poezie a povídky vlado matuška
Intelektuálovo vyzáblé slunce


Intelektuálovo vyzáblé slunce povídky: Chromák

Intelektuálovo vyzáblé slunce

I.



Gabriel byl opilý intelektuál. Václav je opilý intelektuál. Václav Gabriel bude. Intelektuál! Intelektuál až do vítězného konce.

Gabriel je živý. Živý ve smyslu temperamentu, ve smyslu opojení. Právě si sundává fusky a pokládá své afro na nechutně bílý polštář. Hloubavě se drbe v loupežnicky rezavých vousech, aby se podrbaný nakonec šťastně usmál. Má jasno! Zítra napíše na vládu otevřený dopis. Hezky přímo, jako Čech Čechovi. Otevřený dopis, který všichni kamarádi, co si spolu píšou, časopisecky otisknou. Budou Václava plácat po zádech. Skládat poklony, zpívat hálelůjá, snil si opilý Václav Gabriel. A jak si pod vlivem snil, usnul spánkem spravedlivým. Proč by také ne, vždyť celý večer dštil lásku a přijetí. Usínal, a byl spokojenější, než Švejkův člověk, co si večer mohl říct: „To jsem byl dneska zase poctivej!“



I Gabrielovo ráno začínalo sluníčkově - jasně. On má totiž několik vlastností, které pomáhají intelektuálsky se prosadit. Například dovede být slušný na člověka, od kterého něco potřebuje. Chápe onu mocenskou strategii primátů, která už dávno neplatí jenom v politice, armádě, náboženství, ale všude. Intelektuálové už v minulém století podlehli strategii opic a vytvořili hezkou mocenskou tlupu. A Gabriel je zručný - Homo habilis s palcem ve zdánlivé opozici. Především, on s opicemi nemá žádné problémy. Nemá žádné opice. On, intelektuál, může chlastat a chlastat, ba i popíjet, a pořád mu to myslí a pořád druhý den může pracovat, což usnadňuje vznik nejen moderního sluníčkáře.

Proto se nezlobil, když na něj malá dcerka křičela:

„Tatí, snídaně!“

Gabriel zvednul svoji lehkou hlavu. Pružiny plného vousu a afra nabyly stavu bez napětí. Trčely na všechny strany. Jen Václavova víčka vážila o něco víc než večer.

„Řekni mamince, že za chvilku přijdu.“ Usmál se na dítě, které miloval, které bylo hnedlinka na třetím místě důležitosti v jeho životě. Kousíček za kariérou intelektuála a po profesní kariéře měl zařazenou rodinu, a v té nedělal rozdíly. Manželka Janka, Klárka, Amálka - stejná intenzita důležitosti i lásky. Gabriel rozděloval spravedlivě, miloval je.



Ovšem zprávou pověřená Amálka se neměla k odchodu. Přitulila se ke dveřím a pozorovala tatínka. Měla ráda zápach včerejších cigaret. Bavila ji tátova ranní neuspořádanost. Ospalost, unavenost, tak kontrastní s dobrou náladou, kterou málokdy ztrácel. Usmála se na něj.

Gabriel se podrbal ve vousech, ve vlasech a s předstíranou zlobou na Amálku zakřičel:

„Co tady ještě děláš, Animálo! Že tě strčím do studené sprchy!“

„Né,“ odpověděla se smíchem dívenka a rozběhla se do kuchyně.

„Mamí, mamí, táta se jde koupat,“ slyšel Gabriel za nedovřenými dveřmi.

Pro ni! Pro tyhle děti musí on, Václav Gabriel, poslat otevřený dopis předsedovi vlády. Pro jejich štěstí a bezpečí. „Přece nejsem lhostejný! A jsem člověk,“ naléval si panáky slunce a ty kopal do svého svědomí, když na něj dopadla studená voda, prohnaná hlavou sprchy.



II.



Z Václava se kouřilo, když usedal ke stolu. Z drobné, křehké hrudi unikala pára. Prchaly z něj všechny škodlivé látky, jaké může intelektuál v sobě zadržovat. Vypařovaly se všechny křižovatky, stíny, krtičáky, aby zbyla osvícená cesta přímo do ráje. Čistá a bez chlupu zůstala jeho prsa, když brala vzduch do plných slov.

„Kulatej dobrej stůl přeju!“

„Jaký to včera bylo? Co jste vyřešili? Všechno?“ smála se žena muži.

„Jasný, že všechno! Ale co jsme vyřešili, co jsme vyřešili…“ opakoval si Václav a mazal margarínem krajíc chleba.

„Napíšu premiérovi dopis ohledně migrantů a rasistických reakcí společnosti…“

„Snad nechceš u nás nějakýho muslima ubytovat?“ skočila muži do řeči vyděšená Janka.

„Né,“ odpověděl Václav se samozřejmostí prdele na vytlačeném, pohodlném hrnci. Janka si mírně oddechla. Znala svého manžela. Věděla, že by nedopustil lidu-milný skutek, který by rodině přinášel strasti, ztrátu peněz a jiné nepříjemnosti. Věděla, že Václavovy dobré skutky jsou vždy takové, aby mu přinášely užitek. On, Václav, ani nezná dobré činy, které by nebyly pro Václava alespoň za A2. Náročným skutkům, kde by přímo musel něco obětovat, se intelektuál vyhýbá. Přesto se Janka občas vylekala, když zapálený Václav vypouštěl hustou filantropii z úst.

„Napíšu jenom na vládu, že musíme přijímat běžence a tím zatlačit zdvihající se nacisty. Umlčet je bezproblémovým soužitím ras, kultur, náboženství. Až lidi uvidí, jak se všichni máme rádi1, jak jsme ke všem tolerantní, jak jsme přející, nebudou mít strach. Pak neonacistům nezbude žádná páka. Budou bez moci bezmocní. Hnusáci!“

Gabrielův mobil zahrál melodii písně: Budeme všichni šťastní. Melodii Budeme všichni šťastní sluníčkář přiřadil k upozornění z facebooku. Václav vzal přístroj z pohozených nohavic, a už jeho otisky prstů začaly hbitě posouvat stránky na obrazovce, až se mu ruka zastavila v pozici uchopené zeměkoule. Asi ho pálila, protože prsty dostávaly křeč a margarín v mladických vousech se rozkládal v soustružnickou emulzi.

„Chromák mi zase komentuje moje - pro dobro dobré - příspěvky. Nikdy nelajkuje. Kámoši, co si spolu píšeme, už ho mají dost.“

„Ty,“ vstoupila muži do naštvání žena, „kdyby ti dělal zle v kontaktech s kvalitními lidmi, odstřihni ho!“

„Už jsem mu dal výstrahu. Vydání Chromákovy básnické sbírky jsem odsunul o půl roku, ale on pořád psal ty svoje žvásty. Radil jsem mu, že slušný člověk je vstřícný k lidem, co pro něj můžou něco udělat. Nezměnil se. Je snad blbej? Vyškrtnu ho úplně. Kam bychom přišli, kdybychom nechali mluvit i ty, co s námi nesouhlasí. Když dopustíme, aby se projevovaly všechny názory, tak naši tolerantní společnost nikdy nevytvoříme2! Ještě jednou a vyřadím ho!“ uzavřel intelektuál, sluníčkář, jásavým multikulti slibem. V lokti zvedl ruku k hlavě a dlaň zalomil dozadu.

„Kdo nejásá s námi, jásá proti nám!3“ zvolal, když jeho ruka - podobná vůdci - setnula domnělou hlavu.

„A co napsal?“

„Bláboly. Bláboly o špatným svědomí Evropy a především Německa. Špatným svědomí z druhé světové války, kdy Židům málokdo pomohl. O Židech, kteří doplatili na fámy, že pojídají křesťanské děti. O Židech, kteří doplatili na knihu, napsanou tajnou službou carského Ruska, aby odvrátili pozornost od neschopného cara k falešnému spiknutí. O Židech, kteří se necítili povýšeně k ostatním lidem. Prý, dnes máme historicky černý svědomí a nutíme se neopakovat bezcitnost, a tak se nutíme ignorovat všechno. Nutíme se nevidět muslimské souvěrce, kteří se chlubí podřezáváním hlav. Nevidět, že islám vybízí k podrobení celého světa. Nutíme se neslyšet názor muslimů, že jsou lepšími lidmi, než všichni ostatní. Prostě blábolí! Je nelidskej! Podívej se na toho chlapečka!“ Václav naklonil noviny s mrtvolkou chlapce. Chlapce s perskou hlavičkou v Egejském moři.

„Holky, chcete tomu klukovi pomoct, aby se neutopil?“

„Ano, tati, pomoz mu, prosím. Zachraň ho. Zachráníš ho? Viď, že zachráníš?“ bušila rohlíky do stolu malá Amálka.

„Zachráním ho!“ ujistil Václav své děti a obrátil se k Jance.

„Když jde o životy, už se nemůžeme ptát, jestli nás vyhodí do vzduchu. Když jde o jejich životy, nesmí mne zajímat, jestli možná někdy, kdoví kdy, jestli pak nás třeba, a kdoví jestli! podříznou. Sice někteří muslimové uřezávají jinověrcům hlavy, střílejí po lidech, kteří je přijali. Možná námi pohrdají. Pch4! Národní Čecháčci? Leda xenofobové, když se ubohých utečenců bojí. Bát se muslimů může jen netolerantní sobec. Jen nacistická zrůda bez úcty k životu může odmítnout hladové, co míří do Evropy.

Přijímám je.

Přijímám tě, mladíku!

Že mnou pohrdáš? Pojď sem, ty kluku ušatej, já se postarám, abys byl co nejsilnější5! Lidsky, povídám. Lidsky se máme zachovat, a budem se všichni milovat! Za dobro dobrem!

Možná se většina muslimů duchem raduje, když jejich souvěrci vystřílí diskotéku, ale já taky fandím národnímu týmu ve fotbalu6!“

Vtom Gabriel nečekaně nadskočil, jako by hlavičkoval krkem do sítě. Byl vylekaný písničkou: Budeme všichni šťastní.

„Zase Chromák! Poslouchej, co napsal pod názor, že my, sluníčkáři, máme dějinnou jistotu, že budoucnost na nás bude pohlížet jako na ty dobré. Čtu.



‚Tisíce let dějin přichází velké osobnosti s myšlenkami, jak vytvořit dokonalou lidskou společnost. Tisíce let se opakovaně lidé pokoušeli vytvořit dokonalou společnost. Marně. Za celou dobu se vzpřímené opice ani nedokázaly shodnout na jednoduchém morálním pravidlu, nedotknutelnosti života. Přitom dnes by bylo velice jednoduché uzákonit, vytvořit etickou zásadu, nezabiješ. Stačilo by vyhlásit: od zítřka nikdo nesmí vzít život! A pokud tak někdo učiní, my všichni lidi se spojíme, abychom viníka uvěznili na doživotí. Proč se politici, filozofové, umělci, bohatí nesnaží prosadit toliko „lidskou“ zásadu nezabiješ? Nezabiješ! Proč? Protože by ji okamžitě porušilo mnoho lidí, obyčejných, mocných i světových mocností. Snaha zákon prosadit by nakonec vedla jen k dalšímu zabíjení. Možná i k První Apokalyptické válce. Člověk a společnost nejsou schopni nezabíjet, ač se člověk vidí „lidsky“. Nám, hnusným lidským lidem, je vlastní vytvářet skupiny a bojovat o zdroje. Migrace odlišných zevnějšků i kultur na jedno území dřív nebo později musí vyústit v boj kdo s koho. Zákony, které jsou v nás, mají miliony let evolučního vštěpování. Zatím je nedokážeme přemoci. A proto své děti neochráníš před neonacisty tím, že vytvoříme několik skupin lidí v jednom malém prostoru. Právě naopak!‘“

Václav se podíval na své děti s člověčí láskou.

„Blbost! Stačí chtít a všichni se budou mít rádi. Stačí vědět, že jsme lidé, a budem si úplně spravedliví, aby nikdo necítil křivdu. A každý dokáže rozpoznat, že jemu se křivda neděje, i kdyby záviděl. Stačí chtít a svět se stane jásavým multikulturním rájem7.

Chromáka smáznu. Škodí mi v naší intelektuálské komunitě. V tlupě,8 co si spolu tiskneme. Tak, a jdeš pryč, holenku! Opačný názor u nás nemá právo existovat. Už prudit nebudeš!“ ťukal do klávesnice literát. „A seš mrtvej,“ doprovodil komentářem sluníčkář svůj palec, který rozmačkával virtuální hmyz.





III.



Domácky spokojená Janka uklízela ze stolu zbytky jídla. Nadbytky, které by dokázaly uživit jedno potřebné cigáně navíc.

Václav vrýval do pevného disku svůj otevřený dopis vládě. Na chvíli se zamyslel a vtom ho upoutala skvrna rozlitého kakaa.

Na bílém igelitovém ubrusu se rozkládala mapa Evropy. Nedržela ve svých hranicích. Vtékala proudy do Atlantického oceánu. Pozbývala svůj zažitý tvar. Už by ji člověk skoro ani nepoznal, když do rozklížené Evropy praštila dětská dlaň.

„Ták!“ prohlásila vševědoucně Klárka, a kapky kakaa se rozletěly na všechny světové strany. Pleskavě dopadaly ve vzdálenosti jiných kontinentů a tvořily po koberci skvrny. Vypadaly, jako když žhavý popel vypálí do světa díru.



Václav zaváhal.

„Píšu opravdu, abych chránil své děti před skvrnou hnědých košil? Co když si mě najdou holohlavci v okovaných botách? Nevystavuju děvčátka akutnímu nebezpečí?“ ptal se Václav pod svými fousy.

„Ano!“ odpověděl si. „Píšu na vládu pro svoje děti! Kamarádi, co si spolu píšeme, tiskneme a myslíme, mi dopis vydají. Stejný názor je potěší. A možná i některý deník, a třeba i televize… V každým případě na sebe upozorním. Stanu se v okruhu intelektuálů známější. Uznávanější. Povědomí mi usnadní vydání další sbírky, i když moje poezie je… no? A třeba je fakt dobrá. Možná? Možná dostanu i lepší práci. Víc placenou. Víc uznávanou.“ Gabriel se spokojeně usmíval. Pohladil se přes gordické vousy.

„Dělám to pro své děti.“





1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8. Gabriel označenou větu formuloval odlišně, tak, aby nezněl směšně. Je málo lidí, kteří vysloví větu s úmyslem, aby se zesměšnili.

formulář pro komentáře a názory k textu