poezie a povídky vlado matuška
Být blízký jistotě


Být blízký jistotě povídky: Chromák

Být blízký jistotě


I.



Matěj seděl mezi knihami. Zvířený prach kolem něj trpělivě usedal. Vše, čeho se dotknul, zestárlo. Matněl lesklé, prodávající obaly. Zamlžoval tištěná slova, slova. Slova. Nezáleželo mu na titulu. Na pravdivosti, zaujatosti, přesvědčení, přesvědčivosti. Prach nerozlišoval mezi klasiky a Popelkou, zamilovanou do miliardáře. Všechno pozbývalo konkrétnosti. Ani Bibli nikdo nevyňal ze seznamu zaprášených obalů. Dokonce i sezónní bestseller pozbyl skvrn lidských prstů. Všechno se sjednotilo na šedé, jako se jednou proměníme v tmu.

Zhluboka nasál barevnou vůni zeleného čaje. Bezděčně zabořil ukazováček do filmu jemných pilin a začal v něm kreslit. Když byl u konce, podíval se na svůj výtvor se zaujetím. Na sotva prosvítajícím břichu těhotné ženy zářilo bramborové slunce. „Ještě abych přidělal úsměv,“ zasmál se v duchu své pošetilosti v drsné slupce.



„Zdar kýčařům!“ vyseknul jízlivou poklonu vcházející chromák.

Matěj a chromák si byli povahou tolik odlišní, že víc opačné jedince by člověk musel pohledat. Spojovala je akorát nenormálnost. A právě jen a jenom nenormálnost umožňuje velkou rozdílnost osobností. Zatímco obyčejní lidé se tísní v malém kruhu, strkají se, hádají, každý chce být úplně uprostřed, blázni jsou vystřelení do všech možných i nemožných vesmírů, kolik jich mozek dokáže vytvořit. Matěj byl vymrštěný někam k přírodě, živočišnosti, mystice, optimismu a úsměvu. Kdežto chromák ulítnul na odvrácenou stranu.

„Zdar,“ odpověděl Matěj, když setřel dočista těhotnou ženu. „Se posmíváš, ale víš, kolik mi vynese tady kostel na vršíčku?“

Chromák s nepoužitelným titulem - umělecký řemeslník - se zahleděl na vyřezaný kytky v popředí, nepřirozeně velký zvon ve věži, to vše umořené potaženým karamelem.

„Síla,“ ohodnotil Matějův výkon. „Co knížky? Nevydělávaly?“

„Letovice jsou strašně nekulturní město.“

„Kdežto boskovčáci čtou víc, než chlastají,“ otřel se pajda o rodilé patriotství knihkupce.

„Boskovčáci stihnou snadno obojí, zato zde stojí lidi za prd.“

„A tohle ti kupujou?“ odfrknul chromák pohrdlivě nad reliéfem ženy s dlouhými vlasy a lacinými bradavkami.

„Zde ne, ale ve světě jo.“

„Kolik za to chceš, pětikilo?“

„V Německu patnáct až dvacet pět tisíc ká čé. A ty dostanu.“

„Že se nestydíš!“

„Proč bych měl? Navíc potřebuju, kvůli Marcele.“

„Marcela začala být na prachy?“ nebránil se chromák znovunalezené jízlivosti.

„Ty to nevíš?“

„Co nevím?“

„Marcela má rakovinu.“

Chromákův ohryzek zhořknul při pomyšlení na matku šesti dětí jako schodů do puberty. Tak tohle nemusí být vůbec, ale vůbec lehký.

„Se snad všechno proplácí, ne?“ uhnul chromák ze soucitu, ze sounáležitosti k reálné hmotě bankovek.

„My se zde neléčíme. Jezdíme do Německa.“

„Hm, pak jo. Mají lepší vybavení, nebo prášky?“

„My jezdíme za úžasným léčitelem,“ usmál se šťastně Matěj.

„Vole!“ vybuchnul chromák s nevěřícnou patinou v hlase. „Hážeš prachy nějakýmu přiblblýmu mágovi!“

„Si nemysli, že bych podvodníkovi, ale tohle je prověřenej člověk. Kapacita! Uzdravil tisíce lidí. Jezdí k němu nemocní z celý Evropy. Se vobětuje. Lítá do Bavorska jednou týdně z Pákistánu. Vyučili ho tamní kněží…“

„Hovno!“ ulevil si chromák. Kdežto Matěj přerovnal svůj obličej na výraz - nejvyšší možná přesvědčivost.

„Ty jsi vůl! Vidím sám výsledky. Marcela jezdila na Žlutej kopec. Vozařovali ju, prali do ní svinstva, jedy jedovatý. Bylo jí blbě. Vypadaly jí vlasy. Furt blila. A nic nepomohlo. Žádný zlepšení. A co si myslíš, že navrhli? Šílený. Vopakovat všechno znovu. Ne! Poptali jsme se, kdo má výsledky a proč. A teď? Marcela se cítí dobře! Je jí čím dál líp. Zlepšuje se přímo před očima. Je to zázrak!“

„Hmmm!“ prodloužil chromák citoslovcem čas na válku svých světů. Z jedné strany útočil racionální skeptik, vyzbrojený naštváním na nejhorší lidskou zrůdu, jaká vůbec může být. Jenže i skeptik měl slabé křídlo arogance se sarkasmem, které jsou zde tolik nevhodné.

Z druhé strany se bránily zbraně empatie s touhou nebrat naději. Nenakládat někomu, kdo se krčí v koutě, lapený v pavučině léčitelem, který se chystá sát a sát, dokud nezbyde z oběti futrál na křídla.

Prozatím bitva v chromákovi skončila nerozhodně, ale válka?

„Kolik za svý kouzla chce?“ Zvolené slovo kouzla předpovídalo válečné štěstí cynické přímosti.

„Dva tisíce marek. A má tam narváno. Jsme s Marcelou rádi, že nás vzal. Dva tisíce marek a spousty lidí v čekárně. To je důkaz, že musí umět.“ Při slově „umět“ se Matěj úplně rozzářil. Našel znovu svou víru. Našel jistotu. Byl šťastný.

„Jak léčí? Rukama?“

„Jo, přikládá dlaně. Marcela úplně cítí teplo zevnitř těla.“

Chromák tušil, že se neudrží a musí rychle pryč, aby nekopal do mučených. Musí zapudit všechnu jízlivost, aroganci. „Blbost, blbče!“ nedalo mu a vyštěknul.

„Ne! Ty seš vůl!“ Tak snadno odpadla od Matěje chromákem vmetená blbost, jako by blbost vůbec neexistovala. Řezbář si stál pevně, stoprocentně jistý ve své víře. Věděl, že on má pravdu, i kdyby všichni tvrdili, že Bůh není, on ho má v sobě, jakož i Léčitel!

„Počkej, já se ti vysměju, až bude všechno jasný. Chromáku!“ Najednou to byl Matěj, kdo byl povýšený nad nevěřícím ubožákem. Cítil převahu poznání a moc nad všemi slepci, tápajícími tmou, bez zázračných světlonošů.

„Matěji, stát se může cokoliv. Jsou případy… Snad všechno dobře dopadne. Přeju vám to. Už musím. Zdar. Držím palce,“ rozloučil se chromák a zdrhnul z bitevního pole bez prostoru.

„Zdarec,“ odpověděl Matěj nepřítomně k nepřítomnému, byl zase sám se svými knihami a řezbami. Bezděčně položil do regálu těhotnou ženu. Ženu, které v břichu bují obrovský nádor nového života, a která ztěžka dopadla na Markýze de Sade. Prudkým přilnutím titulů se zvířil prach a následně padal, zahaloval napnutou kůži s vyvíjejícím se člověkem. Muž - Matěj nastartoval elektrickou pilu, aby s ní odstranil kus dřeva z budoucího čtyřlístku.



Chromák se tenkrát divil nad sebou samým. Dřív nebral žádné ohledy, a blbosti se přímo vychechtával, i kdyby si měl všechny znepřátelit. A že blbostí potkal.



Třeba Karel Hamr, s kterým začal v roce 1991 podnikat, jednou přišel nadšený od kartářky.

„Věděla všecko!“ rozhazoval doširoka dlouhýma rukama, jako by v jeho náruči jedl a prděl celý Vesmír.

„Všecko! Úplně všechno! Neuvěřitelný! Jak mohla vědět, že cítím odpor k Sedlákovi?“ (Bývalý šéf státního keramického podniku, jenž Hamra udělal mistrem a později ho zase sesadil).

„Tý vole! Ona se podívá do karet a řekne: ‚Vidím zášť.‘ Se mnou to úplně trhlo. ‚Vidím velkou zášť, pane Hamr!‘“

Jenže chromák viděl Hamra na kovadlině, a ježibaba jej formovala přesnými údery. Byl už poddajnou, plastickou hmotou, tahanou a zakřivenou v ucho, které spolkne cokoliv, co se mu řekne.

„Vidím zášť? Vole, Karle, každý si najde v sobě nějakou zášť. Já bych si vybavil třeba borca, který mne mlátil na potkání…“

Nadarmo se chromák hádal. Rozčiloval. Chromákův kámoš byl svědkem zázraku! A tečka.



Chromákova bývalka Randulová, učitelka ze základní školy, měla pod postelí destičku s měděnými dráty. Prý spí na místě, kde jsou špatné geopatogenní zóny, a tahle spirála z mědi je vyrušila. Ale musela být přesně natočená ke světovým stranám.

A to pajda - skeptik v představách uviděl chlápka s virgulí, který se okamžitě žene k posteli, neboť zlo pod postelí je zlem nejhorším. A už se šarlatánův nástroj může pominout, vyskakují z něj čerti s ohnivými jazyky a dělají „Blll, bllll, hudry, hudry, blll!“ Kantorky jenom zíraj, celý vyděšný. Matka s dcerou - v otevřené hubě peněženky urychleně nahmatají pětistovku a černokněžník kasíruje strach. Kdo by pětikilo nedal, když hrozí rakovina? Tehdy se on, škaredý chromák, vysmál jejich pošetilosti. Navíc se rozčiloval, marně! Zbytečně!



Ovšem nejsilnější zážitek s diktaturou víry a poddanosti mozku má chromák z roku 1990. Kapitalismus se teprve rozhlížel, kde by nakradl svůj kapitál. Podniky držel v pazourech stát, včetně chromákem postrkované keramiky v Kunštátě. Burza neměla z čeho nakupovat, a tak si schopní a všehoschopní našli jiný způsob násobení hodnoty, než je obracení akcií na pravou víru.

I proto tenkrát startovalo jedno letadlo za druhým. Taky pyramida se oné „hře“ říká. Princip je dnes asi dostatečně známý, ale jednou se z povědomí společnosti vytratí a zase se najdou pasažéři, lačnící letět přímo do ráje, kde pečení holubi přistávají ve zlatoústých hubách.

Jenže aby se šťastlivci mohli odlepit od země, musí poslat tisícovku pilotovi - kapitánovi na uvedenou adresu. V tu chvíli se důstojníci stanou kapitány, stevardi důstojníky, pasažéři stevardy a vizionáři snadného bohatství pasažéry. A pasažér čeká. A čeká. A čeká. Nu, stane se stevardem. Možná i důstojníkem, ale většinou zůstane u: A čeká. Čeká miliony.

Chromákův příběh z devadesátek se odehrál v měsících, kdy už se všeobecně mluvilo o tom, že se jedná o podvod. Přesto jahodově pihatá, zrzavá, mladá vesnická spolupracovnice do snadného výdělku šlápla.

„Nemůžu prohrát!“ sebejistě hlásala dílnami. Chlubila se točířům, co tahají cukřenky z hlíny, ona, extrovertní Lída.

„V tomhle letadle se každý musí starat o to, aby těch deset lidí, co do hry vtáhne, muselo taky získat deset lidí. Když se každý postará, pak všichni vydělají. Člověk se musí zajímat o své investice, jak to tvrdí prognostik Klaus!“ vysvětlovala své budoucí zbohatnutí. Jediný chromák byl dost asociálem, aby chtěl vesnickou holku vyvést z omylu.

A tak byla zrzka rudá víc než jahoda, když ztěžka vydýchávala chromákovu matematiku vyhozené tisícikoruny.

„Podívej, Lído, v osmým kole Pyramidy musí letadlem letět sto miliónů lidí, aby všichni předchozí vyhráli. Což v naší republice desetkrát není. A aby vyhrálo těch sto miliónů lidí - pasažérů, musí se udát setkání třetího druhu. Lidi, lidi ti, holka, dojdou!“

Jahoda s rudými fleky odmítala připustit, že nevyhraje. Sen porodil víru a není větší moc nad člověkem, než je víra s osobním prospěchem v záhlaví.

Chromákovy položené argumenty vyskočily až k zuřivosti, která se ukončením hádky letecky znásobila.

„Jak tohle nemůžeš pochopit?“ Zírala nevěřícně z velkých modrých očí. Vypudila z vědomí, že jedině s chromákem dokázala vyhrát partii kanasty. S Jitkou-kytkou i s Hamrem pokaždé prohrála, jenom chromák dokázal občas smazat handicap Lída – a on je vlastně kretén?

„Ty musíš být úplně blbej! Chromáku!“ práskla za sebou dveřmi od místnosti pro zatáčení talířů, jahůdka vesnická.



Zkušeností chromák zvěděl víc o člověku, který potřebuje víru ze své podstaty. Téměř každý jedinec, který narazí na svou bezmocnost, se následně upne na prostá, snadno dosažitelná řešení, která jim někdo nabídne. Už šamani řešili lidskou bezradnost divadlem, z kterého měli obživu. A pokud šmíra dobře vynášela, mohli si postavit divadelní chrám, upéct oplatky do hladových hub, lačných spásy. Letecky přímo do ráje.

Moudřejší chromák by přijal spirálu pod postelí své milované docela klidně. Že vyhodila pětistovku? Když se ukládá ke spánku klidnější, investovala dobře. A ten duchovní - šaman s virgulí? Za prostitutkou chromák taky dvakrát zašel. Co je lidstvu vlastní, nejde vymýtit. Vždyť kurva a kněz se mohou hádat, kdo z nich dřív zákazníkovi předstíral!



Ovšem vysávat zraněnýho člověka v přímém nebezpečí smrti je hnus! A on, chromák – skeptik, těžko může potlačovat aroganci k Matějovi. Ale kdyby se Marcela uzdravila? Schytal by hory výsměchu! Kulhavec toužil být ponížen.



II.



Chromákovými prsty proteklo několik let. Kdežto Matěj je chytal a nějak prapodivně prožil. Z jeho knihkupectví stále mizely knihy, až zůstaly jenom piliny a kýče. Vyučený automechanik pozvolna nakupoval mechanická dláta, pily, vrtačky, ponky, ale najednou se tu a tamhle zase objevovaly knížky. Slova pozvolna vytlačovala objekty, až zabírala polovinu prostoru, jako tehdy, když byla Marcela nemocná a šest dětí vytvářelo schody do puberty. Už jsou pryč. Vystřelily z domu daleko od středu normálního člověka. Utvořily si své jedinečné, velmi odlišné vesmíry. Kulhavec jim přál, aby jejich světy byly příznivé k životu. Co jinýho, když je vychoval otec, který je sám vzdálený normálnímu jednání. Co jinýho, když jim matka zemřela dřív, než se samy uzavřely před vlivy obtížného lidstva.



Marcela zemřela několik měsíců po slibu Matěje, že se chromákovi vysměje. Zůstalo to beze slov. Ani jednou se nevrátili, nezmínili, nenaznačili. Chromák si vychutnával pouze dřevěné kýče, Matěj občas dal cihlu do pajdavcova batohu, nebo se bavil chromákovou samotou. Například opakovanou žádostí donutil pajdavce ochmatávat vyřezaný, namořený prs. Přitom sám úchylně úchylárnu pozoroval. Snad čekal, že se samotář vzruší a podá tak důkaz o Matějově dovednosti sochaře? Nebo dokonce o Matějově umění mít hezkou ženu?

„To ňadro je podle mé mladé,“ pochlubil se.

„Je mistryní republiky v orientačním běhu na lyžích! Postavil jsem jí na Vysočině dům.“

„To ti teda gratuluju, že se blbě orientovala a běžela za tebou. Tý, tý dopadneš!“ dobíral si bez závisti Matějovu druhou - třetí mízu osamělý pajda. Zestárli. Skeptik začal připomínat tupého Rusa z ochranky. Matěj první nádech zeleného čaje.

Jednou se nad Matějovým vzezřením chromák pozastavil a propracoval se až k oslovení „Ježíši! Vypadáš jako Kristus.“

„Ani nevíš, nakolik jsi blízko pravdě!“ odpověděl důrazně a bez pochybností kupec knih a prodavač sladce tvarovaných dřev i slov.

„Budeš bouchat háky z vlastní církve?“ chechtal se arogantně chromák.

„Ne,“ zvednul Matěj k nebi svůj židovsky vyřezaný nos. „Jenom jsem blízko.“

formulář pro komentáře a názory k textu