poezie a povídky vlado matuška
Vzduch vytvořil deku a padnul na lidi

Vzduch vytvořil deku a padnul na lidi

Vzduch vytvořil deku a padnul na lidi.



Řečníkovo vstřícně šilhavé oko sledovalo namačkané hlavy. Nic mu nedokázalo uniknout. Dobrý dravec je mistrem chladné empatie. Nepřehlédnul žádnou krůpěj potu. Viděl každé vadnoucí víčko, prasklinu na rtu. Ke všemu těžkému pocitu hala začínala lidsky smrdět.

„Sedláku!“

„Ano, Šikovateli.“

„Dejte otevřít okna a pusťte větráky!“

„Rozkaz.“

Sedlák koženě scvaknul holínky a nechal Šikovatele s ministrem práce a sociálních věcí - Mydlářem - samotné.



„Potřebuju vzduch, Mydláři.“

Vysoký svalnatý muž přešlápl z nohy na nohu, třel si palec s ukazováčkem, pootevřel ústa, aby nakonec polknul naprázdno.

„Vzduch. Kyslík potřebujeme, Mydláři!“

Hora masa sevřela hranu rtů a pak Mydlář vojensky štěknul:

„Ano! Jistě, Šikovateli!“

„Vidíte ty vyschlé hlavy?“ ukázal ledabyle do shromážděného davu. „Jen je zapálit a shoří na uhel. Spečou se v jeden zformovaný škvarek. Řeknu krychle, bude krychle. Řeknu tank a bude tank!

Víte, Mydláři, já zde dnes rozpoutám požár, nenažranou ohnivou bouři, a proto ty hlavy musím oživit kyslíkem, aby vzplály.“

„Výborně, můj Šikovateli!“

Nastalo mlčení mezi vládnoucími, které se rozpouštělo v šumu lidských mas. Soustředěný Šikovatel dál pozoroval hlavu za hlavou. U každé položky se na chvíli zastavil. Zkoumal její tvrdost, rozpoložení, bohatství, inteligenci. Přemítal, kolik úsilí by dalo ji rozštípnout a přiložit ji pod kotel.

Dobrý materiál zde máme, bručel si pro sebe. Náhle však zamrznul pohledem v jednom bodě. Nemohl pokročit od líbezné tváře k další prázdné hlavě. Svázaly ho modrošedé oči sotva ne dívky, ale už čerstvě nové ženy, připravené vrhnout pro národ zdravé potomstvo. Vteřiny míjely a plavovlásce se objevil od spojivek rozpačitý úsměv. První vráska.

Zdálo se na okamžik, jen na krátký okamžik, že i Šikovatel projevil emoce. Zůstali duhovkami spojeni minutu, dvě, dokud nezačalo halou plechově hučet.

„Co se to ksakru děje?“

„Rozbíhají se větráky, Šikovateli!“ uchechtl se Mydlář. „Na váš rozkaz.“

Šikovateli se v obličeji vyrazil ten nejtvrdší ksicht, jakého je člověk schopný. Však ty mě dlouho srát nebudeš, pomyslel si, jen co zruším nezaměstnanost, budeš rád, kate, za lopatu. S cigánama na kanálech je tvé uplatnění pro stát.

Nezasmál se, ani v duchu se nezasmál svému vtipu. Nesmál se svým vtipům, natož těm nevyřčeným.

„Mydláři, zavolejte ministra bezpečnosti!“

„Rozkaz!“ scvaknul paty Mydlář a udělal rád čelem do zad. Kdyby zde byl ještě chvíli, jistě by svou tvrdou hlavu pozbyl.



Sotva odešel, už se hlásil kostnatý chlápek ostrých sanic.

„Všik!“ pozdravil slušně příchozí muž. „Přejete si, Šikovateli?“

Šikovatel vytrčil ukazováček k davu. Mladá žena vytřeštila oči, roztržitě sklopila hlavu a začala chvatně hledat v kabelce s obrázkem kolibříka něco nepostradatelného.

„Řezníku, vidíte tu zvláštní ženu v blůze s výstřihem do půli prsů? Blyští se na ní slunce a paprsky přecházejí v ruce, jako by ji za zády chtěly obejmout. Vidíte ji? Právě vytahuje mobil a ukazuje v něm něco sousedce.“

„Myslíte ono roztržité děvče, co sedí před naší stoupenkyní? Před pevnou matrónou v uniformě, co je v pozoru a drží stranickou vlajku, můj veliteli?“

Šikovatel spatřil masitá svalnatá stehna v šortkách, pruhované podkolenky. Spokojeně pokynul hlavou.

„Asi ano. Má kolibříka na kabelce, Řezníku?“

„Jo. Plavovláska s vlasy do ohonu.“

„Správně,“ odsouhlasil slovem selekci jedince a dál ukazoval na objekt, který často neudržel svůj pohled na mobil, a ten sklouznul na pódium k mužům, co si o ní právě hovořili. Co ji - pozdní puberťačku - možná i hodnotí.

„Zjistěte mi o ní všechno! Než skončím projev, chci dostat podrobné informace!“

„Můj Šikovateli, domnívám se správně, za jakým účelem…“

„Domníváš se bezpochyby správně, Řezníku!“

Odmlčel se s pohledem k otevřeným oknům, s pohledem někam do modrého prostoru.

„Mohu odejít?“ scvaknul ministr bezpečnosti kožené paty.

„Běžte, ale nejdřív vypněte větráky, než provedete lustraci vybrané osoby. Dělají strašný hluk.“

„Rozkaz!“ vyštěkl Řezník a vykonal předpisové čelem vzad-ek.



Šikovatel napřímil hlavu, vysunul spodní čelist a udělal několik kroků k řečnickému pultu. Sevřel kostnaté prsty v pěst a opřel obnažené klouby po stranách několika mikrofonů. Ve hřbetu a v předloktí vystouply mohutné žíly. Pronikaly fialově, agresivně tepaly na voskovém papíru pleti. Šumění mnohatisícihlavého shromáždění ztichlo jako stádo čekající na povel psa. Jen větráky hučely napětí. Klid před výboji proudu. Vtom jeden větrák přestal hučet. Po chvíli následoval další, kterému usekli tok elektronů. Stupňovitě to halou utichalo a každý skok nabíjel prostor, až všechno zmlklo a energie se dusila tlakem. Najednou otevřenými okny u stropů prorazilo slunce. Objevily se sloupy osvětlených částeček prachu a jeden ze sloupů světla dopadnul na Šikovatele. Halou lidé zašuměli, ale Šikovatel nepokoj seknutím dlaně utnul. Pálil všechny pohledem, až z ničeho nic hlasem rozříznul očekávání.





„TAK!“

blesklo napřímeným ukazovákem a dál probublával blížící se hrom.

„Užžžž mě mrrrrazííí v zátylku! Slyším ji! Slyším, jak brousí kosu! Cítím její chuť. Smrt! Smrt přichází! Slintá! Má chuť na mne. Má chuť na tebe! Tebe! Ano, na Tebe! Tebe i tebe chce! Všechny chce setnout! Nás! Nás všechny! Do jednoho! Nikoho neušetří! Zdá se, že jsme odsouzeni. Malé Česko. Malý národ, malé hospodářství, malý vliv. Snad…



Snad jen silné!

Snad jen výjimečně silné, na těch si vyláme zuby! Kolik jich bude? Říkám vám… Vám! Vám, mí nejbližší, málo lidí se zachrání. Ne každý desátý, ne každý tisící, ale jeden z půl milionu přežije. Ba jeden z milionu, až nastane Armageddon všech zemí, všech lidí. Jeden, jeden z milionu má šanci. Žít!

Bude málo ropy, málo plynu, bude zima, stroje neobdělají půdu, nedovezou do obchodů potraviny. Bude málo pšenice, rýže. Jinde vyschne voda. Sračky se vrátí do hajzlů a budou stříkat až do stropu! Začnou války, pakty, zrady. Zrady, vraždy států, měst, ulic příbuzných. Nakonec jen hrstka z vás ubohých zabijáků přežije! Budete muset zardousit vlastní dítě, abyste nemuseli poslouchat hladový řev. Nebudete moct plýtvat, sežerete jej, abyste oddálili vlastní smrt. Vy! Vy všichni! Jen ti nejsilnější, nejschopnější, nejtvrdší přežijí. Jen silní v silných zemích! V národech početně velkých s prostředky…“



Nastalo hrůzné, pohřbívající ticho. Šikovatelovo čelo se potilo námahou. Zpod hustého obočí šlehaly modré oči. Oči štěpeného jádra. Oči v tahu ohně vesmírné lodě. Sledovaly dav, vybíraly posádku. Vybíraly palivo do reaktorů.

Poklepával prsty do dubového pultu. Vyťukával rytmus do masívu, když z ničeho nic zaječel a máchnul vzduchem domnělou sekerou.



„To já nedovolím! Já nedovolím, aby můj milovaný lid vymřel. Já dobře znám obrovské kvality mého národa! Ocelové obyvatele státu! Když se na vás dívám, vidím to nejlepší na Zemi!“

Šikovatel se naklonil přes pult a bodnul ukazováček do atletického mladíka.

„Ty! Ty jsi jedinečný! Ty jsi plný energie! Ano! A ty!“ zaseknul otevřenou dlaň k ženě středních let.

„Ty nám můžeš ještě porodit mnoho krásných, zdatných synů. A kolik práce pro naši zemi vykonat! Ty! Ty! Ty! Já! Vy všichni jsme elita! Jsme jedinec z miliónu a já nedovolím! Nedovolím, abychom promarnili příležitost přežít! Já nedovolím, abychom ze sebe nevymáčkli všechno!

…

Já to nedovolím!

Nedovolím!

Nedovolím!

Ne!

nedovolím…



Chcete přežít? Chcete ovládnout zemi? Chcete se stát nejmocnějším národem? Nejvýkonnějším národem? Dejte mi důvěru a já z vás učiním mocný stroj, před kterým Američani, Rusáci, Číňani padnou na prdel! Strachem se ve vlastních sračkách budou schovávat, ale marně. Dejte mi důvěru a rozšlápnem je jako škodlivý hmyz! Stačí říct a zametu s veškerým neřádem v naší zemi. Zničím všechno, co nás brzdí. Zabiju všechno, co síle státu škodí!

Nikdo nebude bohatnout, když nebude užitečný všem. Zničím, vyvraždím korupci. Nechám chcípnout hladem flákače, ale i lenošné! Zavedu opravdová kritéria užitečnosti. Donutím všechny žít bez protekce! Bez korupce! Pokud někdo nesplní index užitečnosti, nezaslouží si žít! Žádné výhody straníkům! Žádné dřívější zásluhy! Pokud jsi tři nové Luny málo užitečný, nemáš právo nás brzdit! I kdybys pro naši myšlenku ŠIKU udělal velkou službu, jako například herci Mádl a Martha Issová . Ne! Ne, ani oni nemají žádný výhody! Jsi starý? Jsi neužitečný? Tak Zemři!

Vždyť nikdo nemá právo brzdit své potomky! Nikdo nesmí oslabovat stát před blížící se První Apokalyptickou! A pokud by někdo chtěl žít na úkor užitečných, není dobrým otcem! Není ani matkou! Nezaslouží si být nazýván rodičem! Jsou vrahy svých potomků. Vrahy! Ano, vrazi to jsou!“



Šikovatel polekaně zvednul oči. Nehtem palce levé ruky jel podél letokruhu. Šikovatelův PÍ ÁR nesmlouvavě zakazoval slibovat lidem zabíjení příbuzných. Navrhoval postupné a skryté zavedení eutanázie - utracení nepotřebných. Jenže on, vůdce a tvůrce myšlenek ŠIKU, věděl, že by těžko mohl tajit mizení rodičů, prarodičů, zmetků. Musí masy přesvědčit o nevyhnutelnosti. Musí vytvořit novou morální normu, ale ta nevzniká ze dne na den. Možná měl ještě několik dní počkat, uvažoval Šikovatel a zkoumavě sledoval náladu davu. Jistě, jeho vůle vyhrává, ale ještě nevyhrála.

Nevědomky, nenacvičeně se mu zvedla pravá ruka a přičísla lesklé vlasy na levém spánku. Uvědomil si, že na chvilku je mimo, mimo svoji režii. Přinutil se napřímit. Jeho dlaň, asi půl metru před spalujícím pohledem, sevřela v prstech celou planetu.



„Na Zemi je málo místa. Na Zemi je už dlouho málo místa! Už sto let miliardy lidí se cpou ropou. Stačí upšouknutí sopky. Stačí, aby nejbohatší chtěli zhmotnit virtuální majetky, a veškerý řád světa padá do hajzlu. Likvidace. Všichni proti všem o přežití. Ti. Ti! Ti nejhorší z nejhorších mají největší šanci přežít a ovládnout Zemi. Chcete, aby přežili židovští bankéři? Ta vypočítavá židovská hovada? Nebo snad petrolejoví mohamedáni? Těm lenošným hubám, co nežerou prasata, má patřit svět? A co ta pokrytecká komunistická chamraď, co korumpuje a vykořisťuje čínský dělníky? Nebo snad prochlastaní, hulvátští ruští oligarchové si zaslouží přežít Armagedon? Zaslouží si žít sobeckost? Korupce? Falešnost? Ne! Ne, to nesmíme dopustit! To vy, čeští lidé, nesmíte dopustit. To nedopustíte! A já slibuju, že vás dovedu k takové výkonnosti, k takové síle, takové poctivosti, že žádný miliardář si netroufne na Čecha ani podívat! A právem! Už není doba na změkčilost. Už není doba solitérů, ale jednoty!

Řekněte mi a já z vás udělám ty nejlepší lidi! Ty z nejryzejší ocele!

Chcete být nejmocnější na zemi?“

„Ano.“

„Chcete být nejmocnější?“

„Ano.“

„Mám z vás udělat vládce světa?“

„Ano, udělej!“

„Dáte mi právo dovést vás k vítězství?“

„Ano!“

„Mám vás, vás, nejlepší lidi, vést k zaslouženému vládnutí?“

„ANO! ANO! ANO! ANO! ANO! ANO! ANO! ANO! ANO! ANO! ANO!“

„Dobrá, dobrá…“ udělal paží uklidňující gesto. „Věřím vám. Věřím vám, vám nejschopnějším! Věřím, že vy dokážete všechno! Proto tenhle nelehký úkol zvládnu! Díky vám všem to zvládneme!

JDEME, JDEME ZVÍTĚZIT!!!“



„ŠIKOVATEL, ŠI – KO – VA – TEL, ŠI – KO – VA – TEL, ŠI – KO – VA – TEL, ŠI – KO – VA – TEL!“



Šikovatel se opřel o pěsti. Podíval se na dívku, o kterou kdysi dávno měl zájem. Kdysi dávno před započetím vítězného projevu. Podíval se do tváře pustého souhlasu. Pustého nadšení. Dívence vylouplé oči ze spodních víček zářily jako půlměsíce na hladině oceánu. V nadšení. V odevzdanosti ubíhaly její vrásky smíchu až do spánků. Kolibřík na tašce zaplaval vzduchem. To právě děvčátko strhli dva mladící ve sportovních barvách strany Šiku. Odváděli spoutaný zlatý ohon za ním, Šikovatelem. Za vládcem. Vedli holku v balení kolibříka, aby si s ní hrál. Odvádějí děvčátko do jeho mocných pracek. Má ji! Jsou všichni jeho. Má spousty těl do spalovacího stroje, do reaktoru výkonného státu.



„Všik!“ zařval do sálu své rozloučení se, rozloučení se s celistvou masou jedinců. Hromové

„VŠIK!“ zaburácelo halou, hlavou v odpovědi.



Pružně seskočil z vrcholu řečniště a vrhnul se energicky na Řezníka. „Prověřil jsi ji?“

Kožené holiny cvaknutím štěkly zároveň s odpovědí.

„Ano, Šikovateli!“

„A?“

„Je možné ji připustit, tedy pustit do vaší blízkosti, pane!“

„Dál…“

„Jmenuje se Jiřina Nováková. Narodila se v Českém ráji před patnácti lety. Rodiče průměrní inženýři, nezabývají se vývojem. Prospěch ve škole vynikající…“

„Stačí! Zaveďte mne za ní, Řezníku!“

„Pane!“ štěkla kůže vojenských holin. „Tudy,“ napřímil ruku chodbou. „Zde, Šikovateli,“ upozornil na železné protipožární dveře Řezník a odtlačil v pantech vřískající vrata, za nimiž se objevilo děvčátko k pomilování. Oba vešli do železobetonové komůrky.

„Můžete jít!“ přikázal Šikovatel.

„Ale pane…“

„Zde s dítětem si poradím sám, Řezníku! Jděte!“

„Rozkaz!“ zaštěkala kůže v patách, a už byl ministr vnitra pryč.



„Šikovateli,“ vydechlo děvčátko, „miluji vás, ani nevíte, jak moc můžu milovat! Ani jsem nevěděla, jak moc dovedu milovat. Milovat zralého muže. Muže nezměrných kvalit. Miluji, miluji, prosím, neodmítejte lásku prosté…“

„Já vím, mé dítě! A vskutku se mi líbíte, děvčátko. Navíc potřebuju krásné mladé tělo. Potřebuju oddanou, bezvýhradně oddanou duši. Až přijdou těžké momenty, a ony musí nevyhnutelně…, pak mladé hřejivé tělo, milující tělo dodá energii mně, vyšší moci. Mé předurčenosti spasit tenhle stát Čechů. Mému osudu znovu zalidnit svět lepšími lidmi, s kvalitnější mocí, než je světovláda té bankovnické chamradě a zkorumpovaných demokratických prasat! Chceš, milé dítě, být dobíječem? Chceš zkusit zvládnout úlohu, těžkou úlohu? Být záložním zdrojem vyvoleného muže v nejtěžších chvílích lidstva?“

„Ano, můj Šikovateli! Chci! A jestli svou úlohu nezvládnu, klidně mne zabijte. Ne, já sama. Zabiju se, když zklamu.“

„Mé děvčátko, slyším, že se můžeš stát velkou a důležitou ženou. Mojí ženou. Mou!“

„Ano…“ vydechla osudově Nováková.

„Řezníku!“

rozlétly se dveře na povel a zamlaskaly holínky.

„Odvezete zde děvčátko…“ Šikovatel se zamračil v půli věty a přemýšlel. Rozložené ticho začínalo být trapné. Vůdce začínal projevovat podráždění.

„Jiřinu Novákovou, Šikovateli!“

„Ano, dítě Jiřinku odvezete na moji vilu v lesích Ralska.“

„Na Lvíče, pane?“

„Ano, ano. Postarejte se, aby zde, zde, zde děvčátku nic nechybělo! Jděte vše zařídit a do půl hodiny ať už jste na cestě!“

„Rozkaz, můj Šikovateli!“ vyjekly Řezníkovy paty a už zmizel za železem dveří.

„Můj Šikovateli, vy se mnou nepojedete?“

„Nemohu. Mám povinnosti k vlasti. K lidstvu.“

„A kdy se vás dočkám, můj pane?“

„Až mně osud dovolí. Až budu na smrt unavený, přijedu se napít, natankovat palivo, můj kolibříku.“

„Prosím. Prosím, ať vás mám co nejdřív. Prosím, milujte mne, můj pane, ať nemůžete beze mne být…“

„NE! NE! Já jsem ten kdo rozhoduje. Zvykněte si na to, dítě!“

Dívka dvakrát nasadila ústa ke slovu, ale pokaždé kaprovitě spolkla nebezpečný odpor. Nakonec však našla cestu vzdoru.

„Co budu dělat celou dobu bez vás, Šikovateli? Ještě mne popraví pro neužitečnost lidstvu.“

„Kdepak! Vy jste zde pro moji pohodu. Každý, kdo mi přímo slouží, je užitečnější než tisíc žen pracujících na výrobním pásu se střelivem. Potřebuji ten nejlepší osobní servis, abych mohl činit velké, světové věci. Abych mohl vést řád k dokonalejší Zemi! Abych pod českým strojem mohl pořádně zatopit, musím mít ten nejlepší tělesný a duševní komfort. To je přeci všem jasné! Jsem důležitý! Jsem Šikovatel!“

„Ano,“ špitla Jiřinka a za zkříženými pažemi přitlačila kolibříka k hrotům ňader. Provedla tak zatmění blůzy.

„Už musím jít upevňovat, tvarovat, pohánět a parazity vyhlazovat! Vyhlazovat společnost. Až přijde Řezník, on už se o vás postará, milé dítě. Řezník se postará.

Všik!“ pozdravil ochočené zvířátko při odchodu.

„Všik!“

popřála dobrý den svému Šikovateli Nováková Jiřina.