Člověkodoktorská
Kdysi před lety jsem točíval na hrnčířském kruhu dlouho do noci. Pracoval jsem pilně a poctivě. Tenkrát rádio o půlnoci hrávalo státní hymnu.
„Kdé člověk náš, kde člověk náš…“
Dnes o půlnoci už lidskou bytost nehledají.
Zdravotní sestra Věra sedla do auta a jede do práce. Každý všední den o půl sedmé ráno, jen v úterý má odpolední. Cesta jí trvá asi dvacet minut, sotva se diesel stačí zahřát. Má jej tři roky a dnes poprvé bude muset zajet k pumpě natankovat naftu. Tatínek zdravotnice řídí náklaďák v podniku údržby silnic.
Věra vešla do čekárny, zdraví lidi, odemyká ordinaci a připravuje se, aby mohla vzít nemocným krev.
„Dále.“
Houkla od jehel. Do místnosti vletěl agent firmy Kurýrujem společnost s ručením omezeným. „Je zde pan doktor? Mám pro něj výhodnou nabídku. Naše kapky Vychrchel jsou sice dražší než konkurenční šmejdy, ale za to zaplatí konzilium všech venkovských kapacit. Naše firma velmi dbá o schopnosti lékařů! Jen dobrý a odpočatý lékař dokáže plně využít našich šuntů ke všelidové spokojenosti. Mně pana doktora a pro vás čokoláda.“
„Pane Franc, kam to letos plánujete?“
„Pod Matterhorn na pět dní. Stetoskopy a lyže s sebou!“
Manager lidských zdrojů si nervózně tře peněženku v kapse. Kůže na hýždi se mu zahřívá. Ředitel farmaceutické firmy Kurýrujem společnost s ručením omezeným nevěřícně zírá do zprávy o novém léku.
„Von ten dryják funguje bez vedlejších účinků? Víte, co to znamená?“
„Vím, pane generální.“
„Do prdele, no do prdele! Dovedete si představit, co se stane, když ten lék uvedeme na trh?“
„Dovedu, pane generální.“
„To je sen! Do roka se všichni s Parkinsonem uzdraví! Kurva! Jak jste proboha dostal do firmy takovýho?“
Personální zrudl.
„Vyhoďte ho,“ vmísil se šéf vývoje, „pak ten projekt v tichosti stopnem. Nic se prodávat nebude.“
„Na to jsem přišel taky, jenže co když ten bolehlav udělá pro jinou firmu?“
řve ředitel na personálního.
„Prosím, můžeme konkurenci rozeslat významné doporučení, že inženýr Praváček dokázal vyvinout lék, který vyléčí závažnou chronickou chorobu bez vedlejších účinků. S takovým posudkem ho nikdo nezaměstná. Ve farmacii určitě ne!“
„Výborně! Už jsem vás chtěl vyhodit,“ podíval se s úsměvem na personálního.
„Dáme si kávičku. Helenko, přineste nám kafe.“
Sekretářka zapnula rychlovarnou konvici. Ozvalo se lupnutí a místností zavanul pach spálené umělé hmoty.
Dělník Elektroklepu předvádí nadřízenému zlepšovací návrh.
„Podívejte se! Když zde nahradíme měď hliníkem a pořádně ho izolujeme, pak nevydrží víc než tisíc osm set zapnutí, což je průměr zapínání ve čtyřčlenné domácnosti na tři čtvrtě roku. V té době se konvice posere. A pokud všechno zatavíme do plastu, nebude nikdo, kdo by ji mohl opravit.“
„Dobrý, Berka, dobrý. Ale buďte realistický, Berka, jinam s tím vaším zlepšovákem jít nemůžete. Víte co, všechno je můj nápad a vy jste mi pomáhal. Dostanete čtyřicet procent odměny. Platí?“
Automobil s předsedou vlády objíždí kaliště hliníkového dolu. Vacík zírá na mrtvou jámu. „Do,prdele, jak zde můžou žít? To musí být prasata a ne lidi.“
Řidič pokyvuje na souhlas. Auto zastavuje na sídlišti, premiér vystupuje a kráčí k pultíku. Několik stovek cigánů zvědavě čučí na gadžovského krále. Premiér položí listy na pult, nasadí brejličky a začne.
„Já jsem celý život poctivě a tvrdě pracoval! Proto jsem dnes tam, kde jsem!“
Odmlčí se a přehrabuje se v papírech.
„Kurva, vy nejste žádní zasraní básníci, nebo intouši hysterický. Hele, na rovinu, a vemte si příklad! Já celý život kradl šikovněj než vy, a proto jsem, kde jsem. Kdy se konečně začleníte do společnosti a budete podvádět elegantně, tak, aby se nikdo nepohoršil? Už byste se měli přizpůsobit. Příští rok ministr financí škrtne dávky, páč v kase nejsou prachy, a jestli se nenaučíte krást podle pravidel, budete všichni v kriminálech!“
Šéf státní kasy mluví k zlaté soše. „Tak jsem ti ty prachy přihrál, Bože! Ty mě musíš milovat, neříkej, že ne! Vždyckys byl na prachy! Že kradu? To mi snad odpustíš. Že kradu z celé země nejvíc? Však ty máš bohaté raději, jsme míň nemocní, umíráme později a naši potomci se rychlej rozlezou po celým světě. Proč bys to dělal, kdybys nemiloval nás, nás největší? Že mám na svědomí mrtvé? To mi snad odpustíš, Bože. Však pracuju, abys zase nabyl moci nad tou chamradí. Nad tou hnusnou, drzou lůzou. Už jen několik majetků přesměruju kamarádům a z té sebranky budou nevolníci, budou se k tobě modlit, pokorní a s plnou vírou!“
Zdravotní sestra schovává čokoládu do šuplíku a ukřižovaného Ježíše mezi prsy.
„Další.“
Do místnosti vstupuje můj otec a hned se přátelsky zdraví s doktorem.
Kdysi jsem býval u doktora v nájmu, když jsem točil tvary z hlíny. Byli jsme kamarádi a ještě víc jsem si rozuměl s paní doktorovou. O mých pracovních pauzách jsme si povídali a na dvorku voněly koláčky, popíjeli jsme ledovou kávu, přivírali oči před sluncem. Oddávali jsme se flirtu až na samou hranici přátelství.
Jednou to viděl můj fotr, a jak jsme byli s fotrem sami, hned se do mě pustil.
„Ty ji mrdáš?“
„Ne.“
„Ty vole, počkej ještě dva roky, ještě dva roky musím být na neschopence, pak ji klidně přefikni.“
Celkem deset let jsem platil nájem na všechno možné i nemožné. Pomáhal jsem vymalovat, protože jsem je měl rád. Deset let byl fotr na neschopence, a když šel do důchodu, já už nevydržel a zbankrotoval. Od té doby mi doktor dělal naschvály. Fotr mi nedovolil u sebe vybudovat dílnu. Holt má jen sedm místností pro sebe a dřívější byt dal bráchovi.
Nyní si doktor s tatínkem podávají ruce.
„Co váš syn?“
„Ale, je to hajzl!“
„Však vím!“
Notují si v místnosti, kde jsem kdysi do nocí dělal a poslouchal půlnoční hymnu.
„Kde člověk v nás, kde člověk v nás…“
Je půlnoc. Je tma. Ucho mě studí o kolej. Poslouchám, kdy mě přejede mašina, která nepřipouští vyhybky. Už je rozjetá. Na zemi je tma. Na druhé polokouli Slunce a na Zemi půlnoc. Stroj je rozjetý, lítaj od něj blesky. Jednokolejka je úzká.
Slyším houkání.
Sýček hýká hymnu…