poezie a povídky vlado matuška
Ani tatíček, ani Habsburk, ale igelit.


Ani tatíček, ani Habsburk, ale igelit. povídky: Chromák

Ani tatíček, ani Habsburk, ale igelit.

Brno, Komenského náměstí.



Masaryk se díval na rohlík v igelitu. Hezky z výšky morální autority sledoval nezaměstnané ruce, které mačkaly gumu pečiva. Garikův pohled cítil přes svá ramena parazita. Tatíček – vysekaná osobnost na piedestalu, a dole, hluboko pod ním, synek, co neoral. Nepracoval ani málo, ani kolečko mu nechybí. Ruce se mu nepolámaly, přesto drží rohlík, na který nemá chuť. Nemá chuť držet nevábné jídlo celou cestu vlakem. Brno – Letovice. Vyhodil by…



Jenže muž na pokraji věku odmrštění všemi firmami se cítil zahanbeně. Byl v duši malinkým klukem, prožívajícím vinu a hanbu. Byl slabým, hubovaným chlapečkem – ale rychle se vytáhnul v puberťáka.

Žádný tatíček, ale hnusnej fotr! Najednou chtěl vzdorovat zavedeným - zahnívajícím pořádkům. Chtěl se vzepřít všem normám, které škatulkují – bední člověka. Bouřil se proti etice, která odsuzovala, která ho nutila nevážit si sám sebe. Zpupně se otočil a zvrátil hlavu k nebi, aby zpříma pohleděl do nosních dírek zkamenělé autority.

„Směju se ti, tý, ty vole!“

Křičel v sobě a vzpomněl si na jinou sochu s pantátou. Měl tehdy divokých patnáct a svět si zasloužil rozkopat jizvy. Stál v jízdárně chátrajícího zámku. Uprostřed koroze minulosti. Sídlo - stavba se socialisticky rozpadala na vlastnictví všech. Hrabětem milované kobyly dávno řehtaly v salámech a notně prohnané traktem, vlévaly se do Středozemního moře. Na mramorové žlaby desítky let usedala zbytečnost. Místo kopyt jen netečnost kypřila podlahu jízdárny a v prachových peřinách ležel i strejda, vyvedený z pískovce. Minulá autorita se válela na lopatkách. Žádný sokl a pohled z výšky na maso lidstva. Slavný mocnář František Josef I. vydán na milost a nemilost změnám. Už neroztáčí mlýnky na maso, ani konina se do salámu drahná léta necpe. Dragouny semlela první velká válka - Josefa I. poslední. Chlápek s mocí nad životy ležel před puberťákem odevzdaně a vedle něj hrubý nástroj dělníka. Kdepak srp a kladivo, ale krumpáč je odznakem nezaplacené dřiny.

A stalo se nevyhnutelný. Rovnice: Nikdo; Nikde; Socha potentáta na lopatkách; Krompáč; Puberťák = nemohla přinést jiný výsledek než ukopnutí nosu i s bradkou.

Fakt, že se nejednalo o zaprášenou osobnost císaře, ale o odstavenou osobnost Masaryka, se dozvěděl teprve, když se tatíček stával současnou zkamenělou autoritou. Rozmlácený ksicht prezidenta totiž opravoval kámošův fotr Petřín.

„Tak tos byl ty?!“ obžaloval akademik chromáka, a on byl zase malým kloučkem, co se za sebe stydí, ale jen na chvilku, co by stačil Berušku rozšlápnout.



„Vidíš, vole? Byly časy, kdy jsem ti krompáčem rypák urazil, a teď na tebe nedosáhnu. Čumím ti do nosních dírek, ty osobo vyhrabaná ze skladišť a předhozená masám k uctívání. Symbole pro falešné věnce, falešně ohnuté hřbety hejtmanů, primátorů, starostů, co tě skutky parafrázují, „nebát se a nakrást!“ Osobo, zneužitá v hubách moci - s tím svým kolečkem navíc ohmatáváš mý svědomí jako pecku v hovně. Jsi zbraní v pazourách moci, v prackách pokrytců míříš na můj kornatý rohlík z práce jiných, abych se stal otrokem, nebo sebou pohrdal. Abych se nenáviděl přes mozky lidstva zdrogované reklamou. Lajny značek, vyrovnaný kreditní kartou. Zkamenělý symbole, to jídlo vyhodím - zírej si, jak chceš!“



Jenže on chromák nevyhodí nic k jídlu. Kdyby alespoň měl hlad. Kdyby pečivo bylo křupavý a chutný.

Ještě než vešel do kanceláře vedoucího ústavu psychologie, žmoulal v igelitu chutné sousto, které nestihl sníst. Nestihl je v tuky proměnit a mužně uložit. A jak mu cvokař mluvil do hlavy, rýpal se v minulosti, až se chromák rozbrečel - i rohlík měknul. Měnil svou pevnou strukturu. Stával se plastickým. Už nevznikaly praskliny, když jste s ním zacházeli bezohledně. Každý fyzický úder – šrám nechutná hmota zase vyrovnala. Podobal se gumě. Inu, říká se jim příhodně - brzdy.

Chromák jednou poslouchal knihu Šabacha, v které hrdina marně přemlouval máslo, aby zůstalo na horní straně jídla. Válec se mu neustále otáčel. Vymýšlel udělátka, aby udržel máslo… Dokonce si chtěl blbost patentovat a nějaká keramička začala vynález hníst a pálit. Prý šel výrobek na dračku. Příběh zbankrotovanýho keramika - chromáka - zaujal. Přemýšlel a přišel na úplně jiný řešení. Kdyby rohlík dělal čest svýmu jménu, nebylo by co vynalézat a Šabach by neměl o čem psát. Vtip je, že rohlík s rohy se nepřevrátí a nevypadá jako brzda.



„Tatíčku, všechno se mění, jenom já se stále nehodím do soukolí oráče!“



Na semaforech zmizelo červené světlo. Ruce davu zařadily rychlost. Hlavy vzplanuly mrtvolami v uhlíku. Krev vymírání druhů začala životodárně proudit kolem Červenýho kostela. Cihly vypálené dřevem pozbývaly barvu tepny. Stínem mraku tmavly na zkažené odstíny, které je nutné pustit žilou. Zazvonila šalina.

Na lavičce vypadla spodní čelist z děravé huby. Bezdomovec ležel na lopatkách, podobal se Masarykovi na indexu nechtěných. Chrápal v blaženosti. Dopolední alkohol na čas vyhnal všechnu bídu existence. Při nepatrném ohnutí páteře praskne. Nedokázal se změnit jako brzda z pekáren. Má pořád rohy. Nepřevrátí se na máslo. Někdo, něco jej zlomilo a teď žije s opicí na střídačku. Bez ní je sám. Opuštěný.



Co se zkamenělým Tomášem? Nebo by „kam s ním“ poradil vytvrzený Neruda? V prachu jsi byl a v prachu zase budeš. Jen igelit!

Gumu - těstovinu chromák pečlivě zamotal do plastu a takhle uchovanou poživatinu zasunul do kapsy špinavýho kabátu. Až se člověk z vopice probudí, bude mít hlad.

Ani tatíček, aneb kam s ním podruhé
aneb koulelo se, koulelo zlatý jablíčko, aneb z televize.

Sochař chtěl umístit svoji hlavu hned vedle Masaryka. Aby byl vidět. Pravdomluvný Havel pod vrbou. Snad by zašeptal Letenské pláni pravdu, že palác Lucerna nikdy chtít nebude. Jeho rest instituce morální busty. Pod vrbou se ocitl jen sochař a bez dekapitace si vyšeptal smutek do kamery české televize. Pravdu má, zde je dobré místo, jenže hlava se kutálela a kutálela. „Kam s ní, velká rado - Rado v zastoupení občanů malého města?“ V Kaťáku pantátové byli na čumendě - před objektivem, objektivní. Snad si polepší a ubytují se v honosnějším objektu, teď, když ukázali rozhodnost stran umístnění. Stran světových. Stran svých. On ne každý dar ujde prohlídce zubů. Stádo radních zařehtalo a hlava se z náměstí vykutálela na hlínu mezi opuštěné školy. Kdysi zde chuligáni druhého stupně házeli sněhové koule na omítku vysoké budovy, nižšího stupně. Najednou jedna ledovka odrazila omítku a s ní do závěje sletěly plné hrstě masařek. Chromák a Petřín je vzali do vyučování.
To se soudružka učitelka divila, kde se vzalo v lednu tolik much. A ty mouchy nelenily, a poučené kamarádkami od Palivce, sraly na Husáka i v zimě. Císař nebo komunista, mouchám bylo jedno, kterej potentát nastavuje lidu tvář.
Hodně omítky stačilo opadat. I záplaty vápna zvětraly. Jen mouchy jsou pra pra předurčené. Jsou natěšené, až pokálí šerpu pravdy a lásky, co zvítězí.

Inu.
„Sláva, sláva“ se provolává. A rocker, co kdysi u Vltavy věštil aktivistům zavření: „Jen si běhejte, volové, půjdete do kriminálu!“ odmotává obvaz z vymodelované hlavy. Společnost za veselejší současnost kdysi běhala z Bartolomějské na Jiráskův most. Zvesela tam a zase zpátky před bývalou mučírnu gestapa. Zvesela tam a zase zpátky před mučírnu, provozovanou i českým státem. Vedenou našima proti našim. Pro veselou budoucnost pod okny Kachlikárny běhali… A v roce 1988 stál rocker Kocáb v nelibosti na semaforech a nazýval lid z občanské společnosti „volové“. Ale co bylo, to bylo. Něco je však lidstvu věčné.

„Sláva sláva!“
Mladá holka Kráčmarová, občansky sdružená, si veřejně pochvaluje symboliku aktivní společností do bronzu slité - zvěčněné. Je nadšená. Je archetypem boje za lepší svět, a to v každé době. Jednou chce křížem a plamenem vymýtit kozla - Satana. Jindy ve svazáckém plamenně bojuje za práva dělníků.
„Mne mrzí, co se stalo se slovy - pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Já se hlásím k odkazu pravdy a lásky. Jsme pravdoláskaři!“ volá tak mladičká. Tak šťastná, vždyť už se zlu škvaří sádlo.
Starosta funí přes bohatý břich. Ohýbá se. Pokládá věnec - on - co v milicích se zbraní v ruce bránil návratu kapitalistů a jejich přisluhovačů. Snad by do Havla - buržousta - i vystřelil.
Ale co jsme si, to jsme si, teď podřízeně stužky narovnává. Nejdříve modrou pravdu hladí, on, co při volbách lhal, tolik, co uši lidu unesou. Pak rudou lásku narovnává, ten, co nestoudnou lží protivníkům ublížil. A bílé zvítězí - odhaluje světu ten, co kradl, ale bylo málo, bylo málo, bylo málo, bylo málo - důkazů. Starosta! Snaží se napřímit a k vrnící kameře dodává:
„Stálo to za to.“
„Stálo, Vladimíre!“ promíchá škvarky ona - nespravedlivě podobná svazačce, přisvědčuje - opravdovému členu Lidových milicí.

Chromák se směje před televizní obrazovkou.
„Václave! Havle! Ještě tě ani nevymotali z prostěradel, a už na tebe navršili hromadu prachu. Jednou budeš pod nánosem. Ocitneš se na lopatkách. Pak nějaký divoký mladíček, snad budoucí básník, urazí krompáčem tvůj vymodelovaný nos. Urazí ti nos, aniž by mohl rozpoznat, kdo jsi byl.“

KOMENTÁŘ ke Ani tatíček, ani Habsburk, ale igelit. předmět: Upozornění, oznámení autor komentu: Vlado Matuška


Upozornění, oznámení
Zde můžete vkládat chválu. Nejen. Povolené jsou i názory, nebo kritika. Žádám jen troly, roboty o opuštění stránek, aniž by zde něco zanechali. Děkuji všem.

formulář pro komentáře a názory k textu