Nový prostor žaláře
Propadá se v levou nohu víc než obvykle.
Je postavou nevyrovnaný pro rozdílnou délku končetin. Ke všemu ani jeho kotník nemá obvyklou ohebnost. Veškerou tíhu kroku tlumí jen faleš - vnější hrana nártu. Je neschopný se v chůzi pružně zhoupnout jako zdraví lidé, a proto cítí bolestné vrypy, ať našlapuje sebevíc opatrně.
Právě si krátí hluboké U. Stříhá si to po trávníku mezi domy. Na hřbetě mu plandá splasklý batoh. Poslední leták Kauflandu vmáčkl do uřezanýho patníku, který patří k honosné vile. Vile natolik okázalé, že k lidem vystrkuje svůj zadek.
Je zvláštní, kolik lidí se nestydí, že si ukradli poštovní schránku. Sčítal v duchu svůj rajón. Asi tak každý šestý – to o nás Češích něco vypovídá. Nebo o lidech obecně? Co on může vědět, vždyť v cizině reklamy neroznáší. Dokonce už osmnáct let nevytáhnul paty z domácích bot.
„Copak máte na srdci?“ Vylekala jej figura primáta v postoji plném odhodlání s výstrahou. Majitel stál od něj sotva patnáct kroků - devět to skoků predátora. Dravec - majitel sledoval vetřelce v osobním teritoriu. Vetřelce na jeho trávníku, na jeho pozemku, jeho... Jeho, podezřelého v roztřepených rukávech, v teplácích seprané značky nesportuju. Pajdajícího s prázdným batohem a nekultivovanou bradkou. Sledoval prostě tvora, co nepatří na hnojený trávník.
„Hledáte něco? Nebo snad někoho!“
Majitel sevřel hůl ve chvíli, kdy za větou tázací bodnul vykřičník.
Ten mi dává složitý otázky, usmíval se pod fousem chromák. Nu - už asi nehledám. Už jsem se vzdal snahy hledat něco i někoho.
Když ještě chromák hledal, tak našel - došel k názoru, že nemá šanci získat něco i někoho. Proč? Protože kulhá cestou. Je chudák ocejchovanej na čele.
Pravda, z pohledu kalorií se nemá špatně. Dokonce musí i břicho vláčet. A vůbec, co by za jeho blahobyt dala miliarda Indů, že? Jenže chudoba není pouze jídlo. Chudoba je postavení ve vrstvách společnosti.
Chudoba je neúcta.
Chudoba je neatraktivnost pro ženy.
Chudoba je menší svoboda k ostatním i k sobě.
Chudoba je méně možností.
Chudoba jsou mříže, mříže mezi třídami úcty.
Je vlastně vězeň, odsouzený na doživotí. Vláčí svou celu všude, kam se hne, a ještě mu všichni vyčítají, že se neosvobodí. Vždyť je volný jako my! Má stejné možnosti, a proto jím pohrdají – jím, kulhajícím chromákem. Musí být hloupý, lenošný, neschopný, alkoholik, schizofrenik, paranoik, protože kdyby nebyl, nebyl by v té otevřené kleci, tak jako my nejsme. A tak lidé hledící na chromáka jsou si vědomi své nadřazenosti. Jsou prostě lepší. Kdyby nebyli, mohli by jednou sami… Děsí se připustit!
Chudoba by se měla vždycky přirovnávat ke společnosti, ve které chudáček žije, a ne ke kaloriím. On chromák je přesvědčený, že z miliardy Indů bez panděra je devět set milionů se životem mnohem spokojenější než on s plným břichem na tenkých špejlkách.
Jenže to znamená, že kdyby on, chromák, společensky přeskočil milión Čechů, musel by nutně někdo spadnout na jeho neradostné místo, a to chromák nikomu nepřeje. Ovšem kdyby společensky přeskočil milion lidí a každý z onoho milionu spadl pouze o jeden stupínek níž? Ano, to už chromákovi nevadí. Nevadí mu milion lidí, kteří si o krůček pohorší, aby si on, chromák, o milión polepšil.
Ovšem kdo by chtěl dobrovolně sejít na chladnější stupínek cely? Nikdo.
A tlupa opů - lidí instinktivně všechno cítí. Proto chudoba má často klec na doživotí. Lidé sami sobě i druhým pomáhají mříže sázet.
Nedávno chromákova korektorka vytýkala jemu, pisateli, postavu prodavačky. Korektorce – povoláním knihovnici – se zdál monolog prodavačky nevěrohodný, protože mluvila moc chytře. Na což chromák knihovnici odpověděl, že on, autor, naposledy dělal popeláře, a jestli by tedy mohl mluvit chytře popelář? Ale sám chromák není lepší - pokládá se totiž za lepšího. Za chytřejšího od souvěrců ve své chudobě. Za talentovanějšího, schopnějšího. Ba dokonce se neubrání opovržení nad těmi, co nemají střechu proti dešti, anebo jim po proudu řeky táhne na hrb. Ví o svém nedostatku - nafoukanosti, stydí se za něj, ale nedokáže pocit nadřazenosti zarazit. Nadřazenost je rozjetý vlak a výhybky ovládá propaganda. Člověk s člověkem soucítí, když je druhý bodnut do podávané ruky. Ale stačí k ruce dát cedulku - muslim, křesťan, černoch, rákosník, bezdomovec – prostě člen jiné skupiny, a najednou lidský soucit mizí. I proto většinová populace může chodit okolo bezdomovců bezcitně. Stačí přehodit tabulku koleje a vlak smete všechny muslimy, nebo dlužníky, plešaté, ateisty, nebo… Rádi věříme v naši nadřazenost a žereme důvody, proč jsme lepší.
Podobné nafoukance, jako je on, chromák, nehezky vykresluje Orwell, když popisuje svoji kariéru bezdomovce. Vysmívá se ubožákům, tulákům, kteří nejsou schopni si přiznat své místo na dně společnosti a myslí si, že mezi souputníky z kanálů nepatří. Na rozdíl od chromáka Orwell chápal, že světem není hodnocený podle své inteligence, talentu a schopností, ale čistě podle pozice. Podle klece, ve které je zavřený a hlídaný povýšenými bachaři - polovězni.
On lidský svět je hrobka - pyramida bachařů. Přitom jen ten úplně nahoře je svobodný a drží všechny klíče. Může posouvat vězni podle svýho uvážení nahoru i dolů. A cítí se být oprávněný k nadřazenosti. Štítí se všech póvlů a nad všemi drží hranu. Přesto i on se bojí žalářníků o patro níž. Bojí se jich, aby ho nenahradili. A tak se lidé vždycky bojí těch, co jsou pod nimi. Těch, co by se rádi dostali na jejich místo. Bojí se všech dovedností podřízených, a i proto věří, že žádné dovednosti nemají. Bojí se všech prostředků, které by mohli použít, a proto je mají pod zámkem, který často zdokonalují.
„Tady nemáte co dělat, že ne!“ poklepal majitel vykládanou holí do svého pozemku. A opravdu – on, chromák, sem nepatří. Správně byl majitelem zařazený níž ve stupni pyramidální hrobky. On patří mezi tu vrstvu, co většinově chodí krajem a krade poklopy kanálů, koleje, okapové a odpadní roury Vyměňují je pak za drobné – a drobné za drobné, scvrklé sny, jaké se dají zakoupit levně u Vietnamců a jícnem propálit hned za pokladnou. On, chromák, má onu značku třídy vypálenou na čele - dobytek jeden - a prokazuje se jí i bez vyžádání. Poznají ho nejen majitelé hustých trávníků, ale i všichni nuzáci na stejné kótě. Jeho souvěrci chromáka zdraví, i když ho osobně neznají. Přesně vytuší, že chromák je jejich. Může se tisíckrát v sobě vzpouzet, že pije jen výjimečně, že má kdejaký talent, že je inteligentní, dokonce bachařsky opovrhovat druhy, faktem zůstává, že patří k nim. K chodcům po rezavých kovech.
„Ne, nemám zde co dělat, pane,“ odpovídá chromák, ukazuje svůj cejch kratší nohy a prázdného batohu.
On lidský mozek bude mít zvláštní vlastnost přizpůsobení. Například dneska je tomu už týden, co chromák kulhá. Před osmi dny si vymknul kotník na již zmrzačené noze a ten kloub ho kurevsky bolí. Po týdnu zkušeností uhýbá bolesti už jaksi automaticky. Nemusí přemýšlet. Možná za měsíc chromákova bolest odezní, ale mozek bude uhýbat pořád - neřád. Bude zvyklý na bolest a už nikdy nepůjde plynulým krokem. Bude odsouzený…
Chromák jezdí pravidelně do Brna za cvokařem. Sedm let před hlavním nádražím na koci eskalátorů vždy stojí žena. Každý procházející, podprůměrný sociální inteligent, neomylně ženu zařadí do nejspodnější vrstvy.
Stojí nad eskalátory nehybně.
Stojí bezhlasně.
Stojí bezelstně.
Lokty má pokrčené. Před spadlou hrudí svírá Nový prostor. Časopis neziskovky, který dává almužnu svým prodejcům. Stojí a zírá. Zírá přímo před sebe. Má oči, které nikoho nedoprovodí, jsou na samotce uprostřed nejrušnějšího místa celé Moravy. Lidé kolem nevšímavě chodí. Přímo zázračně ženu nevidí (její ruka má cedulku Bodnout nebolí) a časopis si nekupují. I on, chromák, okolo Nového prostoru prchá a rád by ženu neviděl – jenže on ji vidí. Až moc nepříjemně ubožačku vnímá, ale časopis si nekoupí. Dokonce si nepamatuje, jestli vůbec někdo někdy vytáhnul od srdce nebo z prdele kůži na peníze?
Jó, kdyby ubožačka neměla nohy. Nebo alespoň měla jen jednu! Hned by bylo na ženu lepší podívání. Už by za svoji nuznost nemohla, jenže ona může. Může stát vzpřímeně a nezírat blbě. Nezírat odevzdaně přes lidi. Nezírat, jako že je v prdeli.
Chromák si myslí, že kdyby se na nějaký měsíc propadl na sokl společnosti, už by ubytování nesehnal. Nezměnil by se ve smyslu drog, alkoholu, hygieny a poctivosti, ale jeho cejch předposledních by přeškvařila značka posledních. Dostal by jen předraženou, luxusně zavšivenou ubytovnu a zíral by, jako že je v prdeli.
Mrzák o sobě pochybuje, jestli náhodou nepřepíná svoji užitkovou hodnotu. I když slovo užitkovou je otázka. Jelikož se všeobecně dá vysledovat prapodivný trend hodnocení. Čím přímější přínos je z práce jedince, tím méně je odměňovaný, jak hmotně, tak uznáním. Jistě, připouští - jsou profese mimo vyslovené pravidlo, ale v globálu platí ryzostí třicetikoruny. Glóbusně také můžeme říct, že čím člověk vynaloží větší fyzickou námahu, tím je míň zaplacený a jeho práce požívá menší úcty. Proto - jak dává zdravý rozum, i on, chromák, by se chtěl málo nadřít a být dobře placený a uznávaný. Ostatně jako všichni s mozkem od koně větším.
Chromákův cvokař se snažil chromáka přemluvit k neprestižní práci. Tvrdil mu, že on s jeho inteligencí a pečlivostí bude rychle postupovat výš. Navíc si bude ve volném čase dál programovat, vytvářet grafiku a psát.
Chromák se svým PhD lobotomem nesouhlasil. Když byl osm měsíců na nucených pracech, aby nepřišel o životní minimum, dotáhnul svou kariéru od koštěte ke stupátku za popelářským vozem. Domů chodil unavený, že se svalil na postel a zíral do stropu s bolavou nohou hozenou v lavóru. Žádná grafika a ani poezie. Žádné peníze a žádné společenské uznání. Ovšem pokud za společenské uznání nemáme projev pohrdání. Vždyť pohrdání je přeci uznáním určitýho společenskýho statusu.
Svého času katolík v poslední řadě, ale ministr financí v neposlední řadě prohlásil, že on jako nezaměstnaný by velmi rád zametal a vytvářel tak spoluobčanům čistější prostředí. Chromák alkoholikovi - ministrovi věřil, že by i dva - tři dny sbíral politické body s každým vajglem, ale kdyby měl dlouhodobě baštit polívčičku metaře se vším, co k ní patří, kdo ví, jak by bodrý Kalousek skončil? Možná by se křesťansky oběsil. Sociolog Keller onu práci, která nepřináší dostatečnou životní úroveň a ani uznání, nazývá prací prekérní. Orwell prekérní práci popisuje v románu Na dně v Paříži a Londýně. Ještě než se stal Orwell v Londýně bezdomovcem, pracoval v Paříži jako umývač nádobí. Pucoval špínu šestnáct hodin denně, aby se dokázal uživit a nevyhodili jej na dlažbu. V knize mistrně vykresluje onen koloběh, který nedovolí člověku se vymanit. Nedovolí člověku vůbec žít, pokud za život nepočítáte jen jídlo, práci a vyměšování. Kdyby Orwell zůstal poskokem, nestal by se bezdomovcem. Ovšem kdyby zůstal myčkou na nádobí, už by nic nenapsal!
Přitom Orwellovi ze dna nepomohla ani píle, ani talent, ba ani inteligence, ale kamarád. Jedině vzájemná služba je možným společenským hybatelem - domnívá se kulhavec.
Chromák si také o sobě myslí, že málo vydrží. Lidé dřou v práci, pak doma musí uklidit, uvařit, děti naučit číst, psát a počítat. Kdežto on, chromák, pracuje jednou týdně nepřetržitou chůzí sedm hodin a následně je na dva dny vyřízeným jako básník. Rezignuje na všechny projevy života.
Pravda, při začátku roznášky nese krosnu s letáky zaplněnou až nad hlavu a první reklamu udá nejdřív po šesti stech metrech.
Pravda, cvokař mu tvrdil, že s takovou váhou by nohy bolely každýho.
Pravda, když si kupoval mast a stahovačku (za dvě stovky, což je jeho odměna), lékárnice chromákovi říkala, že po sedmi hodinách chůze by ji taky trápily nohy.
Pravda, kdyby chromáka bolela zmrzačená noha stejně jako ta zdravá, cítil by se svěže.
Ovšem vždy pravdou zůstane, že málo vydrží, a že se jen vymlouvá. Je dost možné, že on, chromák, je pracovní chromák. Nemá energii žít a jen pajdá.
Stejně chromáka bolestnými vrypy sužovala i práce metaře a popeláře.
Překvapivé ovšem bylo, že chromáka víc bolela práce metařská než služba popelářská, protože při práci metařské on blbec pracoval tak poctivě, že se osm hodin nezastavil. Kdežto za popelářským vozem občas jenom stál na stupátku, dokonce si mohl i sednout, když přejížděli mezi vesnicemi, anebo vezli odpadky na skládku. Jenže s kukabusem zažíval chromák jiné trápení. Jeho parťák ve valčíku popelnic okupoval vedoucí stupátko. Chromákův přímý nadřízený zde nebyl zdarma, tj. z trestu, ale dobrovolně.
Onen nedobrovolně dobrovolný chromákův šéf příšerně šilhal. Šilhal natolik, že mu sotva zůstával kousek bělma u kořene nosu. Chromákova šéfa od mindráku nezachránil ani fakt, že vyrůstal v nejzastrčenější vesnici v okolí. Měl mindrák tak velikej, jak moc šilhal. Ke všemu neštěstí chromák nevlastní orientační paměť, a tak si nepamatoval, kde bude kukabus couvat a kdy musí vidlice zvednout, aby je hrb na cestě neurazil. Nepamatoval si, kdy budou přejíždět, kde je skrytá popelnice, a tak se jeho nadřízený z velitelskýho stupátka na chromákovi hojil. Všechen výsměch ze šilhavcova dětství dostával chromák sežrat.
A včíl osudová, těžkej Beethovene. Ty, ty, tý! Měl chromákův nadřízený vůbec nějakou naději na slušný život? ptá se dnes chromák a odpovídá si: minimální. Od mala jeho psyché byla mučená v palečnicích, a že děti umí závity utahovat. A když někam vejde - nejde si ustřelených očí nevšimnout. Určitě šéf vrchního stupátka odpadků by chtěl mít krásnou ženu s ušlechtilou povahou. Určitě by chtěl dobře placené místo, a aby mu lidé projevovali úctu. Jenže chtít byla marnost. Stačilo, aby se narodil chlapec šilhavec a byl odsouzený k prekérnímu vyliž si.
Lidská společnost si plánovaně i nahodile vytváří manuály na roztřídění lidí. Někdy stačí vzhled nebo tělesný handicap.
Když byl chromák metařem, dělali policajti nábor, a on se přihlásil. Ovšem daleko se výběrovým řízením nedostal. Už když stál nahý před posudkovým lékařem, byl konec jeho nadějím na zbraň k životu. Lékař si důkladně prohlédl chromákovu levou nohu a vyřkl ortel:
„Neschopen výkonu!“ Pak ovšem doktor zaváhal a zatelefonoval si k selektivní komisi. Chromák vyslechl monolog věrný k obrazu celého lidstva.
„Posudkový. Mám zde pana Nikoho Ještěmíň a vypadá to, že to nepůjde. Že je to v pořádku? Takže to doopravdy nepůjde!“
Marně tehdy svaly nadupaný chromák argumentoval, že přeci, když splní fyzický testy… a kolik kliků udělá nad požadovaných čtyřicet. Posudkový lékař chromákovi dobrácky vysvětlil, že práce policisty je náročná, a že on, chromák, by ji nemusel vydržet. Že on, milosrdný lékař, jen pro chromákovo blaho nemůže…
Nedávno chromák viděl americký dokument, natočený několik let po jedenáctým září. Dokument se zabýval různými profesemi z mnoha úhlů. Chromáka především zaujala poznámka, že v průměru na osobu mají newyorští popeláři větší úrazovost i úmrtnost než hasiči a policajti. Pravda, říkal si chromák, riziko popeláře z Novýho Jorku se s letovickým popelářem nedá srovnávat. Ani u policajtů nejde porovnávat nebezpečí. Jisté ovšem je, že český policajty a hasiče žádný jedenáctý září nekosilo. A tedy… kdo asi bere příplatky za rizikovou práci? trápilo dál chromáka. Z logiky věci mu vyplývalo, že si je nejvíc zaslouží popeláři. Jenže oni to jsou jen takoví ubozí špindírové, kterým nezbylo, než uklízet špínu. Kdežto policisti, to je jiná lidská vrstva – jiná lidská kvalita, a proto si zaslouží ohodnocení rizika. Popeláře vykostěnýho autem na stupátku není žádná škoda. Ale rozstřílený policajt je společenská tragédie.
Ovšem nejen vzhled a fyzické postižení jsou nástrojem roztřídění a držení lidí v patřičných celách. Asi nejznámějším společenským nástrojem je titul. A zde by chromák rád upozornil, že titul a nikoli vzdělání. Vysvětlení je prosté. Tituly se kupují, a kupují je nejen politici, aby měli hezké ocásky před a za jménem. Kupují je i lidé prosti politických ambicí. Z čehož jasně vyplývá, že titul zabezpečuje neprekérní práci. Práci fyzicky nenáročnou, dobře zaplacenou a požívající společenskýho uznání. Kdyby záleželo na vzdělání, tedy na získaných dovednostech po dobu studia, byl by titul k ničemu a nikdo by si vysokoškolský diplomy nekupoval. Chromák se domnívá, že koupením - stejně jako vystudováním - člověk prokáže, že má schopnosti kdejaký lukrativní flek zvládnout – „čistě“ a pohodlně.
Chromák si fouká do kapsy, že kdyby byl ředitelem skupiny ČEZ, že by firmu po měsíčním zaškolení zvládnul.
Pravda, firma by neměla tak gigantické zisky.
Pravda, několik politiků by nezbohatlo, ale celá země by se měla líp. Jenže až až až až sem se dostane jen predátor, a ne nějaký kulhající, neschopný člověka zardousit.
Jsou vůbec oni dravci hybnou silou, anebo brzdou společnosti? A jestliže jsou dnes brzdou, byli kdysi evolučním motorem člověka?
„Ať už vás tady víckrát nevidím, nebo zavolám policii!“ křičel pansky rozkročený na svém prohnojeném trávníku majitel. Křičel s převahou, ale jeho věta se prázdně roztříštila o chromákův hřbet. Byl ještě u svého srdce, na kterém stále něco má. Byl u svých bolavých nohou, které už nikoho a nic nehledají. Příště až vyjede po eskalátoru, příště snad vymaže z pohledu ženu i s jejím Novým prostorem.