Barevný čtverec v šedivém kruhu
Prolog:
Život je soubor chemických sloučenin, které aktivně spolupracují na udržení svého složení a ještě před vyčerpáním své energie, vytvoří svoje duplikáty.
Někdy ovšem živé chemické sloučeniny částečně podlehly vnějším vlivům, které změnily jejich složení a proto i jejich duplikáty jsou odlišné od původních rodičů. Vývoj je přežitá nesnáz!
Když Zemi zaplnilo mnoho aktivních chemických shluků a už nezbylo pro potomky místo, musely se sloučeniny pokusit přežít na úkor jiných sloučenin a tak započala evoluce, která hýbe veškerým životem, životem člověka dodnes!
Barevný čtverec v šedivém kruhu
„Budeme dnes pozorovat tlupu primátů, kteří jsou právě obezřetní a přiskakující středem deštného pralesa. Ostražitá skupina, nazvěme ji třeba Nenasytní, čítající kolem pětadvaceti samců, byla vyslána domovskou tlupou na vražednou výpravu, odůvodněnou jako odvetnou. Jejich cílem je nalézt příslušníky jiné tlupy a ty libovolným způsobem usmrtit.
Vůdčí samec je svými druhy plně respektován a je oslovován \'Kapitáne\', sám si však říká Čestmír. Jiný si říká Tvrďák, avšak je oslovován s láskou „ty zmrde.“ Dále zde máme ve skupině primáta Miroslava, Vladimíra, člověka Magora, Onuci a další lidoopy se jmény, která jsou však nepodstatná, neboť všichni jsou uniformní khaki, mozek mají dušený v ocelovém kotlíku zvaném přilba. Kůží jsou marinováni ve vlastním potu tropického dusna. Skupina jsou jedinci – stejnokrojní to maňásci s pouhým zdáním vlastní vůle.
Máme štěstí, právě se zastavili a odpočívají. Můžeme se k nim opatrně přiblížit. Pomalu, hodně potichounku.
Lidští samci bývají totiž značně podráždění na každý nepřirozený zvuk a pak propadají panice, křičí kolem sebe, mávají vším, co najdou, cení výstražně zuby a mnohdy si navzájem ublíží. Proto musíme být opatrní! Výborně - už jsme docela blízko a můžeme nahlédnout, co si myslí člověk Magor. Přepínáme na vlny Magora - čtyři, tři, dva, jedna, teď.“
Brouci. Ti tuční brouci, tuční jako krk prasete, tuční jako srdce burziána v chtíči. Hnusní, masití a nenažraní, už se rozlézají, už mě žerou, už jsou pod kůží a hlodají, ukusují si ze mě, vykusují mi maso a chechtají se. Chechtají! Mají umaštěnou sklenici krvavého vína u huby. Cinkající přípitky vysávají mízu. Musím je vyříznout, vyšvihnout kalenou čepelí, dostat je z těla. Ach, maminko, nejde to, přeci jsi mě neporodila, jen aby mě sežrali - sežrali vypasení brouci, vypasení celou špínou světa.
Tloustnou, nenažranci, rozlézají se pod kůží, mají chodbičky pod khaki barvou, i tak jsou maskovaní, zalepují průchody nazlátlým hovnem. Bojí se světla. Nemůžu je najít, jenom se mi rozlézají, už pojídají mozek, mám jich plnou, plnou hubu a mnoho dní nemůžu ani zakřičet, nemůžu se nadechnout, nemohu ty červy spolknout. Obrací se mi žaludek, když je chci překousnout. Ucpali mi hubu a kolem se umírá a já mlčím!
S potěšením uřezávají varlata. Z třesoucích se úst vytrhávají zlaté zuby, rvou kořeny synům a lámou větve dcerám, vypalují výhonky, až cítit jehněčí, voňavé krusty a já mlčím, hubu ucpanou brouky, mrskajícími se červy, tak vypasenými manou mozku, otylými až běda a ti mi ucpávají hubu, až se, maminko, zadusím, snad studem zadusím. Bojím se, maminko, tolik se bojím, oni mě snad...
Včera jsme narazili na vesnici, mohla to být klidně ta naše, mami, a já se dusil, tak strašně dusil a pak, mohla to být klidně naše Kristýnka. Bože, mami. Všichni se na ní vystřídali a já, představ si to, já, já, já nic…
Jen desátník Onuce směle... Já se stydím, moc se stydím, moc, moc se bojím, bojím se.
„Vstávat! Připravit se k pochodu!“
Ať tak neřve, Čestmír, kapitán Čestmír. Blbec. Snad si mě nevybere. Jen ať nejdu první. Jen ať nejdu první, maminko, prosím, moc prosím! Být třikrát první znamená být mrtvý. První na ráně, první na odstřel.
„Předvoj je desátník Onuce!“
Ách, nejdu já! První na cestě k smrti jde Onuce. Má ale pech, podruhé za sebou!
„Protože se tlupa dala do pohybu, musíme ji pozorovat s jistým odstupem, který neumožňuje přenos myšlenkových vln. Zatímco se můžete bavit pohledem na opice přiskakující od jednoho stromu k druhému, povíme vám nejednu zajímavost vztahující se k bizarní činnosti, jakou právě samečci Homo sapiens provádějí.
Než se samci primátů druhu Homo vydali na cestu vraždění, museli projít náročným výcvikem.
Samice si takových absolventů, co prošli kurzem zabíjení, velice cení a říkají: „Kdo nebyl na vojně, není opravdový muž. Jen vojna udělá z chlapce chlapa.“
Je pravdou, že jedinci s výcvikem jeví značnou změnu osobnosti. Po drilovém opakování nesmyslných příkazů, aniž by někam došli a vůbec chtěli jít, ale přesto jdou a jdou. Po nesmyslném padání do bláta, aby na příkaz vstali a zase padli, jen proto, aby vyhověli štěknutím autority. Po směšném umývání záchodové podlahy titěrnými kartáčky, po ponížení - ohnutí, aby pak museli stejným kartáčkem leštit svoje zuby. Po opakovaných nesmyslech a devalvacích, to pak není divu, že u nich došlo k zničení vlastní vůle, že přestali přemýšlet a slepě vykonají příkazy. Dozráli pro válku i pro manželství. Jsou dospělí a schopní žít ve společnosti ostatních lidí, aniž by pociťovali vyčlenění, naopak jsou platnou součástí lidstva. Takoví hotoví muži na rozkaz slepě vykuchají střeva nepřítele, bezhlavě jdou a nechají si ustřelit hlavu. Nechají se vést na jatka a nebo manželkou nakupovat dvacáté lodičky. Takový samec je dospělým mužem.
Pozor, něco se děje. V tlupě zavládla nervozita a všichni se krčí k zemi. Chvějí se strachem. Bojí se o život.
Primáti, kterým území patří se nenechají jen tak zabíjet a často se stane, že naše skupina Nenasytných je překvapená náhlým přepadem a nezřídka přijde o jedince a tak sníží číselný počet a svou údernou sílu. Opatrně se přiblížíme k myšlenkám samce Magora. Přepínáme na Magora… čtyři, tři, dva, jedna, Magor.“
Mami, tu naši Kristýnu chytili. Měla oči laskavý jako tele u řezníka. Široký, vlhký, bezbranný, tázavý, co bude. Bála se. Uvázali jí kotníky za háky stromů, visela až pod zadek do vzduchu a pysky uvolnily škvíru. A já zíral na tu krásu – ano, mami, řekl jsem krásu. Všichni se smáli, rozpínali poklopce - tolik vyhořelí, slepí k těm očím co mohly být dnem, nocí i láskou. Bouchli stresem, šulini jim stáli a ona zvlhla, vzlykala a zvlhla mami.
Jakýsi sprostý domorodec nevydržel. Stařík se přihnal vesnicí, vetchý proti oceli a Vladimír ho krájel. Pomalu psal své iniciály do střev, uvolněný, spokojený svým podpisem člověka. Čestmír funěl do boltců sestřičky, mlaskal do malé Kristýnky a mě stálo! Komu jsi to dala život, mami? Chtěl jsem Kristýnku zachránit, ale uhranutý, ztopořený a plný strachu jsem se zalknul bulvami, tak vášnivě vyvalenými bulvami. Jen červi mi zaplnili hubu. Byli z těch červů mrtvolných a nedýchal jsem skrz ně, já, já nemohl hlesnout. To jenom desátník Onuce! Vyskočil a řval:„Vy prasata, vy hovada, jste plní chcanků místo krve“, a snažil se Čestmíra strhnout. Marně. Chytili jej s pistolí u hlavy.
„Ještě krok, zrádče a uděláš poslední hovno hned a rovnou do kalhot.“
Mámo, on se Kristýnky zastal a mne, mě vyzýval pohledem, hledal oporu u mě, hledal u tvého syna, u zbabělce! A já tvrdnul v jeden úd nalitý krví a skrz zuby mi lezly jen larvy masařek.
Uchvácený jsem zíral jak povolily děvčátku kyčle a pánev dívenky zůstala na gumě vazů. Zadek Kristýnky propadal k zemi. Řvala bolestí, naříkala úpěnlivě a najednou, najednou bylo ticho.
Mami, maminko, mámo! Víš, jak zarputile bolí ticho. Ticho nad přerývaným klínem. Bolest k neunesení, takové je ticho!
„Je klid. Četo, sekupit! Zmrd kryje zadek Onuce dělá předvoj. Připravit k pochodu!“
Mami, slyšíš? Onuce jde první, zase a už potřetí! To přece nejde! Musím, musím překousnout ty larvy - no tak zatni zuby…!
„Kapitáne, už kurva, proč zase Onuce. Třikrát po sobě ještě nikdo nikdy nešel!“
Konečně mluvím! Dokázal jsem to!
„Kdo zde velí? Snad já, ne! Chceš jít místo něj?! No tak drž hubu a nemrdej, co nemáš! Připravit a jdeme!“
‚Zatímco vypneme přenos myšlenek a autentických zvuků, pokusíme se vám ozřejmit princip fungování vztahů mezi primáty druhu člověk. Tihle primáti uznávají určité morální normy, které ovšem za jistých situací je povolené nedodržovat a nebo obcházet v prospěch jedince či skupiny jedinců právě normy porušujících. Například ono silové zbavení svobody a násilný akt rozmnožování, aniž by obě rozmnožující se strany souhlasily, je často zakázaný i morálně zavrženíhodný a kdo by se znásilnění dopustil, hrozí mu smrt nebo zbavení svobody. Jedinec v lidských společenstvích, který nedodržuje pravidla tlupy, bývá tlupou trestaný a vypuzený. Takový jedinec je pro tlupu nevyzpytatelný a tedy představuje pro ni potenciální nebezpečí. Jenže morální pravidlo právě sledované tlupy znásilnění povoluje. Proto každý, kdo by chtěl znásilnění zakázat a protivil se jemu, je nepřizpůsobivý a znamená pro skupinu nebezpečí. Samec Onuce je tedy asociálem a tlupa se jej straní a trestá ho.
Pozor! Něco se děje. Vypadá to, že byla naše skupina samců napadena. Ano, jde jim o život! Pojďme honem, pojďme se dívat na vzrušující lov! Ochutnejme vůni krve. Fascinující!
Nádhera!‘
„Kde kurva jsou? Vidíš je?“
„Vpravo. Mrdni tam bazuku. Dělej, nebo chcípnem!“
„Pocem, podříznu tě, barevnej zmrde, pojď, svině! Pal! Pal! Tak kurva pal!“
Nastalo ticho. Uklidňující ticho.
„Počkejte ještě - můžou být zalezlý! Klid, opatrně!“
„Jsme všichni?“
„Onuce to dostal! Onuce je tuhej, úplně tuhej!“
„Česťo, tys ho zabil! Tys ho zabil! To ti neprojde, vrahu! Hned to hlásím!“
„Jak já zabil? Šel prostě jen první! Někdo musí jít první, ne? A Onuce se osvědčil! Vybral jsem na předvoj nejschopnějšího, aby četa byla krytá, to kurva každý uzná.“
„Jasně Česťo.“
„Žvaň si, co chceš, hajzle, pro mě jsi vobyčejnej vrah!“
„Vo co ti de, Magore?! Raděj překryj Onuci listím, když ti na něm tak záleží. Jináč ho necháme sežrat hyenám, musíme jít, Magore, jít, rozumíš! Pomozte mu, ať vocud vypadnem.“
Zatímco primáti vrší klestí na mrtvého druha, seznámíme vás s výsledkem emociálně sociálního počítadla. Nastavili jsme v něm podmínky, v jakých žijí opice za doby míru a vložili do něj naše samce a zajímalo nás, jak by si v mírové společnosti vedli. Dominantní Čestmír je předurčený být uznávaným členem společnosti, požívající velkou úctu. Byl by platným a užitečným jedincem. Vladimír pravděpodobně vybuduje kariéru u bezpečnostně represivních složek, kterou nazývají policie.
Naopak z Onuce se nevyhnutelně stane kriminálník, který nebude mít šanci na začlenění do společnosti. Magor skončí drogově závislý s potenciálem suicidia.
Kvalitně začlenitelní jedinci a asociálové jsou primáty vždy rozpoznáni a vyčleněni za každé životní situace všech sociálních tlup.
Než se rozloučíme s naší skupinou Nenasytných, která jistě nám všem přirostla k srdci, ještě je krátce naposledy navštívíme.
„Stačí! Stejně mu je u prdele, kolik hnoje nad sebou má. Vypadnem, ať zde nezařveme s ním! Seřadit! První v předvoji jde Magor!
_
Vpřed!“
‚Ach, to byla krásná a dokonalá tečka za dokumentem o lidech. Těšíme se na vás, diváci, u dalšího přenosu ze Země. Pro uvolnění se zaměříme na nějaké šťastnější zvíře.
Příjemné odpoledne a nashledanou.‘
Po dvěstěpadesátém otočení země kolem své osy
Dobrý den. Ještě než vám pustíme připravený díl o mravencích, vrátíme se na minutu k dílu Primát-člověk.
Opustili jsme lidi před dvěstěpadesáti dny u hromady, kterou navršili nad tělem mrtvého člověka Onuce. Vidíte, ta částečně již zetlela, ale především zpozorněte jinam. Zleva přichází samice. Její vypouklé břicho není známkou nemoci, samička je březí. Proud vody, kterým kropí bahno pod sebou je plodová voda z protržené placenty. Mladá samička se právě chystá vrhnout potomka.
Samice lidí většinou nebývají ve chvílích porodu samy, ale tahle je opuštěná. Možná byla vyhnána, nebo její druzi zemřeli. To nevíme. Rozhodně ji čekají těžké chvilky.
Vidíte, je unavená, už nemůže stát, ale půda je rozbahněná dešti a ona musí rychle vytlačit plod. Naštěstí našla hromadu nad mrtvolou člověka Onuce. Je ráda, že si může lehnout. Rozevírá kolena a tlačí bolest. Už už vyčuhuje hlavička nového malého primátka. A sláva, zázrak - nový člověk je na světě! Roztomilé, že? Vidíte ty očíčka a lícní kosti? Nepřipomíná vám nosík někoho? A ouška? No jistě, podobá se samci Čestmíru!