poezie a povídky vlado matuška
Otazníky nad padlými listy


Otazníky nad padlými listy povídky: Chromák

Otazníky nad padlými listy





Šedivé jsou násobky podvečera se zimou. Čím vyšší stav, tím méně barvy, až jen odstíny šedé někde po černou. A v místech kmenového shromáždění stromů už i tma klečí při zemi a roztahuje nenasytné prsty po kdysi zelené trávě. Nekvete, nešumí, neroste.

Kráčím.

V plátěnce z Globusu nákup z Albertu v ruce od srdce nad listím nesu. Nohy nechávám šumět přílivem holých korun. Stíny padají do ticha anglickým parkem.



„Dělej, vstaň!“

Mžourám a hledám po cestě.

„Ty nevstaneš? Dělej!“

Sluchem zaměřuju to nejtmavší místo, kde noc obsadila první ostrov svého panství.

„Já tě tady nechám!“

Už se nesnažím zaostřit v neproniknutelné, ale představuju si sourozence. Bratra se sestrou. Její hlas odpovídá asi tak patnácti letům a malý bratr se válí na zemi, na zádech, botičkami kope do země. Vzteká se. Pěna slin teče koutky úst.

Kráčím dál na vlnách představ, až jsem se dokolébal - přes kratší nohu - v místo zlostného křiku dívky.

Skutečnost předčila všechna moje očekávání ochotnického divadla. Forbína je sice nenasvícená, ale s překvapením zjišťuju, kolik světla je ve tmě zblízka! Kolik barev je vidět ve tmě zblízka! Kolik toho uvidíte v temném koutě, když se stanete jeho součástí.

Zjišťuju, že malý kluk není malý a není ani kluk, ale je krásným poupětem s pootevřenými lístky okvětí. Jen pěna koutky úst je pravdivou představou. Půvabná dívka leží na zádech, světlemodré džíny v půli zadku. Je to bledá blondýna, krásná, nehybná, mrtvá.

Hned je mi jasné, kolik rumů uhodilo, aby ptáče vypadlé z hnízda rodičů zůstalo knokaut. Z části ještě holátko. Ledvinami líbá zmrzlou prsť.



Mám zavolat záchranku? Přemýšlím. Zavolat znamená několik ostrých klovanců, průser ve škole, zapojení policie s vyšetřováním, kdo nezletilým nalil chlast.

Vzpomínám si, jak jsem se v patnácti vožral a jak jsme čtyři kluci leželi několik hodin v krytém posedu a probudili se v moři zvratků. Směšné, deset metrů nad zemí kalužina žaludečních šťáv. Probudili jsme se rozklepaní a ve čtyřobalu a z poklopců nám visely mrtvé choboty. Sem tam se srolovaný červ smočil, než jej pán schoval do kalhot. Prý já tam začal nechutné, říkal Stýblo. Asi ano? Nepamatuju si.

I přesto můžu konstatovat, přežili jsme bez průšvihu - nikdo na nás nezavolal záchranku. Dokonce i z posedu jsme slezli, jen Kosák se chystal jít po hlavě. Midloch na něj řval „Otoč se, hovado!“ Prostě všechno dobře dopadlo, pouze Stýblo se od toho dne ode mě držel dál než na dva kroky.



Nechám je osudu, dozrává ve mně rozhodnutí. Ještě se podívám na krásku s kůží na hlíně.

Je bezmocná, křehká a potřebuje pomoct. Zajiskřilo mi v očích.

„Jste opilý?“

Ubezpečuju se.

Zpříma stojící kamarádka, která zdaleka nedržela zrcadlo Afroditě, rychle odpovídá.

„Já jsem v pohodě, jen ona přebrala.“

Už se chystám nechat je plavat, když ta vzezřením obyčejná klekla na žebra krásné a rozmáchle kamarádku lískla.

„Prober se, Nikolo!“

Zhoupla se koleny po hrudních peckách své půvabnější kamarádky a zase pleskla otevřenou dlaní přes nastavenou tvář. Hlava se bezbranně zakývala a na bledé kůži se objevil prokrvený flek.

„Jdeme!“ štěkla dominantně.

„Nebij ju! Proč to děláš?“

„Musí se probrat!“

Skláním se k bezvládnému tělu.

„Počkej, zkusím ti pomoct ji odvést. Jak daleko to máte?“

„Tady kousek,“ máchne neurčitě rukou k ulici Zámecká.

„Děkuju vám.“

Beru opilou v podpaží. Snažím se levou dlaň co nejpevněji sevřít. Z druhé strany brýlatá a podnapilá používá ke stisku obě ruce. Funíme. Mladou Nikolu v bezvědomí zvedáme nad ohnutá kolena. Vypadají zlomeně v bezvládí šlach. Vůbec Nikola připomíná mokrý svetr přehozený přes židli. Límec hrdla přepadává, chybí hlava. Prázdné rukávy bez vůle života, plandají. Je pouhou schránkou, přitažlivým skeletem. Je vratkým, velmi vrtkavým břemenem. Jenže prázdnou trubkou by byla, jen kdyby nezačala zvracet. Na renesanční figuře místo žluté hřívy se ocitnul naražený gotický chrchlič. Ona rozšklíbnutá zrůda, co z výšky chrámů rozhazuje na kolemjdoucí všechno to pekelné, co pojedla. Jako by korýtka ze všech střech idejí, všechno to lidské natrávené, umrtvené chlastem, všechno to nepoživatelné stříkalo z huby křehké blondýnky. Zírám na dívčin klín v napnuté látce, a na to, jak páchnoucí blijance pokrývají blankytně modré pysky. Bubnují do slabin, pružně se odráží pod prdel. Další dávka se tříští o koleno a rozprskává se široce do stran. Prohýbám se ve snaze se vyhnout trychtýři lidských šťáv. Tašku s potravinami držím co nejdál od příboje. Vrávorám.

„Tak to ne, ona bleje!“

Vysvětluju nechuť k další snaze nést dívku a povoluju zdvih. Nikola mlaskla zadkem o promazané listí.

„Mně to nevadí,“ odpovídá unaveně kamarádka ve značném úsilí bezvládné tělo udržet.

„Ale mně jo. Když ju potáhnu, budu špinavej.“

„Aha,“ dala neúčastně najevo porozumění a chytla krásnější a opilejší spolupařmenku za obě zápěstí.

„Nevadí, já jsem ji už kus odtáhla.“

Zírám na hadrové tělo, které je už od lopatek smýkané po zemi. Kalhoty krásce drží napůl zadku už jen tak tak. Nejeden list, větvička, drolek hlíny a zvratků se plynule zasouvají žlábkem půlek. Kdepak se zastaví, představuju si ono místo.

Když ji najdou forenzní kriminalisté, hned si uvědomí, že tělo bylo vláčeno za ruce po zádech.



„Ve stejným věku jsem se taky strašně zlískal, ale tohle?“

Povídám já - pán za zenitem nejen výdrže v chlastu.

„Ona dneska měla výročí s klukem.“

Tváří se, jako by mi tím vše vysvětlila.

„ Zkusím mu znovu zavolat.“

Tak ona slavila výročí. Medituju si. Jak by asi dopadla, kdyby se s ní milovaný rozešel? Je šťastná? Bleje tady štěstím? Proč šla tvrdě do tvrdé láhve a teď se zalyká na jejím dně? Co tam hledala? Co jí chybělo? Křehká, zranitelná, já bych ti nedal nejistotu. Byla bys světem, který mne nosí, který dává dýchat. Byla bys uctívaná na mozolnatých kolenou a nehty bych si strhával na obětním oltáři ve tvém chrámu. Jak já bych, bych, bych tě miloval a dbal tvého naplnění.

Jenže ty bys mě nechtěla. Nejen dnes. Stejně jako všechny, kterým jsem Achillovy paty líbal. Ženy touží po všem, co rozedraný nabízím, ale pak mnou hluboce pohrdají - pohrdaly.



Šero prozářil chytrý telefon.

Alespoň někdo dokáže myslet, blesklo mi mozkem.

Brýlatá bruneta vytáčí a já zírám na půlky boků. Na půlky půlek placatících se na holé zemi. Rozjímám. Nezvykle dlouho trvá móda svědícího močáku. Prý módě vládnou buzeranti a proto jsou modelky chlapecké. To by odpovídalo. Likvidují svou konkurenci. Nejen, že když ženu pálí močák, chlapovi nedá, ale s kalhotami v půli prdele ani ta chlapecká dívka nevypadá dobře. Ten krásný znak plodnosti v poměru pasu a boků vizuálně rozbíjí, a co pak mužům zbývá…

„Ne,“ zakňučí brunetka nad kamarádkou.

„Von mi to nebere!“

Nenechávám se vytrhnout od bílé kůže. Dál rozjímám nad nahotou.

Obrýlená zaregistruje mé zaujetí a snaží se kamarádce rifle povytáhnout, ale podnapilé prsty neposlouchají svoji majitelku. Po dvou pokusech vzdává svou snahu a nechává kožku kamarádky pro ni starci na obdiv.

„Co teď?“

Ptám se dívky i sebe.

„Mám zavolat na záchranku? Ona je opravdu hodně v limbu, ale budete mít průser.“

„Ne, prosím vás, nedělejte to, já ji odtáhnu tady kousek a ona se za chvílu probere.“

Lískne bezbrannou, až bolestně přivírám oči.

„Nikolo, prober se, dělej!“

A zase ta ošklivější častuje nehybnou, tu krásnější.

Bitá Nikola se v reakci převalí na bok a stáhne bradu ke kolenům. V šerosvitu se hadi -štíhlí bledí- proplétají mezi žlutými vlasy, až zaklapli zámkem. Byly z nich dlaně na temeni hlavy. Jsem udivený. Ta samozřejmost, s jakou se schoulila! Jako by dívka pohyb už mnohokrát znala. Jako by důvěrně znala polohu, kdy její tělo nemůže ublížit, doslova křičí, já nezaútočím a jen se bojím. Bojím se tě, světe! Vydávám se ti na milost, kdy jen tyran ještě udeří. Utvořila ze sebe kozelec, který žebrá.

A nebo člověk v bezmocnosti hledá jediné místo, kde se cítil v bezpečí? Kde se vznášel a nic jej netlačilo, nebyla mu zima, nenamáhal se. Dokonce ani jídlo nemusel žvýkat. Utíkáme se mamince do bříška, když nás týrají? Chceme být znovu embryo?

Jenže už dávno jsme se vypleskli na tvrdý stůl a kolem se rozlila voda. Je marnost chtít ji zadržet. Praštili námi, abychom se nadechli, a už jsme museli sami dýchat a dýchat mnohdy bolí. Ani pláč nám nebyl nic platný.

Studeno, tvrdo.

Od prvního úderu pláčeme k smrti, dýcháme, a proto máme propletené hady na temeni hlavy. Chtěli bychom být šťastným embryem, ale žitá zkušenost nám velí. Stejně dostaneme příděl ran, tam kde se nemůžeme bránit! Za týlem stále syčí.





„Kurva, prober se,“ zaklela střízlivější a vší silou praštila kamarádku do týla. Hadí prsty nervově zacukaly.

„Já bych ji do něčeho pořádně zabalil a nechal spát, dokud se neprobere sama.“

Přičemž se mi zkřivila ústa představou, kterak balím dívenku i se zvraty do svého spacáku.

„Zkusím zavolat kamaráda,“ zareagovala na můj nápad a ozářila scénu inteligentním mobilem.

„Zeptej se, jestli má dvoukolák!“

„Co je dvoukolák?“

„Ty nevíš, co je dvoukolák? No, já bych zase neuměl ovládat tvoji svítivou krabičku. Dvoukolák je vozík. A nebo jestli nemá kolečka se zeptej!“

V tu chvíli mě zavalil pocit studu, že nemůžu vožralé, bezmocné, křehké dívce pomoct. Ne že bych nedokázal, ale nechtěl jsem se ušpinit. Dokonce jsem nechtěl ušpinit ani své věci. Už jsem cítil, že raděj nechám holé ledviny ležet na zemi, že děvčátko, co hledalo únik v tvrdé láhvi, ponechám napospas fackám ošklivější kamarádky. A co hůř, třeba ji někdo…? Ale ne. To by někdo musel být větší prase než já. Přesto, co když? Kdoví, kdo půjde kolem? Jenže já se nechci umazat a proto riskuju ji, ji holátko. Vhazuju Nikolu do osudí možností, kde nejedno číslo má údy rozekláté a i brousek je o ně tu a tam slyšet. Dívka zdaleka není svým notářem. Copak lidé nebo chlad vylosují tobě, Nikolo? Tobě, co jsi v poloze embrya? Tobě, co si prsty chráníš hlavu?

Je mi ze mě na blití, a proto se snažím rychle zmizet.



„Nemůžu vám nijak pomoct.“

Lžu si do špinavé kapsy.

„Půjdu.“

A až za zády mě dostihne „Děkuju vám,“ následované zvoláním „kurva, kurva, kurva!“

a dál jasné plesknutí čtyř plnotučných záhlavců.

Přidal jsem do kroku. Přesto jsem ještě zaregistroval nezaměnitelný zvuk hrnoucího se listí a drolené země. U brány parku mne dostihla jedna vzdálená

„kurva“

zrovna když jsem míjel podezřele vypadajícího chlápka v protisměru. Ještě jsem zrychlil, už za bránou na ulici Zámecká, a nezastavil se až před dveřmi. Při odemykání garsonky - z francouzštiny mladý, mladík, jediná osoba, starý mládenec - jsem si všimnul mokré nohavice. Proškrábnul jsem flek ukazováčkem a na bříšku papilár zůstal žmolek. Přičichnul jsem, a ano, měl jsem na prstu natrávený kousek z Nikoly. Projelo mnou vzrušení intimnosti. Mám na sobě kousky potravy z krásné dívky, které ještě nestihla strávit. Jako by se podělila o svůj žal. O svůj únik. Mám na bříšku její DNA, její stavbu, její vnitřní šťávy. Jaká obrovská důvěrnost. Jaká blízkost!

Začalo se mi navalovat.

Jistě nejsem necitlivý. Nejsem lhostejný!

Několik dní budu živě sledovat černou kroniku.



formulář pro komentáře a názory k textu