poezie a povídky vlado matuška
Žehlit si ucho na koleji


Žehlit si ucho na koleji povídky: Chromák

Žehlit si ucho na koleji

I.



Opilý Lumík za svou opici nemohl. Byl předurčený k chlastu prenatálně. Jeho sudičky stály u kolíbek praotců a pramatek, a aby nemusely k Lumíkům v dalších staletích chodit, vzaly to z jedné kořalky. Sice chtěly všechno vzít z jedné vody, ale ta ve staveních Lumíků byla jen na mytí zadků. A tak se stalo, že Milda Lumík byl šestou generací, se kterou sudičky nemusely pracovat. Na čerstvě narozené Lumíky sudičky zvysoka prděly a udělaly si v ten den divokej alkoholickej dýchánek.

Prostě a jistě: Milda Lumík byl už ve svých pětadvaceti notorickým alkoholikem.



Takhle soustrastně o Lumíkovi uvažoval chromák, když na něj Milda zavolal a nejistým krokem si šlapal po kořalkou vytrženém jazyku. Šmajdal vedle chromáka. Šlapal rovnoběžně. Měli spolu ještě kus cesty k domovům.



Mají spolu kus cesty! uvažoval chromák v metaforách, anebo jejich životy ubíhají jen podobnou krajinou? Krajinou malých bytů, hromadné dopravy. Álejí lidí s odmítavými ksichty, úvozem levných jídel a sexuální bídy. Jestliže Lumíkovy sudičky udělaly kříž na několik generací dopředu, chromákovy herdekbaby byly už u napnutýho bubnu mrzákovy matky. Ten den, kdy se pohnul v plodové vodě tak, aby jeho rostoucí noha neměla místo, kam se zvětšovat a prodlužovat. Už tehdy babizny vyplivly rozsudek. „Budeš chromákem! Staneš se lidským - sociálním mrzákem! Nikdy nepoznáš bezpečí rodiny! Nerozmnožíš se! Do smrti budeš litovat, že ses narodil!“ A bylo!

A je! Vystaráno je! Bez obhájce, debat a náhod. S prozřetelností všemohoucího nad mapou souřadnic každého elektronu. Neodvratně se dnes musel setkat s Lumíkem a svorně kráčet podobnou krajinou, ba i stejným směrem.

Ovšem, uvažoval o osudu chromák, já pajdám i za střízliva, stydím se za sebe, za své nýmandství, utíkám se od lidí. Choulím se v opuštěné embryo, které lidsky nevyroste. Kdežto opilý Lumík je družný. Nestraní se veřejných náleven a ani sebeblbějších hovorů. Naopak. Ty nejblbější sám vyvolává.



II.



Snad chce Milda rozjařeně, kamarádsky navázat na doby, kdy spolu hrávali mariáš. Ano, ještě před třemi roky byl celkem bystrým mladíkem, schopným zařadit se do přihrádek našeho světa. Byl v šuplíku - v zástrčce spodek křížový. Podobně i chromák byl před třemi roky členem civilizace. Sice přepracovaný, unavený, bankrotoval, ale platil daně. Platil spotřební daň, když tankoval. Plnil nádrž benzínem Shell, nebo jeho žaludek šel za lihem. Kouřil zdaněný tabák, ale přesto už se vymykal v dýchání vzduchu natolik, že lidsky klesal k úpadku. Míjel se s despotismem peněz. Kapitalistická - společenská chapadla chromáka nelapila, neuvěznila ho ve svých spárech půjček. Zbankrotoval. Propadl se všemi příčkami kuchyňských linek. Stal se ingrediencí, s kterou se guláš ani dršťková nevaří.

Nekupoval mnoho, ale byl najednou svobodný, tedy bez práce. Dlouhý, nudný, prázdný čas. Čas, který nemohl utrácet, jak chtěl. Člověk bez dostatku peněz může být bezdomovcem, anebo vězněm vlastního obydlí. Zůstanou mu poslední dvě možnosti ve svobodné volbě.



V zadlužené době spotřebitelské diktatury je stejný poměr otrokářů a otroků, jako tomu bývalo při stavbě pyramid, uvažoval chromák. Nabubřele a hrdě křičíme do světa „Jsme svobodní!“ - ale nemáme šanci. Náš bič je z elastických prutů touhy po sociálním uznání, touhy po společenském přijetí. A mocní z prutů šikovně upletli zbraň a dali ji otrokům do rukou. Ti už si vědí rady. Vysekávají - vysekáváme si nadzvukovou rychlostí jelita bez povelu a rádi!

Už děti s dudlíkem poznají, jaká značka dupaček, funkce elektroniky znamená přijetí v patřičné skupině. A co bys byl? otroku! za rodiče, kdybys uvrhnul svou vlastní krev do hanby? Pokud jsi správný chlap, dobrá matka, musíš získat co nejvíc hmoty, která se ukazuje v reklamách. Čím větší ďáblův cejch, zásek ve futrech smrtky, tím jsi lepší výrobek - člověče! Samy reklamy lidem řeknou, jak moc si sebe můžou vážit.

„Když si pořídíš mne, jsi tolik a tolik kvalitní homo rozumný.“

Přitom upoutávky na nejlacinější tretky postaví svého spotřebitele před existenciální rozhodnutí.

„Se mnou jsi ještě člověk, beze mne nejsi. Beze mne nepatříš k lidem!“

A homo rozumný je opravdu zděšený možností, že přestane být člověkem. Proto téměř všichni nežijí, aby zůstali lidmi až do smrti. Nežijí, dokud nezemřou. Bičují se k maximální dřině a sní o vyšších patrech reklam, větší úctě a sebeúctě. Ale ani na krovu svých možností nepoznají radost z volnosti! Jen faraon a správci pletařů důtek si mohou koupit všechno a přitom nepracovat. Vlastnit čas k žití. Vlastnit čas je luxus!

Chromák už není člověk. Je vyloučený ze společnosti svou neschopností, neochotou hnát se za spodním uznáním - jsi náš druh, jsi homo sapiens s nejnižší úctou v tlupě. Proto lidé chromáka uvěznili. Nepřímo, ale přesto je trestaným zvířetem ve vlastním kotci. A je rád, neboť jiní animals…

Zvíře nemůže chodit na sport, do divadla. Zvíře nemůže vydávat básně ani knihy, nemůže jezdit na čtení, protože zvíře si nedokáže koupit jízdenku. Zato nejubožejší člověk tohle všechno má povolený, pokud mu zbyde vůle a energie po šichtě popeláře. Zvíře nedokáže souložit s ženou, jelikož nemá peníze na namlouvání. Kdežto tvor s titulem spodní-člověk zvládne realizovat dvoření na úrovni laciných reklam, ale vybírat si je pro něj nedosažitelnej přepych. Tedy pokud nemá nějaké kouzlo, musí vzít, co propadne sítem vyšších, ušlechtilých odrůd. A i kdyby náhodou k chromákovi nějaká krásná bláznivka chtěla… - on, zvíře, nechce mít rodinu. Bolelo by ho trápení mláďat. Už od mala by jim vrstevníci dávali sežrat, kam patří. Tlak, který předurčuje životy. Tlak z-boží. Osud. Všemohoucí faraon. Tropická bouře na horním toku Nilu. Lavina úrodného bahna.



III.



„Ty, Petřín říkal, že jsi hezkej křivák!“

Chromák nevěřícně rozšířil zorničky. Lumík se na něj potutelně chechtal.

„Co?“

„Prej se jenom tak děláš, ale uvnitř jsi úplně jinej.“



Chromák zpomalil, když se ponořil do vzpomínek.

Představil si sebe, jak často přepjatě dbá, aby někoho neošidil při placení prohry v mariáši. Viděl hráče, který odmítá nést list mimo pravidla. Ďáblova svatost sama. Odmítá falešně hlásit. Schopnost lhát je měřítkem lidské inteligence. Odmítá používat nečestné praktiky, které mnozí pokládají za širší pravidla, vždy když jde o peníze. Pro poctivost si i koleno vrtá, a pak, kdo že to dál dojde?

V kartách je morální snaha přechytračit druhého a dostat za svůj um zaplaceno. To je součástí společenské úmluvy ve hře mariáš, ale nepřiznávat barvu, vymýšlet si o králi a dámě považuje chromák za šedou až černou zónu, ke které má odpor.

V pokeru zachází společenská úmluva ještě dál. Hra totiž přímo předpokládá oklamání ostatních hráčů. Vaření z nudlí je přirozenou součástí hry, ovšem cinknuté karty jsou už podvodem. Stejně tak namíchání esa dospod balíčku, které bez sejmutí skončí u rozdávajícího mariášníka, je podvodem.

Chromák si nikdy nečurdil (je možné, že slovo čurdit má původ od Karla Čurdy, parašutisty, který bonzoval gestapu) eso, přesto ví, že pro některé hráče je tahle pomoc ke štěstí pevnou součástí hry.

Čurdit si? On, chromák? Nikdy!

Opravdu nikdy? vzpomínal.

Kdysi při mariáši ve třech byl jeden hráč vožralej a druhej navrhnul chromákovi, aby unavenýho kamaráda pořádně oholili. Chromák souhlasil. Chtěl si vyzkoušet, jaké to je. Zda se umí sociálně domluvit a obohatit se na úkor ostatních. Ale nešlo jim to. Rádoby spoluhráč nebyl zrovna zdatný ve hře. Otočil se několikrát, i když neměl odpovídající možnosti - kartu. Prostě, kdyby chromák mastil listy čistě, vyhrál by nad oběma daleko víc. Asi i samotný opilec snahou o podvod celkově ušetřil. Chromák je silný hráč, i bez nafintěnýho esa vyhrával po desetnících průměrně padesát kaček za jedno posezení.



Je zvláštní - uvažoval - ten nepoměr mezi světem hry, kde je chromák úspěšným karbaníkem, a hrou na život.

V životě je totiž současná, deklamovaná společenská úmluva daleko přísnější než v mariáši. Natož v pokeru. Ve hře života je podvodem už jen chtít někoho přechytračit, abych získal něco na jeho úkor. Obsadit flek na Bahamách, pod sluncem, anebo alespoň tam, kde neprší. Takticky si učurdit keramickýho mistra na učilišti, jako Petřín. Nebo získat suchý flek úředníka na základě spoluvíry v Krista. V životě je nečestné spojovat se s někým, abych uzmul prostředky na úkor jednotlivce nebo lidstva. Život přece nejsou ďáblovy obrázky!

Ovšem pak je zarážející, že když dodržuje pravidla s čertem, chromák vyhrává. Pokud dodržuje úmluvu s lidmi, je neschopným jedincem. Spadl až na spodních deset procent. Nepodvádí ve hře na život, a přesto nejlepší kamarád…

Dělám se? Jen se děláš hezkej, chromáku, uchechtnul se sám sobě ironicky...



IV.



„Mildo, já si neuvědomuju, že bych cokoliv... Proč by Petřín o mně…?“

„Nó, seš podrazák! A docela souhlasím!“

„Hm!“

Hm bylo jediné, na co se chromák zmohl, než se zase uvěznil ve světě se sebou samým. Ve volnosti svýho mozku. Ve světě poslední svobody, stejně tak ve světě bezbřehé obžaloby, mříží a odpuštění si. Odpuštění si? Umí vůbec odpouštět si? On patří mezi jedince, kteří sebe soudí z očí druhých. Jedince s nízkým sebevědomím, nízkou sebeúctou. Sociální deprivace se nazývá stav, kdy někdo nepozná v životě lásku bez podmínek. Proto je vadným jedincem. Chromákem. Proto si těžko může prominout, když je pro nejlepšího kamaráda křivák a podrazák. Jedinou šanci na sebeúctu má pouze v případě, když najde nějaký důvod. Důvod, kde je pro kámoše podrazákem, ale zároveň vada bude na kamarádovi. Musí najít teorii, podobně jako lidé nacházejí boha. Konspiračně. Ale ke konspiračnímu odpuštění všemohoucího vede dlouhá cesta. Zatím hledá důvody, proč se popravit.

Například je zbabělec, a zbabělec zradí snadno. Dovede si představit, že práskne kohokoliv ve strachu z bolesti. Dokázal by odsoudit tisíce nevinných lidí k mučení a sadistické smrti, jen aby se vyhnul rezavým hřebům pod nehty. Vrtáku, nabírajícímu živý nerv zubu. Řeřavé trubce, pečící tlusté střevo a otvor řitní.



Pajda kdysi četl Reportáž psanou na oprátce. Reportáž z mučíren gestapa. Reportáž psanou bezesporu autobiografickým hrdinou, který všechnu vůli napne k jedinému: nikoho neposlat do katových pracek. A podle historiků, podle historiků v době, která komunistu Fučíka nemusí, dokázal nezradit! Dokázal plivat zuby a nevydat jazyk. Každý by se sesypal, myslí si chromák, a proto odbojové party - pokrokových nebo konzervativních teroristů - počítají s mučením a mají pravidlo čtyřiadvaceti hodin. Dopadený nesmí po určitou dobu nikoho jmenovat, aby dal šanci všem svým souvěrcům zmizet, ukrýt se.

Chytrý, uvažoval chromák. S vidinou, že existuje konec utrpení, by možná i on, zbabělec, držel rozkousaný jazyk bez hlesu. Vzpříčil by se - podobný abstinujícímu člověku. Mlel by v mozku myšlenku, „když už jsi vydržel dvě hodiny, je škoda je zahodit a rozvázat zlu nohy.“ Otáčel by neustále tuhle mantru válcem bolesti a přitom vyhlížet konec. Konec!

„Mám už šest hodin, jsem dobrej, ještě hodinu, a ještě jednu dokážeš vydržet. Však si pak povolíš. Osm hodin - co je k osmi jedna? Jedna hodina je veget na pláži pod Olympem s chladným, otupujícím alkoholem. Jsi frajer. Už jenom deset hodin, devět…“

Jenže! Co kdyby psychopati ukradli konec?

„Teď tě budeme půl hodinky mučit, jen abys věděl, jaký to je, a potom okamžitě vyklopíš všechno, co víš! Jestli ne? Nebo když zjistíme, že jsi lhal, pokud usoudíme, že jsi nevyklopil všechno, budeme tě mučit a uzdravovat, mučit a uzdravovat, tak dlouho, dokud tě doktoři udrží naživu! A nemysli si, že si neudělám čas! Pro zábavu si najdu klidně měsíce času! Vyval všechno hned, nebo ti ukradnu konec! Ukradnu ti smrt!“

I ve vydání Reportáže - které pajda četl - se dal vypozorovat sklon normálních lidí k týrání. Kniha byla upraveným vydáním po svržení vládních komunistů, kdy nakladatel měl potřebu distancovat se od Fučíka - modly komunistického odboje. Sledovala i poválečné životy osob z reportáže. Proto sama Reportáž obsahovala množství vysvětlivek pod čarou, jakož i vlastní rozbor Reportáže, který byl delší než samotná původní kniha. Nezasvěcený čtenář se mohl dozvědět, že Reportáž se vždycinky upravovala podle potřeby politické moci. Na straně č. XY odstavec YX ve vydání v roce před popravou Slánského…, komunisté po popravě Slánského, jenž byl oběšen na oprátce - Reportáž… čímž i polistopadový výtisk splňoval velkou poplatnost korouhvičce na radnici Zvonokos.

Tak tedy v posledním, svobodně pokřiveném vydání, komentátor, aby správně vykreslil souvislosti komunistických úprav, nechtěně vystrčil ze skříně kostlivce. A Rusáky vykostěný Kostěj se ukázal pro Čechy být nelichotivým, ba hororovým zvířetem.



Prostě zlý čtenář Reportáže na oprátce - chromák, neochotný nechat se vést knihou a autorem, našel nezamýšlené srovnání výslechů gestapa a českých vyšetřovatelů, podléhajících Národní frontě. Zatímco po celé období věznění Fučíka se nestalo, aby někdo z jeho skupiny zemřel v období výslechů, naopak bývalí bachaři a gestapáci v českých rukou chcípali, jako by je likvidoval Čingischán. Jakpak to? Český vyšetřovatel je přece slušný člověk? Ano, Člověk! Člověk, který umučil v zájmu civilizace. Člověk vědomý si svého vítězství! Obyčejný člověk je za určitých - omamných - okolností náruživým tyranem. Je puzen vychutnávat si.

Jistěže psychicky zdravý jedinec bude v době jásajícího míru tvrdit, že on nikdy! Kdežto psychopat chromák připouští, kdyby byl mladíkem… Z jedné strany hora testosteronu, z druhé strany mozek prázdný, s minimem prožitků, a uprostřed nestálá - slina. Mučil by? Kdyby neměl čas myslet? Zamyslet se…?

Možná ti, co v sobě připouštějí ďábla, mají šanci Satana odmítnout?



Ale to se chromák úvahami ocitnul na druhé straně. Na straně, která chce týrané přinutit, aby podrazili přátele, souvěrce… Kdežto on už je nejlepším kamarádem označený za podrazáka, a to na mučidlech ani nebyl! Naštěstí!





V.



Naštěstí žije v době, kdy asociál je neschopným jedincem, kterého nikdo násilím nenutí být v konkrétním spotřebním košíku.

Naštěstí nevyrůstal v rodině disidentů, aby hned svým narozením spadnul až k morální elitě národa, ale musel v ni dorůstat, respektive propadat. Jenom pozvolna v chromákovi sílila potřeba sebeuplatnění v dospělém světě. V touze po slávě zůstával dětsky zasněný. Chromákova nejsilnější potřeba si žádala bezpodmínečnou lásku. Lásku s maximální oddaností. S bezbřehým dáváním všeho, co jeden může, ale bez touhy hromadit majetek, z kterého by rozdával. A tak se v bezbřehosti chromák pomaličku topil, aby na pevné půdě jeho vyvolená uháněla s kámošem na mopedu.

Zaostalej chromák sice rychle rozpoznával různá propojení, vedoucí k otevření srdce a pysků, ale odmítal je přijmout. I proto mrzákova asociálnost ke komunistickému režimu dozrávala v nutnost bojovat až s narůstajícím počtem nenaplněných citových vkladů. Nejdřív musel uznat, že ženy mají intuitivní měřítka, podle kterých si vybírají partnery. Podle kterých se cítí ve vztahu spokojené. Musel si teprve časem přiznat, že pouze všímavostí a odevzdaností ženu neuspokojí, aby následně v chromákovi vznikla morální válka. Rozpor, který by pro něj neměl řešení. Lhát, vstoupit do strany. Získávat moc a peníze pokryteckými známostmi. Škodit společnosti a růst do kvalitního samce s mocí a hmotným majetkem. Být frajerem se semenem vítězů… Ne! To by nemohl. A teprve tehdy by se aktivně ohrazoval, protestoval, až by se doprotestoval ke kriminálu a morálnímu uznání.

Dobře, že se moc zvrátila a on je místo neetické hvězdy ekonomickým prachem. Je jím rád, protože chromák předpokládá své selhání. Tuší, že jako disidentská elita, osobnost vystavená útrpnému tlaku, utrpěl by chromák morální smrt. Z miláčka národa zrádce Sabina! Jen co by se tajnej komoušskej policajt na chromáka podíval, už by se ubožáček posral.

Nepřehání, má s posráním své zkušenosti.



Psal se tehdy rok devatenáct set osmdesát šest. Ve Svazu sovětských socialistických republik klíčila glasnosť a usychalo potírání alkoholismu, kdežto v Československé socialistické republice se volně chlastalo a držela huba. Chromák byl těsně před plnoletostí a šestnáctiletý Petřín koupil půllitr becherovky. Zubil se zakázanou flaškou.

„Na cestu, ty vado!“

A jen co se motorák odrazil od města s rodiči, kopli do sebe louhovaný bylinky a zajídali je uzeným.

„Becher! Tajemný bylinky pod státním dozorem. Konzumace!“ křičeli z vlaku na každé zastávce své přípitky.

Po trati z Letovic na Brno jdou panáci velmi rychle po sobě. Navíc každým polknutým soustem vlak přikládal pod kotel. Zelená láhev na obsahu poznávala, co jsou to jarní prázdniny. Ještě než motorák vjel do Adamova, kterému se neřeklo jinak, než Údolí práce, byli oba mladíci ve slušné náladě. Pod vlivem doby, puberty a zákazů brali si do úst nejednu amorální autoritu.

„Včera jsem byl na pískovišti s předsedou národního výboru,“ svěřoval se se zážitkem Petřín.

„Vím. Viděl jsem vás v televizi v hlavních zprávách.“

„Jasně! Když udělal deset báboviček, volal okresnímu tajemníkovi, že splnil plán.“

„Správně! Úspěch se musí hlásit!“

„A okresní komunista volal televizi.“

„No jistěé! Lid musí být informovaný, že se mu daří. Deset báboviček je výkon, který nám může kdejaký kapitalista závidět!“

„Deset báboviček,“ říhnul si do červenýho kapesníku Petřín, „báboviček je pro nás hovno závazek. Dřív, než štáb Aktualit zapojil kameru, předseda udělal ještě dvě krásný, povedený.“

„Nelži! To snad ani není možný?“

„Jo! Dokázal to, a dokonce nacpal formičku extra kvalitně mokrým pískem! Žádný šunt, rozumíš!“

„Ne! On splnil závazek pětiletky na sto dvacet pět procent, a přitom se sto procent nevyhodí?“

„Fakt! Předseda je Stachanovec. Hrdina socialistické práce. Vzor všem soudruhům!“ zasnil se Petřín. „Vypadali jsme dobře v televizi?“ zeptal se chromáka.

„Neviděl jsem tě.“

„Jak to?“

„Byl jsem nadšený z těch báboviček. Byl jsem nadšený z ryzího soudruha. Z překročení plánu pětiletky na sto osmdesát procent, a to za jeden den. A pak, ti mladí lidi byli tolik šťastní, když stáli u toho kopečku a těšili se, že se zítra nastěhují. Jestli ses na obrazovce mihnul, nevnímal jsem tě. Co mi je po tobě? Ani přihlášku do strany nemáš. Jsi neviditelnej.“

„Já ještě nemůžu vstoupit. Ach jo,“ zesmutněl šestnáctiletý, když se podíval na skoro plnoletýho kamaráda. „Ty se máš! Ale hned po prázdninách se přihlásím do Socialistickýho svazu mládeže a budu růst, zrát ve šlechetného soudruha. Nezastavím se ve svém formování a přijde čas, kdy i já postavím první bábovičku. S hrdým narudlým čelem budu na plakátech vést mladé za sluncem…“

„Západu!“ doplnil chromák Petřínovu větu.

Smáli se. Chvilku mlčeli. Nabírali dech.

„Včera jsem v kadibudce četl Rudý právo. A najednou slyším, jak někdo nahlas kydá to, co zrovna čtu. ‚Strana a vláda zhodnotila životní úroveň socialistického člověka. Můžeme se právem chlubit životní úrovní našich občanů. Dělnická třída žije spokojeně bez strachu o práci.‘

‚Mi šibe? Hovna pleskají, jako když řeční komunista,‘ říkám si, a on to vedle sral student Vědeckého Učení Marxismu Leninismu.“

„Ty vole,“ smáli se hlasitě už přes třetí vlak při cestě do Luhačovic.



Tlemili se, až najednou rudé ztmavlo…

Setmělo se. Lidi se vraceli z hokny. Uondaní, šediví, a nesmáli se! Chromáka tehdy zaráželo, proč se nepopadají za břicho, když valí s Petřínem tak úžasný vtipy. Dokonce mu bleskla mozkem střízlivá pochybnost, jestli nejsou spíš trapní a ve vožralosti se nevidí jako mistři světa s bystrým, ba nejbystřejším duchem.

Ovšem pochybnost v chromákovi jen slabě zableskla. Následně se podnapile pableskoval odznáček StB, který strčil tajný policajt do chromákova ksichtu. Vytrčil pánev vzhůru, aby státní placka dosáhla mezi oči vysokýho Petřína. Tajnej stál nad nimi a oni seděli jako dva vyhmátnutý krocani, co už neutečou a předstírají, že tam nejsou. Ale byli. Fízl je vybral. Držel zbraň - odznáček před zápaďáckou riflovinou, dokud si nebyl jistý účinkem. Následně odznak státní moci zajel do kovbojské kapsičky, někam až k šulinovi, a fízl rozkázal:

„Vemte si věci, půjdete se mnou!“

A v mžiku je vedl uličkou mezi pracujícími - cestujícími až ke spoji náprav. Na plechu nad křižujícími se výhybkami stál chlap - opilý chlap. Hodně opilý, když se zdál být na kašu i vožralým chuligánům.

„Odvedu vás na služebnu. Budete mít co vysvětlovat,“ oznámil policajt zadrženým, když se pátravě obrátil do světla vagónu.

„Ať vás nenapadne žádná blbost. Nemáte kam utýct. Hned su zpátky. Jasný?!“

Petřín se zahleděl na rychlostí rozmazané kameny železničního svršku a pak na kumpána ve žvanění. Chromák brečel. Nezadržitelně bulel.

„C-co chc-chce?“ kývnul hlavou chlápek na plechu směrem do světla s policajtem.

„Dělali jsme si srandu z komunistů a von nás zatknul,“ vzlykal chromák.

„Hovno?!“ zapochyboval opilec nad osudem podnapilých nezletilých.

„Fakt. Vyhrábl odznak, že nás zatýká,“ ujistil mužíka na plechu Petřín.

„Klíd, klucí. Já! Já mu rozbiju hubu, hajzlovi!“

„Jo?“ zvedl oči chromák s malým ulehčením v naivní naději.

„Jasně, vole! Komouš dostane do rypáku. Bych se podíval, zatýkat! Mu ubal…“ náhle zmlknul vožralej na plechu a zadíval se nepřítomně do tmy. On totiž právě otevřel dveře vracející se fízl.

„Příští zastávku vystupujeme. V Hradišti mají cely bez postelí. Všiváci! Hezky si vás podáme,“ vyhrožoval estébák. Chromák sotva stačil utírat slzy. Pokradmu se díval na chlápka na plechu, ale ten jako by mezi nápravami vůbec nebyl. Nebylo nikde pomoci, a tak bulel jako panenka zlé holčičky. Srab a sračka. Zato Petřín stál v celé hrdosti dvou metrů.

Jenže i většina estébáků měla manželky a kuchyně s plastovejma hodinama. A možná tenhle estébák se musel zpovídat rafikám manželky, anebo byl prostě jen lenošnej. Buď jak buď, nečekaně a podrážděně zaštěkal:

„Já se s váma nebudu otravovat, smradi! Slibte, že těch keců necháte…“

„Slibujeme,“ zašeptali do chromákova popotahování.

„A opakujte po mně. Naše komunistická vláda je to nejlepší, co můžeme mít!“

„Naše komunistická vláda je nejlepší…“ drmolili zkroušeně, když vlak zastavil.

„A teď vypadněte!“ vystrčil podnapilé učně z vlaku. Zahrozil pěstí, když za jeho zády se smál mužík, co stál na plechu, a dělal na chlapce ty, ty, ty!



Chromák je rád, že nenormální normalizace, kdy každé podělání-se mohlo ublížit čestným lidem, je pryč. Časy se zhroutily dřív, než chromák dozrál - a dozrál v nepřizpůsobivýho blbce, namísto v disidenta. Naštěstí! Nebo naneštěstí? Někteří bojovníci mají dnes jistá útrpná korýtka. Za odměnu od kamarádů disidentů - jestřábů. Jinak by v současným režimu spotřeby i oni byli lidským póvlem. Sortou kreatur, neschopných kolaborace s penězi. Byli by vyhnanci a vyděděnci jako chromák. Jenže oni dostali rezavou odpadovou rouru, zavedenou přímo do huby. Všechno, co jim na vejminku z nebe spadne, je v čestným žaludku asociála. Ano, synonymem slova disident je odpadlík. Tak nejeden odpadlík s okapem do huby může vzpomínat, že nejhorší bylo, když ho fízlové donutili pracovat, a ještě za vzpomínání dostane literární cenu s peněžní dotací. Litera Magnezia se železem!

Chromák vejminek nemá, ale neměl ani celu a z výslechů rozmlácenou hubu. Nemohl zradit. Nemusel bulet, jen co oznáček StB vyběhnul od šulina.

Ale, ale?

Vždyť byl sedmnáctiletý. Navíc opilý, a opilý fňukal i pro jiný blbosti. A kdyby měl čas urovnat emoce. Obrnit se. Kdyby, kdyby, kdyby?

Ne! Nechce se prověřovat. Je rád, že komunistická společnost se rozpadla a dnešní asociálové nemusí čelit fyzické bolesti, strachu. Jen odpadlíky všichni pohrdají. Protiví si je za to, že nejsou poplatní společenské morálce. Pohrdají neúspěšnými. Pohrdají těmi, co nekolaborují s penězi. Toť vše. On, chromák, si může stát za svým postojem docela snadno. Přitom jeho vzdor se mu jeví být deviantně-morálně čestný. Snaží se být skutky čistý. Snad i je?

Tak proč nejlepší kamarád Petřín má chromáka za podrazáckýho hajzla?



VI.



Chromák sledoval Mildu - spoluchodce nízkými patry. Kdyby oba žili v Edinburghu před několika sty roky, platil by výraz „spodními patry“ doslovně. V onom skotském městě neexistovala takzvaná, samozvaná - dobrá čtvrť - ale jenom dobrá patra. Čím byl člověk blíž ke slunci, tím víc se na něj Bůh usmíval. A obráceně. Jenže lepší lidé museli chodit stejnými ulicemi a procházet totožnými domy, jako ti nehodní čerstvého vzduchu. Proto s každým pohledem na nuzáka se majetní přirozeně snažili najít řešení. Chtěli čisté, bez-pohledné východisko, které ne a ne vyspekulovat. Až nějaká povýšená hlavička využila toho, že Edinburgh byl postavený z pevné žuly, a tak mohli developeři ve výšce třetího patra zarovnat povrch na stavební parcelu. Vzniknul tím lukrativní pozemek, na kterém vyrostla rezidence pro bohaté - aniž by se chudí odstěhovali. Město pak žilo doslovně ve dvou úrovních, přičemž jedni neměli právo na slunce, vítr… Vznikla deprese celé třídy.



Šťastní - podřadní, Chromák s Lumíkem nežijí v dávném Edinburghu, ani v dnešním New Yorku. Narodili se v době a na území bohatě solidárním a mohou se chlubit, že dýchají stejný vzduch s ostatními. Jsou si chromák a Lumík na vzduchu rovni, ale ve vyloučení rovnější. Přesto! Přesto chromák pozoruje Lumíkovu radost, že je chromák morální špinavec, kdežto on, Lumík, je zasraný čistým chlastem.

„Podrazáku!“ vykřikl nečekaně a uchechtnul se provokativně Milda.



Možná, uvažoval chromák, měl jsem něco navíc, než vlastní ostatní lidé ve městě. Třeba nějaké bohatství, po kterém dychtili. Možná celá evropsko-americká kultura mohla mrzákovi závidět a nenávidět ho. A až s titulem podrazáka zmizela trans-atlantická nevraživost, z čehož se Lumík, jakož i celé NATO, raduje. Co když lidé závidí jistým endemitům-asociálům dodržování ženevských konvencí ve válce člověka s člověkem? Trápilo snad Mildu i Petřína, že kulhavec dodržoval pravidla v kartách, ale i ve hře na život?

Co všechno mu závidí?

Třeba výhru v celostátní soutěži mladých uměleckých fotografů, kterou tři roky odmítal, protože nikdy nefotil. Sice na učňáku měli hodiny fotografie, ale fotoaparátů a zvětšováků bylo sakra málo. Navíc zachytit svět se - jinak lenošným - učňům chtělo. Spolužáci doslova bojovali o to, kdo bude mačkat spoušť a jak dlouho. I chromák toužil zvěčňovat stíny kamarádů, ale ještě víc odmítal se s parťáky prát o výhody zvěčňování. Neúčastnil se tedy verbálních bitek o spoušť na úkor ostatních. A kamarádi dělali snímky chlastaček, vycházek, právě probuzenýho ksichtu, až na konci roku neměla kantorka za co chromáka oznámkovat. Ovšem nedělala si těžkou hlavu. Vzala nějaký obrázek, ke kterýmu se nikdo nehlásil, a chromák dostal z ukradených stínů dvojku. Jenže nějakým bláznivým osudem ta jediná autorská fotka, jíž on nebyl autorem, urvala celonárodní vítězství. Tři roky dostával výzvy, ať si v Národní galerii vyzvedne cenu, a tři roky odmítal - a přitom mohl! Možná by dnes nebyl chromákem, vždyť talent má, tak co? Jenže v transatlantické deklamaci správných morálních hodnot by využil zla k vlastnímu prospěchu. Pravda, většina - možná všichni - spolužáci by na chromákově místě vyhráli! Honosili by se vavříny a záviděli by chromákovi, že on nemá cenu stínů.

Pohrdají chromákovou nezaměstnaností – nepřizpůsobivostí, a zároveň mu závidí, že před dolarem nikoho nekopnul pod koleno.



Anebo v pekle matematiky, přijímaček na nástavbu s maturou, se pajdy zeptal soused přes uličku na výsledek.

„666 metrů krychlových, ale nezdá se mi,“ odpovídal na žádost o pomoc.

„Mám to stejný, je to dobře,“ radoval se soused.

„Ty, 666 je asi blbě,“ přesvědčoval nezištně, když mrzák uslyšel Kučeru – hezouna, s kterým se znali z intru:

„Ser na něj!“

„Ale vždyť to má dobře,“ nechtěl se dát testovaný, kterému chromák poradil.

„Je to debil, ser na něj!“ uzavřel diskusi kučeravý klučina.

Když chromák zkušenost vyprávěl, Petřínova manželka nevěřila, že by „krásný, dospělý a moudrý Kučera? Těžko!“



Fakt, že 666 metrů krychlových bylo opravdu špatně, není až tolik zajímavý, jako skutečnost, že na nástavbu vzali všechny, co měli z přijímaček dvě dostatečné. Dokonce všechny s jednou nedostatečnou. Úplně každýho, až na chromáka. Ten s dvěma trojkama přijatý nebyl. Inu, někteří profesůrci se postarali o asociála. Dost pravděpodobně jeho třídní Hajná. Prdelatá, celkem hezká baba s aprobací tělesné a branné výchovy neměla chromáka ráda. Důvod?

Hned v prváku si udělala nad chromákem kříž. Jednou tělocvikářka Hajná přijímala omluvenky. Mělo se běhat a Kučeru přepadla nevolnost. Bezruč - budoucí atlet, vydělávající si na živobytí během na dlouhých tratích - si v tramvaji pohmoždil prsteníček.

„Aby to nebylo zlomený? Soudružko!“ vyjevil obavu, než vyběhnul po schodech na tribunu. Z třiceti dorostenců dvacet nemohlo sportovat. Jednatřicátý chromák měl nechuť nejen k magorskému kroužení oválem, ale i ke všem zřejmým podvodům. Vždycky nesnášel pravidla o porušování pravidel, a tak prostě a přímo Hajné vyložil karty - spodky.

„Nechce se mi běhat a nechce se mi vymýšlet zranění nebo nemoc.“ Prásk! Už v patnácti měl dost zkušeností a věděl, co bude následovat. Ale teprve dnes chápe. On udělal něco, čeho se ta babizna bála a štítila. Vždyť kam by přišla? Kam by došli všichni schopní lidi, kdyby někdo zrušil pravidla na obcházení pravidel? To by schopnější a chytřejší lidi pozbyli mnoho výhod! Třeba by ani nevystudovala?

Pajda nikdy předtím ani potom neslyšel intenzivnější řev učitele.

„Ty drzej spratku! Mazej se převlíct! A ať tě vidím celou hodinu cválat! Si nebudeš dělat! Já, já! Já tě naučím!“

Výsledkem bylo, že tlupa úplně zdravých dospívajících mužů hleděla na nezralýho chromáka, jak směšně běží přes kratší hnátu. Následně třídní - Hajná udělila chromákovi dvě neomluvený hodiny, kterými argumentovala na konci prváku.

„Záškoláctví! Dvojka z chování - chromák jeden.“ Paradox? Snížený stupeň z mravů dostal on, který ty dvě hodiny na oválu došmajdal, když na tribuně sedělo dvacet zdravých - zdravě prolhaných podle pravidel. Nádhera! On, asociální-chromák musí uznat, že se jej Hajná snažila vychovat k dospělosti a to opravdu vehementně. Vždyť vytvořila tolik poučný příklad morálních zisků! Geniální veledílo. Přímo skvostný umělecký počin performance!

Přesto jsou dost možná lidé, kteří mu tu dvojku z chování i to nespravedlivé nepřijetí na nástavbu upřímně závidí.

Záviděli Lumík a Petřín, než jej mohli nazvat křivákem?





VII.



„Mildo, já vo ničem nevím. Jakej podraz?“

„Zase se děláš?“ vyzubil se spoluchodec po depresích za světla i větru.

„No tak to vyval, co Petřína žere!“

„Prejs je na učňáku nabonzoval.“

„A?“

„Povídal, že se hodili marod a tys je prásknul na intru. Navíc, dovedls fotry na místo, kde byli schovaní.“

„Ty vole, co jsem mohl dělat?“

„Takže je to pravda? Jseš ale hajzl!“



Jsem hajzl? zeptal se sám sebe a vybavila se mu internátní chodba se starým Petřínem. Petřínem, akademickým malířem abstraktních obrazů, jenž právě vymaloval realistický průser. Chromák na průseru nemohl změnit ani čárku. Každá chromákova snaha změnit vymalovaný plátno nemohla kompozičně zapadnout.

„To je lež!“ křičel by kubistický knírek nad tajemným úsměvem Mony Lisy. Navíc sledoval reálný náčrt ještě větších sraček, podobající se Turínskému rubáši na výuční listy kamarádů. Schylovalo se k umučení učňů.

Konkrétně starej Petřín volal na intr, že tenisový oddíl Letovic potřebuje v pátek ráno jednoho hráče, a jestli by mladej Petřín ve čtvrtek po vyučování nesbalil sešity plný klínovýho písma a nesedl na vlak Praha - Brno?

„Pane Petřín, podle našich záznamů je syn už dva a půl dne u vás doma!“ Načež zděšený fotr viděl synka zamordovanýho na dně rokle a okamžitě se kodrcal rychlíkem do Prahy. V budově školy vyběhnul shody po pěti a na chodbě internátu rozhazoval rukama do vzdálenosti křídel kondora. Plachtil v tušení, že mrtvolku syna nenajde, a pravděpodobněji dopadne živého záškoláka. Až moc živého. A protože chromáka doktor neuznal za ne-mocnýho, mohli na bez-mocnýho pajdu udeřit. Starej Petřín s vychovatelem Bílým neotáleli.

„Hele, chromáku, jestli něco víš, koukej to zčerstva vysypat, jinak zavoláme policajty, a to teprve budou mít průser, z kterýho se už nevyhrabou! Co víš o těch nemocných! Doktor se zděsil, prý vypadali na zápal plic!“

Chromák tehdy zvažoval pro a proti. Myslel při tom na kámoše Petřína, Laďu a Česťu. Česťu, u kterýho by nikdo nepředpokládal, že by byl podobnýho podvodu schopný. Vyzradí ho?

„Zde přestává být legrace,“ vyzýval pajdavce většinově uznávaný vychovatel Bílý. Chromák překotně porovnával tíhu. Riziko, že do trojky z chování spadne i Čestmír, kámoš neustále na hraně šikany, který právě ztvrzoval členství v bandě. Odměřoval následky prozrazení a dopadení rodiči na místě - a pátrání státní složky po třech simulantech. Druhá varianta se chromákovi jevila nebezpečnější. Nařezáno dostanou v obou případech. (Tedy, jestli kámoše rodiče mlátí stejně, jako chromáka řeže fotr.) Ale ve druhé možnosti nepůjdou zmírnit životní následky. Státní orgány by si jistě dobře dohlídly, jak jsou stíhaní potrestáni. Vždyť dostižení s postižením je jádrem jejich existence. Asi by je museli vyhodit z učňáku, odhadoval chromák.

(Dnes, jako dospělý mrzák, si myslí, že akademik Petřín blafoval. Už pravděpodobně předpokládal obyčejný zdrhnutí a synovi by zavařit nechtěl. Ale jako vystrašený sedmnáctiletý mladíček nedokázal plně pochopit, co všechno zahrnuje pojem - dospělý. Jednoduše chromáka - akademik Petřín - zrale vydíral, přes jeho kamarády, kterým pajda nechtěl pohoršit. Policajty by nevolali. Anebo? Malíř by pověřil stíháním náčelníka okresu Blansko, s kterým si rozděloval prachy za obrazy. Hlavní orgán u každé otvírané hospody navrhoval vylepšení interiéru obrazy. A starej Petřín dodával, kasíroval, odečítal fízláckou provizi. Ovšem tohle všechno může vykalkulovat až dnes, kdy už plně chápe, co naplňuje dospělé jednání.)

„Venku je přes noc kolem nuly. Jdu nahlásit pohřešování dvou osob od úterka odpoledne!“ přihodili na chromákův hřbet další váhu akademický tvůrce vícerozměrné abstrakce s vychovatelem.

„Vím, kde jsou,“ hlesl sotva slyšitelně chromák s očina na svých rozpadajících se pantoflích.

„Kde!“ štěknul rodič kámoše.

„V lese nad Letovskou přehradou.“

„Přesně!“

„Rostou tam janci.“

„Rostou tam janci, rostou tam janci, ti rostou na flecích…“

„On říkal, že to tam znáte, chodíte…“

„Míst, kam chodím na hříbky, je. Přesnějc!“

„Polňačkou do kopce, šikmo od Lazinova.“

„Nevím, nevybavuju si. Zavedeš mě na místo, kde jsou!“

„Dobře,“ zapípal pozdní puberťáckou fistulí chromák.

Následovala urychlená cesta pomalým rychlíkem do Letovic. Nervní jízda autem. Výšlap stometrovýho převýšení. A ve finále hledání hoven mezi břízkami se závěrem „nebyli zde.“ Přesněji - ani hovno se nenašlo. Ostatní je předvídatelné. V Luhačovicích se Petřín a Laďa dozvěděli o svém prozrazení. Drobný Čestmír vyvázl z mírné náruče, trestající záškoláctví. Trojka z chování na blbým učňáku nezničila nevalný progres člověka. Budoucího člověka, jak se tehdy pohrdlivě říkalo mladým lidem.



„Jestli chceš, Mildo, jsem křivák a podrazák,“ shrnul chromák obžalobu a přidal do kroku. Podle zákonů lidství se musí mít v životě líp než Lumík. Poráží alkoholika v kartách, v šachu, a navíc se neštítí zradit kamarády. Měl by být daleko, daleko před Lumíkem. Jenže co za to měl, když přivedl fotry na místo úkrytu sígrů? Je snad psychopat? Ubližoval druhým bez vlastních zisků? Dělal snad ostatním škodu jenom z potěšení zranit?

Ptal se na svůj morální kredit kamaráda, který o kauze V břízkách bez hoven věděl všechno, a neměl z ní žádnou újmu. Zeptal se mladýho Postavila. A mladý Postavil potvrdil názor Petřína.

„Zachoval ses hnusně! To si myslím,“ napsal chromákovi.

„Ale co bych z toho měl? Proč bych jim chtěl uškodit? Jaký užitek…? Víš, kdy jsem měl možnost někoho prásknout a mít z toho zisk? Na závěr učňáku po branným cvičení…“

Chromák, pátrající v paměti po přesvědčivém příkladu, oživil vyprávěním události, staré dvacet let. Rub ti do vazu mladej Postavile!



Jaderný poplach!

Poplach!





VIII.



K popukání byla už samotná podstata branného cvičení. Ovšem, hořce řachavou z něj dokázal udělat teprve člověk, který chtěl vychovávat jiného člověka, aby se s jakoukoliv dobou dovedl vypořádat.

Branňák. Klauniáda s igeliťáky na nohou a rukou. S markýrovaným alarmem. S přesunem širokou, špinavou třídou, kterou se poklidně táhlo několik tříd jako hlen. Sopel pro radost třídě komunistů - učni šmatlali někam, kde je třeba protiatomový kryt, kterým v jejich případě byla nejbližší plocha zeleně, aby si mohli hrát na vojáčky. Házeli na cíl, na gumového člověka, gumovými granáty. Soudruh gumově vybuchoval. Gumově umíral.

Následně vygumovaní dorostenci obešli skálu pomocí buzoly. No prostě šaškárna, která si přímo říkala o šašky, sající ze šaškárny blázny. Něco extra pro vzdor mladých samečků - dorostenců.

Petřín, Postavil a Laďa si koupili chlast. Chromák nee - ne že by se nechtěl připojit, ale neměl chechtáky a podobně, jako když nebyl uznán nemocným a nemohl se podílet na záškoláctví, tak i zde se náhodou vyhnul nachystanýmu průseru. I když, vyhnul je s otazníkem!

S kámoši dělal blbečky i za střízliva. Netrefil nepřítele, člověka z gumy o deset metrů, takže se provinil nezabitím. Skálu obcházeli tak, že na ni vylezli.

Už tenhle čin - riskování vlastního života na prahu třetí světové - mohl zapříčinit neuspokojivou známku z mravů. Jenže kontrola absolvovaných kontrol se nestarala o neexistenci razítek na kontrolním listu. Už, už všechno nasvědčovalo, že se stane zázrak a klauniáda zůstane bez morálních skvrn či poskvrn. Prošel i opilý výsměch přímo pod neobrýlenými zraky Drábové a Hajné. - Řev nenastal. Kantorky blahosklonně zavelely k odchodu. Několik tříd uměleckých řemesel se seřadilo k pochodu do školy, stojící mezi spalovnou odpadu a podnikem Barvy-laky. Návrat čtvrtí, podle všeho zasažené několika jadernými výbuchy, se značně loudal. Jako by jedna generace netoužila se skrývat ve stěnách, ale hrdě - přímo prsama - se vystavovala padajícímu popílku. Inu tvrdí, socialističtí lidé. Svazáci!

Popravdě, Drábová a Hajná nechtěly přijít do školy moc brzo, aby ředitelka nenabyla podezření, že učni nesplnili všechny úkony, nutné k přežití nárazu jaderné bomby přímo do učňovské hlavy. A proto se poraženě vlekli. Kdežto alkoholem veselým se šlo lehce. I další jedinci nebyli schopní udržet nevojenské tempo. V předních řadách se tvořily ostrovy studentů. Nejvzdálenější shluk z vojska kašpárků utvořili Postavil, Petřín a Laďa Levek. Následovali je dva jedinci - asi z třídy maskérů, protože jinak je těžké uchopit jejich pozdější neviditelnost. A mezi maskéry a Hajnou šel chromák s Česťou a Melounem. Jaké bylo chromákovo překvapení, když jej v jídelně Hajná potěšila oznámením: „Chromák, Petřín, Levek mají tři neomluvené hodiny za branné cvičení.“

„Jak to?“ podivil se chromák.

„Odešli jste z něj!“

„Neodešli!“

„Šli jste mimo skupinu! Máte tři neomluvený hodiny!“

„Proč já?“

„Proto!“

„Já nebyl úplně vpředu. To by museli dostat dvojku z chování i Česťa a Meloun. A před náma šlo ještě pět lidí.“

„Chceš nahlásit jejich jména?“ zeptala se s úsměvem morálního vzoru třídní učitelka.

„Když se přihlásí ten, kdo byl úplně vpředu s Petřínem a Levkem, nedostanu ty neomluvený hodiny?“

„Když přijde, uvidíme,“ uhnula třídní přímé odpovědi s grácií ženy prdeláče. „Ale hned! Zítra ráno musí být vysvědčení napsané.“

Chromák vylítnul na internát po třech schodech a našel Petřína s Levkem v pořádné náladě. Jenže Postavil byl v daleko horším stavu. Ležel v botách na pryčně, chrápal a z pusy mu tekla slina.

„Vole, vstávej! Hajná si myslí, že jsem byl s váma. Chce mi napařit dvojku z chování, musíš se přiznat!“

„Voe coe vo he,“ odpověděl Postavil.

„Hele, tě prásknu, že seš vožralej, a bude to horší.“

„Hovho voe pi píp.“

Chromák vyběhl z pokoje hledat Melouna, ale po pár krocích se smířil s tím, že on od fotra dostane nařezaný. A na to, že Hajná pak snáz zařídí chromákovo nepřijetí na nástavbu s maturou, naivní učeň ani nepomyslel.



I když dneska chromák tuší, že morální vzor - Hajná - nechtěla potrestat jedince za přestupek, ale potrestat konkrétní jedince a k nim najít přestupek. Věděl, že mladý Postavil byl naopak oblíbencem tělocvikářky. To věděl! Věděl, ale přesto ono branné cvičení chromák použil v pravdivé argumentaci:

„Hele, Postavile! Já jsem na-sračky ožralýho Postavila neprásknul, ač bych měl z bonzování užitek. A jestliže jsem kamaráda neshodil ve svůj prospěch, proč bych kámoše podrazil za suchý z nosu?“



Mladý Postavil argumentaci chromáka neuznal. Naopak, byl víc a víc naštvanej, a s ještě větší prudkostí mrzáka odsuzoval. Proč? Pajdavec mu připomenul vlastní slabost.

Možná se podobně cítí i Petřín, protože kolaboroval s prospěchem. Zachoval se několikrát amorálně, pravděpodobně i k chromákovi.

Petřín jako osoba samostatně výdělečně činná skončil dřív než pajda. Z bývalýho sígra se stal keramickým mistrem v Opatovicích. Za další dva roky učiliště přibíralo dalšího mistra, a Petřínův nejlepší kámoš - chromák - už byl nezaměstnaný. Byl i odpočinutý z vyhoření. Petřín věděl, že chromák chce dělat mistra, ale neřekl mu. Znal demografickou budoucnost a s nepočetnými ročníky vypočítal - propouštění. A chromák by mu byl nebezpečnou konkurencí. Kalkuloval a mlčel? Stejně i bývalá chromákova milenka Líba, také mistrová, právě šoustala s Petřínem, oba kamaráda zištně zazdili? Dosadili na volný, zastřešený flek Kukyho.

Počtvrté ženatý Kuky neměl maturitu a nebyla ani nepatrná možnost, že by si ji někdy dodělal. Kuky byl a je svou podstatou nezodpovědný člověk. Kdežto chromák s výtvarným talentem, nápaditostí a inteligencí…

Na třídním srazu po dvaceti letech Petřín popisoval intriky, donášení, podrazy, jaké se na škole pro flek děly. „Jestli místo za komančů bylo odvislé od rudé knížky, dnes je to to samý a ještě horší. U nás měl jistotu lidovec, někde zas jiný straník. Fakt, horší než za komunistů!“ Pravděpodobně Petřín musel několikrát morálku prohnat křivým zrcadlem, a proto chromákovi závidí. Respektive záviděl chromákovi jeho izolovanost, finanční vězení, a aby nemusel, našel důvod, proč i chromák je nemorální. Podrazil je, hnusák!



Plastická maso! Dej těm, co se na mně provinili, sílu, ať mi své viny odpustí!



Ale kdo ví? Třeba si jen chromák našel vysvětlení, aby nemusel sobě useknout hlavu přes oči kamaráda.



Lidský svět zemře na dvě děti z jedné matky. Z matky, která vyvedla lidi z neustálého strachu o život. Z matky, která lidstvu geneticky vtiskovala - pomáhat se vyplatí. Vyplatí se tobě, pak tvému rodu a nakonec i druhu lidí. Získali jsme vlastnost soucitu. A proto nás nenechá chladnými hladové dítě jiné pleti, vzdálené země. Chceme pomoci. Vybíráme peníze pro lidi, spláchnuté vlnou na druhé straně planety. Ošetříme sousedova spratka s rozbitým kolenem a zamažeme si svůj nový ručník. Darujeme krev a ani nevíme komu. Lidské dobro je potomek z matky vyplatí se pomáhat. A co druhý potomek? Jmenuje se zřejmé zlo? Kdepak! Druhé dítě není vůbec průzračné. Dokonce se jeví být podobné sourozenci a lidi jej často podle vzhledu i posuzují.

Možná lidstvo vymře a ani nepochopí, že druhé dítě bylo zákeřné a zničující. Ono dvojče sounáležitosti nás také nutí pomáhat, jenže směřuje k nespravedlnosti, k pocitu křivdy, a to oprávněné i falešné. Směřuje k závisti, k neobhajitelně bohatým a neobhajitelně chudým. Živí rasismus, krádeže, loupeže a vraždy. Prospěch z lidské pomoci rozpoutává války se vší zvířeckostí, patřící výhradně lidem. Ono nahé, lidsky hebké, kluzké zlo brání spravedlnosti a jakýmkoliv pravidlům, které by mohly zabránit vyčerpání našeho životně důležitého rozvoje. Směřuje k vyčerpání Země v uschlou slupku, bez dužiny.



Možná by stačil malý evoluční krok a zachráníme se. Stačila by jedna genetická podmínka. Dokonce by zůstalo, že z pomáhání druhému můžeme mít a máme osobní prospěch, ale nikdy na úkor větší – vyšší skupiny lidí. Jenže? Jenže!



Stvořitel lidí byl chromák. Odlišný chromák, než ten… Tamten, co potrefeně kejhá. Ten vyloučený autor. Autor je chromák.



„Žaluji sebe!

Žaluji člověka!

Žaluji lidstvo!“





KONEC

formulář pro komentáře a názory k textu