Život je jenom nehoda, která se vašim (ne)stala
Úvaha
Všichni víme, že máme dva biologické rodiče, čtyři prarodiče a osm praprarodičů, tedy alespoň většinou. Tenhle nárůst našich předků mě fascinoval natolik, že jsem začal počítat hlavy svých prarodičů na konkrétní letopočet. Z prstu jsem si vycucal průměrný věk narození každého potomka praotci a pramáti ve věku, který jsem vyčůraně stanovil tak, aby se mi staletí dobře počítala a to na kulatých pětadvacet let, což si myslím je spíš vysoké číslo, jak znám dobře své předky, než číslo malé.
Výsledky jsou dost zajímavé. Například kolem roku jedenáct set šedesát mám osobně, osm miliard, pět set osmdesát devět milionů, devět set třicet čtyři tisíc, pět set devadesát dva praotců a pramatek, tedy víc praotců a pramatek než je dnes na celičké zemi a vesmíru lidí. Když otec vlasti v libé paměti započal snahu mé předky vzdělat a zakládal Karlovu Universitu, bylo mých předků třicet tři milionů, pět set padesát čtyři tisíc, čtyři sta třicet dva, tedy víc než má dnes království České s markrabstvím Moravským a knížectvím Slezským duší dohromady.
Netvrdím, že jsme všichni příbuzní, například dost možná nemám bratry ani sestry mezi původními obyvateli Honolulu, ale všechny moje soulože u nás v republice - jinde se mi bohužel nepoštěstilo - byly incestem jako když vyšije a to v jednom prováděném okamžiku incestem mnohonásobným.
To ale zdaleka není všechno. Víte, jaká je to obrovská náhoda, že jste na světě zrovna vy, vy a ne někdo jiný? Stačí, aby jeden jediný z miliard prarodičů se nesetkal s tím, s kým si tenkrát užil a prostě neexistujete. Například kdyby byla jedna z mých pramáti jen o dvě minuty víc nedostupná, už by „prafotr“ topořil jinde.
Nebo jiného „prafotra“ mohli drábi chytit a pověsit o hodinu dřív a jeho semena by uschla v pytlíku na čerstvém povětří, ale i ten se vůbec nemusel narodit, kdyby tenkrát pan hrabě se tolik nevožral a neskočil na první služku co se mihla kolem.
Stejně tak kdyby pramáti uměla jenom o trochu lépe běhat a jiný táta za šera lépe viděl a tenkrát se chudák nespletl. Výsledkem všech nedokonaných náhod je naše nynější neexistence a to dokonce ze stejné příčiny by mohla zmizet i ta holka, kterou přesvědčuji o své vrcholové opatrnosti a sestřička pode mnou mi na to skáče a jdeme falešně kopulovat.
Ono kolikrát by stačilo, aby byl fotr šikovnější a neujely mu nohy a to zrovna s tímhle příkladem nemusím chodit až do tak hluboké historie.
O našem bytí a nebytí rozhodovaly i takové podrobnosti, jako jestli si pramáti vydobude orgasmus na koníčka, nebo „prafotr“ zezadu. Pak totiž jistě vyhraje jiná spermie a ne ta ve vaší linii předků. Pravděpodobnost, že se dnes budete milovat zrovna s tou ženou, se kterou se milovat budete, propočítaná v roce nula, musí být jedna ku neskutečnému číslu.
Ono čísla není dobré podceňovat.
Jednou jeden kamarád položil otázku, jakou by měla délku hrana krychle, do které bychom naskládali sumu peněz zahrnujících v celých číslech jedničku a za ní tři sta nul a tuhle celou obrovskou částku bychom vlastnily v tisícikorunových bankovkách.
Schválně odhadněte, kam by se vám nastíněná částka vešla, kde by jste ji uskladnili? Máte už svůj typ?
Jeden z nás typoval hranu krychle metr a půl. Druhý naplnil penězi delší dílnu. No a já jsem se rozšoupnul a uviděl hranu krychle o délce ze Země až na Měsíc. Co myslíte, kdo byl nejblíže správné délce a nakolik se přiblížil přesnému výsledku na metry? Jistě, jak už tušíte, můj odhad se vzdáleností od Země na Měsíc je pravdě nejbližší, pochopitelně, jak jinak! O kolik jsem se sekl? O pouhou maličkost, jenom o mnoho, mnoho světelných let.
Kdybysme si totiž přáli mít ten pakatýlek peněz s jedničkou a tři sta nulami v tisícovkách a přání se nám vyplnilo, zaručuji se nám, že už bysme si nikdy nic jiného nepřáli, protože takové množství hmoty by se okamžitě začalo hroutit do gigantické černé díry. Já a kamarád, co s otázkou přišel, jsme totiž nedokázali spočítat délku hrany krychle našich vysněných bankovek. Vím, že jsme zaplnili bankovkami Mléčnou dráhu a vzdali se dalších propočtů.
Tolik jenom abych objasnil, že znám váhu velkých čísel a přesto si myslím, že pravděpodobnost v roce nula, že budu s touhle dnes, je asi jedna ku jedna a za ní přes tisíce nul.
Přidám závěrem příběh velké náhody. Viděl jsem v televizi fotografie dvou lidí. Ona a on, zjevně zamilováni, stáli na vrcholku skály. Fotili se samospouští na pozadí nádherných hor a modrého nebe nad nimi. Pod nohami se jim válely batohy, co přetékaly dobrotami nachystaných k doplnění energie, spokojené pohody.
Dvojice milenců, co asi prošla bouřlivým obdobím květinových dětí, tou divokou nevázanou láskou, množstvím užitých drog, dnes už našli sebe, uklidnili se a jsou jenom spolu a šťastní. Asi plánují rodinu, drží se za ruce, protknutí navzájem v myslích a srdcích.
Neskutečná náhoda, že všechno divoké mládí zvládli a dostali se až sem a spolu. Smějí se do fotek samospouště a radují se z krásného pocitu a zvláštnosti.
Jejich dlouhé vlasy hippie se vznášejí vzduchem do všech světových stran nahoru i dolů, každý nepatrný vlásek zvlášť ve volném prostoru rozkoše.
A oni se tomu pobaveně smějí a do objektivu dávají najevo nadšení, oni zamilovaní a já jim závidím a pod fotografiemi slyším komentář: „Tyhle fotografie byly pořízeny samospouští těsně před chvílí, než vyfocené osoby zasáhnul blesk.“
Zemřeli snad rychle a šťastní.
Ještě se vrátím ke kamarádovi, co odhadnul, že se zmiňovaný balík peněz vejde do krychle o hraně metru a půl. Když nás slyšel počítat a my přecházeli sluneční soustavu, začal se s námi hádat, že ať se jdeme podívat do skladu na balicí papír, kolik tam toho je a že jsme úplní blbci. Dnes je na významném místě.
Doufejme, že se mu nikdy nestane, aby ulovil zlatou rybku.