poezie a povídky vlado matuška
Kormidelník smrdí v podpaží


Kormidelník smrdí v podpaží povídky: Chromák

Kormidelník smrdí v podpaží





Dvacátýho dubna dva tisíce čtrnáct přišla chromákovi pozvánka na pohřeb. Když obálku uviděl, doufal v pozdní milostný dopis. Obálka byla otevřená a místo adresy stálo prosté pan Vlado. Chtěl číst - Ich liebe dich. Du bist ein Schwein Vlado - které si kdysi nechal přeložit u sousedů. Dávno již mrtvých sousedů. Abrhámových.

Bude si muset zvykat, že milostné dopisy nahradily pozvánky na pohřeb. Každý věk přináší svá listovní tajemství, uvažoval chromák. Pravda, tuhle pozvánku může ještě ignorovat, ještě chromákova účast není nutná, ale jednou se pohřeb bez něj - chromáka - neobejde. Jestlipak mu dorazí upozornění předem, aby se mohl jaksepatří připravit? Bude cítit, že přichází čas stát se hlavním představitelem obřadu? Bude umírat pozvolna a s hlavou zdravou? Zdravě vědomou si konce! Nebo se jednoduše složí na prkně - nepřipravený jako maso z nuceného výseku. Jen aby se splnila kvóta horkého dne. To by si on, pajdavec, přál. Nejhorší by pro chromáka bylo, kdyby dostával jednu pozvánku za druhou, a chromák myslí dementní by doporučený listy nedokázal přečíst. Tak jako chromákova matka. Tak jako Ing. Vítězslav Blizna. Oba se nemohli připravit, protože už neuměli číst. Protože nevěděli, že existuje něco jako smrt.

Může vůbec zemřít ten, který neví o existenci smrti?



Jsi sebestředný, chromáku, pokáral se a začal číst parte.



S bolestí v srdci…

Není smrti tam

kde byl život naplněný prací,

láskou k pravdě a obětavostí.



No vida, kde není smrti, ale s tou láskou k pravdě to na pana Vítka sedí. Upřímně řekněte, komu mohou napsat na parte frázi, která není žádnou frází? Copak asi budou moci o pravdě - a po pravdě - napsat o něm, o chromákovi? Snad: přeteklo několik číší prázdnotou; takový byl chromák pilný flákač. Nikomu blízký, nikomu milý. Na obecní útratu. Ani oblek do rakve nemá. Tělo pokřivené a v dlani drží chloubu, co mu byla ostudou. Péro se srdcem, nebo srdce s pérem? Račte natáhnout a nestarat se. Odkopaný. Když zažíval



přiblížit se k dívce – ženě

vylít se i s vaničkou





Snadno! Velmi snadno jej opouštěly ženy, které miloval. Byl před nimi do masa nahý a nahý je i dnes…



No jo! Vždyť on nemá oblek. Dokonce ani žádný slušný, smutný vohoz, aby mohl jít - pajdat na pohřeb. Když chromák pohřbíval svou matku, prasknul mu šev na páteři. Po obřadu si šel koupit flašku a lidi se mu smáli. Život bývá veselý, říkal si tehdy. Je bohatý na komediální prdy na páteři. Opil se s úsměvem, až do nevnímání.



Chromák začal přemýšlet, jestli pozvání na pohřeb musí nutně přijmout. Pravda, starýho pána Vítězlava si vážil. Hrávali spolu šachy. Vždycky, když měl chromák dost hrbení se za hrnčířským kruhem, zamknul dílnu, kterou měl v nájmu u mladýho doktora Blizny, a jel po hnusné státní silnici z Letovic do Stvolové na partičku mozků.

Starý pán chromáka vždycky radostně vítal. Vítězslav otvíral bránu, ukazoval, jak má chromák nacouvat. Sotva stačil mrzák vyhodit motor, postavili stolek pod plodný vořešák. Bratrsky si rozdělili bílý a černý pole. I barvy figur. Ještě živých figur, aby se jimi - v bitvě tvrdých lebek - snažili zmatit soupeřova krále. Když vypuknulo ticho válečné vřavy, přinášela paní Bliznová - jinak nelítostný generál - hráčům kávu a sušenky.



Opravdu musí nutně přijmout pohřební pozvánku, když nemá uctivý úbor? ptal se neustále sám sebe, i když nechtěnou odpověď už tušit. Ale, ale, ale opravdu se musí jít poklonit člověku, který jej vítal, hostil a bezohledně porážel?

Drtil jeho - mrzáka. Bez lítosti! Potupně! Starý pán nakročený k osmdesátce čerstvého třicátníka většinou zmatil. Ve hře, která nemá v boji intelektů obdoby. Ve hře, která je nejvíc spojená s egem muže – stratéga, lovce a alfa samce, válečníka. Ve hře důvtipů býval chromákův mladý mozek často pokořený. Vzpomíná si, že vždycky, když už jeho figury - bojovníci - stály nevýhodně a jejich černobílá pole se bortila v bahně, začal si mrzák broukat hymnu. Jako by chtěl zpěvem zahnat protivníka, chromák pobrukoval hymnu nejmocnějšího státu na Zemi. Levicově smýšlející pán musel být potěšený, když uslyšel hymnu Spojených států amerických. Hymnu chromáka, co vede své kameny na porážku. Jak pan Vítězslav uslyšel první takty, už si mohl být téměř jistý. Hvězdy a pruhy prohrají. Mrzákovy tahy byly špatné.

Vůbec, starý pán používal k boji i psychologii. Většinou, když chromákovy hodiny utíkaly, sledoval soupeřův obličej soustředěněji než bitevní šachovnici. Podle pohybu očí věděl, které figury chromák duchem posunuje. Byl napřed, jako by nepřítel vykládal své záměry nahlas. Šifra chromákova mozku byla prolomená.



Pan Vítězslav se dožil ve dvou stoletích, ke kterým patřil, poměrně vysokýho věku, uvažoval chromák. Kdo v přírodě má právo umírat stářím? Sloni, velryby, želvy a člověk. Všechna ostatní zvířata jsou zardoušená, nebo umírají hladem, neschopná rdousit. Člověk je vůbec podivná haluz stromu života. Tak třeba Homo „sapiens“ a válka. Ona lidská hra v mat. Hra na hromadnou smrt za krále, kdy vládce polí chladně obětuje. Ony pojmy strategie a ztráty nejsou pouhou náhodou slova sobě podobná. Padají pěšci, věže, střelci, v-tažený koně dokonce i dámy jsou hozené do chřtánů vyšším zájmům. Masakr tlukoucích kamenů - pro slávu Krále. Pro moc, anebo smrt jednotlivce. Na polích zůstávají mohyly, aby časem modernějších pomníků starší památníky zmizely v oranici. Nebo pod nákupním centrem. Prasečákem.

Nikdo si nepamatuje jména pěšáků. Nejeden dokument začíná podobnou větou: „Patton a Rommel rozpoutali mezi sebou krvavou řež.“ Přitom všichni vědí, že z generálů nepoteče, pokud se neříznou o papír.



Nejslavnější osobností z minulosti je dnes Hitler. Tisíciletá říše trvala několik let, ale Adolfovo jméno překlene tisíc let jako prd. Jméno Hitler bude znít světem v ozvěnách déle, než sám vrah doufal. Paradox?

Kdyby si on, chromák, položil otázku “vyjmenuj osobnosti Antiky“, kdo mu přijde na mysl jako první? Caesar - masový zabiják. A dál? Alexandr Makedonský, Nero, Caligula, Hannibal, Claudius, Brutus, a pak teprve nějaký Archimédes. A kdyby si chtěl vzpomenout, čím se Archimédes proslavil, přijde hlava ponořená do kapaliny a hned za ní zvolání „nenič mi mé kruhy“, aby Archiméda za drzost setnul římský voják. Jo, ještě obléhací – tedy vraždící stroje má onen bezhlavý mudrc na svědomí.

Pravda, chromák zná i další jména, jako Aristoteles, učitel Alexandra Makedonského - Platón, Sókratés, Euklides, Pythagoras, Homér, Hippokratés, Seneca a Cicero. Jenže co o nich ví? Některé by dokázal pouze přiřadit k oboru, ve kterém se proslavili. Kam se hrabou na překročený Rubikon, vržené kostky, rozetnutý gordický uzel, slony v Alpách. A nebo alespoň na mrdání se sestrou - sestrami. Pokud člověk chce zůstat v paměti generací, pak udělá nejlíp, když několik lidí zabije. Čím víc, tím větší sláva! Ovšemže, existují při vraždění jistá kritéria, pomocná hodnocení, jako technická obtížnost. Viz sloni v Alpách. Nebo body za estetický dojem. Za umělecký způsoby je nutný vyzdvihnout Caligulu nebo Bruta. Taky se oceňuje i vlastní nasazení a vliv na války budoucí. Sem můžeme zařadit Ježíše Krista a Mohameda. Ale vesměs platí přímá úměra. Čím víc lidí dokážeš zabít, tím nezapomenutelnější budeš!

Přišel jsem. Viděl jsem. Zvítězil jsem!

Jednoznačně, smrt stářím a válka jsou dvě výsady lidstva.

Naši nejbližší příbuzní - šimpanzi učenliví - také pořádají výpravy proti sousedním tlupám, ale k vražednému boji dojde, jen když jedna skupina má obrovskou převahu. Nikdo nechce zbytečně riskovat vlastní zranění! Ovšem člověk si to umí „rozumně“ vysvětlit. Třeba věří geniálnímu válečnictví svého vůdce. Myslí si, že jeho tlupa - armáda drží lepší zbraně, nebo Bůh - deus ex machina - jedny křižáky miluje a nepřátelské opice nenávidí.

Anebo sousedé - nepřátelé požívají nespravedlivě výhody, které si zasloužíme my! Naše jsou ty banány, kterými se oni cpou!



Jednou se chromáka cvokař ptal, proč lidé dělají revoluce. Vždyť jejich riziko ztráty je větší než možný užitek! Psycholog chtěl tehdy chromákovi ukázat ušlechtilá zákoutí člověka. Lidskou nezištnost pro víru v lepší budoucí svět. Později chromák nad otázkou dlouze přemýšlel a našel podobný úkaz v jednom testu s dětmi.

Dospělý (zde deus ex machina) dal jednomu dítěti deset cukrátek. Vlastník sladkostí se s druhým dítětem může, ale nemusí podělit. Jenže zaseknutý háček testu byl v tom, že dítě původně bez cukrátek rozhoduje, jestli jim bonbóny zůstanou. Marně se vztekal zkoumaný, vyčůraný blonďáček, že černému děvčátku jedno cukrátko nestačí.

„Takhle přece ani ty nebudeš mít nic!“ Upřímně nechápal. Koulel očima a dupal do země.

Z výzkumu vyplynulo, že sedm ku třem je hranice, kdy rozdělení požitků ještě člověk považuje za sociálně spravedlivé. Pokud je rozdíl větší, přichází odmítnutí.

„Ať si klidně nemám nic, když ani ty nic nedostaneš!“

Jinými slovy: „Klidně zemřu, když ty šidíš moc. Ale tebe vezmu s sebou!“ A máme revoluci. (Chromák se často směje pod fousy, když slyší – vidí - zažívá ty obrovské rozdíly v cukrátkách. Je si vědom, že jedině klamáním o zasloužených dovednostech, větší námaze, většímu riziku drží někteří devět a devět desetin cukrátka. Dokud jednotlivci zavalení cukrátky dokáží všechny jedince přesvědčovat o své výjimečnosti faraona, pak farao zůstane naživu. Ale stačí mžik. Stačí velmi krátké prohlédnutí a budou si šmahem ve smrti rovni. Žádný Bůh-Slunce-Faraon, který Nilu dává úrodu, ale vysušená mumie.)



Šachovému mistru, Vítězslavovi bylo umožněný dožít se vysokýho věku. Druhou velkou válkou prošel chlapecky v nežidovské, neromské rodině. Nemusel dobrovolně ani nedobrovolně rukovat. Naštěstí pro něj. On by totiž pan Vítězslav nedokázal chladně obětovat figury. Naopak bylo jisté, že by někdo tahal s ním. Vládnul by jeho životem bezcitný a třeba i strategicky neschopný vůdce – zato přesvědčivý manipulátor.

I chromák měl zatím štěstí. On by z pozice psychopata možná dokázal vést své přesvědčené lidi na porážku, ale psychopat - chromák by se generálem stát nedokázal. Neumí lézt do prdele ve správný čas, správnému nadřízenému, na správném místě.

„Snad stihne zemřít, než se všechno …“ uzavřel chromák, když rozevřel skříně prožrané molem.

„Nemám! Já nemám hadry na funus.“

A je rozhodnuto. Nepůjdu!

Vždyť komu se má vzdát úcta? Ležícímu králi už nikdo neřekne, že chromák na jeho pohřbu nebyl. Pomůže snad pozůstalým vyrovnat se se smrtí blízkého, když jim před dřevěným Ježíšem potřese pravicí? Nemyslím si, domýšlivě vyvozoval mrzák.

Komu vlastně projevují úctu smuteční hosté? Kde je rácio? Není náhodou jádrem maloměstskýho pudla ukázat pozůstalým, že oni jsou ti důležití, pro které smuteční host obětuje čas? Navleče se do nepohodlných krovek, aby se cítil na funuse ještě stísněnější. Vyrazí, aby mu byla zima, nebo vedro. Aby někomu z pozůstalých dal najevo, že on, pozůstalý, za ty všechny útrapy stojí.

Někde chromák slyšel, že pohřeb je nutný, aby truchlící mohli citově uzavřít období se ztrátou blízkého. Je snad sto, dvě stě lidí citově natolik poutaných, aby se museli se zemřelým rozloučit? Hloupost! Navíc on, chromák, je psychopat, který ke smrti druhých nemá obvyklou empatii. Přesto, přese všechny pragmatický argumenty, jakýsi svědomí a zvyklost jej nutí jít na pohřeb soupeři v šachu.

Když už musí, měl by plánovat několik tahů dopředu. Získat pozici, která bude jemu - mrzákovi - vyhovovat. Opozdí se o minutu a zůstane vzadu. Žádné vyslovení soustrasti v hadrech z druhé ruky. Vytratí se ještě před finále.

Co je vlastně finále? zasmál se bezcitný chromák otázce.



V den exekuce optimisty, když se blížila hodina chrámového loučení se s ateistou, ležel chromák líně na kavalci. Břicho vyvalené před obrazovkou. Masa tuku se mu chvěla každým dechem života. Podobně si chromák představuje vyvrženou velrybu na písečné pláži. Chvěje se pod slapem měsíce v novu. Obnažené bílé maso, co se s každou vlnou převaluje. Nabírá - časem oblá - zrnka křemene. Na malý okamžik se stanou součástí svalů, tuků, očí. Sotva však dokážou v rosolu vymáčknout důlek, už je zpětný ráz vody vrací mezi miliardy stejných. Miliardy malých, zapomenutých a příbojem oblých křemenů. Tam a zpátky. Monotónně.

Ve slaném vzduchu pach…

Chromák skryl nos v podpaží. Ucítil ostrý, slaně sladký rozklad. Je rád. Chromák odkládal chytře sprchování tak dlouho, že už se může vymluvit na nedostatek času. A protože bude smrdět, bude mít možnost vylhat se sám před sebou, že nemůže mezi truchlící. Že nemůže podávat ruku těm, kteří ho zrovna nemusí. Nemusí stisknout…

Všechno má vymyšlený, chválil se chromák. Spokojeně vstal. Na své mužné břicho a zbytky hrudního koše hodil dopolednem nasáklé triko. Bylo v něm dusno. Bylo v něm několik kilogramů reklamních letáků a několik kilometrů potu. Navlíknul si trikot vyloučených ze hry živých lidí. Pro jistotu, říkal si. Co kdyby jej napadlo být sociálně družný.

A už vzhůru dolů - doslova - pajdá chromák ke kostelu. Páchnoucí tílko na pravém boku zdobí skvrna od tisknutí tisku. Dopoledne roznášel reklamní letáky Kauflandu. Vypadá, jako by měl nakoupeno, smál se chromák pro sebe.

Vypadá, jako by šel na pohřeb. Se všemi důvody držet se od rakve co nejdál. „Vyčůránek,“ pochválil se. A kopnul si do sebe.



Ještě ráno při roznášce letáků potkal Bliznovy nepokrevný příbuzný. Rodiče snachy starého Blizny. Rozprávěli o smrti. O důvodech, které vedou k rozkladu vůle. Které mění nejdříve chuť každodenně vstávat v boj. Následně zubatá rozloží vůli vzdorovat a nakonec z pravidelné stolice zůstane jen pach v povětří. Zacílený oběti jsou ve voskové kůži smýkané okolím a ani neví, že jsou bez vůle. Ani neví, že jsou prachem. Ani neví, že jsou.

Prý, kdyby chromák za ním chodil hrát šachy, nesešel by pan Vítek, uhodili příbuzní na svědomí mrzáka.

„No jo, ale mně se zdálo, že na Bliznu jde alzhajmr jako u mé matky. Nechtěl jsem, abych začal v šachu vyhrávat. Tím bych jej zranil, a proto jsem raděj přestal na partie chodit,“ bránil se chromák své vině.

„Ale on dostal parkinsona, ne?“ podívali se pán a paní na sebe v utvrzení „kdyby měl ve starobinci aktivitu, ještě by čiperka žil.“

„Říkáte, že jej ženská zabila? Už musím jít!“ nečekaně chromák obžaloval jiného a ještě nečekaněji utnul rozhovor. Otočil se zády k provinění a odkulhal. Odkulhal s reklamou na žrádlo.

Jistě. Je vinen!



Ovšem ne tak, jako každý člověk - sražený na trestní lavici už jenom tím, že dýchá. Prosí. Žebrá, i když drancuje. Zabírá místo, žrádlo. Chromák je vinen odlišně od všech bělochů, ropných šejků, Japonců, Číňanů. Je vinen víc než bohatí, kteří ročně zahluší statisíce lidí. Protože oni je zabijí slušně. Dokonce jsou uctívaní jako šikovní a chytří. Mají onu dovednost eticky vybít celá města a vesnice. Oni přece nemohou za tuny ropy v deltě Konga. Oni nemohou za mrtvé ryby, za nepitnou vodu, za jed v půdě. Oni nemohou za to, že zbraně se používají ke svému účelu. Nemohou za to, že někdo někde vezme úplatek a miliony lidí strádají. Chcípají na otravu z ropy, aby jeden gentleman ve Švýcarsku si mohl pustit vodu zlatým kohoutkem. Čistit si zuby, pak umýt ruce, opláchnout spokojenou tvář. Hezky důkladně – štědře vypouštět litry průzračné vody přímo do stoky. Aristokraticky.

Navíc, onen chytrý a šikovný člověk si všechno zaslouží - podle lidských pravidel odměny. Co je komu do toho, že mamonář nemá šanci utratit svůj majetek pro svoji potřebu, ani kdyby znesmrtelněl? Co je mu do toho, že někde nemají na penicilín, jinde by chtěli rentgen, a onde chybí výzkumníkům finance k dokončení termojaderné fúze? Ti cizí lidé jsou táák daleko! Každý člověk je od nadanýho hamouna strašně vzdálený. Ovšem ne astronomicky - na světelné roky, ale společensky - na dolarové generace.



Chromák je vinen víc, protože mrtvýho znal přímo. Dotýkal se ho sevřením ruky. Hovořil s ním. Hrál stolní tenis. Pokládal krále.

On mohl změnit běh času k jedinci.

Měl tu obrovskou moc! Měl, i když u rozhodování Bliznových, jestli se přestěhují, nebyl. Přesto slyší generála Bliznovou neustále, neustále, neustále opakovat: „Víťo, my už brzo naši vilu nezvládneme. Polezeš na stromy? Vynosíš septik? A řemeslníky si nemůžem dovolit. Vždyť to vidíš sám, Víťo! Buď rozumný. V pečovateláku v Letovicích se o nás postarají. A pan Vlado bydlí kousek. Budete se zase moct navštěvovat a hrát šachy. Budeme spolu chodit na pivo. Teď nemá auto a nejezdí za námi, ale tam… bude náš život pestřejší. Víťo!“ Útočila dokola a dokola. Až se Vítězslav musel vzdát.

A tak manželé Bliznovi utratili Reka, ač byl v nejlepších letech. Poslušnému vlčákovi nepomohlo ani to, že paní Bliznová o něm mluvila jako o jednom ze dvou tvorů, které má opravdu ráda. Druhým byl její syn, doktor Blizna. Sotva vyznání doznělo, už šel na popravu. Pes.

„No a teď by se měl mít doktor na pozoru, je s láskou na řadě,“ říkal si Vlado - chromák, když o utracení slyšel.

Ale co on, chromák, může soudit. Sám je tolik nezodpovědný, že vůbec neuvažuje o pořízení psa. Neuvažuje o psisku ve své samotě. Ještě tak vypěstovat plíseň na záchodě. Živit roztoče v koberci. Ale pes? Chudák vrtichvost by se ani nedožil milosrdné jehly. Pošel by špínou, kdyby nechcípl hladem. A chromákův byt by se podobal prochcané, zasrané boudě. Ne. Chromák nemá právo se povyšovat.

Je bytostně neodpovědný, i kdyby měla smrt přijít.





Navíc i smůla se přilepila na paty přestěhovaným manželům. Chromákova smůla. Pryskyřice jako závaží z olova. Ono pro atlety - optimisty je každá zátěž výzvou si zatrénovat. Pro obyčejný chodce…

Natož pro mrzáky.

Vzpomíná si, jak za ním pan Vítek i se svou velitelkou - manželkou přišli. To byli ve starobinci sotva pár dnů a vydali se naplňovat aktivní život. Chromák se právě chystal smažit hranolky. Vzal velký hluboký kastrol, nalil do něj palec slunečnicovýho oleje a postavil ho na elektrický oheň. V tom zabzučel panelákový telefon.

„Dobrý den, pane Vlado,“ ozývalo se Vítkovo radostné volání ze sluchátka. „Pojďte s námi na pivo!“

Chromák se podíval na vařič a zval Bliznovy k sobě do posledního patra. Chvíli se dohadovali, ale nakonec je chromák vrčákem pustil do budovy. Během chvilky už bušili na otevřené dveře bytu.

„Pojďte dál,“ vybízel návštěvu chromák.

„Ne, nezlobte se, Vlado! Vemte si svetr a půjdeme si sednout k hospůdce do zahrádky.“

„Nemůžu, zítra mě žene pracák do Blanska. Musím prodělat kurz, jak správně vočůrat personalisty,“ oponoval mrzák a byl si zprvu úplně jistý svým rozhodnutím. Následovalo přátelské hašteření, až si chromák vzal klíče a na dva západy za sebou zamknul.

Podvečer byl vlahý. Povídání příjemné. Mysl se rozplývala po pěně vypitých sklenic. Nálada tří kousků se zdála být nesvrhnutelná, když se vracel do garsonky. Ve druhým patře ucítil zápach. Na svém poschodí se nevěřícně rozhlížel po chodbě. Někde někdo něco příšerně spálil. Politoval sousedy v duchu, když stále opojený červnovým večerem, povídáním a kvasem odemykal dveře.

Prásk! udeřila ho střízlivá rána do nosu.

Hned za futry se objevila černočerná stěna. Čerň, do které se dalo narazit. Stěna smradu. Stěna odsouzení. Chtěl v ní rozsvítit. Po paměti nahmatal v popelu plast. Marně. Vypínač cvaknul, ale světlo se neobjevilo. Záhada. Hlava chromáka nechtěla pojmout skutečnost i jedovatý plyn. Vzpírala se očividnému dlouho, až se konečně začal dávit. Proskočil kouřem na záchod. Blil a blil. Tři piva z něj vyletěla jako z trychtýře. Všechnu pohodu házel do hajzlu tak dlouho, dokud v něm ještě něco bylo. Při prvním náznaku uklidnění skočil na chodbu nadechnout se, aby prolítl bytem k oknu. Udělal průvan. Sice vyvětral ten nejtvrdší ropný puch, ale černá zůstala ve stěnách chýše. Zabydlela se a nedala se vyhnat. Mrzákovi nezbylo, než si vzít spacák a jít přenocovat do lesa.



Zvláštní, přemítal chromák nad osudem. Jsou dvě, tři, čtyři, nekonečno cest. Všechny vypadají stejně, aby jeden vratký kamínek, poryv větru přispěl k smrti. A to k smrti někoho jinýho než člověka, který se cestou vydal. Fatalismus jak bludička.

Pravda, pajdavcův byt nevyhořel úplně. Naštěstí neměl kuchyňskou linku, a tak plameny vznícenýho oleje neoblizovaly dřevěný skříně, aby pekelně zahořely... Jediný, co chytlo, byl plastový kryt zářivky a elektrická zásuvka, ale ty dokázaly vymalovat byt na temno. Drobné neštěstí stačilo necitlivýmu chromákovi, aby naznačením svalil kus viny na Bliznovy, a ti už pro něj nikdy nepřišli.

Kde lidi berou sílu žít bez viny?



Chromák se domnívá, že když potká doktora Bliznu, vidí v jeho obličeji obžalobu. Opravdově zbrunátní naštvaností a dělá, že to hovno – chromáka nevidí.

Jenže co on zmůže, když sotva utáhne sebe a svůj život? Nedokázal pomoct ani své matce, když onemocněla alzhajmrem. Odhodili ji do blázince, kde ji přivázali k židli, aby se nemohla pohnout. Představte si žít deset let přivázaný. Ne v cele dva krát dva metry. Ne se záchodem u huby, ale s hajzlem přímo na prdeli, a to deset let. Deset let hladovění a žízně. Deset let nesmět se podrbat! Kam se hrabou filmoví drsňáci na samotkách. Všechno bylo nic oproti tomu, co zažila chromákova matka. Bachaři jsou k hollywoodským muklům hodnými syny, oproti tomu, co on, mrzák, si dovolil udělat vlastní matce. Vlastní matce!

Ale co mohl dělat? Vymlouval se, omlouval se, do nekonečna. Doslova utíkal sám sebou, pajda. Mohl snad svou maminku vzít domů a celodenně se o ni starat? Dopřál by jí tím sytost, volnost několika metrů, ale svoji svobodu by chromák úplně zazdil. Zaživa. Nezbyla by šance vlastního života. A on tak toužil být milován ženou, ženou nepokrevní. Jakpak by asi k lásce přišel, kdyby musel být čtyřicet osm hodin s dementní matkou? „Ubožáku!“ oslovil se chromák něžně, jako mu říkala poslední žena - kterou miloval - protože bylo úplně jedno, jestli deset let uvězní s matkou, nebo je svobodně vyhodí do hajzlu. On na lásku nemá nárok.



On, mrzák, i babičku nechal napospas kose, co se nezastaví v pantech. Zubaté, co vchází přednostně k bezbranným a opuštěným. „Vem si!“ štěkl k smrtce a otočil se, aby neviděl. Aby neviděl nemocnou babičku s tetou Alenkou, jak odchází od doktora Blizny. Nechal ji samotnou, i když věděl, že teta odjede do Březové. Nechal ji. Ji.

Klidně předhodil ženu, s kterou zpívával lidovky, když čistili krajky. Babičku, se kterou chodil na hříbky a na šišky z kopce Mikšák. Babičku, která pekla makový koláče, co voněly vlhkým bytem. Moc hezky se jí odvděčil vnouček – chromák.



Když čekal svět



sedával jsem s babičkou

v domě bez vody

hladili jsme krajky jehlicí

zpívali si ku práci

tenkrát ještě voněly

koláče



děda mě vodil na vláčky

a sebe na pivo

lokomotivy funěly páru

děda chladil horko

a červená kola se vždy protočila

na zvednutý terčík

následně hopsala zvonkohra

a vlaky na Brno

ohýbaly zámek u paty



Slunce hřálo mouchy

na siestě toalet

já sevřel pavouka

pak už lýtka kulatila prach

utíkala teta okatá

a smích hladil pány sousedy

pavlač tleskala

utíkej Alenko

utíkej



vítr utekl mi…





Jenže on se tehdy topil ve slušný depresi. Pod příbojem peřin schoulený v embryo nechtěl na světlo. I na záchod se musel přemlouvat. Tehdy chromákovu hlavu okupovala Pampeliška – sportovní blondýna, za kterou muži otáčeli hlavy i v přítomnosti tchýní. Roztáhla se mu každým závitem pleněného mozku, aby po deset let rozhodovala o všem, co nešťastník žil. Hověla si v něm s ovladačem v ruce. „Cvak!“ Přeskočil obraz. Monoskop.

A jakkoliv byla v chromákovi nezvratně zabydlená, v životě se hmotná - štíhlá Jituše držela od poblázněnýho ubožáka co nejdál. Pohrdala jím, tak jako většina žen pohrdá těmi muži, které zcela ovládají. Pohrdala jím, protože byla pro chromáka vším. Byla mu děravou frází o lásce větší, než je jeho vlastní dech.

On chromák si myslí, že každý člověk, alespoň jednou za život, musí poznat bezpodmínečnou lásku. Aby se mohl mít rád. Aby zvládal stres. Aby byl spokojený se světem a sebou samým. Většina lidí bezpodmínečnou lásku pozná po narození od své matky. Člověk může být posraný, může řvát noc co noc. Může neustále vyžadovat pozornost a být nesnesitelný, přesto jej milující náruč přivine k tělu. Ukojí jeho potřeby a dá pocit jistoty a bezpečí. Tak tuhle lásku podle chromáka musí každý jednou zažít. Jednou! Aby mohl fungovat. Lidskými chcípáky jsou ti, co nepoznali být někomu nejvíc. Jsou věčně nedosycení. Motají se hladem, pukají žízní. Lapají po dechu, sklípky prázdně zjizvené. Jako by jim kus chyběl do plnosti kruhu. Hledají. Prosí. Žadoní. Věčně chudí. Potřebují, než zemřou, zakusit to, co dospělý dospělému nikdy dát nemůže. Nikdy nepoznají plnost. Jen marně a bezbranně se odevzdávají milovanému člověku, aby je zneužíval, vládnul jim, pohrdal jimi a nakonec (dítě) opustil. Lidští chcípáčci opakovaně umírají jako opuštěné mládě. Holý opičáček bez tepla a struku pomalu chladne. Tvrdne.

Celý život jsou hladoví. Celý život umírají.

A právě tehdy, když babička stála před zubatou, chromák už popáté umíral jako opuštěný malý savec. Byl schoulený v embryo a vůbec se mu nechtělo na světlo.



Copak mohl babičce pomoct? On, věčně neutěšený lidoop. Zraněný. Chvějící se. Vyvržený v džungli. Nezvládal ani sám sebe, omlouval svoji slabost a zbabělost chromák, když přicházel ke kostelu. Jde akorát, před branou je vylidněno. Všichni už jsou v lodi seřazeni za mrtvým. Veslaři v lavicích. Otroci dechu. Hlavy upnuté jenom vpřed. Neuvidí jeho nevhodný, smrdící vohoz.

Vykaděný kostel si už s propocenou mikinou poradí. Nebude pohoršovat ostatní zjevem, blahořečil chromák svému plánování, když vcházel bez smočení ruky v abstraktní vodě. Protáhnul se kolem skla, které umožňovalo vidět umučeného, i když byl chrám před zloději v řetězech zamknutý. Pohodlně se ramenem opřel o sloupek lodi. Frajersky. Majetnicky. Jako by věděl, kam celá stavba směřuje. Chromák – na místě kormidelníka, který umí kurs tak rutinně, že nemusí tělo vyšponovat bystrostí, ale může jen ležérně dohlížet. Však nemůžou minout.

Nemůžou minout, uchechtnul se chromák v sobě, ale pak mysl přinutil k vážnosti. Aby jeho přítomnost měla vůbec nějaký smysl. Vzdát čest panu Vítkovi. Zemřelému člověku. Ale vždyť on už neví nic. Nakonec zde je sobecky pro sebe. Pro svoje svědomí, že se to má. Vykonává společensky uznaný projev slušných, a tedy patří mezi slušné. On, psychopat, co teď neempaticky sleduje divadlo. Tyjátr ze života. Nic jinýho.



Flanďák - kapitán na stupínku žvaní o ráji. Poslouchejte zvěst. Šťastně veslujte a věřte. A když budete veslovat a věřit, já vás do ráje dovedu! Znám cestu! Nevzpouzejte se! Buďte pokorní a budete spaseni, sliboval kapitán – kazatel, který si občas vyměnil s chromákem pohled. Byli jediní, co stáli v přesvědčeních. Farář na přídi a chromák na úplné zádi. Jeden sliboval posmrtnou, šťavnatou plnost, druhý myslel na úplnou prázdnotu. Úplnou! Tedy bez bolesti.

Protipóly a střelka? uvažoval mrzák – kormidelník.

Zmagnetizovatelná masa? Kdykoliv, kýmkoliv za něco, čeho dušičce schází. Třebas na útes umírat. Plnou pěnou veslovat, a z huby pouštět páru.



Chromák, hluchý k šumění Havaje, už po čtvrté slyší „sice je pět dní po Velikonocích, ale ten čas příslibu vzkříšení. Ten kdo věří v Boha, dojde blaženosti v království!“

A kupodivu, nikdo se nerozčiluje, všímá si chromák. Nikdo nepropadá v pláč, že jejich manžel, otec, děda, ateista, Havaje nedoseče. Nikdo nekřičí zděšením nad nemilosrdným odsouzením již mrtvýho člověka. Nikdo se nepohoršuje nad do nebes volající neúctou k pohřbívanému. Uvědomuje si vůbec někdo, co flanďák právě říká?

A pokud si uvědomuje, snad nevěří. Vyznavač umučenýho syna by musel řvát soucitem. Jedině neznaboh může zůstat klidný. Vnímá scénku jako pouhé divadlo. Vidí jen nablýskanou reklamu s precizním kulisákem. Reklamu v pět dé s tím kadidlem. Obrovská, výpravná scéna jistě něco stála, ale smrt je nejlepším artiklem. Platí pro všechny. Nikdo si nemůže říct, že ji nepotřebuje. Nikdo nemůže tvrdit, že smrt nechutná jahodově. Nedá se reklamovat, i když nebude tolik čokoládová, prostorná, oslnivá a luxusní. Člověk prostě jednou smrt koupí a basta. Tak proč si neobjednat vanilkově žlutou?

Italskou z Vatikánu.



Pořád lepší, než když chromákovi umřel děda, nebo babička Matušková, vzpomínal. Tehdejší kněz úplně pozbyl víru ve svoje zaměstnání. Vyhořel a zahodil reklamní berlu do chřtánu pekla. Ten rovnou pozůstalé káral za jejich bezbožnost. Zlobil se na svůj úděl, když viděl truchlící neustále se obracet do zadku lodi, aby věděli, kdy si kleknout, sednout anebo vstát. Slouha boží si nedělal iluze o jejich nápravě.

Naopak, současný flanďák se snaží. Horlivec! A tím nevědomky vytěžuje člověka do poslední mrtě. Jak absurdní. Duchovní v době spotřeby.

„A právě o Velikonocích si připomínáme …“ zase slyšel chromák o vanilkové zmrzlině. Slyšel to on, pajdavec, na místě kormidelníka lodě. Stál. On, lidoop bez iluzí a se smradem v podpaží, si s kapitánem vyměnili nechtěné pohledy. Aby se líp veslovalo, pomyslel si chromák, když kývnul hlavou někam, kde tušil mrtvolu - prázdnou schránku ze dřeva.

Vzdal tím sobeckou - obřadní úctu, a ještě před koncem posledního kusu odešel. Už jen záhrobní ozvěnou slyšel onu barvu hlasu, kterou se dští láska.

Z abstraktna pajdavě klesal k městu. K náměstí přeťatému státní silnicí. Teprve až pod malbou čerta zapřaženýho do pluhu se chromák probral do reálnýho světa. Voněl olovem bez vanilky.



formulář pro komentáře a názory k textu