Když uklízí Darwin
Prolog:
V povídce, kterou se chystáte číst, si budu utahovat z jednoho konkrétního člověka.
Musím vás ovšem upozornit, že popisovaná osoba bytostně nesnáší, když se jí někdo vysmívá.
Výsměch toleruje pouze u jedné jediné výjimky a onou vzácnou výjimkou jsem já.
Proto vás prosím, vyvarujte se jakýchkoli projevů, především pak smíchu, neboť dotyčný má svoje paranoidní oči všude a jeho malé zamindrákované pěstičky svírají baseballovou pálku, co opravdu smrdí hřbitovem.
Ve vlastním zájmu mlčte a s kamennou tváří doufejte, že se dotyčný nikdy nestane vládcem žádného státu, svazu či říše, neboť malost spolu s mocí neomezenou se často přelijí v krutost bezbřehou.
Když uklízí Darwin
Poflakuji se na svém náměstí a blíží se doba útoku sexuální touhy. Za chvíli přijede ona, ta moje vyhlédnutá, ta se zdravými zuby a mohutnými klouby, prostě žena způsobilá pro předání mých atraktivních informací, vystříknutých v lepkavé tekutině.
Samovolná potřeba rozmnožit se, už mi tlačí na mozek a ten zase do zcela jiných partií. Neúprosné hodiny s rafičkami ztopořených údů nestydatě ukazují na čtyřicet a já se snažím syrový obraz zabalit do přijatelných forem prostřeleného srdce. Nebo naopak?
Především pro značné zvýšení svých nadějí rozmnožovacích jsem vzal práci, při které mám na starost nejen protáhlé náměstíčko, ale i všechny přilehlé ulice, až k hraničním cedulím našeho malebného městečka. Prostě jsem ve výběrovém řízení získal nejen lukrativní místo, ale i slušivé sáčko, vyvedené v super moderních, oranžových barvách s firemním logem ‚Úklidová četa města Letovice‘.
Tak se rozhlížím po tom mém náměstíčku, kterého jsem správcem, jestli se neobjeví tmavomodré BMW té mé, pečlivě vybrané slečny. Zatím očekávaná kára nikde, jenom tři rozkošná děvčátka, co si na procházce užívají volna, prvních, letních prázdnin. Jejich vůdkyně obdařená vlnkami zlatých vlásků, tříštícími se ve vírech o drobné výčnělky ramen, zvedá poučně průhledný ukazováček a mentoruje.
„Jak uhodí tahle horka, staří začnou umírat jeden po druhým, to je nad slunce jasné“.
Pozastavuje se a s přemýšlejícím výrazem upřesňuje. „Nó, stačí když rtuť teploměru vyleze přes třicítku, jak povídal můj táta nad tuhým dědou, pak už staříci kapou jako na běžícím pásu“.
Uchvácen pozoruji její mžikající oči, vytvářející iluzi žluťáska nad květem chrpy.
„Náš děda neměl v nastalém počasí pražádnou šanci. Celý den se potil, hekal, funěl, bojoval, asi se domníval, že si ve večerním chládku odpočine - a ono nic. Tak to prostě zabalil a umřel.“ Zbylá dvě děvčátka v bílých šatičkách a s červenými střevíčky špulí papulky v udiveném „óó“ a hltají každé slovo své kamarádky.
„A jak pod sebe takový člověk nadělá, když umře, no hrůza. Matka to prostěradlo vzala, udělala na něm uzel, prý ‚že to po fotrovi prát nebude‘ a vyhodila prostěradlo se vším smradem do popelnice.“
Poslouchám vyprávění děvčátka a pozoruji přitom jiřičky, jenž vyšívají přemety s výkruty v prostoru nad hlavou pozlaceného andílka. Vše je zarámované v modré volnosti nekonečného nebe. Užívám si poezie obrazů a dělám poslední úpravy, abych na svou rozmnožovací slečnu vybraně zapůsobil. Pečlivě ohrnuji klopy moderního obleku a rozepínám další dva knoflíky, až vystavuji řídké chlupy, letně orosené výrazným odérem.
Pracovní prostředky, pometlo s lopatou designérsky opírám o dvoukolák, opatřený kovovým rámem, na němž visí tmavý, nabobtnalý igelit, zhmotnělý to preservativ mého rozmnožení. Laskám svoje nástroje, nástroje dokonalejší moderních počítačů, neb ty už zítra budou zastaralé, ale ty moje nástroje jsou stejné stovky let. Už stovky let je nikdo nedokázal vylepšit, inu tak jsou důmyslně vytvořené.
Vybavuji si řadu výrazných osobností, které se jich mohly dotýkat a vryly se nesmazatelně do pamětí letovických spoluobčanů. Snad nejvýraznější osobností byl jistý pan Hanyk.
Vzpomínám si, že jsem mu jako dítě záviděl, že si může beztrestně brát z odpadkových košů a popelnic vše, co se mu zlíbí, kdežto já byl za stejné jednání nesmyslně pohlavkován.
Pan Hanyk pocházel z uznávané rodiny význačného letovského továrníka.
Vystudoval gymnázium a ovládal mimo jazyka rodného také němčinu, angličtinu a domluvil se plynule též španělsky. Jenže smůla, na mladíka v rozletu přišla shůry nečekaná rána v podobě znárodnění a pan Hanyk se postupně propracoval až k dvoukoláku s lopatou a pometlem.
Na stejný vrchol sociálních kvalit a sociálního zařazení se mi také nedávno podařilo vystoupat. Je přímo fantastické, že jsem dosáhl pracovní pozice pana Hanyka , ale představte si, já měl dokonce i to štěstí a po jistý čas jsem s panem Hanykem pobýval v jedné místnosti. Tenkrát doktoři našli hroudy zlata u mého dolního východu, otvoru řitního a noži mi vyřezali ven hrče hemeroidů a já tenkrát psal s osobním zaujetím novelu o nesmyslných činech lidských s názvem
‚Tolik krve na hovno‘
a právě když jsem psal už několikátou kapitolu, přiřadil nemocniční personál do našeho pokoje už šestého pacienta, pacienta pana Hanyka. Panu Hanykovi se nechtěla zahojit rána na noze a měl přísnou cukrářskou dietu. A tak pan Hanyk jsa hladový a také snad i ze zvyku, si po každém jídle vytáhnul papírové ubrousky, do nichž pečlivě sesbíral vše to, co jsme my rozmazlení pacienti nesnědli, a pak všechna ta rozličná jídla smíchal v papírovém pytlíku, který vystrčil za okno, vstříc zasněženému, nemocničnímu parku. Netrvalo dlouho a k našemu oknu létaly sýkorky, kosáci a vrabci a z roztrhaného sáčku uzobávali ty naše nesnědené pomeje a na oplátku ti milí tvorečkové zase něco přidávali. Tak se tenkráte dobrák pan Hanyk dělil i s hladovými ptáčky o svoje drahocenné zásoby, které v noci pojídal.
Nemyslete si, že by byl pan Hanyk jenom nějaké bezduché dobračisko, které si nechá všechno líbit. To teda ne! Ten vám panečku dokázal setřít zdravotní sestry, až z nich některé, a to především ty mladé, přerývaně vzlykaly a s hlavou v dlaních opouštěly pokoj. Pán s dobrou výchovou a z dobré rodiny nechodil daleko ke slovům a celé oddělení mohlo slyšet, která sestra je flundra a která zase kurva špinavá, a to vše ve chvílích, když třeba zrovna převlékala pomočené povlečení, co nepochybně mohlo ještě nějaký ten den vydržet.
Až takhle daleko se dostal vzdělaný pán z dobré rodiny, několikanásobný člověk s těmi svými jazyky a já denně ve skrytu duše doufám, snad, snad jednou budu stejně dokonalý a šťastný. Někde v hloubce svého nitra ovšem pociťuji jistou úzkost, abych proboha obyvatele Letovic nezklamal, a abych ve všem dostál předností mých předchůdců. O tom mém posledním předchůdci se nesly zvěsti, že v márnici pomiloval nejednu mrtvolu. Já sám osobně považuji tyhle kvality až za přehnané, ale třeba jednou, jednou se i o mně budou vyprávět podobné pikantně šťavnaté historky. Mohu slíbit, že se vynasnažím všechny nezklamat a pokusím se naplnit závazky a očekávání. „Snad se mi vše podaří, moji milí Letováci.“ Bezpochyby jdu vytrvale správným směrem.
Kontroluji náměstí, zda někde nepřede BMW dokonalé kočky, co je vzezřením zdravější než ty micky po šťavnatém žrádlu v reklamách, maje vlasy pevné a lesklé, oči nezkalené a bez hnisu. Prostě dobrá samice, nachystaná k mrouskání a kvalitnímu vrhu. Zatím je však náměstíčko beze změn, až na tři bezbranná děvčátka, která nyní sedí vedle okrasného záhonu.
„Pohřeb stojí strašný peníze.“, slyším, že holčičky nechtějí opustit mrtvého dědečka.
„Nejlevnější rakev stojí deset tisíc korun. Sežehnutí pak pět tisíc. A naši přece nekradou, to dá přece rozum.“
Vedle ručky zlatovlásky - beruška stoupá k výšinám zeleného břitu trávy.
„A to jsme museli koupit věnec.“
Pod sedmibodkou se stvolek trávy ohýbá a pinkalinka roztodivně přešlapuje na místě.
„A všechny ty prachy vyletěly komínem i s dědou. No prostě něco hroznýho.“
Červené krovky se rozevírají a hedvábná křídla nesou tvorečka do nebe, až ke sluníčku.
Někdy mě napadá hříšná myšlenka, že by moje vyvolená nemusela sdílet můj obdiv k mé pracovní pozici, k mému životnímu úspěchu, k mému povolání. Četl jsem povídání od jistého Fulghuma, který čtenářům vysvětluje, proč nemá rád zdvořilostní otázku
„A co vy to vlastně děláte?“
Podle něj se dotyčný ve skutečností ptá: „nakolik si vás mám vlastně vážit?“
Utěšuje mě nepopiratelný fakt, že mně se jeho popsaný příběh stát rozhodně nemůže. No řekněte sami, může mi někdo položit otázku „Co vy vlastně děláte?“ v byznys třídě poletující mezi Kalifornií a Floridou? „pch“ Představte si palubu Boeingu plnou metařů z České republiky, kteří ohrnují nos nad podávaným koňakem. Také se vám to nezdá? Blbost, že? Ono když tuhle otázku Fulghumův spolucestující pokládal, jistě už předpokládal, že vedle nesedí popelář z Evropy. Je nezpochybnitelné, že čím je člověk sociálně výš, tím víc je hrdopýšek na svoje postavení, a z toho důvodu je pro amerického prezidenta učitelka nebo uklizečka zcela stejná nicka, ovšem není-li zrovna před volbami.
„Řekněte o rovnosti povolání učitelky a uklizečky, (jen v případě že jste odvážný člověk) někdy nějaké učitelce, no víte co, raději nic neříkejte.“
Ne, ne, mé ženě obdařené pevnou pánví a bujnými mléčnými žlázami se bude velice zamlouvat moje pracovní zařazení. Vždyť i moje psycholožka naléhavě radila, abych práci vzal a získal víc sebevědomí.
A měla pravdu, sebevědomí mi roste s každým úspěšně nameteným vajglem.
Někdy ve svém volném čase jezdím do Brna a porovnávám moje umění s ostatními profesionály v oboru. A mohu potěšeně konstatovat, že ani ta metařská šlechta z Brna zdaleka nedosahuje vytříbených technik jako já. Jejich úhly nakloněných rovin jsou příliš náročné na vytvořenou hyperbolu ohnutých štětin a ty se pak projevují cukaciózností námetu, který pak musí zhusta opakovat. Připomínají navěky odsouzeného Sisyfa s vajglem.
Ovšem gigantické dávky sebevědomí mi dodávají především psí exkrementy. Jedno lejno povzbudí mnohonásobně víz než tisíc vajglů. Ono totiž mokré psí lejno, nebo hovínko orosené vlahým ránem je sladce matlavé a tak je velký kumšt nabrat jej na lopatu, aby se vám nerozmázlo přes celý chodník.
Ještě jich z cesty pár uklidím a mé sebevědomí dosáhne výšin předsedy parlamentní strany.
„Představte si, já musela stát přes hodinu v horku, navlečená v dlouhých šatech, aby mi nakonec podaly zástupy lidí upocenou, studenou ruku s blbou větou, ‚upřímnou soustrast.‘“
Za děvčátky se pohupuje ochočená kačena se sedmi žlutými korálky.
„Třeba vám taky někdo umře, abyste mi nezáviděly.“
„Duch“
Klaply dveře uzavřeného luxusu BMW.
‚Ach - málem jsem ji propás.‘ Rafičky údů se na čtyřicítce zachvěly, a já vidím svoje svěšená ramena v odrazu černých brýlí.
„To máme krásný den, slečno“
Používám generacemi prověřenou frázi.
Nic, bez odezvy. Mávám klopou ostře oranžového obleku a se slovy
„máme ale horko“ vířím pach opravdového chlapa. Zase nic, jen mrak se zrcadlí na černých sklech v obručích.
Říkám si: ‚Mám nové, značkové boty, snad ty mi zařídí pozornost procházejícího objektu toužebné kopulace‘ a zvedám nohu na vysoký patník. Vyvracím koleno v nepřirozený úhel, aby znak Nike bil samičce přímo do očí.
Celý měsíc jsem si odtrhoval rohlíky od úst, abych si boty mohl pořídit a také se na mě asijský obchodník vděčně usmíval a vesele počítal ty moje rohlíky, když jsem mu podával desetinu výplaty za ty kvalitní Nike.
„Ještě že se mi nepotí nohy, když mám nové boty.“, pronáším mnohoznačně. Zase nic! Ona mě snad mine. Musím rychle něco vymyslet. Natahuji paži a opírám se o svůj sofistikovaný odpadkový dvoukolák, ozdobený naplněným preservativem. Frajerská toť pozice. Póza, která v neverbální komunikaci znamená „Hele, čum! Tak tohle to, to je opravdu všechno, všecičko moje!“
Jenže v mém podání s Nike na patníku se stala tato póza pozicí docela vratkou. Tlak mé váhy působící shora, vyvinutý mimo těžiště dvoukoláku, způsobuje jeho pohyb vpřed.
Přesně řečeno začínám padat. A jak padám, tím víc tlačím na ohrnutí preservativu, toho velkého preservativu, té nabobtnalé šprcky mého roznožení, a onen preservativ se překlápí a veškeré hnijící odpadky, které jsem pečlivě sesbíral po dlouhé cestě až sem, to všechno se sype pod nohy té betelné samice. V závěru výronu veškerého humusu stojí objekt mé touhy po kolena v odpadcích. Moje vše jsem nesobecky položil slečně k nohám a to nejohavnější objalo její holeně a já s křečovitou šíleností se směji. Mám neskrývanou radost.
‚Konečně si mě všimla!‘
Sundává brýle a s nezkaleným zrakem bez hnisu, mi hledí zpříma do očí. Přes zatnuté, obnažené zuby kobylky na prodej cedí emočně plné
„magore!“
A moje odpadky něžně laskají oholená lýtka, co jsou bez křečových žil, když se vzteky vzpěněná kobylka snaží vyprostit ze zahnívající břečky. Rozhlédnu se po náměstíčku a spatřím desítky pobavených očí. Dokonce i dědeček již odpočívá v pokoji. Nyní už vím, hanbu svým předchůdců neudělám. Jsem význačná osobnost! Jen kdybych dokázal svou výraznou osobnost předávat v další pokolení. Jaká škoda!
Tolik autor - přísný, až krutý pachatel, strážce, soudce, vládce a kat.