Proza - k bezdomovcům v lyrice
dřív než jsem vyhořel všimnul jsem si dívky
chodilo se ještě do hospod
po půlnoci k partě bezdomovců jsem napínal opilý mozek
reklamoval jsem svoji chytrost
ukazováčkem položený na jejich bezdomovectví ve svobodě
líbila se mi
líbí se mi vzezření kobylky do tahu
klame
málem mi rozbourali vystavěný obličej
chycený tuk na pánvi vymaloval a smrděl mým obydlím
šel jsem spát proti proudu toku pitné vody
seděla si na lýtkách kolena ozářená světlem jazyků
mluvili jsme o společnosti lidí
ta její měla přijít hluboko pozdě se sluncem
když jsem překřtil černou na bílou a tvářil se - neexistuje
myslíval jsem na dívku že bych si ji umyl ve sprše
přeměnil bych ji jako křemen v žáru? jenom se mnou bez nebe a semknutých bolestí
okolo ohniště
v černých bíle přetřených zdech?
v žebrech dálkovýho topení?
jednou u trafiky stála s okem fialově oteklým na štěrbinu zraku
koupila někde od někoho konkrétní
tušil jsem který je její chlap
jenže neznám nic o lásce v tlupě bez stropu
pouze krev jsem chutnal
její kamarádi se topili ve Svitavě opilí
nová ubytovna a cesta pod mostem bez zábradlí se dotkne toku smrti snadno
šikmé kamení
zase si seděla na lýtkách a svíce obnažovala její kolena
mramorovou vzpomínku ke kmeni přibila
dneska na poště lidí co by hnali z pošty na Brněnským nádraží byla opilá
času - chlápek bez ruky přede mnou zablokoval moje naskočený číslo padesáti dopisy
živí se - s batohem za odrbanou kůží pružila šlapky
od svýho krasavce co nabobtnal a zestrupatěl
prostřílel si játra každou odšpuntovanou sebevraždou
na náměstí u lékárny láhev
už bych si ji neumyl ani pod sprchou