poezie a povídky vlado matuška
Paměť na ostří nože


Paměť na ostří nože Vlado Matuška: ostatní povídky

Paměť na ostří nože





Bříško zlodějsky dlouhého prstu ztratilo lidskou barvu, dokud padesátnice Karásková neotevřela na vyzvánění.

„Pojď dál, Klárko, už na tebe čekám.“

Slečna na chodbě vypoulila oči a tělem naznačovala ústup, ale po krátkém zaváhání odhodlaně vešla do bytu.

„Ty jsi ale špatně vychovaná dcera. Já tě přece vedla k dochvilnosti, a ty si nepřijdeš v domluvených šest, ale až v sedm. Kdo má na tebe čekat?“

Mladé ženě spadla brada a naprázdno polykala. Nevěřícně loupla očima na sloupkové hodiny, které ukazovaly pět minut po půl šesté. Už chtěla protestovat, ale pak její ústa vydala milý úsměv.

„Posaď se, Klárko, a vyprávěj, co tvůj přítel, jak se jenom jmenuje, Tomáš, Pavel?“

Žena neodpověděla, jen sebou v křesle vrtěla.

„A kdy bude svatba? Víš, jak toužím ještě poznat vnoučátka. Už tě Petr požádal o ruku?“

„Víš m, ma, mami? von říkal, že nemáme prachy na rodinu, prej jesli bys nám nedala padesát táců, to bysme šoustali jak vo život, abys měla radost.“

Karásková vstala a těkavě se rozhlédla.

„Vidíš, Petr je zodpovědný chlapec. Ráda vám pomůžu, ale nevím, kde jsou. Nevíš, Klárko, kam schovávám úspory? Klidně si z nich vezmi, kolik potřebuješ. Nebuď skromná.“

Mladé tělo vyskočilo z pružin křesla a skotačivým krokem stanulo před sekretářem. Šuflata z něj tahala v jezdcích, až narážela o zábrany zadních stěn. Štíhlé prsty Kláry se procházely papíry, dokud mezi diplomem PhD a disertační prací nenašly dlouhý, špinavý kuchyňský nůž. Vzala jej a ostřím si strhla chloupky z předloktí.

„Chceš vnoučata? Chceš! Tak si vzpomeň, kde máš ty prachy!“

„Ráda bych vnoučka, Klárko, ale aby byl po Petrovi,“ vyprávěla matka nepřítomně a nevnímala nejen výstrahu, ale i mladší ženu, která převracela koberce, odsouvala skříně, prolistovávala knihy.

„Proč jsi stále, Klárko, taková neurotická? Já chci vnoučka vyrovnaného a spokojeného se životem. Navíc Petr je krásný chlapec a ty jen ošklivé káčátko. Čekala jsem, že vyrosteš v labuť, ale ty ne. Moje holčička, moje Klárka zůstala šedivou blátotlačkou. Zato tvůj chlapec je sošný Adónis! A ten stejnokroj! Víš, Klárko, že v anonymitě stejnokroje lidé snadněji mučí a zabíjí?“

Mladá žena najednou ztuhla a tvrdě opřela mramorové oči do své hostitelky.

„Kdo jsem? Co já jsem tvoje? Jak se jmenuju? Máš mne ráda?“ zeptala se, aniž by v očích její náhrobní kámen prozradil cokoliv jiného než tvrdost.

„Ty to nevíš, Klárko? Ty jsi ale hloupá! Ty jsi přece Klárka, moje jediná holčička.“

Kámen v očích mladé ženy roztál v proud dalšího hledání.

„Já jen vím,“ mluvila přes rameno, „že bachaři za těma svejma černejma brejlema jsou pořádný svině! Hele, máti,“ prudce se otočila a její pěst nechtěně udeřila matku do stehna, „vyval ty prachy a nehraj si se mnou na blbou a hodnou!“

„I kdybys mě zabila, já nevím, kde jsem peníze schovala.“

„Hele, máti, i to se může stát!“

„Co?“

„Že tě podříznu i bez uniformy, babo pitomá. Kraviny si pamatuješ, co? Ale kde máš úspory, to né.“

Štěkala neurvale, když procházela znovu zásuvky. Letmo přečetla nadpis disertační práce ‚Psychologie jedince v davu‘ a už po několikáté Klára zapochybovala a zkoumavě pozorovala starší ženu.

„Vidíš ten nůž, máti?“ zeptala se a namířila čepelí na matku.

„Ty máš ale hloupé otázky, Klárko. Není přece tma, abych nůž neviděla.“

„Co s ním asi můžu udělat, ty chytrá krávo!“

„Umýt? Je špinavý.“

„Kurva, ty jsi úplně blbá. Podívej!“

Přiložila nůž k ruce a strhla si chlupy z druhého předloktí.

„Je ostrý, je ostrý, krávo!“

„Dej mi ten nůž, Klárko, já jej umyji. Ještě se s ním poraníš a dostaneš infekci!“

Starší žena zvedla ruku a mladá s čepelí prudce ucukla, ale pak si vše rozmyslela a váhavě matce podala zbraň střenkou napřed. Najednou v očích matky zablesklo.

„Já si vzpomněla! Já si vzpomněla, peníze jsou u vody.“

„U vody?“ kroutila hlavou mladá a vešla za starší do kuchyně.

„Jen kde je u vody?“ brblala si pro sebe matka, když otevřela spíž a nadzvedla krabici cukru.

„No to jsem zvědavá,“ uchechtla se dívka a za zády se opřela dlaněmi o sporák.

„Podívej se za petláhve,“ radila, když ucítila kouř spálené kůže.

„Pičá!“ vykvikla bolestí. Prudce se otočila a uviděla do ruda rozpálené plotýnky.

„Ty seš úplně blbá, máti!“

Řvala bolestí.

„Klárko, já, já že jsem hloupá? Kdo se popálil? Kdo je hloupý?“

Usmívala se poťouchle matka.

„Vá, to je bolest!“ skučela spálená a strčila čoudící dlaň do dřezu, otočila kohoutkem a nic se nestalo.

„Já tě fakt zabiju! Proč neteče vodáá!“

„No přece, aby netekla do kanálu, to dá rozum.“

„Kde máš uzávěr vody, proč se ptám, kde máš hajzl?“ ale nečekala na odpověď a vletěla do prvních dveří a měla štěstí, trefila napoprvé. Otevřela skříňku od stupaček a nevěřícně výskla. Na vodoměru ležel hezký paklík pětitisícovek.

„To snad není možný,“ sykla a otočila hlavní uzávěr vody a chvatně strčila ruku do záchodového rezervoáru.

„Ách,“ ulevila si a najednou zase radostně pískla, když na stolečku vedle záchodové mísy našla další balík peněz.

‚Probůh, k čemu je ta baba na hajzlu používá?‘ zeptala se v duchu a zvedla záchodový poklop. Uviděla jen nespláchnuté lejno, ale bez bankovek a bez papíru. Otřásla se hnusnou vzpomínkou na kriminál a vyběhla do kuchyně.

„Mám je, mami, mám je.“

Mávala paklíkem, když zastavovala do dřezu proudící vodu.

„Budou vnoučátka, babi, jistě se dočkáš,“ usmála se mladá žena s opravdovou láskou, láskou, jaká se na dceru k matce sluší.

„A prosím tě, dávej na sebe pozor, mami!“

Vypnula plotnu sporáku a utěrku z něj pověsila na háček.

Sloupkové hodiny začaly odbíjet šest.

„Tak a já valím, mami. Pa a díky moc za háky!“

Zamávala jimi radostně, když otvírala dveře na chodbu, kde se opravdová Klárka chystala zazvonit na domovní zvonek a Petr si nervózně upravoval uniformu, aby mu nebyla vidět služební zbraň.

„A jsem v hajzlu,“ sykla mladá žena s penězi v ruce.

formulář pro komentáře a názory k textu