Láska ze schodů
( Povídka-miniatura)
Ták už mě nemá ráda ani Markétka. Vybavuji si očka, ty hrášky pětileté holčičky co se vykutálely strachem a klíčily otázkou.
Přesto její ústa zůstala pevně stisknutá, až vytvářela bezbarvou, hlubokou vrásku.
Z patra nad hlavou ji pozorně hlídala maminka s velmi přísným, výstražným pohledem. Jen jsme kolem sebe prošli, bez běžného, drahého „ahóóój“ a obvyklého pomrkávání, rukou pozdravování, mávání, nic, nic jenom strach a tíživé, nevyslovené otázky.
Žádný mě nemiluje, už mě nikdo nemá rád, sobecky naříkám nad svým osudem a prohlížím si barokní sochu, pískovcového světce a vidím rozpadající se kámen, jak je na tom špatně ne li ještě hůř.
Rozsochaté vlasy znázorňují cáry hader, rozervané duše, lokny - vlny v bouřlivém, bolestném boji sama se sebou, s osudem a protivenstvím. Dlaně prohnuté, vytrčené vpřed, ještě se odmítají vzdát, kdežto oči vržené k nebi již odevzdaně hledají poslední záchranu, někde zvenčí z nekonečné modré, kdesi daleko nad černými mraky.
Stáčím zrak k zemi od nebe, od světce, od schodů k chrámu, hodně dolů až k mladíkovi co ke mně nadšeně kráčí. Zuby ulepené medem, trhají mu uši. Nepřirozený samet vnucuje mým bubínků slova
„pane víte, že Ježíš vás miluje?“
Bolavou hlavou mi prolítlo
„Ach bože, tvůj agent mě špatně odhadnul!“
a mladíkovi podrážděně odsekávám
„ale já ho nemiluju“
přidávám do kroku, ale cosi mě nutí podat vysvětlení, otáčím se a křičím přes lhostejné hlavy rušné ulice, svoje nepodstatné
„já jsem ateista.“
Mladík již zjevně vypadnul z role, protože samet přeskakuje v poctivé pohrdání, ale textu se ochotník zarputile drží.
„Ježíš vás stejně miluje!“
Po půl hodině u zebry na mě výstražně kyne červený panáček. Po cestě jsem minul tisíce žen a žádná mi nezůstala v očích o ten zlomek času déle, o ten potřebný zlomek zájmu a sympatií.
Rudý panáček stojí u zebry, bílá, černá, bílá, černá, už čtyřicet let, sám bez dětí, bez ženy se svým mizerným povoláním s nízkým proudem a s žádnou vyhlídkou, že by se někam pohnul, jenom stojí a vyzařuje
„nepřibližovat se!“
A tak stojím, čekám a Ježíš mě imrvére miluje. Bezděky se usmívám a koutky úst, utopených v citrónu mi obklíčily bradu.
Ježíš mě stejně miluje.