poezie a povídky vlado matuška
Bílý čáp černý od ohniště


Bílý čáp černý od ohniště povídky: Chromák

Bílý čáp černý od ohniště

I.



Otevřely se dveře vagónu hromadné dopravy, popravy na krátkou vzdálenost. Ve dveřích se objevil neočekávaný zjev. Nebyl to mimozemšťan, ani zmutované zvíře. Přesto courák, zvyklý spolknout jenom venkovany a maloměšťáky z Moravy, dostal do huby stravu exotickou. Zatím chroustal pouze bělochy, kterých se Turci sotva dotkli, a Mongolové znásilňovali údolní selky už před osmi sty lety... Prostě jednotvárně stravoval vybledlý, voskový lidi, kteří neutekli před Hitlerem ani Ivanem. Baštil lidské pleny, co se musí v montovnách vyměnit dřív, než tma usne. Lidi s rybím pohledem ze studené vody a uhašených snů. Ale najednou? Najednou za kliku osobáku vzal černoch. Čistě černý v bílé košili, která jistě nebyla vypraná v ropném, bělochy zasraném Kongu.



Chromák se na člověka podíval a nic si nepomyslel. Emoce se nehnuly z nudy. Ani promile uteč, bojuj, nebo ztuhni. Uvolněný se málem zapomněl a začal se hnípat v nose. „Nejsem doma!“ řekl si v duchu, když černoch ukázal svou bílou dlaň. Gestem ruky se zeptal na sedadlo naproti. Chromák automaticky přikývnul. A bylo zasednuto, zaděláno.



Kulhavcova mysl se mohla rozběhnout po pražcích úvahy, místo aby lovil holuby, z kterých se nenasytí ani ti třetí ve světě. Třeba, proč si při zmerčení černocha z rovníkové Afriky neřekl „hele, blbec“? Přitom krásní, čistí černoši z okolí rovníku mají průměrné IQ o třicet pět bodů menší, než Moraváci. Tedy mnoho, mnoho černých rodáků je na hranici schopnosti naučit se číst a počítat. Navíc, jistý výsek z melounu je odsouzený zůstat analfabety. Pokud někoho slyšíte vychvalovat usměvavou povahu tamních národů, pak se klaní jednoduchosti. Nezatížená mysl se snadněji směje.

Přesto on, darwinista, si neřekl „přišel hlupák“. I když statistiky by ho mohly vést k zjednodušujícímu soudu, on věděl, že mozek nad prdelí protějšího sedadla může být výkonnější, než jeho pohodlná prdel nad mozkem. Chromák není předpojatý k jedinci v jiné kůži.

Možná zde je východisko z průniku dvou zájmově vyhraněných kroužků. V jednom kroužku pijete pivo a jste zamindrákovaným rasistou. V druhém musíte ignorovat nehodící se fakta a hulit marihuanu. A kdyby se vás na fakta zeptali, musíte lhát, abyste dementně nepil pivo. Přesto většina Čechů stojí pevně v obou kruzích. Můžeme si nadávat do lhářů a rasistů zároveň. Celá původní Evropa se může mrskat, dokud jí nevypadne sanice z pantů.



II.



Ale on, mrzák, je vinen! Sám posuzoval jedince - skupinu jedinců - podle etnika.

To tehdy byl cécéá dva tisíce let po Kristu na jarmarku starých řemesel ve vesnickém skansenu Veselý kopec. Kromě stovek keramiků, jedné krajkářky a kováře, byla přítomná i parta polo-světských. S lesklými tretkami, cukrovou vatou a obytnými maringotkami žili historicky - kočovně, cigáni. Jistě patřili do krajiny Železných hor déle, než došková střecha nebo chromákovy rifle. Zapadli tak nějak přirozeně do toho, co si představujeme pod pojmem lidová minulost. Oblékli si sváteční a byli v cigánským v kostýmu. Paní kurátorka je musela mít ráda. Zato chromáka už příště nepozvala. Třeba proto, že byl úspěšný a svou keramiku vyprodal, čímž se provinil prázdným stánkem. (Podobně postupovali i jiní správci jarmarků v likvidaci těch, co prodali.) Navíc byl vinen mikinou s brooklinským nápisem a alkoholismem. Ještě než se Romové uložili do pohodlných maringotek, rozdělali ohně, zpívali, hráli spolu karty. Opilý chromák se procházel dědinou a s nedostatkem předsudků se k nim posadil. Oheň, zpěv, holky, co jim zrudne vlas, a karty – prostě úžasný místo nejen pro zamidrákovanýho pajdu. Chtěl se zapojit. Sotva přinutil svůj jazyk k ohybu, když vyjadřoval ožraleckou víru mistra světa.

„Když, kdž, kž, když mne, mé vez, vemete do hry, budu futur, furt, vyhrávat. Budu!“ A cigáni se mu smáli. Rozhodně je pobavil, ale jejich smích byl i smích zlý. Jízlivý a možná rasistický k vychoubačnýmu gádžovi. Rozdali mu, přestože ve hře sedělo tolik lidí, že sotva zbylo několik karet na lízání. Asi očekávali další zábavu s opilým cizincem. Ale když osoba k pohrdání - ten homo z jiné odrůdy, než je kočovná - dvakrát ze tří her zavřel, zavřely se i střízlivé pusy Romů.

Jenže chromák jel na pořádně roztočený setrvačník z těžkýho kovu. Žaludek pouštěl do střev. Střeva cedila chlast do krve a srdce hnalo promile k mozku. Mozek rozpojoval všechny naučené dovednosti až k těm základním. Nejen, že už nevyhrál, ale nebyl schopný přerovnávat karty do vějíře. Nedokázal z něj vytáhnout jednu kartu. Prostě šmahem pozbyl dovednost, zručnost, kterou roboti nezískají ani za sto let. Kdežto mobil… Mobil za hafo peněz, co uměl jen volat a posílat esemesky, nečekaně zazvonil. Někde chromákovi zvonilo šest tisíc! Na povel se probral. Vystřízlivěl a rovnýma nohama šlápnul do předpojatosti k rase. Hmatal ve tmě. V jedné kapse nebyl. Ale v druhé taky ne. Naproti němu mladej cigán vyzvánění utnul a telefonoval. Při hovoru se jeho oči smály do chromákova ksichtu, namočenýho v panice. Kapsy od slabin prázdný. Náprsní pod svetrem chránila jenom dvacet kaček. Nervózní se posadil a dohrával započatý kolo. Držel šaška, ostatní spojovali žolíky. Mladý pružný cigán vykládal postupku a přitom šeptal kámošovi vedle. Chromák je neslyšel, až na dvě neopatrně hlasitá slova „jeho mobil.“ Karty králů a královen dopadaly na špalek. Mrzák se nemohl dočkat, až někdo zavře a ukončí tuhle blbou hru. Jako by dostal tik, osahával se nečekaně s nervy daleko od klidu letecké gumy. Občas se podíval do veselých očí mladíka v plné síle. Konečně cigánka vyhrála a on mohl zahodit list. „Už musím. Děkuji za, za, za to.“ Rozloučil se a spěšně se motal k mlýnu, kde měl auto. „Má zde mobil!“ slyšel hlas cigána, pružnějšího lískového prutu, dávat k dobru všem okolo ohně. Řehtali se. Pajda uvažoval, že stejně nemůže nikoho, byť náznakem, obvinit. Dostal by akorát přes hubu. „Mám jeho mobil, mám jeho mobil,“ zněl - podobný ozvěně - několikrát hlas, v kterém žhnulo zlo s nenávistí.



Chromák našel svůj telefon v přihrádce dveří. Vzal si spacák a na louce pod náhonem usnul. Z vody šla děsná zima, jako zubatá kosa nálady.



III.



Rozhodně se na lidech okolo ohně provinil, a mladý cigán přesně vytušil chvíli, kdy mohl chromáka týrat. Kdy mohl týrat i sám sebe a kdy se stával nenávistným přes jedno ohniště a rody. Ale šlo jen o kůži a zbití kůže? Říká se „My víme, že Valaši přiskákali po stromech.“ Valaši, etnikum, které uteklo před Turky a Vladem Drákulou, se také setkávalo s opovržením. A dnes? Za pouhou polovinu času - co soužití s Romy - nikdo se nestydí, že je Valach, a Valach není nadávka - pokud nemyslíme vykleštěnýho koně. Asi nepůjde jen o tmavší odstíny, uvažoval a podíval se na černocha, spolucestujícího naproti. Jsou si společně v úplném míru. I v míru se sebou samým, ale? Jestliže se do Česka přistěhuje sto tisíc tropických černochů, najednou začne rovníkové průměrné IQ dělat starosti. Pralesní možnosti uplatnění - naprosté většiny - budou slabé. Dostanou jen podřadnou, málo uznávanou, špatně ohodnocenou práci, a přitom uvidí, že se běloši mají nezaslouženě dobře. V Kongu byl průměrný v průměru, ale zde se neusměje. A vtom se bleskem najde stejně černý, ale vychcanější bělocha, který jim řekne, že je povede. Za bakšiš či dolar jim řekne, co každý člověk chce slyšet.

„Vy jste lepší lidé! Váš bůh je ten jediný a opravdový. Jste vyvolení, a oni, neznabozi, nespravedlivě žerou vaše krávy!“

V takovém případě, když se otevřou dveře couráku a chromák uvidí černocha, chromákovy emoce urvou lidský mozek do maximálních reflexů boje o život.



Je to smutný, připouštěl si mrzák. Všechno, co se dotkne člověka, lidí, lidstva, je složitý a nejistý jako random. A za vší tou složitostí a nejistotou jsou nášlapný miny zla. Stačí krok a… Podíval se na protější sedadlo. Čistě černý černoch odešel, aniž by si toho chromák všimnul.

formulář pro komentáře a názory k textu