O morálním ponaučení které snad donesu k cíli…
Asi před dvaceti osmi roky seděl děda pod mucholapkou, seděl na svém stálém - rezervovaném místě a pozoroval oknem autobusovou zastávku.
V jeho tváři se zračilo opovržení, opovržení mladíky, kteří mezi šluky z oharků škádlili nezletilé dívky.
\"To za nás nebývalo,\" promluvil s morální převahou - děda.
\"My jsme nekouřili a nepili alkohol. Děvčata byly věrný a nezkažený. A vůbec, slušně jsme mluvili, žádný sprostý slova - to by nám huba upadla. Dívej, jak se předvádí,“ poukázal na adolescenta ve frajerské póze. „My jsme byli skromní, drželi jsme se zpátky, pokud to jen trochu šlo. Taky se nikdo z nás nerval, žádný násilnosti se ve městě neděly. A dnes? Dnes aby se člověk bál vyjít z domu.\"
Odkrojil si křivákem z ovaru i kůrky chleba a vložil sousto mezi úzké rty. Jídlo v puse přežvykoval ve snaze rozmělnit tuhé kousky.
Marně.
Najednou pohoršený – naštvaný ukazoval z okna. „Hnus!“ štěkl k páru, který ze škádlení přešel v milostnou hru. Jenže to už dědovo naštvání pozvolna vytlačovalo rozjímání. Vyndal zuby – které měl na kousání, nikoliv na parádu - a sentimentálně vyprávěl.
\"Panečku, já byl ale chlap, to bys kókal Vladku! Všichni to vo mně věděli a měli ze mě strach. Se mnó si jen tak někdo nezačal, a když?
To jednó s tvó babičkó sme z tancovačky vyšli na vzduch a uviděl nás Votroubil. Chlap jako hora – Votroubil, a ten měl pověst nejhroznějšího mlátiče z celýho vokolí Letovic. Tenkrát byl Votroubil vožralej jako prase a když k nám dovrávolal, provokativně zařval:
\"Kam jdeš s tó kurvó?\"
Já jsem mu ji vypálil, že se dobu ani nepohnul a z huby mu crčela krev. Takové sem byl pořez!\"
Dál nesu k hrobu své poučení. Jenže my jsme byli lepší…