poezie a povídky vlado matuška
Povídka z dopisu


Povídka z dopisu Vlado Matuška: ostatní povídky

Povídka z dopisu





Slečno spisovatelko, Váš zašívací příběh ze skladu ve mně vyvolal vzpomínku na můj podobný, izolačním materiálem přetřený.

Bylo mi tenkrát čerstvých patnáct a toužil jsem být vlastníkem kazeťáku. Chtěl jsem mít stroj z úžasného západu a přehrávat na něm západní hudbu drcených kytar. Toužil jsem každý den oblažovat znormované sousedy lítým řevem při západech Slunce.

Kde ale vzít a nekrást ze společného krajíce tlustě namazaného sádlem? Inu, jakožto uvědomělý mladík, poučený o špatnostech přivlastňovat si nezaslouženě, přihlásil jsem se na brigádu a přiložil ručičky k dílu blahobytu.

První den brigády přivezli náklaďák s vlečkou, plně naložený pytli s prachem korundu. Jeden vážil čtyřicet pět kilo a nebyl delší než padesát centimetrů. Házeli je na nás, mladé brigádníky, z výšky postranic. Vždycky po naložení na můj hrb podlomila se mi kolena a já v opilecké chůzi vyrovnával jednostrannou zátěž úzkých ramen. Těžký, malý, umělohmotný pytel se příšerně držel a v závěru cesty jsem svoje špélky nutil k běhu, abych stihnul pytel položit na místo dřív, než mi spadne.

Vězte, já byl tenkrát uzoučký víc než běhy kolouška a ještě zdaleka jsem nedorostl v kohoutku dospělé výšky. Tolik křehké konzistence bylo moje mládenectví. A i když jsem se stačil otočit tolikrát co svalnatější kolegové, přesto jsem neuniknul osudu a na rozdíl od lépe placené práce zednických přidavačů dostal jsem příští den snadnější práci. V jiné hale, než přidávali moji kamarádi, byl jsem pověřený zametat a natírat izolačním materiálem podlahu. Mým dozorem a nadřízeným se stal vetchý padesátník, který se rád veselil, i když se smál jen zřídka.

S námi dvěma a košťaty byla ještě jedna slečna, která barvila trubky všedním odstínem. Byla o tři, čtyři roky starší než já - zaostalý mládeneček, co ještě neznal skoro nic z tajů touhy. Ovšem skutečnost, že ona slečna je obdařená obrovskými prsy, byla i pro mne nepřehlédnutelná. Moc, moc často jsem na její dudy hleděl, především proto, že jedno gigantické prso bylo o hodně užší než druhý gigantický prs. Slečna se jmenovala, nomen omen, Maruška Cacková. Za natěračkou, svazačkou Maruškou často chodil montér se sterilním knírkem. Připomínal mi pětadvacátníka z NDR, který poslouchá Puhdys.Takový ten typ, co je ve školách velice snaživý a pečlivý, ale hloupý, a nikdy od něj neuslyšíte vtip nebo vlastní názor.

Jednou se mi Maruška svěřila, jak je jí knírek protivný, že ji pořád zve na motorku a ona pořád odmítá, a že už neví, jak jej odradit. Dotěru.

„Snad jej hodně ponížit?“

Už nevím, koho napadla ona lest, vzhledem k mojí nevinnosti asi Marušku, že až budou spolu Maruška s knírkem (tedy Maruška knírek neměla), já k nim přijdu a pozvu ji, vyvinutou Cackovou, do kina, a ona odpoví „půjdu ráda.“ Tak krutý byl náš plán!



Pečovatelská Maruška mně, chlapci naivnímu ve světě práce - nejen ve světě práce - pomáhala vyznat. Vedla mne bludištěm vztahů a přiměřeného pracovního nasazení. Jenže mistr chodil na kontroly, a pokaždé, když se můj parťák někde veselil, ptal se mě, kde je, a já odpovídal pravdomluvně „nevím.“ „Jak dlouho je pryč?“ pokračoval mistrně po stopě, a já bezelstně udal „dvě hodiny a půl.“ Až jednou se vrtkavé náhodě zachtělo a mistr na rozjařeného kolegu kápnul, hezky jej seřval a já sloužil za důkazní materiál. „Jsi usvědčený, fluktuante!“

Příští ráno, když neveselý spolupracovník ucítil pravidelnou potřebu povzbudit se, vyrovnat svoji hladinku života, zaúkoloval mne, že když se bude mistr na něj ptát, pak prý odešel před chvílí do skladu pro lepší koště, aby se nám lépe metlo.

Podle nezlomné pravděpodobnosti se tak i stalo, a já mistrovi hezky vylíčil starostlivost mého spolupracovníka o naše pracovní pomůcky. Mistr se jen ušklíbl, řekl „jistě zase někde chlastá.“ A odešel.

Za několik hodin se vyvracející se kumpán vyptával, zda jsem mistrovi vysvětlil jeho nepřítomnost na pracovišti podle jím zadaných instrukcí. Odpověděl jsem „ano“ a už, už jsem se nadechoval, ale uviděl jsem Marušku, kterak si může paži vykloubit, aby mi dala znamení, brzdi!

Když jsme s Maruškou zase osaměli, hučela do mě: „Nemůžeš mu říct, že ti na tu lež šéf neskočil!“



Ve stejném prostředí ubíhaly dny a mistr byl nasraný z naší pracovní výkonnosti. „V sobotu zde byli dva muklové a udělali skoro třikrát víc práce. Vysvětlíte mi to?“ rozčiloval se. Vysvětlit jsem nemohl. Jen Maruška mi šéfa pomáhala obměkčovat svou bystrostí slov a velmi pádnými prsy. A kdyby jejich váha nestačila, mohla ještě vytasit na světlo tatínka náměstka. I proto jsem cítil k Marušce stále větší dluh.

Až konečně jednoho dne jsem mohl Marušce oplatit její starostlivost službou. V jídelně seděla u stolu mimo jiné i s dederáckým montérem, který do Marušky hustil Puhdys. Já to uviděl – hned jsem s tácem polívky a knedlíků přišel k plně obsazenému stolu a hlasitě pozval Marušku Cackovou do kina. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Páni a dámy sedící v doslechu hlasitě vyslovené nabídky otevřeli huby, aniž chtěli přijmout jídlo. Zírali na fracka, kterýmu možná ještě ani nestojí, jak žádá převinutou dívku s obrovskými prsy o rande. Maruška vybuchla v živý a nezadržitelný smích. Stál jsem tam jako opařený a bylo mi děsně trapně - poníženě. Snad celou minutu se Maruška smála a nemohla se utišit. A já stál a stál a stál s omaštěnými knedlíky, nechápal jsem. Musím přece počkat podle dohody, ale zatím není zdrcený sterilní knírek, ale já! Maruško, Maruško Cacková!

Až po nekončícím studu utichnul živelný smích Cackové a zajíkavě odpověděla: „Pak si to vysvětlíme.“

Zradila mne! Ponížila a zradila! Maruška jedna.



Až zkušenostmi jsem nemnohé pochopil a mám dnes pro Marušku Cackovou porozumění. Nemohla přece jít do kina před tolika lidmi s klučíkem, který možná ani nepostaví dostatečnou velikost.



V současnosti je Maruška právničkou JUDr. a má politické kontakty přes stranu Lidovou. Kdysi porodila nemanželské dítě. Podle nových pověstí je otcem jeden ze známých folkových zpěváků. Maruška s ním má dítě cíleně.

O stále veselém spolupracovníkovi, který se v životě moc neusmíval, nevím nic, ale přesto s jistotou konstatuji konečné resumé „mrtev.“

No a já? Myslím, že nemusím popisovat, jak jsem na životě pověšený. Zapojte svébytnou kreativitu, čtenáři, nebo jděte po všeobecných cestách zkušeností.



Jo, a na západní přehrávací stroj mi přidali rodiče. Výdělek z brigády zdaleka nestačil.







formulář pro komentáře a názory k textu