveného hadru na vypelichaném pometlu, pohozeném kdesi v tmavém kumbálku na konci chodby, ač si zeje v ráně hlavního schodiště veřejného úřadku. Rozhodně ta jemnící faktor není, spíš působí jako trabant, trhač, vyhoněný na každého pobudu, z kterého nečouhá zlato, prostě každý chuďas, poctivec, nebo hlupák detailně pozná dentální kvality pí Famfrlíkové a ona chodí oddaně za svými pány, v toužebném očekávání odpadnutých pomejí od bohatého stolu, co nechávají úspěšní zlatokopové, rubači to bez dřiny, toliko nezištně a ostentativně zapomenuté, ale většinou pouze trhá mršiny a občas jako šikovný hadr vysmejčí špínu na pokřivených cestách svých pánů.



Zdánlivě nejnižší karty v nohavicích má sekretářka Dvorečková, žena dlouhých nohou a prstů, co každý den musí stávat o dvě hodiny dřív, aby její argumenty nepřestaly mít vliv a tak stojí hodiny před zrcadlem, aniž by za úřední výkon dostala koruny. Vůbec stárnoucím sekretářkám by se měly dávat tarify za přesčasy, protože ta malba a sochařina zabere každým měsícem stále víc hodin a vůbec plastickou chirurgii bych jim nechal na pokladnu, protože jakmile ani nejlepší umělec nedokáže na materiálu vytvořit cokoliv pohledného, jde sekretářka s platem a místem z kopce. I proto sekretářka Dvorečková se ve čtyřiceti už musela snažit nejen výtvarně, ale dovedla podržet v tajnosti všechny libosti na městském úřadě zabalené, uplácané a to za spolupráce pánů v osobní dobro občanů Zimovic, nebo jen některých málo občanů, nutno však úderníkům přiznat, že vždy šlo minimálně o blaho tří človíčků, těch osob zde právě veřejným operacím přítomných.







Prozřetelností vyvolená elita města, právě stojí nad podepsaným plakátem ‚Občan Zimovic: Uhlík,‘ Stojí nad plakátem v pohnutí spravedlivého hněvu.

„No tohle“, burácel mužný hlas Famrlíkové.

„Já že tady uklízím špínu jako nějaký hadr bez vlastního úsudku?!“ Achal vzal pamflet a roh svírá v pěst.

„Famrlíková co s tím můžete udělat?!“

„Nejraděj bych špinavce poslala do kriminálu, jestli si přejete? Třeba za pomluvu! Zde!“ Ukazovák kleštěný zlatem, zabodl pěstovaný nehet do papíru.

„Ukažte!“, zaměřil se Achal na označené místo a při čtení jeho šedivé štětiny rašené v bohatém ovaru, to ležérní strniště elegance vlní matné paprsky, jako na dobře živeném zvířeti, štětiny září zmaštěné tukem.



Když byl Achal manažerem sběrných surovin, zaslechl jsem jeho angažovanou snahu v pravdě pracovně nezištnou.

„Tak jo, klidně to ukradený železo dovez. Dej mi ale předem vědět, kdy náklaďák přijede, aby všechno proběhlo, jak má.“

„A co dostanu za kilo?“, zeptal se zlodějíček schopného člověka na vhodném místě.

„No víš, my máme několik sazeb, správně by mělo záležet na kvalitě zachráněného železa a rozdíl v jakosti může udělat až 80 procent.“

„A kolik si vezmeš když uznáš kov v nejvyšší jakosti?“

Achal se spokojeně usmál.

„Já věděl, že jsi schopný a poctivý člověk, určitě se domluvíme.“

Tak tenkráte manažersky vedl svěřené akcie, než jej vyhodili za neprokázané rozkrádání a věřte, dnes vede město k poctivosti a bez rozdílných sazeb… !“



„Famrlíková, nevím, nevím zda....ona je to zákeřná a křivá pravda.“

„Pravda? Prosím vás, kdo bude věřit asociálovi, když promluví ctihodný muž jako vy, pane Achal, neudělal jste snad pro lidi hodně? Například pan Jirásek je přece soudce, že? Jak říkám, spravedlnost si cestu vždycky najde a navíc, co je pravda? Nic než slova ohebnější mojí páteře. Do kriminálu s lidským póvlem!“, řehtala zbrojnošsky, když zvrátila havraní vlasy, zlomená v hrdle.

„Víte co mě nejvíc zaráží?“, vrtal díru v mozeček starosta.

„Jak si může vyslovit svůj názor, když je tak ubohý chudák, on je pouhá štěnice u mých starostovských bot, jen ho rozmáznout, blbýho Zimováka, parazit. Nechápu to! A vůbec, jak je možné v dnešní době říkat pravdu, představte si ten neskutečný luxus. Já jsem prosím někdo“, vystrčil starosta bradičku. „S vlivem a majetkem a takový přepych, pravdu si nemůžu dovolit, a nebo říct vlastní názor veřejně? Kam bych se to dostal? A kam svět? Představte si ten společenský úpadek! Nakonec by vládli chytřejší, pracovitější, čestnější a co já, co my? Svět by padnul úplně naruby, nesmyslně proti veškeré přirozenosti člověka. Dnes je život krásný, ale kdyby se říkaly vlastní názory a pravda prosadila sestry přímost a poctivost, no hnůj všude bez pořádků, to by se už nedalo na nic a nikoho spolehnout!“



„Někteří lidé si neváží svých možností.“, upravovala si výstřih sekretářka, aby její slova patřičně dopadla do orgánů nalitých krví, dopadla do starosty i místostarosty a jejich mozků.

„Každý má přece stejné možnosti úspěchu. Chlap může být úplný blbec“, usmála se obdivně na Achala, „stačí jen pružně sklánět hlavu, posouvat pindíkama lidí a být jako třináctikoruna, za kterou si mohou koupit zvolení Mercedes. Prostě v naší svobodě může být úspěšný úplně, ale úplně každý.“

Achal opětoval úsměv za lichotku v rozparek sukýnky.

„Někteří zoufalci si vůbec neváží možností, které jsem jako studentka se zápalem a obětavostí vybojovala za Sametové revoluce.“

„Ani nemluv“, udeřil se do prsou Achal, „mně, děvče, šlo při revoluci o život! Ještě dnes mi stoupají zvratky, když si vzpomenu, jak jsem z vlastním nasazením života prožil boj za demokracii, demokracii a naše rovné možnosti pro každého slušného občana. Představ si, děvče, dvacátýho listopadu byl Václavák plnéj, už né jenom študáci, ale přecpaný lidma, na dvě stě tisíc pomatených hlav, prostě nadupaný vzrušením a já tehdá stál za Muzeem, v samopalu ládovaný ostrý, děvče, bylo nás jenóm tak dva tisíce milicionářů, dva tisíce čekajících na povel, každý odhodlaný vystřílet zásobníky proti takový zbabělý přesile. Povídám, děvče, šlo mi vo život, kdyby se dav vrhnul proti, možná bysme tolik lidí postřílet nedokázali. Dodnes mě budí hrozná noční můra, já střílím do mas a těla se hromadí a najednou ta hrůza, došly mě náboje, děsný! Dnes je lepší doba, klidně se můžu hlásit k chytřejším a schopnějším, předstírat funkci místostarosty za ODS a nikdo po mě nechce nasazení a plebs mě lynčovat nebude, a proč by taky měl, vždyť se jenom snažím a umím, prostě zasloužím si jako snaživý člověk svůj blahobyt.“



„Seberme Uhlíkovi ty dva tácky, co má od nás v dávkách.“, ozvala se doga jdoucí po kořisti, kořisti štvance, jdoucí po autorovi pamfletu.

„Zákony nedělají žádní blbci! Podle práva na dávky nedosáhne nikdo, ale spolehliví a schopní, ti se panečku pakují, ta radost pozorovat, ale kdyby však se jednalo o nespolehlivé, nespolehlivé až na hranici poctivosti, dáme jim pokuty, až skončí s adresou vlakové nádraží.

Ještěže všude, kde třeba najdeme kvalitního člověka! Poslancem nemůže být nějaký póvl, který nevidí, co vložit do huby, nebo na papír, aby si mohl na rautech šunčičku do ruliček točit a víc než drobná Destinnová zazpívala v honosném paláci a Palacký se pokorně klonil velkému občanu z Čech. Jó, bez kvalitních osobností by ty zákony byly k ničemu, nelidské až hrůza.

Povídám, že dobrý Uhlík je Uhlík bez chechtálků, a až bude hladem, nebo pod mostem, přizpůsobí se, stane se morálním člověkem tam pod mostem a když ne, žádný internet, počítač, papír, nikdo jej nebude poslouchat, přestane existovat, žádný vliv, jenom čisto ve městě a krásně nám lidem v životě.

Něco najdeme v právu, přeci záleží jen a jenom na nás, a my lepší rozhodujeme podle spravedlnosti, kdo je potřebný a kdo má chcípnout.“

Trabant se zachechtal, jak často ohýbaná žena v kříži.



„Naše podřízená a sociální pracovnice donesla jobovku, préj Uhlík přestal žrát, blbeček jeden.“, odfrknul si Starý.

„Příšerný, on je…On se stal svobodným člověkem! U tatíčka Masaryka - svoboda se nesmí přehánět, tržní demokracie si nemůže dovolit svobodné občany. Hned je nutné očkovat plíseň na zhoubnou pandemii, než se nám bydýlko rozsype! Všem je nad křišťál jasné“, pokračoval starosta v monologu, monologu, jenž je právem těch a jenom pouze těch v místnosti nejmocnějších, „že neexistuje žádné státní a politické zřízení k nám schopným laskavé, které zároveň ustojí svobodné lidi. Představte si, že každý póvl bude ochotný zemřít, pak už nemáme provázek, za který poslušné vodíme a koho budeme okrádat, klidně ať si vychcípá spodina lidská, ale my tím zchudneme!“

Starosta se dívá na ohromené spoludebatníky, které překvapil nebývalý mozkový výkon oné nadupané lebky město vedoucí.

„To se Uhlíkovi svobodně vyjadřuje, když nic nemá a nemůže o nic přijít, nikomu na něm nezáleží, to se mu žije spokojeně, když mu i na mizerným životu nesejde, ztracená loutka, provázek odříznutý, má se bohatě, jako svobodný pán na Staroměstským náměstí, zazobanec práva“, zalitoval Achal, že nemůže být Midlářem.

„Jó kdyby byl schopný jako já, držel by svobodně hubu. No řekněte, můžu si já dělat co chci? Nemůžu! Těch prostředků, co vynaložím, žena z prvního manželství a dvě dcery natahují dlaně jako lopaty, žena z druhého manželství a dvě dcery vlastní snad bagr a já nedokáži zklamat očekávání, mám k nim odpovědné chování, no a teď ta milenka, co mi visí na žaludu, visí a má zatnutý nehty v libida a čeká na kvalitní semeno, na semeno správnýho chlapa! Moc se nenasmívej, Dvorečková, ty se chceš taky přisát, jo, vy ženský rozpoznáte kvalitu genů mezi plebsem, visela bys ráda a čekala toužebně, až ti dám tu svou šťávu“, chechtal se přerývaně Achal, jako vždy, když shledal svůj ostrovtip jiskrným.

„Potížista,“, přetrhla Achalův sebesmích Famrlíková. „Už má dávno smrdět a mít prochcaný kalhoty, vychlastaný játra, jako každý spořádaný póvl, ale von ne, von má počítač, nepáchne a přitom nic podstatného, co naplňuje život, nemá, asociál jeden, divnéj magor, že nezačne přirozeně chlastat…“

„A co kdyby“, skočila do řeči drábovi Dvorečková, „jsme pustily nějaký chlup, aby měl oč přijít, pak začne spořádaně tančit podle lidských pravidel a morálky.“

„Ne! Tvůj návrh nevyjde Dvorečková.“, odporoval starosta.

„Před lety, když měl Uhlík dílnu, občas jsem u něj byl pro sponzorský dary, město jej prosilo a ten idiot sotva vycházel a vždycky dal a přitom nechtěl protislužbu, ne, ne jedná se o psychopata bez šance převýchovy a možného začlenění do společnosti.“







Ozvalo se zaklepání na dveře.

„Dál“, zazněl sehraný sbor ochotníků a dveře zakřiknutě zvětšovaly škvíru, až udivená elita mohla zírat na občana, spodinu, přímo na hrdle svěšenou hlavu pana Uhlíka.

„Copak nám dneska nesete?“

Starý starosta v nejproduktivnějším věku jízlivě skřehotal mávaje Ulíkovi před vyhořelým zrakem, strčil až pod fousy Uhlíkovi, Uhlíkem sepsaný a vpravdě podlý pamflet.



„Já se vám přicházím omluvit, ctnostní rozhazovači statků života, na holou prdel slibuji, napíšu omluvu, že byl jsem hnaný prospěchem a nenávistí, tolik křivě psal o vaší práci na blahu a všude omluvu vyvěsím, nad každý roh, kde psi čenichají zprávy s nohou vysoko zvednutou. Přiznávám, pochybil jsem v úsudku i morálce a všem případným dotazům dosvědčím, jak jsem vás, vážení, ušpinil. Vemte jako důkaz nabídku, mě svazující nabídku v poctivém podvodu. Já udělám práci knihovně či školce a vy fiktivně zaplatíte spřízněné firmě tisíce, které vám zůstanou. Vím, že tahle částka úspěšným už dávno nestojí za námahu, ale stanu se váš člověk, poslušný, spolehlivý, bezpečný člověk, jen mi prosím, moc prosím, vraťe minimální dávky sociální a budu sbírat odpadky, ať lidé vidí, jaký jsem neschopný a plný zášti.“

Famrlíková upřela oči jestřába do zkosených pomněnek a spokojená nálezem švitořila jestřábí trylky.

„Z vás, pane Uhlík, se nakonec stane spořádaný občan, uvidíte, je dobré být lidským.“

„Brzděte Drábová, já znám dobře Uhlíka.“

„Achalovy pózy metaly blesky.“

Začne znovu a když přestane žrát, pak se na něj nedostanem…“

„Ne“, vložil se do věty Uhlík, „už patřím vám, ctihodní, úspěšní. Patřím společnosti. Už patřím, patřím k lidem!“







A všechno dobře dopadlo, člověče!





Epilog: Jestli si občane, nezoufáš a dokonce i ty, človíčku z městečka Zimovce, se živíš ve sladkém domnění, že autor v povídce přehání a text je plný fabulace, pak tvou potravu okořením pelyňkem . Mnoho odstavců je tvrdou pravdou a jiné jsou na pravdě vystavěné. Přiznávám, některá tvrzení jsem si vymyslel, ty však jistě nahradí mnohonásobné skutky naplňující podstatu činu!