poezie a povídky vlado matuška
Vpitý TONY


Vpitý TONY povídky: Chromák

Vpitý TONY

V létě začal točit. Ne že by se motal na místě – i když? Chromák je vyučeným keramikem a jednou do roka jej zaměstnává aktivní důchodkyně ve svém sklepě. Přivydělává si.

Důchodkyně Třešňová, za svobodna Pexiderová, je dcera kapitalisty, který byl znárodněný na výrobních prostředcích. Šamotová továrna Pexider změnila jméno na Moravské keramické závody. Později, měnovou reformou, nabyly jeho peníze reálné hodnoty. Skonal brzy. Dcera, dnes důchodce, se snaží držet rodinnou tradici. Ve své, znovunabyté vile má malou keramickou pícku. Ve sklepě je také kruh, na kterém chromák jednou do roka několik dní vytáčí.

V chládku podzemí, kam v létě masařky zvědavě nahlížejí. Hledají mrtvé zvíře. Temné basistky jsou evolučními roky zkušené. Jako by ta blbá stvoření věděla, že v chladu nacházejí umírající ulehčení v nezvratném. Chcípající touží po vlahé úlevě, než nabídne tělo jiným k užitku.

Ve sklepě mnoha lepkavých sítí. Ve sklepě mnoha pastí na kus energie, života vysátého z druhých. Tak v tomhle sklepě pod vilou si on, chromák, přivydělá. Za čtrnáct dní poctivýho tahání z vody a hlíny - tři tisíce korun, mne si dlaně chromák blahem. V době, kdy hranice chudoby pro jednoho člověka v domácnosti, jednoho mládence - bez slovního základu mladý, jednoho ubožáka na samotce je devět tisíc šest set osmdesát tři koruny, on, chromák, zde z hlíny vytáhne tři tácky.

Ale na agilní důchodkyni si nemůže stěžovat. Prostě jen cena keramiky je nízká. Proto i hodnota práce keramiků nestojí za život. Doslova. A navíc se chromák spolu se sociálními dávkami přiblíží téměř až k oné vysněné hranici. Nejbohatších z nuzáků. Ano, může si chromák mnout ruce, až jej třením o ironii budou pálit. Navíc neuteče výčitkám svědomí, že podvádí! Že okrádá! Pokaždé, když začne diskutovat s pravičákem o potřebnosti bohatých, bude ve svém svědomí chromák zraněný. I on by měl být poctivý, jako ti dobří se zaslouženými stamilióny, a měl by zemřít! On chromák si totiž myslí, že morálně kvalitní lidé mohou být v našem státě jen chudí. A morálně dokonalý musí být mrtvý. Tak vidí chromák český stát. Tak vnímá člověka a jeho společnost. A proto se stydí, že žije!



Točí z vody v mase, a za prací i z práce chodí chromák přes celé město Letovice. Dopoledne má slunce v zádech, odpoledne se mu opírá do čela.

Velkou částí cesty pajdavec obchází civilizovaný beton - utápí své kroky v zeleni anglickýho parku. Nu a právě na místě, kde se pata kopce zařezává do zastavené řeky, potkal tucet lidských stínů. Nejdřív mžoural z dálky proti světlu. Teprve ve cloně stromů mohl upřesnil vjem zraku. Z postav se stávaly veselé a mladé figurky. Seděly a motaly se kolem lavičky, která spočívala naproti stromu s náhrobkem.

Víc jak rok vody proteklo místem od data vyrytého do kamene. Po utonulé matce se nejdřív objevila fotka, přibitá do kmene rezavým hřebem - stovkou. Byla na ní s dcerkou pod vánočním stromkem. Následně se u kořenů objevovaly květiny a zapálené svíčky. Nakonec dva hřeby ke stromu ukotvily malou žulovou desku. Prostou. Jenom křestní jméno a datum s hvězdou a křížkem.



IVETKA

* 23. 3. 1973

† 9. 8. 2013



Jednou na místě smrti potkal chromák uslzenou holku. Znal ji. Kdysi si s ní a její partou povídal. V hospodě před zavíračkou. Filozofovali. Ožralý chromák zkoumal jejich svobodu. Sondoval nezávislost lidí s děravou kapsou a s duší, která vyžaduje neustálé omámení. Div že nedostal přes rypák. Zaslouženě. Jak se pajda zná, určitě dělal chytrýho a jízlivým břitem tnul do živých. Do nuzných.

Totiž, ona truchlící patřila k místním bezdomovcům. Přesněji měli v Letovicích své letní sídlo. Na zimu se stěhovali k hlubším a vlažnějším kanálům. Blíž k lidem za stěnou, podlahou, aby získali trochu toho odpadního tepla.

Kdysi si mohli letní sezónu natáhnout hluboko do podzimu. Přespávali ve srubu v lese. V malebném údolí za zastávkou se rekreovali, než město vyřešilo problém a dřevěnici zbouralo.

Ještě v dobách problému s bezdomovci (chýše tedy ještě stála), povídal si u chatrče se smutnící dívkou podruhé. On chromák nevěděl, že ji v nočním lese potká. Setkali se onen večer, kdy chromák částečně vyhořel a šel přespat pod širák. Dívka dřepěla u žhavých uhlíků na temném kameni. Sama. Okolo jen černé sloupy, trhaly zbytky Mléčné dráhy. Pozdravil ji. Vyprávěli si. Zeptal se jí, proč je sama. Tvrdila, že celá tlupa dorazí v noci. Možná se mrzáka bála. Pravdou je, že chromáka v noci nikdo nepřepadl. Ani se nestrachoval, když uléhal kousek po cestě k městu.

On, nezaměstnaný chromák, je ve srovnání se smutnou dívkou velmi majetný, ale přitom emociální žebrák. Bez soucitu k mrtvým. Bez empatií k pozůstalým. Kdepak by chromák zařizoval hrob a platil za flek. Hřbitov je pro něj místo s hezkými břízami a kameny. Nic víc!



Přiznávám se



přiznávám se



nechodím na hrob matce

nechodím k hrobům prarodičů

jsou mi docela mrtví



jsem vinen




Oproti mrzákovi, ona smutná, bez domova, má tu sílu sehnat malý kámen a dát do něj vyrýt vzpomínku. Zasloužila by si…

Co se děvčátku zvrátilo, že žije špinavá venku? přemýšlel občas chromák. Je bez tepla, bez světla. Strádá? Bylo by možné ji vzít do svého bytu? Chtěla by betonové zdi, mýdlo a teplou vodu? Dokázala by ještě změnit životní setrvačnost? Nevykradla by jej? Je na drogách, nebo je alkoholička? Je dost zralou - zotročenou osobností, aby mohla žít za dveřmi? Co všechno by musela přervat? Možná by musela i střeva vyhodit, jako upytlačený kus nesený do kuchyně. Toužila by vyměnit své oči, naražené na modrou pěst, za poklidný, ale rostoucí nezájem zamknutého vztahu? Nemžourá ráda v otoku?

„Osude, ty pasáku na tenkém ledě!“ vykřikl chromák bláznivě ze svých myšlenek, když se blížil k tlupě lidí. Nevšimli si ho, zabraní rozhovory mezi sebou. Rozhovory s mobily. Rozhovory s bílým rumem a Coca-Colou. Jen jedna dívenka ostatní upozornila: „Někdo sem jde! Nějakej plešatej chlap. Ale úplně, úplně plešatej!“

Chromák cítil, že poslední větu pronesla i k němu. Smyslem poznal zabaleně ukrytou provokaci. Dívenka asi chce, aby se některý z kluků pro ni popral, přemítal nad důvody narážek chromák. Slečinka chce důkaz o svojí kráse a ceně. Jenže chromák se nerad mlátí. V takové bitce nikdo nikdy neví, jak moc jde o život. Může vyústit v pouhý zápas, kdo koho povalí. Jindy se vítěz spokojí se zlomeným nosem soka. Jenže i životy se dají hodit do rvačky. Kolem cesty se válí kameny. Klacky, ty stačí zlomit do špičky. Po zemi jsou flašky od chlastu a jen čekají, aby mohly pustit žilou. Nikdy nikdo neví, jaký stupeň zmrzačení uspokojí čest vašeho soupeře.

Ne! On, chromák, se nerad mlátí. Jednou na bečce mu kamarád řekl „posaď se“ a ukázal vedle sebe na kmen. Chromák hmatal rukou do tmy na místě, kde chtěl uvelebit svou prdel. Překvapivě narazil na cosi odporně slizskýho. „Fuj!“ vykřikl polekaně a neznámou věc odhodil do trávy. Kamarád vyskočil jako na pérkách. „Tys mě připravil o chleba s hovínkem!“ vykřikl, když chromákovi napálil pěstí. Chromáka v pádu zachytly malé stromky, a tak se do něj kamarád mohl hned pustit. Nemusel parťáka hledat někde na zemi ve tmě. Jenže kulhavci se podařilo útočníka sevřít a svrhnout ho. Čistě zápasnicky, pod sebe na chladnou zem. A aby jej znehybnil, vmáčknul palec a ukazováček do soupeřových očních jamek a zavolal na šéfa bandy, že se nechce rvát. Když se Midloch v temném koutě rozkoukal, byl překvapený, že volající o pomoc leží na svém soupeři.

Ovšem marné bylo chromákovo snažení o světový mír. Kamarád se cítil uražený o kus cti, a tak kolem chromáka skákal a vykřikoval: „Von mi vrazil prsty do očí. Takhle!“ Předváděl záludnost mrzáka a cukal prsty v ohnivém vzduchu. „Viděli ste to někdy? Von by mně ty voči vypíchnul! Hajzl!“ Přiskočil k obžalovanému zákeřníkovi a praštil chromáka do obličeje pěstí. „Pojď, vole, vyřídíme si to!“ „Já se nechcu rvát,“ seděl dál klidně chromák. „Có! Tys mně strčil prsty do vočí. Slyšíš, Midlochu! To se dělá? Takhle!“ a zase křečovité prsty vrazil do tmy. „No je to normální?“ přiskočil opakovaně k sedícímu a vrazil mu ránu sevřenou dlaní. „Pojď se rvat!“ pokračoval dál v tyátru o uznání kamarád. Úspěšně. Najednou se všichni probrali z alkoholového omámení a vnímali jen scénu, která se pozvolna stávala otravnou. Chromák cítil, jak všechny sympatie jdou proti němu. Proti záludnému člověku, co se bojí zasloužené odplaty.

Chromák si uvědomoval, že mohl před chvílí zvítězit definitivně. Mohl mu ty bulvy vydloubnout, a teď by se slepej leda hovno staral o svoji křečovitou čest. Neudělal to, a proto musí strpět odsouzení od tlupy a údery kamaráda. Ještě půl hodiny seděl a schytal několik ran, než se jeho kámoš uklidnil. Teprve potom vstal a odešel. Parta se zase mohla bavit.

Nesnáší rvačky, nejen proto, že se neví, kde leží hranice zmrzačení a kde čeká smrt. Ke všemu se chromák neumí bít. Ale kdyby uměl, vyhledával by zvýšení svého sebevědomí rozbitím nosů? Asi ne, říká si chromák. Jen by měl život snadnější a nepřipadal by si často jako zbabělec. Možná, uvažoval dál, když je člověk relativně zdravý muž, musí mít tím víc odvahy, čím je slabší. Taky čím je muž slabší, tím častěji se cítí být zbabělcem. Jen málo kluků je tak moudrých, jako Prasátko z medvídka Pú. („Těžko být odvážný,“ řeklo Prasátko a trochu přitom popotahovalo, „když jsi tak malé zvířátko.“)


Ne, nebude kohoutem na smetišti. Odvrátí hlavu jako pes, když se poddá. Jen chudák slečna, říkal si chromák. Chuděrka si neověří, jestli je dost krásná a žádoucí, aby se jí páni zastali. Ona dívka neměla nejmenší šanci vyprovokovat chromáka, aby se bránil výsměchu. Navíc pajdavec nemá mindrák z úplnýho nedostatku na hlavě. Vně lebky prázdno nevadí. Jemu ne. Usmíval se a společně s kreslenou postavičkou Simpsona si notoval: „Já nejsem plešatej. Já jsem mladistvě vyholenej!“

Chechtal se sám sobě, když procházel přiopilou hordou. S přátelským úsměvem papouškoval slečnu: „Jde holohlavej. Ale úplně, úplně!“ Kličkoval mezi poloplnýma flaškama. Proplítal se poloprázdnými lidmi. Proplétal se tlupou lidoopů, a když už měl cizáky za zády, uslyšel rozkaz:

„Stůj, vole!“

Že by přece jen došlo k poměřování, kdo výš dočůrá? říkal si chromák. Ale rekovský vtip se v něm začínal měnit na úplně malé prasátko, kterému se těžko hledá odvaha. A přitom nože řezníka jsou zatraceně dlouhé. Jak on může vědět, jestli se jen rypáky otřou, nebo se bude pouštět krev? Udělaj bouřku?
S mnoha otazníky v podvlíkačkách se chromák otočil a uviděl Mekyho. „Musíme se domluvit o webu,“ volal. Následovala rozmluva s opilým – někdy tlučhubou. Sliboval chromákovi stovky kšeftů na tvorbu webových stránek.



Druhý den dopoledne, cestou k hrnčířskému kruhu, chromáka ovládla předtucha. Už na místě, kde se cesta začíná svažovat, kulhavce zastudilo v zátylku. Osypal se pod bukem, jehož zraněná větev má v sobě dvoumetrovou, podélnou prasklinu. Na místě, kde tunová větev čeká na svůj nečas. Ona haluz je durch rozštíplá, hezky nad cestou, vyčkává na správný okamžik. Pohledem ji kontroloval a pak pozoroval řeku, ke které se blížil. Očekával... A taky že jo! Na zastavené hladině Svitavy uviděl lidskou hruď. Pohupovala se na místě, zachycená obnaženým kořenem jasanu.





Křížky



pod zámkem

pod anglickým parkem

zastavená Svitava polyká lidi



než jsem spočítal na saních jízdy

všichni příbuzní ukazováček zvedali

chlapce achillovky ve sněhu zatočily



dnes počítat svedu



z pouti zábavy z hospody panáci nalití

panenky mládenci i matky

utápěli

rezavé česlo z mocnářství

do krajek prosívá vodu Tylex



počítám




Chromák zrychlil krok. Ne že by chtěl pomáhat, jen zvědavost hnala pajdavce. Nespouštěl z očí bezvládný trup utopence, aby najednou rozpoznal pěnu. A to doslova. Izolační pěna se odevzdaně chvěla pomalým proudem. Místo mrtvého člověka jen odpad. Slepče! Zasmál se sám sobě, přesto dál pozorně nahlížel v záhyby vody, tam, co čas břehy mele. U náhrobního kamene přemýšlel o laskavosti řeky. Polyká přednostně opilce. Utápí jedince, co utápí bolest na dně bytí. Bere si především ty, chvilkově omámené v trýzni, aby je zbavila - duše. Vydá je očištěné od vnímání. Od všeho harampádí, které je tížilo. Vydá je zbavené svých i cizích pout. Prosté závaží. Vznáší se.

Skoro jako by řeka měla vyšší záměr, uchechtnul se představě chromák. Nedávno dumal, jestli se naše – lidské viny nesčítají. Jestli on, chromák, není už tolik proviněný, že musí každou chvíli zemřít. Jako by každý člověk měl hranici, po kterou může naplňovat své podíly na smrti ostatních lidí a tvorů, a až ji překročí… Setne ho zubatá. Kostnatá radostí z práce. Jenže to by nejbohatší lidé museli umírat brzo, což se zjevně neděje. Ba naopak.

Navíc by tím chromák smrti i životu dával vyšší smysl. Musel by existovat jistý plán s člověkem, na který chromák nevěří. Podle chromáka se jedinec rodí a umírá bez poslání. Žádný záměr s životem - člověkem neexistuje. Jenom lidi tu ze strachu, tu z povýšenosti nad ostatními živočichy si vymýšlí svou nadřazenost. Chtějí být součástí velké prozřetelnosti. A přitom jsou pšoukem přírody. Stalo se! Však se zase rozplyne, a to je všechno. Jako když se narodí a zemře. Nic víc.

Jediný vyšší smysl své existence si člověk dává sám. Falešný filosoficky - idealistický. A opravdový, uvědoměním si sama sebe a svých skutků.



Uvědomuji si sám sebe, tudíž jsem.

Chromák

přemýšlel si, když se přestal ohlížet po nafouknutých utopencích. Už se blížil ke konci ztemnělého parku a tůň zastavené řeky se rozbíhala přítokem. Přemýšlel by možná celou cestou k hrnčířskému kruhu, kdyby ho nezastavila překážka. Hézký, říkal si sarkasticky v duchu, z jedné strany řeka, z druhé strany kopec a skály. Jediná šance, jak dál, je vrátit se a ujít dva kiláky navíc. To se mi teda nechce. Snad mě pustí, doufal, když se zastavil u výstražné pásky, která přetínala cestu. Policie. Policie. Policie, četl chromák a zvědavě nahlížel, co se děje. Opodál čtyři v uniformách a čtyři civilisté zírali na cosi v trávě. Nedívali se do očí, když mluvili. Hovořili k zemi. Jeden uniformovaný si po čase všimnul chromáka a rozvážně směřoval k němu. „Můžu projít?“ zeptal se chromák. Policajt přikývnul a nadzvednul pásku. Pajdavec sklonil hlavu, aby ji hned narovnal a uviděl. Vedle proudu ležela vyšší prozřetelnost. Předtucha se naplnila!



Dnes u řeky na cestě



prsty jakoby chtěly člověka stisknout v pozdravu

nepřirozeně

na cestě

na živé trávě vedle řeky

jsou modré břichy k nebi

zpod černé plachty trčí






Za několik dní se na místě výlovu bolavého člověka objevil jednoduchý kříž. Ve zbitých letokruzích se vpíjelo jméno Tony.

Máš vypito! Máš dopito a vysvobozeno, říká si občas chromák, když si přečte ono výmluvné jméno. Tony.

formulář pro komentáře a názory k textu