Mapy slz
Konečně si hovím v chládku vesnické hospody a přede mnou zaplněná sklenice pilně vykusuje poslední vlhkost z vyprahlého, srpnového vzduchu a spojuje drobné kapky rosy ve sražené slzy, aby nakonec pod svou tíhou srolovaly dolů na můj stůl, na vetchý papírový tácek a na něm s grácií sobě vlastní přikreslily novou mapu, mapu mé žízně, a vložily ji mezi již vytvořené obrazy minulých opilství.
Čekám na autobus a rozhlížím se po sále, po rozlehlé, zažloutlé hospodě, po tom společenském paláci vesnice Šebetov a vidím, jak se před výčepem zubí parta štamgastů a bodrým špičkováním zahánějí nežádoucí lelky. Opodál, mimo ně si u okna sedí starý pán, jehož oči dávno pozbyly lidskou jiskru, tu potřebnou jiskru bystrosti, života a nyní má oči pusté ke všem vznětům touhy a netečné k nadějím v časy budoucí. Stařec, jehož sklenice již nemá slzy a všechny jeho mapy jsou dávno vepsané, sedí si tam za nápojem, který pozbyl třpytivých perliček kvasu a vznosné pěny, sedí za nápojem, jenž dávno se stal vyčpělým a on si z něj lhostejně usrkuje, je apatický, bez chuti a vzruchu, sedí si tam u okna, on, vyžilý muž, je unaveně nakloněn tak, aby viděl na sluncem zalitou silnici a zároveň mohl pozorovat i hosty v lokále, co kdyby náhodou, snad, snad možná bude vtažen do lidského hovoru, on přeci jen v něco stále doufá.
Než jsem mohl vyhledat rajský úkryt výčepu a schovat se před sluncem pekelným, byl jsem navštívit svou matku ve zdejším sociálním ústavu, v té budově konce práv nad vlastním tělem, v budově, která je zámkem ze století minulých.
Moje máti je už několik let postižená Alzheimerovu chorobou a dávno již neví, kdo jsem a ani nerozpozná nikoho z osob blízkých, ať už prošlého, či současného života, ba dokonce už ani nechodí, nemluví a všechny její dovednosti se smrskly na pouhé sání, kousání a polykání. Tak se stalo, že návštěvy nabyly jediného smyslu a to jen prostého krmení vychrtlého těla, toho obyčejného nasycení nepřirozeně skrouceného zvířete, tvora jenž se bezděky choulí v kolečkovém křesle, zaplnění té lidské skořápky, která vydává nepředvídatelné skřeky s hororovým klokotem jízlivého smíchu. Jsem rád, že se zde mohu pochválit a prohlásit, že po několika návštěvách jsem se naučil svou maminku dobře krmit. Ono krmení zcela ochromeného, dementního člověka není jen tak jednoduché, jak se na první pohled jeví. Ono totiž když chcete nakrmit zcela nemohoucího člověka, nemůžete při nákupu vybírat pouze laskominy, které má rád, ale již předem je nutné rozvažovat, jaké potraviny dokážete dostat do lačných, kousavých úst, aniž byste nenadělali víc svinčíku v okolí, než protlačili potravy za měsíce nečištěné zuby. Především pak v cizím prostředí, v prostředí zcela nepřátelském ke stolování, to jest bez nožů, lžiček, talířů a stolů, v takovém nevlídném zázemí musíte už při nákupu striktně vybírat pochoutky, které dokážete rukou naporcovat na jedno poživatelné sousto, nebo nakoupit potraviny válcového tvaru, které průměrem vejdou do úst nemocného, v tomhle konkrétním případě, do drobných úst mé maminky. Z prožité praxe vím, že přímo tragickým nákupem je obložený chlebíček. Takový obložený chlebíček je horší než smutek, i ten se vám rozkecá a rozmatle úplně všude a i když se snažíte, seč můžete, aby nenadělal svým obsahem spoušť, stejně se vajíčko rozmázne již před poklopcem a hrášek se vykutáleně směje ve výstřihu.
Nejen ze zkušeností s krmením vyvozuji, že mamka není schopná ničeho, co by převyšovalo projevy primitivního zvířete. Ale možná je v nás lidech něco, co nikdy z nás nevymizí a je to v lidech přítomno vždy, až do smrti. Možná?
Víte, někdy se mi zdá, jako by mysl mojí matky nečekaně dokázala přečíst jistá sdělení, přes jakési zasunuté emoce, jako by se něco sepnulo a najednou dokázala rozpoznat zprávu, která je pro ni emočně důležitá. Například když jsem k ní promlouval a jen tak vyprávěl, nečekaje žádné odezvy
„Jestli pak víš, že už jsi babičkou, brácha má syna Matěje?“
Zdálo se mi, jako by vrozené potřeby pokračování rodu, ty její instinkty matky, rodičky a babičky, vyslaly jasné signály ke spokojenosti z naplnění života, a tak aniž by chápala smysl pojmů babička, syn, nebo vnuk, její tvář zářila štěstím.
Naopak když jsem k ní jen tak pro sebe povídal: „Víš, maminko, já i když strašně chci, moc a moc toužím po lásce, po rodině, moc, ani nevíš jak, já nikdy žádnou rodinu mít nebudu, žádné děti, už se mi prostě nikdy nepoštěstí“, zalila se přede mnou kůže potahující kosti nepochopitelně hlubokým smutkem.
Možná jenom chci, aby moje mamka dokázala vnímat vážné emoce související s její existencí, související se smyslem bytí, s životem samým. To možná jen já ve svém podvědomí chci!
Nevím.
„To byla předevčírem zase spoušť a té vody co z nebe spadlo.“ Slyším pronikat slova do mých úvah a jsem rád vytržený ze vzpomínek na dnešní návštěvu blázince. Soustředěně sleduji číšníka a majitele hospody v jedné osobě, kterak se potutelně usmívá.
„Franto, že se nepletu a máš nad barákem kukuřici?“
„Ani nemluv, čoveče“, odpovídá větrem švihaný chlápek, jehož obličej přechází ve strhaný výraz otroka sedřeného na zavlažovacích kanálech Římských zahrad.
„Jakmile ti pitomci z družstva zasejí nad mou chalupu kukuřici, pak se mi do baráku a to s klidem a bez pozvání nastěhuje kus pole. Stačí jenom, když trochu sprchne. Jó, taková vlezlá červenice, ta když se k vám jednou nakvartýruje, pak vám dobrovolně hned tak nevypadne a nakonec vám nezbude nic, než ji vykopat krompáčem a vyházet lopatou.“
„Franto, horší jak tchýně, có?“, přidává se zaujatý chlápek s čadícím filtrem cigarety.
„Ani nemluv, ta také přijela, jen co se začalo blýskat, prostě nic dobrýho ten déšť nepřinesl, jenom spoušť a tchýni, svini.“
„ Netlachej nesmysle, Franto“, oponuje číšník, „porostou přece hříbky.“
„Jenže chlapče!“, nechce se jen tak vzdát svého názoru o absolutní zbytečnosti deště muž s kukuřičným polem a tchýní na návštěvě.
„Tahle bouřka byla zaujatá jako jed v ústech mojí staré, taky plije jenom na některý a ostatní nechá s nití suchou.“
Číšník ztěžka přemítá, jak vyvrátit tvrzení, že pršelo jenom na kukuřičné pole a na hospodu, když z místnosti nalévání se zřídka kdy někam vydá. Rozhlíží se po sále a nachází svou záchranu ve starci u okna.
„Pane Hanák, napršelo do lesa tam u vás V pod hájí? Porostou nám praváci?“, oslovuje majitel restaurace vetchého staříka. Vyzvaný stařec těká pohledem, palci tře sklenici, až kůže prstů tlakem bělá a rozpačitě hledá slova.
„Napršelo, hm.“
Jeho oční zornice panicky hledají správné myšlenky, které ne a ne naskočit do bouřlivého proudu přemítání. Ruce se mu chvějí nadměrným vypětím.
„Jestli napršelo?“
Opakovaně si narovnává nohu, aby ji hned skrčil zpátky hluboko pod židli
„hříbky… napršelo…“
Jsem netrpělivý a zvedám položenou otázku
„U nás nespadla ani kapka.“
A ze zálohy přepadávám unavený transport starcových mozkových pochodů.
„Černý mraky vymetaly všechny kouty, ale u nás ani nekráplo.“
Domnívám se, že dostatečně popisuji srážkovou situaci a o to víc mě překvapují tázavé pohledy všech přítomných.
„U nás v Letovicích“, dodávám, když mi docvaklo, proč nechápou. Hosty uspokojilo moje vysvětlení situace ohledně místa absence vláhy a začali se zaobírat jiným, stejně závažným tématem, jenom oči staříka zůstávají viset na mně a vyčítají mi, nekompromisně, tvrdě mi vyčítají.
Opakovaně jsem dnes udiven nečekaným přílivem emocí, kde se zdálo být věkem zapečetěné prázdno. Z pohledu staříka doslova slyším zlobu, zklamání a smutek. Stále hledím do očí bez jiskry a přesto plných emocí.
Snažím se uchopit podstatu starcova světa. Podstatu světa muže z chaloupky, jehož pes zajde domů, jenom když tulákův hlad nejde vydržet. Světa, kde slepice už dávno nenesou a přesto se nikdo nenajde, kdo by je zabil a uvařil polévku. Podstatu světa neustlané postele, postele vždy napolovic prázdné a ani z půlky plné. Podstatu světa, kde na stěnách žloutnou svatební fotografie, obrázky, na kterých je zachycen hrdý muž s širokým čelem a vysunutou bradou, on, mladík odhodlaný prát se s osudem nesčetných překážek a protivenství a vedle něj stojí žena s pokorným výrazem následnice a jemným náznakem šibalství.
Esenci světa, kde nad stolem zůstala viset prázdná objímka a mouchy krouží zbytečně, již nenaleznou svoje slunce. Ze světa vzpomínek na ženu, kterou přímo od plotny sebrala zem, sebrala ji od stolu, od zahřátého lože a již dávno ji přikryla hlína. Ze světa, kde vrcholem týdne je úterý, den, kdy zajde mezi lidi na ta svoje dvě zvětralá piva. Ze světa, kdy za stolem s nadějí doufá v oslovení, kdy celý nedočkavý touží po otázce o počasí, o houbách, sedí dlouze, přeje si, aby přišel vrchol zábavy celého týdne a já, já jsem mu všechno pokazil, zničil jsem mu sedm snů, za každý den jeden, zničil jsem sedm nadějí osamělému člověku, který musí týden doufat, jestli náhodou nezaprší. Ach jo.
Když už začíná hrozit moje metamorfóza na uhlí, konečně dostávám milost a oči starce mě propouštějí ze svazujícího pohledu a já mohu s ulehčení poslouchat další závažnou debatu se všemi intelektuálními přesahy, které se tak často vedou u výčepu.
„Ta mrcha poštovská mě dneska zase vytočila.“, stěžuje si číšník a podnikatel v jedné osobě, když dotáčí pivo.
„Vysmívá se mi za sklem té své úřednické kukaně přímo do ksichtu. Že prý není povinná lidem rozměňovat peníze.“
Poslouchám kypící kvásek a vybavuji si, že ještě než jsem vkročil do koncentračního místa každé vesnice, rozumějte hospody, byl jsem na poště zaplatit internet.
Již při vstupu do poštovního cirku mě polil studený pot hrůzy z nevyhnutelnosti nerovného boje, a to na jedné straně mého vrtkavého intelektu a na straně druhé s důmyslně chaotickými políčky vytištěnými na blanketu bankovního příkazu. Ze zkušeností vím, že teprve když se mi v hlavě objeví podivné přírodní úkazy a mozek zaplní elektrické výboje z tropické bouře, teprve potom dosahuji bezchybného zaplnění všech chlívečků složenky, ale i to průměrně až na pátý pokus. Dneska jsem však cítil, že bude jasně, tudíž mysl jako po vymetení, bez zápalu a jiskry a tak když mi slečna za přepážkou podala tiskopis, bezděčně se mi podlomila kolena a oči v mdlobách vyletěly v sloup. Mé zornice už, už začaly líbat nebeské andělíčky, ale naštěstí včas, ještě před vypuknutím stavu beztíže se dokázaly vrátily na zem větou
„Nechcete s vyplněním pomoci?“
S vděčností podrbaného psa jsem koukal na slečnu za přepážkou, na slečnu, která nejevila žádné známky flirtu, jejíž hnědé oči byly naplněné jednoduchou ochotou a s tajuplným úsměvem přebrala moji výzvu k úhradě a začala vyplňovat.
Najednou jsem měl čas a pohodu a tak jsem si začal prohlížet vystavené pohlednice. Mezi fádními a otřepanými kousky mě upoutala karta s obrázkem pískomila, kterýžto vylézal z pohorky a nad jehož hlavičkou bublina hlásala: Můžeš být lepší!
Okamžitě jsem si vzpomněl na mou psycholožku, která několik přirovnání situovala na svoje mongolské hlodavce a na její častá slova ke mně, která se mnohdy dala shrnout do věty ‚Můžeš být lepší‘. Bez velkého váhání jsem vyplnil adresu Mgr. a s nadějí, že potěším a mnohé významové nastíním, jsem rázně pohlednici oslintal a poslal.
„Bude to všechno?“, dotázala se mě slečna laskavým hlasem, hned na to jsem služby zaplatil a s přáním dobrých časů lázeňskou poštu opustil.
„Když čumí za přepážkou ta vyzáblá, protivná herka, je lepší se poště zdaleka vyhnout“, pokračuje v obžalobě majitel.
„Hned večer napíšu stížnost, já jí ukážu nerozměňovat bankovky! Ta čůza!“
Slova se mi derou myslí a najednou mě píchá do zadnice, do té mé pohodlné prdele jakési neviditelné bidlo svědomí a spravedlnosti a tak se začínám hotovit k obraně pozorné slečny.
„Před chvílí jsem byl na poště a ta slečna byla ke mně velice vstřícná a ochotná.“
„Nevěřím, to není možný“, odporuje číšník a obrací se na příchozí ženštinu.
„Báro, bylas dneska na poště? Kdo je tam?“
„Nebyla. Proč?“
„Ale zase ta čůza Hejlová mi nerozměnila papírový prachy.“
„Jenže mně slečna pošťačka sama od sebe nabídla vyplnění bankovního příkazu a to, co vy říkáte, se mi nezdá“, vytrvávám na stejné obranné linii.
„Jak vypadá?“
Panáček v saku dotáčí další pivo a nevšímá si, že už přetéká a pokračuje: „Je tam taková dlouhá vychrtlá plošina?“
„Nepřišla mi vychrtlá a bez ňader. A ani nějak obzvlášť vysoká není.“
„No jo, to musí být jiná. Pivo!“
V pobryndaném saku zastavuje pípu, až to hlasitě mlaská.
„Jen jestli se támhle pánečkovi pouze nelíbí?“, ukazuje na mě Bára prstem a přikládá ke svým slovům úsměv, jenž se nazývá všude a na celém světě výsměchem. Přemýšlím nad vysloveným podezřením ženštiny: ‚líbila se mi, to jó, ale ne, hm…‘
Mrknu na hodiny a už nepřemýšlím, jen spěšně dopíjím hořkou sklenici pochybností a kvačím ke dveřím.
„Naschle.“
Přeji povšechně lokálu a pak se otáčím ke starci, co sedí u okna, co sedí za již dávno zvětralým pivem a já se k němu ukláním a pozdravuji jej osobně jen a jen výhradně pro něj říkám: „Nashledanou, pane!“ a snažím se do svých očí a hlasu dát maximum vážnosti a úcty.
Překvapený stařík sotva slyšitelně špitne:„Nashledanou.“
Konečně hačám v autobusu směr domov a v ustáleném dusnu zkouším přenést myšlenky k zívajícímu řidiči ‚jedeme, jedeme, pryč‘, když v tom z pošty zvesela, krok sun krok skotačí padesátnice Bára. Zmerkla mě a dnes už podruhé jsem dostal nafackováno úsměvem. Autobus nabral další ustálené dusno a já se bojím, že budu za naivního hlupáka, který se nechá ošálit každým malým ňadrem a z téhle představy mi není vůbec, vůbec příjemně.
Teprve až po chvíli si uvědomuji, že se sobecky strachuji o sebe a ne o tu krásně ochotnou a pozornou slečnu. Stydím se. Je mi ze sebe ještě hůř. Uvědomuji si: ‚ne, nejsem anděl. Až příliš často padnu na hubu. Ano, jsem mnohonásobně padlý anděl.‘