poezie a povídky vlado matuška
Případ Jiříčko, aneb o kauzalitě


Případ Jiříčko, aneb o kauzalitě povídky: Chromák

Případ Jiříčko, aneb o kauzalitě

Jiříčko byl starý mladý dobrák. Byl tak hodný a měkkosrdcatý, že musel mít velké problémy se ženami. Jeho dobrota byla natolik převažujícím rysem, až profesor Jiříčko připomínal osobností karikaturu. A protože povahová karikatura ani věkem nezmizí, můžeme dnes směle tvrdit: Jiříčko byl starý mladý dobrák, a jestli nezemřel, je starým, starým dobrákem.

Profesor Jiříčko vyučoval na nejdrsnějším učňáku v pozdně normalizační Praze. Na bojišti - učilišti uměleckých řemesel. Inu, co byste čekali od učňů s talentem? Tedy od slečen a mladíků, kteří neměli rozum na obor s maturitou, ale přitom od sígrů velmi nadaných? Vždyť nadání je povahovým synonymem asociálnosti… Co byste čekali od školy, jejíž budova šedivěla mezi spalovnou odpadu, firmou Barvy-laky a vládnoucími dělníky v ČKD?

Jestli si myslíte, že třída komunistů posílala profesory vzdělávat umělecké řemeslníky za trest, pak se nemýlíte. Naproti spalovně tuhých odpadů vzdělávaly - byly spalovány tři druhy kantorů. Jejich elitní - odpadní vrstvu tvořili politicky potrestaní profesoři, kteří profesně rezignovali. Spodní vrstvou učitelů byli hlídací psi těch prvních. Agenti strany diktátorů. Feny uvázané na řetězu, jež dohlížely na lidi na řetězu. No a uprostřed - křídou sboru, byli nešťastníci, kteří se zde ocitli náhodou, nebo z neschopnosti. A co na to překážející dorost? Odvázaní, asociálně talentovaní učni mohli odborně růst ve smečku vlků, jež předhozeného Jiříčka roztrhá na počkání.

A stávalo se. Jednou chromák pozoroval, kterak se předhozenýmu Jiříčkovi zamlžily lennonky zvenku i zevnitř. Potil se. Jako by nestačilo, že musel učit v místnosti vyceněných zubů, ale navíc v poslední lavici si hověl profesor Bílý, který posuzoval, jestli Jiříčko smečku zvládne. Kantůrkovi se při pohledu na vzteklé tesáky učňů třásly nejen kudrlinky vlasů. Drobný a andělsky zlatovlasý profesůrek dobře věděl, že je všeobecně známá jeho pověst slabého dobráčka. Proto teď musí dokázat, jaká je tvrdá, neoblomná autorita. Musí!

Své nohy do ó zatlačil k sobě, aby byl vyšší o dva centimetry. Kapesníčkem otřel drobná skla brejliček a posadil je na nos. Z mlhy uviděl hospitaci – soudce Bílého v poslední lavici, jak pedantsky poklepává prsty. Polekaně uhnul pohledem na křesťanskou dívku, učnici před bohem, jež musí být slušná a umět probranou látku ze všech svých sil. Spása! Zde sedí Jiříčkova spása, jenom ji vyvolat, a? Ovšem tím by sborovnu nepřesvědčil, že může přežít uprostřed vytlemené smečky. Zůstal by slabochem! A co hůř, stal by se uhýbajícím slabochem i před sebou samým! Ne! Uhýbat nebude. A tak se nebesky modré oči za skly hippies zahleděly na samotného Satana. Na nejhoršího jedince v klubku bestií. Na neurotika s nejhorší pověstí. Na vyhlášenýho spratka, který je drzý a nenechá si nic líbit.

„Chromák k tabuli!“

Geroj! Jsem hrdina, myslel si profesůrek. Ba dokonce ucítil tu obrovskou sílu vůdců v lesklé zbroji. Byl rytířem, byl Jiřím na statném koni, který zabodl své známkovací kopí do týlu draka. A už se svíjí! – hřál se na duši rytíř Jiří-čko, když kladl otázky. Jenže chromák celkem uměl, což se hrdinným kantorům nehodí. On, statečný Jiří-čko, musí šelmě vymlátit zuby. Předvede tvrdý, nekompromisní, brilantní úder před Bílým králem hospitace.

„Slabá tři! Sedni si, chromáku!“ zahřímal a už se viděl s palmou vítězství kráčet sborovnou, ale přepočítal se. Chromákova pověst nevycházela ze zákeřnosti, ale ze vzdoru při nepravosti, byť někdy domnělé.

„Jdi do hajzlu!“ syknul hlasitě chromák do mlasknutí žákajdy, hozené na lavici.

„Říkals něco?“ zahřměl vyděšeně Jiříčko a chromák se naštěstí sklonil, ale mohlo to dopadnout daleko hůř. Možná v podvědomí do vší té nespravedlivé hořkosti započítal veškerou kauzální pokřivenost.

„Nic!“ procedil skrz zaťaté zuby chromák.





O kauzalitě



Večer si profesor Bílý s chromákem povídali na internátu. Filozofovali spolu poměrně často, ale tentokrát se do rozmluv filozofických, etických, sociálních vloudila jedna konkrétní a prožitá událost.

„Měl jsi dneska štěstí, chromáku,“ klepl vychovatel učně do ramene, aby zdůraznil vážnost sdělení, „že tě Jiříčko neslyšel. Já tě slyšel. Poslal jsi ho do mísy s lejny!“ vycenil mezi vousy úsměv vychovatel a dodal: „Bys měl průůůůser!“

A v tu chvíli chromák věděl, že Bílý ví, že Jiříčko dobře slyšel. A věděl, že Bílý ví, že chromák ví, že Jiříčko slyšel.

„Ale byl jsi v právu, chromáku. Tvoje znalosti měly hodnotu dvojky.“

Teď naopak - v tuhle chvíli chromák věděl, že Bílý neví, že dobrák Jiříčko za podobné znalosti dává běžně za jedna, a to ještě za polovinu položených otázek.



Nestřílelo se.

formulář pro komentáře a názory k textu