Náš výlet na výstavu kamélií
Vydali jsme se na zámek v Rájci, častý to cíl našich výletů, jenž je od našeho útočiště, zbudovaného na faře v Doubravici, hodně, hodně blizoučko. Zámek je od nás takový nepatrný kousek, že by sousedovic Honzík od našich dveří snadno dočůral. No tak blízko zase není, ale kdyby foukal severák a Honzík hojně jedl melounu, pak nepohybuji, zajisté…
Ono totiž není vítr jako vítr, to každý muž jednou poznal, nebo pozná.
Tak tedy proto že je to kousek, tak nám cesta rychle uběhla a než jsme se nadáli, už pod našima nohama vrzaly staleté parkety, které jsme bravurně leštili v plátěných papučích.
A když jedny vysoké dveře na ozdobných pantech vydaly zpěv, zpěv svou hloubkou v blízkosti neslyšitelného infrazvuku, vydaly tón, jenž byl tak nízký, že by i pan Haken v roli vodníka z Rusalky záviděl, rozevřel se před námi spolu s dveřmi i svět bohaté, květinové víly.
Zjevily se před námi pohádkové milióny okvětních lístků z kamélií, lístků přírodou aranžovaných v rozličné tvary, aranžovaných v barevné poutače, vystavěných do ozdobných reklam, reklam na své květinové pohlavní orgány, reklam půvabně upozorňující na něžné blizny s pestíky. Rozprostřel se před námi svět co umně vábily nejen naše zraky, ale dráždil i jiné smysly, především pak hmyzu.
Sloužící nádhera květů v soutěži o potomstvo, o pozornost, na nás křičela, „já, jenom já jsem ta nejkrásnější v celém širém okolí, vyber si mě jenom a jenom mě a žádnou jinou.“
Tak tahle vykřičená nádhera ladila s další součástí výstavy. Co jiného patří ke krásce než světlo a zrcadlo.
A tak všechny květy se odrážely v lesku benáckého skla a zářily ve světle zaplněných luxusních sálů a ptali se okolních zrcadel
„kdo že je na světě nejkrásnější?“
A já jsem si tam mezi květy vzpomněl na růži malého prince, jak se mu vychloubala, prý že je v celém vesmíru jedna jediná, a že ona je tůze vzácná květina a pyšně dodávala
„já jsem svou krásou nedostižná víš!“
Dál jsem si vzpomněl, jak malý princ stál před zahradou kde se tísnily tisíce zhola stejných anonymních růží a jak se starostí pomyslel, na hrdou růži co opustil, na růži své osobní planetky, kterak by ta jeho osamělá růže byla smutná, že není jedinou pouze jedinečnou na celém světě. Vzpomínal jsem, jak malý princ stál před tisíci růží a přesto si stýskal po té své, kterou zaléval, kterou přiklápěl na večer poklopem, aby se za nocí nenachladla. Vzpomínal jsem jak malý princ stál mezi tisíci a toužil po jedné, po jedné o kterou se bál, toužil po jediné o kterou měl starost, a která ho tak často plísnila, neb byla v duši pyšná a marnotratná. Po té toužil mezi tisíci.
Tak jsme stáli my z Pěkné modré uprostřed nádhery a měly v sobě kousek malého človíčka, co ví, že ta květina kterou budeme zalévat, okopávat a bát se o ni, aby nám proboha neonemocněla, živit ji, aby dobře rostla a trochu se s ní i zlobit, tak ta bude stejně tou nejhezčí květinou na celém světě. Bude nejkrásnější i kdyby zrcadlo plácalo něco o Sněhurce a bylo vzácné benácké my na něj stejně nedáme, naše srdce bude vědět své. Když jsme opouštěli výstavu květin a benátských zrcadel, nasycení zrakem, těšily jsme se na ty naše květináče a zahrádky.