poezie a povídky vlado matuška
Proměna křemene v žáru


Proměna křemene v žáru povídky: Chromák

Proměna křemene v žáru





Cítil včerejší víno. Kyselinka mu klepala na jícen. Dobývala se. Celá úrodná Morava chtěla zpátky, zatímco on ji toužil prohnat tlustým střevem.

Hned ráno, jak se probudil, vnímal všechnu sklizeň, kterou včera sežral. Bílé víno, klobásky, uzené, okurčiky a soulož. Kopulačka s prdelatou, masívní, o patnáct čísel vyšší Líbou. S náruživou, zdravou Slovankou a čtyřnásobnou matkou. Samicí, která z nouze dokonce i chromáka připouštěla a on ji nikdy nezklamal. Až do dneška. Bídák nezabořil!

Dnes časně probuzená mamina očekávala noční pokračování. Očekávala obdělání svých kopců a zalití doliny, ale chromák se vymluvil na nikotinový absťák. Sbalil si všechny svršky a prohodil k nahému, toužícímu masu, že počká venku.



A tak, znuděný prázdnotou, stál ve svém žaludku dobrou hodinku. Probouzel se s odkládaným oživením. Sotva rozlepil víčka, a už byl přinucený opřít se očima do bílého masivu. Ve slunci Pálava. Tlačil do ní veškerou vahou, jako se Pálava leptala do chromákovy těžké hlavy. Vypalovala mu mozkové pleny na troud. Marně s ní bojoval. Skála se nepohnula. Zůstala by netknutá i pod náporem mamutů. Neochvějná. Vápenatá past na hlad. Místo blahobytu. Takzvaně dobrá adresa, která musela oslnit i lovce a sběrače. Naše předky, kteří z ní vyštípali neschopné neanderltálce. Outsidery. Vyhnali nechtěné, nepovedené příbuzné, uvažoval nad údělem bratranců pajdavec. Blbý dvě procenta energetickýho mínusu, a celý živočišný druh nemá proti člověku šanci. Nekompromisně vychcípe.

„Takhle,“ řekl si chromák a lusknul prsty. Genetický výmaz nevhodnýho hrachu a neandertálec jde pod kytky.

Sklopil hlavu a podíval se na své nohy. O kolik vydá víc energie na chůzi než zdraví lidé? Je to víc než o dvě procenta? Je! Určitě je. Vymírá. I plodná Líba ho nechá stříkat jen do řiti. Nejen proto, rád píchá Libušku do zadku. Ale proč některý ženský vyžadují anál? Jistě přes hráz cítí broušení i v pochvě, ale přece jen… Možná pociťují moc nad mužem, který do ní vstupuje špinavým otvorem. Laská místo, kterýho by se ani nedotkla, kdežto ona, Líba, je svůdná komplet. Je sladkým nektarem do posledního hovna.

Anebo jde o jistotu mrdání s podřízeným samcem, který nemá nárok na potomstvo? Spokojeně si mlaskne jazykem o patro.



V chromákovi se začalo míchat vzrušení se žaludečními šťávami. Svářely se spolu. Vzdouvaly se. Zduřily ohryzek a sliznici žaludu. A aby toho nebylo málo, za rozvaleným oknem penzionu někdo nabodnul ženskou. Vyjekla. Šťastlivka - prohnala hlasivkami obsah vzduchu rovnající se objemu mužova údu. Nezpochybnitelný zákon energie vyrazil, a pak se milenci srovnali do rytmickýho celku. Symfonický orchestr strojově ladil. Postel – zeď, muž – žena, postel – zeď – muž – žena. Nádhera. Chromák se nezištně naklonil. Nadšený poslouchal, aniž by sám odešel a vrazit nalitou sliznici do Líby. Aniž by chtěl do okna v přízemí pohlédnout.



Užíval si cizího milování a prázdně zíral do míst, kde jiný náruživec před tisíci lety modeloval pravěké umění. Vyhnětl porno vlastního úspěchu. U ohně rukama mastnýma od pečenýho mamuta vytvaroval macatou Venuši. Plodnou matku dobře prorostlou tukem. Vlastní presentaci blahobytu. Mohl se modelkou všude chlubit, jak vykrmené mají věstonické ženy. Je úspěšným podnikatelem pod tou bílou skálou. Množil se. Násobil se, zatímco na jiné skále, na vzdáleném Trafalgaru, umíral poslední neandertálec. Vymíral na blbý dvě procenta neefektivní chůze.



Chromák dvakrát ukročil bokem přes levou nohu. Přes tu v nártu zmršenou a o dva cenťáky kratší. Zakolíbal se blíž k oknu. Ke kopulaci. K naplnění něčí služební cesty. K výstřiku, znamenajícímu vítězství druhu. A oni hekali do finále. Sloupce vzduchu prohnané hlasivkami se pravidelně zvětšovaly. Rytmus plynule zrychloval.

Pračlověk dohnětl prs a hodil sošku do ohně.

Ženy kolem dupají do černé země. Natřásají zadnicemi.

Stáda mamutů táhnou na jih.

Neandertálec se svíjí zimou.

Žena sténá. Bušení sliznic o sekret, Venuše žhne. Přeměna křemene v žáru.



„Pojedem?“ Chromák polekaně pohlédl na Líbu. S proviněním malého chlapce kývnul v souhlasu. Zdravá, mohutná matka Líba sedla za volant. Bude řídit. Chromák zabral místo spolujezdce.

Na trafalgarské skále zemřel poslední neandertálec.









formulář pro komentáře a názory k textu