Globálně zmáčknuté kulky
Prolog:
Postavy v povídce nemají nic společného se skutečnými osobami. Ztvárněné charaktery jsou pouhou fabulací autora povídky.
Nechal nás čekat v oku kamer několik minut. Možná se bavil jako velký bratr a prohlížel si buclatou zvukařku. Možná viděl i pod kůži. Možná nám chtěl dát najevo svou nadřazenost. Možná?
Možná jen služka otálela s naším uvedením.
Avšak určitě je potěšený, když hledí na naše přípravy. Kření se do světel, mrká na čočku kamery. Opírá se pohodlně do křesla, roztáhlá stehna a přidává vtipy, jako by je vyprávěl ňadrům. Pokaždé otočí prstenem a diamant bleskne karáty do očí žen. Je zkušený, umí to. Ženy odpovídají smíchem na každé otočení a diamant hned vedle snubáku bortí všechnu opatrnost.
„Můžeme?“
Přisouvám mikrofon k fotografovi a kamera zavrčí.
„Náš štáb je připravený.“
„Jistě, jdeme na to.“
Natáčený fotograf narovnává páteř a hledá inteligentní výraz umělce.
„Vezmi na úvod jenom mě a pak klasika rozhovor, jo? Tři, dva, jedeme. Dnešní medailonek ‚Nejvlivnější fota světa‘ bude věnovaný známým snímkům Děvčátka s vůlí, které svou nekompromisní a syrovou výpovědí šokovaly svět a ovlivnily pohled americké společnosti na Vietnamskou válku. Snímky oceněné mimo jiných i cenou Nejlepší válečné foto dvacátého století a Snímek roku 1968 vytvořil výtečný fotograf Alex Gold. Dobrý den, pane Golde.“
„Dobrý den vám i všem divákům!“
„Vaše fotky Děvčátko s vůlí jsou opravdu drtivé a fascinující. Vaše umění je tedy nesporné a vzácné, pane Golde!“
„Děkuji.“
„Přesto, můžete nám prozradit, co všechno předchází, než vzniknou fotky roku? Co potřebuje fotograf krom citu pro okamžik?“
„Ano máte pravdu, že cit pro okamžik je velice důležitý, ale bez štěstí nemáte nic! Všichni aktéři kvalitního snímku musí být v jeden okamžik na jediném správném místě. Důležité jsou i stupně v úhlech pohledu a to jak pro efekt, tak kvalitní světlo. Vidíte například zde, kulka právě prorazila děvčátku hruď a na zlomek sekundy je vidět skrz hrudníček holky střílejícího vojáka. To je obrovské štěstí, štěstí a náhoda. Stačilo by několik kroků navíc a nemáte nic a třeba ani holku netrefí. Bylo to štěstí a štěstí je přítel dobrých umělců a každého fotoreportéra.“
„Když jste mačkal spoušť - fotoaparátu, tušil jste, že právě vytváříte skvělé snímky, snímky s uměleckou kvalitou a nevyčíslitelnou hodnotou?“
„Jestli jsem tušil? Pane redaktore já se modlil, aby ta holka udělala ještě krok, abych mohl zmáčknout další a další snímek. Já netušil, pane redaktor, já stoprocentně věděl, že každá sekunda má cenu zlata. Jen průměrný umělec by tušil, ale já, já věděl! Například třeba zde na čtvrtém snímku praská žebro a dívenka se propadá v kolena. Myslel jsem, to je konec! A začal jsem litovat - příležitosti, ale ona ne, ona mi dala ještě patnáct snímků, holka skvělá! Křičel jsem ‚běž, běž!‘ a ona znovu a znovu vstala a zarputile pózovala.“
„Pane Golde, uveřejněním fotoreportáže v novinách, uveřejněním výpovědi o bolestech války a jejího dopadu na nevinné se prohloubila nechuť k pokračování bojů a zvýšil se tlak na stažení našich vojsk z Vietnamu. Překvapil vás, pane Golde, vliv snímků ve Státech?“
„Ne - nepřekvapil, protože jsem o tom nepřemýšlel. Já prostě udělal skvělý záběry a počítal, kolik mi asi vynesou, ale už pár dní po uveřejnění bylo jasné, jaký humbuk se strhnul. Neuběhly ani čtyři dny a z nebe se snesl generál Harpl a hned běžel ke mně, prý prezident letí do Vietnamu, prý jedině já mám dělat fotky z jeho návštěvy a nacpal mě do helikoptéry, ani se mě neptal.“
„Vadila vám zakázka od prezidenta?“
„Líbí se vám můj dům, pane redaktore?“
„Ano, je vkusný, vzdušný a pohodlný…“
„Ne, nevadila mi.Sice snímky z nemocnice neměly emocionální ani uměleckou šťávu - i když to zděšení personálu a ten kvapík, do jakého se uvedli doktoři a sestry…
-
_
O šest hodin později.
_
Sedím ve svém ušáku a mám z celého interview husí kůži. Hledám špetku empatie se světovým fotografem a probírám se historií. Připomínám si konec války. Beru v potaz přílet prezidenta do Vietnamu a záchranu děvčátka, které v opuštěné místnosti čekalo, až umře. Lékaři ji dávno odepsali a nechali napospas tetičky s kosou. Probírám se tiskem 68. ‚President Hellson zachraňuje děvčátko s vůlí‘, hlásá titulek novin a pod ním bílé zuby. Zdravé zuby hlavy amerického státu, nablýskané přes půl stránky. Další upozorňuje na autora. „Fotograf Gold ve službách USA!“ , „Hellson a uzdravené děvčátko s vůlí!“
Děvčátko s vůlí – děvčátko s vůlí -- jak se vlastně jmenuje děvčátko s vůlí? A až úplně, úplně dole v posledním odstavci nacházím poznámku „Šihou se těší na život v USA.“
Šihou, děvčátko se jmenuje Šihou.
Odkládám noviny a otvírám statistiky americké nemocnice v Saigonu a jsem zklamaný z čísel. Suchá čísla moc nevypoví, nevidí hnis v ráně a nespočítají prázdné náruče.
13.5.
To je den, kdy přivezli Šihou.
Přijato 458 případů.
23 kusů beznadějných.
320 chirurgických zákroků.
40 exitů.
14.5.
Přijato 401 případů.
8 kusů beznadějných.
327 chirurgických zákroků.
17 exitů.
15.5.
Přijato 172 případů.
21 kusů beznadějných.
249 chirurgických zákroků.
33 exitů.
16.5.
Naše nemocnice byla poctěna návštěvou Teodora Hellsona, presidenta USA.
Přijato 404 případů.
27 kusů beznadějných.
14 chirurgických zákroků.
302 exitů.
„Co? 302 exitů?“
17.5.
Přijato 143 případů.
9 kusů beznadějných.
38 chirurgických zákroků. „Jen 38 zákroků?“
195 exitů.
18.5.
Přijato 188 případů.
5 kusů beznadějných.
78 chirurgických zákroků.
108 exitů.
Unavený prací odkládám noviny a statistiky. Pouštím si klimatizaci. Relaxuji a ušák příjemně zavrže při každém nahnutí sklenky z Bordeaux. V televizi upřímný hlas chválí stav Unie.