poezie a povídky vlado matuška
Zrnka ostružin


Zrnka ostružin Vlado Matuška: smetiště

Zrnka ostružin



ostré nože rotují
ztrácejí pevnost ostružiny
na dřeň přidávám cukr
někdy jemním smetanou
na zimu chystám zmrzlinu
pláču do moře
šiša já
otýpky nosím do lesa
a Athény hynou pod nánosem sovího trusu
anticky hynou

( ostružiny
po vašem černice
snad přijedete )
necedím

zrnka ostružin vám zůstanou mezi zuby
plody budoucí i kapky včerejší bouřky - mírné
zůstanou zrnka léta zpoceného prachu
zůstane i srna co šíji táhla po větru
uši špízovala
a chytala mokré tílko
aby na mé zamávání vzala zadek na ramena
pod bambulí ocasu sněžně zářila do nebe
když přeskakovala výšky zlata - oves

zůstanou vám v zubech trny
srdnatí obránci energie v bobulích
a moje ruce se škrábanci krve
která podebírá nejemnější osiny
aby je namazané hnisem
tělo mé vyhodilo
vetřelce
a také kopřivy zůstanou - tolik hluché
chladivé kůži

uvízne vám skřek krkavce
kroužil sluchem
je dnes vzácný hlas úklidu
neb vymíral se šibenicemi
a Moravskými poli
- „bude zase dobře!“
křičel jsem za křídly příslib člověka
ptal se se
ptáčku jestlipak máš někde v oku oběšenou laň
starostlivý o hlad lidstvu tak blízkého
vše zůstane
i osud ropuchy hluboko v blátě zatlačené
ozdobené vzorkem pneumatik
a hejno much
rozsvítilo pachovou žárovku

polštáře mechu a čtyři půlky
různopohlavní prošli lesem
o prašivku nezakopli - nemohli
pod velkými koši
prokluzují svým potem
on ženatý ona vdaná
s někým dole z vesnice
překročil jsem

málem jsem štípnul vosu v sexy pasu
a pak ostražitý mezi ostružinami
k vosímu zadku sexy
bál jsem se jedu v sexy
(jak dlouho už a vůbec ještě někdy všude křivky)
ona nasávala
nechtěně jsem trhnul s trsem
sexy spadla na křídla
pod obraz
a už jsem ji nikdy neviděl
jen konkurentky z cizích hnízd

uvíznou vám v zubech mnohé letní zadky Michaelo

a ještě obrovský dřevokonbajn
široké gumy
masa kovu
lítost že nejsem strojů zloděj

a hromadný hrob smrků s duby
ještě vonící mízou
zůstaly jen kořeny
těla budou napěchované košilemi
kabáty
jinde zahřejí a vylétnou komínem k nepoznání

poznání
že každé zastavení se stává dřinou
jen kráčet a utrhnout viditelné – snadné je
přesto stojím v úrodném roli
rozedírám se ostny
malé černice se stávají ohavnými
kdežto velké krásné oči hladových černošek
se smějí
postupně přecházejí v škleb
v křeč
až jsou mi odporné všechny čer-nice
přesto trhám a trhám
rvu se

mravenec přes cestu
největší šťastný otrok kterého jsem kdy spatřil – opravdu?
dvakrát jsem obcoval ve veřejném domě
a blondýna rozechvělá si řekla o přídavek bez placení
pečlivě jsem natáhnul delší krok

zůstane i hukot všech průhledných křídel
kovový potah brouků
vosí hnízdo v navezené suti
káně myšilov a pohled kterému jsem nemohl uniknout
to vše v zrnku ostružiny
vám zůstane
v zubech zůstane
i když vládu bude diktovat
chladný sychravý listopad

formulář pro komentáře a názory k textu