poezie a povídky vlado matuška
Poctivostí k endoprotéze


Poctivostí k endoprotéze Vlado Matuška: eseje

Poctivostí k endoprotéze


Sedím si konečně doma a spalující požár oteklých, upocených nohou hasím studenou vodou v lavóru pod stolem. Bolest kyčelního kloubu, směřujícího zkratkou přes jámy, drny a pařezy, tu bolest chvátajícího kloubu přímo k endoprotéze, tak tuhle bolest mi naštěstí přehlušuje nadšení mé hlavy, nadšení z našeho nádherně upřímného, altruistického státu, jehož ušlechtilost na mě šlehá z úředního dokumentu, ležícího na stole.



Čtu: „Podle ustanovení zákona o péči o zdraví lidu…“



V současné době jsem zaměstnancem technických služeb v malém městě a už několik dní nachodím přes dvacet kilometrů po nesourodých výmolech v prudkém svahu. Pajdám po necestách s hromadou roští vláčenou v podpaždí a nebo mnohokrát skáču na hrbolatý povrch z náklaďáku k vesnickým kontejnerům komunálního odpadu. Hop, boty jen mlasknou pod prudkým nárazem, když se snažím nepadnout na hubu. Ve výsledku mých činností jsem se stal pajdající troskou, co v pracovním zápalu přemáhá bolest a za svůj gigantický plat s osobním nasazením dbám o čisté prostředí svých spoluobčanů. Jenže tak mi bohužel můj nadšený pracovní zápal činí bolavé potíže i v té mé současné snadné práci. Mohlo být i hůř.

Představte si, já hlupák se hlásil s tou mou chromou nohou k policii!!! Ještěže náš stát myslí i za nezodpovědné občany, kteří by byli schopni se zcela zmrzačit v tak fyzicky náročném povolání, jakým je bezpochyby výkon policejní služby. A tak znovu s povděkem čtu: „Podle ustanovení zákona o péčí o zdraví lidu…“



Řeknu vám, policisté musí chodit domů tak strašně strhaní, vůbec (jim - lze vynechat), ale vůbec jim tu dřinu nezávidím. Představa, že bych svoje současné pohodlné zaměstnání vyměnil za to jejich, no hrůza!

Abych vám přesně vysvětlil, jaký musí být obrovský rozdíl v náročnosti výkonu profesí popeláře a policisty, popíši vám vstupní prohlídky u dvou lékařů.

Když mě první pan doktor při vstupní prohlídce k technickým službám vyšetřil, řekl mi: „Vhodné, bez závad.“



O to víc s láskou vzpomínám na pana posudkového lékaře u České policie, kterak jsem před ním stanul, tak jak mě geny, prenatální nehoda, chirurgické operace a strava stvořily a hned ke mě prohlásil: „Pane, tak to nepůjde. Máte kratší nohu o tři centimetry, zdeformované kosti záprstní a i kosti v kotníku, dále pak svalová atrofie levého lýtka“.

„Ale pane doktore, to je přeci jedno, né, když dokáži splnit vstupní fyzické testy, například udělám šedesát kliků na jeden zátah…“

Chybně argumentuji a jsem přerušený dobráckým doktorem.

„Ne! Už jenom pro vaše dobro!“ A jal se vyplňovat zamítnutí, když se náhle zarazil, vzal telefon, zmáčknul předvolbu a „Personální? Tady posudkový, je u mě pan Vlado Matuška, chci říci, že to vypadá, že to nepůjde? Cože? Že je to v pořádku? Áno, dobrá, neschopen výkonu služby.“



Nejprve mi byl smysl telefonátu utajen, ale pak mi docvaklo.

„Žbuňk.“

Pan policejní lékař nesnášel protekci a tak se ubezpečil, jestli náhodou o nějaké tlačence na personálním nevědí a kdyby zjistil, že jsem nepoctivý a snažím se protlačit k policii za pomoci nějakého strýčka s mocnými hvězdičkami na výložce, nebo někde jinde, pak by se mně, nepoctivému člověku, jistě pomstil.

Určitě by mě poslal dál, ať u policie ukrutně trpím, ať se klidně zmrzačím. Tak surově by mě pan doktor za mou špatnost bezpochyby potrestal. Uniknul jsem mučivému životu policisty, dík své krásné počestnosti.



Vytahuji stále bolavý nohy z lavóru a jdu spát, protože ve čtyři musím vstávat a jsem navíc strašně unavený, ale jsem též spokojený a spokojeně přemítám, jaké mám štěstí, že žiji v zemi, kde lékaři nehledí na to, čím kdo je, kolik má a koho zná, ale zajímá je jen a jenom zdravotní stav a mohou se ve své snaze přetrhnout, aby byli co nejvíc nápomocni ve zdraví každého, každičkého pacienta a to bez veškerých rozdílů. Jsem klidný, protože vím, že lidé co se starají o právo a spravedlnost, jsou poctiví a neúplatní a toť je mi zárukou, že dokáží všechny nepravosti nalézt a potrestat a nás poctivé ochránit. Ze všeho nejvíc jsem pyšný na svou vlast, na náš stát, který není podoben klaunu v kostkovaném šapitó, že není šaškem, na kterého mohou mocným hlasem křiknout ‚udělej kotrmelec!‘



A stát udělá kotrmelec!



Usínám spokojený a klidný, ještě že tak! Naštěstí mohu žít v téhle zemi a na tomto světě a mohu se s klidem zítra probudit do dalšího dne.



Epilog: Zdá se mi sen. V tom snu žiji v mém malém městečku, kde dělá havrana holub. Přesněji ve městě existuje jediná pohřební služba, kterou vlastní muž se jménem Vítězslav Holub. Děsné! Co když v zemi na druhé straně za řekou mají pěkný bordel, když využívají služeb nečitelného převozníka. Je úniku?



formulář pro komentáře a názory k textu